Možná přijde i JXD

Fotka pro Nelu – Blue Monday

Posted in Dobré ráno by moznaprijdeijxd on Prosinec 31, 2009

A co vembloud od dongia? 😆

EXKLUZIVNĚ Z IRÁNU – od dongia

Posted in Dongiův objektiv a jeho příspěvky by moznaprijdeijxd on Prosinec 30, 2009

Kamarád z Íránu mi poslal mail s fotografiemi z teheránských ulic. Oslavy šíítského svátku ašura přerostly v demonstrace proti režimu, který tvrdě zakročil. Proti protestujícím zasahovala policie a armáda. Několik desítek lidí bylo zabïto, stovky demonstrantů zatčeny, nyní probíhá i zatýkání po domech. Byly zmláceny například i matky, které se vypravily na policejní stanice hledat své zmizelé děti. Na tři dny nebyl dostupný internet ani signál mobilních telefonů. Dnes vláda zinscenovala průvod svých příznivců, na zítřek je svolán pochod opozice. Očekává se opět zásah policie.
Kamarád mě prosí, abych ty fotografie poslal dál, do Evropy, aby lidé viděli, co se v Íránu děje, a vyslovili těm, kteří se postavili režimu, alespoň tichou podporu.

Islám XV – dongio

Posted in Dongiův objektiv a jeho příspěvky by moznaprijdeijxd on Prosinec 30, 2009

