Možná přijde i JXD

Zpráva z dnešních titulků v Lidovkách

Posted in V apatyce nekoupíš by moznaprijdeijxd on Říjen 31, 2009

Na podchlazení zemřel u Pražského hradu muž na invalidním vozíku… Že se v nemocnicích umírá lépe? To už netvrdí ani lékaři… Policisté nechrání ani nepomáhají, myslí si většina Čechů… Stát zaplatí benzinkám milionové úroky za zrušené pokuty… Nepohodlná soudkyně Brožová míří na soud do Štrasburku… Dlouhého comeback… Krize nekrize. Manažeři si rozdělí větší prémie…
A co na to Blue Monday a kapitalisti?

😀

ZABÍJENÁ – Vladimír Ondys

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Říjen 31, 2009

Láska je jako první nadechnutí po vynoření.
Někdo do vás strčí v nějakým kvaltu a žuchnete do žumpy.
Propadáte se do svinstva a zavíráte oči i pusu v domnění, že se ubráníte hnusu, když ho neuvidíte a nedáte si lok. Máte plnej nos smradlavý břečky a pochopíte hloubku přísloví, až se s ním zaryjete do bahna na dně.
Ve snu často běžím a nemůžu pochopit, proč se nevzdaluju pronásledovatelům. Nohy jsou neposlušný mrchy. Zmocní se mě noční běs a tiskne mi hrdlo těsně pod ohryzkem. Probuzení má příchuť orgasmu a jenom kroutím hlavou při pohledu na ptáka, kterej napíná látku. Většinou je problém trefit se do otvoru mísy klozetu, ale po vymočení se uvolní celej člověk. Občas to odnese prkýnko.
„Mužský jsou čuňata, ale ty si úplně jinej!“
Modrý oči a ňadra připomínající dva hrozny nalité k prasknutí dovedou člověka přinutit k blbostem. Vůně ženskýho těla prosycená vlhkostí klína se stává revolverem s hlavní zasunutou mezi rty a propletené jazyky si pohrávají se spouští. Každým číslem posouváte náboj se snahou vystřelit si mozek z hlavy.
„Nikdy bych nevěřila, že je to tak úžasný, lásko moje.“
Jsem ješitnej chlap.
Dlouhý vlasy a opálené tělo s nohama od sebe v očekávání napínají tětivu sebedůvěry až k prasknutí.
„Chci tě úplně nejvíc navždycky!“
Svět mění rozměr i vzhled v báječnou lež. Pot chladí a ústa jsou plná tělesných tekutin. Roky osamělosti se stávají podzimním listím v Máji. Paradoxy kvetou půvabem. Život se stává šťavnatým soustem. Touha vlastnit přenáší do otroctví a víra našeptává nesmysly. Ruka hladí sametovou kůži a vyhledává cizí dlaň. Všechno důležitý je rázem nepodstatný a jistý je pomíjivý.
„Zlato, co chceš k snídani?“
Pokus obdarovat je dojemný.
Při zrodu nového jsme čistší i velkorysejší. Nechceme se odloučit a hýříme polibky. Den bez milované bytosti se neuvěřitelně vleče a účty za telefonní rozhovory šplhají do rekordních výšek.
Zavěšeni do sebe a vzájemně propleteni nevnímáme pohledy jiných. Sbíráme perly v šedi každodenního vzhledu okolí.
Čas plyne.
Koleje a vyšlapané cesty do sobectví.
Hádky pro malichernosti.
Na otázky nehledáme odpovědi.
Pach piva a období migrén.
Navlékáme železné košile.
Milování pozvolna přechází v šukání.
Neupřímné pohledy a lži.
Smrt iluzí.
Cizí boty za dveřmi.
Někdo do vás strčí v nějakým kvaltu a žuchnete do žumpy.

Dobré ráno 10 – dongio

Posted in Dongiův objektiv a jeho příspěvky by moznaprijdeijxd on Říjen 31, 2009

Tajemná Neapol X

Ta naše písnička neapolská

Mezi neapolské zázraky můžeme s čistým svědomím zařadit i typickou neapolskou hudbu, zejména pak neapolskou píseň, „canzone napoletana“.  Neapolitánci jsou na ni patřičně hrdí a snaží se její tradici udržovat i navzdory náporu moderní hudby. Nejedná se však o klasický folklór. Neapolská canzone vyrostla z hudebního dědictví středověku, později byla  ovlivněna italskou operou a rozvinula se v typický, svébytný žánr teprve v 19. Století, ale často se jedná o píseň umělou. Její kořeny lze však vystopovat již někdy ve 14. století,  kdy se objevily první lidové písně, jejichž zlatý věk nastal v 17. a 18. století. Neapolská píseň se rozvíjela i pod vlivem lidového divadla, často pouličního, vycházejícího z žánru commedia dell´arte, a na její podobě se podepsala i tradice „velkých hlasů“ italského bell canta.

