Možná přijde i JXD

3 Kde to je? – Viva

Posted in Anketa by moznaprijdeijxd on Srpen 30, 2009
Motorest

Motorest

Těžní věž

Těžní věž

Pilíře

Pilíře

Lešení

Lešení

Domky

Domky

Tož kúkajte, rozumbradové! – Sendyman von Rammstein

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Srpen 30, 2009

Wendolové? Minotauři! Za neuvěřitelných osobních obětí, s vědomím možných rizik, rozhodli jsme se společně (bať!) podniknout výpravu do nebezpečné zóny, abychom rozkryli tajemství tajemných potvor.

Sendy - válečný zpravodaj Apokalypsy

Sendy - válečný zpravodaj Apokalypsy

von Rammstein se druží s čerty

von Rammstein se druží s čerty

von Rammstein vítězí nad Peklem

von Rammstein vítězí nad Peklem

Máme nové rohy, heč

Máme nové rohy, heč

Noha

Noha

Černá díra

Černá díra

Psychodevils

Psychodevils

Původní glejt

Původní glejt

Dobré ráno – dongio

Posted in Dobré ráno by moznaprijdeijxd on Srpen 30, 2009

Tajemná Neapol I.

 Jsem přelétavý milenec, mám spoustu lásek, střídám jednu za druhou, u žádné nevydržím dlouho, stále hledám nové a nové. Věrný zůstávám jen dvěma z nich.  Tou jednou je má první láska, Praha. Druhou pak milenka nejkrásnější, milenka nejvoňavější, milenka nejvášnivější – Neapol.   Tajemná a tajuplná, plna záhad, mystická a mysteriózní.  Rozprostírá se již téměř tři tisíce let na březích průzračného zálivu, kterému vévodí nevyzpytatelný Vesuv, v jehož nitru si zřídil svou božskou kovárnu kulhavý Hefaistos, pod žhavým kampánským sluncem, omývaná slaným vánkem prosyceným vůní oliv, pinií a vavřínového listu.
 Vypravme se na procházku Neapolí.  Na cestě si budeme vyprávět o její historii, o jejích tajemstvích, o jejích obyvatelích, o jejích melodiích. Neapol je fascinující město plné rozporů.  Je to město hluboce věřící, a stále pohanské, město plné hrdosti a zároveň plné ponižující poroby, město chudoby a město oslňujících památek. Neapol je jediná a jedinečná.
 Neapol založili řečtí osadnící jako „Nové město“ v 9. století  př. n. l. Jednak to byli osadníci z maloasijských kolonií a z Rhodu, jednak z Řecka samotného. Po nich se tu vystřídali Oskové, Sanité, Etruskové, Římané, Sicilané.
Řekové však  dali Neapoli do vínku krásnou pověst. Když Odysseus obelstil Sirény, svádějící mořeplavce do záhuby svým luzným zpěvem, vrhla se ponížená stvoření ze skály do moře. Tělo jedné z nich, Partenopé, vyplavily proudy na ostrůvek při pobřeží neapolského zálivu.  Na místě jejího hrobu, který se stal předmětem uctívání, později vyrostl kostel S. Maria delle Grazie, zasvěcený jiné panně. Došlo tak k propojení řady kultů ženských božstev, s nimiž je historie Neapole svázána. Od kultu Sirény Partenopé, jehož počátky lze vystopovat někde v syrsko-anatolské oblasti, až ke křesťanskému kultu mariánskému.  Partenopé s sebou přivedla mystéria zasvěcené Persefoně (neboť podle řeckých mýtů byly Sirény dcerami této vládkyně podsvětí) a její matce Demetér.  Na jejich počátku stála slavná eleusinská mystéria,  jež se odvíjela ze starodávného řeckého mýtu o Persefoně, kterou unesl bůh Hádes. Zoufalá matka hledala dceru po celém světě, až na zásah samotného Dia musel Hádes dovolit své manželce návrat na zemi. Protože však již požila granátového jablka, byla navěky přisouzena podsvětí a na svět se směla vracet jen na jaře, kdy i příroda a s ní všichni lidé slaví každopročně radostné setkání matky s dcerou.  Chrám Demetér patřil ve starověké Neapoli k nejvýznamnějším a její kněžky pocházely z nejvýznamnějších kampánských rodin. Demetéřina mystéria jsou dodnes zahalená rouškou tajemství, kterou se iž asi nepodaří odhalit.
 Neapol se však nechala uhranout i další bohyní temnot, bouře, zkázy a strachu Hekaté, „černou Lunou“, královnou čarodějnic a duchů, krutou a neukojitelnou kouzelnicí, která táhne nocí v doprovodu své hrůzné družiny.  Podle mýtu přebývala Hekaté po jistý čas v kumánských jeskyních nedaleko Neapole. Kumy se později staly sídlem i proslulé Pythie kumánské, kterou Římané nazvali Sibyllou. Její proroctví, pronášena v omámení  nad výpary stoupajícími ze samého srdce země, řídila kroky prostých lidí i celých říší.
 Pantheon ženských božstev, uctívaných ve starověku, by nebyl úplný bez Isidy, jejíž lidový kult patřil  v hellénském  světě k nejrozšířenějším. Isis, sestra a manželka Osiridova, matka boha Hóra,  byla považována za zosobněný ženský princip světa. Vládla zemi i mořím, živým i mrtvým, principům a elementům. Starověká hermetika ji považovala za zakladatelku magie, astrologie a alchymie, bohyni schopnou transformovat jednu formu v druhou, světlo v tmu, noc v den, oheň ve vodu, život v smrt, počátek v konec.  Žádnému smrtelníkovi nebylo dovoleno odhalit její závoj. Zde je možné hledat počátek Neapole Pythagorovy a Archimedovy i  esoterické Neapole středověku… 
 S příchodem křesťanství byla stará božstva vytěsněna, nikoliv však zcela zapomenuta. Úcta k nim se soustředila na nového Boha a jeho matku, Neposkvrněnou Marii. Téměř v každé neapolské uličce najdete její obrázek či oltářík. Neapol Pannu Marri miluje a věří, že Matka boží miluje na oplátku Neapolitánce.  Kdo by je taky nemiloval?!?

