Možná přijde i JXD

Cestou z Děčína

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Únor 28, 2009
Od von Rammstein

Od von Rammstein

 

Od von Rammstein

Od von Rammstein

Od von Rammstein

Od von Rammstein

 

Od von Rammstein

Od von Rammstein

 

Od von Rammstein

Od von Rammstein

Varování od MUDr. Pichlíka!

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Únor 26, 2009

Pozor na bojová plemena!!!

Pokud máte doma psa, který patří do kategorie tzv. „bojových“ plemen a
zároveň i malé dítě, rozhodně nedoporučujeme nechávat dítě se psem o samotě!
K tomu, co uvidíte, stačila docela malá chvíle nepozornosti…

 

 

 

 

 

 

 

 

Z pošty od Pichlíka
Z pošty od Pichlíka

Z pošty: fotky vybrané listem

Posted in Dobré ráno by moznaprijdeijxd on Únor 26, 2009

list2

 

list31

 

list4

 

list51

 

list6

 

list7

 

list8

 

list9

 

list10

 

list11

 

list12

 

list13

 

list14

 

list15

 

list16

 

list

 

Jak to vidí seven4seven 2

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Únor 26, 2009

Zdravím Vladimíre,

zkouším znovu poslat fotky z loňského léta pro pobavení. Jen co jsme si pod okap usadili toho vodnickýho fešáka, začaly se dít podivnosti: objevil se u nás obří brouk, rajčata se tvářila -či tvarovala, poněkud roztouženě, a jabloň chtěla současně skýtat plody i kvést…

Od seven4seven

Od seven4seven

 

Od seven4seven

Od seven4seven

 

Od seven4seven

Od seven4seven

 

Od seven4seven

Od seven4seven

 

Střípky oldwomen 6

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Únor 25, 2009

strepy

Tryznička za kohouta


 Je nejvyšší čas pomýšlet na dobu žlutohnědých proužkovaných mohérových pípajících klubíček. Ne pro velikonoční bukolickou romantiku,  důvod je ryze pragmatický – každoroční obměna hejna nosnic. I když vykulené oči malých městských koledníků jsou silným hnacím motorem pro zapnutí líhně. Přiznám se, že se celkem dobře bavím i nad proměnami v obličejích doprovázejících otců. Pche, drsňáci a páni tvorstva. Dej jim do ruky jednodenní kuře nebo kachně či house a ve vteřině se promění ve ztělesnění rozněžnělé rozpačitosti.
 Dnům radosti  klubání a batolení ptačí drobotiny bohužel předchází dny hořkosti brakování hejna. Stokrát si mohu opakovat nad štěbetáním z odchovny – Je to maso, je to jen maso, jsou to živé konzervy, maso, maso…, stejně při prvním vyřazování hrubě exteriérově nevyhovujících jedinců trpím. A při brakování hejna je mi ještě hůř. Slepice se po dva roky mohly strhat samou ochotou dát mi každý den po vajíčku a když už se vyškrabaly v hierarchii hejna na přední pozice, mají nárok na přednostní místa u krmítka, tak přijde hospodyně se sekerkou a sbohem vybojované pozice – jsme polévkou a rizotem.
 V tyto dny je mi prostě zle a snažím se, aby jich bylo co nejméně. Snažím se nepříjemnou povinnost okecat vznešenými termíny, přeci jen „postmortální depilace Gallus bankiva“ zní lépe než prosté „jdu zaříznout a voškubat kuru“. 
 Všichni naši kohouti včera dokokrhali. Incest ani u kurů není povolen. Přežil jen tajemný cizinec z vedlejšího okresu. Aby slepice neměly blbé děti.

kurata_11

Příchod Vodnáře (ukázka)

Posted in Kniha Příchod Vodnáře by moznaprijdeijxd on Únor 25, 2009
Přebal Vodnáře

Přebal Vodnáře

Úvod: Vracel se z města vzdáleného desítky kilometrů od lidí, mezi kterými vyrůstal a měl je rád. Byl z jejich chování zmatený. Žili v chaosu a v obavách z budoucnosti. Mnozí se cítili podvedeni, ukřivděni, někteří zaskočeni životem, kdy se museli naučit spoléhat především na sebe a svou schopnost uživit rodinu. Vyslechl spoustu důvodů, proč nemohou svou nejistou situaci zlepšit, ale neslyšel o jediném pokusu něco s tím udělat. Všichni stejně jako dřív čekali na nějakého hodného soudruha, ať za ně rozhodne, nebo až se jim naservíruje na zlatém podnose skvěle placené místo s definitivou až do penze. Chtěli se mít dobře a nedošlo jim, že teď už nestačí jenom být a chtít. Člověk se musí zviditelnit svou prací, ale ani to nestačí, pokud svou práci nedovede prodat. Aby ji mohl prodat, musí ji vykonat lépe než ostatní a hledat někoho, kdo o jeho práci stojí. Ale oni jenom seděli, naříkali a báli se budoucnosti. Nerozuměl jejich obavám, život byl přece vždycky těžký, pokud se člověk snažil najít svou duši a pak o ni bojovat s démony. Chápal je však.
V textilkách, které několik desetiletí zajišťovaly obyvatelům města i okolí slušnou obživu, se propouštělo a v dalších továrnách to nevypadalo lépe. Zdražovalo se, velcí podvodníci a gauneři slavili neskutečné úspěchy, politici zahledění do sebe se hašteřili jako kluci, přežvykovali banality a na veřejnost vyplivovali nehorázné lži nebo polopravdy. Lidi si museli zvykat na skutečnost, že není radné brát na lehkou váhu starost o své bezpečí, učili se chránit svůj majetek před zloději a starat se o úspory…

…Do oken udeřil poryv větru a na sklo zabubnovaly kapky deště. V ranních zprávách o počasí to přisoudili náhlé změně tlaku vzduchu někde nad Atlantikem, ale vítr připomínal rej démonů a déšť jejich slzy. V nedalekých horách se zablýsklo a zaburácel hrom. Bylo to znamení pro lepší nebo horší časy?
Probudil se a začal přemýšlet.

