Možná přijde i JXD

Od farmy k farmě – Viva

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Březen 31, 2010

Přišla mi SMS. Od kamarádky koordinátorky – překladatelky. Ona je teda andragog, ale jednou za čas propůjčí prostory kolem svého domu k vyložení a naložení mrtvol a zkvalitňuje tímto dodavatelsko odběratelské vztahy. Obvolala jsem známé, vytvořila excelovskou tabulčičku a tuto odeslala ke zpracování. Seznam byl poměrně obsáhlý. Doufala jsem, že stejně obsáhlý je i zavazadlový prostor. Na kožený sedadla jsem tyhle pasažéry rozhodně usadit nehodlala a chvíli jsem přemýšlela i o tom, jestli na mrtvoly nemám vzít rakev. Co taky jiného, že? Nakonec zůstala ve sklepě. Kámošky mě vybavily taškami IKEA, černými pytli na suť, já k tomu přidala blankytné sáčky na odpadky, abych ptáčkům vykouzlila jakous takous iluzi nebe a vyrazila jsem. Pro sestřenici. Chtěly jsme si ten výlet jaksepatří užít. Nejen s drůbeží, ale i se skotem. Objevila jsem totiž na netu i prodej mléka „ze dvora“. Sice kousek od nás nainstalovali takový ten nový hit – mlékomat, ze kterého se taky dá „nadojit“, ale kravka je kravka. Sešly jsme se u obchodu, nakoupily tatry mlíka a nenaškrobený jogurty, abychom si mohly vyrobit svoje vlastní – ekologický a výborný. A vyrazily jsme. Mléčnou farmu jsme našly poměrně snadno. Takovej bordel, kterej nás přivítal, aby jeden pohledal. Ale je fakt, že uvnitř budov měli maximálně čisto. Vyndaly jsme svoje skleněné lahve, nechaly do nich nalít mlíko za neuvěřitelných dvanáct korun za litr a příjemně si popovídaly s majiteli. Nalákali nás na máslo a tvaroh. Ale až v květnu. Až se jim kravky rozdojí. Od mléka jsme pokračovaly dál, za masem. Už bylo vyskládané na zahradě. Vrah seděl za stolem v obýváku, tak jsme se navzájem představili, do toho tam brousili psi, kteří klkali vzduch s otiskem čerstvého masa a my hlídali dveře, aby kluci chlupatý nevyběhli pro ptačí vábení. Pán odjel, my dámy jsme do sebe hodily skvělé kafíčko a pak to vypuklo. Postupně jsem brala jednoho ptáka po druhém a sáhla mu do řitě. Nebylo to pro moje potěšení, neřkuli zvrhlé ukojení. On jim tam ten pán strká cedulky s cenou. Takže vzít pipku, strčit ji do modrého pytle, napsat na něj lihovou fixou cenu a nového majitele a to samý zapsat do tabulky, aby bylo jasný co komu a za kolik. 16x… Do kufru se naštěstí všechno hravě vešlo, jen vejce jsem položila za sedadla. Takové jsem prožila romantické nedělní odpoledne.
P.S.: Jogurt je opravdu vynikající a naporcovaní pterodaktylové leží na mrazáku (brala jsem dvě kuřátka, každý mělo čtyři kila).

Vpředu kuřata, vzadu kachny

Ptáček

Náhradní díly

Hotovo

Islám XXVIII – dongio

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Březen 31, 2010

Stručný slovník islámu –  „L“

láska mystická – (arabsky „al-muhabba al-hakíkíja“), Je opakem lásky pozemské („al-muhabba al-madžazíja“).  Jedná se o hluboký, nezištný cit, který doprovází úsilí mystika o sblížení či dokonce splynutí s božskou podstatou. Ve srovnání s tím se vše pozemské, včetně lásky mezi dvěma lidmi, jeví jako marné a nehodné pozornosti. Výrazným projevem mystické lásky je mystická poezie, v níž je vřelý cit k Bohu ukryt do podoby milostných veršů. Každé slovo zde má svůj hlubší význam, který se k milované pozemské bytosti vztahuje jen zdánlivě.
liberální islám – reformní hnutí, které se v islámu začalo projevovat od konce 19. století.  Jeho snahou je především přizpůsobit islám moderním podmínkám a  budovat liberální společnost, založenou na islámských hodnotách. Využívá k tomu především „idžtihádu“,  tedy práva na samostatnou interpretaci koránu, v němž se snaží vyhledávat tvrzení  podporující liberální myšlenky. Liberální islám se zaměřuje především na problematiku lidských práv, feminismu a postavení ženy, islámského práva, sekularizace společnosti,  tolerance a nenásilného řešení všech problémů.
lid knihy – viz bible, jinověrci
lidový islám – obecný a vágní pojem, zahrnující pestrou škálu způsobů religiózního sebevyjádření mimo rámec oficiální ortodoxie. Vzniku islámu předcházel dlouhý kulturní vývoj, který v některých oblastech získaných arabskou expanzí dosáhl vysokého stupně. Mezi jejich obyvatelstvem zanechaly stopy jednak různé pohanské a přírodní kulty, jednak značně rozvinuté náboženské systémy civilizací, které předcházely islámu. Strohá doktrína žádného náboženství plně neodpovídá potřebám psychiky lidových vrstev, které se projevují zejména snahou dodat obrazu víry barvitější podobu, obohatit jej o dramatizující prvky, nacházet a vytvářet objekty víry, jež umožňují výrazněji vyjádřit bezprostřední citový vztah. Některé impulzy, které se uchytily v lidovém islámu, pocházejí i z oblastí mimoislámských, některé i z křesťanství (kult svatých, relikvie mystika).  Proroku Muhammadovi  přisoudil lidový islám četné činy a děje zázračné povahy, zatímco postavu Alího Ibn Abí Táliba obdařili věřící nimbem hrdiny epických vyprávění, a tak z něj učinili jednu z nejpopulárnějších osobností islámu. Bohatý prostor k nejrozmanitějším projevům lidového islámu poskytl kult světců, zejména v ší´itském islámu, ale i uctívání mučedníků, zbožných mužů a žen, hrobů významných osob, ale i neživých předmětů (stromy, studně, pahorky, kameny), a to někdy v takovém rozsahu, že byl porušován základní princip islámu, víra v jediného Boha. Některé prvky lidového islámu představují spletitou linii, sahající k předislámským zvykům a představám (obdoba křesťanských zvyků, inspirovaných pohanskými tradicemi). Také smuteční tryzny za smrt Husajnovu  jsou bohatě rozvíjeny  obrazotvorností lidových vrstev.  Lze doložit i projevy zbožnosti ovlivněné okultními praktikami a magií, s předislámskými představami souvisí celá řada pověr (uřknutí, uhranutí, amulety), rozšířená je víra v džinny, excorcismus apod.
lichva – (arabsky ribá). Zapůjčování peněz, zboží a předmětů za účelem dosažení zisku nebo úroku je muslimům přísně zapovězeno. Podle striktního výkladu islámského práva mohou peníze sloužit jako prostředek směny, ale nikoliv jako zboží. Dnes je však dodržování zákazu lichvy v muslimských zemích zřídka sledováno a zákaz je ignorován. Mnohé banky ve snaze vyjít vstříc duchu islámského práva a „uchlácholit“ špatné svědomí věřících klientů nabízejí řešení zvané „mudáraba“, tj. tiché partnerství.  Umístění kapitálu je definováno jako spoluúčast na investici, vkladatel se stává partnerem banky při finančních operacích a za to dostává smluvenou odměnu (což je v podstatě úrok z vložených peněz, jen jinak nazvaný). Podle náboženských autorit není „mudáraba“ v rozporu s islámským právem a představuje cestu legalizace zisku z bankovnictví. Ryze islámské banky slouží pouze jako „úschovna“ peněz soukromých vkladatelů, zisk z investic pokrývá náklady na chod peněžního ústavu a zbytek je věnován na charitativní činnosti.

Co si o tom myslíte?

Posted in Anketa by moznaprijdeijxd on Březen 30, 2010

Dnes jsem dostal mail s tímto obsahem:

dobrý den,
mám prosbu a pár malých dotazů:
a) je možné vkládat komentáře bez schválení?
b) je možné vkládat témata?
c) jak?

Díky
S.

Chtěl jsem odpovědět, ale nebylo komu, chyběla mailová adresa, tak výjimečně zde.

Stačí si vytvořit nějakou identitu, třeba založením mailového účtu na seznamu.cz s nějakým nickem, a vložit první komentář, který schválím za normálních okolností celkem běžně, dál už je to bez problému i mýho souhlasu, pokud nenastane to, co potkalo JS, která si popletla společný blog s vlastní tribunou, za kterou požadovala něco jako honorář, i místem, kde se lze otravně věšet neznámým lidem na krk jako balvan. Pod získanou identitou lze posílat mailem i příspěvky na mou adresu uvedenou na titulní straně a já je sem zavěsím v rámci svých možností.


