Možná přijde i JXD

Pohádka o dětství 3 – dongio

Posted in Dongiův objektiv a jeho příspěvky by moznaprijdeijxd on Listopad 30, 2009

Za nejkrásnější měsíc v roce považovaly děti prosinec. Protože v prosinci začínala pravá zima, napadl sníh a hlavně se konečně, i když pomalu,  schylovalo k Vánocům, na které se děti začaly těšit, sotva ty minulé skončily.

Vánoční čas se ohlašoval již dlouho před samotnými svátky. Čtvrtého prosince děti vyběhly do zahrady na barborky. Dobře věděly, že největší a nejbělostnější květy má třešeň, co roste dole u zdi, a tak nalámaly větví do všech váz, co jich doma bylo. Svatá Barbora je za to ještě téhož večera odměnila pytlíky plnými ovoce a dalších dobrot, které našly hned po setmění za oknem.  Dva dny nato pak chodil Mikuláš. Pravda, také on většinou nechával nadílku jen za oknem, i když děti každého roku doufaly, že spolu s  andělem a čertem zavítá i k nim. Maminka ale říkala, že má těch dětí moc a ke všem se nedostane.  Děti se ho pokoušely alespoň zahlédnout, až bude  klást dárky za okno, ale nikdy se jim to nepodařilo. Vždy využil chvilky, kdy je maminka poslala pro něco do sklepa, nakrmit na noc králíky anebo nanosit dříví ke kamnům. Jednou Mikuláš sice přišel až do kuchyně, jenže boty ho prozradily. Nebyl to žádný Mikuláš, ale sousedovic Lída. Děti byly trochu zklamané, vždyť k jiným dětem chodil pravý Mikuláš, ale nechtěly zkazit Lídě radost, a tak přednesly naučené básničky a hezky poděkovaly za košík plný pomerančů, cukrátek, perníčků s barevnými obrázky, čokoládových figurek z kolekcí  a cibule s uhlím. Mikulášovi-Lídě se sice moc nelíbila říkanka „Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni“, ale nakonec podarovala i nezbedníka, který si rozpustilé veršíky připravil.

Po Mikuláši nastalo krušné období dlouhého čekání. Do Vánoc zbývaly skoro tři týdny a čárky na dřevených futrech dveří do pokoje mizely jedna po druhé jen pomalu. Čas ubíhal o něco rychleji, pokud se zima vydařila a sněžilo alespoň tolik, aby se dalo sáňkovat. Buď na zahradě, nebo na Dupandě anebo v ulici, kde děti bydlely. Každé z těchto míst mělo své výhody a své nevýhody.  Zahrada se svažovala jen pozvolna, ale zato tam v jednom místě vystupoval hrbolek, na kterém  se sáňky – když byly dobře rozjeté – vznesly do vzduchu a letěly, dokud se nezastavily o nejbližší strom. Sjezdovka na Dupandě byla sice strmá, dost dlouhá a končila až u drátěného plotu zahradnictví, ale chodilo tam sáňkovat celé město nebo přinejmenším půl města, protože nikde jinde se žádný pořádný kopec najít nedal, snad jen u Labe, ale ten spadal přímo do řeky. Sáňkování v ulici neviděla maminka ráda, i když skoro všechna auta jezdila z náměstí Branžovákem a ulice byla večer tichá a klidná. Jenže dole u břízek stál starý domek a v něm bydlela stará Slovenka, co nosila sukni od kroje se spoustou spodniček a hlavu zahalenou v tlustém vlněném šátku, a ta schválně sypala popelem dojezdovou rovinku u svých vrat, takže se tam sáňky pokaždé zadrhly. Když mrzlo, chodily děti tajně polévat, aby přes noc zledovatělo, ale ráno zase našly posypáno. V nerovném boji vždy zvítězil kbelík s popelem.

Den po dni se schylovalo k vytouženým svátkům. Večery bývaly provoněny vanilkou a mandlemi na cukroví, s jehož pečením děti moc rády pomáhaly. Nejraději vykrajovaly kolečka, srdíčka a zvířátka z lineckého těsta anebo točily klikou těžkého litinového mlýnku na maso, z něhož vylézaly přes nasazený kovový pásek s různě tvarovanými otvory šňůry  těsta na esíčka a rozsochaté kakaové tyčinky, které se  po upečení namáčely napůl do rozpuštěné čokolády. Tím ale jejich práce nekončila. Ještě bylo třeba namlít lískové oříšky, vyválet rumové kuličky v kokosové moučce, nadít těstem formičky s medvědími pracnami, s motýlky, zajíčky a ovečkami, vyklápět vosí hnízda, zdobit vlašskými jádry slepovaná kolečka, ujídat rozlámané kousky vanilkových rohlíčků, které nepřežily obalování v práškovém cukru, jak byly křehké, a nakonec naskládat cukroví opatrně do krabic, které maminka schovala vysoko na skříň v ložnici, aby tam vydrželo až do Vánoc chráněno před malými zloději  a hezky změklo.

Samotné Vánoce ohlásilo zadělávaní vánočkového těsta, které maminka připravovala již předcházející noci, aby pěkně vykynulo. Na pomoučeném vále pak splétala copánky tak rychle, že se jí ruce jen míhaly, a zatímco vánočky posypané nasekanými mandlemi zlatavěly v troubě starého sporáku, vyválela maminka s pomocí válečku bez rukojetí, který zdědila po své babičce, šest průsvitných plátů lístkového těsta na štrůdl, po dvou na každém plechu. Některé s rozinkami a některé bez rozinek, protože Jaruška rozinky nejedla a vždycky je odevšad vyždibovala.