Takhle se přemejšlí nejlíp

Takhle se přemejšlí nejlíp

xxx

…Daně s Bárou zachutnalo svařený s rumem. Rozpálily se jim tváře a zase začaly mluvit dvojsmyslně. Pokukovaly po mně a já věděl, že si můžu vybrat. Bára je rozvedená a Dana se ještě nestačila provdat, ale obě jsou k nakousnutí. Asi si je s Jirkou rozebereme. Ten se objímal s Frantou a něco do něho hučel. Po červeným víně s rumem mu hořely tváře stejně jako Daně s Bárou. Postavil jsem se před zrcadlo zaprášené uhelným mourem. Moje hořely taky. I ostatním kolem. Všichni jsme na tom byli stejně, jen Kaďous se zahrabal do koksu a hrozně prděl. Evžen se u kotle opíral o uhelku, bělmo očí mu jen svítilo a díky mouru v obličeji vypadal jako polidštěnej čert. Přistoupil jsem k němu a zahleděl se do ohniště.
„Zůstaň tu s náma, fijačkam…“ zaznělo tiše.

PoloČech vožralej jak kráva s multikulti bratrancem poloIndem

PoloČech vožralej jak kráva s multikulti bratrancem poloIndem

Harry Lotter z Rumburka s dědkem hippikem

Harry Lotter z Rumburka s dědkem hippikem

Vystoupil jsem v Děčíně na hlavním nádraží. Na první koleji stál mezinárodní expres a čekal na odbavení. Nástupiště bylo poloprázdné a od nedalekého Labe táhla mlžná siroba. Několik pobledlých postav klepalo kosu a jeden růžolící nádražák pobíhal mezi kolejemi s píšťalkou v ústech. Hlouček cikánů u bufetu s lahvovým pivem oživoval pochmurnou náladu sebevědomým hlaholením. Temperamentně na sebe pokřikovali hrdelní češtinou s komickým přízvukem a překvapilo mě, jak dobře jsou oblečeni. U nás se řadili k nejchudším ve městě. Vykročil jsem k východu z budovy a všechno, co zůstalo za mnou, jsem pustil z hlavy.
„Tak vy byste chtěl u nás pracovat, soudruhu?“ zeptala se snad už posté úřednice v kádrovém oddělení. Oknem jsem viděl olovnatou hladinu Labe a velkou nákladní loď, která zhruba za půl hodiny zdolala sotva několik desítek metrů proti proudu. Připomínala otrávenou ženskou v předvánoční frontě na buráky.
„Co umíte?“

Vtom do kanceláře vtrhl muž ve zcela promočených šatech, ze kterých crčela voda, a zmizel v protějších dveřích. Chlápek si nevzrušeně narazil kšiltovku se znakem plavby a kývl na mě.
Vyšli jsme zadním vchodem z budovy a zamířili po hrázi k jeřábu. Zadíval jsem se do výšky nad kabinu a najednou jsem nevěřil, že bych tam dokázal vylézt znovu a sám, ale na  pocit, kdy bych se s balonem v nitru dokázal pustit a letět, nikdy nezapomenu.
Technik se zastavil až pod jeřábem a zadíval se na veliký šíf pod hrází. Na jeho palubě se rozčiloval muž v montérkách, s brunátnou tváří cosi vysvětloval hloučku šífáků a mocně gestikuloval. Když spatřil mého průvodce, zařval: „Ještě jednou mě bude buzerovat s takovejma hovadinama a přetrhnu ho vejpůl! Měl kliku, že jsem ho jenom hodil do Vltavy, ale příště!“ S krvežíznivým pohledem zahrozil pěstí směrem k budově, odkud jsme přišli. „Kdybych ho poslechl a něco se stalo, tak mě zavřou!“ vysvětloval okolostojícím a mně se zde najednou začalo líbit. Tohle nebyly žádný shrbený hřbety.
„Uklidni se, ty vole, taky si začínal…“ zabručel můj průvodce a pokračovali jsme v cestě po vysoké hrázi. Z její výšky jsem přehlížel řady upoutaných lodí a na některých bylo znát, že tu kotví dlouho.