Psychologie a sociologie terorismu

Jak vyplývá z charakteristiky islámských teroristických hnutí a skupin, které jsme si ve stručnosti představili v minulém díle, lze jen obtížně najít hranici mezi „náboženským“ a „politickým“ terorismem.  Neliší se takřka v ničem. Shodné jsou cíle útoků, shodné jsou formy jejich provedení, shodují se i metody náboru nových členů a způsoby nátlaku na veřejnost. Pokud bychom však srovnali činnost jediné ryze „náboženské“ teroristické organizace, kterou známe, pak bychom jeden podstatný rozdíl našli. Japonská sekta Óm šinrikjó, která r. 1995 spáchala atentát v tokijském metru, byla první a dosud jedinou skupinou, která sáhla k použití zbraní hromadného ničení (nervového plynu sarinu). Nešlo jí totiž vůbec o to, aby na svou stranu získala část veřejnosti anebo aby upoutala pozornost a prosadila své cíle. Hodlala pouze naplnit své apokalyptické, mesianistické vize (a bylo jen dílem náhody či spíše nezkušenosti jejích členů, že si útok nevyžádal mnohem víc obětí). Óm šinrikjó představuje nový typ teroristického společenství, tzv. „teroristický kult“, na jehož příkladu můžeme názorně spatřit rozdíl mezi skutečně „náboženským“ terorismem a politicky motivovaným násilím, jak ho známe z Blízkého východu.
„Pravý“ terorista totiž nepotřebuje spoustu mrtvých, ale spoustu diváků. Teroristická organizace si nemůže dovolit ztratit sympatie svých příznivců či podporu části veřejnosti doma či ve světě.  Nasazení zbraní hromadného ničení by k takové ztrátě „popularity“ bezpochyby vedlo, což by také mohlo znamenat omezení finančních toků – bylo by tedy zcela kontraproduktivní.  Příklad sekty Óm šinrikjó však prokázal, že nejnebezpečnějším teroristou je náboženský fundamentalista, jemuž bude stačit osobní uspokojení z faktu, že dostál své víře,  uposlechl příkazů svého božstva či svého boha anebo že se spolupodílel na konečném zničení „satana“, popřípadě jiného symbolu zla. Náboženský fundamentalista se nezastaví před ničím, neboť smyslem jeho konání není dosažení politických cílů, změna společnosti či finanční požadavky. Nezastaví se dokonce ani před svým svědomím, neboť je neochvějně přesvědčen, že ve jménu své víry prokazuje lidstvu dobro i za cenu krvavé oběti, již přináší sám anebo kterou musí přinést jiní lidé. Ze všech islámistických teroristických hnutí a organizací se představě o náboženském terorismu nejvíce blíží al-Kajdá, alespoň svou rétorikou („nepřítel je každý, kdo není muslim“) a svou představou o „říši zla“, Spojených státech amerických a všech západních zemích.
Náboženských fanatiků nicméně využívají i extrémistické organizace, jejichž cíle nejsou motivované vírou, nýbrž ideologií, přičemž náboženství slouží jako záminka (většina islámistických skupim). Na druhou stranu je ovšem zajímavé, že extrémní formy teroristických aktivit, sebevražedné atentáty, nejsou cizí ani naprosto sekulárním organizacím, u jejichž členů nelze jakékoliv náboženské pohnutky vůbec předpokládat. Tamilští tygři ze Srí Lanky mají na svědomí vůbec nejvyšší počet sebevražedných útoků, a přitom jsou ryze politickou teroristickou organizací, k žádnému náboženství se nehlásí a naopak svou nenáboženskou, „světskou“ podstatu jasně deklarují.
Existují rysy společné všem anebo alespoň většině teroristů (stejně jako existují například některé rysy vlastní významnému procentu sexuálních deviantů a masových či sériových vrahů)?  Lze na základě psychologického rozboru osobnosti odhadnout, u koho existuje pravděpodobnost, že se připojí k teroristické organizaci či spáchá teroristický čin? Rodí se člověk teroristou nebo se jím stává působením vnějších faktorů? A jak se z člověka stane terorista? Je možné vhodně psychologicky působit na členy teroristických hnutí tak, aby svých aktivit zanechali? Na tyto otázky se pokusím odpovědět v dnešním pokračování. Upozorňuji předem, že jsem pochopitelně neměl možnost žádného teroristu zkoumat a že veškeré uvedené závěry jsou pouhými teoriemi a hypotézami.  Databáze s biografickými a zdravotními údaji  zadržených teroristů nejsou k dispozici, takže jsem vycházel jen z informací, běžně dostupných ve sdělovacích prostředcích, na základě kterých lze vyvozovat pouze zběžné závěry o věku a pohlaví, vzdělání, sociálním a ekonomickém zázemí, místě původu, vyznání atd. Tyto údaje se týkají zejména vůdčích osobností teroristických organizací, o kterých byla napsána řada článků (např. Osama bin-Ladín), v menší míře pak vypovídají o aktivistech,  tj. pachatelích teroristických činů, a nijak nepojednávají o pasivních členech těchto organizací, kteří však tvoří naprostou většinu (techničtí experti, učitelé a instruktoři, náboráři, propagandisté, účetní, lékaři, logisté, kuchaři atd.)
Za posledních dvacet let se zásadně změnil charakter teroristických organizací.  Teroristy „starého typu“ lze s jistou nadsázkou označit za „dodavatele“. Byli těsně svázáni s politickou stranou anebo dokonce vládou určitého státu. Platí to například o palestinských organizacích a hnutích, o Hammasu, Hizballáhu a dalších. Nové teroristické skupiny, jakou je například al-Kajdá, můžeme považovat za „svobodné povolání“. Jsou nezávislé na politických, státních či náboženských strukturách a samy prostřednictvím svého vůdce rozhodují o svých aktivitách. Na profilu jejich činnosti či na profilu samotných teroristů se však tento fakt příliš neodráží. Vezmeme-li v úvahu hlavní hlediska dělení teroristických skupin na naciaonalisticky-separatistické, nábožensky fundamentalistické a sociálně-revoluční, pak většina organizací a hnutí, jež jsme si zvykli označovat za „islámské“, spadají do první skupiny. Snad pouze u al-Kajdy pozorujeme značný přesah do náboženského fundamentalismu, byť i v jejím případě jsou politické cíle rozhodující (vymanění islámských zemí z vlivu západních velmocí a nastolení nového režimu).
Potenciálního teroristu neformují samozřejmě pouze psychologické faktory, ale rovněž faktory politické, ekonomické,  ideologické, sociologické a mnohé další (mezi nimi mohou hrát určitou roli i příčiny fyziologického rázu, jako například u adrenalinových sportů). Tyto faktory neovlivňují pouze rozhodnutí jedince stát se teroristou, ale  uplatňují se i při zrodu teroristických hnutí. Lze se například důvodně domnívat, že hlavním podnětem k rozvoji „islámského“ či „arabského“ terorismu byla prohraná „šestidenní“ válka s Izraelem r. 1967. Palestinci a Arabové tehdy ztratili naději, že se jejich problémy dají vyřešit konvenčními politickými a vojenskými prostředky, a vydali se proto cestou terorismu.
Vznik terorismu  mohou podněcovat určité sociálně-politické podmínky jako například etnické, náboženské a ideologické konflikty, přítomnost okupačních vojsk, nespokojenost s politickým vedením či nedůvěra v něj, neschopnost režimu řešit problémy, chudoba, sociální nespravedlnost, vnitropolitická a mezinárodněpolitická situace, nedostatek mírových komunikačních kanálů,  tradice revolučních hnutí, zvykové zakotvení násilí v kultuře daného národa, ale třeba i civilizační stres.
Tyto podmínky pak mohou negativně působit na skupinovou i individuální psychiku.  Nedostatečné uspokojená očekávání (ať v osobní nebo společenské rovině) vede k deprivacím a frustracím, jež bývají spouštěcím mechanismem násilí, zejména v určitém kulturním a společenském prostředí. Pro většinu teroristů, extrémistů a násilníků obecně je typická tzv. negativní identita, charakterizovaná nenávistí či pomstychtivostí, která je výsledkem nenaplněných cílů a přání, pocitu bezmoci, nedostatkem alternativ apod. Na rozhodnutí připojit se k teroristickému hnutí se mohou podílet i nejrůznější poruchy osobnosti a další psychopatologické či sociálně patologické prvky. Narcistní osobnost, které se nedostává požadované pozornosti, může například napřít své úsilí do extrémních poloh včetně násilí, jen aby tuto pozornost získala, přičemž se zaměří na ty, které viní ze svých neúspěchů. Podrobně si o některých psychologických aspektech terorismu povíme níže.
Pochopitelně lze jen těžko zobecňovat, přesto existují některé společné rysy, jež vedou jednotlivce k tomu, že se připojí k extrémistické skupině a podílí se na násilných činech. Zatímco například u kriminálních aktivit (organizovaný zločin, mafie, nájemní vrazi apod.) je převažujícím motivem finanční zisk či jiné výhody, u terorismu jsou pohnutky materiálního rázu výjimečné.  Přesto nelze vždy hovořit o jakýchsi „vyšších ideálech“. Například pubescenti a mladí muži z alžírských ghett či palestinských táborů, často sociálně vykořenění a s nízkým vzděláním, se k teroristickým hnutím přidávají často z prosté nudy a z touhy po dobrodružství a po „hrdinských“ činech. Pro někoho jiného může být motivací snaha uplatnit speciální dovednosti, například při výrobě sofistikovaných výbušnin. Vzdělanější mladí lidé mohou být hnáni skutečným politickým anebo náboženským přesvědčením (většina evropských levicových teroristů, např. členové italských Rudých brigád nebo skupiny Baader-Meinhofová v bývalé NSR), náležela k vrstvě idealistických intelektuálů). Zpravidla příslušníci této rozčarované mládeže začínají projevovat své názory a nespokojenost vůči establishmentu ve formě příležitostných protestů či demonstrací, později se zařadí mezi sympatizanty teroristických organizací. Noví členové jsou často rekrutováni z řad různých aktivistických skupin, jež například podporují  vězněné odpůrce režimu a disidenty. Střet s represivními složkami státu (zatčení, účast na policií nebo armádou rozehnané akci) může být někdy poslední kapkou, která vžene takového člověka do náruče teroristické buňky. Výsledkem tohoto postupného procesu, jímž projde příznivec některého z teroristických hnutí, může být s velkou pravděpodobností členství v extrémistické skupině.