Co tedy vlastně můžeme za klasickou neapolskou píseň považovat?  Nejcharakterističtějším rysem je neapolský dialekt a výrazná melodie. Tematicky je neapolská píseň velice pestrá, i když převažují písně o lásce, šťastné či nešťastné. Opěvují se i krásy Neapole a jejího okolí, příroda, slunce, moře. Námětem býval i obyčejný život prostých lidí, jejich problémy starosti a radosti. Od 19. století se objevují i náměty politického a vlasteneckého  zaměření. V době rakouské nadvlády byla nejedna píseň cenzurou zakázána pro „podvratné myšlenky a výzvy ke svobodě“, což obyčejně přispělo jen ke zvýšení popularity písně samotné i jejich autorů. Zákazy, nezákazy, lidé si nepovolenou píseň zpívali dál. Velice frekventovaným tématem byla na konci 19. a počátkem 20. století i emigrace  chudáků z italského jihu do Ameriky. V textech neapolské písně se odrazila i druhá světová válka se svými tragickými důsledky a následný pobyt amerických jednotek v Neapoli, často však pojímaná s typickým humorem. V šedesátých letech byl dokonce organizován festival neapolské písně, jenž měl povzbudit nové autory, ale v sedmdesátých letech zašel tento festival na úbytě, dílem kvůli změně hudebního vkusu a dílem kvůli nezájmu samotných skladatelů a textařů. Pryč byly doby, kdy písně skládali takoví mistři jako Gaetano Donizetti, jemuž je připisována píseň Te voglio bene assaje. Nicméně o svou budoucnost se klasická neapolská písnička bát nemusí. Zpívá se dál, v Neapoli, po Itálii i v celém světě. Její slávu šířili i takové hvězdy jako Enrico Caruso,  Beniamino Gigli anebo Luciano Pavarotti.

Pravděpodobně nejslavnější neapolskou písní je skladba ´O sole mio, která byla publikována r. 1898 a od té doby nazpívaná  desítkami zpěváků.  Text napsal Giovani Capurro a hudbu složil Eduardo Di Capua. Je však docela dobře možné, že inspirací se mu stalo Černé moře, neboť v době, kdy píseň skládal, pobýval se svým otcem, houslistou divadelního orchestru, v ukrajinské Oděse, Píseň se záhy proslavila po celém světě, ale její autoři na ní příliš nezbohatli. Zato nakladatelský dům Bideri vlastní dodnes autorská práva a pobírá tantiémy díky právní kličce uplatněné v době uzavírání smlouvy. Mezi nejznámější interprety patří nejen Caruso, ale například i Frank Sinatra, Elton John anebo Elvis Presley, která ji nazpíval pod názvem „It´s Now or Never“. Při zahajovacím ceremoniálu olympijských her v Antverpách r. 1920 organizační chyba zavinila, že orchestr, hrající při slavnostním představování výprav jednotlivých národů státní hymny, nedostal partituru italské hymny „Marcia Reale“.  Dirigent nezpanikařil a orchestr začal hrát „O sole mio“,  Celý stadion včetně přítomného belgického krále Alberta povstal a sborově zapěl text.

http://www.italiamerica.org/’a_musica_napulitana.htm

Další slavnou skladbou je „Santa Lucia“,  která opěvuje krásu neapolské čtvrtí Santa Lucia, prostírající se na pobřeží neapolského zálivu. Její autory neznáme, jedná se zřejmě o píseň lidovou.  Jde však také vůbec o první píseň, jejíž text byl přeložen z neapolského nářečí do italštiny, a to v době „risorgimenta“ r. 1849.  Poslechněte  si ji v podání Enrica Carusa:

http://www.italiamerica.org/SantaLucia.htm

U příležitosti zahájení provozu první neapolské lanovky na vrchol Vesuvu  r. 1879 novinář Giuseppe Turco a  skladatel Luigi Denza napsali píseň Funiculi´ funicula´, která opěvuje nadšení neapolitánců a turistů, kteří se již nemusejí trmácet ke kráteru pěšky (lanovka byla zničena erupcí r. 1944).  R. 1886 zaslechl píseň při svém italském pobytu i skladatel Richard Strauss. V domnění, že se jedná o neapolskou lidovou píseň, zakomponoval její část do své symfonie Aus Italien. Autor hudby Denza se s ním soudil. Spor vyhrál  a Strauss mu byl nucen vyplácet tantiémy při každém veřejném provedení své symfonie. Píseň zpívali i „tři tenoři“ při svém slavném společném koncertu r. 1994:

http://www.youtube.com/watch?v=CsLgex9NIqc&feature=related

Důvody vzniku některých písní byly rozličné. Například skladbu Torna a Surriento si objednal u bratrů Ernesta a Gimabattisty De Curtis starosta města Sorrento na oslavu pobytu italského ministerského předsedy Giuseppe Zanardelliho v místním hotelu r. 1902. Starosta chtěl premiérovi zalichotit a vymámit z něj vládní dotace na rozvoj města. Navzdory původní účelovosti píseň zlidověla a zatímco o ministerském předsedovi dnes už nikdo nic neví, píseň si zpívají lidé po celém světě.  Pokochejte se melodií v podání Beniamina Gigliho  i pohledem na Sorrento, jehož pobřeží je pokládáno za nejkrásnější v celé Itálii.

http://www.youtube.com/watch?v=2KlBrwcG8y8&feature=related

A na závěr jedna z nejnovějších a také nejslavnějších neapolských písní, jejímž autorem je neapolský herec a zpěvák Totó. Totó se narodil r. 1898 jako nemanželský syn markýze De Curtise, který jej uznal za vlastního až po třiceti letech. Totó patří k nejvýraznějším postavám neapolského divadla a filmu a  již za svého života se stal uctívanou ikonou. Jeho komediální talent byl přirovnáván k umění Bustera Keatona či Charlie Chaplina. Jeho filmy se uvádějí dodnes, asi jako u nás filmy Vlasty Buriana. Oba jsou ostatně ve svých zemích nazýváni „králi komiků“. Píseň „Malafemmena“, „Špatná ženská (ve významu zkažená, frivolní, hrající si s city mužů)“, napsal Totó do svého stejnojmenného filmu z r. 1956.

http://www.youtube.com/watch?v=4ZnOmjj_Suw&feature=related

Jsem Neapolitánec, a kdybych nemohl zpívat, zemřu

Hele, Sendymane

Posted in Aby jste se... by moznaprijdeijxd on Říjen 30, 2009

Pro pobavení: http://kecy.roumen.cz/

Když se někdo opije a má dobrý kamarády

Když se někdo opije a má dobrý kámoše!

Graf návštěvnosti blogu pro Juru i ostatní

Posted in V apatyce nekoupíš by moznaprijdeijxd on Říjen 29, 2009

graf_pristupu_za_mesic

V nejnižším bodě došlo k názorovému střetu se šišlavými, osamostatnili se za kanálem 😛 a návštěvnost jde trvale nahoru jenom díky vašim příspěvkům, které patrně víc oslovují i návštěvníky s touhou být neviditelný. Sendymane, koukej se polepšit a vzít si příklad z Vivy! 😀

