Možná přijde i JXD

Pro doplnění Vivy

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Leden 31, 2010

Kéž by se lidi k sobě chovali třeba jako psi ze smečky Blue M.

Ve společnosti lidí

Díky, milá Vivo, za fotky, dopravu a spoustu milých maličkostí

Sofistikované piklení – od Vivy

Posted in Aby jste se... by moznaprijdeijxd on Leden 31, 2010

Milešovka

České středohoří jako na pianě

Cestou z Teplic kolem Ledvic

Spáči

Býk od Nely frivolně útočící

Zima u Blue Monday

Kde je ta myš?

Hnusnej paparazzi

Áách, ten umí drbat záda!

Zimní barvy beze stopy mizí

Dlouhý stín smečky

Stopy smečky když běží jeden za druhým

Už letí

Kdo ji najde první?

Horliví svazáci!

Komu patří romantické Y?

Zimní

Kdo je za plotem?

Sendy v láskyplném sevření

Ahoj Ivanko!

Kdo se má furt koukat na ty cvoky?

Možná přijde i JXD

Nejen plot posranej od ptáků ale i sýkorky bordelářky

Bezhlavě krásné

Kde je?

SYRSKÁ ZIMA – dongio

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Leden 31, 2010

„Tuhá zima a sněhová kalamita nepostihla letos jenom nás. Jakkoliv je to výjimečné, bohatou sněhovou nadílkou   se může občas pochlubit i Blízký východ. Takhle to vypadalo minulý týden v okolí syrského města Homs. Pod sněhem se ocitla nejen dálnice, ale i ulice, lesy, stráně, olivové háje, palmy a lidská obydlí. Jak ale vidíte na poslední fotografii, prohazovat, shrabovat a uklízet tam moc neumějí. Sněhová četa ve složení Nela, Sendy a BM by tam našla určitě uplatnění.“

