Možná přijde i JXD

„Noční lov“ – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Únor 28, 2010

Noční lov

http://www.olinnejezchleba.cz/

JAROSLAV OLIN NEJEZCHLEBA –  (100PROmotion 2010) Tak to konečně vyšlo ! To Ti to trvalo, prde ! Nevím o nikom, kdo by si v Čechách víc zasloužil-a-jestě-neměl sólovku. A jestli se někomu ze sousedů Sudeťáků nezdá, že píšu o debutu muzikanta narozeného v Kyjově a bydlícího v Praze, tak je to proto, že k našemu regionu má tento chlápek vztah úzký a vřelý. Byl tu nejmíň dvakrát operovanej (jo, v našem zařízení a.s., kzcr.eu, mou rukou – a přežil !) – a taky tu asi před 20 lety jednou visel ze 17 patra jen za prsty a paty (jasně, že z mýho bytu – to by byly titulky !) a co toho tady taky vychlastal…! Tak ať mi nikdo neříká, že nemá  v Ústeckém kraji nárok !

Tak jemnej začátek –  kdo byste to do toho drsana řek´ ? (No, drsana musím opravit hned zkraje – Olin je náhodou fakt hromotluk jen zvenku od pohledu, ale jinak duše silně vorosená – to vám garantuju !) A jak tam ten Norbi kreslí a modeluje claptonovský obloučky, to předznamenává vlastně celou desku. Jo – já jsem ještě neřekl, že to s Olinem celý natočil Norbi Kovács, fenomenální kytarista, o němž melu i na jiném místě tohoto čísla v rámci živáku – a jestli měl Švejk pravdu v tom, že každej Maďar může za to, že je Maďar a jestli to má bejt hanlivý, tak je Norbi výjimka. A je tu druhá skladba – „Klamný konec“ – no tenhle text mi ale mluví nejen z duše, ale i z jater a z pinďoura ! Co my jsme takových situací už zažili – tož kurva – Oliné ! A furt žijem – to je úspěch  ! Jelikož kromě prvního textu „Něco se chystá“, poťouchliny Marka Ebena, napsal všechnu hudbu i slova Olin osobně, zjišťuju, že je chlapec autorem mně velmi blízkým, neboť popisovačem životní (sur)reality. A taky četl „Zločin a trest“ – to chvályhodný, nejen proto, že jsem ho protrpěl taky, ale to by měl prostě asi znát každej. A takový texty, jako „U doktora“ nebo  titulní „Noční lov“, to jsou prostě majstrštyky epického dadaismu, jestli něco takovýho oficiálně existuje – a jestli ne, tak jsem ten termín právě zavedl a Olin je v něm velmistrem ! „Ráj“ je píseň zcela jiného druhu, totiž životopis. Něco pro kádrováky. A tady, Oline, ti přece jen jednu jebnu za ucho – aspoň nebudou říkat, že to máš koupený – tady je FAKT jeden obrácenej přízvuk ! Fůůj !!  No ale jestli tohle je jediná věc, kterou můžu tý desce vytknout, tak snad vidíte, že je prakticky dokonalá. Srovnám-li to s okolním marasmem (což teda skoro nemá cenu), v němž většina ani netuší, co to obrácenej přízvuk je… – no, nechám toho. Každopádně předposlední „Stesk“ je zcela speciální a v oficiální diskografii kohokoliv neslýchaná záležitost a Olin si ode mě tímto vysluhuje hlubokou poklonu, protože neznám nikoho, kdo dokázal takhle veřejně zmrdy pojmenovat. Jo, soudruzi, sežeňte si tu desku nebo se aspoň v krámě koukněte do bookletu ! Třeba – budem-li mít štěstí – vás to šlehne na place. I když… mluvíme o hroších. Ovšem krematorní varhany vám tu sluší, ani nevíte, jak !  No a „Poslední“ je taková pouze zařazením, jistě ne významem. Nedělám to často, abych probíral takhle jedno číslo za druhým, ale tady mi to tak přišlo. A vlastně jsem furt mluvil o Olinovi a většinou o textech. Ale ten Norbi, abych se vrátil k začátku, je tam TAK důležitej – to byste nevěřili. Celá ta deska je – teď nevím, jestli jeho zásluhou, nebo jestli to tak chtěl Olin, ale nejspíš obojí – taková meditativní, decentní, jemná, zasněná, filosofická… Oline, dělá to ta slivovice, nebo co, chlapéé ? Hele, dávám 4+1/2  hvězdičky z 5 možných, a to jen proto, že jsi mě zarmoutil absencí své hitůvky „V pivu je totiž Bůh“, neboli „Locomotive Breath“, kterou zarputile odmítáš natočit, že to jako bez Ivana Wünsche nemá cenu, ale já myslím, že právě na jeho památku by se to udělat mělo – a je to Tvoje těžká parketa. (Ovšem uznávám, že na tuhle poněkud esoterickou desku by se moc nehodila,) Tak příště, jo ?

Nízké jarní slunce – od Vivy

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Únor 28, 2010

Nenávidím ho. Strká mi do ruky hadr a do hlavy cpe výčitky. Dere se špinavým oknem do bytu a ukazuje paprskem, jak prodlouženým prstem, na nedostatky. Může být však dneska okno jiné než špinavé? Vždyť mrazy sotva povolily. Slunce je nekompromisní a nevidí, že jsem se celou zimu snažila domácnost pulírovat k dokonalosti. Odhalí kapku tuku odstříklou ze smažení řízků na kachlíky stejně tak, jako otisk manželova palce na šuplíku…

Prach. Je hnusný.  Poletuje vzduchem, ale díky světlu se stává uměleckým dílem. Zlaté kuličky se spolu honí a vytvářejí obrazce jak v kaleidoskopu… Ale dosedají. Mrchy. Nejvíc na monitory a věž. Či spíš POD věž. Vždycky při utírání prachu na těch nejelektro místech zavadím o nejdůležitější džekový kontakty a ladíme pak připojení aspoň dva dny.
Ale letos jsem na toho bonzáka vyzrála. Koupila jsem si nové značkové hadry. Ty čistí…
A taky zatahuju žaluzie.

Pro jistotu 😀

Sendy od Sendymana

Ragnarök pro Blue Monday

Palestina pro dongia

Pozvánka – Martin Tomášek

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Únor 27, 2010

Teplický výtvarník Martin Tomášek zve čtenáře blogu MPIJXD

Záhadné Jordánsko XI – dongio

Posted in Dobré ráno by moznaprijdeijxd on Únor 27, 2010

Umlčované svitky 8

Věda ve službách víry

Od samého počátku po nálezu rukopisů se  skupina odborníků sešikovaná kolem pátera de Vauxe snažila přesvědčit vědeckou i laickou veřejnost, že svitky byly pravděpodobně sepsány dlouho před vznikem křesťanství a že komunitu, která je shromažďovala, opatrovala a posléze i ukryla, tvořila sekta esejců, o nichž přinesli svědectví někteří antičtí autoři jako například Plinius Starší anebo Josephus Flavius.  Kupodivu, přestože se jednalo po saducejích a farizejích o třetí nejvýznamnější směr judaismu na přelomu letopočtu, Nový zákon a raná křesťanská literatura o nich zarytě mlčí. Toto „utajování“ mohlo mít pádné důvody, jak si povíme v příští kapitole.

De Vaux prosazoval teorii, že všechny texty od Mrtvého moře vznikly ve 2. –  1. století před n.l., a zároveň razil názor, že veškeré historické události v nich odražené  se vztahují k době vlády Makabejských. Dospěl dokonce k závěru, že „Bezbožným knězem“, o němž se zmiňuje komentář k Abakukovi a který pronásledoval a pravděpodobně i zabil „Učitele spravedlnosti“, musí být nade vší pochybnost Jonatan Makabejský anebo jeho bratr Simeon, kteří se ve své době těšili výsadnímu postavení v náboženském i politickém životě státu.  Páter de Vaux byl zároveň přesvědčen, že nepřátelská  vojska, která vtrhla do země,  lze ztotožnit s římskou armádou, jež pod velením Gnaea Pompeia Magna (Pompeia Velikého) okupovala Judeu v r. 63 př.n.l.  Historický horizont událostí popisovaných ve svitcích tak de Vaux posunul bezpečně hluboko do předkřesťanské éry a zažehnal tím nebezpečí, jemuž mohlo být vystaveno učení Nového zákona a křesťanské tradice.