I bez lovu a zabíjení to jde – dongio

Posted in Aby jste se... by moznaprijdeijxd on Březen 30, 2010

„V e-mailu jsem našel obrazovou reportáž ze Zimbabwe. Můžete na ní vidět, co se stane, když domorodí obyvatelé najdou uhynulého slona.“

Ekologie

v přírodním

koloběhu

za vydatné

podpory

lidských rukou i žaludku.

Josef Lada byl rasista – z mailu

Posted in Aby jste se... by moznaprijdeijxd on Březen 28, 2010

A co na to Petr Uhl?

Záhadné Jordánsko XV – dongio

Posted in Dobré ráno by moznaprijdeijxd on Březen 27, 2010

Umlčované svitky 12

Jakub Spravedlivý

Svitky od Mrtvého moře přinesly množství nových informací o době, v níž byly sepsány, i o společenské a náboženské atmosféře, ve které vznikaly. Řada badatelů se domnívá, že mimo jiné poskytují i nepřímé svědectví o původu křesťanství a o situaci v prvotní křesťanské obci. Zpravidla vycházejí z předpokladu, že kumránským „Učitelem spravedlnosti“ mohl být sám Ježíš, kterého zavraždili nepřátelé pro učení, jež hlásal. Pokoušejí se přinést důkazy, plynoucí jak se svitků, tak z novozákonních a dalších raných křesťanských textů. Mnohé údaje skutečně napovídají, že Ježíš mohl být členem kumránské komunity anebo s ní mohl být alespoň nějakým způsobem spojen. Po svém křtu Janem Křtitelem se na tři roky odmlčel (toto období svou délkou odpovídalo „noviciátu“ příslušníků kumránské obce), strávil určitý čas na poušti, kde podstoupil očišťovací rituál a kde jen navštěvoval „angelos“ (tento výraz překládá Nový zákon jako „anděl“, i když původní řecký význam tohoto slova je „posel“ – mohlo se tedy jednat o prostředníky mezi Kumránem a Ježíšem), v Ježíšově družině se nacházeli přinejmenším dva zélóté (Šimon a Jidáš), přičemž Kumrán obývali s nejvyšší pravděpodobností právě zéloté a nikoliv esejci, Ježíšovy promluvy se často obsahově i formálně blížily kumránské rétorice, o jeho smrt se podle svitků přičinily dvě osoby,  „Bezbožný kněz“ (velekněz Kaifáš?) a zrádný „Lhář“ (podle některých názorů se za tímto označením skrývá Jidáš Iškariotský). Přesto jsou tyto vztahy „roubovány“ na postavu Ježíše poněkud násilně a odporují jiným souvislostem, jež zmiňované texty odkrývají.

Je totiž rovněž možné a mnohem pravděpodobnější, že „Učitelem spravedlnosti“, o kterém vyprávějí kumránské rukopisy, nebyl Ježíš Kristus, jak se pokouší řada vědců anebo autorů populárně-vědecké literatury dokázat, nýbrž Jakub  Spravedlivý neboli Jakub Mladší, hlava prvotní křesťanské církve a její faktický zakladatel. Novozákonní texty, především pak Skutky apoštolské, se snaží jeho význam snižovat, přesto je i z nich patrné, že Jakub byl nejvyšším představitelem jeruzalémského společenství prvních křesťanů a že teprve později, v době vzniku písemné podoby Nového zákona a jeho následných redakcí, ho „připravili o zásluhy“ Petr a Pavel.

Pokud byl však Jakub tak významnou postavou a pokud hrál tak důležitou roli v událostech, jež provázely vznik křesťanství,  proč o něm víme tak málo? Proč jej Nový zákon „vykázal“ na okraj dění a přisoudil mu pouze druhořadou úlohu?  Odpověď byla naznačena již v předcházejících částech. Jakub znal bezpochyby Ježíše osobně, ať už byl skutečně Ježíšovým pokrevním bratrem, jak uvádějí evangelia, nebo jím nebyl – na rozdíl od Pavla, který se s Ježíšem nikdy nesetkal a který tak měl k samotnému „pramenu“ křesťanského učení mnohem dále. Pokud se jednalo o hlavní cíle a zájmy, dostával se Jakub s Pavlem často do sporu. Jakub představoval pro Pavlovo učení i pro něj samotného neustálou hrozbu. Po vítězství paulinské verze křesťanství byl Jakubův význam potlačen, když už nemohl být zcela popřen vzhledem k tomu, že první generace křesťanů uchovávaly jeho památku v paměti. Vedle kanonické literatury se navíc o Jakubovi zmiňuje i celá řada dalších náboženských textů.

V Novém zákoně vystupuje Jakub jako jeden z Ježíšových bratrů a hlava jeruzalémské církve, kterou spravuje v čele rady starších.  Evangelia ani Skutky však nepodávají o Jakubovi žádné bližší osobní údaje. Ty nenajdeme ani v epištole, která je Jakubovi připisovaná, i když pravděpodobně vznikla později s pouhým využitím starší předlohy, jejímž autorem mohl být Jakub (poprvé se totiž jeho list objevil jako součást Nového zákona až ve 3. století, dřívější redakce ho neznají ani se o něm nezmiňují jiní autoři). Dopis však zaujme na první pohled „kumránským slohem“. Bůh je v něm například nazýván „Otcem světla“ (Jakub 1:17). Toto označení nenajdeme v žádném ze starozákonních ani novozákonních textů, objevuje se však několikrát ve „Válečném řádu“ či „Řádu jednoty“, jenž hovoří o boji  Synu světla proti Synům tmy. Ve svém dopise rovněž Jakub nabádá věřící k přísnému dodržování Zákona: „Jste-li však předpojatí, hřešíte a Zákon vás usvědčuje jako viníky. Kdo by totiž dodržoval celý Zákon, ale v jednom bodě selhal, provinil se ve všech. Tentýž, kdo řekl: ´Necizolož,´ řekl také: ´Nezabíjej.´ Pokud tedy necizoložíš, ale zabíjíš, přestupuješ Zákon“ (Jakub 2:9-11). Celá Jakubova epištola je prodchnuta úctou a poslušností k Zákonu. Opakovaně nabádá věřící, aby dodržovali Zákon a plnili jeho přikázání (Pavel naproti tomu v takových případech varuje před porušováním Kristových přikázání). V dopise se také zmiňuje o „spravedlivém, kterého jste odsoudili a zavraždili a on se nebránil“ (Jakub 5:6).  Pokud píše o Ježíšovi, neodvolává se na „víru v Ježíše Krista“, ale na „víru Ježíše Krista“, což je podstatný rozdíl. Jakub neučí, aby jeho souvěrci věřili v Ježíše, ale aby věřili v to, v co věřil i Ježíš (Jakub 2:1). Pavel však učinil předmětem víry samotného Ježíše.

Mlhavé rysy Jakubovy postavy však začínají nabývat konkrétnějších tvarů, vezmou-li se na pomoc jiné než novozákonní prameny. Jedním z nich je anonymní text z období raného křesťanství, spis „Poznání Klementova“, jenž byl sepsán počátkem 3. století. Podle tohoto  zdroje kázal Jakub v chrámu, kam náhle vtrhnul nejmenovaný „nepřítel“ spolu s hordou svých pomahačů a příznivců. Zprvu Jakubovu řeč přehlušovali křikem a tropili si posměch z něj i z jeho posluchačů, záhy však začal „nepřítel“ podněcovat svou družinu „…a jako šílenec nabádal ostatní k vraždě, řka: ´Vzhůru! Proč jste tak nerozhodní? Vy lenivci a  váhavci, proč se s tou cháskou hned nevypořádáte a neroztrháte ji na kusy?´“ „Nepřítel“ se neomezil jen na slovní útoky. Po chvíli uchopil do ruky hůl a začal jí mlátit shromážděné věřící, následován svými přívrženci. Rozpoutala se vřava: „Krev tekla proudem. V nastalém zmatku  se nepřítel přiblížil k Jakubovi, uhodil ho holí do hlavy a vrávorajícího ho shodil ze schodů. V domnění, že je nebožák mrtev, dále si jej nevšímal“. Jakub však útok přežil. Souvěrci jej odnesli do jeho domu v Jeruzalémě a následujícího dne, ještě před rozbřeskem, všichni ve spěchu opustili město, aby se ukryli v pustině poblíž Jericha, kde zůstali, dokud se Jakub nezotavil. Informace o útoku na Jakuba je zajímavá, stejně jako údaj o Jerichu, který bude pravděpodobně pravdivý. Jedná se totiž o detail, jenž nemá podstatný význam pro potvrzení děje, a nebylo tedy nutno si jej vymýšlet nebo jej později doplňovat. Netřeba připomínat, že v „pustině poblíž Jericha“ ležel i Kumrán.