Neapol - magické město

Neapol - magické město

Neapol - střežená i ohrožovaná Vesuvem

Neapol - střežená i ohrožovaná Vesuvem

Neapol - místo, kde se moře setkává s nebem

Neapol - místo, kde se moře setkává s nebem

Neapol -uctívající božské ženství

Neapol -uctívající božské ženství

Neapol - s Pannou Marií v uličkách

Neapol - s Pannou Marií v uličkách

Neapol - svůdná

Neapol - svůdná

Neapol - vdavekchtivá

Neapol - vdavekchtivá

Neapol - svatební

Neapol - svatební

Neapol - v jeskyni Pýthie Kumánské

Neapol - v jeskyni Pýthie Kumánské

Dongio, Blue Monday a Juro

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Srpen 29, 2009

TO LÉTO BYLO K POPUKÁNÍ

Vladimír Ondys

Toulal jsem se s flegmatickým Rockym – jen vyplazoval jazyk na okolní svět, líně nadzvedával zadní a ochcával rohy – po předměstské výhni a vyhejbal se neúspěšně starejm kamarádům. Děsně mne srali s tím, jak masochisticky si odhalovali hruď s každým na potkání a chlubili se řezy po všelijakejch výměnách chlopní, tepen i množstvím bajpasů.
Kokoti!
Celej život něco tupě budovali, budovali a budovali, až si rozjebali nejdůležitější sval na hadry!
Říkám jim: „Volové a co bude s lidským milosrdenstvím, když teď fakticky máte v těle kus mrtvýho prasete přímo ve svým srdci?“
Nikdy mne neposlouchali a mleli jako kolovrátek. Konečky prstů se dotýkaly růžových jizev – rozpukaly jim vráščitou kůži na ochablých svalech – laskaly je jako naběhlej poštěváček a znenadání mi staří kámoši připomínali hermafrodity s touhou porodit optimismus až na věky navzdory smrti, která jim už neúprosně začala okupovat jazyk. Dorazili mne majetkem svejch potomků a přehledem slev v nákupních centrech.
Pěkný hovno, soudruzi!
„No a co ty?“ zeptali se vždycky poťouchle, když si v košilích a kalhotech nažehlených od neforemnejch mamin kriticky změřili vytahaný tílko nasoukaný do rozdrbanejch šortek po několika majitelích.
„Vole, furt mám bicepsy a šlehu v paži. Čuchni k mý pěsti, nepáchne jako navoněná píča tvý starý, ale hezky smrdí problémy!“
Řekli: „Hm.“ a bylo po plodný diskusi.
Pak jsme se s Rockym toulali sami a nejzajímavější to bylo v noci, kdy všichni poctiví, slušní a pracovití sní o všeobjímající spravedlnosti se svými běsy. V ulicích omamných tichem zoufalci bojovali o přežití a občas přitom prasklo nějaký sklo, nebo kosti, a rozječely se klaksóny nebo řev o pomoc, ale nijak nás to nevzrušovalo, případnou lamentaci jsme ponechali majetným jako bonus za využitou šanci hromadit i kopit. Cvrčkové nás odměnili koncertem v každým křoví za městem a v potemnělých zákoutích Sasíci prcali prostitutky na sedadlech svejch kár navzdory všem smrtelnejm infekcím. Někdy svět dovede bejt docela snesitelnej ve svý nedokonalosti.
Jenom jednou jsme potkali Ježíše.
Seděl na patníku u silnice do Ústí nad Labem a plakal nad přejetým lišákem.
Kola ho vtlačila do asfaltu, ale jinak impozantní kus, a z vyteklého oka trčel šutr, se kterým se chystal kamenovat řidiče.
Říkám: „Ať si vždy pochválen!“, aby mne neměl za nezdvořáka, a Rocky do něho dloubl čumákem s přátelským úmyslem, ale bez patřičné úcty.
„Promiň, Pane!“ zašeptal jsem v duchu v lidsky pošetilé snaze zachránit situaci.
Odmítavě zakroutil hlavou, až se slzy rozstříkly na všechny strany a po dopadu do prachu u našich nohou zářily dál jako hvězdy.
Zázraky jsou úžasný!
„Ale hovno!“ řekl znenadání nešťastným hlasem a pokračoval dost provinile na můj vkus: „Usnul jsem ve stínu lípy v tom šíleným horku támhle pod křížem na rozcestí, a když jsem otevřel oči, bylo už zavřeno v Kauflandu. Bez chleba řidiči neměli šanci zabránit neštěstí!“
Asi mi jeblo a začal jsem se smát. Hrozně jsem si přál, aby mne požádal o třicet kaček za tragikomickej výstup a vrátil mne zpátky na zem, kde si připadám nejjistější.
Neudělal to.
Něco se profláklo s gravitací, asi za trest se teď musím jenom vznášet a furt se smát ze strachu nad tak veselou kopou.