Na lodi ve strojovně

Na lodi ve strojovně

Už nejmíň hodinu jsem obíhal kolem Drakova remorkéru a nadával na krutou zimu. Všivá noc. V kajutě člunu panovala hrozná špína. Převlékl jsem se do montérek a zatopil v letitých kamnech na uhlí. Kamna byla malá a vešlo se do nich jen pár lopatek uhlí. Jakmile uhlí shořelo, železná loď ponořená do ledové vody odvedla všechno teplo a rázem bylo v kajutě jako venku, kde kralovala mrazivá noc s měsícem v úplňku. Při usínání jsem se potil, ale pak kamna vychladla a probudila mě zima. Musel jsem znovu zatopit v kamnech, vzduch v malé kajutě se rychle ohřál, až mi začalo být nepříjemně vedro, usnul jsem, kamna vychladla a mě probudila zima. Několikrát za noc se to opakovalo a bylo to k zoufání.
Došlo mi, proč táta bytostně nesnášel válečný filmy a nenáviděl seriály z války. Znechuceně a nevraživě sledoval, jak se v nich vyžívám, jak si hraji s kamarády na vojáky, jak mě přitahují zbraně… Nejvíc ho ale vytočilo, když mi našel funkční brokovnici s uříznutou hlavní a pistoli. To mi bylo asi čtrnáct. Samozřejmě mi je zabavil. Brokovnici dal známému hajnému a pistoli zakopal. Potom si mě posadil ke stolu a řekl: „Hele, válka není jenom střílení! Filmy jsou špatný, takový to není. Lidi, co je natočili, na frontě nikdy bejt nemohli, protože Němci nebyli blbci, jaký z nich dělají. Podle mě měli nejlepší armádu na světě a víš, kolik lidí muselo umřít, aby tu válku prohráli? V těch filmech se vysmívají vojákům, co padli. Postříleli je blbci! Němci si tu válku posrali tím, jak se dívali na jiný a jak se k nim chovali.

„Co děláte v létě?“ zeptal jsem se pobaveně. Ušklíbl se. „Pamatuj si, že dobrej strojník se v létě vozí jako kufr, a proto musí v zimě pořádně makat. Když to odflákne, tak loď v létě při opravách stojí a posádka nevydělává peníze. Dobře si to zapamatuj.“ Dodal, ať z tanku natočím naftu do ajmru, a když mu došlo, proč na něho civím, vzal kýbl, z kohoutu, který čněl z nádrže na boku lodi, do něho napustil naftu a podal mi ho. Pak zapumpoval ruční pumpou a řekl: „Takhle to uděláš pokaždý, když si naleješ naftu!“ Vrazil mi do ruky velkou štětku a bradou ukázal na hromadu zašmírovaných součástek. „Dej se do mytí, já budu pokračovat v demontáži.“ Za několik minut jsem byl od nafty snad všude a smrděl jsem jako vysloužilej naftař. Se smyslem pro černej humor jsem se smál pod vousy. V kanceláři noblesní strojní asistent a na lodi zasranej šmírák. Hlavně že jsem v teple! Drak přinesl tranďák a naladil Hvězdu. Pak zmizel na palubu. Páni, v tom rádiu pouštěli zkurvenou muziku.
Vzpomněl jsem si, jak před lety dlouhovlasý Jirka Korn hrál s Rebely na jedný sobotní tancovačce Revoluci od Beatles. Bylo mi sedmnáct pryč, v rytmu elektrických kytar jsem se s ostatníma z party svíjel na parketu a řval: „Chceme svět a chcem ho hned teď!“ Byla to doba šokujících prohlášení a hesel. Rovnou po hlavě jsme se všichni vrhli do života, neza-jímalo nás, že jsme pouhými zrnky, a nevěřili jsme lidem nad třicet. Následující roky nás nemilosrdně semlely. Jednou v létě po půlnoci začaly tanky projíždět naším městem, druhý den se na Václaváku střílelo, v ulicích Prahy umírali lidi a s odstupem let se nám Husák snažil namluvit, že Národní muzeum oklovali holubi. Několik kamarádů se zdejchlo, hodně se jich přikrčilo a život šel dál. Korn místo Revoluce na sobotní tancovačce zpíval v televizi Yvetu a křepčil blahem jako oškubaný kuře v zasraným obleku. Kdo by stál o takovej svět. Chlastal jsem a šukal jako zběsilej. Začala nechutná masturbace.

„Táto, dnes mi knihovnice řekla, že pro mě nemá žádnou novou knížku. Všechny jsem už přečetl! Mám přejít do oddělení pro dospělé…“ chlubil jsem se po příchodu domů a špinavé galoše jsem odkopl do kouta. Táta si mě divně změřil a řekl: „Srovnej ty boty.“ Poslechl jsem a hrdě dodal: „Tohle se prej ještě nikomu nepovedlo!“ Pohledem jsem visel na otcových ústech. „Hm,“ řekl a dodal: „Měl bys chodit častěji ven. Válíš se jen v knížkách a to ti nic dobrýho v životě nepřinese.“ Moc jsem mu nerozuměl. Knížky jsem miloval, protože mi umožnily prožívat neskutečný příběhy a snít. „Pojď dál, je tu strejda Fera!“ dodal smířlivěji. Strejdu Feru jsem měl rád. V šestnácti letech utekl z ruskýho lágru, byl Rakušan, a protloukal se na vlastní pěst už od dětství. Uměl vypravovat a jeho příběhy ze života jsem zbožňoval, i když někdy byly hodně neuvěřitelný. Občas jsem ho podezříval, že práší. Třeba jednou vyprávěl, jak po válce jel v Bratislavě obsazenou tramvají a na jedné ze zastávek přistoupil ruskej voják. Vypadal jak medvěd ze Sibiře. Chvíli koukal, jak to s cestujícími přidržujícími se madel u stropu do zatáčky mává, zamyslel se a na příští zastávce všechny vyhnal z vozu. Urval madlo od stropu a na celou ulici vítězoslavně zařval: „Job tvoju mať, tak náda rabótať!“
Strejda Fera hrál výborně fotbal, dřel ve slévárně, rád zpíval lidový písničky a ještě raději se pral na zábavách. Snažil se, aby všechno kolem sebe nějak rozhejbal. Byl to Harryho nevlastní táta. Ze svého pokoje jsem slyšel, jak tátovi domlouvá: „Proč seš na něho tak tvrdej, je to ještě malej kluk!“ Táta chvíli mlčel a pak odpověděl: „V jeho letech už jsem dřel s otcem v lese, ale on se jenom válí nad knížkama a pak plácá nesmysly. Koukni na něj, vždyť nemá ani svaly. Měl by chodit víc za klukama na ulici, tam dostane pořádnou školu života!“ Strejda namítl: „Ale teď je jiná doba…“ a táta mu oponoval: „Tohle nemá nic společnýho s dobou, ten kluk se musí naučit postarat se sám o sebe, a to dokáže jen venku mezi ostatníma. Na to mu knížky nejsou k ničemu!“