Autor pak pokračuje: „Po třech dnech nás vyhledal jeden z bratří se zprávou od Gamaliela. ´Nepřítel´ prý obdržel od velekněze Kaifáše příkaz, aby uvěznil všechny, kdo věří v Ježíše, a aby odešel s průvodními listy do Damašku.“ Je pravděpodobné, že se hovoří o farizejovi Gamalielovi, o němž píší i Skutky apoštolské jako o  znalci Zákona, který se před veleradou zastával křesťanů a žádal pro ně mírnější tresty.

V „Židovských starožitnostech“ od Josepha Flavia se nachází jen jedna zmínka  o Jakubovi, přičemž se ale může jednat i o pozdější interpolaci (nejstarší dochované rukopisy pocházejí až z 9. století, vznikly tedy až osm set let po sepsání originálu). Flavius ve své kronice uvádí, že si sanhedrin, v tehdejší Judei nejvyšší židovská soudní instance, v jehož čele stál nepopulární „kolaborant“ velekněz Ananáš, předvolal Jakuba, „bratra Ježíše, jenž byl nazýván Kristem“, a odsoudil ho spolu s několika jeho následovníky ke smrti ukamenováním, pravděpodobně pro porušení Zákona. Důležitý je časový údaj, který Flavius předkládá – Jakub zemřel r. 65 nebo 66 n.l., tedy těsně před vypuknutím židovské války. Jakubova smrt se tedy mohla stát podnětem k masovému povstání židů proti Římu, jež vyústilo v sedm let dlouhý ozbrojený konflikt s mocným impériem.

Další údaje lze najít v dílech pozdějších církevních autorů. Velmi bohatým informačním zdrojem jsou spisy Eusebia (263 – 339), biskupa caesarejského, významného historika, exegety a polemika, který je řazen k církevním otcům a  mezi jehož práce patří i jedny z prvních dějin církve. Jak bylo tehdy zvykem, Eusebios hojně cituje z děl svých předchůdců, z nichž se většina do dnešních dnů nezachovala.  Eusebios se odvolává mimo jiné  i na alexandrijského biskupa Clementa (150 – 215), který nazývá Jakuba „Spravedlivým před Bohem“ a podle něhož byl Jakub svržen z chrámového ochozu a ubit palicemi. Eusebios dále čerpal ze sv. Hegesippa (110 – 180). Opisy jeho prací kolovaly ještě v 16. století, pak se ale všechny ztratily a dnes je lze najít jen ve vatikánské knihovně. Podle Eusebia sv. Hegesippus napsal: „… Jakub řečený Spravedlivý byl svatým člověkem již v lůně své matky. Nepil víno, nepožíval masa, jeho hlavy se nikdy nedotkla čepel břitvy. Nemazal se olejem a nikdy nevstoupil do lázně. Jako jediný směl vstoupit do chrámové svatyně nejsvětější, neboť jeho šat nebyl zhotoven z vlny, leč ze lnu jako roucha chrámových kněží. Na tomto svatém místě se modlil a prosil za odpuštění pro svůj lid na kolenou tak často, že kůže na jeho kolenech ztvrdla jako kolena velbloudů. Pro svou nepředstižitelnou spravedlivost byl zván ´Spravedlivým´ a ´Záštitou lidu´.“ Podle tohoto popisu je zcela zřejmé, že Jakub byl nazír čili nazorejec, neboli „posvěcený“, člověk zaslíbený Bohu a nadaný božským charismatem (nejznámějším starozákonním nazírem byl Samson). Nazírové  si nesměli stříhat vlasy, pít víno a dotýkat se nečistého a museli opakovaně skládat svaté sliby. Později se nazirát rozvinul v učení, které vyznávaly celé komunity.

Sv. Hegesippus o Jakubovi říká, že oblékal lněný oděv. To však byla výsada chrámových služebníků, pocházejících z kněžského pokolení, tj. saducejů. Další církevní dějepisec, Epifanius ze Salaminy (310 – 403), dokonce uvádí, že Jakub nosil velekněžskou mitru. Do svatyně nejsvětější, neposvátnějšího místa celého chrámu (původně zde byla uchovávána archa úmluvy, později svatyně ukrývala tmu, jaká panovala před stvořením světa), směl navíc vstoupit jen velekněz, a to pouze jednou za rok, aby vyslovil nahlas boží jméno. Jak je možné, že se Jakub těšil tomuto privilegiu? Měl snad díky svému původu legitimní právo oblékat kněžské roucho a vstoupit do svatyně nejsvětější? Anebo spíše vystupoval jako „vzdorokněz“ a představitel opozice, která se vzepřela oficiálním židovským strukturám vzhledem k jejich  spolupráci s Římany. Převzal úlohu velekněze, jenž se z jeho pohledu dopustil zrady a neměl tedy nárok zastávat svůj úřad? Podle Hegesippa tím vzbudil nenávist „zákoníků a farizejů“, kteří se rozhodli Jakuba odstranit, „..aby se lid vyděsil a nikdo v něj nevěřil“. Hegesippova verze Jakubovy smrti se nápadně podobá podání, které zachytily kumránské svitky, popisující smrt „Učitele spravedlnosti“. „Vytáhli jej nahoru a shodili ho. Pak k sobě navzájem promlouvali: ´Musíme Jakuba Spravedlivého ukamenovat!´ Poté jej začali kamenovat, neboť byl stále ještě naživu. Pak jeden z nich, valchář, uchopil palici na tlučení prádla a roztříštil s ní Jakubovi hlavu. Taková byla jeho mučednická smrt. Hned nato je začal obléhat Vespasianus.“ Vespasianus, římský císař od r. 69, vedl jako vrchní velitel legie, které obsadily r. 66 Judeu. Jejich úkolem bylo potlačit povstání, které vypuklo téhož roku. Znovu je tu naznačena časová shoda mezi Jakubovou smrtí a zahájením protiřímské revolty, Hegesippus navíc staví obě události do souvislosti. Eusebius to ostatně tvrdí otevřeně. Podle něj bylo obležení Jeruzaléma (nejspíš měl na mysli válku jako celek) důsledkem vraždy, spáchané na Jakubovi Spravedlivém: „Tak je Bůh potrestal za zlovolný skutek, jehož se stal nevinnou obětí“. Aby potvrdil svá slova, odvolává se Eusebius na Josepha Flavia. Pasáž, kterou cituje, sice nelze najít v žádné z existujících verzí Flaviova díla, nicméně ji Flavius opravdu napsal, protože stejný úryvek cituje i jeden z prvních církevních otců Origénes. Při líčení židovského povstání a následné invaze římské armády Josephus Flavius říká: „Tyto věci se židům přihodily jako odplata za smrt Jakuba Spravedlivého, jehož – ačkoliv byl nejspravedlivější ze všech lidí  –  zabili.“

Ve světle uvedených citací se jeví průběh událostí mnohem zřetelněji. Jakub, uznávaný vůdce křesťanské obce v Jeruzalémě, byl zároveň představitelem té skupiny židů, kteří byli podobně jako příslušníci kumránské komunity anebo jako zéloti nazýváni „horlivci Zákona“. Tato nábožensko-politická frakce se nepřátelsky vyhraňovala zejména vůči saducejskému kněžstvu a veleknězi Ananášovi, kterého do funkce dosadil Herodes a který se dopustil zrady na náboženství a lidu svou spoluprací s římskou správou a herodovskou loutkovou vládou. Jako výraz tohoto odporu si Jakub uzurpoval nárok na velekněžskou funkci, jíž se podle jeho názoru Ananáš zpronevěřil. Ananášovi stoupenci za to potrestali Jakuba smrtí. Bezprostředně poté se rozhořelo v Judeji povstání. Jednou z jeho první obětí se stal sám Ananáš, který zahynul rukou zélotského vraha. Jelikož se povstání šířilo po celé zemi, musel zasáhnout Řím, který vyslal do problematické provincie vojsko pod vedením Vespasiana.  Výsledkem byla válka, v jejímž průběhu byl r. 68 zničen Jeruzalém i chrám a která skončila teprve dobytím Masady r. 73 a smrtí jejích hrdinných obránců.

Nelze samozřejmě tvrdit, že povstání vypuklo kvůli Jakubově smrti. Společenská a politická krize v Judeji zrála celá desetiletí a vyvrcholila revoltou. Zavraždění Jakuba Spravedlivého však mohlo být spouštěcím mechanismem povstání, poslední kapkou, díky níž lidovým masám došla trpělivost s cizí vládou i domácími kolaboranty. Jak dosvědčují i soudobé prameny, Jakubova smrt nebyla žádnou marginální záležitostí, nýbrž událostí, která našla širokou odezvu mezi všemi vrstvami židovského obyvatelstva.

V každém případě byl Jakub ve své době bezpochyby mnohem významnější osobností, než pozdější křesťanská literatura připouští. Rovněž raná křesťanská obec se jeví v docela jiném světle. Netvořili ji se vším smíření věřící, pasivní „beránci boží“, kteří stáli stranou politického a veřejného dění a odevzdaně očekávali spasení a království nebeské. Právě naopak, Jakuba obklopovali nacionalističtí a náboženští extrémisté, kteří neochvějně vzdorovali zkorumpovaným kněžím i vládě dosazené z milosti Římanů a kteří se spolu se zélóty stali jádrem lidového povstání.