Ježíš jako archetyp pro dnešního (moderního?) člověka!? – Jura

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Srpen 29, 2009

Úvod
Přátelé milí, (nepřátel zde nemaje, možu si toto oslovení dovolit), NEVÍM! Já opravdu nevím, co na toto, mně poněkud nesrozumitelné, téma, vlastně říct. Ne, že bych neměl představu o tom, kdo to je J.K. Dokonce mám představu i o tom, co je to archetyp. Definice „současného“, natož „současného moderního člověka“, je pro mne sice velmi problematická, ale… pokud tyto tři pojmy budu chtít dát nějak dohromady, mám problém. Myslím, že BM to nějak divně, svou formulací, zašmodrchal a dongio to prostě uchopil po svém. Možná bych tomu rozuměl, pokud by téma bylo formulováno, čím je, byl, či jak vnímáte, Krista, vy, v dnešní době. Nebo co přináší, nebo jak vnímá, Krista, dnešní většinová společnost? Nebo, ovlivňuje ještě někoho, mimo křesťanskou společnost, nějakým způsobem J.K., nebo je to dnes již věc prakticky mrtvá?! Nevím, zda jsem se vyjádřil srozumitelně, ale jinak už to neumím.
 
Ježíš
Myslím, že, po tolika letech, není opravdu důležité, zda Ježíš byl, či nebyl syn Josefův, či Boží a už vůbec není důležité, zda Marie byla, či nebyla pannou. Zvlášť proto, že obojí se, připustíme-li existenci Boha či genetického inženýrství, nevylučuje. Dokonce si myslím, že všechna sepsaná evangelia, ať už v Bibli publikovaná, či nikoli, někdy souladící, někdy si odporující, jsou pro velikost, význam, či vliv Ježíše, jen málo důležitá. Jsou to slova, sepsaná LIDMI. Jakkoli důležitými, moudrými, či Boha či Krista oslavujícími, ale pořád jen lidmi. Mohou nám pomoci nahlédnout do minulosti, mohou někomu pomoci v Boha uvěřit, mohou se však i navzájem vylučovat a teoreticky tak Ježíši ublížit. Přináší svědectví. Proto, pro člověka věřícího, v souvislosti s vírou v Boha či Krista, pokládám za naprosto zbytečná veškerá historická pojednání, které nám tady dongio předložil.Byť jsou opravdu zajímavá a já jsem mu za ně vděčný. Kristus tady není, naštěstí, pouze pro lidi vzdělané, schopné odrecitovat kdejaký verš z Bible, nebo znovuobjevených papyrových svitků. Ježíš tady prostě je, více než po dvoutisíci letech i pro lidi nevzdělané, jednoduché, kteří nemají o těchto souvislostech ani potuchy. Někteří lidé ho milují, někteří jej nenávidí, někomu je lhostejný, ale myslím, že i po těch tisíciletích je stále mezi námi. Nakonec o tom svědčí i tato debata, jíž se účastní ateisté, židé i křesťané, lidé vzdělaní, zároveň s nevzdělanci. A čím více budou jeho odpůrci, či popírači jeho velikosti, předkládat důkazy o tom, že svědectví o jeho zmrtvýchvstání a odchodu na nebesa jsou vymyšlená a hloupá, svou neustálou všudypřítomností nás přesvědčuje o pravém opaku. Kristus, který byl Bohem vybrán a osloven k tomu, aby se stal vyvoleným mezi tisíci a miliony ostatních, jeho výzvu nejenom uslyšel a přijal, ale celým svým pozemským životem ji naplnil. Ne ke slávě své. Ke slávě Boží. Proto si myslím, že Ježíš nemůže být žádným archetypem pro člověka, ať už moderního, či staromilce, jako jsem já. Ježíš, aniž by o to stál a chtěl si přisvojit zásluhu a slávu svého Otce, se beze vší pochybnosti, stal jeho synem a každý věřící křesťan a snad i rozumný „nekřesťan“, má v sobě dostatek soudnosti a pokory na to, aby se s ním nechtěl srovnávat. Vždyť kolik osobností si lidstvo připomíná tolik let po jeho smrti. Ano, jsou i takoví.

Ale kolik z nezapomenutých osobností pro to nemuselo povraždit, či nechat povraždit, statisíce, či miliony svých bližních, ale stačilo jim k tomu pouze „milovat bližního svého a obětovat se pro něj.“
 
Závěr
Proto si myslím, že Ježíš nemůže být archetypem pro člověka. Mohl by být archetypem pro toho, kdo se chce stát Bohem. Ale přátelé, ruku na srdce, kdo z nás je natolik nesoudný, aby si myslel, že na to opravdu má!!
 
