Možná přijde i JXD

ZEMŘEL JSEM PŘED TŘICETI LETY 5 – Vladimír Ondys

Posted in Úvod by moznaprijdeijxd on Duben 29, 2009

pokus1bez_pozadi3

IX

Protější panelák osvětlený bleskem se vynořil z černé tmy, zvedl se prudký vítr a ohlušující zaburácení hromu roztříštilo noční klid. Záclony vlály vzduchem. Zvedl jsem se z lůžka a cestou do dětského pokoje pozavíral všechna okna. Šárka spala klidně, ale Veronika se převalovala a drmolila ze spaní. Hladil jsem ji po vlasech a čekal, až se uklidní.

„Co se děje?“ ozval se z chodby šepot rozespalé manželky.

Přitiskl jsem ukazovák na rty a po špičkách se vykradl.

„Zdálo se mi, že Veronika pláče.“

„V kolik jsi šel spát?“ zeptala se manželka, hlasitě zívla a zpozorněla. „Slyšíš ten vítr? Něco se na nás žene!“

Mezi domy to zaskučelo a někde poblíž okno třesklo do rámu, až se sklo vysypalo.

„Kolem jedný.“

„Čekala jsem na tebe, ale pak mě to zmohlo.“

„Zabral jsem se do malování, protože se mi nedařilo.“

„Že si nedáš pokoj…“

„Je to droga!“

„Děsíš mě čím dál víc…“

Opět se zablýsklo a vzápětí zahřmělo. Vzduch nabitý elektřinou byl cítit dehtem. Oslnivý výboj proletěl oblohou, v pavučině paprsků uvízlo nebe a město povstalo ze tmy jako betonová obluda bez lidí. Její tvář připomínala strýcovu.

Viděl jsem ji poprvé a zároveň naposled v den jeho pohřbu. Dav kvílejících naříkal, jaký to odešel člověk, a z rakve na nás civěla voskově ztuhlá tvář, ze které navzdory skonu rostly vousy, s přísným výrazem. Snad ji popudila neupřímná slova o živém. Viděl jsem v tom i pohrdání za neomalenost k jeho ostatkům. Břicho měl halabala sešité režnou nití, aby nebylo vidět, čím je vycpané, když vnitřnosti rozežrané rakovinou byly spáleny po pitvě v kotli nemocnice. Nohy a ruce měl několikrát zlomené pro snadnější navléknutí kalhot i saka roztrženého na zádech. Strýc se tvářil přísně hlavně proto, že věděl své o charakteru pozůstalých. Odbyli si kvílení v davu, po obřadu ho rozprášili do hloučků před kaplí, kde pomlouvali strýce za jeho bezuzdný přístup k životu a záviděli dědictví mladé vdově, které se ulevilo jeho smrtí. Nikdy by už nepřistoupila na možnost mít do poslední chvíle doma někoho, kdo se před ní v neskutečném zápachu rozpadá a umírá dlouze v šílených bolestech. Po zkušenosti se strýcem by to už neudělala ani pro své děti.

„Posaď se a vydrž půl hodiny, pak ti něco ukážu!“

Vycítila, že půjde o důležité sdělení, a poslechla, ale netvářila se nadšeně.

Začal jsem malovat a byl chtivý opít se láskou.

Přestal jsem cítit dehet ve vzduchu, protože jsem chtěl vnímat vůni šeříku. Noc s betonovou obludou ozářenou blesky jsem proměnil v slunečný den s ulicí plnou dívek s dlouhýma nohama, úzkými pasy a pevnými ňadry. Přál jsem si vidět jenom krásu a vyhýbal se pohledu na okolní bídu, protože bych neunesl odpovědnost za početí svého dítěte. Vrazil jsem si střepy z růžových brýlí do očí, abych je oslepil, a namaloval touhu.

Povedlo se.

V křivkách těla byla dynamika, bříško se chystalo rozevřít klín pro naše dítě, ňadra nalitá mlékem pružila na tětivě luku zad a vlasy připomínaly ledopád. Tvář ženy na skice vyjadřovala optimismus z budoucnosti. Podobala se manželce, ale byla vysněná.

Žena na skice by nikdy neroztáhla nohy před namyšleným dřevákem s peněženkou nacpanou korunami, vážila by si hlubších hodnot, před důležitým rozhodnutím by důkladně zvažovala pro i proti a nebyla by posedlá povrchní čistotou okolních věcí. Úmyslně jsem se nechal opojit nadějí a celkové vyznění skici byla jedna velká sračka vhodná pouze na prodej. Polichocení lidé by mi za ni okamžitě utrhali ruce a nenamaloval bych už nikdy kloudnou věc.

„To je nádherný!“ vydechla manželka a začala se na mě dívat jinak. Zahořela obdivem.

„Právě takhle nechci malovat, protože bych se jednou propadl hanbou. Tohle je pro mě totálně prolhaný a řemeslný! S uměním to podle mě nemá nic společnýho, umění je pro mě především názor, který by měl vyvolat polemiku!“ vrátil jsem ji na zem.

„Seš hroznej. Mně se to líbí mnohem víc, než šílenosti ve skříni.“

„Ale snažím se v nich s něčím pohnout. Lež vypadá atraktivně jako kurva, která chodí za pět set marek s každým, kdo na to má. Pravda má hrb z toho, jak ji všichni tupci i zbabělci mlátí po zádech, ale kvůli tomu hrbu si na sebe nikdy nevydělá jako děvka. Musí chodit nahá a v tom je její cena.“

„Tyhle kecy zrovna miluju. Jdu si lehnout!“

„Poslouchej, to není všechno. Jestli někdy udělám něco na kšeft, tak jenom kvůli tobě a holkám, abych pro vás sehnal prachy, ale budu se za to hrozně nenávidět!“

„Dej mi pokoj s takovými řečmi. S tím oblbuj nějaký doktorky… Seš divnej, protože nechápeš nejdůležitější věci. Zkus se vrátit zpátky mezi normální lidi, nádivo!“

Opět jsem ji nepřesvědčil a hodně moc se snažil být srozumitelný. Kdysi řekla pravdu, měl jsem zůstat sám. Ale narodily se holky, které mě snad jednou pochopí…

„Když potřebuješ každou korunu, proč nejsi šetrnější? Podívej se do koše na odpadky, co je tam vyhozenýho jídla!“

Zaječela na mě, že miluje namyšlený chytráky, a byli jsme v sobě. Zařval jsem vztekle, ať se teda rozvede a najde si pingla nebo taxikáře. Holky ji ale nenechám! Udělala by z nich jenom vypočítavé mrchy a uklízečky!

Nasupeně odešla a bouchla dveřmi, až sklo zadrnčelo. Zamrzelo mě, že jsem se nechal vyprovokovat, ale vlk mé jednání schvaloval. Absolutně neakceptoval nějakou opatrnost, ale nezvládnuté emoce mě můžou jednou nahnat do pěkné kaše. Stejně jako před lety, když jsem veřejně zbil esenbáka a měl jít na několik let do vězení. Francisi, můj život je malér, ještě že se občas kolem najdou rozumný lidi.
Skicu jsem odložil a podíval se z okna. Lilo jako z konve. Příjemný šum kapek nahradil dřívější hluk hromu se skučením větru a vzduch voněl deštěm.

X

Stál jsem u ponku, v ruce držel hlavu válce z kompresoru a zamyšleně se díval na dvůr, kde Raskenka, říkali jsme tak silačce subtilní postavy se svalnatými pažemi chlapa, skládala do sklepa osmdesát metráků uhlí za dozoru bodrého kotelníka pana Vejrovce se ztuhlým kolenem a výbornou slivovici ze Slovácka, s níž nás občas pohostil, abychom měli pružnější žíly. Raskenka se zarputile mračila, měla čtyři věčně umouněné děti, manžela nemakačenka a nutnost uživit je nejtupější lopotou, a mechanickými pohyby připomínala robota. Snad jí dodával energii shovívavý úsměv i občasný štípanec do pevné prdýlky od stále rozjařenějšího pracujícího důchodce, jemuž nevadil uhelný prach tvořící čmouhy v obličeji lesknoucím se potem i pohledy horečnatých oči, ani šátek s mastnými fleky padající do čela na nemyté kadeře či prapodivný hábit halící postavu, neboť pevná prdýlka přitahovala jeho lačné oči a patřila mladé ženě. „Joj, to by byl sobáš!“ kdyby přijala jeho pozvání do pečlivě uklizené kotelny ve sklepě, kde měl staré kanape, na němž odpočíval, když ho noha se ztuhlým kolenem brala nejvíc, a dech voněl po švestkách. Uhelka se zabořila do hromady uhlí, vykousla z ní malilinkatý kousek, šup s ním do okénka, které vedlo do uhelného bunkru, a už letěla zpátky, blýskala se radostí ze své lehkosti, nad hromadou se opět lačně zazubila, chramst! zahryzla se do uhlí, Raskenka stála s tělem jako bez života vytesaným z kamene, jen svalnaté paže se neustále míhaly a pak ta lákavá prdýlka, Vejrovec polykal sliny a snad přitom vzpomínal na nebožku ženu, kdysi ho očekávala s rozevřeným klínem chráněným mocným sloupovým stehen v bytelné posteli na strožoku vycpaném slámou, a když na ní zoufale poskakoval, aby se konečně udělal, dobrácky šeptala: „Dělej, ty starej moulo, koho to má bavit v takovýmhle vedru!“ a dlaní ho pleskala po prdeli vyzáblé stářím, s touhle manuálkou by to bylo jako za mlada, je v ní oheň, po dvou číších slivovice by vzplál a sežehl oba vášní, jen ji dostat na kanape, když vtom: PRÁSK! líce se mu rozhořela po úderu dlaní, Raskenino bližší oko po něm zlobně blýsklo, ale ruce už nevěděly, že došlo k malému vyvedení z rytmu, a s pažemi tvořily dál přesný koloběh úsporných pohybů, zatímco on mumlaje kletby se chytil za tvář a zamířil do svého kutlochu vedle kotle, kde je mnohem bezpečněji.

Smál jsem se, až brečel, radostí z pohledu k nezaplacení, a liboval si, že mě nevidí, protože nám tvrdil nad slivovicí, že pokud si umane, dostane každou ženu, a tuhle pohanu by zcela jistě nepřežil. V zájmu jeho života jsem odstoupil od okna a epizodu pustil z hlavy.

Zazvonil telefon.

Byla to Karla a chtěla si povídat, ale vstupní dveře bouchly do futra. Zavěsil jsem a stál tváří v tvář nasupenému šéfovi.

„To si neumíte seřídit zavírač dveří, že to tak mlátí?“ procedil skrz zuby, loupl po mně pohledem a dodal: „Víš, že soukromé hovory jsou zakázány?“

„Jistě, šéfe. A vy?“

Zatvářil se adekvátně k takové troufalosti, ale strach mi nenahnal. Zamířil jsem k ponku, kde jsem opravoval kompresor.

„Počkej, chtěl bych se tě na něco zeptat?“

Proč mi tyká? blesklo mi hlavou.