Jak toto vše ale souvisí s kumránskými svitky? Skutky apoštolské, Josephus Flavius i nejstarší křesťanští autoři poskytují ucelený, byť nikoliv detailní, obraz Jakuba, „bratra Páně“. V jejich podání vystupuje Jakub jako natolik dokonalý a následováníhodný příklad „spravedlnosti“ a oddanosti Zákonu, že si dokonce vysloužil přídomek „Spravedlivý“. Byl vůdcem sektářské náboženské komunity „horlivců Zákona“ a čelil nepřátelství a intrikám dvou soupeřů. Prvním z nich byl Pavel, původně pronásledovatel církve a pozdější konvertita,  jehož Jakub přijal za člena komunity, aby posléze musel přihlížet tomu, jak se Pavel od původního učení vzdaluje, přivlastňuje si Ježíše i jeho odkaz, vytváří vlastní náboženskou doktrínu a je zdrojem neustálých problémů, hádek a sporů. Druhý soupeř pochází z kruhů vně křesťanské obce. Je jím velekněz Ananáš, čelný představitel kněžské vrstvy, saducejů, nechvalně proslulý a všemi nenáviděný přisluhovač loutkových panovníků a  římských okupantů, jenž svým chováním a jednáním zradil nejen Boha, ale i lid Izraele. Jakub se mu veřejně staví na odpor a je později zavražděn Ananášovými nohsledy, přičemž sám Ananáš krátce nato hyne dýkou zélotského atentátníka. To vše se odehrává na pozadí kulminující politické krize a sociálních nepokojů v zemi, ovládané cizí státní správou a obsazené cizím vojskem.

Kumránské svitky, především pak „Komentář k Abakukovi“, podávají podobný obraz o dění v Judeji jako Skutky apoštolské, Josephus Flavius a první křesťanští historikové. Líčí příběh, jehož hlavním protagonistou je „Učitel spravedlnosti“, vzor ctností, které jsou jinde spojovány s Jakubem. Stejně jako Jakub je i „Učitel spravedlnosti“ hlavou náboženské sekty, jejíž členy charakterizuje „horlivost pro Zákon“. A podobně jako Jakub, i „Učitel“ se střetává se dvěma nebezpečnými protivníky.

Jeden z nich je nazýván „Lhář“. Přišel zvnějšku a byl přijat za člena komunity, později se z něj stal odpadlík, postavil se „Učiteli“, zcizil učení sekty a přetáhl na svou stranu i část jejích členů. V „Komentáři k Abakukovi“ se dále píše, že „Lhář“ nenaslouchal slovům, jimiž  „Učitel“ tlumočil boží vůli. Obloudil své přívržence novou, falešnou smlouvou, takže se odvrátili od Smlouvy, kterou uzavřel Hospodin s Izraelem, a rouhali se Bohu. Podle „Komentáře“ opovrhoval „Lhář“ Zákonem a přede všemi věrnými se mu vysmíval. Svedl mnohé ze správné cesty a vybudoval vlastní obec následovníků, založenou na lži, mámení a klamu, přičemž své mylné učení  šířil neúnavně na všechny světové strany. To vše jsou obvinění, která byla vznesena i proti Pavlovi a kvůli nimž se ocitl v ohrožení života, jak dosvědčují Skutky apoštolské. Pavel na všechna nařčení reaguje až s přehnanou přecitlivělostí a rozhořčeně se hájí a přesvědčuje ostatní o své pravdomluvnosti: „…a právě proto jsem byl určen za kazatele a apoštola (říkám pravdu, nelžu)…“ (1 Timoteus, 2:7). Ve 2. listu korintským se zapřísahá „Bůh a Otec Pána Ježíše ať je požehnaný navěky – on ví, že nelžu!“. Pavlovy dopisy odhalují  posedlou snahu vyvrátit všechny útoky současníků, které ho zřejmě osočovaly ze lži.

Zatímco „Lhář“ představoval protivníka z vlastních řad, „Bezbožný kněz“ byl nepřítelem, jenž útočil na „Učitele spravedlnosti“ coby představitel oficiálních náboženských struktur, státní moci a vládnoucích vrstev. Svitky ho představují jako věrolomného zaprodance, který zradil svou víru a svým nečestným jednáním poskvrnil úřad, jenž zastával.  Neúnavně pronásledoval „Učitele spravedlnosti“, kamkoliv se uchýlil. Jeho pohůnci „Učitele“ těžce zranili a pravděpodobně i zabili (text je v tomto případě nejasný). Nakonec „Bezbožného kněze“ zavraždil jeden z přívrženců „Učitele spravedlnosti“ a dokonce ve své pomstychtivosti zhanobil jeho mrtvolu.  Podobnost mezi „Bezbožným knězem“ ze svitků a historickou postavou velekněze Ananáše je zarážející. S největší pravděpodobností se jednalo o jednu a tutéž osobu.

„Komentář k Abakukovi“ i některé další svitky odhalují řádek po řádku paralely mezi popisovanými událostmi a děním v prvotní církvi, o němž se zmiňují Skutky apoštolské, epištoly anebo díla antických i křesťanských historiků. Tento dojem je ještě posílen kumránským slovníkem, filozofií a symbolikou, které se opakovaně objevují v novozákonních textech. Shoda bude ještě patrnější, přijmeme-li hypotézu, že Damašek, do kterého jeruzalémský velekněz vyslal Pavla s příkazem pozatýkat členy církve, nebyl syrským městem, ale kumránským sídlem sektářů. A do celé mozaiky zapadá i údaj z „Komentáře k Abakukovi“, podle něhož část členů kumránské obce a její vůdci přebývali v Jeruzalémě. Pak není nijak zarážející, že byl „Učitel spravedlnosti“ napaden a zabit právě tam.

Ze všech těchto údajů lze učinit odvážný závěr. Součástí širokého „kumránského“ hnutí byla i sekta vedená Jakubem Spravedlivým, která se přísně držela židovského Zákona, a to do takové míry, že někteří její členové včetně Jakuba skládali nazírské sliby (k tomu, že nebude pít víno, se slavnostně zavázal i Ježíš při poslední večeři). Podle toho se jí dostalo označení „nazorejci“. Od ostatních směrů se lišila tím, že uctívala památku jednoho ze svých příslušníků, který pro svou kazatelskou činnost skončil na kříži, jako ostatně v té době celá řada židů. Je třeba si ale uvědomit jednu podstatnou skutečnost: v antickém Římě byl tento způsob popravy vyhrazen výlučně otrokům, pirátům a banditům a především nepřátelům státu, tedy „podvratným živlům“, rebelům, vzbouřencům anebo těm, kteří se dopustili politických zločinů včetně podněcování nepřátelství vůči Římu. Jakubova sekta přitom byla politicky velice radikální, tvořila součást opozice vůči „establishmentu“ a spolupracovala dokonce s extrémistickými zéloty. Ježíš mohl být jedním z jejích členů, který byl za své „mesiášské“ aktivity potrestán smrtí.

Pavlovi se podařilo otupit hrany učení Jakubovy sekty a učinit z Ježíše Boha. Pravděpodobně v to, co hlásal, sám uvěřil. Možná byl ale také nastrčenou figurkou, která měla za úkol rozvrátit zevnitř hnutí nebezpečné státu dobře cílenou a dokonale připravenou ideologickou diverzí.

"A ty, Betléme, nejsi nejmenší z měst judských."