V hospodě na rohu bylo plno a šífáci se od ostatních návštěvníků lišili manšestrovými pracovními obleky. Našel jsem volnej flek až v nejvzdálenějším koutě výčepu a dal si točený. Vzpomněl jsem si na Harryho. Touhle dobou by mohl být na dohled rodného města. Když jsme se rozcházeli, šli s Frantou ještě pařit, protože Frantu vyhodili z vysokoškolský koleje a neměli kde spát. „Ty seš ten novej od Draka?“ zeptal se hubenej zrzoun sedící naproti. Přikývl jsem. „Tak to se máš na co těšit, je to největší parchant v přístavu. Žádnej šmírák mu není dost dobrej. Do jara tě čeká pěkná vojna!“ Zakroutil jsem hlavou. Ještě se nikomu nepovedlo udělat mi ze života vojnu a že se o to hodně prevítů pokoušelo. Blonďák sedící vedle zrzka se zašklebil, jako by si chtěl urvat bradu a poručil rundu. Nezapomněl ani na mě. Zůstal jsem s nimi asi hodinu. Z blonďáka vylezlo, že je na tuzemu za trest. Přeřadili ho sem ze zahraniční plavby na půl roku. „Buď rád, že seš tady. Na dálkový už to není vono, poslední dobou je to tam samej estébák!“ dodal před mým odchodem. „Je tu prdel a každej na tebe sere!“ křičel za mnou, když jsem odcházel.

Z výloh na mě čišely Vánoce. V pasáži před kinem Alfa se poprali hluchoněmí a dole na Můstku si stará paní zlomila nohu. Opřeli ji zády o zeď a čekali na sanitku. Paní v šoku hlasitě sténala: „Moje noha, moje noha…“ a lidi z hloučku ji utěšovali, že to bude dobrý, ať vydrží. Přimotal se k nim nadrátovanej chlap a jako smyslů zbavený začal hulákat: „Hovno dobrý, babo. Máš ji v prdeli!“ Zamával jsem na prázdný taxi, ale minulo nás bez zájmu. Nechceme na letiště a nemáme valuty. Sanita přijela asi za půl hodiny. Do Holešovic jsem se vracel pěšky a neměl se s kým opít, abych mohl zapomenout na všechny trable.

Všední dny se míjely nevzrušeně se svátečními jako chodci na Václaváku. Tátovi jsem poslal k Vánocům lístek s adresou, ale neozval se. V přístavu zůstalo jenom pár zoufalců a já mezi nimi. Na Štědrý večer jsem si šel lehnout hned po šestý, ale v osm mě vzbudili na partičku. Pili jsme šífáckej grog, to se do rumu rozlitého do hrnků odklepává vroucí voda nabíraná  z hrnce obyčejnou vidličkou, vedli jsme silácký řeči, aby nikdo nepoznal, že je nám divně u srdce, a zvyšovali sázky. Při posledním banku jsem z dvacetikoruny udělal dva tisíce a než mi přišla karta, abych si je mohl vzít, tak jsem o ně přišel. Za další hodinu jsem neměl ani vindru. Chtěl jsem odejít od stolu, ale starší spolubydlící mi navzdory všem zvyklostem dal ze své hromádky peněz stokorunu a tvrdil, že je to od Ježíška. Hrál jsem dál a poslouchal historky, které napsal sám život. Všichni kolem to od něho dostali naplno a snad je z toho hlava už nebolela, jenom se hrozně moc pilo. Dlouhej Johan začal zpívat koledy. Zpíval je hlubokým hlasem a dost procítěně. V pravé ruce držel zapálenou lulku, levou si dirigoval a měl zavřené oči. Někdo zhasl světlo a otevřel okno. Johanův hlas se nesl přístavem a místo stromečku nám svítil Libeňský most. Když přestal zpívat, nikdo se do hry už nehnal. Vrátil jsem stokorunu a pět vyhraných stočil do ruličky. Pak se šífáci začali vytrácet.

