Abych nezapomněl : hrál  Ferit, celkem po právu už tady všude dost známá doprovázecí formace podobných hromadných, živelných a katastrofických událostí a nemám proti nim nic, jenom některejm trochu vadilo, že má kapela na plese (?!) ohoz ostentativně neplesový. Já bych tohle neřešil a kromě již uvedeného tance by mi už nic jinýho nevadilo, kdyby mě v pozdní čas, kdy už má vyčerpanost kvádrem, kravatou a vynuceným vrtěním na parketu dosáhla hranice přežití, nedorazili sami maturanti, když k odšerpování pustili z playbacku opusy jako „Já chci žít nonstop“ nebo „Mumuland“, kterážto díla našich předních popartistů pro mě jsou a navěky budou sračkami nejtěžšího kalibru. Tak takhle ne, chlapci a děvčata  – to máte štěstí, že není totalita a já ministrantem školství a kultůry, protože to byste byli jako studující zakázaný, ještě než jste z toho sálu vypadli. Bať !

A mám-li shrnout : holkám to většinou dost slušelo (tý naší samosebí nejvíc – slyšeli jste někoho říkat něco jinýho ?), oběma klukům taky a navíc byli vtipnost sama – fakt ! I paní třídní si to zjevně užila jak osmnáctka (takže tykat si můžem). Čili : Viděl jsem horší plesy ? Jo ! Viděl jsem lepší ? Nevím. Takže vlastně suma sumárum DOST DOBRÝ, žejo ?

A takhle relativně je to s tou hravostí většinou. Taky jsem jako malej měl na chatě kamarády nebo radši bych řekl jen známý, kteří si hráli tak, že na ohni opékali třeba živou užovku. Protože jsem byl o pár let mladší a menší, marně jsem na ně nabíhal a chtěl je zabít a užovku osvobodit. Hravě mě odráželi do trávy a pekli dál, dokud se hejbala. (Kdybych byl věřící, řekl bych, že jejich tehdejšímu náčelníkovi to loni hravý Pámbu spočítal a zúčtoval s ním v 67 letech pomocí rakoviny, ale kdoví, jestli to bylo vůbec za tu užovku a jestli, tak je v tom nějaký zpoždění – už to asi mělo bejt promlčený.)

Hravost občanů se projevuje dále nejrůznějšími způsoby, charakteristickými pro tento region, jako třeba když se po 2 týdnech zajisté závažných potíží, které za bílého dne neřešili, nechají přivézt rychlou záchrankou o půlnoci na libovolné zdravotnické pracoviště, kde se dožadují okamžitého řešení („bo uviditě – pridě brat a on vam ukaže !“), jiní hráči skáčou z mezzaninu opatrně po nohou do záhonu růží, aby tak vyřešili své interpersonální či finanční problémy, několik regimentů těch nejhravějších stojí před automaty a mrskají to tam jak o život… O čí ? O svůj ? – Tak ať tam stojej´ klidně dál ! Vždyť je to hra, ne ? Vláda a poslanci hrajou na všechny strany a na nervy všech už chronicky, to je známá kauza…

Abych nebyl za svatýho – taky si zahrávám. Teď třeba jedem do Alp, neboť nejen chléb, ale i zimní hry…  Pod vlivem dojmů z počasí ve většině Evropy jsem se mailově dotazoval našeho hostitele, jestli si místo lyží nemáme vzít kolečkový brusle a košíky na sběr lučního kvítí. Odpověděl, že ne. Že na jeho kopci (Kitzbuehel Horn) to sice za hovno stojí, ale že protější kopec je krásně vysněženej a dá se jet až úplně dolů do města, tak se můžem realizovat tam… To je jistě hezké. Malý zádrhel vytuší jen ten, kdo ví, že ten protější vršek se jmenuje Hahnenkamm. A tak si jedem hrát…

A kdyby to náhodou nějak blbě dopadlo, tak se stejně vždycky najde nějaká rozjuchaná, která uprostřed národního smutku po mém úmrtí vyskočí na stůl a zavolá „Hrajte – já ráda tancuju !“ Tak si prosímvás opravdu hrajte (i když já tanec naopak nenávidím) – a třeba i zlobte, mně už je to všecko egál, vždyť stejně nic neplatí a nemá cenu někomu něco radit – myslíte, že jo ? Na co si to hrajete ??