„Buď rozumnej, nedělej těžkosti a nepřijdeš zkrátka. Fakt si myslíš, že tu partaj miluju? Byl bys hodně překvapenej… Musím vycházet z reality a plnit svěřené úkoly. Vem to jako omezení fluktuace schopných lidí a přestaň to komplikovat!“

Proč do rozhovoru tahá politiku, když mu jde především o vlastní prospěch a mně zase o věc? napadlo mě v duchu.

„Říkal jste něco o otázce, soudruhu vedoucí! S vámi je to jako s bezdomovcem, který si v zimě nachcal do gatí. Nejdřív ho to chvíli hřálo a pak mu díky tomu omrzly nohy.“

Podíval se mi do očí a pochopil.

„Jak si představuješ, že to dopadne?“ zeptal se břitce.

„Jednoduše, protože nejsem včerejší. Lidi, jako jste vy a parťák, se najdou snad po čuchu a musí vyhrát v každým režimu, tak je to zkrátka zařízený na tomhle světě, ale lidi, jako jsem já, jim to musí trochu znesnadnit. Spravedlnost jsme si vymysleli pro snesitelnější život a proč ji trochu neprovětrat, aby bylo vidět, jak v tom našem chlívě zasmrádla.“

Zakroutil hlavou, ale v očích měl respekt.

„Nikdy bych do tebe neřekl, že umíš být tak nebezpečnej. Máš ale dvě dcery. Pořádně si to ještě rozmysli. Vím, že si chytrej…“

Dveře znovu třískly do futer a dostal jsem vztek sám na sebe za to, že jsem takovej vůl a mlátím hlavou o zeď. Co jsem komu udělal? Táhne se to se mnou celej život jako prokletí!

„Dobře si mu to řekl! Seš chlap!“ ozvalo se z kouta.

Trhlo se mnou leknutí.

Byl to starej Pekárek, který se zašíval za skříní a občas tam prospal půl šichty na dřevěné lavici.

„Za to si koupím celou vesnici!“ řekl jsem otráveně. „Mám pocit, že jsem tady skončil…“

„Kdybych byl mladší, šel bych do toho s tebou!“ začal se kasat důchodce, ale vzápětí rezignovaně dodal: „V mém věku to už nemá cenu.“

Nasadil si brýle s gumičkou.

Pozorně si začal prohlížet novou raznici, se kterou chtěl urychlit práci na lise v dílně, kde se vyráběly plechové podložky na připevnění topných těles. Jednalo se o zlepšovák a chtěl si ho nechat patentovat.

Přestal vnímat okolí a přejížděl ukazovákem po hraně. Zaujalo mě, jak fascinovaně hladí lesklou plochu s několika otvory, mazlí se s jednotlivými díly, pasuje razidlo do raznice a jde mu to přímo skvěle, i když se jedná o nástrojařčinu, která je z dělnických profesí nejnáročnější. Pohybuje razidlem v raznici, obrací ke mně tvář a šeptá: „To bys neřekl, jakou mám radost, že se to povedlo. Ještě dneska to vyzkouším na lisu, čekat do zejtřka bych nevydržel!“ Stále pohybuje razidlem v raznici tam a zpět, tam a zpět, určitě myslí na mladou rámusku, prý ji zbožňuje i poslouchá na slovo, roky najednou mizí, stejně jako šediny, postava se napřimuje, oči zajiskří mládím, srdce se rozbuší a žene neexistující lis k neexistujícím metám, znenadání se ale zarazí, dojde mu, že je už překonal, a chápe, jak to působí pošetile, ale s jiskrou v oku se mi svěřuje: „To bys nevěřil, co jsem se v mládí navyváděl, celý svět mi ležel u nohou a těch ženských: žlutý, kakaový, černý jak eben… To víš, montéři! Ještě po návratu domů jsem byl často tak zblblej, že jsem se ráno ptal manželky haumač… Ta by mě hnala, kdyby se dozvěděla, že to není svahilsky dobrýtro, jak jsem jí nakukal! Tucet čísel jsem udělal za noc s patnáctiletou mulatkou ve Francii, než to vzdala a byla ňák stavěná!“

Smál jsem se, až mi oči lezly z důlků.

„Vy jste komik, dostanu z vás mladý… Kdy jste si naposled zapíchal?“

Očividně se zarazil, zestárl, jiskra pohasla, tvář se zbortila pod tíhou vrásek a stařecký hlas dodal: „To je život, abych šel raději makat. Slíbil jsem jí dovolenou v Egyptě. Chce tam jet sama!“

Do dílny vtrhl parťák s fuškou pro známého řezníka, aby se mu revanšoval za podpultovou svíčkovou, Pekárek se zlomil v pase a tvrdil, že je služebníček. Ze svazku Gottwaldů se jeden oddělil a přistál mu na čele. Z důchodce se stal vděčný tajtrlík a předešlý dojem pokazil. Na zkoušku s lisem zapomněl. Stal se dřívějším zmrdem, i když měl zlaté ruce. Parťák se prohýbal smíchem člověka, který ví, jak se má úspěšně kšeftovat s lidskou důstojností. Nemám nejmenší naději uspět.

Nejraději bych si dal panáka!

„Nebuď labuť a skoč pro flašku. Tady máš krejcary!“ hučel do mě půl hodiny Pavel o svačině. Byl to opilec, který cestoval od střediska ke středisku, v podniku se udržel díky tykání s hlavouny a rád vzpomínal na konec padesátých let, kdy se mohlo chlastat i tančit za doprovodu harmoniky snad všude, hlavně v pracovní době. Lakomý nebyl a výplatu dokázal propít v den, kdy ji dostal, s každým, kdo s ním vydržel putovat po hospodách. Všichni se mu pak vyhýbali, protože somroval cigarety a drobný na pivo. Dnes ho rozpálila záloha v kapse.

„Seru na tebe. Mezinárodní imperialismus nám jde po krku a šéf po mně taky jede!“ odpovídal jsem mu mechanicky a zarputile žvýkal gumovou žemli s oschlým salámem.

Karla se rozhodla nevyhazovat potraviny do koše a dávala mi je k svačině za výčitky. Čekala, až přiznám, že jsem to přehnal, a život se vrátí do normálních kolejí, ale dělal jsem mrtvého brouka. Každé ráno se z toho stala hra. Pokukovala po mně, když jsem si bral zabalenou svačinu, a koutky úst jí cukaly. Nejraději bych s ní švihl do koše, ale dělal jsem frajera. Mohl jsem ji vyhodit cestou, ale vytratila by se pointa. Co jsem si navařil, musím sežrat. Občas jsem prohodil při odchodu z domu, že po ránu u beden s pečivem před nedalekým obchodem stojí jezevčík a má zdviženou nohu. Nevěřila mi, ale pro jistotu chodila nakupovat do samoobsluhy o tři sta metrů dál, kde k tomu nemohlo dojít.

„Dej mu pokoj! Ráno se chytil se šéfem a málem se poprali.“

„Pekárku, to jste dost přehnal!“ ohradil jsem se rozladěně. Věděl jsem, že při dalším přenosu zprávy se určitě vytratí: málem, a na podnik se donese verze, že jsem ho zmrzačil. Teď nemůžu potřebovat podobnou reklamu.

„Povídej, co se stalo?“ zavětřil Pavel.

Zbytek žemle jsem vyhodil z okna na hromadu odpadu z minulého století. To se, fakt, nedalo…

„Kurva, slyšíš?“ bažil slyšet mou verzi Pavel a oči mu svítily zvědavostí.

„Chtěl mi ho vykouřit a zapomněl si vyčistit zuby. Předhodil jsem ho Pekárkovi, ale tomu pojebanýmu dědkovi se vůbec nepostavil. Ve finále ho přeblafl parťákovi a pak nadával, že se zahodil s prodejnou sviní!“

Do dveří vešel parťák s úsměvem od ucha k uchu.

„Co je, pánové. Bavíte se o mně?“

„Jasně, soudruhu!“ řekl jsem otráveně. Proč musím mít takovej pech? A Pavel snaživě zabodoval: „Se soudruhem vedoucím si prej kouříte ptáky…“

Parťák ztuhl.

„Kdo si to dovolil?“

Mlčeli, ale jejich pohledy se upřely na mě.

„To si hodně přestřelil!“ zasyčel parťák a jazyk se mu rozkmital jako u zmije. Taky by mě to nenechalo chladným.

„Nikdy nevěř zasranýmu ožralovi!“ prohodil jsem do dusivého ticha a během několika minut jsem si nadělal rekordní počet nepřátel. Obrátili se ke mně zády a začali si vyprávět o ničem. Jejich smích se zmítal v podivné křeči. Vlk ve mně švihal ocasem.
Parťák se převlekl do rudé košile, protože odpoledne se měl zúčastnit výroční schůze spolku nějakého přátelství, a navoněl parfémem darovaným od tovaryše z Moskvy.

Byl cítit mrtvolným puchem.

XI

„Kde najdu doktorku Maršálkovou?“ zeptal jsem se sexbomby, která stoupala po schodech. Pobaveně se usmála, protože si všimla, jak civím do hlubokého výstřihu a zastřeným altem mi to vysvětlila. Nemohl jsem se soustředit, tak mě doprovodila až ke dveřím. Najednou se mi postavil. Nedobrovolný celibát se mnou cvičil. Musel jsem chvíli počkat u okna, abych nevypadal jako debil.

Za masivním psacím stolem seděla starší žena celá v bílém začtená do nějakých lejster. Na pozdrav odpověděla neurčitým zamručením spojeným s úklonem hlavy. Snažila se vypadat důležitě. Zůstal jsem stát u dveří.

„Přejete si?“

„Nic, pozvala jste mne na kus řeči?“

Popošel jsem o dva kroky a řekl své jméno.

„Vy jste tu ohledně stížnosti na chování doktora Janečka, který se, podle vás, měl pokoušet o získání jakéhosi příspěvku za léčbu vaší ženy?“

„Nějakej Janeček se mnou chodil kdysi do školy, ale jinak je mi ukradenej!“ ohradil jsem a chtěl vysvětlit, o co kráčí, ale skočila mi do pauzy před další větou se slovy: „Už si vzpomínám. Přišel jste kvůli nevyhovující kuchyni v nemocnici!“

„Seru na nějakou nemocnici. Jsem tu kvůli dcerám!“

„Co si to dovolujete, soudruhu?“

„Na co mě obtěžuje s předvoláním, když pak ani netušíte, proč tu jsem? Řekněte, co po mně chcete, ať můžu zmizet. Nemám chuť si hrát na pitomce!“

Najednou věděla moc dobře, proč mě pozvala, a zvedla se ze židle. Brýle položila na stůl, protřela si koutky očí, opět je nasadila a neupřímným hlasem se zeptala: „Víte, jaké rozhodnutí jste si vzal na svědomí? Jak si dovolujete zasahovat do naší práce, máte nějaký titul, soudruhu?“

„Občas mi slušný lidi z vašich kruhů říkají, že jsem magor!“

Vytřeštila na mě oči.