Kolem Vizovic – od Jury

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Říjen 28, 2009

Teda, řeknu vám, že ranní počasí člověka do sedla moc nelákalo. Mlha, pošmourno až vlezlo a naděje na výhledy a zářivé barvy spíš pouze v rovině teoretické. Ale smysl pro odpovědnost a radostná očekávání se setkání s přáteli vás nenechá dlouze přemýšlet a tak rychle na vlak a dopravit se co nejrychleji za kamošem do Vizovic, kde byla dohodnuta nástupní stanice, neboť vůdcem, určujícím trasu se tentokrát určil sám. Stačili jsme si dát čaj a štamprlu a ze Zlína dohučel třetí kamoš, takže po dalším čaji a dalších dvou štamprlách jsme byli připraveni vyrazit. Měli jsme sebou jen dvě pleskačky, protože já jsem, v předvěsti nastalých situací, raději vynechal a vymluvil se na zapomětlivost. Hlavně však proto, abych oba, na čerstvě napálenou a vychválenou slivovičku, nalákal na pondělí fotbálek v tělocvičně, což se i částečně zdařilo. Vyrazili jsme tedy, už v poněkud lepší náladě, než po prvním vyhlédnutí z okna, do kopečků kolem Vizovic. Jak říká staré valašské přísloví, „Néni špatného počasí, je enom špatné oblečéní!“ No a pravda, za chvílu sme byli spocení jak tažné koně a po cestě do kopca z nás sople enom tak létaly. 🙂 Moseli sme se zastavit aj za kamošovým kamošem na pasekách a co si myslíte, že vytahl hneď jak sme zlézli z kol? Protože vím, že tu jsou samí chytří lidé, napovídat nebudu, takže každý asi tři. Povykládali jsme trochu o koňoch, trochu o životě a valili dál. No a potom nás zaskočila zavřítá hospoda v Zádveřicách a v Lutonině. Tož sme moseli až do Jasenné, rodiště mojého taty. Jeli jsme po staré štrece, kterou začal stavit kdysi Baťa a měla spojit Vizovice s Valašskú Polánkú. Až do Jasenné byl hotový svršek s mostky i opěrnými zdmi, jak vidíte i na fotce. Ovšem po válce zdechl pes i když občas tu myšlenku někdo opráší. V motorestu u Kašparů bylo veselo a my se vydali průkopů na Bratřejov a dál, přes kopec, na Chrámečné, kde byla další pěkná hospůdka s velice příjemnou šenkýřkou. Dali jsme po jednom, či dvou točených a protože gořalka došla, tož nastoupily zdravotní „jégry“. Každý jednou dokola, takže tři. Nejvyšší nás odměnil za naše odhodlání, odpoledne rozehnal mraky a svými reflektory rozzářil kopce a stromy okolo těmi nejroztodivnějšími odstíny podzimních barev. Tak jsme se pak snažili, protože přece jen gořalka a pivo je věc dobrá, ale někdy i poněkud nebezpečná, ve zdraví překonat několik brodů a mostků. No, skončili jsme v Zádveřicích na fotbále u té nechvalně známé, české, nebo spíš moravské, klobásky, hrozně nezdravé, ale s kremžskou hořticí, křenem a baraníma rohama, převelice dobré. S Kajošem jsme se rozloučili a ten se vrátil do Vizovic a my s Milanem, pokračovali ještě asi 6 km k nám, dom, kde jsme to vše završili u flaškové dvanáctky, ovaru, vepřového jazyku, srdíčka, ledvinky, žeber a, jak jinak, i na těch pár štamprlek nakonec došlo. Tož tak dopadl náš závěrečný cyklovýlet okolo Vizovic. (P.S. kamoš, který tu trasu přes žleby a kopečky, cca 60km, spískal, dostal v noci svalovou horečku a fotbálku se vyhl. My s Milanem jsme to včera odehráli, slivovicu pokoštovali a ve zdraví přežili. Měl chudák smůlu, protože chytal proti mně a prohrál. 🙂 )

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

20

21

22

Křesťanské kostely a muslimská svatba – dongio

Posted in Dongiův objektiv a jeho příspěvky by moznaprijdeijxd on Říjen 26, 2009
Ortodoxní kostel sv. Jiří z 6. století v Madabě