Rozpustilé tanečnice

Spěte sladce

Spěte sladce

Spěte sladce

Spěte sladce

Spěte sladce

Dostalo se nám pozvání od slovenských priatel‘. I s doporučením hotelu. Dvacet jedna zážitků. No považte, který si vybrat? Na netu to měli nějak zpřeházené, nebavilo mě si domýšlet, jak která izba z těch jednadvaceti vlastně vypadá, tak jsem do objednávky napsala, že nám je jedno, kde spočineme, jen aby ten pokoj nebyla volaaká divočina…

Přijeli jsme. Přihlásili se na recepci a obdrželi magnetickou kartu k pokoji číslo sedmnáct. Vydali jsme se výtahem o patro výš a dlouhou chodbou po vysokých kobercích došli až k přidělenému pokoji. Cvak, zelené světlo nám otevřelo dveře. Šok, úžas, smích. Na katafalku chyběly jen věnce se stuhami „Spěte sladce“… Divočina to opravdu nebyla.

P.S.: Přeji lehké spočinutí…

PRJ

„Jako by nestačily Vaše přihlouplé poznámky, ještě mi jen tak u jídla sdělíte, že nejsem úplně nesmrtelný, nýbrž za jistých podmínek smrtelný a to ještě jakýmsi splynutím s tím podivínem Waderem. Navíc ten vaječný likér opravdu chutná hůře než výpotky belzebuba. Číňane, no tak Číňane, nalij mi něco ostřejšího, tohle se fakt nedá pít! Zatracený hyc.Vždyť ze skleničky stoupá pára, nápoj sublimuje přímo před očima. Hej, osmiruký, copak si hluchý, či blbý snad?!“

„Kapitáne, on není Číňan, ale Ind. Vlastně ani Ind, jen se za Inda vydává, jak jste mu zřejmě nařídil, pokud správně předpokládám. Vždyť je to Váš agent. Nápoje a pizzu roznáší servírka, on je pouze kuchař v přestrojení….„

„Pokud si hraje na kuchaře, nevaří rozhodně špatně. Jídlo barvy rudé, dostatečně vláknité, měkce propečené do nasládlé hebkosti prášků na praní.“

„Kapitáne, musím Vás upozornit, že to co žvýkáte, je ubrus, pizza je vedle na talíři.“

„Věci, bytosti nepoznávám, jsa rozrušen nově nabytým poznáním, rozlítostněn, dojat pohnut, ohnut, vermut. No tak, Číňane, kde vězíš s tím chlastem?!“

„Pane, jsem Ind a my, pravověrní buddhisté, neholdujeme popíjení alkoholu a pojídání masa. Uctíváme krávy, přednost dáváme ovoci, zelenině, rostlinné stravě, či nejíme vůbec, prostě čas od času z kratochvíle hladovíme. Masové hodování nesouzní s vírou, leč troška masa občas neuškodí, neb jakékoli odpírání čehokoli škodí mnichovi, řadovému raketometčíkovi, anténovci na denní směně, jakožto i každému jinému. Pokud víš, že nuzné dobytče nebylo poraženo kvůli zasycení tvého nenasytného žaludku nebo uspokojení choutek mlsného jazýčku, smíš pozřít kus opečené živočišné tkáně, jen bys měl jako omluvu svátému Hanumanovi odříkat krátkou mantru, mantřičku.“