Po všem tom netrpělivém čekání konečně nadešel Štědrý den. Hned po probuzení děti svatosvatě slibovaly, že tentokrát dodrží půst,  aby viděly zlaté prasátko, a že budou až do večera hodné, aby se na ně Ježíšek nerozhněval a přinesl jim stromeček a dárky. Postit se bylo moc těžké, ale ještě těžší bylo nezlobit, zvláště když na děti zhlíželo Jezulátko s Panenkou Mariií z obrovského obrazu v těžkém dřevěném rámu, který visel v ložnici nad maminčinou a tatínkovou postelí. Ježíšek i Marie se sice vlídně usmívali, ale nebylo radno si s nimi zahrávat, a tak děti kolem nich procházely po špičkách. A když náhodou začalo pokušení k lumpárnám vítězit, zalezly děti do kouta mezi skříní a zdí anebo pod postel, kde se jim snáze odolávalo nástrahám. Vylákat je dokázala jen pohádka v televizi anebo tatínek, který přišel s koupeným polárkovým dortem a zavolal děti, aby mu pomohly zahrabat papírovou krabici s rozesmátým Eskymákem v huňaté kožešinové kapuci  do sněhu na dvoře, kde dort přečkal na kost zmrzlý až do večera. Maminka zatím chystala slavnostní večeři. Ve velikánské kameninové míse (taky po babičce) namíchala bramborový salát, potom musela obalit kupu řízků a na pekáči stočit klobásového hada, nazdobit tácy s cukrovím a mísy s ovocem a taky navařit rumový vaječný koňak, ktetý vydržel až do Silvestra.

Každého roku se také stalo, že tatínek musel znenadání odpoledne do práce a na pár hodin zmizel. A téměř ve stejný okamžik se zavřely starobylé dvoukřídlé dveře do zadního pokoje, jenž sousedil s ložnicí, a přestože klíč k nim byl dávno ztracený, nedaly se otevřít. To už děti věděly, že je uvnitř Ježíšek. Však ho také občas  zaslechly, jak šustí papíry, když se  přes maminčin zákaz ochomýtaly kolem záhadně uzamčených dveří.

Poslední chvíle do večeře byly k nepřečkání. Ale nakonec se přece na slavnostně prostřeném stole v kuchyni rozsvítily svíčky a všichni se usadili. Děti nahonem odbyly modlitbičku a snažily se jíst co nejrychleji, protože věděly, že po večeři půjdou vyhlížet na dvůr první hvězdičku, která oznámí narození Jezulátka a taky nadílku. Maminka vždy dokázala nějakou hvězdu objevit, i když bylo nebe zatažené, takže děti mohly úprkem vyrazit  do zadního pokoje. A tam už na ně čekal usměvavý tatínek a  stromeček rozzářený svíčkami, prskavkami, stříbrnými řetězi i barevnými ozdobami,a pod ním spousta dárků. Vánoce právě vrcholily.

Fototgrafie pocházejí ze stránek www.brandysboleslav.cz

Fotografie č. 1-4: Červeně je označený dům, v němž se naše vyprávění odehrává.

Fotografie č. 5: Červeně označený dům, modře budova na konci dvora, jíž se procházelo do zahrady, fialově objekt sousední  pekárny, žlutě sousední kostel a zelená čára naznačuje hranici mezi zahradou dětí a farskou zahradou.

Fotografie č. 6: V 70. letech byla celá jedna strana ulice zbožena a na místě domů, zahrad a polí vyrostlo nové sídliště.

Advent začíná – od Vivy

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Listopad 29, 2009

Konečně se, Dongio, dopátráme, jestli máme z Olomouce stejný betlém 😆

Advent

Dobré ráno 14 – dongio

Posted in Dongiův objektiv a jeho příspěvky by moznaprijdeijxd on Listopad 28, 2009

Tajemná Neapol XIV

Buon appetito podruhé!

V dnešním pokračování nahlédneme ještě jednou do tajemné laboratoře neapolské kuchyně a seznámíme se s historickými původem  některých typických jídel, pochutin, koření a stolovacích zvyklostí. Povíme si, proč jsou Neapolitánci tak temperamentní, pokud lze určité charakterové rysy připsat i na konto stravy, která bezpochyby tvoří součást kultury a tradic každého národa.

Sami Neapolitánci tvrdí, že tomu, co jedí, vděčí za dva typické rysy, podle nichž poznáte každého obyvatele Neapole. Za jejich horkokrevnost je prý odpovědné peperoncino, malé pálivé papričky, o kterých jsme si již vyprávěli v souvislosti s amulety proti uřknutí. Jedná se vlastně o chilli papričky, které přišly do Evropy z Jižní Ameriky, a v Neapoli rychle zdomácněly. Keříky papriček si lidé pěstují doma, posléze plody suší a drtí je i se semeny, která dávají papričce pálivou chuť. Pepperoncini se přidávají do řady jídel, od pasty až po pizzu, a Neapolitánci je považují nejen za léčivý prostředek, chránící proti střevním potížím, ale také za afrodiziakum. Základ některých „červených“ rajských omáček k těstovinám tvoří česnek a špetka papričkové drtě rychle orestované v rozpáleném olivovém oleji. Jinou chuť omáčka získá, když se papričky přidají až při vaření. Každopádně se nedoporučuje brát toto koření rukama, neboť kapsaicin, účinná pálivá látka, lze jen těžko smýt samotnou vodou (rozpouští se pouze v tucích) a hrozí, že si třeba nevědomky protřete oči. Slzíte pak půl dne. Stejně jako u nás patřilo například na vojně k oblíbeným zasvěcovacím rituálům „bažantů“ či jiných nováčků „pupendo“, neapolští novicové se setkávali s daleko většími mukami: zlomyslní „mazáci“ jim potírali genitálie práškem z papriček. Nedovedu – či lépe řečeno dovedu – si představit muka, jež tento druh šikany způsoboval.

Podle neapolských mužů může strava i za jednu „pohromu“, a sice za poněkud objemnější zadnice neapolských žen. Lidové rčení říká, že „po maminčině pastě zadek roste, po vlastní přerůstá“, čímž naznačuje, že Neapolitánky obvykle začaly „bytnět“ po svatbě, když se samy staly hospodyněmi a začaly rodit děti. Přestože podíl kalorických těstovin, této „uhlohydrátové bomby“, jistě není zanedbatelný, změny tělesných proporcí lže přičíst spíše věku a genetickým dispozicím. Přesto si dodnes neapolští pánové trpce stěžují, že jejich ženy o sebe dbají především, když se snaží ulovit manžela, aby o sebe přestaly pečovat, jakmile se ocitnou pod čepcem. Možná toto tvrzení platilo dříve, dnes s ním při pohledu na spoustu krásných neapolských žen nelze ani v nejmenším souhlasit.