Ortodoxní kostel sv. Jiří z 6. století v Madabě

Moderní kostel Panny Marie Vítězné v Ammánu

Moderní kostel Panny Marie Vítězné v Ammánu

Koptský kostel v Ammánu

Koptský kostel v Ammánu

Kostel Zvěstování Panny Marie - oblíbené místo svateb

Kostel Zvěstování Panny Marie – oblíbené místo svateb

Muslimská svatba - módní přehlídka

Muslimská svatba – módní přehlídka

Pódium ženicha a nevěsty

Pódium ženicha a nevěsty

Krájení svatebního dortu mečem

Krájení svatebního dortu mečem

První tanec patří ženichovi a nevěstě

První tanec patří ženichovi a nevěstě

Arabská svatba

Právě jsem obdržel svatební oznámení s pozvánkou ke svatebnímu stolu. Jeden z mých kamarádů v Jordánsku se žení. Bohužel se nemohu na svatbu vypravit, i když je mi to líto. Jednak bych měl příležitost setkat se opět se svými přáteli a jednak mám arabské svatby rád, ať už muslimské anebo křesťanské.
„Typickou“ svatbu aby dnes už pohledal. Typická arabská svatba je totiž ta beduínská, s typickými arabskými zvyky a tradicemi. Za celý pobyt v arabských zemích se mi podařilo navštívit takovou svatbu jen jednou, a sice ve Wadi Rum na jihu Jordánska. Odehrávala se na kraji pouště, v malé vesničce, která střeží vstup do vádí. Uprostřed vesnice vyrostly desítky stanů, z nichž některé dosahovaly obřích rozměrů –  odhadoval bych třicet metrů na délku a téměř deset metrů na šířku. Ve stanech byly prostřeny stoly s židlemi pro svatební hosty. Těch přišlo asi na čtyři sta. Jednalo se tedy o svatbu spíše střední velikosti. Pro arabskou svatbu je skutečně charakteristické množství svatebčanů. Svatba, na kterou je pozváno dvě stě hostů, je považována za malou. Jedná se o otázka prestiže. Dokonce i chudé rodiny zvou stovky hostů, ačkoliv se jako občerstvení podává pouze jeden kousek sladkosti a datlový džus. Pochopitelně taková svatba znamená drastický zásah do rodinného rozpočtu a není výjimkou, že se rodiny zadluží, jen aby mohly svým dětem vystrojit pořádnou veselku. Vláda Spojených arabských emirátů  se dokonce rozhodla v posledních letech oficiálně bojovat proti tomuto zvyku tím, že pořádá „státní“ svatby svých občanů. Na jeden pár je vyčleněno 70 000 dirhamů (přibližně 400 000 Kč). Chce tím zabránit tomu, aby mladé páry vstupovaly do života s dluhy. Průměrné náklady na rodinnou svatbu totiž dosahovaly 200 000 dirhamů (1 200 000 Kč).
Moderní doba poznamenala i svatební veselí. Převážná většina svateb v Jordánsku se dnes odehrává ve městech, v hotelových sálech anebo ve speciálních prostorách určených výhradně k pořádání svateb a dalších společenských událostí. Dokonce i lidé  z venkova si dnes raději pronajmou „ball room“ v nějakém hotelu a zbaví se tak spousty starostí s přípravami, jídlem či nádobím. Hotelový kuchař uvaří a číšníci hosty obslouží, to však neznamená, že by rodina nesměla dodat své vlastní jídlo anebo alespoň část pohoštění. Jak jsem již uvedl ve článku o arabské kuchyni, na některých svatbách bylo podáváno dokonce české jídlo, zpravidla guláš, ale i bramborový salát, bramboráky anebo nějaká smetanová omáčka. Jedna rodina si u mne dokonce objednala směs na přípravu 600 karbanátků, protože jim právě tato „specialita“ chutnala nejvíce. Smažily je ovšem ženské.
Základní rozdíl mezi křesťanskými a muslimskými svatbami spočívá v samotném obřadu. Muslimská svatební hostina může proběhnou i několik týdnů po samotném sňatku, jímž je obřad „čtení koránu“, který má vysoce soukromou povahu. Ženich a nevěsta v přítomnosti šejka či jiné duchovní osoby  přečtou svatební súru a tím je jejich svazek zpečetěn. Tento obřad se koná obykle v domě nevěsty (na rozdíl od křesťanského kostela muslimská mešita k podobným příležitostem neslouží). Společné soužití však začíná až po svatbě samotné, tedy po svatební hostině. Křesťané, kteří v Jordánsku tvoří asi 5-7% z celkové populace, pochopitelně musejí podstoupit svatební obřad v kostele. Hostina pak následuje téhož dne večer. Každá z církví (v Jordánsku působí vedle většinové ortodoxní církve i celá řada dalších křesťanských církví – římští   či řečtí katolíci, maronité, malkité, evangelíci, presbytáni, koptové atd.) a  farnost má své vlastní kostely, ale svatby se často soustřeďují do těch nejpopulárnějších. Katolíci například rádi pořádají své svatby v kostele Zvěstování Panny Marie, a to z jednoho prostého důvodu. Kostel vévodí městu na vrchu tyčícím se nad starou částí Ammánu, takže svatební průvod musí projet skoro celým městem za hlasitého troubení klaksonů a povykování svatebčanů (což je jeden z typických svatebních zvyků). Ostatní účastníci provozu jsou v takových případech velice ohleduplní a vyzdobené koloně vozů se svatbou dávají přednost i na „červenou“.  V této souvislosti je zajímavé uvést, že křesťané mají zpravidla označen svůj automobil symbolem ryby umístěným na zadním okénku anebo zadní masce, takže se snadno navzájem poznají.