Globální oteplování

Globální oteplování

Globální oteplování

Globální oteplování

Globální oteplování

Globální oteplování

Globální oteplování

Globální oteplování

Záhadné Jordánsko VII – dongio

Posted in Dobré ráno by moznaprijdeijxd on Leden 30, 2010

Umlčované svitky 4

Schyluje se k boji

Opravdu svitky ukrývaly tajemství, jež mohlo otřást základy samotného křesťanství? Nebo snad nabízely zcela nový pohled na Krista, pohled odlišný od tradičního Ježíšova zpodobnění, jak je známe z Nového zákona? Přinášely nečekané informace o vzniku prvotní křesťanské obce a o cestě, kterou se nové náboženství vydalo? Nebo snad mohl jejich obsah dokonce ohrozit postavení církve? Odpověď na položené otázky není jednoznačná a po pravdě řečeno, je spíše záporná. Svitky neodhalily žádnou ohromující skutečnost, jež by zvrátila kolo dějin. Ať byl totiž historický Ježíš kdokoliv a jakýkoliv, křesťanství vyrostlo z představy mytického Spasitele, zbaveného veškeré reálné „přítěže“. Nezáleží ani na tom, zda mělo křesťanství nějaký ideový vzor, z nějž čerpalo a který byl posléze zapomenut (anebo vzpomínka na něj byla záměrně potlačena). Dnešní křesťanství je náboženstvím, které vytvořil Pavel z Tarsu, a je nepodstatné, jak moc se přitom odchýlil od původních zdrojů.
Přesto však obsah některých rukopisů mohl vyvolat pochybnosti o určitých částech křesťanského učení či o jeho původu, inspiračních zdrojích a vztazích v rané křesťanské obci. A to církev nemohla připustit.
Měla již neblahé zkušenosti z minulosti. První pokusy o vědecké, historické, nikoliv teologické zkoumání křesťanství přineslo osvícenectví. Kritické studium bible si pak vytyčila za cíl celá vědní disciplína – biblistika, která však spíše hledala důkazy na podporu církevního učení. Ránu do zad ale vrazilo církvi její vlastní dítě, Katolické modernistické hnutí, zkráceně „modernisté“. Církev podpořila jeho vznik na sklonku 19. století ve snaze postavit hráz vědecké kritice náboženství, zejména pak křesťanství, kterou de facto zahájilo dílo Ernesta Renana „La vie de Jésus“ („Život Ježíšův“) z r. 1823. V něm tento francouzský teolog a historik demytizoval křesťanství a Ježíše vykreslil jako výjimečného člověka, stále však pouze člověka, jedince formovaného dobou, v níž žil, smrtelného a bez jakékoliv božské aureoly. Renan patřil k nejvýznamnějším vědcům a intelektuálům 19. století a církev nemohla nad jeho závěry prostě mávnout rukou, zvláště když se jeho kniha zařadila – vedle dalšího „heretického“ díla, Darwinova pojednání „O původu druhů“ – k pěti nejprodávanějším a nejčastěji překládaným titulům celého století a když jeho teorie nacházely stále nové a nové příznivce. Vyrostla na nich celá generace anglických agnostiků v čele s Thomasem Huxleyem a Herbertem Spencerem, z Renana citoval Schopenhauer i Nietzsche, jeho dílo se stalo zdrojem všech následujících skeptických, dialektických a materialistických přístupů k náboženství. Hnutí „modernistů“ mělo za úkol vytvořit přesnou vědeckou metodologii, jež by sloužila k potvrzení literární a historické pravdivosti Písma. Do boje s protikřesťanskými polemikami byla nasazena armáda mladých, schopných a akademicky vzdělaných, erudovaných kleriků a teologů, vyzbrojená vědomostmi z celé řady vědních oborů. K hrůze církve však právě ti, na které sázela nejvíce, začali hromadně přebíhat do tábora protivníka. Čím pečlivěji a hlouběji totiž studovali bibli z vědeckého hlediska, tím více se setkávali s nejrůznějšími nepřesnostmi, protiřečeními, nesrovnalostmi, rozpory i se zcela zjevnými nesmysly. Nakonec začali veřejně pochybovat nejen o Písmu samotném, ale i o církevních dogmatech a o oprávněnosti existence církve v podobě, v jakou se během staletí vyprofilovala. V potemnělé laboratoři Vatikánu, jehož představitelé si chtěli hrát na doktora Frankensteina, se zrodilo monstrum, které hodlalo pohltit svého stvořitele. Církev začala šturmovat k protiútoku. Index librorum prohibitorum se opět začal plnit zakázanými knihami a mnozí „modernisté“ byly zbaveni svých postů či odklizeni do zapadlých farností. Roku 1902 vytvořil papež Lev XIII. „Pontifikální biblickou komisi“, odnož Svaté inkvizice, jež měla dohlížet nad katolickými vědci a badateli zabývajícími se studiem Písma svatého a dějinami křesťanství. V preambuli ustavující buly se píše, že posláním komise je „… chránit Boží slovo od všech mylných pohledů a neuvážených názorů, dohlížet na autoritu Písma a dbát o jeho správný výklad…“ Komise, složená zpravidla z dvanácti kardinálů, se přitom měla opírat o sbor konzultantů z nejrůznějších pedagogických, akademických a vědeckých pracovišť. Jedním z nich byla i Ecole Biblique v Jeruzalémě, jež se postupem času stala učiněnou baštou „anti-modernismu“. Není tedy divu, že jakmile se začala na kumránské svitky upírat pozornost odborné i laické veřejnosti poté, kdy byly publikovány první překlady, stal se konzultantem Pontifikální biblické komise i páter Roland de Vaux a zůstal jím až do své smrti, přičemž tuto funkci „dědili“ i všichni následující ředitelé Ecole Biblique. (Poznámka na okraj: Po dlouhá desetiletí stál v čele této komise i dnešní papež Benedikt XVI. a někdejší prefekt Kongregace pro věrouku – čili Svaté inkvizice – Joseph Ratzinger, jenž se ve své snaze o návrat ke katolickému fundamentalismu staví ostře proti modernistickému hnutí a všem změnám, které přinesl II. vatikánský koncil. Mimo jiné se proslavil slovy: „Svoboda aktu víry nemůže ospravedlnit právo na různost názorů. Tato svoboda neznamená svobodu ve vztahu k pravdě, nýbrž značí volnost jedince rozhodnout se v souladu s jeho morální povinností přijmout jedinou pravdu.“ Jinak řečeno, jedinec může zcela svobodně přijmout pravdu hlásanou církví, nedisponuje však svobodou tuto pravdu zpochybňovat nebo odmítat. Svou svobodu rozhodování tedy může dát člověk najevo pouze podřízením se autoritě církve a jedinému „pravému“ učení.)
Existoval opravdu důvod k obavám? Vždyť nález gnostické knihovny v egyptském Nag Hammádí v roce 1945, jenž se svým významem rovnal objevu svitků od Mrtvého moře, církev i křesťanství přečkaly bez úhony, ačkoliv třináct koptských papyrových kodexů obsahovalo četné apokryfy včetně několika apokryfních evangelií. Tyto texty však pocházely vesměs ze 3. a 4. století a vypovídaly pouze o tom, jak se jedna z odnoží křesťanství vydala filozofickým směrem gnosticismu, nikoliv o samotných zdrojích a počátcích křesťanské víry či o době, v níž křesťanství vznikalo. Nezavdávaly tedy příčinu k žádným polemikám. Podávaly sice pohled na Ježíše jako na gnostického spasitele, nicméně tento pohled byl vytvořen až poté, kdy se křesťanství již etablovalo jako nové náboženství. Navíc katolická církev neměla ke koptským rukopisům téměř výhradní přístup jako ke kumránským svitkům, neboť všechny texty z Nag Hammádí byly publikovány během tří let od data nálezu a byly tedy přístupné nejširší veřejnosti.
S kumránskými rukopisy tomu však bylo jinak.
Jak byly nalezené svitky průběžně studovány, ukázalo se, že všechny kumránské rukopisy lze zhruba rozdělit do dvou základních skupin. Jednak na „biblický materiál“, tedy na korpus biblických knih, jak je známe ze Starého zákona i dnes, jež se od dnešního znění lišily jen v nepodstatných maličkostech (chybí jen kniha Ester, zatímco některé z knih jako Izaiáš se našly v několika verzích). Druhou skupinu pak tvoří texty, jež nemají ke Starému zákonu či židovské tóře žádný vztah a které nebyly do té doby vůbec známy. Této skupině dokumentů se dostalo označení „sektářský materiál“. Mohlo by se zdát, že větší význam i dopad budou mít především texty biblické. Již samotný název „biblický“ vzbuzuje asociace, jež vedou k jistému očekávání překvapujících zjištění souvisejících s Písmem svatým. Pravý opak je však pravdou. „Biblický materiál“ se ukázal být naprosto neškodným, neobsahoval žádná šokující odhalení ani nepřinesl žádné nové pohledy na vývoj biblických textů. Říkáme-li „neškodný“, nemyslíme tím ovšem „bezvýznamný“. Svitky s biblickými texty ukázaly, jak věrně uchovávala masorická tradice původní předlohu. Přestože do objevu kumránských rukopisů byl nejstarším známým hebrejským zachycením tóry tzv. Leningradský kodex, sepsaný kolem r. 1000 n.l., neliší se jeho verze až na drobné maličkosti od znění, jež přinesly kumránské svitky.
Mnohem důležitější obsah však měly „sektářské materiály“, mezi nimiž byly objeveny komentáře k některým „prorockým“ knihám, např. k Habakukovi, vojenské a organizační řády, teologická, mesianistická a astrologická pojednání anebo pravidla, jimiž se řídilo společenství, usazené údajně v Kumránu. Označení této literatury za „sektářskou“ lze považovat za velice chytrý krok pátera de Vauxe, jenž tento termín vymyslel. Chtěl tím od těchto rukopisů odpoutat pozornost, neboť pod pojmem „sektářský“ si představíme doktrínu nějakého okrajového, nepříliš významného kultu, texty jakési malé, nereprezentativní kongregace, učení pofidérní anebo i výstřední náboženské obce odloučené od hlavního proudu judaismu i křesťanství, k nimž se však nalezené texty ve skutečnosti vztahují zásadním způsobem. Páter de Vaux tak manipulativně přiměl „nezasvěcené“ přijmout jím stanovený konsensus, podle kterého rukopisy vytvořila a posléze uschovala kumránská sekta, a přijmout rovněž tvrzení, že touto sektou byli již od starověku známí esejci, a že tito esejci, jakkoliv pozoruhodná odnož judaismu, neměli žádný vztah k hlavním náboženským směrům své doby.
Přes tento „nátlak“ ze strany de Vauxova týmu však bylo již od prvních zveřejnění přeložených textů zřejmé, že „sektářské rukopisy“ mají mnoho společného jak s rabinistickým judaisem, tak jak se vyvinul v průběhu 1. století n.l., tak i s ranými, prvotními formami křesťanství. Čím vehementněji páter de Vaux a jeho společníci tvrdili opak, tím větší podezření budili.
Prvním z textů, které po zveřejnění vyvolaly bouřlivý ohlas, byl svitek nazvaný „Společenství Nové smlouvy“. Hovořilo se v něm o jeho vůdci, „Učiteli spravedlnosti“, jenž byl považován za mesiáše a který byl pronásledován, mučen a potupně usmrcen. Jeho přívrženci věřili v brzký konec světa, po němž budou spaseni jen ti, kteří v „Učitele“ uvěřili. Rovněž z dalšího textu se dalo usoudit, že „Učitel spravedlnosti“ by mohl být jakýmsi „prototypem“ Krista a že za skutečnou kolébku křesťanství je možné pokládat Kumrán, nikoliv Betlém anebo Nazaret. Jedinečnost a výlučnost Ježíše Krista byla ohrožena, ochránci křesťanské tradice začali bít na poplach, k boji se chystali i jejich kritici. S napětím se očekávaly publikace a překlady dalších svitků. Přitom bylo jasné, že stejně důležité jako samotný obsah rukopisů bude i zjištění, kdo byl jejich autorem a kdy či kde byly vlastně sepsány.