Víra

Invaze

Čekání

Kuchař ještě jednou

Globus

Dvojportrét pro Nelu

DLAŽDIČKA – od Sendymana

Posted in Anketa by moznaprijdeijxd on Březen 25, 2010

Dostal jsem za úkol položit dlažbu, což jsem podle přiložených písemných instrukcí investora a tak, jak jsem je pochopil, taky učinil.
Podotýkám, že investora a majitele bytu neznám, pouze kamaráda, který mi práci zprostředkoval a ten ho zná.
S investorem se však nelze domluvit – je mimo republiku a zanechal ty písemné instrukce.
Kamarád se zastavil, pochválil, avšak po chvíli vyděšeně zvolal:
„Vole, vždyť jsi to položil obráceně!“
Prošli jsme instrukce, kamarád posléze uznal, že jsem to ze stavařského hlediska (terminologie) položil dobře, avšak potvrdili jsme si jistý rozpor v textu. Z toho důvodu se velmi obává (protože ho zná), že to investor vlastně myslel jinak, ale špatně se vyjádřil! 😀 Rozproudila se velmi živá, skoro dvouhodinová debata se zvažováním pro a proti a zda bourat, či nebourat. Nakonec jsme to nechali být tak.
O co tedy jde:
Na obr. č1 je dlaždička. Čtvercová klasika 33x33cm. Pro neznalé podotýkám, že všechny kusy jsou stejné a vzor je udělán tak, že na sebe navazuje, jen musí být kladeny stejným směrem. V případě, že bychom v řadě jednu dlaždici otočili o 180° (tedy budou k sobě přiléhat strany A-B), je to špatně.
Příklad dlažby je na obr. č.2. Můžeme ji celkově otočit o 90° na obě strany a potom vzor bude z tohoto pohledu vodorovný, ale pokaždé jinak. Otočíme-li ji o 180°, vzor bude zase „svislý“, jen bude kresba probíhat opačně.
Schematický náčrtek sociálky je na obr. č.3.
A teď, jak se instrukce zmiňují o způsobu položení:
„Dlažba má vzor listů trávy a měla by být položena tak, aby tyto listy byly kolmé na vstup (u obou místností). Takže pokud člověk otevře dveře, měly by listy směřovat vlevo (koupelna) a vpravo (záchod).“ To je vše.
Takže mě by zajímalo, podíváte-li se na dlažbu a přečtete-li si instrukce, jak byste ji položili vy! 😀
Jedná se o orientaci kupř. ke straně „sever“ (ve skutečnosti je to zhruba myslím východ, ale to není důležité).
To znamená, měla-li by k ní směřovat, podle vašeho, strana A-D, příp. C-B („vodorovný“ směr), nebo B-A, příp. D-C („svislý“ směr) a PROČ. 🙂

Já myslím (doufám), že vzhledem k postupu prací už se bourat nebude, jde jen o to, zda bude majitel po návratu v neděli nasranej a zda právem, nebo ne ! 😀

V případě nějakých reakcí na adresu investora se (prosím!!!) zdržte případných vulgárních výrazů. Já ho neznám, on by se v tom poznal a co já vím, jestli to tu nečte?
😀 😀 😀

