Bledule – od Jury Sedláka
Je dobré mět kamaráda. A dobrého kamaráda, kerý má také kamaráda a ten vás navede do míst, o kerých jináč člověk nemá ani potuchy. No a tož ten můj kamarád mi volál tak před dvúma týdňama, že ten jeho kamarád mu ukazovál fotky, gde byly lese plné sněženek a prý a to hlavně, aj velice vzácných bledulí, že hleděěl na internet a na fotky a že všady, gde oko dohlédlo, bylo bílo, tak jak by sněh ešče na zemi ležál. Chystál sem sa zrovna řezat dřevo, ale nakonec sem montérky vyslékl a vzál k něm, do auta, kolo a už sme frčeli, směr Olomúc. Šak to dřevo na téj zemi na mne počká, protože ho nigdo nepořeže, ale takovú vzácnosť, jak je setkání s kamarádem, nemože člověk nevyužit. Dojeďa na místo, ptám sa, jestli ví, gde přesně sú ty lese plné teho vzácného kvítí, ale ubezpečíl mne, že ať pojedeme kady chceme, nemožeme to netrefit, protože to přehlédnút nejde a je to hneď negde u cesty a je teho všeckého moc. A tož sme jeli. Lesy pěkné, dubové, cesta nebyla špatná, ale kvítí nigde. Až na druhéj straně říky byly jakésy dvě mladé cérky, keré naštěstí neutékly, gdyž sma na ně přes vodu zabékali, “kdeže sú ty bledule” a pověděly nám, že tam, kde zrovna ony nahlédaly, rostů sněženky, ale bledule že tam eště nejsů. Šak sem to říkál, pravíl sem, protože, než sme jeli, pohlédl sem za kameň na skalku a ze země enom tak trčely zelené konýšky. Na most přez říku to bylo eště tak 5 km a na sviňu, nebo spíš na štěstí, kamoš pichl. Naštěstí proto, že nedaleko byla hospúdka z Litovelskú jedenáctkú a tož sem mu vrazíl kolo moje. Že sa objetuju, sněženky neuvidím, ať ich nafotí a dojede pro auto, (už navečér, asi 10 km) a já že tedy počkám u téj jedenáctky a česnekovéj polévky. Tož on dojél, nafotíl, vytahl mne z hospody a, už potmě, sme jeli dóm. A jak sem zglýňál po internetě, jestli negde nenajdu, gde sme měli jet, abych tam, přes neděľu, zajél a všecko to viděěl na vlastní oči, začátkem týdňa mi kamoš volál, že všecko špatně, že sme měli jet jinde a včíl už doopravdy ví gde, ale on že nemože a ať jedeme sami. Orientační body nešly nenajít a tož sme jeli. A jak vidíte, stálo to za to. 
Bledule
Bledule
Bledule
Bledule
Bledule
Bledule
Bledule
Bledule
Boha, jaro ještě nezačalo a už všude roste tolik muchomůrek!
To je nádhera!
Vladimíre, opravte prosím čas a taky popisky u 2. a 6. obrázku. Jistojistě jsou na nich sněženky
Nijak, Vladimíre. Až půjdeš zase na záchod, vyser se i na to.
Ty bledule jsou ale nádherný. Sněženky taky. Na zahradě včera konečně sedmikrásky vyrazily ze země. Těch je…
Dobrý večéér.
Popisky pod obrázky neměly být žádné. Vladimírovi se tam objevily pouze názvy po kopírování z mé složky, kterou mám uloženou pod názvem Bledule a tak mi chtěl udělat radost a doplnil to i k ostatním obrázkům za mne.Takže oba jsme v tom lehkém matení skutečnosti docela nevinně. 