Přestože  některé ze svitků vznikly zcela jistě v předkřesťanském období, bylo by chybné domnívat se, že z této doby pocházejí úplně všechny rukopisy, jak vydedukoval de Vaux. Vnitřní analýza textu například dokazuje, že se nemohlo jednat o armádu republikánského Říma, nábrž o vojska císařská, přičemž monarchie byla nastolena až r. 27 př.n.l., kdy Césarův adoptivní syn Oktavián přijal titul Augustus (o „králi“ nepřítele a přinášení obětí před vojenskými korouhvemi se zmiňuje „Válečný řád“ i „Komentář k Abakukovi“, z čehož jasně vyplývá, že se muselo jednat až o římskou vojenskou intervenci z r. 66 n.l.)

Podobné námitky však páter de Vaux nejen odmítal, ale jejich autory pokaždé nevybíravě napadal v odborném tisku. Nemohl totiž připustit, aby se historické pozadí vzniku svitků posunulo o více než stovku let dopředu, do období velkého protiřímského povstání. Zároveň však nemohl odmítat tak přesvědčivé argumenty. Proto vždy svou polemiku opíral o evidentní důkazy stáří některých svitků a o výsledky svých archeologických výzkumů, které byly podle něj mnohem významnější, než „pofidérní textová analýza, založená na rozboru pravopisu“.  Přestože byl profesí historik, dokázal šmahem odsoudit závěry pomocných historických věd, pokud narušovaly jeho konstrukci. A přestože nebyl profesí archeolog, stavěl své teorie na poznatcích, získaných při archeologických vykopávkách, které sám prováděl.  Jak se ale později ukázalo, byl schopen tyto výsledky upravovat a vykládat tak, jak se mu hodilo.

Archeologický průzkum uskutečnil v Kumránu v letech 1951, 1953, 1956 a 1958. Jak bylo pro de Vauxe příznačné, nepřizval k vykopávkám žádné další experty.  Ve své urputné snaze prokázat, že mezi Kumránem a raným křesťanstvím neexistuje žádná spojitost, uveřejňoval své závěry ve velkém chvatu, aniž by stačil podrobit nálezy patřičnému zkoumání. Není divu, že se dopouštěl chyb anebo dokonce záměrně s výsledky manipuloval. Teprve v 60. letech se podařilo prosadit, aby Kumrán prozkoumal tým archeologů nezávislých na Ecole Biblique a na páteru de Vauxovi.  Výsledky těchto vykopávek v mnohém  upravily či zpochybnily de Vauxovy závěry.  A až po de Vauxově smrti se ukázalo, že se neštítil ani podvodného zacházení s nalezeným archeologickým materiálem, jenž by mohl vyvracet jeho teze. Takový postup je z hlediska vědecké etiky naprosto nepřijatelný a ohromil tím vice, že se jej dopustil renomovaný odborník a především kněz.

De Vaux narazil při vykopávkách na silnou vrstvu popela, který svědčil o obrovském požáru, jemuž padlo kumránské osídlení za oběť a po kterém bylo místo zcela nebo alespoň částečně na několik let opuštěno. Jak dosvědčují nálezy mincí, k požáru došlo přibližně na počátku vlády Heroda Velikého, který panoval v Judeji od r. 37 př.n.l. do r. 4 n.l. Sídlo pak bylo znovu vystavěno, když se vlády ujal Herodův syn Archelaus, který spravoval Judeu jako etnarcha (nikoliv jako král) v letech 4 – 6 n.l.

Podle de Vauxovy teorie obývala Kumrán pokojná, mírumilovná komunita asketických esejců, kteří vycházeli s hlavními proudy židovství i s vládnoucí mocí bez jakýchkoliv problémů. Pokud  by tomu tak bylo, pak požár, jenž sídliště zničil, musel vypuknout náhodou anebo byl následkem nějaké přírodní katastrofy, nikoliv lidského záměru (například při dobývání během boje).  Páter de Vaux tedy musel najít stopy takového přírodního živlu, jenž mohl být příčinou požáru, aby mohl vyloučit lidský úmysl a nemusel odpovídat na otázky, kdo a proč by útočil na sídlo pacifistických esejců, kteří neměli žádné nepřátele. V cisterně, jež byla vyhloubena ve skalním podloži a zadržovala dešťovou vodu, nalezl trhlinu vedoucí napříč nádrží.  V článku, který publikoval záhy po ukončení archeologického průzkumu, však uvedl, že se trhlina táhla po celé délce návrší, na němž bylo zbudováno sídliště.  Odborná veřejnost neměla důvod jeho tvrzení nevěřit, a proto se stejnou důvěrou přijala i de Vauxovo vysvětlení, podle něhož trhlinu takových rozměrů mohlo způsobit jen zemětřesení. Následný oheň pak zničil všechny budovy. Vycházel přitom ze zprávy Josefa Flavia, který se o jednom zemětřesení z počátku Herodovy vlády v r. 31 př.n.l. zmiňuje. To páteru de Vauxovi stačilo, aby učinil ničím nepodložené závěry, založené navíc na neexistujícím terénním zlomu (pomineme skutečnost, že de Vaux nepožádal o odborné vyjádření geology anebo seizmology a že je téměř nemožné určit přesně dobu, kdy došlo před tisícovkami let k malým otřesům půdy lokálního rozměru).  Nezávislý archeologický průzkum z 60. let totiž zmiňovanou trhlinu vůbec neprokázal. Archeologové našli pouze trhlinu v nádrži,  ta však mohla být způsobena jak zemětřesením, tak sesuvem půdy anebo erozí. De Vaux si „obří“ trhlinu prostě vymyslel!  Navíc neposkytl ani vysvětlení, proč v případě, že sídlo bylo skutečně opuštěno kvůli zemětřesení, započala jeho nová výstavba až o více než tři desetiletí později, jak dokládají nálezy minci a keramiky.  Když se nakonec k výstavbě přistoupilo, byl „nový Kumrán“ osídlen během několika krátkých měsíců.  Toto zdržení přitom zcela přesně odpovídá letům, v nichž vládl Herodes Veliký.  Na počátku jeho panování byl Kumrán zničen a opuštěn a krátce po jeho smrti byl znovu v rychlosti osídlen.  Součástí obnovy bylo přitom posílení obranné věže a zbudování ochranného náspu. O těchto fortifikačních prvcích se však de Vaux ve svých zprávách také vůbec nezmínil, upozornil na ně až následný nezávislý průzkum.  Zkušenému oku archeologa, jakým de Vaux bezesporu byl, však rozhodně nemohly uniknout. Do jeho mozaiky však nezapadala představa, že Kumrán mohl být zničen z příkazu Heroda Velikého a že se nikdo neodvážil zahájit opětovnou výstavbu za panovníkova života. Nedokázal by odpovědět na dotaz, proč nedošlo k výstavbě okamžitě po zemětřesení, pokud byla kumránská komunita s Herodem v tak dobrých vztazích, jak de Vaux tvrdil. Nabízí se ale docela jiné vysvětlení. Kumrán byl zničen z Herodova příkazu a opětovná výstavba mohla být zahájena až po jeho smrti. Jaký by však měl Herodes důvod vypálit sídlo náboženské obce esejců, s níž nevedl žádné spory a která byla zcela vzdálená jakýmkoliv politickým aktivitám? Obývali Kumrán opravdu esejci? De Vaux se podobným otázkám vyhýbal a zarputile trval na své teorii o zemětřesení.