Dlaždička

Dlažba

Plánek

Islám XXVII – dongio

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Březen 24, 2010

Stručný slovník islámu – „K“

Ka´ba – (arabsky „kostka, krychle“). Hlavní kultovní  místo islámu na nádvoří Velké mešity v Mekce, hlavní cíl pouti do Mekky, kamenný relikviář vysoký 15 m, dlouhý 12 m a široký 10 m, složený z kamenných bloků postavených na mramorové základně. Ve východní stěně je ve výšce 1,5 metru uložen Černý kámen, kus bazaltové horniny, nejsvětější relikvie muslimů, uctívaná již v předislámském období. Kult Ka´aby a Černého kamene je paradoxně jedním z pilířů islámské věrouky,  ačkoliv Muhammad jinak prosadil bezpodmínečný a naprostý rozchod s pohanskými idoly a božstvy. Podle islámského dogmatu Ka´bu zbudoval Adam po svém vyhnání z ráje. Před potopou byla uchráněna a vzata do nebe, aby poté archanděl Gabriel vrátil Černý  kámen Ibrahímovi (Abrahám) a jeho synu Ismaelovi, kteří opět Ka´bu vystavěli. Původně byla Ka´aba prostou dřevěnou svatyní se soškami rodových božstev Kurajšovců, které Muhammad zničil po ovládnutí Mekky r. 630. Černý kámen, jenž má v průměru asi 30 cm, podle tradice spadl z nebe, aby Adamovi ukázal místo, na kterém má postavit oltář Alláhovi. Dnes je rozbit na tři velké a několik menších kusů, spojených stříbrnými svorkami a hřeby (k poškození došlo v 10. století,  kdy kámen unesli bahrajnští karmaté při loupeživém  nájezdu na Mekku a požadovali za něj výkupné, viz karmaté). Podle lidové tradice byl kámen kdysi bílý, ale zčernal hříchy muslimů, kteří se mu koří a kají se. Na paměť toho, že Muhammad tuto relikvii políbil, bylo součástí poutního rituálu sedmero políbení Černého kamene. V dnešních podmínkách, kdy se pouti účastní statisíce muslimů, je ovšem něco takového nemožné. Proto muslimové Ka´bu sedmkrát obcházejí a pokaždé ukážou na místo, kde je kámen uložen. Vnitřek Ka´by je vyzdoben dřevěnými sloupy, stříbrnými lampami a kaligrafickými nápisy. Po skončení pouti je vnitřek Ka´by a Černý kámen umyt vodou z posvátného pramene Zamzam. Ka´ba je pokryta černým, zlatem vyšívaným brokátem, který se mění vždy před hlavní poutí. V jeho výrobě se dnes střídají různé islámské země. Stará pokrývka je prodávána po kouscích poutníkům jako amulet. Dále viz pouť.
kádiríja – mystické bratrstvo založené podle tradice Abd al-Kádirem Ibn Abé Sálihem Džangídostem z Gílánu (1077-1166). Některé z odnoží tohoto bratrstva prokazují svému zakladateli pocty náležející Bohu, proto byla kádiríja často pronásledována. Uznávaným centrem je Bagdád, kde je Abd al-Kádir pochován. Jeho stoupenci (většina žije hlavně v Iráku, Pákistánu a v západní a severní Africe) nosí jako poznávací znamení malé plstěné čepičky se zelenou růží, třemi řadami lístků a arabským  písmenem „K („káf“).
káfir – viz nevěřící.
Kajruwán – město ve středním Tunisku,  považované po Mekce, Medíně a Jeruzalému za jedno z nejposvátnějších míst sunnitského islámu. Jako garnizonní město ho r. 670 založil umajjovský vojevůdce a Muhammadův současník  Ukba Ibn Náfi, po němž je nazvána i tamní slavná mešita („džámi´ Sidi Ukba“), jeden ze  skvostů severoafrické (maghribské) islámské architektury. Zbudovali ji vládcové aghlabovské dynastie (9. století) na místě, kde měl podle lidové tradice Ukba činit zázraky.  Maghribská lidová tradice rovněž věří, že pouť k mešitě Sidi Ukba a hrobkám marabutů v jejím okolí je náhražkou za neúčast věřícího na pouti do Mekky a sedm návštěv Kajruwánu je považováno za ekvivalent jedné pouti do Mekky. Oficiální islám to však nepřipouští.
kalendář islámský – vychází z předislámského lunárního kalendáře (běžného v mnoha semitských civilizacích), k němuž se připočítával 13. měsíc,  aby se vyrovnal lunární rok s rokem solárním. Před islámem neměly roky číselná označení (neexistoval letopočet), ale bývaly nazývány podle důležitých událostí, které se v daný rok přihodily, např. bitvy, zázraky, přírodní pohromy. Rok, v němž se narodil Muhammad (asi 570), se nazývá rokem Slona podle válečné výpravy Habešanů do Arábie a s tím spjatého zážitku Arabů z habešské sloní jízdy. Muhammad kalendář zreformoval, zrušil 13. měsíc a způsobil tak, že je islámský lunární kalendář s gregoriánským solárním kalendářem v rozporu.  Islámský rok má dvanáct měsíců po 29 nebo 30 dnech, každý lunární rok je tedy o 11-12 dnů kratší než rok solární. Z pohledu gregoriánského kalendáře se tedy určité pravidelné události v islámském světě (např. svátky) konají každým rokem o 11-12 dní dříve než roku předešlého, přičemž ke stejnému datu se vrací přibližně jednou za 33 solárních let.  Muhammad ponechal měsícům původní názvy.  První měsíc muslimského kalendáře se nazývá „muharram“ („zakázaný“ – podle kmenového zákona, zakazujícího v tomto měsící války, 1. muharramu slaví muslimové  Nový rok), druhý měsíc je „safar“ („vydat se na cestu“ – v tomto měsíci zpravidla vyrážely karavany, 28. safaru zemřel Muhammad), třetí je „ar-rabí al-awwal“ („první jarní“ – dvanáctého dne tohoto měsíce slaví sunnité Muhammadovy narozeniny, zatímco ší´ité je slaví sedmnáctého), čtvrtým měsícem je ar-rabí as-saní“ („druhý jarní“),  pátý měsíc se jmenuje „džumádá al-úlá“ („první vyprahlý“ podle suchem rozpukané země), šestý „džumádá al-áchira“ („druhý vyprahlý“, v tomto měsíci se narodila i zemřela Muhammadova dcera Fátima),  sedmý „radžab“ ( „bázeň, respekt“ –  další měsíc, v němž je zakázáno válčit), osmý měsíc je „ša´bán“ (od slova „rozdělit se“ – příslušníci pouštních kmenů se v tomto ročním období rozjeli na všechny strany hledat vodu), devátý měsíc je „ramadán“ – svatý měsíc půstu, v tomto měsíci došlo k prvnímu zjevení koránu, podle tradice jsou po celý měsíc otevřeny brány nebes a zavřeny brány pekla), desátý měsíc je „šawwál“ (od slovesa „nosit“ – v tomto měsíci beduíni zpravidla opouštěli ležení, někdy se význam vykládá i tak, že v tomto měsíci obvykle zabřezly velbloudice a nosily plod, prvním dnem tohoto měsíce je svátek íd al-fitr (viz heslo) a v tomto měsíci se Muhammad oženil s Ajšou), jedenáctý měsíc je dhu´l-ka´da („pán příměří“ – v tomto měsíci bylo zakázáno vést války)  a dvanáctým měsícem je dhu´l-hidždža („pán pouti“ – měsíc, v němž se koná pouť do Mekky). Islámský týden začíná nedělí. Dny od neděle do čtvrtka v názvu obsahují číslovku (od 1 do 5 – např. čtvrtek je „jom chamís“ – „den pátý“) podle pořadí v týdnu, pátek se nazývá „jom al-džum´a“, „den shromáždění“ podle společné sváteční modlitby v mešitě, výraz pro sobotu „jom as-sabt“ pochází ze starého semitského základu (podobně hebrejský „sabat“).  První chalífové pokračovali v reformách kalendáře. Po křesťanském vzoru vyhlásili novou éru, za jejíž počátek byl zvolen první den roku, v němž Muhammad odešel z Mekky do Medíny („hidžra“, 16.7. 622). Tvůrcem definitivní podoby islámského kalendáře byl chalífa Umar. Přepočet data hidžry na křesťanský kalendář lze provést podle vzorce R = H – (H:33 + 621), kde R je rokem gregoriánského kalendáře, H je datum hidžry, číslo 33 je vyjádření lunárních let, během nichž islámský předběhne gregoriánský kalendář o celý rok.  Datum hidžry lze vypočítat podle vzorce H = R – 621 + R – (/R – 621/ : 32). Tyto vzorce dovolují vypočítat datum s tolerancí do jednoho roku, existují však mnohem přesnější výpočty a srovnávací tabulky, kde jsou data synchronizována s přesností 1 – 3 dnů.  Klíčové svátky jsou určovány nejvyššími duchovními autoritami, dnes v souladu s vědeckými astronomickými údaji. V praxi věřící do poslední chvíle nevědí, kdy například začne ramadán, protože jeho počátek závisí i na reálném pozorování měsíce. Začátek je pak oznámen sdělovacími prostředky.
Karbalá – město v jižním Iráku. V jeho blízkosti 10. října 680 (10. muharramu 61 hidžry) zahynul se svým doprovodem třetí ší´itský imám Husajn, syn Alího Ibn Abí Táliba. Na místě předpokládaného  Husajnova hrobu bylo postaveno mauzoleum, r. 859 je však nechal abbásovský chalífa al-Mutawakkil zbořit a zatopit. R. 979 Bújovci mauzoleum obnovili a rozšířili, r. 1801 bylo opět zničeno wahhábovci a pak znovu postaveno.  Dnes tvoří mauzoleum velký komplex a spolu s madrasou je centrem ší´itské teologické vzdělanosti. Karbalá je nejproslulejší poutní místo ší´itů a ve výroční dny Husajnovy smrti se stává dějištěm masových smutečních slavností. Viz heslo Husajn.
karmaté, karmatíja – radikální odnož isma´ílije. Vznikla ve druhé polovině 9. století  z iniciativy dá´ího (tj. isma´ílského misionáře a kazatele)  aramejského původu z irácké Kúfy Hamdána, přezdívaného Karmat. Její vyznavači – karmaté – důsledně dbali na vnitřní duchovní sebezdokonalování a na bezvýhradnou kázeň, opovrhovali vnějšími znaky víry (rituály, poutě, zákazy apod.) Sekta se rozrůstala mezi chudšími vrstvami v Iráku a v Sýrii a časem začala ohrožovat stabilitu abbásovského chalifátu i čistotu ortodoxního islámu. Zvláště živnou půdu našla mezi usedlíky i kočovníky v Bahrajnu, kde koncem 10. století vznikl samostatný karmatský stát v čele s Hamdánovým stoupencem Abú Sa´ídem a s hlavním městem al-Ahsá. Odvetou za potlačení karmatské vzpoury v Iráku přepadávali karmaté obchodní karavany směřující do chalifátu i karavany poutníků do Mekky, které každoročně vypravoval chalífa z Bagdádu, otravovali studny na karavanních trasách, zajímali poutníky a ohrožovali města a osady v chalifátu. Roku 930 přepadli Mekku, povraždili mnoho poutníků a na dvě desetiletí připravili Ka´bu o posvátný Černý kámen. V 10. století obsadili Katar a svůj vliv rozšířili i na Omán. Odboj proti Abbásovcům získával karmatům stoupence, ale jejich radikalismus byl odstrašující. V průběhu 11. a 12. století  hnutí zaniklo. Díky svému bojovnému egalitarismu, kvazikomunistickým sociálním představám a odporu vůči despotické státní moci se stalo v moderní době vděčným námětem arabské levicově zaměřené literatury.
kazatel – zde nikoliv ve významu chatíba (viz heslo). „Samozvaný“ lidový, laický vykladač slova Božího. Arabský termín „dá´í“ nebo „dá´ija“ (pl. „du´át“) též možno přeložit jako „vyzývatel“, popřípadě „misionář“.  Jeho činnost se nazývá „da´wa“, tj. „výzva, misie“. Laičtí kazatelé kritizovali z ší´itských nebo reformistických pozic sunnitskou ortodoxii a absolutistickou moc chalifátu, kterou považovali za nelegitimní. Působili především v 9. a 10. století,  kdy různá heretická hnutí podvracela jednotu chalifátu. Známý byl například „sedlácký“ dá´í Hamdán z Iráku, přezdívaný Karmat (viz karmaté), nebo jemenský ší´itský kazatel Abú Abdulláh aš-Ší´í, který v severní Africe vyvolal mezi berberskými kmeny povstání a zmocnil se Tuniska. Položil tak základy budoucí fátimovské dynastie v Egyptě. Výrazy „dá´í“ a „da´wa“ jsou dnes jedním z klíčových pojmů islámského fundamentalismu. Nazývají se tak reformní kazatelé a propagandisté Muslimských bratří a jejich odnoží i některé fundamentalistické organizace v Iráku či v Perském zálivu, „Ad-Da´wa“ je jméno nejznámější teoretické revue vydávané Muslimským bratrstvem v Egyptě. Da´wa je někdy chápána jako označení aktivit, zaměřených na šíření islámu mezi jinověrce, tj. islámské misie.
kibla – termín objevující se už v koránu. Označení směru k Mekce, který má dodržet modlící se muslim. Muhammad po hidžře do Medíny určil pro modlitbu směr k Jeruzalému, ale kvůli rozchodu s medínskými židovskými kmeny změnil směr modlitby k Mekce, kde stála svatyně Ka´ba.  V mešitách je kibla zpravidla vyznačena zvláštním výklenkem (mirháb), který bývá jejich umělecky nejhodnotnější součástí (podobně jako oltář v křesťanských kostelech, orientovaný na východ k Jeruzalému).  Směr kibly je základní podmínkou regulérnosti modlitby, i když se koná mimo mešitu (příroda, ulice). Výjimky se připouštějí jen v případě nebezpečí nebo pokud je nemožné stanovit směr na neznámém místě, na cestách apod. Kibla se dodržuje také při pohřbu, kdy se zesnulý ukládá do hrobu hlavou ve směru kibly, při rituální oběti zvířete atd. Podle kibly se v severní Africe nazývá horký pouštní vítr „kiblí“ („ghiblí“), přicházející od jihovýchodu, jakoby od Mekky. V islámských zemích je kibla například vyznačena v hotelových pokojích, v kancelářích, ve veřejných budovách (zpravidla šipkou na zemi, na stropě nebo i v zásuvce nočního stolku). Dokonce i při letech společností islámských zemí bývá na  obrazovce v prostoru pro cestující znázorněn směr, kterým se nachází Mekka.