„Co???“

„Abych nezapomněl. Maso rovněž škodí psychice. Jen pohleďte na hladové děti s nafouklými bříšky jak tuze hladoví a soucit s živou bytostí s vemenem a rohy, či tvorem s ocasem, obojkem kolem krku, když sám bez pána se nocí toulá hřbitovy a ohlodává kosti bezmasé, půdě a rozkladu v plen dané, či rypáčkem s ocáskem stočeným do pružinky pleje v půdě, příkladně vyrývaje bobulky, žaloudky s kloboučky i bez, kořínky, hlízy, cibulky, nelíčené vcítění jim nedá sprovodit nebohého živáčka ze světa, jen kvůli nedůstojnému ukojení přízemních potřeb nacpáním vlastního teřichu. Zvířata jsou tvorové podomní nám a zaslouží si svobodný život, po kterém touží. Zvěř je bezmocná a bolest cítí stejně jako vyspělejší tvorové, tak proč bychom, se svou inteligencí, měli podporovat týrání zvířat a velkochovy, ve kterých zvířata nemají vhodné podmínky a čekají jen na smrt? Vždyť přežít můžeme i bez masa, a pokud se budeme o jídlo zajímat, nebudou nám chybět ani potřebné prvky.“

„Co to meleš o mase, zatracený, importovaný čínský prvku?! Chci panáka, skleničku, štamprli, šťopičku, debile jeden! Ne prázdnou, vepřové ucho! Whisky, vodka, můžeš i rum. Z velké sklenky, do malé. Nalitou sklenici dones mně! Tady, sem. Chápeš? Snad mě poznáš, než se vrátíš?“

„Kapitáne, nemám raději zavolat servírku? Na rozdíl od kuchaře opravdu vypadá jako Číňanka a s mnohem větší pravděpodobností donese, co jste si objednal.“

„Již přináším co vaše srdce a hlava žádá. Sklenice vody od Žluté řeky.“

„Co???“

„Voděnka z posvátné řeky mé pravlasti, tam za velkou zdí. Ó, nevěřte tomu pomatenému Indovi. Maso je velmi dobré a výživné. Zažila jsem doby hladomoru po velkých záplavách, které zničily úrodu rýže a obilí v nekonečných a stejně tak úrodných nížinách, dříve než před sklizní dozrála, dříve než mohly sešikované zástupy šikmookých ženců vyrazit do polí a luk, vyzbrojeni jen kosou, brouskem a dvěma roličkami suši, sklidit dary přírody, pro blaho lidu, pro blaho všech. Naše matky v šátcích s obrázkem strýčka Maa vázaly klasy v snopy a my, děti s malými srpky paběrkovali v porůznu roztroušených ostrůvcích pšenice, která nepadla pod strojovým svistotem kos našich otců. Úroda byla slabá. Když jsme snědli posledního vodního buvola a naši Bóbiku, vzpomněl si otec na svou vetchou tchýni, jednu z mých babiček…“

„Stop, stop…Dobré čínské děvče, buď povzneseno upřímnou láskou k bližnímu a dones mi aspoň Ferneta.“

„Pohublí a hladoví jsme putovali směrem k ústí slavné řeky a cestou sklesle zpívali píseň, která se jmenovala: Píseň o příjezdové cestě k přehradě Jang-chu. Tam pod úpatím Tibetu, pramení žlutá řeka, poslechněte píseň tuhletu, jak zní do daleka. Z vrchů hor do údolí, v krajině pokladů, tam kde nám to dovolí, postavíme novou přehradu, tu, du.“

„Jé, u Nejvyššího. Rychle ještě jeden a dvojitý!“

Ind přichází ke stolu v jedné ruce podnos s obrovským vepřovým kolenem, v druhé podobná hromada steaků a Číňanka se potácí ke stolu s lahví bourbonu v ruce.