V přístavu chcípl pes. Nejraděj bych se opil, ale za trest pro svou včerejší naivitu jsem musel zůstat střízlivej. Rozhodl jsem se napsat dva dopisy. První otci a druhý Harrymu. U jednoho z uvázaných člunů jsem uslyšel známý zpěv. Nedalo mi to a svými kroky jsem rozhoupal úzkou lávku.
Dlouhej Johan maloval obraz podle pohlednice a na můj pozdrav reagoval kývnutím. V kajutě byl hroznej bordel. Chvíli mi trvalo, než jsem se k němu dostal a mohl se podívat. Na plátně rozvíjel motiv Staroměstského náměstí s orlojem. V tak ostrých barvách svět nevidím. Vysvětlil mi, že by ho míchání odstínů zdržovalo a nestihl by termín. Zítra si pro obraz přijde zelinář z Michle a dá mu čtyři stovky. Mávl směrem k poloprázdné láhvi s rumem a dodal, ať naleju. Dal jsem přednost grogu. „Hele, co kdybys mu tam přimaloval stánek se zeleninou. Třeba by ti nějakou stovku přidal.“ Tohle mu nestálo za komentář, ale když jsem se zeptal na potetovanou blondýnu, trochu ožil. „Asi tejden jsme ji měli jako první na škopku, dvakrát denně jsme se na ní všichni vystřídali a ona byla v pohodě. Měla na to různý fígle. Vole, ta hulila! Pak to přestalo dělat dobrotu, a tak jsme ji vyměnili za sud piva. Je to matrace, z přístavu ji vošukal už každej a tebe to čeká taky. Chce to jen pár chytrejch kořalek!“
Kurva, to by bylo tučný sousto pro zlý imperialistický novináře: SEXUÁLNÍ OTROKYNĚ V ZAJETÍ BRIGÁD SOCIALISTICKÉ PRÁCE! a hodní socialističtí novináři by kontrovali: MLADÁ ÚDERNICE SPLNILA CELOŽIVOTNÍ PLÁN NA OSLAVU SJEZDU KOMUNISTICKÉ STRANY!
„Co se šklebíš?“ zeptal se Dlouhej Johan a pozval mě na pivo. Lokál byl liduprázdnej. Hospodskej se prstem doloval v nose a dělal z toho kuličky. Cvrnkal je kolem sebe. Po šestým pivě se Dlouhej Johan zamyslel a dodal: „Vole, ještě že ty komunisti vymýtili syfilis! Tolik volnejch postelí na kožním by se snad nenašlo ani v celý republice!

Podle kalendáře mělo být už dávno jaro, když Drak přiběhl z kanceláře s očima navrch hlavy, že na remorkér přijdou točit z televize. Byl z toho úplně vedle a vzal si do hlavy, že spolu půjdeme k holiči. Zrovna jsem natíral zábradlí na galerce. Chvíli jsem si ho zvědavě měřil, abych zjistil, jak to myslí, a když mi došlo, že vážně, řekl jsem, že mě ani nenapadne. Začal řvát nesmysly, a tak jsem pustil pikslu s barvou na podlahu strojovny a bavil se tím, že nemůže vydat ani hlásku. Když po mně hrábl, byl jsem jinde. Pět minut mě honil kolem mašin a házel po mně nářadí. Pak to vzdal. Metrák a půl živý váhy se pro podobný sporty nehodí. Rudej jak záře nad Kladnem funěl a rezignovaně přehlížel spoušť, která nesměla před objektiv kamery.
„Tak si myslím, že máte po starostech,“ prohlásil jsem polohlasně.
„Nejraděj bych tě přerazil!“ zasupěl, lapal po dechu a koulel očima.
Docela mě tím pobavil.
„Nejdřív byste mě musel chytit a slimák je proti vám chrt!“
Mávl rukou, ale očividně ho mrzela ztracená možnost vidět se v televizi. Musel jsem mu nasadit brouka do hlavy, a tak jsem pokračoval: „Vy byste fakt ze sebe nechal udělat uvědomělýho debila, kterej bude všem jenom pro smích!“ Sledovat ho při přemýšlení stálo za tu námahu. Jeho tvář měnila výraz a zvítězila opatrnost. Co kdyby to dopadlo tak, jak jsem mu namluvil. Odhodlaně řekl: „Koukej to uklidit do původního stavu, máničko. Kvůli náhlýmu úmrtí v rodině si jdu vzít dovolenou, ať není malér a tu televizi můžou předisponovat jinam.“
Obešel jsem známý a sklad, přinesl barvy a všechno natřel znovu. V sedm večer jsem odskočil do putyky a dal si nějaký panáky s kormidelníkem Psí hlavou. Slavil narozeniny a byl v ranci. K našemu stolu sezval všechny známý a nutil nás pít stylem ruských bohatýrů.
Po návratu do strojovny začaly výpary z ředidla a alkohol skvěle působit. Na galerku jsem namaloval květiny a mezi ně stopy bosých nohou. Na tanky s palivem jsem napsal MAKE LOVE NOT WAR, na dveře BĚŽ DOMŮ, IVANE! a šel si lehnout.
V pondělí mě probudil Drak, že nemá klíče od strojovny. Byl jsem po flámu celej zmatenej, ale po hrnku kafe jsem se vzpamatoval a rychle ho následoval.
„Takovýho vola jsem ještě neviděl! Ty se chceš nechat zavřít?“ zaúpěl Drak po vstupu do strojovny a klesl na nejbližší schod.
U stolu se zastavil chrajslerpingl, říkali jsme tak číšníkům, kteří chtěli zbohatnout co nejrychleji a za každou cenu, proto okrádali především štamgasty a známý, ti si přece nedovolí je udávat komunistům, sebral Harryho účtenku, bezdůvodně ji celou počmáral klikyháky a chtěl po něm sto devadesát tři korun. Špatně kontrolovanými pohyby se Harry začal šacovat, ale marně. Zeptal jsem se chrajslerpingla, jestli to bere za sto a pade, jen tolik jsem ochotnej za Harryho zaplatit. Vůbec se mu to nelíbilo, ale přikývl. Nezapomněl jsem účtenku roztrhat, protože příště by ho to nechal zaplatit ještě jednou, podepřel jsem Harryho a zamířil s ním na vzduch. Jako bych vlekl hadrovýho paňácu. Opřel jsem ho o zeď a uvažoval, co dál. V takovým stavu ho Jarka zabije.
Po chvilce váhání jsem se rozhodl. Vezmu ho domů a zejtra to nějak vysvětlí.
Zvonek nezvonil, ale ve sklepě se svítilo. Přelezl jsem plot a oknem jsem nakoukl dovnitř. Táta štípal na letitém špalku dříví. Zaťukal jsem na okno. Zasekl sekeru, zhasl světlo ve sklepě a rozsvítil nad vchodem.
Rozklepala mě tréma.
V zámku zaskřípěl klíč a po několika měsících jsme zase stáli proti sobě. Vypadal dost unaveně.
„Ahoj, táto.“
„Ahoj…“
Ustoupil, abych mohl do domu, ale vtom se od plotu ozvalo Harryho zvracení a táta se zarazil. Pohledem mě vybídl k vysvětlení. Lezlo to ze mě jako z chlupatý deky. „Přijel jsem autobusem asi před hodinou a narazil jsem na něho v hospodě. Takhle domů nemůže…“ Únava z táty spadla a jako rozzuřenej bejk zasupěl: „Ať táhne tam, kde se tak zrychtoval!“ Dveře ale nezavřel.  „Nech ho tady, prosím tě, vyspat. Udělej to pro mě…“ Harry se poněkud zmátořil a řekl: „Ahoj, strejdo, jak ti dupou králíci?“