Samozřejmě, nikoliv všichni lidé, kteří jsou nespokojeni se společností, v níž žijí, musejí skončit jako teroristé.  Někdo se může uzavřít do svého soukromí, jiný se může začít angažovat v politice, další se zase může stát mnichem nebo poustevníkem. Stejně tak se nestane únoscem letadla každý, kdo má násilnického otce-alkoholika, nábožensky založenou matku, mladší sestru, vůči níž vystupuje ochranářsky, zvýšenou sexuální ostýchavost, neúspěchy v pracovní oblasti a finanční potíže, přestože takto vypadal psychologický profil většiny únosců ze sedmdesátých a osmdesátých let. Navíc nestačí pouhé přání, motivace  stát se teroristou. Teroristická organizace, jež bývá vysoce výlučným a selektivním společenstvím,  musi o dotyčného jedince projevit zájem a usoudit, že se pro její účely hodí. Tento jedinec musí mít nejen osobnostní rysy, vhodné pro „povolání teroristy“, odpovídající „ideologické vybavení“ (radikální levicový extrémista bude zřejmě vyznavačem marxisticko-leninského učední, zatímco příslušník Al-Kajdy bude s nejvyšší pravděpodobností fanatický muslim a člen palestinské odbojové skupiny přesvědčený antisemita), ale měl by rovněž disponovat znalostmi či dovednostmi, které organizace zrovna potřebuje. Kandidáti jsou dlouze prověřováni a obvykle procházejí během čekací lhůty, která může být dlouhá od několika měsíců po několik let, různými zkouškami. „Masový nábor“ se zpravidla provádí jen u nově vzniklých teroristických skupin, jak tomu bylo například v Iráku po pádu režimu Saddáma Husejna anebo po invazi spojeneckých vojsk do Afghánistánu.
Pocit frustrace ze zařazení ve společnosti, nedostatek perspektiv, hledání vlastní identity a nevyzrála osobnost jsou rysy, typické zejména pro mladé lidi. Proto se na ně teroristické organizace zaměřují. Určitou roli může sehrávat i tendence identifikovat se s obdivovaným vzorem. Tím může být známý herec, populární zpěvák, ale i postava „hrdinného“, mysteriózního vůdce teroristické skupiny, jakými jsou například Abu Nidal nebo Osama bin-Ladín. Silné osobní vazby na některého z příslušníků teroristické skupiny jsou charakteristické hlavně v případě žen. Často se stává, že jsou příslušnice radikálních hnutí „znáborovány“ intimním přítelem. Bází pro nábor žen jsou rovněž různé legální instituce, jako například organizace na ochranu práv politických vězňů, neboť ženy reagují mnohem emocionálněji na špatné zacházení s vězněnými (tento zdroj se osvědčil například organizacím jako ETA či IRA).
Podle zažitého stereotypu se řada lidí domnívá, že v převážné většině případů jsou strůjci teroristických činů psychopatologické osobnosti, jako ostatně téměř každý vrah. Neplatí to však stoprocentně. Přesvědčení o správnosti konání, jež vyústí v zabití, nemusí ještě znamenat duševní poruchu (to bychom pak museli označit za psychicky choré bojující vojáky nebo partyzány za II. světové války). Každý terorista nemusí být dokonce ani fanatikem (obráceně nicméně platí, že politický, nacionalistický či náboženský fanatik se může stát teroristou mnohem pravděpodobněji než střízlivě uvažující člověk). Velký význam má i „rodinná tradice“ zděděné nenávisti, jak se projevuje například v Severním Irsku, v Baskicku anebo v Palestině. Proti teorii, že každý terorista je duševně nemocný člověk. mluví i fakt, že osobnosti trpící určitými psychopatologickými poruchami se pro teroristickou činnost prostě nehodí. Takoví lidé nejsou schopni sebekontroly, nedokáží se podřizovat autoritě anebo kolektivu, neumějí zhodnotit dosavadní zkušenosti, nezvládají emoce, nejsou diskrétní a spolehliví. Je velice pravděpodobné, že by se převažující většina teroristů jevila při psychologickém vyšetření stejně jako většinový vzorek populace. Teroristy nemusí spojovat shodné psychické rysy, jako shodný psychologický profil nespojuje příslušníky jiných „profesí“, ať jsou to prodavačky, lékaři nebo učitelé. Pravděpodobně neexistují specifické psychologické ukazatele, jež by dokázaly odhalit potenciálního teroristu. Ostatně najímat psychicky nemocné jedince by bylo v rozporu se zájmy samotné teroristické skupiny, neboť taková osoba by mohla vystavit nebezpečí ostatní příslušníky i celou  organizaci. Tito potenciálně rizikoví kandidáti jsou při vstupním prověřování vyřazováni.
Existují však dva druhy teroristů, které můžeme považovat z psychologického hlediska za vymykající se normálu. Jedním z nich jsou fanatici, druhým pak sebevražední útočníci. Z psychologického hlediska fanatismus ještě neznamená diagnostikovanou poruchu, spíše jen úchylku, při níž daný jedinec pohlíží na okolní svět extrémní perspektivou. Fanatikem může být příslušník církve, náboženské sekty či kultu bez jakýchkoliv násilnických sklonů, existují lidé fanaticky oddaní své profesi a podobně. Inklinace k fanatismu nemá nic společného s intelektem či dalšími součástmi osobnosti. Přesto fanatiky charakterizuje několik rysů: zpravidla zastávají řadu předsudků,  trpí autoritářstvím, neochotou ke kompromisům a nedostatkem tolerance, nejsou schopni nalézat alternativní pohledy, ve své víře jsou značně rigidní a svět vidí černobíle. Terorista-fanatik dělí lidi na tři skupiny: „bratry ve zbrani“, nepřátele a pak zbytek, šedou masu, která nezasluhuje pozornosti.
Z řad fanatiků se  také nejčastěji rekrutují sebevražední atentátníci. Tento typ teroristických akci, při němž je nutné obětovat vlastní život, aby mohla být odpálena nálož anebo aby se pachatel vyhnul zatčení, se v současné době vyskytuje  výhradně jen mezi islámskými fundamentalisty, tamilskými separatisty na Srí Lance a v jižní Indii a v několika případech i mezi severokorejskými atentátníky. Z historie však známe i příklady z Evropy a z jiných zemí (například japonští kamikadze). Je tedy zřejmé, že vyznávané náboženství  nehraje v tomto případě rozhodující roli.  Tamilští tygří jsou naprosto sekulární organizací, a přitom mají na svědomí nejvyšší počet sebevražedných atentátů vůbec. V případě islámského terorismu nedominují útoky proti židovským či západním cílům, jak by se mohlo zdát, ale překvapivě proti cílům muslimským (zejména pak v dnešním Iráku, kde šíité dosud provedli na několik set sebevražedných úroků proto sunnitům).  Liší se výrazně i další ukazatele. Zatímco palestinští sebevrazi byli převážně zdraví, svobodní mladí lidé do třiceti let se středoškolským vzděláním, ale bez zaměstnání a společenského uplatnění, v Afghánistánu pocházejí atentátníci nejčastěji z nejnižších sociálních vrstev, jsou často negramotní a v naprosté většině před atentátem trpěli nějakou chorobou či tělesnou vadou (chyběla jim končetina, měli rakovinu či lepru). Afghánští sebevrazi rovněž nejsou oslavováni jako jejich arabští „kolegové“, kterým se dostává titulu „mučedník“ a jejichž portréty jsou po vykonaném činu vyvěšovány na ulicích, ve veřejných budovách i v soukromých domech. Na rozdíl od palestinských sebevražedných útočníků neprocházejí obvykle Afghánci žádnou speciální psychologickou přípravou, tj. „vymýváním mozku“. Z těchto i dalších srovnání by se dalo usuzovat, že hlavním motivem k tomu, aby se jedinec obětoval z příkazu teroristické organizace, je frustrace a zoufalství nad  osobní situací, jež vede k depresím (ostatně jako u všech sebevrahů). Náboženské pohnutky v tomto případě hrají druhořadou roli a slouží spíše jako prostředek ke konečnému přesvědčování těch, kteří již beztak projevují sebevražedné sklony (islám rozlišuje jazykově dva druhy sebevraždy – „istišád“ znamená „obětování se pro Boha“, i když to v původním slova smyslu znamenalo spíše ochotu nasadit život v boji, zatímco „intihar“ je sebevraždou, spáchanou z osobních důvodů). O politické motivaci palestinských sebevražedný útoků svědčí i skutečnost, že se jejich frekvence vždy výrazně zvýšila po izraelských útocích anebo poté, co se politická situace vyvíjela pro Palestince nepříznivě (např. v r. 1990, kdy izraelské ozbrojené síly zabily osmnáct Arabů na Chrámové hoře v Jeruzalémě, po útoku izraelského atentátníka na mešitu v Hebronu r. 1994, při níž zahynulo 39 osob a 200 bylo vážně zraněno, po podepsání mírové dohody mezi OOP a Izraelem  atd.)
Bylo by však mylné se domnívat, že sebevražedný atentátník musí být psychicky narušená osobnost anebo že musí mít vždy psychické problémy. Příklady dokládají, že se řada z nich je naprosto zdravá, uvažuje racionálně a je velice dobře si vědoma svých cílů i toho, jak jich dosáhnout. Zpravidla si rovněž uvědomují následky svého činu,  ale pocit viny nemají. Svědomí je často potlačováno během přípravné fáze „vymývači mozků“, například tím, že jsou oběti dehonestovány („synové Satana“, „psi“, „okupanti“) anebo že se terorista sám pokládá za oběť svých budoucích obětí. To je patrné zejména u atentátníků ženského pohlaví. Naprostá většina žen, které spáchaly sebevražedný atentát, přišla o manžela, dítě anebo jinou blízkou osobu.
Dospěli jsme tedy k závěru, že teroristy nelze zařadit do jednotné psychologické anebo sociologické „škatulky“. Neexistuje „typ teroristy“. Při odhalování  možných teroristů může hrát psychologie nebo sociologie pouze pomocnou roli. Bohužel ani jedna z těchto věd neposkytuje návod, jak terorismu zamezit. Řešení leží spíše v politické a sociální oblasti.