Samozřejmě, určitě každý z vás poznal, že na dvou fotkách, jak správně připomněla Viva, jsou sněženky. Jen pro pořádek bych však připodotknul, že všechny fotky jsou vyfocené ve čtvrtek, 24. 3. t.r., odpoledne, v chráněné řírodní rezervaci, Litovelské pomoraví. Takže časový problém nevidím. Samozřejmě, že jak sněženky, tak i bledule, je možno vidět na každé druhé zahrádce už asi měsíc. Ale míst ve volné přírodě, kde rostou stovky, snad i tisíce let v takovém množství, v naší republice opravdu zas až tak moc míst není. 
Taky mám u fotek totožné popisky
Ale mohl byste si myslet, že blbě čteme…
Jsou krásné. Jak sněženky, tak i bledule.
Ve středu jsem u Bučovic viděla čápa. Řídila jsem, tak jsem se na fotografování vykašlala
Jo a:
1) vy jste si za účelem focení i obětavě lehl?
2) kdo je ta krásná nymfa mezi květy?
Gratuluji
Juro, svět chce být klamán, píďo klíďo napište, že jste si zemdlen lehl
Hlavní gratulace patří, samozřejmě, stran jejího výběru, manželce (a rád jí to vyřídím.
), Ale i já za tu gratulaci k dlouholeté trpělivosti a obětavosti, skromně, rád přijímám a děkuji! 
I já jsem, přes to, že je normálně teprve půl 12, poněkud zemdlen. Je pondělí, fotbálek a po měsíci jsem si to znovu zkusil – a dobré!! Ještě není všem dnům konec.
Milý Vladimíre. Jura je naopak ideálem všech ideálních manželů. Doma při úklidu nepřekáží – lítá po venku za merunou. Na stravu je nenáročný – po koštu přichází večer domů nasycen a ráno má takový hlad (protože po ochutnávce kvality nebolí hlava, ale řácky vytráví), že i postarší chleba omatlaný vajíčkem a hozený do friťáku je manou nebeskou a snídaní na vidličku. Navíc se jen hemží veselými historkami a postřehy z šatny, hřiště i klubu. Jen teda ta rodinné vejlety by měl organizovat jinak, než kolmo, nebo když kolmo, tak v rikše. Vykořisťování proletariátu je vážené zaměstnání.
Jurovo manželce na fotosce opravdu probleskuje nad hlavou svatozář. Ze Zlína je to do bledulového lužního lesa kurevsky daleko na cyklovýlet. Skoro jako oddychová trasa na Závodě míru.
I když teda vono je na pováženou, že proletariát zároveň vysává vykořisťovatele. Nějak mi tu neštymuje ono přírodopisné, že parazit si hostitele hýčká a dává si bacha, aby ho nevycucal do mrtva. Navíc nevysává jen proletariát, velkej bratr rovnou ukrajuje
Juro, nádhera.
Nóó, milá OW, jak píšu níže, nemá to zrovna jednoduché, ale mohla dopadnút aj daleko horší. Třeba z nekerým ze zde se vyskytujících bohémů.
Do Litovle jsme jeli, samozřejmě, autem. Dojet se dá, po normální cestě, prakticky až kousíček od kvítek. Celá procházka pak je nějaké dva až tři km. Na manželku beru ohled i když mne, samozřejmě, někdy i trochu sere, že sport jde naprosto mimo ni. Ale často to má i velké výhody, samozřejmě… 
No nic, jdu zase vykořisťovat… Chystajú sa na nás, během krátkého času, tři svaďby.
Ó, gratuluji k očekávanému rozhojnění rodiny.
Mohu Vás, Juro, ubezpečit, že sport jde mimo většinu žen. Ono tisíc malých neviditelných pohybů při údržbě domácnosti vnucuje pocit, že se hejbem dost a víc netřeba. Sama za sebe mohu říci, že si sice ráda zajdu občas pinknout volejbal a splknout si po třetím setu, ale na kole se přepravuji jen z bodu á do bodu bé za účelem ryze pragmatickým a jen když na tutéž trasu nemohu z nějakého důvodu použít auto. Běh považuji za život ohrožující. Uf, ulevilo se mi, že jste jeli autem. V duchu jsem si promítla trasu a Vaši choť litovala.