V Neapoli a jejím okolí se vařilo a jedlo dobře již v dávné historii. Existují o tom doklady v literatuře anebo v podobě nástěnných maleb, jež se dochovaly například v Pompejích a v dalších místech. V Pompejích a Herculaneu byly nalezeny i zuhelnatělé zbytky některých potravin (například celý bochník chleba anebo ovoce), jež nám dovolují udělat si obrázek o tamním jídelníčku (nejužívanějším ovocem byly například fíky a hroznové víno). Ostatně v Neapoli měl svou vilu i pověstný římský požitkář Lucius Lucinius Lucullus, jehož jméno přežilo dodnes v příměru „Lucullovy hody“. Lucullus pořádal ve svém sídle honosné hostiny, které se proslavily v celé římské říši. Jako vojevůdce se účastnil řady východních tažení v Pontu, Bythinii a Arménii, odkud si přivezl i tamní recepty, ingredience a rovněž otroky zběhlé v kuchařském umění. Údajně byl rovněž první, kdo Evropu seznámil s třešněmi a meruňkami. Miloval hodování ve společnosti ostatních spolustrávníků tolik, že jednou, když zrovna neměl hosty a služebníci prostřeli stůl pouze pro jednoho, vyčinil jim slovy: „Cožpak nevíte, že dnes večeří Lucullus s Lucullem?“

Nejen díky Lucullově dědictví se v Neapoli rozvíjelo kuchařské umění i po rozpadu světovládné římské říše, takže není divu, že v Neapoli byla na sklonku 13. století v latině sepsána nejstarší „kuchařka“ na světě, „Liber de coquina“ (Kniha kuchařská). Její autor, dvořan krále Karla II. z Anjou, do ní zahrnul nejen recepty neapolské, ale i francouzské, italské, španělské a arabské. Její jednotlivé části věnoval masu, zelenině, luštěninám, těstovinám a sladkostem.

V 16. století se kuchařské řemeslo dočkalo takového uznání, že se nám z té doby dochovala i jména dvou významných „šéfkuchařů“. Prvním z nich byl papežův osobní kuchař Bartolomeo Scappi, který pocházel z Neapole a zanechal po sobě písemné postupy na přípravu pizzy (např. pizza s masem z holoubátek, která je podle něj v Neapoli nazývána „dámskou pusinkou“, anebo pizza s brokolicí, česnekem a citrónem). Druhým mistrem cechu kuchařského, jehož známe jménem, je pak Cristoforo z Messisburgu, dvorní kuchař neapolského krále Karla V., jenž r. 1533 sepsal pojednání o rozličné přípravě makarónů.

Sedmnácté století poznamenalo neapolskou kuchyni výraznou změnou, která byla způsobena příchodem nových plodin a potravin z Ameriky, Na stolech se poprvé objevují rajská jablíčka a jídla z nich připravovaná, brambory, papriky, kakao a čokoláda anebo krůtí maso. Populační exploze ve městě vedla k tomu, že se začaly stále více připravovat dlouhodobě trvanlivé potraviny, především těstoviny, zatímco dříve převládala v jídelníčku čerstvá zelenina. Jeden dobový pamflet, beroucí si na paškál Neapolitánce, dokonce s posměškem uvádí, že se obyvatelé Neapole rázem proměnili „z listožroutů v těstožrouty“. Výraznou změnu znamenalo i používání rýže, která se v tomto období hojně rozšířila a stala se nedílnou součástí neapolského jídelníčku.

V 18. století, s nástupem Bourbonů na neapolský trůn, ovládla Neapol „francouzská móda“, která se nevyhnula ani kuchyni. Z té doby pocházejí názvy některých jídel jako např. ragú (fr. ragout), gattó (gateau) anebo crocché (croquettes). V Neapoli se v té době objevila i zmrulina a káva. Kromě chuti jídla začala hrát svou roli i hlediska estetická. Nestačilo nejen „jíst“, muselo se „stolovat“. Úprava stolu, vzhled jídel, dekorace a zdobení, byly neméně důležité než samotné vaření, jak nás přesvědčuje kuchařská kniha „Il cuoco galante“ (Galantní kuchař) z pera dvorního kuchaře Vincenza Corrada, jenž ji sepsal někdy v sedmdesátých letech 18. století.

Devatenácté století je charakterizováno především propojením lidové kuchyně s kuchyní šlechtickou, které se v předcházejících stoletích dost odlišovaly. Bohaté měšťanské vrstvy a buržoazie začaly jíst jako „páni“ a s nimi si na nové pořádky rychle zvykli i prostí lidé. V ulicích se objevují cukrárny, začíná se prodávat zmrzlina, jako houby po dešti rostou kavárny a rovněž pizzerie, jak jsme si již řekli minule. Ty navazují na zvyk „rychlého stravování“, jenž měl v Neapoli dlouhou tradici (oblíbeným „jídlem přes ulici“ býval například chléb se smaženými baklažány). R. 1883 zahájila provoz první továrna na výrobu těstovin a záhy se k ní připojily další v Portici, Torre del Greco, Torre Annunziata a Gragnanu, tedy ve městech, kde měla výroba pasty dlouholetou tradici. Jen o prá let později vychází i první kuchařská kniha v neapolském nářečí, „Cusina casarinola co la lengua napolitana“ (Domácí kuchařka v jazyce neapolském). Matilde Serao, neapolská Magdalena Dobromila Rettigová, pak sepisuje kuchařskou knihu obsahující recepty jídel nejchudších lidových vrstev, především polévky.

Ve 20. století dochází k dalším radikálním změnám, jež postihly neapolskou kuchyni. Nedostatek potravin v době I. světové války vedl k hledání náhražek v chudém jídelníčku. Začínají se hojně používat fazole, boby a hrách. Ekonomický růst po druhé světové válce spolu s přítomností amerických jednotek v Neapoli a blízkém Pozzuoli, kde dodnes sídlí vojenská základna, se přičinily o „import“ fast-foodové kultury stravování ve styl McDonald´s. Přesto neapolská a kampánská kuchyně neztratila nic ze své kreativity. R. 1978 upekl cukrář Carmine Marzuillo první zákusek zvaný „delizia al limone“ (citrónová dobrota), piškot namáčený v limoncellu a pokrytý citrónovým krémem, který se stal vedle nám již známé babá nejrozšířenějším neapolským dortíkem.