Šumava – od Vivy

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Prosinec 29, 2009

Šumavské baroko

Mistr Sepl Zonner z neochvějné lásky

Šumavská klasika

Mistr Sepl Zonner z neochvějné lásky

Šumavská renesance

Mistr Sepl Zonner z neochvějné lásky

Šumavská opuštěnost

Mistr Sepl Zonner z neochvějné lásky

Šumavský zoner

Nešumavský Mistr Sepl Zonner z neochvějné lásky

Šumavská studna

Mistr Sepl Zonner z neochvějné lásky

Šumavský okov

Mistr Sepl Zonner z neochvějné lásky

Šumavský sklep

Mistr Sepl Zonner z neochvějné lásky

Šumavský stromek

Mistr Sepl Zonner z neochvějné lásky

Šumavská náves

Mistr Sepl Zonner z neochvějné lásky

Šumavský kůň

Mistr Sepl Zonner z neochvějné lásky

Šumavská lavička

Mistr Sepl Zonner unavený z neochvějné lásky na šumavský laviččce

Šumavský kotel

Ale sofistikovaná svi... ehm, milá Viva, ho nepustila zahřát do šumavské kotelny

Šumavský zámek

Ale zapomněla zamknout

Šumavská idyla

A to byl konec šumavský idyly!!!

Z mailu – od lista

Posted in Aby jste se... by moznaprijdeijxd on Prosinec 28, 2009

Prosím všechny směnárnice ženského pohlaví, aby si nejpozději do 5. ledna 2010 přišly na Palackou vyzvednout nové směnárenské obleky. Věříme, že díky jejich vysoké kvalitě a sjednocení dojde k výraznému zvýšení našich zisků a tím i k úspěšnému plnění targetů, a následných odměn, které si jistě všichni přejete. Chápu, že se některým z vás možná nebudou líbit, ale musíme udělat všechno pro navýšení zisku v době finanční krize. Od 5. ledna budeme vyžadovat, abyste je všichni povinně nosily! Kdo by neuposlechl, s tím se bohužel budeme muset rozloučit. Jistě si brzy zvyknete a toto opatření přinese své ovoce. Kromě toho samozřejmě maurujte a používejte všechny praktiky, které jste se naučili na školeních. Abyste neřekli, že se vedení příliš vzdaluje obyčejným zaměstnancům, tak 5. a 6. ledna budu mít osobně dvě směny na pobočkách v novém obleku a se všemi zásadami maurování, o jejich výsledku a zjištěních následně napíši memo, děkuji

Simona

Vážené kolegyně a vážení kolegové,

dne 25.12.2009 asi 3 min. před půlnocí poslal někdo mým jménem mail týkající se nových směnárenských obleků. Ráda bych jen upozornila, že mail byl poslán z emailové adresy simona@centrum.cz. Tato emailová adresa však není moje, někdo zneužil mé jméno k rozeslání tohoto mailu.

Děkuji a přeji hezký den,

simona

a já na to fakt skočil, protože jsem si přílohu (s obrázkem) neotevřel! …mějte se… L

Šaty dělají směnárnice!

Záhadné Jordánsko II – dongio

Posted in Dongiův objektiv a jeho příspěvky by moznaprijdeijxd on Prosinec 27, 2009

Fiktivní deník J. L. Burckhardta

11.  srpna 1812:

Šejk z Keraku mi doporučil jednoho z místních beduínů jako průvodce, který mě dovede až do Káhiry. Je prý velice spolehlivý a cestu zná dobře. Hned jsme se dohodli i na ceně – osmdesát piastrů, a to včetně velblouda pro mne a má zavazadla Za tuto přátelskou službu jsem byl šejkovi vděčný, Teprve později jsem se dozvěděl, že mu můj průvodce musel zaplatit polovinu z uvedené částky jako odměnu za zprostředkovaný obchod. Jakmile nás šejk opustil, sdělil mi průvodce, že velbloudi jsou připraveni v jiném táboře, vzdáleném den cesty. Tu však budeme  muset urazit pěšky, protože nyní má jen jednoho velblouda, který ponese jeho stan. Okamžitě jsem si udělal obrázek o charakteru tohoto člověka, nicméně jsem nadále spoléhal na šejkovo doporučení. Abych mu mohl zaplatit, prodal jsem svou klisnu a za stržené peníze koupil čtyři kozy a obilí v hodnotě pětatřiceti piastrů, Kozy a polovinu obilí jsem dal průvodci jako zálohu s tím, že zbylých dvacet piatrů mu vyplatím v Káhiře. Zbytek obilí jsem si nechal umlít, Po celou cestu se budu živit pšeničnými plackami. Zůstalo mi osmdesát piastrů ve zlatě, které jsem ale dobře uschoval. Kdyby Arabové spatřili jediný penízek, hned by si mysleli, že mám tisíce, a nejspíš by mě okradli anebo by se pokusili připravit mě o peníze lstí.