Ještě výrazněji je vidět de Vauxovo libovolné nakládání s fakty v případě dalších archeologických nálezů, zejména mincí. Ve svých dvou statích, věnovaných archeologickému průzkumu Kumránu a uveřejněných v Revue biblique r. 1954 a později v r. 1959, popisuje silně zoxidovanou minci, kterou nalezl při prvních vykopávkách a na níž rozpoznal insignie X. legie. Poukazoval přitom na zprávu Josefa Flavia, podle níž X. legie dobyla Jericho, vzdálené jen nějakých deset kilometrů od Kumránu. Tento důkaz   mu stačil k odvážnému závěru:  Kumrán byl zničen X. legií v roce 68 n.l. Žádný z rukopisů od Mrtvého moře tedy nemohl vzniknout po  červnu r. 68.  Jak však později jiné prameny i archeologické nálezy prokázaly, X. legie v okolí Jericha vůbec neoperovala, nýbrž střežila severní vstup do údolí Jordánu. Josephus Flavius poskytl nepřesnou informaci, což u něj ostatně nebylo výjimkou, a de Vaux tuto zavádějící informaci použil k podpože své hypotézy.  I kdyby ale vycházel z nepřesných údajů, stále tu  byla mince se znakem legie, která mohla de Vauxovu teorii významně podpořit. Bohužel, de Vaux nemohl odborníkům poskytnout ani její fotografii. Při třídění archeologického materiálu a jeho převážení do Rockefellerova muzea se totiž bedna, v níž byla mimo jiné uložena i zmiňovaná mince, údajně ztratila. Nezbývalo než věřit de Vauxovu úsudku. Jaké však bylo překvapení, když se po de Vauxově smrti mince i s podrobným popisem a označením „X. legie?“ našla v jeho pozůstalosti. De Vaux minci záměrně zapíral a nejspíš moc dobře věděl, proč tak činí. Jak prokázala odborná expertíza, mince totiž pocházela z Aškalonu a byla vyražena r. 73. Dnes již nezjistíme, jestli de Vaux udělal chybu, k niž se později styděl přiznat, anebo zda zcela úmyslně lhal.  V každém případě se zachoval velice neprofesionálně a navíc zásadním způsobem ovlivnil interpretaci archeologických nálezů.

Obdobně si počínal i v dalších případech.  Pokud učinil nějaký nález, který nebyl v souladu s jeho teorií, mávnul nad ním prostě rukou.  Minci, která kolovala v oběhu v letech 138 -161 n.l., například  komentoval slovy: „Pravděpodobně ji tam ztratil náhodný návštěvník“.  Vůbec se však nezatěžoval myšlenkou, že k podobné „náhodné ztrátě“ mohlo dojít i v případě mincí z ranějších období, které jeho hypotézy datování a chronologie kumránského osídlení podporovaly.

Ostatně de Vaux své důkazy opíral především o numismatické nálezy.  Přitom je však interpretoval mylně anebo účelově. Během vykopávek bylo nalezeno v Kumránu asi 450 bronzových mincí, přičemž nejstarší pocházela z r. 135 př.n.l. a nejmladší z r. 136 n.l.  Největší počet mincí pak spadal do období let 103 – 76 př.n.l. (143 kusů) a r. 6 – 67 n.l. (254 kusů), což svědčí i o obdobích nejvyšší aktivity sídliště. To ovšem příliš neodpovídalo de Vauxově teorii o tom, že svitky byly sepsány v době velekněze Jonatana, který je v nich oznažen za „Bezbožného kněze“.  Jonatat totiž zastával velekněžskou funkci v letech 160 – 142 př.n.l., tedy půl století přen prvním obdobím zvýšené koncentrace mincí.  Páter de Vaux potřeboval důkaz o co nejranějším založení Kumránu a tento důkaz mu poskytla jediná mince z r. 135 př.n.l., přestože zdravý rozum napovídá, že komunita pravděpodobně osídlila Kumrán v období, z něhož pochází i největší množství mincí (nehledě na skutečnost, že starší mince mohla být v oběhu i třicet let poté, co byla vyražena).  Své tvrzení o zániku kumránského sídla r. 68 n.l. dokládal de Vaux tím, že  všechny mince z následujících období jsou  římského původu, z čehož bylo podle něj možné vydedukovat, že se v Kumránu usadila římská posádka. I  v tomto směru se de Vaux mýlil anebo záměrně zaváděl pozornost jiným směrem. Jednak se v Kumránu našly i pozdější judské mince z doby bar Kochbova povstání (132 – 136 n.l.) a jednak páter de Vaux „zapomněl“, že po porážce protiřímského povstání ztratila Judea samostatnost, což bylo vyjádřeno symbolicky i ztrátou práva razit vlastní mince.  Jediným oběživem zůstaly římské peníze. Pokud nálezy mincí něco dokazují, pak dokládají pouze to, že Kumrán byl osídlen až do r. 136 n.l. a neříkají  zhola nic o datu sepsání nebo uložení rukopisů. V článcích a statích pátera de Vauxe se několikrát opakuje věta, že archeologické nálezy plně korespondují s historickými zprávami a historickými fakty („les données et les rapports d´histoire“) o zničení Kumránu r. 68 n.l. Opět velká lež. Archeologické nálezy  dosvědčují, že život v kumránském sídlišti neustal ani po roce 68, zatímco žádné historické zprávy o zničení Kumránu neexistují. Antičtí autoři se o konci Kumránu  nezmiňují, konec kumránského osídlení není historicky vůbec zachycen.  „Historická fakta a historické zprávy“ , na něž páter de Vaux poukazoval,  byly jen jeho „historickou fikcí“.

Ze všech pojednání, která páter de Vaux o Kumránu sepsal, rovněž vyplývá, že v něm  jednoznačně spatřoval jakési klášterní sídlo (pro popis pozůstatků budov používal dokonce výrazy jako „scriptorium“,  „dormitář“, „rajský dvůr“, o obyvatelích se několikrát zmínil jako o „kumránských mniších“).  Zcela nepochopitelně přehlížel vojenský charakter některých staveb, například ochranného valu anebo obranných věží, jejichž zdi byly téměř půl metru silné a vstupovalo do nich vchodem ve výši druhého patra.  Když páter de Vaux objevil při prvních vykopávkách objekt, jenž byl později identifikován jako tavící pec,  omezil se jen na konstatování, že „v  Kumránu se zřejmě nacházela dílna na výrobu předmětů, vyžadujících značný žár“.  Jistě, tavící pec v sídle mírumilovných mnichů nezapadala do de Vauxových představ, neboť dobře věděl, že tehdy znamenala tavící pec jediné  –  a sice výrobu zbraní.  Při pozdějších výzkumech se rovněž našlo větší množství kovových hrotů šípů a formy na jejich odlévání. Není možné, aby páter de Vaux na podobné nálezy nenarazil. Přesto o nich v jeho zprávách není ani zmínka.  Což buď svědčí o páterově naprosté odborné nezpůsobilosti anebo o snaze zatajovat údaje.

Zatím poslední archeologický výzkum prováděný v Kumránu v 80. letech pod vedením progesora Golba z univerzity v Chicagu dospěl k jednoznačnému závěru: „Kumrán byl bezpochyby vojenským zařízením. Jelikož se nanašly žádné pozůstatky papyru či pergamenů ani žádné psací pomůcky a náčiní, je rovněž pravděpodobné, že svitky nebyly sepsány či opsány zde, nýbrž v Jeruzalémě, odkud byly přivezeny do Kumránu pod ochranu jeho zdí a jeho bojovníků.“  V té době páter de Vaux již nežil. Kdo ví, jak by reagoval na skutečnost, že se jeho pracně budovaná konstrukce, jíž obětoval i vědeckou čest, bortí jako domeček z karet.

Krajina u Kumránu

Pastevci poblíž Kumránu

Kumránští kluci dnes

Izrael v mlze

Zase dárek pro Nelu a opět s řidičem

ČEŠI CHTĚJÍ MÍT HLAVU JAKO MARTINA – Vladimír Ondys

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Únor 25, 2010

Čepice už vyprodali!

Titulek z http://aktualne.centrum.cz/ekonomika/penize/clanek.phtml?id=661599 mne velice pobavil se všeobecněním. V zájmu upřesnění musím dodat, že nechci mít hlavu jako Martina, díkybohu mám svou, a poněvadž na televizi nekoukám, olympijské hry nijak nesleduji ani v jiných médiích, vím o Martině jenom tolik, že bruslila na rybníku, ač by si prý zasloužila postavit krytou halu i z mých daní. Martino, nasrat, ale stejně je mi to prej hovno platný, společný prachy se vždycky nějak prošustrujou v Čechách, aby si moc nevyskakovali všichni, kterejm nezbejvá nic jinýho než od vejplaty kapesnýho za práci k vejplatě bruslit na hodně tenkým ledě i v červnu kvůli rovnosti v nejhlubší pokleslosti.  Třeba Ti tu halu postaví všichni, kteří si namastí kapsy na takové reklamě, bez účasti podivně socialistického státu a pak to bude snad i nadějnější pro ostatní bruslaře, jako jsem já a podobní.