Na samotné hostině byste dnes stěží poznali, zda se nacházíte na svatbě křesťanské či muslimské, zvláště když i mezi hosty křesťanské svatby najdete ženy zahalené muslimským šátkem. Na svatby jsou totiž zváni všichni přátelé, spolupracovníci či sousedé bez ohledu na vyznání (sám jsem se ocitl dvakrát – ař „křesťan“ a cizinec – na opravdu ortodoxní muslimské svatbě). „Moderní“ nevěsty a ženiši pak vypadají naprosto stejně jako evropští novomanželé – nevěsta v bílém, ženich v obleku. Nevěsty jsou už jen zřídkakdy ozdobeny ornamenty malovanými henou. Podobné jsou i svatební zvyky – vyprovázení ženicha a nevěsty z domu, krájení svatebního dortu anebo třeba vybírání peněz od svatebních hostů (v arabských zemích se totiž zpravidla nedávají svatební dary, ale peníze). Jediný rozdíl je v tom, že zatímco na muslimské svatbě se bankovky napichují na špičku šavle, meče či dýky, křesťané zpravidla strkají peníze do nevěstina střevíčku anebo zcela prostě do připravené krabice. Při hostině je čelní místo sálu vyhrazeno novomanželům, kteří sedí na vyvýšeném pódiu na křeslech ozdobených květinami. Zde  přijímají gratulace, zde se fotografují  a odtud scházejí mezi svatebčany k tanci. Tanec je jedním z hlavních bodů  programu večera a holduje mu především „omladina“. Zpravidla k tanci hraje „živá“ kapela tradiční arabskou hudbu (hudební kultura arabských křesťanů a muslimů je shodná), střídaná reprodukovanými moderními písněmi populárních zpěváků (vkus se opět neliší podle náboženství – arabská pěvecká ikona, libanonská zpěvačka Fairouz, obdivovaná všemi bez rozdílu, je křesťanka, další oblíbená zpěvačka Majeda Roumi, jejíž verze Mendelssohnova  Svatebního pochodu nesmí chybět na žádné svatbě, je muslimka) anebo „západní pop-music“. Na jordánské svatbě je samozřejmostí  tanec zvaný „depke“. Je to obdoba řeckého kolového tance sirtaki, při němž se tanečníci drží kolem ramen a v rytmu zrychlující se hudby provádějí složité krokové variace. Tanec zpravidla zahajuje ženich se svými přáteli (pokud byla dodržena tradice, jsou to ti, kteří jej ráno ve svatební den vykoupali a oholili). Postupně se přidávají další tanečníci, dnes i ženy, přestože depke byl původně a výhradně mužský tanec pocházející z Palestiny. Tance a hudba, stejně jako další zvyky včetně tradičních krojů, pokud se k nim nevěsta s ženichem  přiklonili, se však pochopitelně liší podle jednotlivých zemí. V Egyptě například muži tančí s holemi, v Jemenu provádějí při tanci krkolomné kousky s šavlemi.
Na stole se objevují nejrůznější lahůdky, opět v závislosti na majetkovém postavení rodiny. Chybět ovšem nikdy nesmějí sladkosti. Na muslimských svatbách se pochopitelně nepije alkohol, na křesťanských se podává víno a arak. Skutečně „ortodoxní“ muslimské svatby mají ještě jednu zvláštnost – muži a ženy jsou odděleni, přičemž nevázanější zábava se zpěvy a  tanci zpravidla probíhá v ženské  části. Svatební hostina slouží i k tomu, aby se dámy pochlubily novými róbami. Mnohé vyjde pozvání na svatbu dost draho, neboť zřídkakdy oblékají stejné šaty a kromě toho se obvykle na svatbě neukáží bez účesu a líčení od nejlepších libanonských kadeřníků a stylistů ve městě. Pokud jsou pozvány na pět či deset svateb ročně, je to na rozpočtu rodiny znát, i když se samy nevdávají.
Nábožensky smíšená manželství jsou spíše výjimkou, ale dochází k nim. O některých jsem slyšel a jedné svatby jsem se v Libanonu zúčastnil. Muslimka si brala za muže křesťana.  Šlo o dlouholetou známost a velkou lásku, která se postavila na odpor i těm, kteří v obou rodinách svatbě nepřáli. Projevilo se to například tak, že se hostiny zúčastnila jen maminka nevěsty, z ženichovy strany nepřišel ani jeden z rodičů. Pozvání ale přijali téměř všichni mladí příbuzní – sestry, bratři, sestřenice či bratranci, a to na znamení podpory i jako výraz přání, aby náboženství nezasahovalo do života lidí tak, jako tomu bylo dříve. (V Libanonu více než kde jinde mají ovšem podobné manifestace i „politický“ nádech. Lidé jsou unaveni nábožensko-politickými spory a rozdíly. Vždyť v  Libanonu působí téměř padesát nejrůznějších  křesťanských církví a muslimských sekt!).
V arabských zemích jsou dodnes zvykem dohodnutá manželství, a to jak mezi muslimy, tak i mezi křesťany, i když dnes již nejsou výjimkou páry, které si padly do oka „normálně“ (předmanželský sex je nicméně něčím téměř nepřípustným). Jak mezi muslimy, tak mezi křesťany je v takových případech obvyklé, že se budoucí manželé smějí začít scházet až po zásnubách (které se mnohdy svou pompézností rovnají svatební hostině), a to ještě mnohdy v přítomnosti třetí osoby. Mnohokrát jsem se svými známými, kamarády a především kamarádkami o „dohozených“ manželstvích diskutoval. Jen stěží chápu, jak takové manželství bez lásky a bez toho, aniž by se oba jedinci dobře poznali,  může fungovat. Například můj přítel Michel, křesťan, na tom nespatřuje nic zvláštního. Jeho rodiče prý vědí nejlépe, jakou ženu mu vybrat. Totéž tvrdila křesťanka Nasrín, které otec našel ženicha v USA. Asi nejotevřeněji jsem se na toto téma bavil se svou blízkou kamarádkou Lumou, dnes třicetiletou, která se před třemi lety provdala za muže o patnáct let staršího. Vybral jí ho její bratr. Jordánská muslimka Luma je emancipovaná, moderní žena, učitelka, která odešla v osmnácti  letech z domova, aby se zbavila „dohledu“ rodiny,  a žila sama v Sýrii, kde také vystudovala a pracovala před svým odchodem do Spojených arabských emirátů. Luma žila před svatbou dosti „nevázaným“ životem. Měla několik partnerů a jako panna se rozhodně nevdávala. Nikdy bych nečekal, že právě ona bude souhlasit s tím, aby jí někdo našel manžela. Je dost hezká a samostatná na to, aby si vybrala podle vlastní volby. Navíc nápadník Osama  nebyl  rozhodně  typem muže, kvůli kterému by se ženám podlamovala kolena a nemá ani chlupatý hrudník, kvůli kterému se vždy podlamovala kolena Lumě. Přesto se za něj provdala a má s ním dnes už dvě dcery. Proč? Láska je prý krásná věc, ale často slepá. V manželství je důležitější serióznost a schopnost postarat se o rodinu. Příbuzní mohou najít nejvhodnějšího ženicha, protože  mají možnost provádět „investigativní šetření“, jež si sama  dívka dovolit nemůže. Vyptávají se na dotyčného v rodině, u  sousedů, na pracovišti, zkoumají jeho majetkové poměry, bezúhonnost i chování. A láska? Ta prý přijde anebo ji může nahradit vzájemná úcta, respekt… a zvyk.
Co si o tom myslíte vy?