13. srpna 1812:

Dva dny jsme se zdrželi v Besajře a pak se vydali na cestu s celou rodinou mého průvodce, to jest s jeho manželkou, dvěma dětmi a služebnou. V čele průvodu kráčel velbloud s nákladem, za ním stádečko několika ovcí a koz, pak teprve my. Po hodině prudkého stoupání jsme se zastavili u horského pramene. Voda byla ale tak vápnitá, že se nedala pít. Trvalo dvě a půl hodiny, než jsme dospěli k prameni Ain Džedolat s chladnou, osvěžující vodou. Horské srázy jsou zde porostlé nízkým stromovím. Po dalších třech hodinách jsme stanuli na vrcholku hory, posetém těžkými bazaltovými bloky. Před námi se otevřel nádherný výhled do krajiny. Pode mnou, po mé pravici,  se táhlo Wadí Dhana se stejnojmennou vesnicí, o něco dále na západ jsem pak spatřil hluboké údolí Ghor a na severovýchodě se prostírala Arabská poušť, kterou museli překonávat syrští poutníci směřující do Medíny.  Následovaly tři hodiny mírného klesání, které končilo na planině s ruinami starověkého města El Dhalel. Při pohledu dolů do údolí jsme spatřili skupinu mužů, kteří tábořili u vodního pramene. Jakmile nás zahlédli, sedli na koně a vyrazili směrem k nám. Přestože se k naší malé karavaně postupně připojilo několik lidí, kromě mě nebyl nikdo ozbrojen. Shodli jsme se, že naši pronásledovatelé patří nejspíše ke kmeni Beni Sácher, k nepřátelům kmene Howejtát, z něhož pocházel můj průvodce. Dali jsme se tedy na spěšný útěk. Stádo s ženami a nákladem jsme ukryli do skalní průrvy a sami jsme pak prchali směrem k vesnici Dhana, kam jsme doběhli zcela vysíleni, neboť byly asi dvě hodiny odpolední a slunce nesnesitelně pálilo. Aby se mi lépe běželo, zul jsem si těžké arabské boty, ale ostré kamení mi pořezalo chodidla tak, že jsem se mohl stěží postavit. Tehdy jsem se za celou dobu mého putování po arabských zemích poprvé bál o život. Věděl jsem, že kdybych padl kmení Beni Sácher do rukou, dopadlo by to se mnou špatně. Nebyl tu nikdo, kdo by mě ochránil, takže by mě bezpochyby zabili, jako zabili každého, kdo vypadal jako poddaný  jejich úhlavního nepřítele, damašského paši. A díky svému oděvu jsem  vypadal jako Syřan. Večer jsme se vrátili k ženám a zvířatům a přenocovali jsme ve skalách.

14. srpna 1812:

Po několikahodinové vysilující cestě jsme sestoupili až na samé dno údolí ve Wádí Ghoejr, které oddděluje hory Džebel od pohoří Džebel Šera, táhnoucího se až na jih k Akabě.  O Džebel Šera, hoře Seir,  se zmiňuje i  Písmo svaté jako o domovině Edomitů. Údolí je téměř po celý rok zelené, neboť z okolních skal  sem při prudkých zimních deštích stékají přívaly vody, jež se hromadí v přirozených cisternách anebo vyráží zpět z bazaltového podloží ve formě nesčetných pramenů. Údolí nabízí v zimě žírné pastviny okolním beduínským kmenům, které zde nepřetržitě táboří.  Záhy jsme dospěli do tábora, kde žil můj průvodce a kde podle jeho ujišťování čekali i naši velbloudi. V táboře jsme našli  jen děti a ženy, které zrovna praly své barevné suknice a dlouhé  košile svých mužů. Ti byli zrovna na cestě do Gazy s nákladem potaše a v táboře zůstalo jen několik starců, kteří zrovna vyhnali stáda na pastvu. Ženy se kolem mě zvědavě shlukly, neboť neměly častou příležitost spatřit člověka z města, navíc z Damašku. Když však zjistily, že nemám na prodej látky ani korále, ba dokonce že nemám nic, čím bych je obdaroval,  rychle se zase vrátily ke své práci. Mezitím mi však stačily sdělit, že můj průvodce nevlastní žádné jiné velbloudy kromě toho, se kterým jsme podnikli celou cestu. Když jsem se ho  přímo otázal, začal mě ujišťovat, že jeden velbloud stačí a že se nemusím ničeho obávat. Prosil mne však o pár dnů na zotavenou pro velblouda i pro něj samotného. Po celou dobu si totiž stěžoval na revmatické bolesti v koleni a potřeboval si odpočinout. Pochopil jsem, že  chce jen získat čas, aby mohl začít smlouvat o ceně, na které jsme se již předtím dohodli, ale rozhodl jsme se, že budu mlčet a počkám, až se vrátí muži jeho kmene, před kterými ho budu moci obvinit z nečestného jednání.

15. srpna 1812:

Celý den jsem strávil ve stanu anebo procházkou po táboře a jeho okolí. Ženy rychle přivykly mé přítomnosti a na každém kroku se se mnou pouštěly do řeči. Beduíni z kmene Howejtát se podobají spíše Egypťanům. Jsou vyšší a štíhlejší než Arabové ze severu,  nemají tak pravidelné rysy a jejich pokožka je téměř černá.  Pro ženy jsou typické široké, vystouplé lícní kosti. Obývají celou oblast od Ghoru až po Akabu. Živí se pastevectvím, obchodem, vybíráním poplatků od karavan s poutníky do Mekky a přepadáním beduínských kmenů z východní Arabské pouště, nad nimiž mají početní převahu.  Sami se však loňské zimy stali obětí nájezdu kmene Beni Šachér, při kterém přišli  téměř o všechny velbloudy. Před několika lety zaútočili na karavanu směřující do Egypta s nákladem kávy. Kořist činila několik centů kávových zrn. Jelikož si však nebyli vědomi ceny lupu, vyměňovali kávu za stejnou váhu obilí.

16. srpna 1812:

Spolu s průvodcem a jeho rodinou jsme se vypravili dále na jih, překročili jsme několik menších wádí, až jsme po čtyřech hodinách dorazili do dalšího, většího tábora.  Mezi místními beduíny bývá zvykem, že pokud přibude nový příchozí, přestavějí své příbytky tak, aby mu udělali místo v kruhu stanů, jenž je zván duwar. Můj průvodce se zřejmě netěšil takovému respektu, a tak musel rozbít svůj stan mimo tábor. V tomto ročním období nemají ovce ani kozy mléko, takže jsem se musel spokojit se suchými chlebovými plackami. V celém táboře se nacházelo jen šest velbloudů. Pochopil jsem, že můj průvodce opět lhal, když sliboval, že si zvířata opatříme právě zde. Došla mi trpělivost a pustil jsem se s ním do hádky. Žádal jsem ho, aby mi vrátil kozy, kterými jsem mu zaplatil, a aby mi obstaral jiného průvodce. Když odmítl se slovy, že je ochoten dát mi jen jednu kozu, vytáhl jsem svou pušku a zároveň jsem vyslovil hrozné prokletí nad ním i nad všemi, kteří mu kdy nabídnou přístřeší. Rázem nás obklopil dav místních beduínů, kteří se postavili na mou stranu. Řekli mi dokonce, že můj průvodce ani nepochází z jejich kmene, a zaručili mi ochranu samotného šejcha, jenž prý zjedná spravedlnost. Šejch se vrátil do tábora večer. Po dlouhém dohadování rozhodl, že mi náležejí všechny čtyři kozy, ale obilí zůstane průvodci. Za tuto službu šejch požádal o mou pušku, která stála patnáct  piastrů. Přenechal jsem mu ji tedy a na oplátku mi šejch sdělil,  že zná jednoho čestného muže se silným velbloudem, který zůstává v nedalekém táboře a který mě určitě dovede až do Káhiry.