„Neměli jste v rodině někoho duševně nemocného?“

„Strejda tvrdil o babičce, že je čarodějnice, děda prochlastal všechny prachy, co mu zůstaly po měně v padesátých letech, když si koupil pivo v kantýně a táta vstoupil do strany s lidskou tváří!“

Byla ze mě úplně mimo.

Budeš hrát podle mých pravidel, já ti dám mě oblbovat!

„Táta se stal hrdinou za války!“ nenechal jsem ji vydechnout. „Postřílel všechny kolem sebe, protože zjistil, že je to banda bestií, a náhodou trefil i nepřátelskýho generála. Za to se mu nepočítali mrtvoly vlastních lidí, i když jich byla řada, šlo jenom o blbý vojáky!“

Začala šilhat a koukat na telefon i dveře za mými zády.

„S tím preventivním podáváním penicilinu je to stejně nesmyslný. Moje dcery spolykaly dvakrát tolik antibiotik, než já za celý život. To se mi nelíbí!“ řekl jsem naprosto klidně. Snad jí došlo, že jsem normální.

„Postupujeme podle směrnic. Ve školce se vyskytlo několik případů onemocnění spálou, a tak se přistoupilo k opatření, které jste naprosto nesmyslně narušil! Co vás to napadlo?“

„Četl jsem o tom odborné pojednání, informoval se v lékárně a poptal se lékařů v nemocnici!“

„Vy absolutně nemáte právo napadat rozhodnutí socialistického ministerstva zdravotnictví!“

„Seru vám na nějaký ministerstvo a jeho byrokraty, když se jedná o zdraví mých dětí! Na mě si stejně nemůžete nic vzít, jsem jenom blbej dělník!“

Takticky jsem nepřiznal střední školu a snažil se vypadat jako psychopat. Uvažoval jsem o tom, zda nemám třísknout pěstí do stolu a zaklínat se kačerem, vlastně Husákem. Hodně dlouho se jí bude zdát o našem setkání. Stanu se její noční můrou. Ukážu jí, jak vypadá uvědomělej proletariát!

„Člověče, vyjadřujte se slušněji, jinak vás dám vyhodit!“

Sláva, přestal jsem být soudruhem té krávy. Poděkoval jsem za to a ona nechápavě zírala.

„Myslím, že je svinstvo, když někdo dá někomu příkaz, aby se do dětí ládovala antibiotika preventivně, a nenamáhá se ani zjistit, zda některé z nich právě dobralo dávku mnohem silnějších, jak se stalo v případě starší dcery. Příště si vyprošuji karanténu pro obě holky. Zůstanou doma s manželkou!“

„Kdo vám nakukal všechny ty nesmysly? Dejte mi jména doktorů a lékárníka!“

„Proč?“

„O to se nestarejte!“

„To se mi snad jenom zdá… Berete se za někoho, kdo zprasil všechno, co se dalo, a slušný lidi chcete potrestat? Minula jste se povoláním i dobou!“

Praštil jsem do stolu, až telefon poskočil, a ona mě vyhodila.

Cestou po chodbě jsem se hlasitě smál. Mám o dalšího nepřítele víc, ale nelámal jsem si s tím hlavu. Podobní mě jenom ctí!
Vyběhl jsem z budovy a na chodníku málem vrazil do somráka. Byla to známá postava a patřila k centru města. Koukal jsem na něho, jak šmajdá po ulici v rozedraným hábitu, špinavý a zarostlý, líže zmrzlinu za vyžebraný prachy, ale vypadá šťastně. Tělesným zápachem i odpudivým vzhledem se ochránil před zlobou a závistí bezduchých šmejdů. Pohled na bídu jiných jim zvyšoval sebevědomí. Byl geniální ve způsobu, jak je vodit za nos a ještě z nich tahat prachy. Dal jsem mu padesát korun. Nechápal proč a civěl. Pak se rozběhl do nedaleké zeleniny pro čůčo.

Zejtra bude mít parádní kocovinu, ale zaplatí jenom nejnutnější daň za člověčenství. Zůstalo v něm navzdory přizpůsobivým hovadům.

ZEMŘEL JSEM PŘED TŘICETI LETY 4 – Vladimír Ondys

Posted in Úvod by moznaprijdeijxd on Duben 26, 2009

pokus1bez_pozadi2

VII
Seděl jsem nad skicami a přemýšlel.
Malování přestávalo být koníčkem a stalo se drogou. Přesouvala mě do jiného světa. Pro nedostatek času jsem pracoval většinou v noci, kdy všichni spali, na úkor odpočinku a vzdaloval se životu s jeho klady i zápory. Pral jsem se s ubohostí všedního dne se štětcem v ruce a při návratu do reality se mě zmocnila bolest a pocit beznaděje. Odcházel jsem do dětského pokoje a hledal sílu v pohledu na spící holky. Co je čeká v tomhle všivým lágru s vyhlídkou na betonové bloky domů, za jejichž okny se lidi cpou bůčkem, aby si pořídili předraženou veteš, a sní český sen o výjimečnosti šmejda.
Ten nám to sežral, to je ale vůl… kde na to ta kráva vzala, když my jsme museli šetřit… čím hůř jim, tím lépe nám… co ostatním smrdí, nám voní… ostatní kradou, my zachraňujeme hodnoty… to jsou tlustá prasata, my jsme krásně naducaní… proč jo jim a ne nám… sereme na úspěch, hlavně morovou ránu na ostatní!
Přistoupil jsem ke skříni vestavěné do chodby a začal z ní vyndávat jednotlivá plátna. Seřadil jsem je podle doby vzniku a opřel o zeď. Odstoupil jsem od nich až ke dveřím bytu a snažil se rozpoznat, jestli se mi daří je vnitřně rozhejbat, zda nastal nějaký posun, ale celkově to byla bída. Podíval jsem se do velikého zrcadla u dveří a uviděl všiváka.
Proč to přímo jiskří a sviští v mé hlavě, když na plátně je to ukřižovaný a přibitý hřeby. Kdyby se mrchy alespoň rozpajdaly a šly třeba šejdrem, měl bych nějakou naději, ale takhle se jenom rozvalují a vysmívají mé nedokonalosti vdechnout jim život.
Stál jsem proti nim s nožem v ruce a chystal se je rozřezat, ale zarazil mě hlas Veroniky, který zazněl z dětského pokoje. Ze spaní mluvila hrozně rychle a nebylo jí rozumět. Naléhala, abych si uvědomil, že nejsem svobodný vlk, ale člověk s klady i zápory, a zachránila všechny obrazy. Nevím, jestli to bylo správné, zůstala mi však šance udělat to někdy příště, až se něco pohne a najdu východisko ze své tvůrčí krize. Nyní by mě to určitě zlomilo.
Posadil jsem se na podlahu a opřel hlavu o stěnu.
Šel jsem s babičkou přes náměstí a potkali jsme starou cikánku, metařku Morovou, která hádala lidem z ruky. Nabízela všem své služby za směšný peníze, ale jenom občas k ní někdo přistoupil a s povýšeným výrazem čekal na věštbu, jako by říkal, tak se ukaž, ty krávo prohandlovaná. Drtivá většina ostatních se k ní zachovala s nadutou štítivostí uvědomělé masy a vyhnula se obloukem.
Babička se k ní přihrnula jako velká voda a přátelsky se pozdravily. Daly se do řeči a já se hrozně styděl, protože jsem vnímal pohledy procházejících lidí. Házeli po nás bahnem nechuti a kamenovali opovržením. Nejraději bych se vytrhl babičce z ruky a utekl hodně daleko, ale fascinovalo mě zaujetí, které věnovaly rozhovoru. Nevydávaly stejné skřeky a blábolivé zvuky jako ostatní dospělí, většinou jsem je vnímal jako šimpanze bušící se pěstmi do prsou. Neslyšel jsem skřípavé, drnčivé a disharmonické tóny, ale zaznívala slova, kterým jsem rozuměl. Mluvily spolu a najednou jsem si připadal jako v lese, když slyším hlas ptáků v tichu provoněném nahořklou vůní pryskyřice. Na závěr setkání cikánka Morová natáhla ruku a poprosila babičku, jestli by se nepodívala do budoucnosti. Babičce stačil zlomek vteřiny. Pohladila ji slovem, ale měla smutné oči. Cikánka Morová popadla koště a začala s ním tančit po dlážděné ulici, jako by se z ní stala mladice. Vtančila do špíny mezi domy s oprýskanou omítkou a zanechávala za sebou čistotu s nebem slunícím se v rozbitých oknech jednoho z domů. Zpívala tesknou cikánskou písničku, lidi se zastavovali a nechápali, co je k tomu vede. Babička mi zašeptala se spokojeným úsměvem, že je přinutily jejich uvězněné duše, ale nechápal jsem, co tím myslí. Znal jsem jenom dvě duše. Jedna se nafukovala v kolech a druhá byla z kapra, kterého tatínek zabíjel na Štědrý