Kumránské skály

Dnes ještě slunce zapadá nad Jeruzalémem

Beduínský pastevec v údolí Jordánu

Noc u beduínů

Salemovi synové

Pro Nelu

Islám XIX – dongio

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Leden 29, 2010

Stručný slovník islámu – „C-Č“

cizoložství – (arabsky „zina“, „smilstvo“), podle koránu jedno z nejtěžších provinění a hříchů, ať už se jedná o předmanželský nebo mimomanželský sex. Korán pohlíží stejně na cizoložníky muže a na cizoložnice ženy a přisuzuje jim stejné tresty. V koránu se cizoložství týkají tři súry (súra 24, verš 26: „Zkažené ženy patří ke zkaženým mužům a zkažení muži patří ke zkaženým ženám, zatímco zachovalé ženy jsou pro zachovalé muže a zachovalí mužové jsou pro zachovalé ženy“, súra 17, verš 32: „A nepřibližujte se k cizoložství, neboť to ohavnost jest a špatná cesta“ a súra 7, verš 33: „Rci: ´Pán můj věru zakázal jen necudnosti veřejné i tajné, hřích a bezprávnou svévoli´“). Trest za cizololožství předepisuje korán (bití) a následná ústní tradice, tzv. hadísy (smrt). Šarí´a nerozlišuje mezi pohlavím. Za předmanželský sex jsou muž nebo žena potrestáni sto ranami holí, za manželskou nevěru ukamenováním („radžm). Za znásilnění existují stejné tresty jako za smilstvo. Pokud byl násilník ženatý, je ukamenován, pokud byl svobodný, je mu vyplaceno sto ran holí a na jeden rok je vyobcován ze společenství. Za cizoložství se pokládá dokonaný pohlavní styk (penetrace), který musí být ale prokázán čtyřmi hodnověrnými, bezúhonnými svědky, muslimy. Křivé nařčení z cizoložství je trestné. V současné době se islámským právem předepsané tresty za cizoložství praktikují oficiálně v Afghánistánu, Íránu, Saudské Arábii a v Nigérii, kde je každoročně odsouzeno k smrti ukamenováním několik mužů a žen. Mimo legislativní systém však dochází v zaostalých muslimských komunitách k vraždám zejména žen a dívek, které předmanželským sexem nebo nevěrou pošpinili čest rodiny. Viz čest.

čas – (arabsky „zamán“). Kategorie rozpracovaná v islámské spiritualitě do několika rovin: čas objektivní, čas lidského života, čas prorocké mise. Chápání času vévodí otázka, jak slovo Boží, tj. věčnost, vstupuje do lidského života, tj. konečnosti. Nabízejí se různá řešení, která ovšem spojuje jedna společná zásada – uvádět čas lidského života do vztahu k času zjevení či smlouvy, kterou uzavřel Bůh s Adamem. Objektivní čas je zpravidla vysvětlován nikoliv jako plynutí, ale jako sled jednotlivých okamžiků, v nichž je svět opakovaně tvořen, z čehož plyne odmítání principu kauzality. Čas prorockých misí představuje sled po sobě jdoucích proroků, kteří skládají zjevení jako mozaiku. Na konci tohoto času stojí Muhammad, prorok islámu, oznamující a stvrzující konečnou hranici času lidstva – poslední soud. Čas lidského života, tedy trvání člověka mezi narozením a smrtí, limituje predestinace. V islámské filozofii se lze rovněž setkat s pokusy odlišit čas objektivní (vnější) od času duše (vnitřního).