kobereček modlící – (arabsky „sadždžáda“, odvozeno od „sadža“ nebo „sudžúd“, „prostrace“, tj. dotýkání se země čelem jakožto formální výraz odevzdanosti do vůle Boží). Kobereček se užívá kvůli zajištění rituálně čistého místa při modlitbě. Přímý kontakt muslima se zemí je přípustný jen na poušti, kde se nepředpokládá žádný z druhů znečištění, který by znemožňoval modlitbu (např. místo modlitby nesmělo být potřísněno krví, pokáleno apod.) V prvních letech islámu se používalo zvířecích koží nebo palmových listů. Koberečky se vyrábějí z tradičních materiálů (ovčí či velbloudí vlna, bavlna, hedvábí atd.) V krajním případě může posloužit i jiný předmět, např. část oděvu nebo noviny. Výtvarné provedení koberečku má většinou podobu mirhábu, který je umístěn ve směru Mekky, anebo je kobereček zdoben geometrickým či rostlinným vzorem. Modlící koberečky patří k časté dekoraci stěn v bytech muslimů.
Kom, Kum – druhé nejvýznamnější poutní místo ší´itů v Íránu hned po Mašhadu. Sídlo mnoha nejvyšších ší´itských duchovních autorit. Neví se, zda  Arabové toto město r. 644 dobyli anebo sami založili. Věhlas získal Kom po r. 816, kdy zde zemřela a byla pohřbena sestra osmého ší´itského imáma Alího Rezá (ar-Ridá) Fátima al-Ma´súme (Fátima Čistá, Cudná), uctívaná pro svůj zbožný život. Zlatá kupole nad jejím hrobem a svatyně Hazrate Ma´súme (Vznešená Čistá) jsou hlavními dominantami města. Po návratu z exilu a po vzniku Íránské islámské republiky se zde usadil ájatolláh Chomejní,  který je tu také pochován,  čímž město získalo  na významu.
konsensus – (arabsky „idžmá´“). Termín islámské právní vědy, metoda k řešení  nábožensko-právních otázek formou shody kvalifikovaných právních autorit. Konsensus je vývojově třetí ze čtyř pilířů islámské zákonodárné metodiky (korán, tradice, konsensus, analogie). Opírá se o tezi, podle níž se nemohou nejzbožnější a nejvzdělanější představitelé obce shodnout na omylu a jednat v rozporu s Boží vůlí. Ší´a konsensus jako nástroj jurisdikce neuznává, wahhábovské hnutí uznává pouze konsensy dosažené za života Muhammada. Pro modernistické reformisty je konsensus plnohodnotnou metodou výkladu nových jevů, naproti tomu islámští fundamentalisté ho většinou zatracují jako zdroj nepřípustných novot.
konverze – (přestup na islám). Na počátku arabské expanze, kdy byl islám ještě výhradně etnickým náboženstvím, se jednalo o nežádoucí jev, masová konverze by byla zrovnoprávnila nové muslimy s Araby a ohrozila by jejich elitní postavení a hmotné výhody. Správa rozsáhlého teritoria chalifátu si však konverzi vynutila a noví muslimové se stávali klienty (arabsky sg. „maulá“, pl. „mawálí“) některého z arabských kmenů.  Původní úsilí Arabů o zachování vlastního výsadního postavení nabylo s postupující islamizací podoby souboje s jinými etniky o podíl na uplatnění v chalifátu (za Umajjovců mocensky převažovali Arabové, za Abbásovců už  došlo k vyrovnání s nearabskými etniky).  Napětí a konflikty však přetrvávaly dále. Konverze na muslima probíhá tak, že konvertita (nebo nevěřící) vyřkne v přítomnosti muslima „vyznání víry“ („šahada“), v němž prohlašuje, že věří v jedinost Alláha a prorocké poslání Muhammada.
korán – soubor Božích zjevení, jimiž se řídí islám. Jak muslimové věří, korán je vtělené Boží slovo, zprostředkované Muhammadovi archandělem Gabrielem (Džibríl). Název pochází z arabského slova „kur´án“ – „to, co má být recitováno (hlasitě přednášeno)“. Název souvisí se způsobem, jakým byly jednotlivé části zjevení předávány a přijímány (hlasem a sluchem), a s tím, jak mají  být uchovány a dále šířeny (pamětí a ústně). Tato původní představa o nakládání se slovem Božím úzce souvisela s bohatou orální tradicí ve straoarabské literatuře (a nejspíš i s tím, že Muhammad byl údajně negramotný).  Korán je oficiálně nazýván „al-kur´án al-karím“ („vznešený korán“) anebo „al-kur´án al-madžíd“ („slavný korán“). Užívají se i další názvy jako „al-kitáb“ („kniha“), „al-furkán“ („rozlišení“, rozumí se mezi pravdou a bludem) apod.  Text koránu, který je dnes k dispozici, byl zaznamenán jako oficiální a dále neměnitelné znění za chalífy Usmána (644 – 656). Využita k tomu byla ústní tradice, ale i zápisy Muhammadových posluchačů, prováděné na palmových listech, kamenech a dalších psacích materiálech, z nichž mnohé se v menších či větších detailech lišily. Do konečného kánonu byly různé verze vybrány a zahrnuty podle libovůle sestavovatelů. Základní jednotkou koránu je súra (kapitola), jednotkou kapitoly je ája (verš). Kapitol je 114, veršů 6226. Řazení súr není chronologické, nýbrž formální, od nejdelší k nejkratší (za první zjevené Boží slovo je považována súra 96). Výjimku tvoří vstupní súra „Fátiha“ („Otvíratelka“). „Seslání“ koránu se odehrávalo ve dvou odlišných obdobích: mekkánském, kdy byl Muhammad obklopen jen hrstkou příznivců a neměl valného úspěchu, a medínském, kdy se věnoval organizování muslimské obce.  Podle toho se pak při výkladu koránu hovoří o súrách mekkánských a súrách medínských. Tematicky je korán neutříděný a spíše fragmentální, přesto se pro potřeby interpretace prosadilo dělení koránu do čtyř hlavních oddílů podle tematiky: „´ akída“ (dogmatika), „´ibádát“ (rituální praxe), „achlák“ (morálka) a „mu´ámalát“ (společenské vztahy). Korán je centrálním objektem víry muslimů. Je vysoce uctívaný a zacházet s ním by se mělo až po vykonání rituální očisty.  Dobrý muslim má korán pravidelně číst, přemýšlet o obsahu a text vkládat do paměti. Není sice požadováno, aby každý věřící znal  celý korán zpaměti, ale znalost některých jeho částí se pokládá za vhodnou a potřebnou. Má sloužit jako zdroj inspirace v každodenním životě a návod ke správnému životu. Citování „Fátihy“ je součástí modlitby. Muslim uchovávající v paměti celý korán (“háfiz“) se těší velké úctě.  Korán představuje zákon, jehož smysl je třeba neustále odhalovat a uvádět do praxe, a to jak v životě společenském, tak soukromém.  Některými teology byl korán vydáván za věčné Slovo, jiní ho považovali za dílo stvořené. Dnes převládá názor, že korán je stvořený, má však svou univerzální, věčnou nebeskou předlohu, která je Božím slovem a kterou střeží v sedmém nebi andělé. Na pozemský svět toto slovo přicházelo v podobě řady postupně zjevovaných textů, od židovské tóry přes křesťanský Nový zákon až po korán, který je jejich rekapitulací a završením.  Ačkoliv je islám stejně jako judaismus a křesťanství „náboženstvím knihy“, židé a křesťané mají  ke svým svatým textům jiný vztah než muslimové ke koránu. Bible se pokládá za „Boží slovo v lidské řeči“. Její jednotlivé části mají své autory, kteří na svých dílech zanechali stopy individuálních osobností. Korán je naproti tomu pro muslimy „Boží slovo v Boží řeči“ (autorem koránu není Muhammad, nýbrž Bůh), což povyšuje jeho text i použitý jazyk (arabština) na úroveň posvátné, nedotknutelné hodnoty (překlady koránu do jiných jazyků nejsou pokládány za adekvátní originálu, některé školy se  dokonce proti nim radikálně staví). Korán má pro muslimy analogický význam jako Ježíš Kristus pro křesťany, je viditelnou manifestací Božího slova na pozemském světě. Islám sice důrazně zakazuje libovolné zacházení s koránem a jeho textem, nicméně jeho obsahová nesourodost a pojmová mnohost podněcují k interpretacím, byť předem formalizovaným a s úzce vytyčenými hranicemi (viz exegeze). Korán je východiskem islámského myšlení, filozofie a také politiky.  Muslimové věří, že v koránu je obsažena nejen odpověď na jakoukoliv otázku, ale i veškeré lidské  vědomosti včetně vědeckých poznatků či předpovědí budoucnosti, nedokonalost lidského myšlení a chápání  však nedokáže tato tajemství odhalit.  Přesto je v koránu obsažena celá řada protiřečení, protikladných údajů, faktických omylů a chyb. I v tomto případě však muslimové poukazují na to, že je text pouze špatně chápán.
koránská škola – (arabsky „kuttáb“). Základní článek všeobecně vzdělávacího systému v chalifátu. Model byl převzat od Muhammadovy obce věřících, kdy se první stoupenci shromažďovali pod přístřeškem,  naslouchali Muhammadovým výrokům a memorovali je. Po vzniku chalifátu se hlavním obsahem výuky v koránské škole  stalo správné čtení a memorování koránu. Učitelem byl álim, který však neměl právo učit interpretaci textu, zatímco zajištění obsahové a organizační stránky připadalo soudci. Žáci seděli v kruhu na zemi a na dřevěné tabulky  zapisovali verše, které se pak učili nazpaměť. Tento systém zajišťoval od samého počátku chalifátu téměř stoprocentní gramotnost jeho muslimských obyvatel v dobách, kdy znalost čtení a psaní byla v Evropě výsadou učených mnichů, zatímco laici včetně panovníků byli povětšinou naprostými analfabety. Díky tomu mohlo dojít k bouřlivému rozvoji arabské filozofie, literatury a vědy. Instituce koránské školy přežívá dodnes, zejména na venkově. Rodiče do ní posílají děti alespoň na dva roky předtím, než dítě nastoupí do světské školy. Žáci schopní recitovat korán jsou využíváni při náboženských slavnostech, svátcích, mystických procesích a masových projevech lidového islámu (prosba o déšť, o šťastný porod, o vítězství zbraní apod.)
křesťané – viz jinověrci
křížové výpravy – období, kdy se chalifát stal cílem výbojů křesťanských vojsk z Evropy. Z hlediska vývoje islámské věrouky neměly zásadní význam, pouze posílily bipolární geopolitické vidění světa (viz „dár al-islám“ a „dár al-harb“). Z hlediska dějin koexistence křesťanské a islámské civilizace se jedná o první historickou kapitolu, kdy Evropa vojensky (nikoliv kulturně či nábožensky) dočasně triumfovala v jedné části tehdy  mnohem vyspělejšího chalifátu.  Příchod křižáků do některých oblastí Sýrie a Palestiny tehdy umožnily poměry v Evropě a především složitá politická situace v této části chalifátu, kde tehdy mezi sebou soupeřilo několik mocenských center (Fátimovci, Seldžukové, Ajjúbovci aj.) Křesťané využili tohoto mocenského vakua a na téměř 90 let prosadili svou přítomnost a vojenskou převahu v muslimském prostředí. Muslimové sice  byli na křesťanské enklávy zvyklí a bez jakýchkoliv problémů s nimi vycházeli, ale vzhledem k agresivitě a  náboženskému fanatismu, jimiž se křižácká tažení vyznačovala, i vzhledem k nepřijatelnosti doktrinální interpretace křížových výprav západními křesťany (vysvobození Božího hrobu z rukou pohanů) nebyla přítomnost křižáckých států pro chalifát z dlouhodobé perspektivy akceptovatelná, přestože postupně došlo k určité etnické a kulturní asimilaci obyvatel křesťanských království s autochtonními arabskými křesťany. Proto když ajjúbovský sultán Saláh ad-Dín Júsuf (Saladin) r. 1187 dobyl zpět Jeruzalém, zachoval se k jeho křesťanským obráncům velice velkoryse. Některá křesťanská království a knížectví se v Levantě udržela ještě celé století a byla odstraněna teprve egyptskou dynastií mamlúků v 70. letech 13. století. V moderní době jsou některými fundamentalistickými teoretiky křížové výpravy používány v kontextu evropského koloniálního působení v 19. století jako reminiscence v souvislosti s konfrontaci se Západem. V některých islámských postojích se  operuje s pojmem „novodobí křižáci“ (týká se to nejen západní expanze, ale i izraelské okupace Palestiny, politických aspirací maronitských křesťanů v Libanonu anebo vojenských zásahů USA a Evropy v islámském světě). Bližší podrobnosti o křižáckých výpravách viz „Islám VIII“.
Kubbat as-sachra – (arabsky „Skalní dóm“). Mešita stojící v Jeruzalémě na  Chrámové hoře. Nazývaná rovněž „al-haram al-kudsí aš-šaríf“ („Vznešená a ušlechtilá svatyně“). Byla postavena v l. 687 – 691 devátým chalífou Abd al-Málikem. Muslimové věří, že ze skály, která se tyčí v centru Dómu, vystoupil r. 621 při své noční pouti Muhammad v doprovodu archanděla Gabriela do nebe. Podle židů a křesťanů se jedná o skálu, na níž měl Abraham obětovat Izáka a na níž stála archa úmluvy v prvním chrámu, zatímco v období druhého chrámu zde ležela svatyně nejsvětější. Dóm, na jehož výstavbu byly podle tradice použity prostředky sedmkrát přesahující roční příjem Egypta, má tvar byzantského oktagonu a je skvělou ukázkou byzantské architektury. Pozlacená dřevěná kupole má průměr 20,20 metrů a výšku 20,48 metrů. Nese ji 16 pilířů a sloupů. Vnitřek mešity i vnější fasáda jsou zdobeny mozaikami, fajánsovými obklady a mramorem, dekor tvoří kaligraficky provedené citace veršů z koránu. Během křižácké nadvlády připadl chrám řádu augustiniánů, kteří z něj učinili křesťanský kostel. V současné době je mešita předmětem sporu mezi židy a muslimy, protože některé izraelské organizace navrhují, aby byla tato svatyně přenesena do Mekky a na jejím místě byl vystavěn třetí (židovský) chrám, což je pro muslimy nepřijatelné.
al-Kuds – viz Jeruzalém
kult svatých – viz světci