Po tomto stručném historickém přehledu budeme trochu konkrétnější a povíme si o nejtypičtějších neapolských potravinách a jídlech, o koření a sýrech, o mase, rybách a dalších mořských potvorách, o nejoblíbenějších receptech. Na to si ale musíte počkat do příštího pokračování.

Zavřete Silvia!

Naháči

Pradlena, kuchařka a uklízečka

Neapol má, mléko mé

Opuncie slouží nejen k jídlu

Policisté se zastavili na svačinku

Trhovci

Zadnice

Fotografie mají s tématem jen málo společného, vždy se ale nějaký oslí můstek najde…

Zvířátko na konec – od Jury

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Listopad 26, 2009

Nevím, jestli to pomůže. Když už jsme nejsme schopni udržet emoce ani pod majestátem Alpských velikánů, zkusíme Nováckou fintičku. 😛 Jen bych dodal, že na prvních snímcích nejde o matku s dcerou, ale o Betynu, které v té době už mnoho do konce nezbývalo a Neru, těsně po tom, kdy jsme ji přivezli z Luk nad Jihlavou. Letos měla tři roky. Sousedův srnčí ratlík je kamoš. Zpočátku jsem, samozřejmě, musel dávat bacha, protože by mu mohla nechtíc poškodit páteř. Dnes si spolu hrají nejraději na hoňku. Nera ho nemá šanci chytit. Je to prostě malý blesk. Ovšem ze všeho nejraději mne tahá ven. Nejraději na kolo, protože pěšky už opravdu nestačím. Nera se nervózně a nechápavě otačí, kde furt su. Na kole jí to potom necham zase sežrat já. Tento „medailóónek“ jsem chystal vlastně už kdysi dávno, abych BM ukázal tu nešťastnou psí chudinku, kterou pán mlátí vodítkem. Ale vlastně také může být příspěvkem do debaty mezi Mimózou a Sendym o vhodnosti či nevhodnosti chovu velkých plemen ve městě. Mějte se. Jura. 😆

Čau

Co tam máš?

A mám tě!

Kolikrát ti to musím ještě opakovat?

V lese

Sežeru!

Trochu jsem uklidila a připravila dříví na zimu pro von Rammsteina

Pohni!

Pohoda

Islám XI – dongio

Posted in Dongiův objektiv a jeho příspěvky by moznaprijdeijxd on Listopad 25, 2009

dongio

Islám a nová doba

Po dlouhá staletí, od dob, kdy první nástupci proroka Muhammada začali šířit islám a budovat muslimskou doménu v Arábii, na Blízkém východě a na severním pobřeží Afriky, se nemusel islám o vládu nad svým panstvím s nikým dělit, nepočítáme-li v to „evropskou periodu“ muslimské nadvlády na části Pyrenejského poloostrova, soupeření s byzantskou říší anebo relativně krátké období křižáckých výprav. Dokonce i v době, kdy Evropa zastavila rozpínavost osmanské říše a zatlačila Turky k samým hranicím Asie, se islámská říše nemusela potýkat se zásadnějšími zásahy cizích velmocí a byla svým vlastním pánem. To se však mělo změnit nástupem 19. století.

Za první náznak toho, že se poměr sil převažuje na stranu Západu, lze pokládat Napoleonovu expedici do Egypta r. 1798, i když mnozí historici spatřují bod zvratu v mírové smlouvě z Kücük Kaynarci, k níž přinutili Rusové poražené Turecko r. 1774, zatímco jiní mají za to, že první vlaštovkou byla již porážka Turků u Vídně v roce 1683. Obrat v mocenském boji mezi islámem a křesťanským světem tedy nelze jednoznačně datovat, stejně jako mnohé jiné body historického vývoje. Převratné události, jež vedou k nastolení nového pořádku, důležité dějinné mezníky, jsou většinou pouze vyvrcholením dlouhodobých změn.

Islám od počátku rozděloval svět na „dár al-islám“, „území islámu“, kde vládnul islámský panovník a islámský zákon, a na „dár al-harb“, „území války“, kde žili nevěřící, kteří ještě nepřijali islám. Po dlouhá staletí islám nad světem neveřících pouze vítězil a islámská doktrína a zákon dokonce vůbec neřešily možnost ztráty islámského území, cele se věnovala pouze tomu, jak má být upraven stav na dobytých teritoriích. První ránu zasadila islámu španělská reconquista, ale vytlačení Arabů z Pyrenejského poloostrova a ze Sicílie nemělo na centrum islámu na Blízkém východě přílišný vliv. Stejně tak se na něm nepodepsala závažněji rivalita s Byzantskou říší, která nikdy nepředstavovala nebezpečného soupeře a sama se musela spíše bránit, než aby útočila. Ani později, v době rakouských vítězství nad osmanskými vojsky, neutrpěl „dár al-islám“ podstatné ztráty, neboť Turci se vzdali jen nedávno nabytých držav s převažujícím křesťanským obyvatelstvem.

Zcela jinak tomu ale bylo, když Rusko zahájilo v 18. století vítěznou ofenzívu, která – dalo by se zjednodušeně říct – zachránila křesťanský svět před islámskou (tureckou) hrozbou, neboť osmanská říše musela vrhnout všechny své materiální a vojenské prostředky na boj proti Rusku. Anexe Krymu byla temnou předzvěstí příštích událostí, neboť tento poloostrov obývalo muslimské obyvatelstvo již od mongolského záboru ve 13. století a možná ještě dříve. V mírové smlouvě se objevil i odstavec, který Turci chápali jako nepodstatný ústupek carevně, jenž však díky úmyslně nepřesné formulaci znamenal důležitý bod dalšího vývoje. Rusové si totiž vymínili právo postavit v Istanbulu kostel a „kdykoliv vystupovat jako zástupce pravoslavné církve“, což se však dalo interpretovat i tak, že Rusko má právo intervence v zájmu všech ortodoxních křesťanských poddaných osmanského sultána. Na základě tohoto paragrafu později vyhlásilo Rusko Turecku válku na podporu Řeků, kteří r. 1821 zahájili boj za nezávislost. Výsledkem války byl zisk nových území na Kavkaze a na Balkáně i potvrzení práva Ruska na námořní a suchozemský obchod.