„Můžeme přisednout?“

„Raději ne, viďte Michaelová?“

„Proč a jak sundáváš ty ruce, Číňane a kams dala šikmé oči, Indko?“

„Mattonko, Bille, to jsou ale blbé vtipy.“

„Kapitáne, vím, že se blíží čas mé mise na planetu Zemi, tak dovolte malou oslavu. Co nevidět dorazí i Rod Parrot. Musíme ještě probrat par kšeftů ohledně transportu metanu na Baut a dojednat nákup akcií na meziplanetární burze. Parrot mi chce výhodně prodat vysoce úročené termínované opce na buditele.“

„Nalej po šťopičce, zlinkujeme se, starý brachu, vlastně všichni. Na zdraví.“

Takovej ocas jsem ještě neviděl u žádného auta.

Aby mě to divný auto nepřechcalo v mým rajónu.

Rodina u televize

Amatérské sdružení Opera Žatec (operazatec@email.cz) pořádá každoročně touto dobou mecheche, vždycky nesené nějakým tématem. Myslel jsem, že po loňském „Plese v opeře“, o němž jsem tu před rokem referoval, se už nemůžou překonat. Leč omyl ! Letošní  zdánlivě všední a socialisticky pokojné téma „Rodina u televize“ se ukázalo být odrazištěm k přemnohým zhovadilostem, které si svou pumprdentností s těmi loňskými v ničem nezadaly. Na pódiu koncipovaném do formátu TV obrazovky  defilovaly známé programy v parafrázických variantách, vrcholy tvořil „Teleshopping“ s erotickými pomůckami včetně pánských análních, bezmála „live“ aplikovaných, nebo „Vaření s Renatou“, při němž tekla krev, až jsem se lek´ . Rodinka před „televizí“ vedená Láďou Valešem  glosami a diskusemi trochu připomínala slavné Homolkovy, což vůbec nebylo na škodu. V pauzách mezi divadelnictvím hrála stejně jako loni kapela Krištůfek Robin (janek.prokop@gmail.cz), kterou bez zaváhání pasuju na „Beatles & Stones Revival“ a šlapalo jim to o poznání víc, než loni. Rád bych je někdy viděl v Teplicích. Že by zahájení sezóny ?

Na periodickém žateckém happeningu je mimo jiné pozoruhodné i to, že se v něm angažuje a na veškerý způsob veřejně „ztrapňuje“  např. ředitel místního Muzea chmele a piva, ředitelka mateřské školky, inženýrka z banky, zubní laborantka,  významné podnikatele a student(k)y ani nepočítám. A ředitel divadla osobně zvučí a osvětluje. Jo a ještě se zapojila šéfka rentgenu a jeden taky dělá na dráze, ale to už bychom tu byli do rána.

Stinnou stránkou byla jen neúčast mého kolegy, primáře chirurgie Jiřího Hamouze, jenž loni tak geniálně ztvárnil  prosranduministra Kocába. Asi že má dost starostí se svým obživným resortem, jako v poslední době každej z nás. A jeho manželka, mezitím zvolená starostkou Žatce, to asi taky nebude mít lehký, takže doby, kdy se úspěšně lejloabbasovsky pitvořila, se jí dnes můžou jenom zdát. Snad až se do příštího roku situace usadí, dáme si zas panáka při jiném tématu, pane kolego – doufám, že Vám nějací nohsledi tenhle článek donesou. A těším se, co zas „Opera“ vymyslí za číčovinu.

http://www.finmag.cz/cs/finmag/ekonomika/gerald-celente-zadne-dane-zadny-sex-jen-valka/

Starší rozhovor najdete zde:

http://ondys.wordpress.com/2009/02/15/rozhovor-s-geraldem-celente/

PRJ

„Kapitáne, tvrdíte, že znáte Darta osobně?“

„Děláte si legraci? Samozřejmě, jakpak bych ho neznal. Naposledy jsme na sebe zuřivě mávali v nesmiřitelném souboji našich kosmických monster zpoza střílen, he. Jako malí zápasili světelnými meči na dvorku kousek za dómem Nejvyššího, v přilehlých uličkách, he. V keřících líčili léčky jeden na druhého kolem úzkých příjezdových cest k oprýskaným barákům na mateřské planetě, v rodném městě. Abych nepoužíval příliš dlouhé věty, jen podotýkám, že já byl většinou vítěz. Já pochytal zloděje, já byl slepá bába s ostřížím zrakem, já věřil, že svět může být dobrý a ještě lepší, bytost bytosti soudruhem. Sluneční kruh, okolo nebe, nakreslil malý kluk a podepsal v rohu. No nic, co říkáte na báječné pití a průměrnou pizzu?“