V Jirkově nablýskané ladě jsme se hnali dlouhým stromořadím za Ludvou do hospody za městem. Sledoval jsem vrcholky topolů. Bez listí připomínaly košťata a zametaly oblohu. Dokonale ji zbavily hvězd i mraků a připravovaly se na slunce. Krčilo se za kopcem s rozhlednou někde na východě, ale neunikne. Napadaly mě děsný věci. Pokud chci na svým životě něco změnit, musím se sem co nejmíň vracet. Tady nemám šanci! Kamarádi o mých myšlenkách nic nevěděli. Jirka vyprávěl, jak si užil, a Harry do sebe lil lahvový pivo. Spustil, jak Pumpička chytil filcky a někdo mu poradil, ať se natře neředěným nerakainem, aby se jich rychleji zbavil. Následoval výbuch smíchu a děsná rána.
Probudil jsem se až ve špitále. Harry měl zlomenou nohu, Jirka trable a já otřes mozku. Doktoři na nás byli nasraný kvůli chlastu a dali nám svou nevoli sežrat. Jednomu jsem pozvracel plášť, i když bych to v pohodě stihl na hajzl, ale dostal dárek za aroganci, se kterou se do nás pustil. Smrad změnil ambulanci v kořalnu. Podepsal jsem žádost o propuštění a vrátil se do Prahy. Celou cestu jsem jenom blil a blil. Tátovi jsem zavolal do fabriky, že jsem dobrej, ale jinak jsme toho spolu moc nenamluvili. Naše vztahy se dostaly opět někam k bodu mrazu.