den. Řekl jsem to babičce a rozesmálo ji to. Na ulici mě začala líbat a tvrdit, že jsem její duše. Dost mě to rozladilo, protože jsem se nerad mazlil, a naštvaně pak vykřikl, že nejsem ničí a nikdy ani nebudu. Nezkazilo jí to náladu a smála se od srdce. Její smích byl nakažlivý jako neštovice, které jsem právě prodělal, chytil jsem je od mladší sestry a ta zase ve školce, ale jinak mnohem příjemnější a nedělaly se po něm strupy. Zmocnil se mě a rozesmál. Lidi se na sebe koukali, jako by říkali, co je to za cvoky, ale koutky úst se jim rozvlnili a smáli se taky. Smích nás všechny vysvobodil z nějaké šedi a divné vážnosti. Chytil jsem babičku za ruku a věděl, že náš smích se narodil z teskné cikánské písničky metařky Morové. Nikdy jsem na to nezapomněl a po každé ji ve městě pozdravil, i když mě nepoznávala, protože byla čím dál smutnější a shrbenější. Vytušila, že v nastupující socialistické éře stroje převezmou iniciativu při čistění svinstva v ulicích, aby se jeho neuvěřitelný nárůst zvládl, a se svým dvoukolákem by jim pouze překážela. Kdo však zbaví lidi svinstva v jejich nitru, na to neznali odpověď ani vytrubovaní pisálci, prý inženýři lidských duší.
Babička bydlela s dědou ve starém mlýně, kde o půlnoci strašili Němci zavražděni Čechy s máslem na hlavě. Za okupace většinou byli s policií i gestapem jedna ruka z touhy žít spořádaně a udávali spoluobčany. Heydrich si je koupil zvráceným smyslem pro spravedlnost, když potřeboval v protektorátě klid k výrobě zbraní pro východní frontu. Strach, že se všechno jednou provalí, je vyhnal do pohraničí a špatné svědomí z nich udělalo bezcitné bestie. Rabovaly opuštěné domy, kšeftovaly s nakradenými věcmi na černém trhu a mstily se Němcům za válečné útrapy. Tak nyní nazývaly podlézání, při kterém jim iniciativně vymetaly zadky. Babička vyprávěla otci o vypálení mlýna a brutálním vyvraždění mlynářovy rodiny. Došlo k němu při hledání zlata pocházejícího z Němci zabaveného židovského majetku. Ze sklepa se často nad ránem ozýval lidský pláč a kvílení. Pověrčivý děda špatně snášel situaci, ale babička byla generál a měla pro strach uděláno. Maminka si jí vážila a říkala, že lepší tchýni si nemohla nikdy přát. Jednou se s tátou pohádali. Šel si do mlýna stěžovat a tvrdil, že se domů nevrátí. Babička pozorně naslouchala, nabídla mu oběd a pak ho vyhodila se slovy, ať plave zpátky k dětem, který přivedl na svět, a kouká se starat. Chlap nikdy neskuhrá a neutíká od rodiny! Pro tátu to byla studená sprcha, ale poučil se. Když si s námi a životem nevěděl rady, začal balit kufr a tvrdit, že odjede na brigádu do uhelných dolů na Ostravsku, kde ho určitě zavalí uhlí, až poleze po čtyřech v nízké sloji, aby se proslavil rekordy v natěžených tunách, a konečně bude mít od každého pokoj. Nebude si muset lámat hlavu, jestli z nás nevyrostou smradi, komunisti z fabriky ho nebudou nutit vlízt do strany a manželka nepovede uštěpačný řeči. Se sestrou jsme okamžitě začali kvílet, protože by nám neměl kdo dávat korunky a mluvit do omrzení o tom, jak jsme co zvorali. Maminku v tom okamžiku přestala bavit jeho dramatická etuda, řekla, že pro dnešek toho bylo už dost, pomohla mu vybalit kufr a v noci se spolu usmiřovali. Až do dětského pokoje bylo slyšet, jak postele po Němcích skřípají a vržou, maminka s tatínkem vzdychají i naříkají, aby se pak po celém domě rozeznělo hluboké ticho s dechem spících lidí spokojených, že zával v uhelné sloji někde v hlubině šachty nepostihne našeho nedoceněného otce s občasnými hysterickými úlety.
Dědovi život s babičkou náramně vyhovoval a lebedil si, jaká je lahoda nestarat se o nic. Chodil po městě v klobouku a manšestrovém saku, pobafával viržínko a vychutnával pivo za korunu dvacet halířů v hospodě U zeleného stromu. Kamarádil s Čurymuryboxem, pošahaným Pištorou a věčně nalitým Benedou. Vzpomínal na dobu, kdy zběhl z rakousko-uherské armády a ukrýval se u bohatého lichváře, který vydělal peníze v Americe. Na oplátku mu odloudil dceru a vzal si ji za ženu. Lichvář je sice vyhnal z domu, ale koupil jim domek na okraji města a děda živil rodinu příležitostnou prací. Babička občas dostala nějaké peníze od svého otce, ale děda je dokázal roztočit s kamarády. Nejvíc se proslavil mezi stejně nemajetnými kumpány, když se taxíkem nechal odvézt z hospody na okraj lesa, kde pracoval u pradědečkova dlužníka jako dřevorubec za stravu a směšné peníze v době světové krize. Tatínek mu jeho extravagance nikdy neodpustil. Tvrdil, že jenom díky tomu se nemohl vyučit elektrikářem u mistra v ulici a musel od deseti let tvrdě pracovat jako námezdný dělník. Zachránilo ho až poválečné vyhnání Němců z pohraničí a možnost kvalifikovanější práce v textilní továrně, kde se stal předákem jenom díky své píli a obětavosti. Nesnášel zhýralce, lehkomyslníky a lajdáky chovající se opovržlivě k poctivé práci. Zjednodušil si pohled na lidi díky dědečkovi a později jsem si s ním užil. Nepeskoval mě za mé prohřešky, nekřičel na mě jako na svého syna, ale vyčítal svému otci mým prostřednictvím jeho neodpovědné jednání, které mu nepříjemně ovlivnilo život.
Maminka neměla komu co vytýkat, protože o svou matku přišla ve dvou letech při porodu sestry a otec ji umřel v pěti letech. Vykrvácel na žebřiňáku, když ho vezli k doktorovi s prasklým žaludečním vředem. Vyrůstala v rodině svého strýce a musela se naučit spoléhat jenom sama na sebe už v dětství. Obdivoval jsem na ní noblesu, se kterou se stavěla k životu, na rozdíl od tatínka s občasným chováním rapla, a dokázala si zpříjemnit i banální cestu do města za nákupem. Hezky se oblékla a nikdy si nezapomněla dát v cukrárně kafíčko se zákuskem. Hodně četla a často mi říkala, abych nezapomínal na příjemné maličkosti, které člověku osladí i nejčernější břečku. Tvrdila, že se musím naučit brát vážněji, tělo a duše jsou jediné co nám ve skutečnosti patří a pokud se nebereme vážně, kašleme i na jiné lidi. Trvala na tom, abych si zapsal za uši, že ostatní si ke mně dovolí jenom to, co jim dovolím sám, a když mi kontrolovala umyté uši před spaním, nezapomněla se podívat, jestli to mám stále zapsané. Pokud jsem odjížděl z domu, nenápadně se mi snažila udělat křížek na čelo, i když jsem to nesnášel, protože jsem chtěl být silný po tátovi, který pěstí málem zabil chlapa, protože napadl jeho otce. Jeden čas jí začaly chodit anonymní dopisy s udáním na tátu, že se ohledně žen chová nepatřičně, a po přečtení prvního, ostatní neotevírala. Trhala je na kousíčky a posílala po větru dál do světa. Tvrdila, že kdo se neumí podepsat pod to, co napíše, znehodnocuje i případnou pravdu, a nezaslouží si, aby ho brala vážně. Nikdy jsem neslyšel, že by otci ztropila žárlivou scénu. Dokázala se zachovat statečně i obdivuhodně, i když ji to muselo bolet. Na nedaleké silnici zaduněla kola prvních náklaďáků a ve výmolech asfaltky rachotily jejich korby. V nepohodlí jsem proklimbal další noc a malinko si provětral duši vzpomínkami. Napadlo mě, že intenzívně vnímat v téhle době je stejně nepříjemné, jako řezat si ucho břitvou ve Vincentově.
Na rozdíl ode mě ale poznal Gauguina a jeho přátelství. Za to bych si s radostí a bez váhání uřízl třeba obě uši.
Proč jsou kolem mě jenom stíny?
O příštím víkendu musíme zajet k našim na návštěvu.