„Pizza je skvělá, ale to pití chutná jako velrybí mrdka. Tedy, dá se pít, jen mi trochu cepení tykadlo. Čím se mě snažíte omámit? Vůči alkoholu jsem imunní, různá syntetická ředidla mi chutnají více než organická, chutná mi přijde i krev lidská. Co to na mě zkoušíš, zelený kašpárku?

Omlouvám se, doktorko. Barman je jedním z mých agentů a na můj pokyn přidal do nápoje pár molekul, čehosi, nevím čeho, co jak tvrdil Nejvyšší, Vás přiměje vyzradit tajemství, které se týká jen a jen mé osoby a měl bych ho znát. Příliš nechápu, proč zrovna Vy byste měla být tím klíčem?

„Kapitáne, potřásl jste někdy Waderovi rukou, pohlédl mu do očí a prohodil pár slov, aniž jste křížili světelné meče v zápalu boje, ve víru často nesmyslných půtek, v kolotoči vášní, samolibosti, ega? Nemějte obavy, Nejvyšší se nemusel namáhat s nějakou pochybnou esencí a sám to ví, jen chtěl oddálit chvíli, kdy se dozvíte, že nejste tak úplně nesmrtelný. Konečně má pití správný říz. Prostě je to dobrý, hi, hi. Asi jako bych vypila půl litru vodky. Poslouchejte, Kapčo. Sám dobře víte, každý týden provádím profylaktické práce v celách a občas prohodím i pár slůvek s Dartem. Víte co dělal posledně?“

„Ne.“

„Seděl v houpacím křesle a podřimoval. Nohy na stole, pohasínající zbytek cigára v koutku úst neoholené hlavy, proužek dýmu stoupal ke stropu a já nevěřícně, v mírných obavách, sledovala, zdali od vajglu nevzplane jeho vous. Levá ruka nehybně visela jako kyvadlo nad jámou gravitace, v pravé třímal sklenku whisky. Celkem klišé, že? Zavřela jsem za sebou dveře, on mezi zuby procedil nevlídné, tak si nalej ještě jednu, mývale. Až teď mi došlo, že nehovoří se mnou, ale plyšovým medvědem opřeným na židli naproti. Před medvědem stála v kaluži sklenice plná po okraj a vzduch byl nasycen pachem whisky, koní a smradlavých ponožek.“

„Co mi tím chcete naznačit, doktorko. Přece je ve vězení. Přesně podle kosmického práva, norem, zvyklostí. O co Vám jde?“

„Já tím chci jenom říct, že ani vy nemáte povolení setkat se s Waderem.“

„Cože? Jste snad víc než Nejvyšší? Já jsem Kapitán! Chci za Dartem. Teď, hned, okamžitě!“

„Ne, nemůžete! Půjdeme pěkně spolu a vy se budete jen dívat přes sklo a možná, když bude Dart v dobré náladičce, opětuje úšklebkem to, co tak chcete vidět. Ale prosím, nedívejte se mu do očí příliš dlouho.“

„Nechápu proč?“

„Kapitáne, nezapomínejte na anti-vesmír. Promiňte mi ten kapesník. Wader…, Dart je Vaše druhé já. Chmhmň.“

Pozn.: Po představení v tančírně vedle „Čistého jezera“ bylo další zastávkou Fargo v Severní Dakotě. Letadlo nikdy nedoletělo.

http://www.youtube.com/watch?v=kcJPX3LE63A&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=U4TWw61_SmM&feature=related