Důvodem k Napoleonově intervenci v Egyptě nebyla snaha Francie o konfrontaci s osmanskou říší (naopak s ní vycházela vcelku dobře) ani touha po muslimských územích, nýbrž její věčná rivalita s Británií. Obsazení Egypta by značně zkomplikovalo pozici Británie na Východě a citelně by zasáhlo i její hospodářství (námořní obchodní cesty kolem Afriky tehdy ovládalo Portugalsko). Napoleonova expedice sice neuspěla a po několika prohraných bitvách s Angličany se Francouzi museli r. 1801 stáhnout, ale tato událost měla přesto dalekosáhlý význam. Jednak ukázala, že i relativně malý vojenský kontingent západní země může snadno dobýt jednu z nejdůležitějších a nejbohatších provincií muslimské říše, a jednak připoutala pozornost Západu k Egyptu a Blízkému východu, který se najednou ocitl ve středu zájmu západní politiky a diplomacie a az do dneška si svou strategicky významnou pozici udržel. Blízký východ začal hrát svou roli v politických rošádách Evropy. Částečně proto, že představoval bránu do Indie, a také proto, že se mohl stát nástupištěm k případnému střetu s osmanskou říší. K tomu ale bylo třeba získat anebo ovládnout většinové obyvatelstvo, žijící v tomto regionu, tj. Araby a Peršany.

Téměř po celé 19. století mezi sebou země západní Evropy soupeřily o získání co největšího vlivu na Blízkém východě. Francouzům se podařilo získat Alžírsko a Tunisko, posléze i Maroko, Angličané byli zase úspěšnější v Arábii (Jemen) a Egyptě, Rusové i přes porážku v krymské válce upevnili své pozice v Íránu, v  oblasti Kaspického moře a ve střední Asii. Na sklonku století se pak začalo o svůj díl hlásit i Německo, v němž vyrostl Británii silný soupeř ohrožující její imperiální zájmy, zvláště když navázalo s osmanskou říší téměř exkluzivní vztahy a němečtí obchodníci, podnikatelé, průmyslníci, učitelé, archeologové a dokonce i důstojníci, cvičící tureckou armádu, zaplavili celé Turecko. Evropská expanze na muslimská území Blízkého východu a severní Afriky byla zahájena.

V té době byl již Blízký východ jen stínem své bývalé slávy. Objevy zámořských území a nové námořní cesty jej připravily o výsadní postavení obchodní trasy z Indie a z Orientu do Evropy, průmyslová revoluce, progresivní postupy v zemědělství a dovoz potravin ze zámoří pak učinily konec exportu výrobků (hlavně tkanin a zemědělských produktů) z Blízkého východu do Evropy. Hospodářský propad s sebou nesl snížení státních příjmů, naopak státní výdaje rostly v souvislosti s nákupem a výrobou stále modernějších – a tedy dražších – zbraní. S rostoucí chudobou, stagnujícím zemědělstvím, úpadkem řemesel a nedostatečným odbytem docházelo i k vylidňování venkova, zatímco města bez jakéhokoliv průmyslu nenabízela žádnou alternativu, zvláště když mnohé přístavy ztratily naprosto význam. V 19. století byl počet obyvatelstva Turecka, Iráku, Sýrie a Egypta daleko nižší než kolem r. 1600. K propadu došlo především v arabských zemích – například v Egyptě se počet obyvatelstva snížil o celou pětinu, tj. o jeden milion, takže roku 1800 tu žily asi 3 miliony lidí (na přelomu letopočtu, v období římské říše, měl Egypt přes osm milionů obyvatel), mimo jiné proto, že Turci o arabské provincie své říše nikdy příliš nedbali. A poprvé v historii se rovněž naplno projevila zkostnatělost systému islámského náboženství a práva, neboť řada moderních, pokrokových postupů a myšlenek narážela na neproniknutelnou hradbu náboženské ideologie, vlna vědeckého pokroku se rozbila o hráz rigidního konzervatismu. Je jasné, že místo, uvolněné muslimy, kteří z náboženských příčin nemohli podnikat v řadě oborů, rázem zaplnili Evropané a místní křesťané. Islám například zakazuje úrok, takže mezi čtyřiceti bankéři, kteří působili na počátku 20. století v Turecku a na celém Blízkém východě, se nacházelo dvanáct Řeků, dvanáct Arménů, osm Židů, pět Levantinců a tři Evropané. Náboženské menšiny, převážně křesťanské, tak vycítily příležitost, zejména když se mohly těšit ochraně velmocí. Vyznavači pravoslaví našli svého protektora v Rusku, zatímco o katolíky „pečovala“ Francie. Anglie a Německo byly v tomto směru v jisté nevýhodě, neboť přes značné misionářské úsilí zůstával počet protestantských obcí na Blízkém východě bezvýznamný.

Možná právě v této situaci lze spatřovat počátky nevraživosti blízkovýchodních muslimů vůči Západu. Turci sice připravili Araby do jisté míry o podíl na správě území, na nichž žili, ale pořád to byli muslimové. Pohled na evropské velmoce, které začaly o tato území soupeřit, a pohled na úspěšnější evropské podnikatele a obchodníky, kteří z těchto území profitovali, nutně vyvolal pocit ukřivděnosti. Po dlouhá staletí se muslimové těšili z přesvědčení o vlastním výlučném postavení, které jim potvrdily velké úspěchy osmanské říše v 15. a 16. století, kdy armáda islámu pronikla až do samého středu křesťanského světa, a znovu ho oživila některá přechodná, ale působivá vítězství ve století osmnáctém. Nyní se však museli smířit s bolestnou skutečností, že běh událostí už neurčují sami, ale jejich křesťanští protivníci, a že jejich osud mnohdy závisí na pomoci nebo na dobré vůli křesťanských velmocí. Živná půda pro nejrůznější reakční politická a náboženská hnutí začala nést své plody, zvláště když mnozí začali obviňovat ze všech potíží vedle Evropanů i centrální vládu v Istanbulu, která přenechávala všechny ekonomicky výnosné aktivitiy cizincům. Ztráta odvěkého pocitu nadřazenosti vyvolala v islámské společnosti hluboké rozčarování.