VIII
Autobus praskal ve švech, převodovka kvílela protestsong při řazení do strmého kopce a v zatáčkách silnice vedoucí bukovým lesem lidi připomínali vlny přelévající se z jednoho boku na druhý.
Vody otrávené reálným socialismem.
Ve výrazech obličejů dominovala barva šedi.
Za okny se pohybovaly kmeny buků a jejich šeď v namodralém přítmí stínu šťavnatě zelených korun byla naprosto jiná. Obdivuhodně průzračná a inspirující k zachycení tajuplnosti lesa. Bukový porost noblesně demonstroval krásu.
Veronika řvala, jako když ji na nože bere, manželka se potila ze zoufalství při představě, co si o tom lidi myslí a Šárinda se k nám vůbec nehlásila. Snažil jsem se udržet Veroniku na klíně a zachytit v paměti rozporuplnou náladu, abych ji mohl přenést na plátno. V duchu jsem se smál při pohledu na neurotika sedícího na sedadle u okna přede mnou. Když jsme nastoupili do autobusu, slintal obdivem, s pohledem upřeným na manželku, k roztomilé holčičce, myslel tím Veroniku, která uměla upoutat pozornost okolí andělským výrazem, ale jakmile se dovnitř nahrnuli lidi, že nebylo k hnutí, spustila obligátní jekot. Snažil se ji uklidnit šišláním i pitvořením, ale pěkně si naběhl, tohle nemělo žádný smysl v jejím případě. Po několika minutách to vzdal a zacpal si uši. Pak se začal vrtět a svěřovat sousedce, že ta holka je rozmazlený parchant. Poklepal jsem mu na rameno a dodal, že se zmýlil, protože má oba rodiče, a řve jenom kvůli tomu, že bytostně nesnáší prostor přehuštěný kretény se smradlavým dechem. Loupl po mě pohledem, ale do debaty se nepustil, instinkt psa mu napověděl, že si nemůže zahrávat s vlkem. Na zastávce u sklářské huti se začal prodírat ke vchodu a v bezpečné vzdálenosti se rozječel s tvrzením o hulvátech. Neměli by cestovat se slušnými lidmi s takovým fakanem. Po jeho odchodu se Veronika uklidnila a začala rozdávat roztomilé úsměvy na všechny strany, ale Šárinda si vyžádala od manželky igelitový pytlík. Zápach výfukových plynů jí občas dělal problémy a nepomáhal ani kinedryl podaný před jízdou. Nikoho nepozvracela. Jenom nejbližší spolucestující pobledli a zarputile hleděli z oken na chalupy v rekreační oblasti.
O podobných vymoženostech se řaďákům na Západě nikdy ani nezdálo. Všiváci, zloději a flákači si žijou jako v ráji a ještě otravují vzduch svou nenasytností.
Po nás potopa!
Před vojnou jsem se seznámil se stejně starým klukem ze Západního Německa, který naši rodinu každý rok navštěvoval a většinu věcí u nás absolutně nechápal. Díky němu jsem mohl srovnávat život v prosperující konzumní společnosti s přežíváním v absurdním světě výmyslů a lží o skutečné realitě nacpaných pupků i pivních řečí. Jednou mi řekl, že pro něho demokracie končí příchodem na pracoviště, kde musí držet hubu i krok, ale vůbec mu to nevadí, je hrdej na svou profesi a snaží se bejt nejlepší. Šéf to ocení a pak se mu to vyplatí. U nás má pocit z mých řečí, že největší chaos je v práci. Co je to za bordel, když si lidi nepovažujou svou profesi? To potom snad ani nemá smysl pracovat a člověk se může flákat s podporou na dně společnosti. Šokovalo ho zjištění, že flákače tady čeká kriminál místo sociální podpory, a proto se raději flákají v zaměstnání. Nechápal, proč je to tak komplikovaný. Domlouvali jsme se angličtinou, která se hodila víc pro řeči o písničkách a kapelách. Neuměl jsem mu vysvětlit, že u nás je všechno jenom tak na oko, aby se mohlo tvrdit, jak je socialismus povznášející pro masy, ale ve skutečnosti jenom lidi degraduje na hovada bez vůle se projevit. Po svých zkušenostech se jim ani nedivím. Jakmile se člověk trochu zviditelní, hned naklušou komouši, aby z něho udělali kumpána s hlavou vymytou jejich viděním světa a hubou plnou rudejch lží, jak jsou všechny problémy kolem nás jen dočasný. Sami tomu nevěří, ale potřebují dalšího do spolku u koryta, protože jenom o tohle jde v tomhle všivým světě. Koryta a strach projevit se jako individualita určují normy chování!
Z autobusu jsme vystoupili na zastávce u textilky, kam nám přišla naproti sestra se synovci. Hned byli s holkami jedna ruka a začali spřádat plány, čím nás tradičně vytočí.
Sestra fandila mé živelnosti. Sama k ní neměla odvahu. Byl jsem starší skoro o tři roky. Odmala mě vedli, abych se o ni staral a všude ji tahal jako hovno přilepený na botu. Občas jsem sice zuřil, ale časem se z nás stali spojenci a kamarádi.
Táta mě plácl po zádech na přivítanou, až jsem poklesl v kolenou a musel vyslechnout kecy, co jsem za padavku. Nezapomněl poučit, abych se držel zpříma, jinak mi zůstane hrb. Máma se blýskla chlupatými knedlíky a švagr se mi vysmál, že naši fotbalisti jsou sračky. Pak se situace v domě vrátila do obvyklého normálu. Děti se motaly kolem babičky, než z ní vymámily všechny sladkosti, pak obrátily dům vzhůru nohama a vyběhly na zahradu. Táta šel nakrmit prase a Jarda jel se džbánem pro pivo. Sestra s manželkou se uhnízdily v kuchyni a nad šálky kávy pokračovaly v rozhovoru z minulé návštěvy. Máma se mě vyptávala stále dokola, jestli mi něco není, že jsem tak pohublý, a mě najednou zaskočila otázka, proč ji ve vzpomínkách říkám maminko a mami z očí do očí. Snad abych nevypadal moc změkčile. Táta říkal babičce matko celý život a ještě jí vykal. Asi se bál mnohem víc, než já.
Dveře vrzly a do rozlehlé haly strčil hlavu mladší synovec.
„Strejdo, umíš salto? Táta ho neumí!“
Tomáš se postavil mezi mne a televizní obrazovku.
„Asi tě zklamu…“
V obývacím pokoji jsme byli sami. To by v tom musel být čert, aby nevymyslel nějakou kulišárnu. Přímo to z něho vyzařovalo. Na okamžik se tvářil zadumaně a pak z něho vyjelo: „A co to vůbec je?“
„Salto je, když někdo vyskočí, ve vzduchu se otočí a dopadne zpátky na chodidla.“
„To nic není, to dovedu i já!“ prohlásil Tomáš a pokusil se ve výskoku o obrat kolem svislé osy. Dopadl na všechny čtyři, ale okamžitě se začal kasat, že to zvládne.
„Špunte, takhle ne, musel by ses obrátit ve vzduchu vzhůru nohama. Počkej, ukážu ti přemet, je mnohem jednoduší!“
Odsunul jsem stůl i křesla stranou a snažil se protáhnout ztuhlá záda, abych sebou nepraštil jako pytel brambor. Tři kroky a hop. Odrazil jsem se a nohou nakopl něco. Zazněla rána. Střepy skla mě okamžitě zasypaly a vítězoslavný hlas synovce ječel po celém domě: „Mami, strejda rozbil novej lustr z Německa!“
Všichni se seběhli a prohlíželi vzniklou spoušť. Mrňavej smrad se nepokrytě radoval, že někdo jinej má malér v rodině, zatímco já se omlouval za způsobenou škodu a připadal si jako debil. Neuvědomil jsem si, že budu vyšší o vzpor na rukou. Ten prcek mi to nandal a poťouchle sliboval, že jeho táta si to vyřídí se mnou. Další část úspor je v háji. Salta i přemety jsou efektivní jenom pro cirkusový akrobaty.
Seděli jsme na zahradě u ohně a děti opékaly buřty. Jako kuřata kolem kvočny se motaly v blízkosti babičky, nařezávala špekáčky, aby vypadaly jako ježci, a napichovala je na pruty. S Jardou jsme dumali, jak se nenápadně vypařit na pár piv, protože big šéf to nesnášel. Vyměňovali jsme si pohledy spiklenců, a když odjel sekat trávu pro krmení havěti, nenápadně jsme se vytratili.
V hospodě to jenom hučelo a kulečník byl obsazený neznámou dvojicí. Ve výčepu jsme si dali pivo a mělo říz. Nezůstalo u jednoho. Sešlo se několik známých a během řeči padlo i pár panáků. Zdrželi jsme se déle, než jsme měli v úmyslu, a přišly si nás vyzvednout ženy. To už jsme ale zpívali lidovky s harmonikářem Pepíkem Haladou, který měl nohu zdeformovanou dětskou obrnou, a na protější straně lokálu se chlapi začali prát kvůli fotbalu. Všude dobře, ale nejlíp je v domovský knajpě.
„Už zase chlastáš?“ vyštěkla na mě Karla a objednala si džus s vodkou u číšníka. Přiběhl k našemu stolu, jakmile dosedla, a mohl na ní nechat oči.
„Nepřeháníš to? Seš přece těhotná…“
Rychle jsem vystřízlivěl.
„Co je ti do toho, ožralo?“
Sestra se začala potutelně usmívat a z Jardy vyjelo, že je v tom taky. Bude nás vela.
Skončili jsme ve vinárně v centru města a Karla zpívala My Sweet Lord s místní kapelou. Sklidila mohutné ovace, ale podle mne jenom proto, že všichni byli nametení a ona jim připomínala Barbie z jiný planety. Hlas Boha už dávno přehlušily tanky s pěticípou hvězdou na pancíři a rudý žvásty idiotů vyhrožujících násilím.
U oběda jsme se s tátou pohádali.
Zachmuřeně jedl polévku, maso z domácí slepice chutnalo liběji než z mraženýho chcípáka oškubanýho v Xaverově a přímo se rozplývalo na jazyku. Holkám se dělaly boule za ušima a mamka se spokojeně usmívala.
Táta odstrčil talíř doprostřed stolu a řekl: „Mámě necháte na krku čtyři děti, zmizíte za zábavou a k ránu hulákáte pod okny!“
Přešel jsem to mlčením, i když jsme cestou domů zpívat nemuseli, ale holkám to docela ladilo.
„Nech je v klidu najíst!“ řekla mamka a začala porcovat kuře propečené do zlatova. Manželka znala špatně mého otce a namítla: „Holky jsem uložila do postele a počkala, až usnou…“
S tátou se nepolemizovalo, když se rozhodl ventilovat nějaký přetlak. Znalý člověk ho musel nechat vykecat a snažit se nevnímat ostrost zvuků. Většinou mluvil hodně nahlas, protože v továrně překřikoval rámus tkalcovských stavů. Pohledem jsem ji naznačoval, ať to nechá plavat, ale táta spustil: „Když si naděláte děti, musíte si umět něco odepřít. Máma u nich seděla až do půlnoci!“
Mamka s manželkou začaly servírovat hlavní chod. „No, co? Četla jsem jim pohádky.“
Táta si ji změřil pohledem mistra z fabriky a nevraživě dodal: „Ale já jsem musel ke klukům, protože se rvali!“
Přestalo mi chutnat, takhle jsem si společný oběd nepředstavoval. „Nakonec z tebe vyleze, že jde jenom o tvé pohodlí…“ Ale to jsem tomu dal.
„Lítat po zábavách jste mohli doma. Budu muset celej tejden poslouchat, jak mámu bolí záda!“
„Mami, je to pravda?“
Mávla rukou do vzduchu.
„Táto, proč mluvíš za jiný lidi?“
Tahle věta mi něco připomněla.
„Mám odvahu říkat nepříjemný věci a nepotřebuju si nikoho koupit… Ani tebe!“
Tenhle argument seděl jako prdel na hrnci, ale nešel mi pod nos. Stejně tak nesympaticky budu vypadat i já před ostatními v práci.
„Táto, mám malér, protože jsem si pustil hubu na špacír.“
Vyslechl mě a řekl, že jsem hroznej debil. Mám především myslet na rodinu a neplést se do nebezpečných věcí. Začali si notovat s manželkou a přišla řeč i na malování. Tohle bylo naprosto neuchopitelný téma pro tátu. Vynadal mi, že jsem byl vždycky nějakej divnej, ale teď jsem se musel přímo zbláznit. Stal se ze mě neodpovědný člověk. Nemohl jsem si to nechat líbit a chvíli jsme na sebe řvali. Pak dodal, že holky můžou jezdit na návštěvu, kdy se jim zlíbí, ale já už nemusím, protože jsem po dědovi. Zkurvený geny! Jestli ho děda slyší, musí se obracet v hrobě. Nebo se roztočil jako ventilátor v pekle!
„Nechceš ještě přidat?“ zeptala se mě mamka, a když jsem zakroutil hlavou, naznačila mi pohledem, že to chce klid.
„Dědečku, máš na zádech mouchu!“ vyjekla znenadání Veronika, která se honila kolem stolu s Tomášem, a nataženým prstem zamířila na jeho záda mezi lopatky.
„To je dobrý, Veruš… Taková moucha člověku nemůže ublížit, na světě jsou daleko horší věci. Třeba děti, který se člověku nevyvedou podle představ.“
Nevraživě koukl skrz mě.
„Dědečku, ale to je ta veliká a ošklivá moucha…“
„To nevadí, chvíli posedí a pak zase odletí. Seš hodná holka, že máš o dědečka strach.“
Natáhl se k ní, aby ji pohladil za starostlivost, ale náhle se zarazil a Šárka vykřikla: „Dědo, to je vosa!“
Zrovna jsem se mu díval do očí a cítil, jak mi taky do těla vniká jehla žihadla s kapkou jedu, zasažen palčivou bolestí vyskakuji ze židle, pozdě se oháním rukou, abych smetl ze zad původce šoku, otvírám ústa a chci sprostě zaklít, ale při pohledu na čtyři dětské obličeje napnuté zvědavostí se zastavím na předložce: Do. Pr mi však nedává pokoj, neustále mi nadýmá tváře, útočí na rty, zápasím s jeho pojetím a konečně ze sebe s úlevou vyrazím: „Prkenný vohrady!“
Smích nás všechny usmířil. Po obědě jsem se vytratil k Heleně s Jardou, který měl sestru v Anglii, kam emigrovala v osmašedesátým a posílala mu desky. Byli to fajn lidi, hodně free a nehráli si na nic. Čišela z nich pohoda a radost ze života. Nebáli se říkat, co si myslí, mělo to hlavu i patu a byli slušní. Fascinovalo mě, jak si vytvořili pevné zázemí proti vnější nepohodě. Tolerovali se, hodně věcí brali s humorem i nadhledem a zároveň táhli káru života za jeden provaz světem posraným na věčný časy bezduchým stylem. U nich jsem se cítil normálním člověkem.
Dvě hodiny jsme kecali o životě a poslouchali LED ZEPPELIN.