Jinak blahopřeju!

😆

Islám XXIII – dongio

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Únor 23, 2010

Stručný slovník islámu –  „H“

hadis – viz tradice

hadždž – viz pouť do Mekky

hádždž – (arabsky „ten, kdo vykonal pouť“, turecky „hadži“). Čestný přívlastek muslima, který absolvoval pouť do Mekky. Pouť by měl vykonat alespoň jednou v životě každý dospělý, tělesně a duševně zdravý věřící. Hadždž (hadži) se používá i jako zvášť zdvořilé oslovení staršího a váženého člověka, bez ohledu na to, zda byl či nebyl v Mekce, v hovorovém jazyce má však hadždž někdy i ironický nebo pejorativní nádech, poukazující na vysoký věk („starý dědek, stará bába“).

al-Hákim, Abu Ali Mansur Tariq – (985-1021), od r. 996, kdy mu bylo jedenáct let,  šestý fátimovský (ší´itský) chalífa nazývaný rovněž al-Hákim bi Amr Allah („Vládce z příkazu Božího“) a šestnáctý ismai´lovský imám. Nejrozporuplnější  vládce fátimovské dynastie. Během své relativně dlouhé vlády musel čelit četným povstáním v porobených krajích, soupeření s abbásovským chalifátem v Bagdádu, vzpourám sunnitů, dvorským intrikám, snahám vezírů o převzetí vlivu i soupeření mezi Berbery a Turky v armádě, na druhou stranu se mu podařilo rozšířit syrské državy na úkor Byzantinců až k Aleppu. Jeho vláda je charakterizována náboženskou intolerancí vůči jinověrcům, jež vyústila ve zboření chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě (v posledním období vlády však byl vůči křesťanům a židům mnohem smířlivější). Výrazná postava v historii drúzského náboženství (viz drúzové). V dospělém věku u něj pravděpodobně propukla duševní choroba, projevující se návaly vzteku, stihomamem, nedostatkem sebekontroly.  Nakonec uvěřil v to, že je Božím vtělením na zemi. V noci 12. února 1021 odjel na svou obvyklou noční vyjížďku do hor poblíž Káhiry a nikdy se nevrátil. Při pátráni nalezli pouze jeho osla a zkrvavený oděv. Jeho zmizení je dodnes záhadou. Na trůně ho vystřídal jeho syn Ali az-Zahir, místo něhož však vládla až do své smrti r. 1023 jako regentka Hákimova starší sestra Sitt al-Mulk.

halal – (arabsky „zákonný, dovolený zákonem“). Termín značící, že daný jev, objekt nebo čin je v souladu s islámským zákonem (opak harám, tedy zakázaného). Je zaměřen například na chování, oblékání, slovní projev a stravovací předpisy. V běžné řeči se však výraz halal vztahuje především k potravě. Islám reguluje, co správný muslim smí a nesmí jíst i jakým způsobem má být zvíře, určené k snědku, poraženo (tzv. dhabihah – rituální podříznutí, při němž zvíře vykrvácí, týká se jen savců a ptáků, nikoliv ryb, plazů či obojživelníků). Jedná se o obdobu židovského výrazu „košer“.  Zakázáno je požívání vepřového masa, krve, alkoholu, masa zvířat obětovaných na pohanských oltářích, masa z mršin a masa ze zvířete, které bylo uškrceno či ubito, uhynulo na zranění anebo se stalo obětí dravce (pokud nebylo podříznuto ještě zaživa). Jestliže však není jiné jídlo k dispozici, je povoleno požívat i potravu, jež není halal.

hamdala – hovorové pojmenování zbožné formule „Al-hamdu lilláhi“ („Chvála Bohu“), v běžném jazyce zkracované na „hamdulillah“. Tato slova se objevují v úvodu první súry koránu (viz Fátiha) a často slouží v každodenní konverzaci (podobně jako křesťanské „chvála Bohu“ nebo „díky Bohu“). Běžně se používá napříkald jako odpověd na dotaz „Jak se máte?“ při pozdravu.

haram – posvátné místo. V předislámské Arábii označovalo prostranství před pohanskými svatyněmi. Islám používá výrazu haram pro označené oblasti kolem dvou svatých měst, Mekky a Medíny. Neveříci mají do haramu zakázán přístup a platí v něm i jiné zákazy, například nošení zbraní, lov a zabíjení zvěře, trhání květin, kácení stromů. V Mekce tyto zákazy „nesmějí“ být porušeny, v Medíně by „neměly být porušeny“ (činy typu „harám“ a „makrúh“). Třetí svaté místo islámu („al-haram aš-šaríf“) tvoří okolí mešit Kubbat as-sachra („Kopule skály“) a al-Aksá v Jeruzalémě. Toto místo však nepodléhá tak striktním zákazům jako Mekka a Medína.

harám –  viz zákazy

harém – (arabsky „harím“). Součást příbytku vládců a vyšších státních či vojenských hodnostářů, kde pobývali otroci, eunuši, popřípadě ženy žijící v konkubinátu s pánem domu. Tento zvyk převzali někteří příslušníci umajjovské dynastie v 7. století od byzantských vládců a aristokracie, jako běžná součást života vládnoucích vrstev se však tato instituce etablovala až ve vrcholném období abbásovského chalifátu (9. – 10. století). Tehdy vládla umělecká vyumělkovanost a harémy se staly vděčným objektem zájmu architektů a uměleckých tvůrců, známkou prestiže a bohatství. Jako takové bývaly terčem kritiky z řad reformistických a asketických hnutí. Za největšího rozmachu islámské říše strážci, eunuši či konkubíny z harémů často dosahovali vysokého společenského postavení a politického vlivu. Vysloveně pejorativní nádech získal harém v Evropě během jejího ohrožení osmanskou říší v 15. – 19. století.  Harémy byly zrušeny revolučním dekretem Mustafy Kemala Atatürka r. 1924. Harémem se též nazývá ženská část tradičního islámského domu, tedy místo, kam mají cizí návštěvníci zakázáno vstupovat.

Hárút a Márút – viz andělé

Hasan – starší syn chalífy Alího Ibn Abí Tálib a Muhammadovy dcery Fátimy, milovaný vnuk Muhammadův a druhý ší´itský imám (625 – 670). Po zavraždění  Alího r. 661 byl Hasan v Iráku prohlášen chalífou a vyzván, aby se postavil do čela boje proti syrským uchazečům o trůn, tj. Umajjovcům. Hasan stanul v čele armády, jež se měla střetnout s jeho protivníkem Mu´avijou, avšak jelikož se mu příčila myšlenka, že muslim by měl bojovat proti muslimovi, nabídl v předvečer bitvy  soupeři vyjednávání, jehož výsledkem bylo dobrovolné odstoupení od nároků na hodnost chalífy výměnou za doživotní apanáž (snad v souladu s Muhammadovým proroctvím, podle něhož se jeho vnuk Hasan zaslouží o sjednocení znepřátelených skupin muslimů).   Stáhl se do Medíny, ale i po odchodu do ústraní byl neustále ohrožován jak ze strany přívrženců chalífy Mu´aviji, tak ze strany svých někdejších sympatizantů, kteří mu nedokázali odpustit, že se tak snadno vzdal svých nároků.  Rovněž Mu´avija  spatřoval v Hasanovi překážku, jež by jednou mohla bránit jeho vlastnímu synovi Jazídovi v převzetí moci. Slibem manželství s Jazídem tedy podplatil jednu z Hasanových žen, Dža´du, která manžela otrávila jedem smíchaným s medem (nakonec ji však chalífa provdal jen za svého dvořana).  Hasan zpravidla není zařazován do chronologických seznamů panovníků, někteří islámští histrorici, a to i sunnitští,  jej však považují za jednoho ze spravedlivě vedených chalífů.  Ší´itská tradice zařadila Hasana mezi přední ší´itské mučedníky. Hasanovi potomci se stali dědičnými vládci Mekky a o toto postavení je připravili až Sa´údovci (viz Hášimovci).