Nespokojenost našla svůj výraz nejdříve v náboženství. Na vzrůstající vliv Západu reagovala osobitým způsobem zejména dvě nová významná hnutí. Původně vznikla na protest proti vnitřnímu rozkladu islámu, ale jejich činnost záhy přerostla v zápas proti cizím vlivům. Směrů, které si vytkl za cíl „nápravu islámu“ anebo které se vyhraňovaly vůči muslimským panovníkům, se objevila v minulosti celá řada (o některých jsme se v předcházejících částech zmínili), tyto však byla vůbec první z těch, jejichž cílem se stal boj proti cizím vlivům. Jedním z nich byl řád naqšbandíjských dervíšů, vycházející ze súfijské mystiky a prosazující obrodu arabské vzdělanosti (tzv. „arabská renesance“), druhým pak bylo hnutí wahhábovců, jež se zrodilo ve střední Arábii a kladlo důraz na návrat k původním myšlenkám a formám islámu. Wahhabovci (wahhábité) zastávali silně puritánské zásady, které neváhali prosazovat násilím. Dobyli značnou část Arabského poloostrova a měli značný dopad na ostatní muslimské země, neboť je podněcovali k nové bojovnosti v nadcházejícím zápase proti evropským vlivům a proti cizincům vůbec. Wahhábovský islám patří dodnes k těm nejortodoxnějším formám islámu vůbec. Striktně dodržuje islámský zákon ša´ariju v její středověké podobě a brání se jakékoliv „modernizaci“ právního a administrativního systému. Dnes vládnou wahhábovci v jediné zemi, a to v Saúdské Arábii.

Myšlenky, jež vyzývaly muslimy k boji proti „novotám“ ze Západu a jež stavěly islám do antagonistického rozporu se vším, co ze Západu přichází, padly díky společenské a politické situaci na Blízkém východě na úrodnou půdu. Duch konfrontace s křesťanským světem Západu, symbolizovaný bojem proti „vetřelcům“, se začal šířit po celém arabském světě. Následky změn, které přineslo 19. století, ovlivnily i století následující a pociťujeme je dodnes. Podrobněji si o nich povíme příště.

S neuvěřitelnou lehkostí – od Sendymana

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Listopad 24, 2009

Tak tuhle fotku jsem dělal já!

No, nedělal, ale zkopíroval, to je taky moje práce, ne?
To je úplně stejný, jako když si zajdu na místo, kde už přede mnou někdo fotku dělal a vyfotím to znova.
No jo, kurva, udělal bysem to taky, ale nevím, která tramvaj jede na Měsíc!

Co je to za kopečky?

Posted in Anketa by moznaprijdeijxd on Listopad 24, 2009

Nemůžu prozradit autora, nemám od něho svolení k publikaci, ale snad mne tady příkladně i oprávněně neznectí

Co je to? – od Vivy

Posted in Anketa by moznaprijdeijxd on Listopad 23, 2009

 

 

Co je to? – dongio

Posted in Dongiův objektiv a jeho příspěvky by moznaprijdeijxd on Listopad 21, 2009

Co je to, Juro Sedláku?

Dobré ráno 13 – dongio

Posted in Dongiův objektiv a jeho příspěvky by moznaprijdeijxd on Listopad 21, 2009

Tajemná Neapol XIII

 

Buon appetito!

 

Mluvit o tajemstvích Neapole a nezmínit se o její kuchyni by byl hřích. Cožpak není kulinářské umění svého druhu alchymií? Cožpak nejsou mistři kuchařského cechu mágové, kteří dokáží z různorodé směsice ingrediencí vykouzlit ve svých laboratořích se sporákem pravé skvosty? A cožpak kuchyně a její výtvory nehnětou atmosféru a ducha toho kterého místa více než královské paláce či honosné chrámy? V tomto směru můžeme zcela po právu hovořit o mystériu Neapole.

A mluvíme-li o neapolské kuchyni, musíme začít pizzou, neboť ta se právě zde zrodila. Pizza je vlastně pečená placka z nekvašeného těsta a jako taková má dlouhou tradici. Tento pokrm se připravoval již v neolitu (zuhelnatělé zbytky ze 4. tisíciletí př.n.l. našli archeologové například na Sardinii), znali jej i staří Egypťané, Řekové i Římané (ti jej podávali s česnekem anebo s cibulí či ochucené bobkovým listem), tento druh chleba popisuje Vergilius ve své Aeneadě a podle zachovaných zpráv pekli – či spíše sušili – perští vojáci každodenní příděl chleba na svých štítech. Moučné placky dodnes tvoří základ stravy ve Středomoří a na Blízkém východě. Tento chléb se však nepeče v peci, nýbrž na rozpáleném povrchu hliněné pícky nebo kamenů. Název pizza se objevuje již ve středověké latině, a  to v souvislosti s pokrmem „chudých“, připravovaném v Neapoli.  Původní pizza byl vlastně jen vyválený kus těsta, jímž pekař zkoušel teplotu chlebové pece. Na tento „odpad“ zpravidla čekávali před pekárnou chudáci a žebráci. Někdy se placka pomazala olivovým olejem a později se začaly přidávat další ingredience, zprvu sušené ryby anebo sýr. Název sám nejspíš pochází z řeckého slova „pita“, jež dalo vzniknout ve středověké neapolštině výrazu „picea“. Postupně se začala prostá chlebová placka ochucovat dalšími přísadami, z nichž k nejčastějším patřil již zmiňovaný sýr, rajská jablíčka, plátky slaniny anebo různá koření. Pověst praví, že král Ferdinand I. s oblibou vyrážel v přestrojení za obyčejného měšťana do ulic, aby si pochutnal na pizze, která se u dvora coby příliš sprosté jídlo připravovat nesměla. Již roku 1843 popisuje Alexandre Dumas starší rozličné druhy pizzy, avšak za den zrodu té nejtypičtější neapolské pizzy se považuje 12, červen 1889, kdy místní kuchař Raffaele Esposito vytvořil na počest královny Markéty Savojské, která navštívila Neapol, pizzu v italských národních barvách (červená – rajský protlak, bílá – sýr mozzarella, zelená – bazalka)  a nazval ji po Jejím Veličenstvu Margerita. Dalo by se říct, že pizza byla první „fast-food“ na světě, neboť se zprvu prodávala výhradně u pouličních stánků anebo v pekárnách „přes ulici“. První restaurace, kde se při konzumaci sedělo u stolku, začaly vznikat na počátku 19. století. Dostaly jméno „pizzeria“. Nejstarší pizzerií na světě je bezpochyby pizzeria Port´ Alba v Neapoli (najdete ji poblíž Danteho náměstí, piazza Dante). Pizza se tu začala vyrábět již r. 1738, roku 1830 se pekárna proměnila v pizzerii a od té doby tu slouží zákazníkům dodnes. Největší výběr pizzy nabízí pizzerie „Solo pizza“ na Via Medina a všichni Neapolitánci vám potvrdí, že ze všeho nejlepší pizzu dělají v pizzerii „Da Michele“, která sídlí nepřetržitě od r. 1870 na via Cesare Sersale (poblíž hlavní tepny Corso Umberto). A ještě o jedné věci nebude správný Neapolitánec diskutovat: správná pizza má být tenká, maximálně tři milimetry vysoká, pečená zásadně v rozpálené peci vytápěné dřevem tak, aby okraje byly mírně křupavé, ale vnitřek zůstal měkký a vlhký. Má se jíst jen rukama, příbor slouží pouze k nakrojení na šest částí, a to tak, že trojúhelník z pizzového koláče přehnete přes ukazováček podél podélné osy. Hotová věda! Italský parlament dokonce přijal zákon na ochranu neapolské pizzy a stanoví i výrobní postup včetně pečení (devadesát sekund při teplotě 485-500 stupňů Celisa). A jedno doporučení na závěr vyprávění o pizze. Každoročně v září se v Neapoli pořádá velký svátek pizzy. Taková neapolský pizzafest. Hlavním bodem programu je pochopitelně – vedle spousty kulturních a uměleckých akcí –  pizza a nejrůznější soutěže v její přípravě a konzumaci.