Fotky od von Rammstein

Posted in Dobré ráno by moznaprijdeijxd on Duben 26, 2009

Karel

Karel

Taky Karel

Taky Karel

Karel a stín

Karel a stín

Mé venkovní pracoviště

Mé venkovní pracoviště

Nejlepší parťáci

Nejlepší parťáci

Šutry

Šutry

Zase šutry

Zase šutry

Oko

Oko

VOJÁCI ŠTĚSTĚNY A RYTÍŘ – pro Vivu

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Duben 25, 2009

Se vší silou usiluji, aby Rocky nechytil vši od všiváků, kteří se k němu lísají, rádi by si koupili jeho přízeň, a mám výhodu, že nesnáší mýdlo ani parfémy. Má slabost pro nekonečné drbání s psími blechami.

Stála před Fortunou a rozdávala pihy. Prošli jsme kolem třikrát, než se zastavili. Člověk nikdy neví, kdy se budou hodit. Byla marnotratná, stále se jen smála s mezírkou mezi řezáky. Secesní budovy vrhaly stín na blýskavé mercedesy a bavoráky, ale měl jsem oči jenom pro arte fuck z pih. Jedna za druhou by několikrát obepnuly Zemi kolem rovníku a celou planetu by uvěznily v pihovatém obojku. Při velkorysejším náklonu Slunce by se mohlo uvažovat i o náhubku.

Ze sázkové kanceláře vyběhl pošuk s klikou a začal rozdávat stovky kolemjdoucím. Zbytek nacpal krásce do výstřihu a pak se zastřelil štěstím. Po chodníku tekl proud mincí. Zírali jsme jako uvězněni v soli. Ostatní se vrhli na úklid a odměnili nás nevraživostí na konci. Za několik minut přijel kvílející anton.

Nás odvezli pro žebrotou a pihovatou za znečisťování životního prostředí.

Vladimír Ondys

Pokrokovej víkend – Sendyman

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Duben 25, 2009
Kámoš

Kámoš

 pro Vladimíra

(Vladimíre, a to jsem ještě hodnej! Taky jsem mohl napsat pro Blog Führera!)
Vladimíre, píšeš opravdu pěkně. Troufnu si tvrdit, že jsi moje krevní skupina.  Pěkně, ale o drsných věcech, i když je dokážeš popsat tak poeticky. Vím, namítneš, že život se s nikým nemazlí. To přece vím a i Ty víš, že vím.

Mně se, krom jiných, PĚT BRAN taky líbilo a taky jsem je pochválil (milá OW, jako první jste chválit nemohla, ani kdybyste chtěla, protože to jsem byl já! A pocity mám nemlich stejné, jak píšete Vy.) Jen mi přijde, že Tvý psaní je pochmurný, samá rvačka, zuby venku, ale jen takový přeci život není.

Ale o optimisticky pokrokovém žití nepadla zmínka. Na to jsem starej dost, abych věděl, že život není jen samá sranda. Jen jsem se zeptal, jestli při tom všem hnusu, co byl, je a ještě dlouho bude kolem nás a v mnohém z nás, jsi taky nezažil hezkou, čirou, hnusem nezkalenou chvilku, a že by ses s námi o ní mohl podělit.
 
Protože, to je pořád: močálem černým, močálem černým… A kde jsou ty bílý skály? A nebo opravdu nejsou? Nikdy nebyly? A nebudou? Tomu se zdráhám uvěřit.

Nebo jsem opravdu jen trouba, který se dokáže pousmát, když potká hezkou slečnu, podaří se mu nešlápnout do hovna, které před chvílí udělal támhleten nádhernej, obrovskej a chlupatej pes a pohled na Nuselák už mu nevyvolává šimrání v zátylku?

Už mi není do skoku, ale zároveň mi ještě není do skoku. Nejradši bych dokonal jeden několikanásobný trestuhodný čin, měl kde samostatně bydlet a mohl se ujmout osiřelýho psa (nejraději fenečky – miloučký, hodící se k hodným lidem do bytu) z útulku. Protože čeho je moc, toho už je fakt moc. A jeden může mít jen jedny nervy, že.

Ale přesto, přezevšecko, jsem jak v minulosti, tak i teď, v těch sračkách, kterými se brodím po kolena, zažil i chvilky pěkné a rád na ně s dojetím a pietou vzpomenu a rád se o ně se všemi podělím.
 
Třeba, jak mě na vojně nezastřelili. Náhodou, ne u kůlu za velezradu. Měl jsem jen štěstí. Hrdina nejsem. Ačkoliv, trošku jo. Když si vzpomenu na to ožralý dvoumetrový a podle toho těžký hovado (aby nevznikla mejlka: on hovado není, to bych ho tam nechal. Jen je tak těžkej.) který jsem vláčel na Šumavě v mrazu a závějemi z hospody šest kilometrů do chaty (tedy, správně měly být čtyři, ale já ji minul a museli jsme se vracet) a přitom jsem ho mlátil hlava nehlava (normálně by mě zamáčkl, jak obtížný hmyz), abych ho udržel nad hranicí spánku, tak si v koutku duše jak hrdina připadám. A nejpěknější je, že jemu taky. Když se potkáme, nejdřív mě chce zardousit v přátelském objetí medvěda a pak mi poručí velkýho panáka. Škoda, že se potkáváme tak málo.
Vidím ho rád.

Nebo zrovna dneska: chmury na duši, ale přesto, pln radostného očekávání, daří se mi je odehnat:

Výplata!

Víkend!

Klap, klap – klap: slečna za přepážkou se od klávesnice ani nepokouší o úsměv. Omluvný, účastný, jakýkoliv. Ostatně, vzhledem k její fyziognomii by to byla snaha směšná.

„Po vyúčtování máte k výplatě 11,30, takže 11 korun“

„???!!!“ lapám po dechu a uvolňuji chmurám těžce dobyté strategické pozice.

„Odečetli jsme vám sociální a zdravotní pojištění.“ To chápu. Tak to chodí, že ti, co pracují, podporují ty, co nepracují. Nebo, nedejbože ty, co nemohou. Ale po kouskách, ne takhle najednou, bez varování a před víkendem!

Cosi blekotám, ale marná snaha. Dojde mi, že audience skončila. Já se o úsměv pokusím, na rozdíl od slečny jsem fešák a nad věcí. Navíc, ženský mlátím jen v sebeobraně a tahle by byla nepřiměřená. Popřeji tedy slečně alespoň z poloviny tak zkurvený víkend, jaký firma připravila mně a beru schody po třech. Nuselský most zapomenut, patrně doufám, že škobrtnu a srazím si vaz. Zbytečně.

V temném průchodu na třech prstech počítám, co všechno si o víkendu mohu dovolit a pořád mi nějaké přebývají. Asi se mi bude muset chtít přestat kouřit. Co bych pro zdraví a pro Pivoše neudělal.

Spálenka, Karlák. Sluníčko a stromy. Kupuju si skrojek melounu a zabiju tím dvě mouchy jednou ranou: už nemusím řešit, co s prachama, když nevím, kam s nima a chmury  ustupují, vítězí optimistická představa:

Lájoš s Eržikou, ruku v ruce, hned po neděli ve frontě na sociální dávky a jejich vymydlená dítka, díky nim v nových šatečkách, radostně uhání do školy, dychtíce po vzdělání.

No, není TOHLE pokrokovej víkend?

PĚT BRAN K LETU – Vladimír Ondys

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Duben 24, 2009

Z lesa se vynořila trojice; muž a dvě děti, minula hlouček mladých lidí, upravujících terén v podhradí, a zastavila se pod replikou praku, s jehož pomocí se dobývala opevnění ve středověku. Muž se dětem, byla to děvčata ve věku šesti a deseti let, snažil vysvětlit, k čemu to obludné monstrum sloužilo, ale jeho hlas přehlušil motor multikáry s oprýskaným lakem, která se vynořila z mlhy a nedaleko od nich uvízla v blátě, když se její mladý řidič poněkud riskantně snažil překonat terénní vlnu. Muž se několik vteřin pokoušel překřičet hluk motoru, z dálky to působilo legračně, ale když je zahalil oblak výfukových plynů, svůj pokus o poučení vzdal a vybídl děvčata, aby se spasila útěkem k nedalekému hradu. Sledoval pohledem, jak běží po louce a připomínají rozdováděná kůzlata.

Všichni tři už zase v družném rozhovoru přešli po dřevěném mostě zarostlý vodní příkop a zastavili se u první brány.

To se nám nelíbí!“ zaznělo odměřeně z telefonu a ženský hlas připomínal severák prohánějící se vylidněnou ulicí před nádražím. „Čekali jsme tě až zítra ráno!“

Ale vždyť jsem ti říkal, že v tomhle kraji pobudu několik dní, a pokud se uvolním, zastavím se o den dříve…“

O tom nic nevím!“ zvedl prach a spadané listí další poryv studeného větru.

Ta se toho lhaní snad nikdy nezbaví! pomyslel si znechuceně a namítl: „Děvčata budou mít radost. Neviděli jsme se skoro čtvrt roku…“

Přešlápl z nohy na nohu.

Od dcer ho dělilo čtyři sta kilometrů, finančně byl na tom bídně, ale nemínil se vzdát. Nechtěl je ztratit. Následující bezvětří nevěštilo nic dobrého. Dosavadní zkušenosti postavily spravedlnost do průvanu, kde jenom občas sporadicky zakašlala, aby decentně dala najevo, že se ještě nevzdálila, i když jí tam očividně nesvědčilo. „Dobrá, tak o den dřív zas odjedu…,“ dodal zaraženě, ticho působilo zlověstně, a rozpačitě se pousmál.

V kolik si pro ně přijdeš?“ zaznělo neosobně jako v rybárně na rohu ulice, kde bydlel, když zavalitý prodavač plácl přidušeným kaprem o pult, a chyběl jenom dodatek, jestli si ho doma klepne sám, anebo to nechá na prodavači, který už měl ruce samou krev.

Hned!“ vyletělo z jeho úst spontánně a v zápětí litoval, zda to nebyla chyba.

Vůbec se nám to nelíbí…,“ konstatovala nevzrušeně, ale věděl, že má vyhráno.

Napětí z něho spadlo. Dohodli se na podrobnostech, a když zavěsil sluchátko, ulevil si nereprodukovatelným slovem.

Demarkační čáru pro předání dcer tvořil práh jejich nového domova. S očividnou nelibostí nesla jejich radostné výkřiky z nenadálého setkání a oběma se ulevilo, když je rozdělily zavřené dveře. S dcerami zamířil k výtahu a jejich hlasy, oznamující mu spoustu novinek, byly v tom studeném prostředí jako teplý šál okolo krku.

V deštivém podzimním podvečeru se procházeli cizím městem, kulisu jim tvořily rozsvícené reflektory projíždějících automobilů a výkladní skříně uzavřených obchodů, dcery švitořily a švitořily, po dlouhém odloučení toho měly na srdci hodně, držel je za ruce a snažil se vychutnat každý okamžik jejich setkání. Těsně před rozchodem se domluvili na dnešním výletu.