Dovětek
Pánové dongio a BM prominou, že jsem neprostudoval a necitoval nic ze starých mudrců a filosofů. Přiznám se, že jsem nečetl ani „junga“, ba ani „alta“. Nečetl jsem ani celou Bibli. Tak ne, že bych nečetl víc, než slabikář a vkladní knížku, ale musel jsem vždy vyjít hlavně se svým selským rozumem. Ale dodnes si pamatuju, byť nepřesně, motto, tedy verš z Bible, který jsem si zvolil při konfirmaci, to jest, potvrzení slibu křtu v naší církvi, asi v patnácti letech: „… A buďtež pak činitelé Slova a ne posluchači toliko, oklamávajíce sami sebe…“

Čs. Kanada, Telč 100

 

Z Jamajky od Sendymana

Posted in Aby jste se... by moznaprijdeijxd on Srpen 28, 2009

Na Jamajce byl narychlo svolán akční výbor tvrdého pražského jádra ve složení:
Pokladník a místopředseda Filip,
Generální skoroprezident Sendy,
Tajemný hnedletajemník Miilek.
Přednesené usnesení „Nás nedostanete, inťoušové“, bylo jednohlasně přijato.
Takže se máte na co těšit, venkovani! 😀 Sendy, generální skoroprezident.
(Hnedletajemník je mentálně indisponován, tak musím komunikaci s médii a veřejností obstarat za něj.)

MY 2009

MY 2009

2 Kde to je? – dongio

Posted in Anketa by moznaprijdeijxd on Srpen 27, 2009

Kde to je

Reakce od Vivy

Reakce od Vivy

Omluvnej veřejnej dopis Dongiovi – Blue Monday

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Srpen 27, 2009

Nejsem schopnej dostát výzvě, takže se omlouvám. A připojuju jen takový povídání.

Motto:
V hospodě u Colossea,
pohané, křesťané,
jedí dlouhé nudle,
sýrem sypané.
Jeden českej básník, nemůžu si kurva vzpomenout.

Preambule
 Budu muset kápnout božskou:
 Jasně, Ježíš byl. Existoval, narodil se z Marie a Josefa, tesaře. Obyčejnejch lidí. Ty řeči kolem neposkvrněnosti matky Boží jen zatemňujou smysl a jsou poplatný tehdy platnejm názorům na ženský, který ostatně neseme mnozí stále s sebou. Vždyť Bůh, je-li, a já o tom nemám nejmenší pochybnost, je přítomnej všude a jeho přítomnost ve spermatu Josefově a vajíčku Mariinu je jen důsledek všudypřítomnosti.
 A dál?
 Co dál?
 Přečtěte si Evangelia, tam to všechno je. Že dělal zázraky? No bodejť, vždyť je Božím synem, byl Božím tělem a je v nás jen díky zázraku stvoření.
Úvod
 Nejsem věřící. Ale na rozdíl od Dongia, kterej to říká s hlavou pyšně vztyčenou, trčíc po Voltairovsku k nebi prsteník, mám pocit deficitu a nedostatečnosti. Ale k tomu se vrátím.
 Netušil jsem, že Dongio je živej (je vůbec živej?) forbes, do kterýho hodíte niklák a vypadne historický pojednání a skvělý! Kdybych to věděl, mlčel bych hubou a neprovokoval. Takhle jsem se dozvěděl, že
pro primo: že jsem neuvěřitelnej a neschopnej lempl, protože tohle, co napsal, bych byl schopnej dát dohromady s omezením neznalosti metody tak za půl roku, nikoli za večer, ještě k tomu horkej, kdy se mi mozek vypíná;
pro sekundo: jak to tenkrát bylo. A určitě to tak bylo, syn tesaře a buřič a tyhle všechny věci, nebyl jsem u toho a nevládnu historickou metodou, abych jeden pramen uznal a druhej ne. Ale nemám s tím problém, klidně takhle, není to na překážku skutečnosti a ani to není zase až tak důležitý, ve vztahu k tématu.

I.
Dvě metodologický poznámky- vysvětlení pojmů
Archetyp
Archetypy neseme v sobě ať chceme nebo ne. Jsou to vtištěný vzory, ne v tom smyslu, že bychom se jich chopili jako práporu a jednali podle nich nebo proti nim, prostě jsou, jsou to struktury v nevědomí, který možná svým způsobem korigujou vznik myšlenek a jejich druh, počet, směr a smysl. Archetyp je jak biologická struktura, tak struktura kulturní. Některý archetypy jsou vývojově tak starý, jako rhinencephalon.
Nadhodil jsem to téma, aniž bych na tím přemejšlel, prostě ze mě vypadlo jako opilec z tramvaje. A protože to bylo jen tak, z chodu, určitě to má pro mě význam a smysl.

Moderní člověk
Moderní člověk jsme my. Uchopili jsme matku Zemi za kule a nemít větry, porobili jsme ji celou. A ani nám nepřijde, že u ženský kule abys pohledal, tak jsme si zvykli spolíhat na MY a ONI. Prostě to máme za fakt a hotovo, máme taky televizi, demograciji a důchodový pojištění. Máme svý jistý a NÁM budou něco povídat. Moderní člověk má:
– naději
To je stav, kterej se nám najednou objeví, když selžeme jako moderní člověk. Když se něco posere a neumíme to vzít za kule a poradit si s tím. Neumíme si s ní poradit, tak ji máme jen jaksi „an sich“.
– víru
Věříme v sebe, ve svý schopnosti, ve spravedlnost, v lidství ….. Veliký hovno. To není víra, to je jen pozitivistická berle, kterou si chlácholíme to, co bychom si jinak museli přiznat, a sice, že tenhle svět, pokud je nejlepší ze všech světů, je po čertech zfušovaná záležitost.
– ideály
Měli jsme nějaký? Máme nějaký? Nezapomněli jsme je v tom šíleným drátěným atributu moderní doby, kterej nás na malejch kolečkách provází na naší cestě, když si plamenným zrakem svítíme na cestu mezi regálama, když hledáme !AKCE!? Takový ty divný místa v noci za marketama jsou plný drátěnejch vozejků, a v nich by se určitě našlo ledaccos.
Ideály je to, co jsme měli. Kdy a kam jsme je …? Ani nevím.
– normy
Norma nám říká, kudy a jak, aby to bylo společensky přijatelný. Nebo tak něco. Takže nic. Norma je to, co si děláme sami, norma je to, co je vhod nám osobně, co je vhod nám pro naši rodinu, co nás neprudí hlukem, zápachem, prachem a vůbec. Norma, ne rozum, nám říká, kam se máme usmát a kam flusnout.
– skepsi
Tu máme móóc rádi. To je naše věrná družka, kterou jsme si ochočili a podrobili a udělali chovnou podle našich norem (viz výše). Už to není kritickej pohled na skutečnosti kolem sebe a nás, skepse je prostředek, jak ukázat světu, co NÁM (plural majesticus) je recht a co není.
– lásku
K sobě, ke svý představě o světě, psům, kočkám, potkanům, rybičkám …. Kurva, není to nějak divný?