čest – islám problematiku cti ve svatých textech neřeší, přesto se v muslimských společenstvích s touto kategorií často setkáváme, především v souvislosti s vraždami žen kvůli pošpiněné cti. U Arabů i jiných národů je otázka cti spojována zejména se třemi hlavními oblastmi: odvaha muže, vztah hostitele k hostovi a především sexualita ženy. Podle tradičních představ žena, která přijde o panenství před sňatkem anebo která se dopustí cizoložství, pošpinila čest rodiny a zasluhuje nejpřísnější potrestání – smrt. Za pošpinění cti rodiny se někdy považuje i to, když žena byla znásilněna, za ztrátu cti to pokládají i samy ženy. Proto například téměř 80% sebevražedných atentátnic v Iráku tvořily v jistém období ženy, které byly znásilněny a přály si zemřít (jak se později ukázalo, jejich znásilňování bylo připravováno tak, aby mohly být později přemluveny k teroristickému činu – za organizování těchto aktivit byla před několika lety odsouzena v Iráku jedna žena). V roce 2008 došlo v Saudské Arábii k případu, kdy otec zabil svou dceru jen za to, že byla na Facebooku ve spojení s mužem (chat). V současné době se vraždy ze cti objevují téměř výhradně v muslimských komunitách (v Evropě především mezi Turky). Ve většině muslimských zemích je však zabití ze cti trestným činem, i když za něj není zpravidla udělován trest smrti jako za jiné vraždy (rodiny často vyberou k provedení vraždy nezletilého mužského příslušníka, jenž nemůže být potrestán tak jako plnoletý občan). V Izraeli dochází k vraždám ze cti mezi chasídským obyvatelstvem (ukamenování), zákoník za tyto vraždy uděluje doživotí. Tyto zločiny jsou převážně páchány mezi nižšími a nevzdělanými sociálními vrstvami obyvatelstva, v minulosti se objevovaly i v křesťanských zemích (Řecko, Itálie). K poslednímu zaznamenanému případu vraždy „křesťanské“ dívky, která se dopustila předmanželského styku a byla zabita vlastním bratrem, došlo r. 1964 na Sicílii.

člověk – bytost stvořená z hlíny a nespecifikované tekutiny („kapka přilnavá“), tvarovaná a oživená Bohem. Proces stvoření člověka je v koránu zmiňován několikrát, v podstatě se shoduje s biblickým podáním. Podle koránu není člověk svou podstatou ani dobrý, ani zlý. Na rozdíl od křesťanského pohledu se člověk nerodí ve hříchu, islámské řešení je spíše kompromisní. Člověk je nadán duší, která může podlehnout zlu, hříchu. Kdo zlu vzdoruje, získává výhodu pro „život příští“. Člověk je po dobu života vystaven zkouškám jak ze strany ďábla, tak ze strany Boha. Odměny a tresty budou udělovány Bohem při posledním soudu, který je považován za konec dějin člověka. Otcem lidského rodu je Adam, jenž byl stvořen s cílem plnit úlohu chalífy, zástupce Boha na zemi.

ZPOVĚĎ – Vladimír Ondyse

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Leden 28, 2010

Dívám se na tvou fotografii, mami, a nevím, jak mám začít…

Vzpomínáš, jak mě v dětství rozbolel zub? Táta s bráchou se vysmívali mému strachu ze zubaře a zarputile mě posílali na zubní pohotovost, když jsem šílený bolestí mlátil hlavou o stěnu pokoje, zatímco ty jsi ke mně přisedla na lůžko, uchopila mě za ruku a mlčky čekala, až se mi uleví. Nikdy jsem na to nezapomněl, mami. Tenkrát jsem pochopil, že každý si musí svou bolest protrpět sám, ani ten nejbližší člověk ji nemůže sejmout, ale je hrozně důležité, když ti projeví svou účast tím, že tě drží za ruku ve chvíli, kdy je nejhůř, a neblábolí všeobecně známé pravdy jenom proto, že se ho momentálně netýkají. Ráno mě bolest stejně donutila jít k lékaři.

Nyní se cítím jako tehdy v noci, ale s tím zítřkem to bude horší. Události posledních dnů jsou výsměchem osudu a není zde nikdo, o koho bych se mohl opřít.

S bráchou jsme měli odjet před dvěma měsíci do Himalájí jako účastníci mezinárodní výpravy. Po škrtech v rozpočtu došlo k několika změnám a mohl se zúčastnit pouze jeden z nás, tak odcestoval Heřman. Nebudu ti vysvětlovat, jak toho dosáhl, ale vyrazilo mi to dech. Před odletem za mnou přišel a požádal mě, abych se u nich doma občas zastavil a dohlédl na Evu. Odmítl jsem a rozešli jsme se dost chladně.

Snažil jsem se na všechno zapomenout, ale minulý týden jsem k nim zašel pro dvě knihy, které potřebuji kvůli zkoušce, a Eva chtěla, abych se zdržel na večeři. Nehodilo se mi to, mezi sedmou a osmou měla přijít Mirka, a Evu to rozesmutnilo. Odpoledne odvezla malou Evičku na vyšetření do nemocnice a byla z toho špatná. Zůstal jsem a ona pookřála. Prostřela v obýváku a po večeři jsme otevřeli láhev tokajského vína. Začali jsme si povídat o životě, čas příjemně plynul a úplně jsem zapomněl na schůzku s Mirkou. Eva se mi svěřila, jak to je bez bráchy nesnesitelné, je pryč třetí měsíc a cítí se jenom jako nedokonalý člověk. Trochu jsme se opili a začala mne hladit. Šeptala, že voním jako Heřman, že jsem celý Heřman, lidi si nás jako dvojčata často pletou, a ve mně vypukl zmatek, protože to není pravda. Líbal jsem ji do vlasů a čekal, až se uklidní, i když se mi moc líbila od prvního okamžiku, kdy nás Heřman seznámil, ale nechtěl jsem využít situace. Věřil jsem, že když to zvládneme, bude po Heřmanově návratu všechno jako dřív.
Odešel jsem po půlnoci, když usnula v křesle. Domů jsem se vracel po nábřeží, v duchu si říkal, jak je dobře, že se můžu dívat do očí bráchovi s klidem, měl jsem radost sám ze sebe a připadal si jako dokonalý chlap.
Další dny jsem měl plno práce s přípravou na zkoušku, skoro jsem nevytáhl paty z domu, a velmi jsem přivítal nesmělé cinknutí zvonku. Domníval jsem se, že je to Mirka, a cestou ke dveřím jsem si připravoval vysvětlení pro zameškanou schůzku.