Ještě jsem vás chtěl požádat, zda byste mohl fotografii „První tanec patří…“ uveřejnit neoříznutou. Vybral jsem ji schválně, aby bylo vidět, že mladé muslimské  dívky se ukazují klidně nezahalené, dokonce s odhalenými rameny. 🙂

První tanec...

První tanec…

Ptejte se mě, na co chcete… – od Vivy

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Říjen 25, 2009

…já vám odpovím, na co chci!

Marcipán a cukrkandl

Marcipán a cukrkandl

Novodobé dobývání

Novodobé dobývání

Sendy má vstup zdarma...

Sendy má vstup zdarma...

Kanec, nebo paroháč...

Kanec, nebo paroháč...

Pan domácí kouká z okna

Pan domácí kouká z okna

To není Montmartre

To není Montmartre

Někdo přijel na kole

Někdo přijel na kole

Někdo na motocyklu

Někdo na motocyklu

Protože přijela kapela

Protože přijela kapela

Pohled zprava

Pohled zprava

Pohled zleva

Pohled zleva

Zusammen

Zusammen

Opravdu chutnalo

Opravdu chutnalo

Budiž světlo

Budiž světlo

Z mailu

Posted in Aby jste se... by moznaprijdeijxd on Říjen 25, 2009

Ahoj,

v pátek 30. 10. 2009 zahraje v klubu Božák v Teplicích Václav Koubek
– jedna z nejosobitějších tváří české folkové scény.