II. 
Úvod
„In exitu Israel de Egipto, domus Iacob de populo barbaro, facta est Iudea sanctificatio eius, Israel potestas eius.“ Myslitel z mejch neoblíbenějších říká, že Dante ve svém komentáři připomíná alegorickej význam vykoupení nás Kristem, jakkoli je citát z Žalmů připomenutím doby Mojžíšovy. Najdete v Žalmech, 113 nebo 114, podle překladu Bible.
„Když vyšel Izrael z Egypta, Jákobův dům z lidu temné řeči, stal se Juda Boží svatyní, Izrael Božím vladařstvím.“ A teď na to koukněme okem archetypu, není už v tomhle skutečně obsaženej jistej archetyp? A to archetyp fatality povznesení z nějakýho stavu (nebo spíš pravděpodobnosti povznesení?) nízkýho do stavu vyššího, ne-li nejvyššího NA TOMHLE SVĚTĚ? Je to lidskej výtvor a jako takovej musí odpovídat strukturám, ze kterejch vzniknul; už jeho vlastní struktura je odrazem vnitřních struktur tvůrců a ty jsou děděný, získávaný, kultivovaný, ale vždycky v základu stejný. A tady mám za dokázaný, že Ježíš Kristus byl v prokletým národě jako archetyp od úsvitu věků.
Pravda je, že při výkladu Bible mě nejvíc okouzlila metoda hermeneutická. A vůbec, Hermes Trismegistos si myslím, že je základem předvěkýho uvažování o světě a místu člověka v něm. Co je nahoře, je i dole. Když si osvojí člověk tohle (po předchozích třiceti letech namáhavýho učení), je snadný se vypořádat i takovým Tertullianem a jeho vírou bez rozumu.  To sv. Augustin byl jinej kofr, ten dokázal nemožný, a sice oddělit slova Bible od jejich významu a ponechal jen znak, aby se ve výkladu Bible posunul od lidský nedostatečnosti k výkladu absolutnímu: „Signum est enim res praeter speciem, quam  ingerit sensibus, aliud aliquid ex se facies in cogitationem venire.“ Znak je každá věc která vyvolá v našem myšlení něco víc než dojem, jakým sama (o sobě) působí na naše smysly. Ačkoli Augustinova touha a práce směřovala jistě jinam, než jak to chápu já, tedy k přenášení „obyčejnejch významů“ nebo významu nějak „nesvatejch“ k významům zastřeným a „svatým“, kouzlem nechtěnýho se dostává k jistý absolutizaci textu, teda, v rámci tématu, k hledání a nacházení archetypu. Pro církev v tý době (a asi i dneska, nevím) je takový nacházení herezí, protože říká, že v člověku (v rámci naší civilizace) je archetypálně obsažen Kristus dřív, než se zrodil, a to ve znaku.

III.
Obětování
Ale to jsem nechtěl nijak psát a ani zdůrazňovat. Mě to vcelku ani nezajímá, zajímá mě jinej archetyp, respektive jiná strana archetypu, možná jedna část tý struktury. A to je obětování.
Nemyslím, že by bylo sporu o tom, že Ježíš Kristus „se obětoval“ za nás, že vzal na sebe naše hříchy a postoupil to, co nikdo z nás neumí s jistotou ani pojmenovat; a sice že vědomě a dobrovolně přestoupil tu hranici, která znamená víru. Je to hranice mezi životem tady a něčím, o čem nemáme nejmenší tušení. Za touhle hranicí rozum selhává a jistě mnohdy na týhle hranici selhává i mnohá víra. A přesto existuje víra, která dokáže jiskru myšlení, existenci hmatatelnou a jasně uchopitelnou, přenést jinam, do nebytí ….
Existoval katolickej farář, kterej šel dobrovolně do plynu s židovskejma dětma a cestou jim prozpěvoval popěvky o životě věčným a protože neuměl zpívat, děti se smály. Měl víru? Nevím. Nikdo na to neumí dneska už odpovědět. Ale jsem si jistej, že tady fungoval ten samej archetyp, ten člověk jim nelhal, to by poznaly.  Obětoval se radostně pro to, aby ty děti měly poslední chvíle na tomhle světě alespoň trochu snesitelný. Sdílely s ním a spolu navzájem to nejstarší, co měly v sobě, archetyp obětování, aniž by věděly, co se vlastně s nima děje.