KDE TO JE? – dongio

Posted in Dongiův objektiv a jeho příspěvky by moznaprijdeijxd on Březen 23, 2010

Pokud si myslíte, že na fotografiích vidíte Indii zasaženou monzunovými dešti, pak se mýlíte. To jen před třemi týdny trochu sprchlo ve Spojených arabských emirátech. A takhle to vypadalo v emirátu Šardžá, kde nedokonalá kanalizace nestačila odvádět přívaly vody. Inu, i zima v poušti může vypadat jinak, než si představujeme. Snímky byly pořízeny 28. února 2010.

Na lovu s Lejlou – dongio

Posted in Aby jste se... by moznaprijdeijxd on Březen 21, 2010

Minulý týden mě přátelé pozvali na lov. Nikdy předtím jsem na lovu v poušti nebyl, kromě jednoho výletu na lov se sokoly, kteří  stejně nic nechytili. Přestože  nejsem velkým příznivcem loveckých vášní (zvířata  by se měla zabíjet jen humánně, na jatkách,  a odtud putovat rovnou na talíř), pozvání jsem ze zájmu přijal.
Očekával jsem partu vyzbrojených nimrodů s puškami a brokovnicemi,  v terénních otevřených džípech, když už ne na koních. K mému překvapení se na místo srazu dostavilo asi patnáct místních mladíků v bělostných kandúrách, vystrojených jak na páteční modlitbu do mešity, ve věku kolem třiceti let, dva padesátiletí cizinci (jeden z Jihoafrické a jeden z České republiky), co v tropickém khaki vypadali jako dva Davidové Livingstoni na africké expedici a jedna tříletá gepardice jménem Lejla.  Tehdy jsem pochopil, že zbraně budou tentokrát mlčet.
Arabové mají lov v krvi, zvláště ti, kteří teprve nedávno opustili beduínský způsob života a jejich krev, po generace šlechtěná pouští, dosud nepřivykla městskému prostředí (a ti, kteří neloví, si na svých farmách drží alespoň stáda koz a ovcí). Lov byl pro beduíny součástí každodenní reality, neboť si jím přilepšovali ke své chudé stravě.  Kromě toho správný beduín neodkládal pušku ani v noci, neboť nevěděl dne ani hodiny, kdy se jeho kmen stane obětí nájezdů jiného loupeživého kmene.
Pravdou ale zůstává, že lov s pomocí geparda je výjimkou (sokolníci jsou mnohem častějším jevem, stejně jako lov se psí smečkou) a že je vyhrazen těm nejbohatším (anebo těm největším snobům). Nejen proto, že ceny gepardích mláďat jsou vysoké, ale i proto, že jen málokdo si může finančně dovolit takovou šelmu chovat a hlavně platit za její náročný výcvik.
Před odjezdem do pouště se všichni sesedli do kruhu ke chvilce rozjímání nad sklenkou čaje. Pak nasedli do vozů a vyrazili k základnímu táboru v místech, kde byly předešlého dne vystopovány gazely.  Lejla se vezla se svým páníčkem Omarem, já se vezl se svým kamarádem Alim. Po příjezdu se lovci vedení stopařem vydali okamžitě za stádem. Asi po hodině se k němu kolona vozů přiblížila na dohled.  Asi polovina aut odjela stádo obklíčit a nadhánět směrem k nám… tedy hlavně k Lejle.
Jakmile se stádo rozběhlo,  Omar vyvedl Lejlu z vozu a ukázal jí gazely.  Šelma zbystřila a napjala svaly.  Když se stádo přiblížilo asi na vzdálenost půl kilometru, Omar uvolnil vodítko a Lejlu vypustil. Zblblé gazely si predátora ani nevšimly – a když si ho všimly, bylo už pozdě. Lejla si vyhlédla oběť a dala se do pronásledování.  My ostatní jsme ve vozech těsně následovali Lejlu. Nevím, jak dlouho štvanice trvala. Možná třicet vteřin, možná pár minut. Ztratil jsem pojem o čase. Nikoliv vzrušením z lovu a pachem krve. Jen jsem se snažil sekat jednu fotku za druhou. Kdo ví, kdy se mi zase dostane takové příležitosti.

Rozjímání před lovem

Kamarád Ali

Kamarádka Lejla

Lejla vyráží

Lejla kličkuje

Lejla sráží

Lejla rdousí

Lejla zabíjí

Lejla se dělí o kořist

Lejla dostává odměnu

Lejla se může nažrat

Porcování gazely

Stan k odpočinku

Příprava čaje