V Božím klubu Vás bude bavit nejen svými písničkami a svou syrovou
harmonikou, ale i historkami z českých hospod nebo z cest třeba po
Indii.

http://www.youtube.com/watch?v=TwXQzjKODMQ
(http://www.youtube.com/watch?v=TwXQzjKODMQ)

Vstupenky na koncert je možné koupit v předprodeji za 120 Kč, na
místě pak za 150 Kč. Předprodejní místa: pokladna Krušnohorské
divadla a pokladna Domu kultury Teplice.

Začátek koncertu je ve 21:00 hod.

Díky za zájem!

Václav Kettner

tel.: 604 443 834
ICQ: 249-300-290

www.utulekfest.cz

KAMARÁDI – Vladimír Ondys

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Říjen 25, 2009

Kokot Beňo s Pičusem se ploužili ulicemi a povídali si o ženských.
Za tratí v bufetu Pod Viaduktem se namazali laciným pivem s řídkou pěnou a příchutí postřiku na filcky.
Tvrdil to Pičus.
Byl za frajera ve dvojce připomínající starověké mudrce. Na rozdíl od Kokota Beňa to měl za sebou. Před rokem ho připravila o panictví Černá Lola. Chytil od ní všechno, co se zavrtá do kůže, uhnízdí na chlupech a zaleze do pindy. Z několika neduhů byli felčaři na větvi a hledali pojmenování v zaprášených spisech univerzitní knihovny. Nad jednou uznale kroutili hlavou a tvrdili, že našli vzácnýho mutanta s původem v Orientu. Pastevci dováděli s oslicemi, aby si ukrátili dlouhou chvíli v odloučení. Pičus jim byl vděčný za pravidelnou stravu, čistou postel a vanu s horkou vodou, ani injekce ho nesraly. Celou zimu pokládal doktory za spojence a v máji vzal roha, když oschly meze.
„Až udělám velký šrouby, pozvu tě na ginýze Pod Palmu!“ sliboval Kokotu Beňovi, který netušil, co je to za ládovačku, ale věřil Pičusovi a pozvání pokládal za poctu.
Táhli káru se železnou kolejnicí. Byla jejich pokladem.
Vylovili ji ze dna slepého ramena Labe a docela se zapotili, než od ní oddělili chlápka s dírou za uchem. Ruce měl svázaný ostnatým drátem a připoutaný řetězem k zátěži. V náprsní tašce našli dvě stovky a kreditní karty. Pičus si vzal jednu s tím, že ji rozstříhá na trsátka. Budou zlatý, až se naučí hrát na kytaru, kterou si jednou pořídí. Chvíli koukal na papíry a kroutil hlavou.
„To je divný, tenhle Viky prej vzal šmíra na Bahamy, ale s pravdou je to teď ňáký kožený!“
Pustil to z hlavy, jakmile začali s rachotou. Orosily se jim čela, než dostali kolejnici do káry na břehu.
Příjemně unaveni se rozvalili do heřmánku a s pohledem upřeným do oblohy snili. Pak zahlédli staříka. Plul po nebi na mraku a culil se na povaleče.
„Jak jde život, kamarádi?“
„Dědku, teď už je to dobrý. A co ty?“
„Poslední dobou mě nějak serou lidi!“
„Nic si z toho nedělej, nás občas taky. Vydrž, časem se to změní.“
Pičus chlácholil vousatého staříka v staromódním hábitu a zlatou kreditní kartou mu posílal prasátka pro potěšení.
Stařík se bavil.
Pak se plácl do čela, až mu povyskočil kruh nad hlavou.
„Málem bych zapomněl spustit boží mlýny. Mějte se, jak umíte, musím začít makat.“
Prstem zahrozil na Kokota Beňa.
„Nepřeháněj to s honěním péra!“
Odplul někam za horizont.
„Jak to ten dědek ví?“ kroutil hlavou Kokot Beňo a obrátil se na Pičuse. „Žes mě naprášil?“
Pičus byl mimo a drmolil: „Vole, je to divný. Připomněl mi fotra, kterýho jsem nikdy neviděl, protože musel vzít roha před mým narozením a prej mámu nikdy nevojel.“
Kokot Beňo si prohrábl vercajk v rozkroku a dobrácky dodal: „Vyprdni se na dědka. Zvu tě na točený.“
„Kdes vzal prachy?“
„Půjčil jsem si od Vikyho, jednou mu je vrátím v pekle!“
Pičuse to rozladilo, ale nehodí se odmítnout pozvání.
Propili obě stovky s Koňskou Hlavou a Křivákem.
Teď je to mrzelo.
Táhnout těžkou káru liduprázdným městem a bavit se o ženských bez chlastu je smutný.