IV.
Kafarnaum
Přiznám se, že tahle část katolický věrouky mě docela hodně zajímá. Určitě to znáte, třeba od Marka; lidi se v Kafarnaum nechtěli kát, Ježíš Kristus předpověděl jejich zkázu a ta se stala. Banální story? Ale kdepak. Ježíš Kristus nebyl běžnej a obyčejnej potulnej prorok, nebyl ani kazatelem, byl Boží syn. K tomu zneužiju slova jednoho znamenitýho novověkýho hloubatele na Kristem, C.W. Lewise, zhusta citovanýho:
„Někdo, kdo by byl pouhým člověkem a říkal to, co Ježíš, by nemohl být velkým mravním učitelem. Byl by to buď šílenec – srovnatelný s někým, kdo tvrdí, že je sázené vejce, nebo ďábel z pekel.
Musíte si vybrat.
Buď byl ten muž a je Synem Božím; anebo šílencem či něčím ještě horším. Můžete ho umlčet jako blázna, můžete ho poplivat a zabít jako démona; anebo mu můžete padnout k nohám a nazývat ho Pánem a Bohem. Ale neohánějte se žádnými blahosklonnými nesmysly o tom, že to byl velký mravní učitel.
Tuto možnost nám nenechal otevřenou. Neměl to v úmyslu.“
A tady mám svůj archetypální výklad:
Jako syn Boží nemoh nevědět, jak Kafarnaum dopadne, Bůh je vševědoucí jak v prostoru, tak čase (Teilhard de Chardin) a Ježíš byl On. Musel vědět, že Kafarneum podlehne zkáze. A co dávno „předKristovská“ Sodoma? Archetypální  varování před zkázou, nedělej to nebo ono, není to dobrej nápad. S jistotou víme, že Kafarnaum je tady a teď, varování jsou zřejmý. O Sodomě nemluvě. 

V.
Závěr
Koukám, že se Vám, učený Dongio, nezdá, že bych byl nevěřící. Jsem. Nemám sílu, víru ani um ani rozum věřit v Boha jedinýho, nevěřím ani, že jedinej bůh je Alláh a Mohamed je jeho prorok, dokonce ani nevěřím v Pieruna Jasnego. Ale taky vím, že v debatě následný se podržíte po vzoru velikejch pozitivistů naší myšlenkový historie podržíte přísně zásady Quod erat demonstrandum. A že jsem neřek nic podstatnýho k archetypu Žida-Krista v moderním člověku? Víte, že po podrobnějším přemejšlení se mně zdá, že dokážem ten archetyp pokrokově utlouct? Že po věky stabilní struktury našeho základu bytí se mění v akceptaci oznámení novýho prášku na praní?  Ale, aby se mi to nezměnilo celý v moralitu, a nebyl bych na odstřel, že jsem na svoje téma nedodal svůj rezultát:
Vyberte si z Ježíše Krista co chcete a najděte to v sobě, zkuste to a v tom zadání je i jeho židovskej původ. Pokud nebudete úspěšnej, jste nejspíš po smrti.
V úctě Váš
Blue Monday

Kristus jako archetyp – dongio

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Srpen 26, 2009

 