To se nám hodí…,“ řekla o něco vřeleji po návratu dcer domů. „Zajedeme si do Ostravy vybrat nový nábytek!“ Pokrčil rameny a cestou k výtahu se ušklíbl. Konečně naplnila smysl svého života. Šla za ním bezohledně, ale i na tom se dá postavit osobní štěstí. Vyšel z domu a zvedl oči k obloze. Hlavně, aby zítra bylo lepší počasí…

V pokladně vyměnil drobné z peněženky za tři vstupenky do hradu, proklédli si upomínkové předměty a vstoupili na první nádvoří. Jen co noha nohu mine prošli kolem zavřené restaurace.

Vlak vyjel ze stanice a s jeho rychlostí mlha jako by zhoustla. Muž se zvedl a stáhl okno. Hruď mu svíral pocit bezvýchodnosti. Hodnoty, které preferoval, po rozpadu rodiny ztrácely smysl. V boji o přežití a zachování si zdravého rozumu se jejich význam jakoby vzdaloval. Dominantním pocitem jeho života se stal hluboký smutek. Nebránil se mu, už nevzdoroval, přijal ho a nechal ho prosvětlit jen občasnou přítomností svých dcer. Jenom v jejich přítomnosti se probouzel ze svého dlouhého a bezesného spánku. Žít nechtěl a zabít se neuměl. Z mlhavých cárů na vedlejší koleji se vyřítila lokomotiva. Couvl. Rychlík vytvořil rozplizlou šmouhu rachotící na kolejích jako gigantická železná roleta. Zatáhl okno a s úlevou konstatoval, že si jeho úleku nikdo nevšiml. Starší dcera luštila křižovku v dětském časopise a mladší měla na uších sluchátka přehrávače. Zatracený nervy! Posadil se.

Ušlechtilý cit na pět, tati…,“ zvedla hlavu starší a upřela na něho pohled.

Láska…,“ napověděla jí žena sedící vedle ní, byla tak v jeho letech, aniž zvedla oči od rozečtené knihy. Přikývl a pomyslel si, že ve skutečném životě je jí jako šafránu. Starší dcera opět sklonila hlavu a tiskacími písmeny zaznamenala její nápovědu.

Díky…,“ hlesl neurčitě a žena se usmála do rozečteného příběhu. Pohlédl z okna a napadlo ho, že s počasím měli přece jenom smůlu.

Stoupali do svahu a pod nohama jim šustilo spadané listí. Ve chvíli, kdy jejich kroky zaduněly na dřevěném mostku, dcery uviděly sovu. Seděla na ojíněném stromu a mžourala do mlhy. Vytrhly se mu, protáhly se mezi dvěma keři, z větví setřásly pavučiny babího léta a po čtyřech v předklonu vylezly až na samý okraj dalšího příkopu, který je odděloval od stromu s mžourající sovou. Hleděly na ni a o čemsi se dohadovaly. Na jeho volání zareagovaly očividně nerady a jejich návrat trval podstatně déle. Mladší cestou uklouzla a umazala si kalhoty. Provinile se na něho podívala a začala natahovat.

Pomohl jí na nohy.

Tys to vyvedla!“ vykřikla starší, směrem k němu dodala: „Budou hubovat! Dostala je k narozeninám…,“ a svým kapesníkem se snažila vyčistit skvrny od hlíny, ale bylo to ještě horší. Řekl: „Nebreč, nebude to tak hrozný. Uvidíme, až to zaschne…,“ a zvedl ji k sobě nahoru. Překvapilo ho, jak je těžká. Ráda se nechávala nosit v náručí a nevadily ji ani občasné úprky do školky. Přitiskla se k němu uplakanou tváří a pomalu se uklidnila. Po několika krocích ho rozbolela záda. Postavil ji na zem a zamířili k další bráně. „Tati, tady byl dřív psinec!“ oznámila mu starší dcera, když si přečetla tabulku připevněnou na zdi opevnění mezi druhou a třetí bránou, a seběhla po kamenných schodech k brance, za níž následoval prudký svah. Mladší zůstala stát na posledním stupni a jenom nakukovala dál. Zapálil si cigaretu a čekal na jejich návrat.

Pane odpůrce, chcete k výpovědi paní navrhovatelky něco dodat?“ zaslechl hlas mladé soudkyně a v šoku z nečekaně rychlého rozpadu jejich rodiny se zmohl na jedinou otázku: „To ti není ani trochu líto děvčat? Vždyť víš, jak na sobě visíme…“

Chtěls létat, tak leť!“ řekla mu na rozloučenou před budovou soudu.

Tati, já bych si hrozně moc přála psa, ale oni to nechtějí dovolit!“ prohlásila znenadání starší dcera, když vyběhla po schodech, a v jejím pohledu se zračila veliká touha.

A mají pravdu. Vždyť bydlíte v paneláku… Nebylo by to dobrý pro nikoho z vás, obvzlášť pro toho psa.“ Nedůvěřivě si ho změřila. Mrzelo ho to, ale nemohl jinak. Věděl, jak bývalá manželka úzkostlivě pečuje o čistotu a pořádek. Pes by v jejich dokonale sterilním světě trpěl stejně jako dcery.

Vešli na další nádvoří.

Přej si něco jiného a třeba se ti to vyplní,“ pokusil se překonat bariéru, která po jeho slovech vznikla. Zkoumavě si ho změřila. „Pokud to bude v mých silách…,“ snažil se opět získat její důvěru. Zpomalila a začala přemýšlet. „Tati, přistěhuj se zase k nám…,“ vstoupila do rozhovoru mladší dcera. Znenadání se opět ocitl až za polárním kruhem a vločky sněhu vířící vzduchem mu nedovolily otevřít ústa. Stáli před kovárnou, kde se umělečtí kováři utkávali v soutěži o nejlepší práci, a on nemohl popadnout dech. Díval se na ozdobnou mříž a styděl se za svou nedokonalost.

Zůstaň na večeři,“ překvapila ho svou nabídkou, když těsně po rozvodu vrátil dcery a chystal se odejít. Přešlápl z nohy na nohu, ještě jednou si ji pohledem změřil, aby se ujistil, že nejde o halucinaci, a najednou před sebou uviděl úplně cizí bytost. Připomněla mu trosečníka, jehož potkal za polárním kruhem. I tak chutná vystřízlivění. „Už je pozdě!“ vydralo se mu z popraskaných rtů. „Spálila jsi všechny mosty…“ Nechal ji všechno, co měli, aby jejich dcery strádaly co nejméně, a zavřel za sebou dveře. Snažil se nemyslet na následky, trpěl jako zvíře, ale po tom všem už nemohl jednat jinak.

Před poslední branou stál hlouček mladíků, kteří pomáhali při rekonstrukci zříceniny. Popíjeli pivo přímo z láhve a tvářili se odhodlaně.

Z věže je moc hezká vyhlídka…,“ vyhnul se odpovědi, ale starší dcera podotkla: „Já vím, proč nechceš. Ty nemáš rád strejdu. Tati, ale on je na nás docela hodnej…“

Závěrečné slovo se mu zahryzlo do srdce.

Vystoupili na věž.

Znenadání se zvedl vítr a rozptýlil mlhu. Celý kraj pod sebou měli jako na dlani.

Mlčeli.

Cítil se hrozně. Byl zbytečnej!

Tati, nauč nás létat!“ řekla znenadání starší dcera a probudila ho z letargie. Upřely na něho pohledy. Zračila se v nich absolutní touha. Zarazil se, právě teď se nehodilo vysvětlovat, že každý let s sebou přináší riziko pádu, ale zhluboka se nadechl a řekl, ať zavřou oči.

Uchopil je za ruce.

Vznesli se a letěli nad krajem, který hořel zapadajícím sluncem, a snažili se nemyslet na to, že se jednou budou muset vrátit zpátky…


Tajemný hrad

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Duben 24, 2009

Mám rád od dětství hrady a zámky. Jako kluk jsem x-krát četl knížku tuším od Eduarda Petišky, jmenovala se "Na hradech a pod hrady". Chtěl jsem se do ní znova podívat a pak tady machrovat, leč nenalezl jsem ji – měla by být u našich v knihovně, kde spočívá odložené dětské čtivo mé generace, ale mezi Broukem Pytlíkem, Dětmi z Bullerbynu a Kluky žabáky nebyla k nalezení, mrška. Doufám, že někde vyplave, rád bych do ní po letech zase nakoukl.

Jakožto dítko jsem měl rád i vlastivědné výlety s rodiči (bez ironie, prosím) po různých českých pamětihodnostech a dodneška si pamatuji, jak jsme byli např. na Konopišti,Křivoklátě, Českém Šternberku, no a když jsem ten jihočechofil tak na Orlíku, Zvíkově, Blatné, Hluboké, Českém Krumlově atd. Na některé hrady či zámky jsem se po letech vypravil znovu a na některé se vracím opakovaně.

Mezi ty druhé patří i Zvíkov. Je pravda, že z Mirotic je to jen asi 15 km a že ve Zvíkovském Podhradí je pro mne mocné lákadlo – Pivovarský dvůr (o: Letos funguje už patnáctý rok, je to vlastně replika hospodářského dvora, v objektu je restaurace, ubytování, ale hlavně tam vaří vlastní pivo !!! Silnější speciály, světlé i tmavé, pivo se jmenuje "Labuť". Nejlevnější tedy není, ale dát si jedno-dvě na chuť – proč ne ? Baví mě ochutnávat různá piva, však jsem Pivoš.

Aspoň jednou za léto s bráchou sedneme na bicykly a vyrazíme na ochutnávku. Zpátky od vody je to tedy víc do vršku, já vždycky makám nadoraz na lehký převod a brácha se pár set metrů přede mnou na svém karbonovém speciálu evidentně nudí. No nic, já zas hraju líp piškvorky.

Předloni jsme na konci dovolené zorganizovali velký výlet – já, brácha a kamarádka na kolech a žena vezla bandu nejen našich dětí autem. Tedy výlet na hrad, nikoli na pivo, aby si tu nikdo nedomýšlel, že ohrožuju mravní výchovu mládeže ! Že jsme pak před návratem na jedno zašli, je věc jiná a do toho šťourat nebudeme…

Zvíkov jsme zvolili proto, že jsou tam prohlídky bez průvodce a tudíž si mohou dětičky po hradě pobíhat jak chtějí, akorát je třeba dohlédnout, aby nespadly z hradeb nebo do hladomorny, event. aby svévolně nepřemisťovaly exponáty. Takže jsme hrad prolezli od nejhlubšího sklepení až po nejvyšší věž, viděli jsme toho spoustu (a vy na fotkách uvidíte taky), akorát na toho proslulého zvíkovského Raráška jsme nenatrefili. Asi tam bylo pro něj příliš přelidněno. A nenechte se mýlit, hrad byl plný návštěvníků a dalo mi dost práce udělat fotky, na kterých by mi nikdo nepřekážel.

A na závěr trocha historie, abyste se i poučili: královský hrad Zvíkov byl založen někdy počátkem 13.století za Přemysla Otakara I. a pivo se tu vařilo min. již od r. 1433 !!! Po pár staletích slávy hrad pár století chátral a až koncem 19.věku se Schwarzenbergové pustili do větších oprav a rekonstrukcí. Velkou změnou bylo také počátkem sedmdesátých let minulého století napuštění přehradního jezera, takže se Zvíkov (stejně jako blízký Orlík) najednou ocitl poněkud blíže vodní hladině.