Za dveřmi stála Eva a s provinilým úsměvem se zeptala, jestli může dál. Přikývl jsem a nabídl jí čaj. Při písničkách z desky Nic ve zlým, nic v dobrým jsme si povídali o všem možném a vyhýbali se zmínce o posledním setkání. Dopili jsme čaj a Eva místo odchodu vytáhla z igelitky balíček se studeným kuřetem a dvě láhve tokajského. Zamrazilo mě, ale když jsem viděl, jak je zkroušená, pokrčil jsem rameny a přinesl skleničky. Mezitím si z poličky půjčila jednu z knih. Řekla: „Dante Alighieri!“ Poznal jsem podle intonace hlasu, že o něm vůbec nic neví. Jedl jsem a Eva si listovala v knize. Pak ji vrátila mezi ostatní knihy a zeptala se, zda vím, proč přišla.

Přikývl jsem a dodal, že pro všechny tři bude lepší, když zmizí dřív, než se to stane. Zvedla se, ale místo ke dveřím zamířila ke mně, svlékla mi košili a hlavu mi přitiskla na nahá ňadra. Cítil jsem vůni ženského těla i zběsilý tlukot srdce. Řekl jsem, ať odejde, ale ona tvrdila, že bych ji musel vyhodit. Na to jsem neměl sílu.

Zoufale jsem si přál, aby to dopadlo jako minule, a přísahal, že s ní už nikdy nebudu pít tokajské víno. Zaslechl jsem, jak horečnatě šeptá, že je lepší, když se to stane se mnou, než kdyby šla hledat nějakou náhodnou známost, a její polibky mě zbavily zbytku zábran. Milovali jsme se dlouho a nenasytně. Z její strany to snad ani nebyla nevěra, ale mně bylo po probuzení hrozně. Z výčitek se mi udělalo nevolno a hanbou bych se nejraději propadl. Co jsem to bráchovi udělal?!

Kousal jsem se do rtu a nejraději bych se neviděl. Zavřel jsem oči, ale ani to nepomohlo. Eva spala a usmívala se, jako by všechno bylo v nejlepším pořádku. Zmocnil se mě vztek. Nešetrně jsem ji probudil. Její pohled byl plný něhy a mně došlo, že vlastně patří Heřmanovi. To mě ještě víc popudilo. Posbíral jsem části Evina oblečení roztroušená po koberci, hodil je na lůžko a řekl, ať vypadne.
Do oči se jí vloudilo stejné provinění. Přikývla, mezi dveřmi se na okamžik váhavě zastavila a pak odešla bez rozloučení.

Dal jsem si studenou sprchu a celou noc nezamhouřil oka, ale ráno to bylo ještě horší. Dopoledne jsem prochodil po nábřeží, než jsem skončil v zastrčené hospodě. Když jsem se vracel večer domů, dole na křižovatce se srazila tramvaj s nákladním autem. Nebyl to hezký pohled, raději jsem odešel.

Ve schránce na dopisy jsem našel obálku s magnetofonovou kazetou. Udiveně jsem zakroutil hlavou, ale když jsem ji založil do přehrávače, bylo vše jasné.

Uslyšel jsem hlas Evy. „Prosím tě, sedni si a chvíli mě poslouchej. Až teprve doma jsem si plně uvědomila, jak hluboce jsem zasáhla do tvého soukromí. Asi mám nešťastnou povahu, ale nesnáším samotu. Přivádí mě do hrozných stresů a nemám nikoho, s kým bych si mohla popovídat o věcech, o kterých jsem hovořila s tebou. Navíc mám nepotlačitelnou touhu se fyzicky milovat. Nejsem tak obratná, abych dokázala popsat, jak bolí touha po muži, a tys mi pomohl. Chtěla jsem, abys to byl právě ty, protože jsem doufala, že mi porozumíš, že cítíš jako já, ale najednou mám strach, že jsem tě donutila udělat něco proti tvému přesvědčení. Vím, že jsem na to neměla právo, ale ty dva večery s tebou byly moc hezké. Během nich jsem zažila krásný pocit porozumění, jestli víš, jak to myslím. To milování bylo vyvrcholením. Život je takový, jaký je, s mnohým neuchopitelným i nevysvětlitelným, a já jsem díky tobě ušla další kousek cesty. Asi to tak má být, ale chtěla jsem ti říct ještě něco. Heřman tohle cítí jen tak z dálky, podvědomě. Vůbec mu to nevyčítám, jenom mě mrzí, že s ním nic podobného nikdy nepoznám, a to, co si ty dnes vyčítáš, by ti on udělal s klidem Angličana. Heřman už je takový a je třeba ho tak brát. Jestli máš potřebu vymazat mě z mysli, moc mě to mrzí a nevím, jak to odčiním, ale na ty dva naše večery nikdy nezapomenu.“
Její hlas odezněl, ale pásek v kazetě se odvíjel dál.
Do hlubokého ticha zazněl smích z ulice.
Zavřel jsem okno a sevřel hlavu do dlaní, ale stejně to bylo marné.

Už ani nevím, jak dlouho jsem tak seděl a bránil se šílenému rozhodnutí, ale když jsem sáhl po telefonu, na druhé straně to nikdo nevzal. Až teprve dnes jsem se, mami, dozvěděl, že Eva se stala jednou z obětí dopravní nehody tramvaje s nákladním autem. Kdybych se tehdy v noci zachoval jinak, mohla žít.
Mami, já jsem ji vlastně zabil svou ohleduplností k Heřmanovi!

Co se stalo? – od Vivy

Posted in Anketa by moznaprijdeijxd on Leden 25, 2010

Když jsem byla tuhle v Brně, objevila jsem ceduli. Nechtěla jsem šířit paniku – co když se jedná jen o vtipný kousek místních recesistů?
Pak mi mejlem přišlo logo…
No, posuďte  sami, co si o tom myslet…

Br...