Dalším neapolským fenoménem jsou těstoviny neboli pasta. Panuje všeobecné mínění, že těstoviny v současné podobě pocházejí z Číny, odkud je do Itálie přivezl Marco Polo. To je však omyl. V Číně se sice  připravovaly těstoviny již 2000 let př.n.l., ale chutí i vzhledem se od dnešních velice lišily. O pokrmech z vařeného těsta se zmiňují již starověké texty, například Jeruzalémský  talmud anebo řecký lékař Galenos. Tyto těstoviny však postrádaly charakteristický rys dnešních těstovin, tj. tvárnost.  Nejstarší zmínka o těstovinách, jak je známe dnes,  pochází od římského básníka Horatia, který popisuje typické jídlo jihoitalské Kampánie (tedy vlastně Neapole), připomínající dnešní lasagne. I sám italský název těstovin svědčí o původu z oblasti Neapole, která byla dávno před římským obdobím pod vlivem řecké kultury. Název „pasta“ totiž znamená v tamní řečtině „ovesnou kaši“. Čím je však neapolská pasta typická? Především moukou, z níž se připravuje a která se liší od mouky užívané v dalších částech Itálie. Obilí na tuto hrubě mletou mouku s vysokým obsahem proteinů a lepku, tzv.“tvrdá pšenice“ (durum), se pěstuje pouze v oblasti města Gargana nedaleko Neapole. Na severu Itálie dávají však přednost měkčímu zrnu. Existuje celá řada druhů těstovin, lišících se podle tvaru (jen v Neapoli samotné jich najdete na šest stovek), v zásadě se však dají rozdělit na nudle (spaghetti, maccaroni, fusilli, canalini, cannelloni, fettuccine, vermicelli, penne, tagliatelle, papardelle atd.) a na plněné těstoviny (ravioli a tortellini). Trvanlivé těstoviny se připravují bez vajec a vydrží za vhodných podmínek až několik let, do čerstvých se přidávají žloutky. Těstoviny se někdy barví špenátem, rajským protlakem a dalšími přísadami. Správné těstoviny mají být po uvaření trochu tvrdé, tzv. „al dente“, i když například v okolí Milána si libují spíše v těstovinách měkce vařených.Těstoviny se připravují většinou s nejrůznějšími omáčkami, ať zeleninovými nebo smetanovými, které se od sebe v jednotlivých částech Itálie příliš neodlišují. Víc než kde jinde však v Neapoli můžete narazit na těstoviny s rajčatovou omáčkou a mořskými plody, zejména pak se „škeblemi“  zvanými „cozze“, tj. se slávkou jedlou. A stejně jako jsme  výše upozornili na to, že  správný Neapolitánce jí pizzu pouze rukama, tak nyní prozradíme, že správný Neapolitánce nikdy nejí těstoviny lžící ani lžíci nepoužívá jako pomocného „nástroje“ k navíjení špaget. S těstovinami si „zadělala“ na nesmrtelnou slávu i herecká hvězda Sophia Loren. V době sucha v Somálsku přednesla emotivní projev, díky němuž se stala terčem vtipů. Vyzvala v něm Itálii, těstovinovou velmoc, aby hladomorem sužovaným Somálcům odeslala náklad těstovin. Teprve poté byla taktně upozorněna, že v Somálsku chybí především voda, v níž by se pasta uvařila. Dodnes si z ní Italové kvůli tomu utahují.

Vedle těchto dvou nejtypičtějších zástupců neapolské kuchyně, pizzy a těstovin, se musíme zmínit o sladkostech. Neapolitánci rádi mlsají sladké a mají skutečně pestrý výběr. Asi nejvýznamnějším reprezentantem neapolského cukrářství je babá. Tento pečený zákusek z kynutého máslového těsta pórovité konzistence údajně vymyslel v Neapoli polský král Stanislav Leszczynski v 18. století, jelikož se mu všechny místní dorty zdály příliš suché. I název babá pochází z polštiny a naznačuje, co tvar zákusku připomíná – poněkud objemnější zadnici tělnaté starší dámy (i když podle mě vypadá spíše jako hříbek). Po upečení se babá namáčí do rumového sirupu (král Stanislav byl pověstný opilec a pověst praví, že mu kousek buchty spadl do rumu, a právě tak došlo ke zrodu této neapolské pochoutky) a potírá želatinou. Kolují i jiné verze o původu této dobroty, ale vzhledem k tomu, že v Polsku znají  sladkost zvanou „babka punczowa“, tedy „punčová bába“, která svou neapolskou příbuznou připomíná, přikloníme se k vyprávění o polském monarchovi. Ještě předtím, než ji v Neapoli ochutnáte, si můžete připravit tuto sladkost doma, stačí postupovat podle návodu na videu. Babá může mít různé velikosti, od několika centimetrů až po velké kusy pečené v bábovkové formě.