Tak jsem si své dílko po sobě přečetl a zírám, že to povídání není jen o hradě, ale i o pivu. A tak je to správně, tak to má být ! Už se těším na léto (o:

A samo doporučuju jako tip na výlet ! Váš Pivoš

old

old

old 2

old 2

brána

brána

nádvoří

nádvoří

kanóny

kanóny

dědkovy koule

dědkova koule

sklepy

sklepy

klenba

klenba

síň malby

síň malby

oltář

oltář

oltář 2

oltář 2

zbytky sálu

zbytky sálu

z věže

z věže

věž

věž

pivo

pivo

Střípky oldwomen – 21

Posted in Úvod by moznaprijdeijxd on Duben 22, 2009

Objednávky na kachny a husy. Kačeny cca 2 - 2,5 kg čisté váhy, na přelomu června a července, pak srpen-listopad. Husy listopad, prosinec, čistá váha cca 4 kg, čistě pastevní odchov.

Objednávky na kachny a husy. Kačeny cca 2 - 2,5 kg čisté váhy, na přelomu června a července, pak srpen-listopad. Husy listopad, prosinec, čistá váha cca 4 kg, čistě pastevní odchov.

OLDWOMEN

kontakt: babfarma@seznam.cz

Střípek  kamarádský


Zastavila  jsem se na kafi  u přítele v přesvedlejší vesnici. Známe se tak dlouho, že pracovní setkání se změnila v kamarádská a přerostla v hluboce důvěrné rozhovory mezi navzájem si důvěřujícími lidmi. Naše přátelství začalo banálně – smíchem.

Hnili jsme v hotovosti a čekali na zazvonění telefonu, na zadrnčení zvonku poplašňáku, na cokoli, co by nám zvedlo zadky z křesel a rozhýbalo. Tupě jsme civěli na něco, co právě běželo v televizi a moc nevnímali děj. Týdenní nonstop turnus pocuchá nervy, otupí a zároveň i prozradí na jednotlivce ve směně mnohé, co by raději neodhaloval.

„Jé, hele, voni ukazujou, kde bydlím,“ ozvalo se najednou do ticha.

Zaostřila jsem vnímání na obraz v televizi. Byla tam nějaká ruina venkovského stavení, asi středozápad USA. Nedávno jsme se přestěhovali na vesnici a začali rekonstruovat bývalý stateček. Letmo jsem si představila, co asi dělá právě teď manžel doma.

„Sem netušila, že bydlíme v jednom baráku spolu,“ plácla jsem a otočila se na rušitele kolektivní dřímoty.

Zatvářil se překvapeně a užasle zároveň. Rozchechtali jsme se a začali si povídat o doma. Náhodou jsme koupili ruinky skoro současně a kousek od sebe.

I následující rok byl na chalupáře úrodný, zjistili jsme, že samotnému se to špatně buduje a v práci si domlouvali  výjezdní zasedání po nemovitostech. Scénář byl vždy stejný. Sud piva, guláš, buřty, chleba, večer oheň a slivovice. Nocleh ve spacáku kde se právě padlo. A kromě pochutin byla připravena i hrubá práce. Tahle zeď pryč, tuhle zeď sem, tady kopej sklep, tady tesej krov.

Víkendová a dovolenková dřina nás stmelila a výjezdní setkání pokračují i když už všichni máme relativně hotovo a i když už nejsme na jedné výplatní listině.

Zastavila jsem se na kafe u přítele v obsousední vesnici. Pili jsme presso a bavili se o nejisté budoucnosti. Očekávali jsme personální zemětřesení.

„Co budeš dělat?“ zeptal se mne.

„Nevím, už skoro dva roky lovím, kde je co jiného, ale nikde nic. Přemýšlím, že budu doma. Po dobu hájení na pracáku dám dohromady zahradu. Celejch osm let se jí snažím odvšivit a pokaždé nadějně na jaře začnu a pak to jde do háje. Pracovní víkendy, cvičení, dosažitelnost, hotovost, znáš to taky.  A uvidím. Třeba se něco najde.“

„Hm, mám výhodu zahrady o velikosti kapesníku. I tak celý léto pryč a o náhradním volnu se můžu strhat. Zkouším si přečíst tohle to, že bych pojišťováka, ale moc se mi do toho nechce.“

„Finančního poradce, pojišťováka a podobný, to bych nemohla.“

„Taky mne to nebere, ale jako zadní vrátka… Ty vyjdeš ven a máš práce na celej den a ještě je krátkej, protože je toho moc. Já bych se tu ukousal nudou. Péče o pozemek je tak na půlhoďky denně a co dál. Bedna a tupě zírat a chlastat.“

Zastavil se u mne pro mléko do kafe kamarád z obsousední  vesnice. Asi měl kliku, těžko říci. Personální zemětřesení přežil. Má prodloužený kontrakt o čtyři roky. Jak hodně nebo málo času to je? Obtížná odpověď.

„Co děláš?“

„Ále, tak furt něco a nikde to není vidět“

„Můžu si k tobě dát na chvíli psy? A můžeš se mi sem tam zajet podívat na barák?“ zeptal se tiše.

„Jo, tři nebo pět, to už je fuk. Na jak dlouhou chvíli?“

„ Čtyry a půl měsíce.“

Zatrnulo mi. Jen do jedné destninace se lítá na dvacet týdnů.

Prodloužení kontraktu nebylo zadarmo.

strepy3

Tak jo (pro Sendymana) – Vladimír Ondys

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Duben 22, 2009

Jsem bez zaměstnání. Spoustu let. Práce mám až nad hlavu, nikdo nemá zájem. Občas mě poklepou na rameno a vyděsí k chuti nechat psaní. Nevím, kde se ve mně bere zarputilost. Snad je to pokání za to, co jsem neprovedl. Jen Bůh ví, proč stále žiji v podivným ghettu, kam mě okolnosti vystrčily za trest pro vysoký věk a drzost provokovat jiné k přemýšlení.

Autobus mě vozí kolem obrovské truhlárny. Na zastávce vystupují a nastupují zaměstnanci. Soudruzi s uřezanými prsty. Hýří optimismem při loučení, když si kynou končetinou a ujišťují, že zítra. Užírá mě nevědomost. Choulím se na sedadle a sním, že se jednou dozvím tajemství. PŘÍJMEM LYDI! Štěstí se na mě pousmálo, cizím odpustím i hrubku. Žmoulám čepici v hrsti před nejdůležitějším soudruhem. Odpověď naznačí rozšafným gestem. „Šest a půl?“ počítám i s pahýlem. Odstrčí mě dlaněmi. Padám až na ulici. A netroufám se ujistit, zda mám všech pět pohromadě na pravici i levici.

Zdravíme top managery ČEZu

Zdravíme top managery ČEZu

Střípky oldwomen – 20

Posted in Úvod by moznaprijdeijxd on Duben 21, 2009

Objednávky na kachny a husy. Kačeny cca 2 - 2,5 kg čisté váhy, na přelomu června a července, pak srpen-listopad. Husy listopad, prosinec, čistá váha cca 4 kg, čistě pastevní odchov.

Objednávky na kachny a husy. Kačeny cca 2 - 2,5 kg čisté váhy, na přelomu června a července, pak srpen-listopad. Husy listopad, prosinec, čistá váha cca 4 kg, čistě pastevní odchov.

OLDWOMEN

kontakt: babfarma@seznam.cz

Střípek o víně a čase

Myslím si, že asketou může být člověk pouze v případě, když ví, co si vlastně odříká. O jaké vůně, chutě, potěšení hmatu i zraku se svým rozhodnutím dobrovolně připravuje.
Myslím si, že večerní dvoudecka vína, byť by byla denně není hrozbou ke sklouznutí do závislosti, stejně tak vytažená láhev ve chvíli velké radosti nebo smutku a za smíchu či hlubokého ticha vypitá není cestou do protialkoholní léčebny, byť ji vypil člověk sám. Protože občas je třeba otupit smysly. I když si namlouváme, že je zbystřujeme.
Mám ráda víno. Ráda vnímám jeho vůni, barvu, chuť. Upřednostňuji vína jednodruhová a suchá. I když nic proti dobré směsce, nic proti dobrému stolnímu druháku. Vůně vína je jako parfém. V prvním přivonění je cítit svěží těkavost, postupně se odhaluje vůně kytek, které rostou kolem vinice, a až na spodku je cítit vůně půdy příslušné tratě. Stejně tak i chuť. Napřed prchavé stíny, pak tělo postupně až na dřeň. Bez spodních pachutí a ocásků.
Miluji sluníčko ukryté v každé jeho kapce.
Onehdá zabušila na vrata sousedka. Byla uplakaná a naštvaná zároveň. Potřebovala se vypovídat z domácích trablů a šlo to z ní na přeskáčku a zmateně. Já měla ruce upatlané od hlíny, jak jsem plela záhon s trvalkama a myšlenky jsem měla ještě u kytek…
Přerušila jsem proud její řeči, že si musím umýt ruce a seběhla jsem do sklepa vybrat jednu bolest tišící lahev. Nevěděla jsem kterou. Obsah jedné se mi zdál příliš fádní, druhá nedobrá, další nevhodná k síle emocí, které z návštěvy tryskaly. Výjimečné příležitosti vyžadují výjimečný mok. Nakonec jsem sáhla po nejstarším ročníku. Vavřineček z osmdesátýho třetího. Poslední.
Seděly jsme obkročmo na lavičce z prkna na špalcích pod kvetoucí višní, dívaly se na karásky v rybníčku, sklepem potažená láhev mezi náma a já ulila do hořčičáků vzácný mok. Barbarství, vím. Upily jsme. Byla to lahoda již v prvním smočení špičky jazyka. Kamarádka se zadívala na vinětu a zamyslela se. Pak se ještě stále utrápeným hlasem optala:
„To je fakt tak starý víno?“
Přikývla jsem.
„Proč´s ho nenechala na lepší příležitost?“
„A co když už lepší příležitost nebude?“ odpověděla jsem jí otázkou.
Bylo vidět, že nad slovy přemýšlí.
„Jéžiš, u vás je takovej boží klid,“ řekla nakonec.
Včely bzučely ve višňových květech, nejmladší fenka se mi vsomrovala mezi obkročmo roztažené nohy a blaženě usnula s hlavou na pravém stehně. Nalily jsme si druhou sklenku a začaly si povídat, co jsme dělaly v roce, kdy zrály hrozny, jejichž šťávu jsme pily.
Čerstvá bolístka byla přelepena náplastí dobra z minulosti a na věky utlumena.
Dopily jsme, když dloužící se stíny přivolaly chlad a vlhkost jarního podvečera. Kamarádka odcházela rozesmátá a v pohodě. Její trápení se rozpustilo a ztratilo v soumraku.
A v poslední kapce archivního Vavřinečku z Mikulova.

strepy2