🙂

Hele, už mě to nebaví, ještě něco pro eywina z armády…

🙂

Z poslední civilní rvačky jsem si do armády přivezl přeraženej nos a velkej monokl. Mezi ostatními středoškoláky jsem působil dojmem zločince a budil tak u poddůstojníků respekt. Připravil jsem se na nejhorší, ale poměry ve škole pro velitele tanků byly žalostné.
Všechno, co se týkalo výcviku, jsem bral jako hru se špatným scénářem. Díky své fyzické kondici jsem neměl problémy a hravě to zvládal. Střílel jsem výborně. Horší to bylo s jídlem a základními hygienickými potřebami. Kradli jsme zkyslej chleba, srali do díry se šlapkami a koupat se chodili jednou za týden do nějaký fabriky. Katastrofa ale nastala, když se nám primitivní politruci nesmyslnými argumenty snažili vymejt z hlavy normální myšlenky a vzpomínky na pokus o socialismus s lidskou tváří. V rámci nějakýho super tajnýho programu oplodnili svini oslem a normalizační politruk československý lidový armády byl na světě. Za jiných okolností bych při jejich hodinách řval smíchem nad bezduchými poučkami, ale něco mi říkalo, že to je předobraz dalšího vývoje ve společnosti. A to byl důvod ke kvílení. Rozhodl jsem se, že budu mazaný voják. Se mnou žádnou svou posranou válku nevyhrají!
Začal jsem kamarádit s muzikanty a výtvarníky. Výtvarníci malovali jeleny u jezer v horách a prodávali je za stovku důstojníkům, kteří si těmi klenoty zdobili obýváky. V ateliéru měli díky tomu zásoby pití. Při sebemenší příležitosti jsme se tam scházeli a poslouchali písničky od Kryla, které nám hrával jeden z muzikantů. V tehdejším srabu jsem se seznámil se zajímavými kluky a vymýšlel s nimi koniny, abychom úplně nezcvokli.
Jednou jsme nachcali do flašky od rumu a nesli ji na rotu. Chtěli jsme ji podstrčit poddůstojníkům, kteří nás nejvíc buzerovali. Chytil nás dévéťák. Snažil jsem se odlákat jeho pozornost, ale všiml si, že vojín Kopáček drží něco za zády. Odstrčil mě stranou a ukazovák zabořil Kopáčkovi do vypnuté hrudi. „Co to skrýváte, vojíne?“ Kopáček nebyl s to ze sebe dostat slovo. Major ho obešel, vytrhl mu láhev z ruky a zvedl ji ke stropu. „Kde se tu vzal ten rum?“ zahřímal a Kopáček strachem bez sebe začal koktat, že to není rum. „Co kecáte, chlape! Oko není píča!“ zařval major a než jsme mu v tom stačili zabránit, otevřel láhev a pořádně se napil. Obrátil oči v sloup, upustil láhev a chytil Kopáčka pod krkem. Během blití ze sebe vyrážel: „Do basy! Do basy!“ a vlekl ho pryč. Utekl jsem na rotu a čekal, co bude následovat.
Kopáček se vrátil až nad ránem a potutelně se šklebil. Zastavil se u mé postele a dodal: „Dvě hodiny mě přemlouval, vyhrožoval i prosil. Musel jsem mu na svou mámu přísahat, že ani neceknu o tom, čeho se napil. Já jsem ale z děcáku!“ Během dopoledne se to dozvěděl celý pluk a major dostal přezdívku Fekál.
Na přísahu za mnou přijel táta, ale nepustili mě ven na vycházku. Tři hodiny jsme spolu seděli v návštěvní místnosti, šokovaně na mě zíral a pak se přes celou republiku vrátil zpátky.
Začal mi posílat balíky s chlebem, sádlem, špekem, cibulí a česnekem. Pokaždý přibalil i cigarety.
Před Vánoci zavřeli ateliér i výtvarníky, protože pro družební večer důstojníků s ruskou posádkou namalovali dědu Mráze s košem plným krabic s nápisem Baťa a s několika náramkovými hodinkami na každý ruce, a my se začali zašívat ve sklepení pod kasárnami. Na trubkách s přívodem páry jsme měli položená prkna, na kterých jsme polehávali a popíjeli mezi potkany. Ze špatný výživy se nám dělaly vředy, ale trápily nás jiný boláky.
U pluku došlo během posledního měsíce k několika pokusům o sebevraždu a smrtelným úrazům. V naší četě zahynul kluk, který spal vedle mě na posteli, a pohled na jeho rodiče nebyl povzbudivý. Pindy důstojníků neměly úroveň a my se za jejich soustrastná slova styděli.
Politruk, který se neustále odvolával na to, že se kdysi vyučil ševcem a mistr ho neustále pohlavkoval, na další hodině politického školení mužstva s pohledem upřeným na fotografii Husáka zasvěceně hovořil o diktatuře proletariátu. Přihlásil jsem se a zeptal: „Jak to myslíte, soudruhu majore? Koho čeho, nebo komu čemu? Uměl byste mi to vysvětlit?“
V duchu jsem si říkal, že s diktaturou proletariátu je to hrozná hovadina. Ve skutečnosti nejprimitivnější komunisti diktujou svý divný představy dělníkům jako táta, kterého politika ve skutečnosti otravuje. Lidi jako můj táta ve skutečnosti potřebují jenom silný a nepolitický odbory, které nedovolí, aby si s dělníky kdekdo vytřel prdel! Docela by mě taky zajímalo, jak si s tím blábolem komunisti poradí v souvislostí s mou generací, protože do učení šli kluci, kteří moc chytří nebyli, a nevidím nejmenší důvod, proč bych si od nich měl nechat něco diktovat, když moje zásada je žít a nechat žít. Můžu respektovat chytřejší lidi, ale od hlupáků si nic diktovat nenechám! Vždycky se dají nějak ochcat, protože jsou nejvíc ješitní ze všech.
Byl jsem první, kdo se v jeho hodině na něco zeptal, a on z toho utrpěl orgasmus, chrochtal blahem o vymoženostech tohohle režimu, vůbec mu nedošla moje otázka a po zbytek hodiny ze mě nespustil soudružský pohled. Apeloval na nás, abychom byli hrdiny v případném boji s imperialistickými agresory, ale Kopáček řekl, že žádným hrdinou být nesmí, protože mu to zakázal adoptivní otec. Děda totiž byl hrdinou v bitvě o Kyjev a babička po něm nikdy nedostala důchod, i když o něm mluvili v rádiu a dávali ho všem vojákům za vzor. Politruk si zapsal jeho jméno do notesu a slíbil, že to nechá prověřit. Kopáček se ke mně naklonil a do ucha mi špitl: „Doufám, že si to jméno napsal správně. Asi jsem měl dodat, že ještě než ho zabili, zničil tři tanky T 34.“
Přestal jsem vnímat ševcovy bláboly a přemýšlel o tom, že i ten nejzarudlejší proletář se narodil jako člověk a jako člověk jednou zemře. Co je to uvědomělá masa? Houf zmanipulovaných chudáků, kterým se našeptává, co rádi slyší, aby se odvedla pozornost od skutečnosti, že si z toho našeptávání někdo udělal solidní koryto. Je schopen obrátit svět vzhůru nohama, jen aby o to koryto nepřišel. Ve jménu chudáků diktuje těm samým chudákům, co je pro ně dobrý a co ne. Táta se o podobných věcech odmítal bavit. Říkal, že to je politika, a politika je pro člověka jako on na hovno. Tvrdil, že on má jenom dvě zdravý ruce a ty nás musej uživit!
Politruk se rozohnil, někteří vojáci si ho svými dotazy začali dobírat, zrudl, snad aby víc potvrdil svou politickou příslušnost, a začal tvrdit, že komunismus po třetí světový válce zvítězí. Odpovědělo mu mrazivé ticho. Snad si uvědomil, že přestřelil, ale poslední věta ho od nás navždy oddělila. Tu by měli slyšet naivní levicově orientovaní lidi. Tohle nebylo neslušný, to bylo zrůdný. Ten vůl se na to těšil!
Normalizační čistky vracely armádu do nálady padesátých let a to byl duch pro mou generaci nepřijatelný. Věděl jsem, že mám vrozenou vadu na ledvině, která mi nikdy nevadila, využil jsem toho a začal objíždět vojenský špitály. Závěrečné zkoušky na velitele tanku jsem neabsolvoval, ale razítko jsem na to dostal a ještě mě povýšili na svobodníka. Pánbůh ochraňuj osádku, které bych měl velet! Zbytek vojny jsem proskotačil na ošetřovně, kam mě nějaký osvícený důstojník přeložil.
Hned první den jsem pochopil, že tu léčí srandou. Lapiduši na zadek jednoho z marodů namalovali fialovou barvou terč a učili mě píchat injekci pendeponu. Bylo mi nepříjemné vrazit jehlu do cizího těla. Na první pokus se jehla odrazila od křečovitě zataženého svalu, vyletěla mi z ruky a skleněná stříkačka se rozbila na dlážděné podlaze. Na druhý pokus jsem stříkačku sevřel pevněji do dlaně a až po krček jehly ji vrazil do zadku, ale nějakým nedopatřením nešel obsah pendeponu vytlačit. Musel jsem ji vytáhnou, vytlačit vzduch a celý akt zopakovat. Dvoumetrový marod si mě nedůvěřivě měřil, a když jsem neuspěl ani při dalším pokusu, protože jsem napíchl kyčelní kloub, vyskočil z lůžka a s nahou prdelí utíkal dlouhou chodbou. Přitom řval, že už je v naprostým pořádku, ať ho propustí na rotu.
Pak mě učili odebírat krev ze žíly ve vnitřním ohybu lokte. Dali mi tupou jehlu a já ne a ne kluzkou žílu propíchnout. Studený pot mi vyrazil po těle, dostal jsem strach, že se mi udělá špatně a odpadnu. Zoufale jsem ji naháněl pod kůží vojáka, který koulel očima, řval: „Bazmek kečke!“ a škubal sebou, i když na něm viseli dva lapiduši. Konečně se mi to povedlo, ale té krve bylo nějak hodně. Omdlel a šéflékař mu udělal bravurní steh, který se používá jenom v plastické chirurgii.
Několik dnů jsme byli bez práce, protože se všichni marodi nějakým zázrakem uzdravili. Do ordinace se nikdo nehrnul a  ošetřovna zela prázdnotou. Měl jsem čas se pořádně rozhlédnout. Našel jsem tam zajímavý lidi.
Skončil jsem na zubní ambulanci u lékaře absolventa, který měl utkvělou představu, že musí mít řetěz na krk ze zubů vyšších šarží. Po jednom ze svých četných malérů musel za trest kopat celou neděli na buzeráku jámy. Byla s ním sranda, protože skvěle ředil líh v bezchybnou vodku. Nalívali jsme ji lampasákům, abychom je zbavili strachu, a pak jsme jim rvali zuby. Jeho husarským kouskem byla extrakce tří zubů napadených zubním kamenem padpalkovnika Maslova, který se zúčastnil spojeneckého cvičení a přišel opruzovat na ošetřovnu.
Do civilu jsem odcházel s příšerným posudkem. Velitel roty tvrdil, že jsem ten nejhorší voják Varšavský smlouvy, jakýho za svou kariéru poznal, a podobnýho hada si na prsou už nikdy hřát nebude, ale panáka na rozloučenou se mnou vypil.
Byl to jedinej lampasák, kterého jsem na vojně respektoval. Rovnej chlap. Jenom díky němu a doktorům jsem neskončil ve vojenským vězení v Sabinově. U kasárenské brány jsem byl první z celého pluku.