18. srpna 1812:

Jeden z chlapců mě doprovodil do tábora, kde jsme měl najít svého nového průvodce. Beduínům sdělil, že jsem uzavřel se šejchem bratrství, a tak se mi dostalo úcty a vřelého přijetí. S oním mužem jsem uzavřel dohodu, že mu zaplatím čtyřmi kozami hned a dvaceti piastry (to jest asi jednou librou šterlingů) po příchodu do Káhiry.  Rozhodně to nebyla vysoká cena za cestu dlouhou přes čtyři sta mil. Beduíni však na čas ani na námahu příliš nehledí. Když vypravují karavany z Káhiry do Akaby, dostanou zaplaceno pětadvacet piastrů za každého plně naloženého velblouda, přičemž cesta trvá celých deset dnů. Kdyby ovšem věděli, že jsem Evropan, požadoval by můj průvodce přinejmenším tisíc piastrů, tím jsem si byl jist. Doneslo se mi, že francouzský cestovatel Boutin,  který před několika měsíci potřeboval průvodce z Káhiry do oázy Jupiter Ammon, zaplatil za dvanáctidenní pochod čtyři tisíce piastrů!

19. srpna 1812:

Za úsvitu jsem se vypravil do pevnosti Šobak, abych nakoupil nějaké zásoby. Cesta trvala něco přes hodinu. Šobak je starý saracénský hrad položený na nejvyšším návrší pohoří Džebel Šera. Podobá se hradu Kerak, byť není tak masivní,  ale stojí na místě mnohem vhodnějším pro pevnost, neboť není obklopen žádnými horami. Na úpatí vyvěrají ze země dva silné prameny, kolem nichž se prostírají zahrady a olivové háje. Obydlené podhradí se těší ochraně kmene Howejtát. Každé ráno musí jeho obyvatelé odevzdat mužům z kmene píci pro koně. Pokud by tak neučinili, bude zabita jedna ovce ze stáda, náležejícího pastevcům ze Šobaku. Od hebronských obchodníků jsem nakoupil potraviny na cestu – mouku, ghee (máslo zbavené vody tak, že přečká i nejvyšší teploty, aniž by žluklo) a leban, což je sušené kyselé mléko smíchané s moukou a vytvarované do menších homolí, Po rozpuštění ve vodě poskytuje velice chutný  nápoj zvaný šaníne. Jelikož jsem neměl peníze a nechtěl jsem se chlubit svým zlatem, zaplatil jsem poslední náhradní košilí, červenou  čapkou a polovinou lněného pásu z turbanu.

20.srpna 1812:

Toho dne se přihnal déšť s větrem tak prudkým, že  v jeden ráz shodil všechny stany. V letním období totiž Beduíni o řádné upevnění kolíků příliš nedbají, neboť déšť a bouře nejsou příliš časté. Můj průvodce rozhodl, že tábor opustíme za tři dny, až obdrží od přátel jakési zboží, jež má dopravit do Káhiry.

21. srpna 1812:

Náš odchod byl urychlen příchodem zvědů, kteří spatřili blížící se jezdce z kmene Šachér. Beduíni tedy ve chvatu složili tábor a utekli se do bezpečí pod hrad Šobak, na který si nájezdníci nedovolí zaútočit. Většina mužů z kmene v čele se svým šejchem byla totiž pryč, převáděla armádu egyptského paši přes poušť do Akaby, takže tábor zůstal bez ochrany. Menší tábory staví beduíni v horách tak, aby nebyly z dálky ke spatření, avšak pasoucí se ovce a velbloudi často jejich přítomnost prozradí. Večer jsme konečně vyrazili na cestu. Vydali jsme se Wádím Nedžed a pozdě v noci jsme dospěli k táboru kmene Refaja, jehož příslušníci prosluli obchodem s rozinkami z Gazy a také ´jako neohrožení lupiči.

22. srpna 1812:

Zamířili jsme do Wadí Musa, které jsme si přál již dlouho navštívit. Od beduínů jsem totiž mnohokrát vyslechl obdivné vyprávění o starobylém, tajemném městě ukrytém ve skalách, které místní Arabové nazývají Al-Batrá, Petra. Průvodci se však můj plán příliš nezamlouval, protože to znamenalo překročit poušť, zatímco on se chtěl držet staré cesty do Akaby u Rudého moře, kde se prý budeme moci připojit k nějaké karavaně směřující do Egypta. Já se hodlal naopak Akabě vyhnout, protože v ní sídlila vojenská posádka káhirského paši jako ochrana před nájezdy wahabitů a před armádou jeho rivala, damašského paši. Osoba jako já, přišedší ze severu bez jakýchkoliv dokumentů, by bezpochyby vzbudila podezření. Snadno bych mohl skončit ve vězení anebo ještě hůře, před popravčí četou. Nemohl jsem však na svého průvodce příliš naléhat, aby mne nezačal podezírat i on, a tak jsem si vymyslel, že mě váže přísaha obětovat kozu u hrobky proroka Hárúna (Mojžíšova bratra Árona). Jak jsem věděl, hrobka leží na konci údolí, v němž se onen starověký skvost ukrývá, takže bych měl vynikající příležitost prohlédnout si ono pověstmi opředené město. Posvátnému slibu se můj průvodce nemohl zpěčovat, a tak jsme vyrazili přes poušť k Wádí Musá. Tábor kmene Refaja jsme opustili časně za úsvitu, po několika hodinách jsme minuli pevnost Oerak a konečně jsme dospěli do Ain Musá, odkud je již vidět skalní plošina s Hárúnovou hrobkou. Misto bylo poseto navršenými kamennými mohylami nejrůznější velikosti. Vztyčili je zde věřící, kteří rovněž přišli s obětí Hárúnovi, ale nechtěli se trmácet až k hrobu. Domnívali se, že naprosto postačí, když obětní zvíře zemře na dohled místa prorokova posledního odpočinku. Pochopitelně můj průvodce trval na tom, abych kozu zaříznul už tady, ale já se odvolal na svou přísahu, podle níž musí její krev skropit zdi Hárúnovy hrobky. Chtě nechtě mě tedy musel následovat. Vydali jsme se cestou, která vedla přímo do Wádi Musa. Prošli jsme opuštěnou vesnicí Badabde, kde ještě před několika lety bydlelo asi dvacet křesťanských rodin, které však přesídlily do Keraku, a asi po dvou hodinách jsme vstoupili do vesnice Eldži, největšího sídla ve Wadí Musa. Zde jsem si najal průvodce, který mě dovede až k Hárúnově hrobu, a zaplatil mu párem použitých podkov. Přehodil si přes rameno kozu, kterou jsem koupil ve vesnici, a mně strčil do ruky kožený měch s vodou, neboť na další cestě se nenacházel žádný pramen. Záhy jsme vstoupili do údolí, které již vedlo k samotnému skalnímu městu. Ve skalních stěnách po stranách se začaly objevovat vytesané hrobky a menší chrámy, bohatě zdobené ornamenty, dokonce i  tři mausolea tvaru kvádru o stranách dlouhých nejméně šestnáct stop, vytesaná z jediného skalního bloku. Musím ale s lítostí přiznat, že jsem se neodvážil prozkoumat je zblízka. Znám povahu zdejších lidí, kteří nejsou příliš zvyklí na neznámé cestující. Každý neuvážený krok by vyvolal podezření. Nedůvěřiví Arabové by mě mohli obrat o peníze, ukrást mi to nejcennější, co mám, tedy můj deník, anebo mě dokonce i zabít, kdyby zjistili, že jsem nevěřící. Budoucí cestovatelé možná navštíví toto místo pod ochranou vojáků, místní lidé si snad zvyknou na cizince, a tak bude světu odhalena v nejmenších podrobnostech památka starověku, jež nemá obdoby.  Urazili jsme další polovinu míle a před námi se otevřel vstup do soutěsky Al-Siq, jež vede do utajovaného města. Netušil jsem, jaká skvělá překvapení na mne čekají! Soutěska byla vyhloubena ve skalách vodními přívaly, které přinášejí vydatné zimní deště. Její stěny jsou až osmdesát stop vysoké, přičemž se nahoře zužují tak, že občas není ani vidět obloha. Po levé straně ve výši pasu vede vyhloubený kanál, jenž měl za úkol zkrotit vodní živel a dovést vodu do skalních nádrží. Úzké průrvy spadající do soutěsky jsou přehraženy kamennými stěnami, dnes již polorozpadlými, které kdysi vytvářely menší přehrady. Místy je soutěska dlážděná plochými kameny, v nichž jsou ještě patrné stopy vyježděné koly těžkých vozů. Po celé délce lze spatřit ve skále vytesané výklenky, jež zřejmě sloužily jako obětiště. Stěny zdobí i vysoké reliéfy lidských a zvířecích postav v životní velikosti a další skulptury, z nichž jedna představuje celou karavanu.  Můj průvodce se očividně necítil ve své kůži, neboť místní lidé věří, že celé toto dílo stvořili džinové, a proto je radno se mu vyhýbat. Po třech mílích jsme konečně dospěli k ústí soutěsky a před námi se otevřel pohled nevídané krásy – otevřené prostranství s bohatě zdobenou fasádou chrámu či hrobky, vysokou více než čtyřicet stop. Jaký to výsledek nezměrného lidského úsilí! Ruce dělníků odkrajovaly kousek po kousku skálu, aby z ní vydobyly ty nejúžasnější tvary. Vchod, k němuž stoupá několik širokých schodů, vede do ohromné čtvercové komnaty se třemi postranními místnostmi, jejíž stěny jsou hladké a jen při dotyku lze hmatem rozpoznat stopy dláta. Komnata, vysoká pětadvacet stop, postrádá jakoukoliv výzdobu, avšak průčelí vše vynahradí. Sloupy s korintskými hlavicemi se tyčí do výše pětatřiceti stop, basreliéfy zdobí i četné pilastry a kladí. Architrávu vévodí ohromná kamenná váza s víkem a girlandami, která podle místních beduínů ukrývá královský poklad. Proto také této stavbě přezdívají „Faraonův palác“ anebo „Pokladnice“.  Stavba ovšem nenese žádné rysy staroegyptské architektury. Na první pohled je patrné, že byla ovlivněna helénským stylem. Váza na vrcholu nese stopy po střelbě, jak se Arabové snažili ji rozbít v naději, že se začnou sypat zlaťáky.  Vše je dokonale zachované, jako by práce kameníků skončila včera. Po zběžné prohlídce jsme pokračovali mírně se svažující, dosti širokou cestou mezi dvěma skalními stěnami, posetými vytesanými nikami a hrobkami různé velikosti s více či méně dekorovanými vchody. Napočítal jsem jich dvanáct. Do některých jsem zběžně nahlédl a našel v nich další postranní komory, v podlaze vyhloubené hroby anebo ze skály vytesané sarkofágy. Většina fasád, vytvářejících průčelí mnohem větší šíře, než jakou má vnitřní komnata,  nesla podobu komolé pyramidy s postranními pylony. V celé Petře jsem však nenašel dvě totožná průčelí, všechna se od sebe liší alespoň v jemných detailech výzdoby. Někde se dokonce tyčí tři hrobky jedna nad druhou, přičemž skála je tak příkrá, že je nemožné se k nim vyšplhat. Dělníci zřejmě pracovali na vysokých lešeních. Po několika minutách chůze se údolí náhle otvírá do šířky sto padesáti yardů. Celou jeho polovinu zabírá antický amfiteátr, opět vytesaný v jednolité skále, s lavičkami  – podle odhadu – pro více než tři tisíce diváků, s proscéniem i orchestrem a se zbytky sloupořadí. Neuvěřitelné! V okolních skalních stěnách zejí otvory desítek dalších hrobek. Asi po dvou stovkách kroků se údolí rozšiřuje ještě více, od jednoho konce ke druhému měří celých tři sta yardů. Prostředkem se vine zčásti vydlážděné řečiště. Zem je tu poseta ruinami domů, zbytky sloupů, kamennými kvádry. Vše naznačuje, že tu kdysi stálo výstavné město. Nejkrásnější hrobky z celé Petry se nacházejí na východní skalní stěně. Napočítal jsme jich tu přes padesát a i zdáli rozpoznal korintské sloupoví, zdobící vchody do některých z nich. To už jsme se ale přiblížili k západnímu konci Wadi Musa. Zde jsem nalezl pozůstatky další honosné stavby, nazývané „Palác faraonovy dcery“. Po levé straně „paláce“ stojí ruiny chrámu, vedle něhož se tyčí jediný sloup asi třicet stop vysoký a složený z dvanácti částí. Arabové mu dali jméno „Zob faraun“ neboli „Úd faraonův“. Když jsem si však chtěl zbořeninu prohlédnout, můj průvodce zlostně vykřikl: „Nyní vidím, že jsi nevěřící, kterého do města našich předků přivedla touha po pokladu!  Věz, že ti nedovolím odtud odnést jediný kámen, neboť vše, co tu vidíš, leží na našem území a patří tedy nám!“ Dalo mi velkou práci přesvědčit ho, že jediným účelem mé návštěvy je skutečně oběť Hárúnovi. Myšlenka, že jsou v Petře ukryty poklady egyptských faraonů, je v hlavách Arabů i Turků hluboce zakořeněna. Předpokládám, že během uplynulých věků bylo toto místo mnohokrát překopáno hledači bohatství, a to navzdory víře, že je Petra střežena džiny a dušemi zemřelých. Jelikož již zapadalo slunce, raději jsem se podvolil a zamířil ke skalní terase, která vede na vrchol hory s Hárúnovou hrobkou.  Na druhé straně údolí jsem spatřil strmou soutěsku s úzkým chodníčkem s několika stovkami do kamene vytesaných schodů. Touto cestou se lze dostat na plošinu s chrámem zvaným „Klášter“ a s několika desítkami skalních kobek, v nichž kdysi přebývali křesťanští mniši. Cesta k prorokově hrobu byla opět lemována velkým množstvím hrobek. Ještě než slunce zmizelo za obzorem, dorazili jsme konečně k cíli. Položil jsme kozu na  obětní oltář z bazaltového kamene a  nožem jí podřízl krk. Zatímco krev umírajícího zvířete tryskala proudem na  patu hrobky, recitoval můj průvodce předepsanou modlitbu: „Ó Hárúne, ó Hárúne, shlédni na nás. Přinášíme ti oběť nevinného zvířete. Ó Hárúne, ochraňuj nás a odpusť nám. Ó Hárúne, přijmi naši skromnou oběť, byť je to jen hubená koza. Ó Hárúne, uhlaď naše cesty a chval Pána, stvořitele všeho živého!“