Hášimovci – někdy je také užíván tvar Hašemité. Potomci rodu Banú Hášim z mekkánského kmene Kurajš, ze kterého pochází i prorok Muhammad. Dějiny hášimovského rodu nabyly na významu od Hasana, syna Alího a Fátimy (viz heslo výše). Hasan se po násilné smrti svého otce zřekl hodnosti chalífy a stáhl se do ústraní. Jeho potomci se stali dědičnými vládci Mekky a posvátného okrsku (později nazýváni šarífové), kterými přes různé politické peripetie zůstali až do  1. světové války. Mekkánský šaríf Husajn (nazývaný král Hidžázu) se r. 1918 pokusil v rámci britského plánu na ovládnutí celé oblasti o obnovu arabsko-islámského chalifátu. Roku 1924 jej však porazili wahabbitští Sa´údovci. Jeho syn Fajsal se stal králem Iráku, ale r. 1958 byla irácká dynastie svržena revolučním převratem. Druhý syn Abdulláh byl ustanoven králem Zajordánska (jeho pravnuk Abdulláh II. je dnes jordánským králem).  Přes genealogickou vazbu na Alího a Hasana, kteří stáli na počátku islámského schizmatu, se Hášimovci hlásí k sunnitské větvi, nelpí na legitimním nástupnictví v linii Alího rodu a neaspirují na přiznání „svatého statutu“ pro hášimovský rod, což je jednou ze součástí ší´itského dogmatu. Rodový nárok na funkci strážců Mekky však vede k trvalému napětí mezi Jordánskem a Saúdskou Arábií.

hazrat – čestný titul, jímž jsou oslovovány nejvýše postavené osobnosti, a to jako duchovní, tak světské (výraz pochází z perštiny). Titul hazrat může předcházet oslovení Boha či jména proroků, imámů, mučedníků a osobností zvláště uctívaných (např. „hazrate Ísá –  vznešený Ježíš“). Pokud titul předchází oslovení panovníka či jiné vysoce postavené osoby, lze ho překládat jako veličenstvo, jasnost, excelence. Tento termín se může objevit i ve spojení se jménem města, v němž jsou uloženy pozůstatky významného světce apod.

hereze – (arabsky „zandaka“). Termín, označující odklon od sunnitského dogmatu či nepřátelství vůči islámu „z vlastních řad“. „Zindík“ („heretik“) je významově odlišný od slova „káfir“ („nevěřící“) a není totožný ani s výrazy „mušrik“ („pohan“) či „murtadd“ („odpadlík“).  Podobně jako u jiných islámských výrazů i v tomto případě se projevuje nedostatek ekvivalentů z křesťanské terminologie. Původně se toto slovo vztahovalo na vyznavače perského dualistického zoroastrismu a manicheismu, kteří nebyli považováni za „lid knihy“ a byli pronásledováni. Za Abbásovců se toto označení používalo pro mystiky a různé volnomyšlenkáře. Fundamentalistická islámská hnutí dnes používají výrazu „zandaka“ při kritice světských režimů v islámských zemích.

hidžáb – rouška, jímž si muslimka zakrývá vlasy nebo obličej. Jde o nařízení právní vědy, jež nevyplývá z koránu nebo tradice. Raně islámský pohled na ženu byl v mnohém tolerantnější než pozdější právní interpretace. Muhammad v koránu doporučuje zahalování jako prostředek obrany proti mužskému chtíči a jako výraz cudnosti, nikoliv jako výraz nadřazenosti muže nad ženou, viz korán 24:30-31, 33:59 (ze stejného důvodu se zahalují například křesťanské řádové sestry). Historická věda se dokonce domnívá, že příkaz k zahalování ženy převzal islám z křesťanství poté, kdy se rozšířil na křesťanská území (v křesťanství se tato povinnost opírala o slova sv. Pavla, viz Korintským I,  11:3-10: „Chtěl bych však, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy je její muž a hlavou Krista Bůh…  Pokud se žena nechce zahalovat, pak ať se rovnou ostříhá. Pokud se ale stydí ostříhat nebo oholit, ať se zahaluje. Muž si nemá zahalovat hlavu, neboť je obrazem a slávou Boží. Žena je ale slávou svého muže. Proto ať se žena zahaluje na znamení autority kvůli andělům.“) Různé právní školy se liší v názoru na otázku ženiny nahoty. Podle některých smí žena na veřejnosti obličej i vlasy odhalit, měla by však vlasy zakrýt při modlitbě. Jiní ulamá doporučují zahalování úst a nosu, jednoho oka, popřípadě celé tváře. Praxe v islámských zemích se různí. V ortodoxních režimech je zahalování povinností, v liberálnějších zemích je věcí svobodného rozhodnutí ženy. V Libanonu, Sýrii či Jordánsku je ke spatření mnohem více nezahalených žen (hlavně mladých dívek) než zahalených, v Saúdské Arábii nebo Íránu může být nezahalená žena potrestána pokutou či vězením. V některých zemích je hidžáb symbolem zaostalosti a překážkou emancipace (například jordánská královna Rania zásadně hidžáb nenosí ve snaze dát ženám příklad, stejně jako manželka libanonského ministerského předsedy Saada Haririho, sunnitské muslimka, Syřanka Lara Azm), fundamentalistické směry naopak prosazují nošení hidžábu jako formálního projevu protestu proti sekulární moci. Mnohdy se muslimka začne zahalovat po vykonání pouti do Mekky na znamení úcty k Bohu.

hidžra – (arabsky „odchod“). Jeden z klíčových pojmů islámské věrouky, název pro odchod pravověrných z bezvěrecké společnosti. Tento obecněji chápaný pojem vychází z události, kdy prorok Muhammad odešel z Mekky do Medíny, neboť byl pro svou prorockou činnost pronásledován předáky mekkánského kmene Kurajšovců. K hidžře došlo v měsící rabí al-awwal r. 622 gregoriánského kalendáře. Historické bádání dokazuje, že výběr Medíny (původním jménem Jasrib) měl docela racionální důvod. Muhamamd tam byl přijat na základě dohody s tamními znesvářenými kmeny jako vůdce, náčelník a soudce, přičemž Medínští se dobrovolně zavázali k přijetí islámu.  Tento postup byl zcela v souladu s tehdejší politickou a právní praxí v Arábii, spočívající v uzavírání dočasných smluv o ochraně nebo vzájemně výhodném spojenectví. Ze strany Medínských bylo tedy přijetí islámu čistě účelovým krokem a rovněž Muhammad chápal hidžru jako cestu k zajištění bezpečnosti své a svých souvěrců. Už v této fázi islámu lze tedy spatřovat základy jeho ideologicko-politického rázu. Datum počátku lunárního roku, v němž k hidžře došlo, zvolili muslimové za počátek islámské éry a islámského letopočtu.

Hizbulláh – (arabsky „Strana Boží“). Hnutí libanonských ší´itů, které vzniklo na počátku osmdesátých let 20. století. Název vychází ze stejného pojmu v koránu, který v určitém období své prorocké mise používal Muhammad jako ekvivalent výrazu „umma“ – „obec věřících“.  Původně bylo strategickým cílem Hizbulláhu vytvořit z Libanonu islámskou republiku podobnou režimu v Íránu, v posledním desetiletí, po uklidnění politické situace v Libanonu a po stažení syrských jednotek, však Hizbulláh své původní představy upravil a zapojil se do spolupráce s ostatními politickými silami země.  Hlavní ideové teze Hizbulláhu znějí: násilí na Blízkém východě je výsledkem vzniku Izraele a novodobých křižáckých tažení  Západu proti Arabům a muslimům, Izrael se musí stáhnout z okupovaných arabských území, použití násilí je posledním krokem, kdy ostatní prostředky k řešení konfliktu selhaly.  Své ideologické postuláty opírá Hizbulláh o vybrané citace islámské politické teorie, zejména o džihád v jeho násilném pojetí a o pojem „mučedníků“ v ší´itské interpretaci. Hizbulláh je jednou z nejradikálnějších organizací islámského fundamentalismu.

hrob, hrobka – viz pohřeb, světci.