 Hned na začátku předesílám poněkud protikladná tvrzení: nevěřím v božského Krista a nevěřím v kolektivní nevědomí, nicméně věřím v existenci historického Ježíše a věřím v archetypy.  A věřím, že  christologický mýtus doznal takového úspěchu právě proto, že dokázal sloučit celou řadu archetypů, jež provázejí lidstvo od nepaměti.
 Božský Kristus se zrodil z historické postavy Ježíše až po jeho smrti a stvořili jej především ti, kteří skutečného proroka a rabbího jménem Jošua vůbec neznali anebo na něj chtěli zapomenout, aby se postupem času zrodil mýtus, jenž v sobě absorboval rysy mnoha mýtů předcházejících. Mýtus Krista Spasitele mohl zvítězit nad ostatními mýty jen tím, že jejich prvky a rysy transformoval do mýtu nového. Mýty si žijí vlastním životem, aniž by se opíraly o historickou pravdu. Dnes nikdo nepochybuje o tom, že je sumerský hrdina Gilgameš výtvorem lidové a náboženské fantazie, že řecký héros Prométheus nikdy nebyl přikován ke skále a že Přemysl nebyl skutečným zakladatelem české knížecí a královské dynastie. Stejně tak vůbec nezáleží na tom, zda skutečný Ježíš opravdu žil nebo ne. Důležité je, že přežil mýtus o Kristovi.
 Pokud osoba jménem Ježíš, syn Josefův a Mariin, opravdu žila, pak máme o jejím životě pramálo informací. Všechny navíc pocházejí ze zdrojů poněkud nevěrohodných, a sice z evangelií, která vznikla přibližně sto let po událostech, jež popisují, a o jejichž skutečných autorech nemáme nejmenší potuchy. Známe jen evangelia PODLE Marka, Matouše, Lukáše či Jana a nevíme, nakolik se liší od tušeného protoevangelia a dalších předloh či dokonce od skutečnosti. Přestože se pozdější redaktoři Nového zákona snažili sladit jednotlivá podání Ježíšovy osoby v souladu s potřebami vznikajícího křesťanství, nebyli zcela důslední. Z některých informací, obsažených v evangeliích, lze například usuzovat, že Ježíš Nazaretský nebyl takovým mírumilovným a pasivním příjemcem svého osudu, jak ho zobrazují pozdější verze „schválených“ evangelií. Je dokonce pravděpodobné, že v počátku své mise vycházel z učení klášterní komunity esejských, kteří se připravovali na válku Synů světla se Syny tmy,  a dokonce z ideologie zélótů, extrémistické židovské sekty, jejíž příslušníci se oddali teroritstickému a partyzánskému odboji proti Římanům. Svědčí o tom několik skutečností. Nejen to, že Ježíš pocházel z Galilee, centra zélótského odporu, ale například rovněž fakt, že příslušníky jeho družiny tvořili i zéloti (Šimon Horlivec neboli Zélóta), Jidáš Iškariotský (přízvisko nejspíš pochází z názvu „sikkar“, tj. dlouhé zakřivené dýky sloužící k vražedným útokům), Šimon a Jakub, Zebedeovi synové,  či dokonce sám Šimon Petr zvaný Skála – a v Matoušovi přezdívaný rovněž Bar Jonah, v řecké verzi Bar Jonnai (což bylo jméno čelného představitele zélótských bojovníků a hledaného „teroristy“). V Lukášovi Ježíš své žáky nabádá, aby si zakoupili meč, i kdyby měli zaplatit vlastním pláštěm, v zahradě Getsemanské již žáci tasí meče na obranu svého mistra (přestože jako rybáři neměli nejmenší důvod chodit ozbrojeni). Ranné církevní cenzuře rovněž uniklo, že Ježíš v evangeliích několikrát hovoří o nastolení království „na zemi a v tomto čase“, nikoliv výhradně o „království nebeském“. Také příhoda s vyhnáním trhovců a penězoměnců naznačuje prudkou, až hysterickou povahu Ježíše,  pozdějšího kazatele pokoje a míru. Nehledě na to, že účelem provokace v chrámu v době pesachových svátků mohlo být vyvolání nepokojů a následně povstání proti Římanům. Za což vůdčí postava těchto nepokojů, Ježíš Gaslilejský, zaplatila životem poté, co byla dopadena. O pravém poslání Ježíše vypovídá i tzv. Petrovo evangelium, které se do křesťanského kánonu nedostalo, a ostatně i spory mezi židokřesťany vedenými Jakubem Starším a Pavlem u Tarsu, jehož pojetí nakonec zvítězilo. Stručně shrnuto: lze říci, že historický Ježíš byl jedním z představitelů a jakýmsi „ideologem“ hnutí odporu proti Římanům, indoktrinovaný esejci a zélóty. Vystupoval jako učitel Zákona, léčitel, prorok a divotvůrce (což byly tehdy zcela běžné „židovská profese“) a sám uvěřil ve své poslání Mesiáše tak, jak ho chápalo židovství od dob babylónského zajetí, tedy v Mesiáše coby pomazaného židovského krále a politického vůdce, jenž bojem proti uchvatitelům vysvobodí národ z otroctví a poroby a naplní tak své božské vyvolení. Rok a místo jeho narození, povolání, vzdělání nejsou jisté, neboť se jednotlivá evangelia v tomto  směru liší, stejně jako neposkytují žádné jiné biografické údaje kromě přibližného věku úmrtí.
 Tento stručný historický úvod byl nutný proto, abychom pochopili, jakých změn doznala postava Ježíše  a jak se reálný Ježíš proměnil v mýtického Krista.
 Jako každé náboženství, staví i křesťanství na využívání a naplňování archetypů, tedy vrozených vzorců imaginace a chování. Teorii archetypů jako projevů kolektivního nevědomí popsal Karl Jung,  archetypy však nejsou ničím novým. Pro archaického člověka byly archetypy jedinou realitou, zákonem života, normou platící odpradávna na popud nějakého božstva nebo hrdiny, kterou musel respektovat a následovat, aby „vzdoroval dějinám“ – tj. nepředvídatelným událostem. Profánní, v čase plynoucí každodenní skutečnost považoval archaický člověk za nápodobu (z jeho pohledu reálnějších) božských vzorů ve věčnosti. Pomocí periodických ritualů člověk tento kosmický řád obnovoval opakovaným návratem do „nového času“ a napodobováním aktu stvoření světa z původního chaosu.