Při veřejném čtení z Příchodu Vodnáře

Při veřejném čtení z Příchodu Vodnáře

Meditace na hřebenech Krušných hor

Meditace na hřebenech Krušných hor

Rumunsko z pohledu Eduarda

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Únor 23, 2009

rumunsko

 

rumunsko_001

 

rumunsko_002

 

rumunsko_006

 

rumunsko_003

 

rumunsko_004

 

rumunsko_005

 

rumunsko_007

 

rumunsko_008

 

 

Můžete si vyzkoušet

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Únor 22, 2009

Upřete pohled na čtyři tečky v pomyslném středu, po minutě se podívejte na nějakou plochu mimo obrazovku monitoru a po chvilce soustředění se vám tam promítne zajímavý efekt. Pokud to nevyjde, zkuste znovu a v případě úspěchu si položte otázku, proč jsem vám to nabídl jako test.

🙂

Příchod Vodnáře

Posted in Kniha Příchod Vodnáře by moznaprijdeijxd on Únor 22, 2009

Pro Paulu, případně i jiné zájemce.

Od Vladimíra Ondyse

Od Vladimíra Ondyse

Pokud bude mít někdo zájem, pošlete e-mail na adresu ondys@o2active.cz s kontaktními údaji pro zaslání knihy i se vzkazem (pokud chcete knihu jako dárek pro někoho blízkého), určitě neuškodí, když připíšete představu o výši přijatelné ceny. Případným zájemcům děkuji za důvěru a přeji silný čtenářský zážitek.

🙂

 Vladimír Ondys

Z brigády v Hamburku

Posted in Úvod by moznaprijdeijxd on Únor 22, 2009

Eduarde, vyloženě mne jste potěšil.

Od Eduarda

Od Eduarda

Od Eduarda

Od Eduarda

Od Eduarda

Od Eduarda

Od Eduarda

Od Eduarda