hřích – chyba spojená s aktem neposlušnosti a nedostatku respektu vůči Bohu a jeho zákonu. Stojí v protikladu k dobrým skutkům, které jsou definovány jako povinné nebo doporučené. Existují dva typy hříchu: hříchy velké, „kabá´ir“, a hříchy malé, „saghá´ir“.  Velkými hříchy jsou ty činy, které znamenají nedodržování povinností předepsaných Božím zákonem, malými hříchy jsou činy vzbuzující nesouhlas, nechuť či odpor. Velký hřích zasluhuje potrestání, malý hřích napomenutí. Smysl trestu je připomenout hříšníkovi peklo, které se pro něj stane věčným zatracením, pokud neprojeví účinnou lítost. Mezi velké hříchy patří cizoložství, vražda, černá magie, hanění Proroka, krádež, útěk před nepřítelem a lichva. Odpovídající tresty nejsou vždy jasně definovány a v jednotlivých islámských zemích se mohou lišit. Nejtěžším hříchem je odpadlictví od víry a zpochybňování Boží jedinečnosti. Hříšník s výjimkou odpadlíka se nutně nevyřazuje z obce věřících. Upřímná lítost se pokládá za způsob, jak spáchaný hřích „smazat“, nutnost podrobit se trestu se tím však neruší. Kajícník může doufat v milosrdenství Boží, zarputilý hříšník bude potrestán věčným odloučením od Boha v pekle.

hurisky – (arabsky „húr“, „bělooká“ – pochází ze semitského kořene, který značí kontrast očního bělma s černou barvou duhovek). Nadpřirozené bytosti (víly) ženského pohlaví, krásné mladé dívky, které v koránské představě ráje oblažují  přítomné bohabojné muslimy (například súra 78:31-36). Líčení jejich půvabů a dalších slastí ráje je ve srovnání s biblickou, zejména pak novozákonní představou Edenu značně prozaické. Proto se stal korán cílem kritiky křesťanské polemické literatury. Živé líčení rajských radovánek zná však okrajově i křesťanská eschatologie, především její východní (byzantské) varianty. Najdeme je  například u sv. Efraima Syrského a v jiné mnišské literatuře. Koránský motiv hurisek byl v pozdější islámské literatuře nahrazen termínem „čisté manželky“.

Husajn – mladší syn chalífy Alího Ibn Abí Táliba a Fátimy, vnuk Muhammadův, třetí ší´itský imám (626 – 680).  Po smrti umajjovského chalífy Mu´aviji r. 680 byl vyzván ší´ity irácké Kúfy, aby se ujal vedení boje proti Umajjovcům. Vydal se na cestu poté, co mu obyvatelé Kúfy  přísahali věrnost. Jejich čin však nový umajjovský chalífa Jazíd považoval za vzpouru, kterou krutě potlačil.  Zpráva o pádu Kúfy zastihla Hasana na cestě, přesto dál pokračoval v přesunu se svou rodinou a nevelkým vojenským oddílem. Dne 10. října 680 (10. muharramu 61 hidžry) byl Hasan obklíčen chalífovým vojskem u města Karbalá v Iráku a přesile podlehl. Všichni členové družiny včetně žen a dětí byli povražděni. Smrt Hasana a členů jeho doprovodu měla dalekosáhlé politické a dějinné důsledky. Pro ší´ity se stala trvalým traumatem. Hasan se zařadil k předním ší´itským mučedníkům.  Viz hesla ášúrá, ší´a, ta´zíje.

Kdo si to notuje? – od Vivy

Posted in Anketa by moznaprijdeijxd on Únor 21, 2010

Srdce Prahy zase kulturně bije…

Po čtyřech letech jsme se dočkali. Legendární prostory, kterými kráčely dějiny, jsou opět k dispozici uměnímilovné veřejnosti. Zatím zkušebně, ale od 1. března už naostro. 1. předkoncert zahájila úžasná OOZ orchestra.  Pečliví prohlížeči fotografií určitě odhalí jednu nám všem známou osobnost…

Parkuju na místě pro poslance

U sv. Mikuláše

Program

Vstupte!

Prdelatí andělíčci

Před otevřením

Přípravy

Zátiší s pozounem, bicími a basou

Doladěno

Jedééém!

Možná přijde i...???

Ano, je to On!!!

😆

V TEPLICÍCH OPĚT ŘÁDILY MÁNIČKY – Vladimír Ondys

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Únor 21, 2010

Vážení přátele, je smutné, jak někteří nechvalně známí Tepličané přijali fakt, že si jejich město oblíbil nejspravedlivější bojovník ing. Jiří Paroubek a s příkladnou nezištností se rozhodl po svém volebním vítězství na rudém Severu zbankrotovat sociálně nedokonalý stát.

Záminkou pro řádění nekalých živlů se stala oslava šedesátin MUDr. Pichlíka

Se svou podvratnou troškou přišel i známý oplzlík a hnusák

O veřejně profláklém ksichtu Oty Š. není třeba se více zmiňovat

Seznam účastníků jako tahák na triku pro uvědomělé občany

Pro společenský pokrok je nutná i obrazová dokumentace

Nepřipomíná vám malba někoho s jeho čtyřnohým kámošem?

Už jsme doma

Zhýralý Hrabě bez Vyžvejklé bambule

Dekadentní krajský patolog Čund s brýlemi proti slunci

Kráska v zajetí antisocialistických zvířat

Milovník opery a bývalý teplický zápasník Džerom se na to musel posadit

Syn známého teplického psychiatra a muzikanta Kuba Kaválek mapuje případné pacienty pro svého otce

A že se jich tu najde!

Stačí, když spustí tihle a ostatní posedne amok

Blue Rocket!

Nenecháme si rozvrátit společnost od tak neodpovědných živlů

Kdyby je viděla Eva s Vaškem!

Pichlíku, Pichlíku, málo Tě fotr řezal!

Veřejná sbírka pravičáků pro dongia, aby měl do čeho kousat mezi musulmany v Dubaji a neprudil s levicovými bludy hnusnýho dědka

A co na to frivolní Nela?

😆

Jak na to s fotkami, aby dědek měl radost – Sendyman

Posted in Sendyho koutek by moznaprijdeijxd on Únor 20, 2010

Vítejte.

Prvotním impulsem pro založení této rubriky bylo jednak pomoci Vladimírovi v práci pro nás všechny, ale také pomoci i nám samotným.
Nezřídka se setkáme s nějakým zádrhelem – může se týkat fotografie, nebo obecně multimédií vůbec.
Nebo s počítačem, jako takovým, telefonem – jakoukoliv technikou… 🙂

Ale teď k fotkám.

Budeme se věnovat hodnotám, dosahovaným běžnými foťáky a průměrným nastavením a budeme se bavit jako laikové, jo? Semtam se nějaký odb(p)orný název vyskytne a vysvětlení bude co nejjednodušší (možná i na úkor přesnosti, ale nám to bude stačit).

Občas se stane, že pošleme fotky v nevhodném formátu, Vladimír je musí upravit a přitom třeba ořízne kus právě toho, co jsme tam chtěli mít celé…

Takže nenadávejme a naučme se naformátovat si sami fotky tak, jak chceme a ušetřme si nervy svoje i Vladimírovy! 🙂

Nejdřív si ujasněme, že se budeme bavit o fotkách, které budeme mít uložené v PC, pouze v něm je budeme prohlížet, případně budeme posílat mailem a publikovat pouze na webu.

Není asi potřeba zdůrazňovat, že nasnímat bychom měli fotky v co největší možné kvalitě pro případnou další práci s nimi, později je můžeme „zhoršit“ vždycky. Ovšem – čím větší kvalita, tím míň se jich vejde na paměťovou kartu, takže nutno přizpůsobit daným podmínkám (máme jenom jednu kartu, nemáme noťas a dovolená je dlouhá) a důležitosti výsledku.

Samozřejmě, pokud si chceme s obrázkem pohrát v nějakém grafickém programu a  posléze nechat vytisknout (ať už doma, nebo ve Fotolabu) tak ještě před úpravou, v původní velikosti – tak, jak jsme si je stáhli z foťáku.

Základní pojmy, se kterými se setkáme.

JPG (JPEG, jpg) –     typ souboru, nejrozšířenější komprimovaný obrazový formát, vhodný k ukládání a posílání fotek. Řekl bych, že nejlepší poměr „cena/výkon“. Při komprimaci dochází k určité ztrátě dat (zhoršení kvality), pro nás však bezvýznamné.  Myslím, že všechny mobily i foťáky ho umí, někteří výrobci foťáků mohou mít svůj vlastní formát, nebo bezztrátový TIFF – vysoká kvalita, vhodná pro úpravu a tisk, ale pro naše účely ne. A RAW je pro profíky se zrcadlovkami, to je úplně jiná liga.

Pixels (px) –    picture elements – obrazové body (rozlišení, velikost)

DPI –     dots (pixels) per inch – počet obrazových bodů na palec. Důležitá veličina – čím víc, tím líp, ale pro úpravu a tisk. Pro naše účely to neplatí.