Archetyp je vzorec, model, ideální příklad, univerzální symbol pochopitelný všem lidem bez rozdílu. Obsah archetypů je nevědomý a je nám tedy dostupný jen prostřednictvím nějaké formy. Nejznámějším projevem archetypů je mýtus a pohádka, jejich nejabstraktněší projekcí je pak náboženství. Archetypy se ale mohou projevovat rovněž ve vizích, snech a přáních, které  na počátku vzniku náboženství. Ježís Kristus je mýtickým zosobněním archetypů, které provázejí lidstvo od nepaměti. Nebyl prvním ani jediným božstvem, v nichž se odráží archetypální struktura lidského (kolektivního, tj. kulturního vědomí). Jelikož křesťanství vzniklo na Východě, zahrnulo do postavy Krista celou řadu prvků, známých již z dřívějších náboženství, obohatilo je však tím, že „archetypální“ očekávání spojilo s očekáváním „sociálním“. Nelze však, vážený Blue Monday, hovořit o archetypu Žida, popřípadě Žida-Krista, neboť „Žid“ není prototypem srozumitelným všem kulturám a  všem lidem od počátku dějin. Dalo by se asi mluvit o obrazu Žida v našem podvědomí a vědomí, o akémsi „Ahasverovi v nás“, anebo o „židovsko-křesťanském traumatu“ (neboť střety mezi židovstvím a křesťanstvím byly od samého počátku traumatizující). Což by taky vystačilo na samostatné zajímavé pojednání, jež však souvisí s tématem „Kristus jako archetyp“ pouze odtažitě, a proto jsem vaše původní zadání poněkud oklestil.
Kristus sdíli mnohé rysy s božstvy a bohy, které znaly východní i západní kultury dávno před ním. Ostatně i „curricukum vitae“ židovského Mesiáše, jak ho předkládá Starý zákon, bylo sepsáno dávno předtím, než Hospodin vyvolil svůj lid. Není divu, neboť náboženství vzniklo z touhy, ze strachu a z nevědomosti,  tedy z pohnutek sdílených lidmi napříč časem a prostorem, jež tvořily součást každé kultury, neboť i lidské vědomí je všude stejné. Proto můžeme nacházet podobnost Krista s egyptskými bohy Hórem, Thulem a Osiridem, syrským božstvem Tammuzem, s keltskou božskou trojicí, jejímž členem byl i ukřižovaný Hesus, s tibetským Indrou a indickým Balím a Krišnou, s Buddhou, s řeckým Prométheem a Héraklem, s římským Quirinem a především s perským Mithrou. Rozbor vzájemných podobností a atributů by vydal na samostatný článek.
Jaké archetypální obrazy tedy Kristus představuje? Kristus především naplňuje archetyp HÉROA, a to všemi svými atributy (nepravděpodobné početí a zrození, božský otec, ohrožení života v ranném věku, výjimečné schopnosti, zázrašné skutky, předčasná, potupná smrt atd.) Kristus je ve své trojjedinosti rovněž OTCEM, ochráncem, u něhož lze hledat bezpečí, ochranu i nasycení. Otec je jedním z nejstarších archetypů, do něhož promítáme své Já i svoje Stínové Já, o kterých hovoří Jung. Kristus je však zároveň SYN, a to syn boží, syn Kosmu, jenž umožňuje projekci naší odvěké touhy být součástí transcendentího nekonečna, být více než  pouhým fyzickým tělem. Prostřednictvím Marie Kristus naplňje i archetyp MATKY,  zpravidla dobré bohyně, představitelky lásky, pochopení a milosrdenství. Kristus je STARŠÍM BRATREM, v němže spatřujeme souměřitelný ideál. Kristus je, podobně jako řada jiných bohů, UTĚŠITELEM a SPASITELEM,  nabízejíce naději výměnou za dodržování pravidel, obvykle morálních zákonů a náboženských příkazů.  Kristus je UČITELEM či MUDRCEM, jenž nás učí jak žít, zasvěcuje nás do tajemství života a smrti. Kristus je ANIMUS and ANIMA zároveň, neboť je s ním spojen mateřský a otcovský princip. Kristus je VŮDCEM, jenž nás vede přes nástrahy pozemského žití i v záhrobí. Kristus je LÉČITELEM, zbavující nás fyzických strastí. Kristus je i SOUDCE, moudrý a spravedlivý rozhodčí naších skutků.
Kristus se však především archetypálním symbolem nás samotných, našeho JÁ.  Ve své naprosté průměrnosti (Ježíšova lidská podstata vlastně ničím výjimečným nevynikala) se stal dosažitelným měřítkem každého člověka. Jeho kult neobklopovala zpočátku žádná záhadná mystéria, která se teprve později opentlila v podobě rituálů a liturgie, svátost eucharistie byla původně jen společnou večeří, připomínající poslední pokrm Páně před smrtí, fyzická podoba Kristova váhání, tápání i utrpení jej přibližovala jednotlivci více než nedotknutelné a neuchopitelné obrazy jiných božstev. Právě proto, že se Kristus přiblížil individuálnímu i kolektivnímu vědomí, zaujalo křesťanství tehdejšího člověka. Novozákonní poučka „Kristus v nás“ a psychologický termín  JÁ jsou vlastně synonyma. Kristus je symbolem toho, jak naše JÁ přechází inkarnací v EGO. Následování, „imitování“ Krista neznamená, že by se měl věřící stát Kristovou kopií, ale že by měl jeho vzor následovat. Z psychologického hlediska se jedná o završený proces individualizace, z teologického hlediska o proces dosažení svatosti a spásy.
Zcela jistě by se našly ještě další příklady archetypů, jejichž odrazem je Kristus coby kulturní obraz dějinného vývoje lidstva. Křesťanství mu vtisklo navíc ještě další symboly, jež s archetypy nesouvisí. V každém případě však lze řící, že metafyzický Kristus jako Bůh je jen dalším projevem lidského vědomí a podvědomí (popřípadě nevědomí, shodneme-li se na jeho existenci), stejně jako celá řada božských bytostí před ním i po něm. Kristus však zaujal své současníky tím, že lidská i božská součást tohoto bohočlověka rezonovala s podvědomými touhami každého jedince. Archetypální Kristus nevycházel z jediné postavy, Ježíše, ale stal se projekcí „většího individua“, v němž každý jedinec nalezl právě to, co hledal. Díky geniální intuici apoštola Pavla, jenž  rezignoval na dodržování příkazů židovského náboženství, se otevřela cesta k přijetí Krista všem bez rozdílu. Křesťanství zahájilo svůj vítězný pochod světem.

Polibek

Polibek

Něco pro místní baby

Posted in Úvod by moznaprijdeijxd on Srpen 26, 2009
Od Jindry Luňáka z kapely Křáp

Od Jindry Luňáka z kapely Křáp