Tak nějak mohly vypadat zápisky švýcarského cestovatele Johanna Ludwiga Burckhardta, který strávil na počátku 19. století  několik let v Orientu. Díky své dokonalé znalosti jazyka i prostředí se mohl vydávat za Araba a dostat se tak do míst, která tehdy žádný Evropan navštívit nesměl. Roku 1812 objevil i starověké město Petra, které leží v dnešním Jordánsku a patří k jeho nejznámějším pamětihodnostem. Byl prvním Evropanem, který tento zázrak lidskému umu spatřil.
Petra, památka chráněná UNESCO a v celosvětovém hlasování r. 2007 zvolená za jeden ze sedmi divů světa, je starověkým hlavním městem semitského kmene Nabatejců, kteří tuto oblast obývali asi od 4. století př.n.l. Zbohatli na karavanním obchodu tak, že si mohli dovolit vystavět v nepřístupném údolí, chráněném ze všech stran strmými skalisky, výstavní metropoli, jež neměla ani v tehdejším světě obdoby. Dokončena byla kolem r. 100 př.n.l. a v době největšího rozkvětu zde žilo až dvacet tisíc lidí, především díky skvělému umění Nabatejců zadržovat vodu ze srážek. Petra se ale dlouho se ze své slávy netěšila. Římané si Nabatejce krátce nato podmanili a obchodní cesty přesunuli dále na sever.  Město bylo takřka zapomenuto a čekalo téměř dvě tisíciletí na své znovuobjevení.  Z původního města se zachovala především nekropole s desítkami nádherných chrámů a hrobek, vytesanými do barevného kamene pískovcových skal (odtud pochází i přízvisko Petry, „Růžové město“). Ještě nedávno byla Petra obývána místními beduíny, pro které však jordánská vláda vystavěla v blízkém okolí několik městeček. Přesto zůstává Petra díky čilému turistickému ruchu hlavním zdrojem jejich příjmů. Beduíni zde ve stáncích prodávají nejrůznější suvenýry, šperky a doma zhotovené látky, anebo zajišťují další služby – nabízejí turistům projížďku na velbloudech, oslech anebo na koních. Tuto možnost zcela jistě uvítáte, pokud se rozhodnete navštívit i „Klášter“, k němuž se lze dostat jen strmou soutěskou, v níž je vytesáno na devět set schodů.  Je rozhodně pohodlnější podniknout toto dlouhé stoupání na hřbetě osla. Navíc se jedná o nezapomenutelné dobrodružství, neboť zvířata kráčí neomylně i po chodníčcích širokých jen několik desítek centimetrů, přičemž pod vámi zeje propast hluboká desítky metrů.
Návštěva Petry patří k nevšedním zážitkům. Ohromí již samotný příchod soutěskou, dlouhou téměř pět kilometrů. Průzkumem stovky skalních hrobů a chrámů  můžete strávit několik dnů. V nedaleké „Malé Petře“ se pak pořádají koncerty a divadelní představení, zavítat můžete i do typického beduínského tábora. Po rozloučení s Petrou ze sebe můžete smýt prach v průzračných vodách Akabského zálivu, který odtud leží necelé dvě hodiny autem. Burckhardt k tomu potřeboval tři dny.

Dongio nás vítá v Petře

Amfiteátr

Barvy Petry

Barvy Petry 2

Barvy Petry 3

Barvy Petry 4

Barvy Petry osvěžené zelenou

Dáte si čaj?

Prodavačka suvenýrů

Lidové umění z Petry

Petřan

Pokrokový Beduín 😆

Oslař

Bez nákladu

A s nákladem

Pohřebiště

Skalní hrobky

Příchod k pokladnici

Soutěska

Soutěska 2

Východní stěna

Úsměv pro Nelu

Poštolky – Blue Monday

Posted in Dobré ráno by moznaprijdeijxd on Prosinec 26, 2009

Buone Natale, camerata mio! 😀

A nejen plot máš posranej od ptáků

Hele, koho to sem čerti nesou

Dobrý ráno

Ještě je pod sprchou

Jak to viděj poštolky

Náš vánoční stromeček – od Vivy

Posted in Aby jste se... by moznaprijdeijxd on Prosinec 25, 2009

nějak se sám se sebou  rozkmotřil po štědrovečerním zážitku!

Lidi: Zázrak!

Všechno dobrý

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Prosinec 24, 2009
Díky, i já tobě a vlastně všem z tvého okolí přeju k těm Vánocům všechno dobrý. Zdraví Honza H

Skvělej muzikant a fajn chlap Jan Hrubý na padesátinách Yardy P.

 

Bohaté, veselé a klidné všem

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Prosinec 24, 2009

Bohaté

Veselé

Klidné