ROZLIŠENÍ MONITORU

Nejprve si nastavme rozlišení monitoru, protože to má zásadní vliv na prohlížení fotek – vlastně čehokoliv zobrazeného.

Nastavení limitují dvě základní věci – možnosti grafické karty (to by dnes většinou neměl být problém) a naše oči a to už může být horší.

Mám 17“ monitor při rozlišení 1280x960px, protože mám oči jako ostříž a vyhovuje mi, že se toho na monitor „víc vejde“. Pro srovnání:

Rozlišení 1280x960px

Rozlišení 800x600px

Je na první pohled patrné, že čím větší rozlišení, tím víc „místa“ na monitoru máme; vejde se tam toho prostě víc. Ovšem pozor: písmenka jsou menší!
Takže zvolíme takové maximální rozlišení, abychom to ještě přečetli, že… 🙂

Nastavení je jednoduché:

Na ploše klikneme pravým tlačítkem myší, v dialogu otevřeme „Vlastnosti“ a kartu „Nastavení“. Objeví se nám následující okno:

Nastavení

Zkontrolujte, zda ve volbě  „Upřesnit“ je zatržena možnost změny bez restartování.

Za použití myši měníme posuvníkem rozlišení a tlačítkem  „Použít“ zjistíme, zda ještě rozeznáme, co na monitoru vlastně je. Buď změnu potvrdíme, nebo zkoušíme dál…

Samozřejmě by měla být nastavena nejvyšší možná kvalita barev.

Rozlišení monitoru máme nastaveno a to je důležité. Až se naučíme měnit velikost fotografií, budeme vědět, že nemá smysl ukládat fotky v rozlišení větším, než je rozlišení monitoru a nebudou nám zbytečně zabírat místo na disku.

Aby nedošlo k mýlce: prohlížeče bývají nastaveny tak, že zobrazení fotky přizpůsobí velikosti monitoru (to se dá v nastavení změnit). Ve skutečnosti však bývá daleko větší.

Zobrazeno v prohlížeči

Skutečná velikost na disku

2816×2112 px   72 DPI
místo na disku 4.870 KB

Zmenšeno podle mého monitoru

Zmenšeno podle mého monitoru

1280×960 px  25 DPI
místo na disku 260 KB

Výslednou velikost pro svůj monitor si samozřejmě můžete nastavit rovnou ve foťáku. Potom ovšem vězte, že jste vyhodili zbytečně prachy za 5 a více Mpix foťák – bohatě by vám stačil 2Mpix… 🙂

Příště už si povíme o vlastní změně parametrů fotografie.

A pro ty, co už to umí, přikládám základní informace pro úpravu fotek, zasílaných přímo Vladimírovi:

Rozlišení – do 500 px delší strana
DPI – 95
Výhradně ve formátu JPG.

Pro ty, co to zatím neumí – posílejte mi je na adresu: Sendyman@seznam.cz

Záhadné Jordánsko X – dongio

Posted in Dobré ráno by moznaprijdeijxd on Únor 20, 2010

Umlčované svitky 7

Styčné body

Od chvíle, kdy byly kumránské svitky nalezeny,  se naskýtala otázka, zda tyto vzácné texty mohou nějakým způsobem změnit pohled na počátky křesťanství. Otázka, která některé vzrušovala a u jiných vzbuzovala napětí nebo dokonce strach. Mohou snad rukopisy, jež možná vznikaly v období, kdy se rodilo nové náboženství, a které nebyly na rozdíl od Nového zákona nikdy přepisovány a upravovány,  osvětlit původ křesťanství, situaci v rané křesťanské obci v Jeruzalémě anebo dokonce nejasnosti, spojené s postavou historického Ježíše? Obsahují snad svitky informace, jež by představovaly výzvu či dokonce hrozbu křesťanské tradici? Tyto bezpochyby provokativní otázky by však možná nebyly nikdy pokládány, nebýt podivného chování týmu pátera de Vauxe, který se nejen snažil výsledky bádání nad svitky i svitky samotné utajovat, ale dokonce desinterpretovat (ne-li přímo falšovat) závěry archeologického průzkumu Kumránu, jak se později ukázalo.

Klíčový faktor, jenž by určil skutečný význam svitků z hlediska jejich vztahu k rodícímu se křesťanství, spočíval v jejich dataci. Pocházejí z předkřesťanské éry anebo z doby, kdy se již křesťanství objevilo na historické scéně?  Nakolik časově korespondují s dobou Ježíšova působení kolem roku 30 n.l. a s dobou Pavlových misijních cest a jeho epištol z let 40 – 65 n.l.? Nebo snad byly sepsány až v době, kdy vznikla i evangelia, tedy v období let 70 – 130 n.l.?  Ať už by jim bylo přisouzeno jakékoliv datum, historický přístup ke křesťanství a jeho zrodu by mohl doznat změn.  Závažnost těchto změn by přitom významně závisela na době sepsání svitků. Pokud by se ukázalo, že vznikly dlouho před tím, než Ježíš vystoupil na veřejnost, mohla by být zpochybněna jeho originalita a jedinečnost. Bylo by zřejmé, že v mnohém myšlenkově čerpal ze starších náboženských koncepcí a proudů. To by ovšem nebylo nijak ohromující, neboť jak Ježišovo učení, tak i veškeré další směry judaismu nacházely svou inspiraci v židovské tóře a sám Ježíš se četnými citacemi a odkazy hlásil k inspiračnímu zdroji Zákon.  Kdyby však byli autoři kumránských textů Ježišovi současníci, mohla by vzniknout domněnka, že je Ježíš oním „Učitelem spravedlnosti“, o němž se svitky zmiňují, a že tedy Ježíši nebyla přisuzována božská podstata a že dokonce nebyl svými souvěrci ani považován za Mesiáše. Svitky by navíc poukázaly na to, že mezi prvními křesťany a dalšími nábožensko-politickými proudy existovala souvislost, kterou se pozdější redaktoři Nového zákona snažili potlačit.  V rukopisech je například patrný duch militantního mesianistického „nacionalismu“, spojovaný zejména s odbojnými zéloty, zatímco bible líčí Krista jako apolitického vizionáře, jenž dává Cézarovi  co je Cézarovo a odmítá jakékoliv násilí (přestože pozdější redaktoři bible přehlédli některé pasáže, jež svědčí o Ježíšově úzkém vztahu k zélotům).  Z textů by mohlo rovněž vyplynout, že Ježíš nikdy nemínil překročit meze židovského Zákona anebo dokonce vytvořit nové náboženství. Jestliže by pak svitky pocházely ze druhé poloviny 1. století, ukázala by se v naprosto novém světle úloha sv. Pavla coby skutečného zakladatele křesťanství, jak ho známe dnes.