Hm, ale já mám k dispozici přírodní posilovnu kolem domu a fyzičku si udržuji jen tak mimochodem hrou se zvěřincem… a tak si vážím chvil, kdy se jen ležím a toužím po levitaci. Aby bylo v nečinnosti ještě víc svalů Asi bych při žití jen v bytě a bez zahrady a při kancelářské práci pohlížela na víkendové a večerní sportovce jinak.
Tak vykořisťování čest, jdu dělat nic do stáje. Výměna podestýlky a tak podobně každodenně neviditelně.
Milá oldwomen, s velkým zájmem jsem si přečetl Váš poslední příspěvek na blogu.
I když v posledních letech tvrdě pracuju především rukama, jsem pravicově orientovaný člověk a to mne dovedlo až k bezdomovství v tomhle příkladně sociálním státě s podivnými parazity, kteří se snaží zahubit svýho nositele s nestydatou chamtivostí. Zlatí kapitalisti v buřinkách, s doutníky v ústech a panděry, kam se serou na lidumilný papaláše i ouřední osoby v jejich nejtupější nenažranosti!
Vladimíre, mám obavy, že dobře už bylo. V posledních sto letech se v ekonomicky rozvinutých státech podařilo zcela zlikvidovat rodinu jako základní ekonomickou jednotku. Zpřervala se vlákna generační sounáležitosti, ochota se navzájem podržet. Ale toto je problém, o kterém zde můžeme jen planě žvanit.
Nic, mám dneska volno, musím ke zvěři a navíc se už jaří, tak něco málo pod rybízy a v předzahrádce…
Ze Sudet asi ne, Vladimíre. I když na Vysočině byla silná Německá menšina, takže nevím, jestli zrovna ten kousek kolem Telče nebyl také mezi územím “Velkého Německa”. Ovšem jinak máš asi i kus pravdy. Rozhodně to se mnou nemá zrovna jednoduché. Baran ostane baranem a astrologové by ze mne měli radosť.
P.S.: Taky si jdu lehnout…
U Odry také bývávaly louky plné sněženek. Dodnes ještě jsou, byť značně prořídlé. Mám na to svou teorii. Na těchto místech probíhaly za WW II. líté boje o Ostravu a ještě dlouho po válce byl vstup do lesa zakázán. Členitý terén, zákopy. Rozrytá země násáklá krví, ranění a mrtví. Plno munice, nevybuchlé granáty, nábojnice.
Na takovém místě prostě nemůže vyrůst nic jiného, než něžné bílé sněženky. Navzdory lidstvu.
Budu ti oponovat, Vladimíre. Je to velmi zjednodušené. Ono většina z toho “lidstva” na těch pomnících, i těch, kteří o tuto pochybnou slávu přišli, do těch válek vůbec nechce. Vežene je do toho vždycky jenom pár Lidí…
My jsme se, cestou zpátky, zastavili na Svatém Kopečku. Jenom tak na skok, podívat se na kostelík a zašli jsme, samozřejmě, i dovnitř. A cestou jsme se zastavili u pomníku, který je téměř v každé dědině. Vždycky mne ohromí ta dlouhá řada jmen z I. sv. v., zvláště s ohledem na velikost vsi, v které se pomník nachází. Z II. války je těch jmen vždy o mnoho méně. O to víc mne zase víc zasáhne, že velká část těch datumů úmrtí je v posledních dnech války. Oběti, většinou, naprosto zbytečné. Zanedlouho bude výročí vypálení Ploštiny, Prlova a Vařákových pasek. Když už bylo prakticky po všem. Jsem zvědavý, jestli o tom bude v médiích alespoň tolik, jako o nálezu německých hrobů na Vysočině.