Logo z mailu

Deprese – od Sendymana

Posted in Aby jste se... by moznaprijdeijxd on Leden 24, 2010

Mám deprézi. Netřeba zdůrazňovat, proč. A ani nebudu – bůhví, kdo všechno to tu čte.
Ostatně, stejně netřeba zdůrazňovat, že do začátku loňského roku jsem netušil, co to ta depréze je. Jistě, byly dílčí neúspěchy, ale jelo se dál, močálem černým, kol bílých skal. Tunel byl krátký a světýlko svítilo jasně. Ale teď se to, po chvilkové „spokojenosti“, zase začalo hrnout – zleva zprava. Ani to není něčí aktivita, jenom to vyplynulo. Staré resty, odložené do nevědomí kvůli aktuální potřebě něčím se zabývat. Souvislosti jsou zarážející a pro neznalého nepochopitelné.
Ale JSOU.
A jak si tak tu deprézi užívám, rochňám se v ní a myšlenkami se vracím někam k únoru-březnu loňského roku s myšlenkami na radikální řešení. V době, kdy každý normální člověk dávno spí…
…nechávám puštěný počítač, protože si skoro permanentně stahuju nějaké filmy. Jen vypnu monitor a když už ta mrcha běží, tak přitlumím zvuk a naladím si na kýžené spaní rádio Beat. Žel, spaní je pro mne v poslední době skoro neznámým pojmem. Ale teď to beru jako štěstí. Nemít tohle štěstí, spal bych a neslyšel písničku, dávno zasunutou někam hluboko do nevědomí.
Ale já nespal a slyšel jsem, někdy okolo páté ráno. Tady je:

Sladké je žít

(Vladimír Mišík)
Šel jsem si sednout k řece a koukal jak vlny jdou,
šel jsem si sednout k řece a koukal jak vlny jdou.
A potom jsem tam skočil, byl jsem hned pod vodou.
Vyplul jsem a začal vzlykat, vyplul jsem a spustil křik,
vyplul jsem a začal vzlykat, vyplul jsem a spustil křik.
Kdyby voda nebyla tak chladná, byl bych už nebožtík.

Vyjel jsem šestnáct pater a koukal Bohu do oken,
vyjel jsem šestnáct pater a koukal Bohu do oken.
Myslel jsem na svý děvče a dlouho váhal se skokem.
Stál jsem tam a začal vzlykat, stál jsem a spustil křik,
stál jsem tam a začal vzlykat, stál jsem a spustil křik.
Kdybych nebyl tak vysoko, byl bych už nebožtík.

Tak asi budu žít dále, nezbývá, než abych žil,
tak asi budu žít dále, nezbývá, než abych žil.
Pro lásku bych třeba umřel, ale pro život jsem se narodil.
Můžete mě vidět vzlykat, slyšet mě jak spustím křik,
můžete mě vidět vzlykat, slyšet mě jak spustím křik.
Má milá, třeba se VZTEKNI, nebude se mě nebožtík!!!

NO, ASI TAK…
Díky!!! 😀 😀 😀


Ilustrační foto agentury TJŽ


*Milej Sendy, máš kliku, že neumíš malovat, koukni, jak dopadl tenhle:

Záhadné Jordánsko VI – dongio

Posted in Dobré ráno by moznaprijdeijxd on Leden 23, 2010

Umlčované svitky 3

Společenství zasvěcenců

Páter de Vaux pečlivě volil, koho vybrat do mezinárodního týmu expertů, jenž se bude věnovat překladu a studiu nalezených svitků.  Adepti museli splnit několik podmínek. Především, pochopitelně, museli vyhovovat po odborné stránce. Přestože se nabízela celá řada jmen, nebylo snadné získat všechny, které de Vaux oslovil.  Jedinečný úkol byl sice lákavý,  svitky skutečně představovaly materiál nedozírné hodnoty, nicméně řada vědců si prostě nemohla takový náročný „úvazek“ dovolit z časových důvodů. Práce na rukopisech, které byly shromážděny ve speciální místnosti Rockefellerova muzea, totiž vyžadovala trvalou či alespoň dlouhodobou přítomnost  v Jeruzalémě.  Mnozí z původně zvolených expertů však nemohli přerušit svou činnost na univerzitách či ve vědeckých ústavech, kde působili, a tak docházelo k základní selekci.
Jako první se k páterovi de Vauxovi připojil roku 1953 profesor Frank Cross z McCormickova teologického semináře v Chicagu, jenž zároveň spolupracoval s Albright Institute v Jeruzalémě, kde byl tedy jako doma. Jemu připadlo studium komentářů některých starozákonních textů.  Svitky stejného obsahu dostal na starost  i Američan Monsignor Patrick Skeham, toho času výkonný ředitel jeruzalémského Albright Institute.  Ecole Biblique nominovala Otce Jeana Starckyho z Francie, zaměstnance pařížského Centre Nationale de la Recherche Scientifique  a vynikajícího znalce aramejštiny. Logicky mu tedy připadly všechny svitky psané v tomto jazyce.  Německo zastupoval dr. Claus-Hunno Hunzinger,  jenž dostal za úkol přeložit jeden speciální svitek, „Válečný řád“, a k tomu všechny texty, psané na papyrech, nikoliv na pergamenu. Záhy jej však nahradil francouzský kněz, Maurice Baillet.  Dalším kandidátem Ecole Biblique byl polský kněz Josef Milik, žák a blízký přítel pátera de Vauxe, jenž na jeho přítomnosti v týmu bezpodmínečně trval.  Milik byl pověřen studiem obzvláště důležitých svitků  – starozákonních apokryfů,  pseudoepigrafických textů (tedy těch, které starověký autor připsal pro zvýšení váhy náboženským autoritám jako například prorokům  a patriarchům) a zejména pak „sektářského materiálu“, tedy rukopisů, vztahujících se přímo ke kumránské komunitě, jejímu učení, rituálům a regulím.  Posledním členem týmu se stal Brit John M. Allegro, jenž v té době dokončoval doktorská studia na Oxfordské univerzitě.  Byl jediným agnostikem ze všech, jediným filologem a také jediným, který si svou publikační činností vydobyl vědecký věhlas ještě předtím, než byl přizván ke spolupráci na studiu svitků od Mrtvého moře. Ostatní členové týmu nebyli v akademickém světě příliš známí a proslavili se teprve svou prací na kumránských rukopisech.  Allegrovi přidělil de Vaux několik biblických komentářů (které však, jak se později ukázalo,  byly ve skutečnosti „sektářským  materiálem“) a soubor „mudrosloví“, tj. hymny, žalmy, kázání, morální ponaučení a  pasáže poetického charakteru.   Jak se časem ukázalo, rukopisy, jež dostal do rukou Allegro,   byly mnohem „senzačnějšího rázu“, než kdokoliv mohl předpokládat.  Sám Allegro se pak projevil jako vzpurný individualista, jenž se v žádném případě nehodlal podřídit „konsensu“,  který de Vaux prosadil (nakonec tým také dobrovolně opustil). V čem tato „interní dohoda“ spočívala? Páter de Vaux striktně požadoval, aby žádný z členů týmu  nepublikoval závěry svého bádání bez předchozí konzultace s ostatními a bez jeho osobního souhlasu. V podstatě si vymínil právo cenzurovat názory svých „podřízených“, rozhodovat o interpretaci závěrů i o jejich zveřejňování.  Zároveň trval na tom, že se nikdo bez jeho souhlasu nesmí  seznamovat se svitky, na kterých pracují ostatní. Dodržet tento požadavek však bylo obzvláště obtížné, neboť všechny svitky byly umístěny pod skleněnými deskami na dvaceti velkých stolech v obrovské pracovně zvané „Svitkárna“.  Každý, kdo měl do místnosti přístup, si tedy mohl libovolně pročítat kterýkoliv ze svitků svých kolegů. To také vedlo „rebela“ Allegra k tomu, že do konce života tvrdil, že obsah  mnohých kontroverzních a  převratných rukopisů, které viděl na vlastní oči,  nebyl nikdy uveřejněn.  Allegro rovněž opakovaně kritizoval podmínky, za kterých byly rozpadající se papyry a pergameny ve „Svitkárně“ schraňovány.  Nikdo se tehdy neobtěžoval s nějakou speciální ochranou. Svitky prostě spočívaly pod sklem, vystavené horku, prachu, vlhkosti i větru, který občas vlál závěsy na otevřených oknech. (Jaký rozdíl proti dnešku, kdy jsou svitky uschovány ve speciálním podzemním trezoru s řízenou klimatizací a speciálním osvětlením, každý z nich zabalený do jemného, průsvitného hedvábí mezi dvěma  tabulkami z plexiskla.)
Jednomu badateli, který se k týmu připojil v šedesátých letech,  de Vaux  doporučil, aby postupoval v již tak dosti nárazové činnosti co nejpomaleji, „dokud se ti blázni neunaví a nezmlknou“.  „Blázny“ mínil vědce, kteří podle jeho názoru hodlají „zostudit katolickou církev a křesťanskou víru“. De Vaux dokonce odmítal pořídit kopie a faksimilie všech svitků v obavách, že by se mohly dostat do „nepovolaných rukou“.  Šlo o rozhodnutí značně riskantní v Jeruzalémě 50. a 60. let, kdy město žilo v neustálém ohrožení dělostřeleckými útoky z izraelské či arabské strany.  De Vaux využíval rovněž toho, že až do roku  1967 spadal sektor východního Jeruzaléma, kde leželo Rockefellerovo muzeum,  pod správu Jordánska  a Izraelci do něj neměli bez zvláštního povolení přístup.  Na opakované žádosti izraelských vědců o zpřístupnění svitků či jejich kopií se ani neobtěžoval reagovat a jednoznačně odmítl i nabídku správce izraelské části Jeruzaléma profesora Birana, který navrhnul, aby se zástupci mezinárodního týmu setkali pod ochranou vojenského komanda s izraelskými badateli v izraelském sektoru a poskytli jim několik rukopisů a fragmentů k prozkoumání. Domnívali se (jak se později ukázalo, oprávněně), že některé zlomky z Rockefellerova muzea tvoří celek se zlomky v držení Izraelců.   De Vaux se však choval, jako by svitky byly jeho osobním vlastnictvím a jako by nikdo jiný neměl nejmenší právo je spatřit. Nebyl ovšem jediný. Otec Milik v oné neklidné době přesídlil na několik let do Paříže a v Jeruzalémě se vůbec neukázal. S sebou si odvezl fotokopie svitků, na nichž pracoval, originály zavřel do trezoru Rockefellerova muzea a zakázal k nim jakýkoliv přístup. Po izraelsko-arabské válce r. 1967 dokonce již nikdy nevstoupil na izraelské území.