Rukopisy od Mrtvého moře se shodují s raně křesťanským učením v mnoha bodech. Texty kumránské komunity mnohdy obsahují téměř paralelní pasáže, jež můžeme číst i v Novém zákoně (např. v Kristovu „Kázání na hoře“), a podobné jsou i mnohé rituály a nařízení. O některých jsme se již zmínili. Členové kumránského společenství podstupovali očistný křest, jímž se v Duchu svatém zbavovali svých hříchů a podřizovali svou duši pravdě Boží. Ve Skutcích apoštolských se hovoří o tom, že se příslušníci prvotní církve  svorně dělili o majetek (Sk 2:44-46: „…všichni věřící byli pospolu a měli všechno společně.  Prodávali pozemky a majetky a rozdělovali všem, jak kdo potřeboval. Denně zůstávali svorně v chrámu a ve svých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem…“).  První nařízení „Řádu jednoty“ zní velice podobně a hovoří o tom, že všichni členové společenství musí odevzdat do společného užívání veškerý osobní majetek i svou moudrost. V judaismu té doby přitom nešlo o běžný požadavek, ale o nový jev, jenž se naopak příliš neslučoval s tradiční židovskou vírou, která považovala vlastnictví za projev Boží přízně, a tedy za nedotknutelné (proto také nutnost rozdělit se o majetek s chudými Ježíš opakovaně zdůrazňoval, ať už ve svém příměru o  velbloudu, který projde snáze uchem jehly nežli bohatec vstoupí do království nebeského, anebo ve své odpovědi bohatému muži, jenž se ptal, jak nejlépe Ježíše následovat).  Další z pravidel pak říká, že všichni jedí společně a modlí se společně.  Skutky apoštolské (5:1-11) vyprávějí příběh Ananiáše a jeho ženy Zafiry, kteří prodali svůj pozemek, ale část stržených peněz si ponechali a neodevzdali je apoštolům.  Bůh je za to potrestal smrtí. V kumránském společenství sice nebyl trest tak krutý, ale pokud se někdo podobného skutku dopustil, musel se podrobit šestiměsíčnímu tuhému pokání. Podle Skutků stálo v čele rané jeruzalémské církve dvanáct apoštolů, z nich tři se – jak praví Pavlův list Galatským – těšili výsadnímu postavení a autoritě (Jakub, „Bratr Páně“, Petr a Jan, které Skutky nazývají „sloupy církve“). Jak uvádí „Řád jednoty“, kumránskou komunitu spravovala rada složená z dvanácti mužů, přičemž nad ostatními stáli tři „kněží“ (z textu však jasně nevyplývá, zda tito tři vyšší hodnostáři patřili mezi dvanáctičlennou radu anebo stáli mimo ni).  Nejdůležitějším shodným rysem kumránské komunity a raného křesťanství je pak jejich výrazně mesianistická orientace a víra v blízký příchod Spasitele.  Jak kumránští sektáři, tak první křesťané soustředili svá očekávání na charismatickou osobnost, jejíž učení tvoří základ jejich víry. V křesťanství je touto postavou samozřejmě Ježíš Kristus, kumránské texty ji nazývají „Učitelem spravedlnosti“.  Charakteristika „Učitele spravedlnosti“ přitom naprosto odpovídá charakteristice Ježíše, jen s tou výjimkou, že „Učitel spravedlnosti“ nebyl považován za Boha (což ostatně za svého života nebyl ani Kristus).

Kumránské a křesťanské texty se však neshodují pouze myšlenkově, ale také „terminologicky“, užívajíce podobných metafor, obrazů, frazeologie a slovníku.  Ježíš říká: „Blahoslavení pokorní, neboť jejich bude dědictví na zemi“. Toto tvrzení vychází z Žalmu  37:11 („Pokorní ale obdrží zemi, rozkoš naleznou v hojnosti pokoje“), který se stal jakýmsi mottem kumránského společenství, které samo sebe někdy nazývalo v textech „Obec chudých“ anebo „Obec pokorných“.  Žádný jiný ze soudobých židovských textů také nepoužívá obratu „chudí duchem, chudí v duchu“ – s výjimkou evangelií (Matouš 5:3: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské“) a „Válečného svitku“ („Pouze chudí v duchu jsou silní…“).  Slovník a obsah některých částí Matoušova evangelia, zvláště pak kapitol 10 – 18,  je téměř identický se slovníkem a obsahem „Řádu jednoty“.  Podobnými výrazy se v nich hovoří o cestě k Boží dokonalosti, o „úhelném kamenu“ atd.

Tyto shody jsou ještě patrnější, srovnáme-li kumránské svitky se zněním Skutků apoštolských a s Pavlovými epištolami. Pavlovi připisované texty kumránskou terminologií přímo oplývají. Objevuje se v nich například naprosto stejný koncept „svatosti“, který se zcela liší od starozákonního pojetí, v němž je výraz „svatý“ vyhražen jen Hospodinovi.  Kumránský „Řád jednoty“ však říká, že „… Mistr učí svaté žít v souladu s Řádem…“, a Pavel ve svém Listu Římanům (15:25-26) píše: „Teď ovšem cestuji do Jeruzaléma, abych posloužil svatým… Církve v Makedonii a Řecku se totiž rozhodly uspořádat sbírku pro chudé, kteří jsou mezi svatými v Jeruzalémě…“  V témže listu píše, že Boží spravedlnost přichází k těm, kteří věří v Ježíše Krista. Jeden z kumránských textů používá naprosto stejnou formulaci, když vyžaduje víru v „Učitele spravedlnosti“.  Podobných příkladů by se dala najít celá řada.

Navzdory shodné rétorice a totožným obratům se  Pavel liší od kumránského učení v jednom podstatném bodě. Kumránská komunita trvala bezpodmínečně na dodržování židovského Zákona, zatímco Pavel nadřazuje Zákonu víru v Krista (Gal 2:16: „Víme, že člověka nemohou ospravedlnit skutky Zákona, ale jen víra v Ježíše Krista… Skutky Zákona přece nikoho neospravedlní“). Naproti tomu „Řád jednoty“ prohlašuje:  „Čiňte to, co je dobré a správné před Hospodinem, tak jak bylo přikázáno skrz Mojžíše a všechny Jeho služebníky proroky… Kdokoliv pozmění byť jediné slovo Zákona, byť jediné písmeno, jedinou čárku, bude vyloučen… Vláda Zákona potrvá, dokud nebude Satan přemožen…“ V tomto směru je Ježíš mnohem bližší Kumránu než Pavlovi. Také Ježíš přísně lpěl na oddanosti Zákonu, jak dal najevo ve svém „Kázání na hoře“ (Matouš 5:17-19): „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky.  Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, říkám vám.  Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se to všechno naplní. Kdokoliv by zrušil jedno z těch nejmenších přikázání a tak by učil lidi, bude v nebeském království považován za nejmenšího. Ale kdokoliv by je plnil a učil, ten bude  v nebeském království považován za velikého.“  Pavel učení Krista o zachovávání Zákona zradil a zcela převrátil. Zapamatujme si to. Pro další vypravování a hypotézy bude mít tato skutečnost podstatný význam.

Jestliže se Ježíš zcela shoduje s kumránskou komunitou na dodržování Mojžíšova Zákona, pak kumránským zvyklostem odpovídá i průběh poslední večeře Páně. V Kumránu provozovali takřka shodný rituál, popisovaný v evangeliích, při němž hlava obce, „Učitel spravedlnosti“ anebo jeho zástupce z řad dvanácti starších rukou požehnala chlebu a vínu.  Svitek nazvaný „Mesiášův řád“ tento obřad popisuje následovně: „…a všichni se shromáždí, aby jedli z první úrody chleba a z prvního vína. A nikdo nevztáhne ruku s požehnáním chlebu a vínu dříve než sám Kněz. Po něm nechť chlebu požehná Mesiáš Izraele.“ Kumránskému kalendáři, tj. kalendáři solárnímu, navíc odpovídá i den konání poslední večeře, který stanovuje Janovo evangelium a který se liší od času, jenž udávají synoptická evangelia (přesné určení dne má přitom význam i pro určení dne Ježíšovy smrti). Podle prvních tří evangelií byla poslední večeře součástí pesachového jídla, podle Jana se však odehrála o den dříve, ještě před začátkem paschy.  Pokud však Jan vycházel z kumránského kalendáře, tento rozpor by se rázem vysvětlil.

Páter de Vaux a tým jeho odborných spolupracovníků nevěnoval těmto textovým shodám nejmenší pozornost. Lépe řečeno, snažil se je bagatelizovat s tím, že svitky pocházejí z doby předcházející Krista přinejmenším o jedno století, že jejich autoři představovali nepříliš významnou sektu, která nijak neovlivnila sociální, politický ani náboženský vývoj, že v žádném případě neměli nic společného s křesťanstvím ani s militantními osvobozeneckými proudy své doby, že jejich sídlo v Kumránu bylo zničeno během povstání v Judeji r. 66 n.l., že „Učitel spravedlnosti“  v ničem nepřipomíná novozákonního Ježíše a že všechny historické události, odrážející se v rukopisech od Mrtvého moře, spadají bez jakýchkoliv pochybností do období makabejského povstání a vlády makabejské dynastie v letech 167 – 63 př.n.l. Jako důkaz měly sloužit výsledky paleografického bádání a archeologických výzkumů.  Jak se však posléze ke zděšení světové odborné veřejnosti ukázalo, páter de Vaux byl schopen v zájmu své „pravdy“ dokonce upravovat skutečnost, utajovat nálezy a záměrně zavádět stopy jiným směrem.

Damašská brána v Džeraši - podobnou branou sv. Pavel opouštěl Jeruzalém

Mozaika Krista s Duchem svatým v Madabě

Jedno z wadí v Judské poušti

Vembloud pro Nelu - i s řidičem