Pečených i nepečených sladkostí existuje obrovské množství a všechny se jen na jazyku rozplývají. Kterou vybrat dřív? Nezbyde, než zvolit pouze ty, jež se připravují zejména při svátečních příležitostech a o významných církevních svátcích.

O Velikonocích pečou neapolské hospodyňky koláč „pastiera“ z těsta, připomínající naše listové těsto. Základ náplně tvoří tvaroh, vejce a zrní vařené v mléce, zvláštností receptu je vývar z pomerančových květů, který se přidává do těsta i do tvarohové směsi. Podle legendy přinášeli obyvatelé dnešní Neapole tuto sladkost jako obětinu na hrob Sirény Partenopé. Zvyk péct podobný druh koláče o svátcích jara pochází pravděpodobně z pohanských dob, protože se o něm zmiňují již raně středověké kroniky (a Giambattista Basile píše ve své pohádce La gatta Cenerentola, kterou známe z minulých vyprávění, že pastiera byla ozdobou slavnostní tabule na plese v královském paláci), i když recepturu prý zdokonalily jeptišky z konventu San Gregorio Armeno. Ty byly ostatně proslavenými cukrářkami.  Kronika praví, že klášter jednoho dne navštívil král Ferdinand IV. Aragonský. Po prohlídce kaple a po modlitbě jej sestry pozvaly k bohatě prostřenému stolu, prohýbajícímu se pod nejvybranějšími lahůdkami, pečenými rybami, drůbeží, zvěřinou, exotickým ovocem a dalšími delikatesami. Panovník se podivil, jak vybraně a bohatě řeholnice hodují, nicméně se omluvil, neboť byl právě po obědě. Jeptišky ho se smíchem vyzvaly, aby alespoň ochutnal. Král uždibnul kousek z pečeného bažanta a s překvapením zjistil, že všechny ty dobroty jsou vyrobeny z mandlového těsta, marcipánu, ručně vytvarovány a  namalovány tak, že vypadaly jako opravdické.

Na vánočním stole pak nesmějí chybět vedle hlavních chodů (pasta a po ní mořský úhoř) neapolské struffoli, což jsou malé  kuličky z těsta zadělávaného anýzovkou, obalované po usmažení v karamelo-medové směsi a promíchané poté s kousky kandovaného ovoce a nejrůznějšími bonbónky. Struffoli jsou sice nejtypičtější, ale samozřejmě nikoliv jediné vánoční cukroví. Neapolské hospodyňky stejně jako ty naše s oblibou „pečou na Vánoce“. A pečou například susamielli, tj. medové koláčky ve tvaru písmene „S“ s mandlemi a sypané sezamem, anebo mustacciuoli z těsta, do něhož se přidává ovocný mošt, a řadu dalších druhů cukroví roztodivných tvarů, chutí a jmen jako například le sapienze (moudrosti), i divinamore (božská  láska) anebo il roccoco.

Tak jsme se najedli a chtělo by to něco na vytrávení. Typicky neapolským likérem je limoncello, které vzniká macerováním citronové kůry v alkoholu (louhování musí trvat alespoň jeden měsíc). O „autorská práva“ k limoncellu, sladkému likéru pronikavě žluté barvy, se hlásí svorně Neapol, Sorrento a Capri. Dnes už asi nikdo nerozhodne, kde vzalo limoncello svůj počátek. Je ale pravda, že to nejslavnější limoncello se vyrábí v Sorrentu, protože na sorrentském pobřeží se pěstují ty nejlepší citrony se silnou a pronikavě vonící kůrou. Ale do Sorrenta je to z Neapole co by kamenem dohodil a zbytek doběh´,  takže můžeme s čistým svědomím prohlásit limoncello za místní specialitu.

A co je libo nakonec? Můžete si dát zmrzlinu, která sice nemá svůj původ v Neapoli, ale ta neapolská patří k nejlepším. A tu vůbec nejznamenitější mají v cukrárně La Scimia („U opice“) na via Toledo. Připravují si tam zmrzlinu sami a nabízejí i druhy, které jinde nenajdete. Nejpověstnější je tamní zmrzlinová směs lesního ovoce.

Teď už by to chtělo jenom kávu. A ta neapolská je opravdu nejchutnější, na to by vám přísahal každý neapolitánec. Tajemství vynikajícího neapolského espressa prý spočívá především v jedinečné vodě vyvěrající z neapolského podzemí. Kvalitu vody posoudit nemůžeme, ale zato můžeme ochutnat kávu připravenou v typické neapolské nádobě, která je pro svůj původ zvaná po celé Itálii „napoletana“, zatímco v Neapoli samotné jí říkají „cuccumella“. Napoletana byla vynalezena v 17. století  (první dochovaný záznam pochází z r. 1691) a teprve v posledních desetiletích ji nahrazuje „machinetta mocca“, v níž je příprava kávy jednodušší, anebo nejrůznější elektrické kávovary.  Napoletana se skládá ze dvou kovových konviček, které do sebe těsně zapadají. Předěl mezi nimi tvoří sítko, do něhož se nasype mletá káva. Spodní konvice se naplní vodou. Jakmile začne voda vřít, překlopí se napoletana „vzhůru nohama“ tak, že vařící voda je filtrována přes sítko s kávou a překapává do druhé konvice.

Takže ještě jednou  přejeme dobrou chuť v Neapoli!

Citroníkové sady v Sorrentu

Dav před pizzerií Da Michele

Espresso

Pastiera

Strufolli

Sušení rajčat

Vlevo napoletana, vpravo mocca

Poznámka: Fotografie „struffoli“ je  okopírovaná z internetu.