Ve srovnání s postojem Izraele ke svitkům z Kumránu se snaha o monopolizaci přístupu k rukopisům,  kterou projevoval de Vauxův tým,  ukazovala v ještě ostřejším světle. Navzdory tíživé politické situaci nechala izraelská vláda postavit speciální muzeum, Svatyni Knihy, v níž bylo uloženo sedm důležitých svitků, které se podařilo získat Sukenikovi, i všechny další, drobnější zlomky.  Výsledky bádání, na němž se podílela především Hebrejská univerzita, byly od samého počátku průběžně publikovány, takže se s nimi (stejně jako s fotokopiemi originálních materiálů) mohli vědecké kruhy i zájemci z řad laiků záhy seznámit.  Ostatně izraelští badatelé se museli ze svého postupu odpovídat přímo vládě a nepřímo vědecké obci i celé veřejnosti. S obdobnou rychlostí postupovali při zveřejňování „svých“ svitků i Američané. Naproti tomu si tým z Rockefellerova muzea, dotovaného nejrůznějšími soukromníky, užíval nekontrolované  svobody bez jakéhokoliv dohledu. Sami jeho členové brzy podlehli dojmu, že tvoří jakýsi exkluzivní klub, samozvanou elitu, a podle toho se také chovali.  Osobovali si takové pravomoci a vytvářeli aureolu takové prestiže, že „nezasvěcence“ zvenčí brzy přesvědčili o správnosti svého jednání.  Toto výsadní postavení vzbuzovalo v jinak normálních učencích očividně ty nejtemnější instinkty.
Není tedy divu, že se stejnou svévolí, s jakou se zmocnili svitků, přistupovali i k jejich interpretaci. Svitky představovaly tak bohatý, jedinečný a s ničím nesrovnatelný materiál, že přímo volaly po spolupráci celé řady specialistů z několika vědních oborů, od historie a archeologie, přes filologii, sémantiku a lingvistiku, až po paleografii, papyrologii, chemii a samozřejmě teologii. Některé z manuskriptů sice byly podrobeny i laboratorním testům a srovnávacím analýzám, dlužno však podotknout, že se pohříchu jednalo o svitky či zlomky, které nepocházely z Rockefellerova muzea.  Většina členů mezinárodního týmu však střežila svou „kořist“ jako oko v hlavě a nemínila se o ni s nikým dělit.  Výsledky svého bádání prezentoval každý sám, bez podrobné konzultace s odborníky z dalších vědních disciplín, zato však s tichým požehnáním pátera de Vauxe.  Tým představil vědecké i laické veřejnosti svou vlastní interpretaci svěřených textů, a to interpretaci značně ortodoxní, dogmatickou a rigidní. Jakékoliv odchylky od „správného pohledu na věc“ se rovnaly herezi.  Dosáhl tak „konsensu“ nejen v nakládání se svitky, ale i v jejich výkladu – jediným správným byl ten, jenž srhnul Ronald de Vaux ve svých přednášekách pro Britskou akademii věd r. 1959 (přednášky pak byly publikovány pod názvem „L´archéologie et les manuscrits de la Mer Morte“ roku 1961).  Kdokoliv se pokusil jeho závěry zpochybnit, dočkal se nevybíravých útoků, napadání, odsouzení a výsměchu.
Tato prazvláštní situace ostatně pokračovala i po smrti pátera de Vauxe r. 1971. Ačkoliv neměl z oficiálního hlediska jakýkoliv právní ani morální nárok na výhradní zacházení se svitky, svěřil na sklonku života „svůj“ materiál (tedy rukopisy, jimiž se osobně zabýval) člověku, kterého si vybral sám. Dominikánský mnich páter Pierre Benoit se stal nejen „držitelem“ de Vauxových svitků, ale i jeho nástupcem v čele  „týmu zasvěcenců“. Takové postoupení práv, privilegií a výsad na archeologický materiál historického významu bylo bezprecedentní.  Ještě podivnější však bylo, že vědecký svět proti této „transakci“ nijak zvlášť neprotestoval. Možná proto, že jakékoli protesty byly stejně zbytečné.  Akademická obec se nezmohla na odpor ani poté, kdy se de Vauxovým postupem nechali inspirovat i ostatní členové týmu a každý z nich si zvolil před odchodem na odpočinek anebo před smrtí svého „dědice“, přičemž se ve všech případech jednalo o katolické kněze. Církvi se tak dařilo držet monopol a neomezenou kontrolu nad svitky až do roku 1987, kdy zemřel páter Benoit a kdy  izraelská strana, jíž v r. 1967 připadly svitky jako „válečná kořist“ po vyhrané Šestidenní válce, uplatnila právo na schválení kandidáta na post vedoucího mezinárodního týmu, i když jedinou její podmínkou bylo, že  hlava týmu musí pobývat minimálně šest měsíců v roce v Jeruzalémě a osobně řídit práci na svitcích.  Novým následovníkem pátera de Vauxe se tak stal další katolický teolog, profesor John Strugnell, odborník na starozákonní studia a na počátky křesťanství. Pod jeho vedením však pokračovaly dál staré praktiky, včetně více než váhavého postupu při zveřejňování zkoumaných svitků. S výsledky zkoumání se mohla odborná veřejnost seznámit vlastně jen jediným způsobem – prostřednictvím krátkých článků, které publikovalo nakladatelství Oxford University Press  pod názvem „Objevy v jordánské Judské poušti“. První část se všeobecným úvodem vyšla  v r. 1955, další v r. 1961, třetí v r. 1963, čtvrtá dva roky nato, pátá v r. 1968,  šestá v r. 1977, sedmá v r. 1988 a osmá, zatím poslední, v r. 1990.  Kromě „Měděného svitku“ s popisem ukrytého chrámového pokladu však byly zveřejněny pouze fragmenty, z nich některé čítaly pouhé tři čtyři řádky (přestože logika věci by naznačovala, že nejprve budou zpracovány souvislé texty a pak teprve zlomky, neboť jejich uspořádání, kompletace a porovnávání  zabere mnohem více času).  Jediná obsáhlejší publikace, která se do r. 1990 objevila, nepocházela z pera některého z oficiálních členů týmu, ale vydal ji r. 1968 „dezertér a renegát“ John Allegro.
Uzavřená skupina badatelů tak byla schopna naprosto ovládnout jednu  úzce specializovanou vědeckou oblast na dlouhá desetiletí. Metodami, hodnými zednářské lóže a předávanými z generace na generaci, převzala vládu nad materiálem nesmírné ceny a taktikou zdržování manipulovala s výsledky zkoumání.
Proč všechno to utajování? Proč  ty zákulisní machinace? Proč ta neochota? Proč ta nevraživost? Proč ta liknavost? Proč, proč, proč…?
Důvod byl jediný…

Wádí Ram: Čajový dýchánek

Kerak: Matka a syn

Kerak: Spáči

Kerak: Tvář

Světla a stíny beduínského stanu

Pozor! Od 15. února diskuse jen pro registrované.

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Leden 21, 2010

Vážení čtenáři, Neviditelný pes se ve spolupráci s Lidovými novinami rozhodl ukončit anonymitu v diskusích. Každý, kdo bude chtít diskutovat na Neviditelném psu, se musí zaregistrovat pod skutečným jménem a adresou. Na ni odešleme autorizační kód, pomocí něhož svoji registraci aktivujete. Pokud jste si již vytvořili účet na Lidovky.cz, můžete ho automaticky použít i pro Neviditelného psa.

😆

Docela srandovní pokrok před volbami, kdy se opět očekává velké vítězství socialismu a nikdy jinak v Čechách, na Moravě i ve Slezsku.