Možná přijde i JXD

Islám XXVII – dongio

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Březen 24, 2010

Stručný slovník islámu – „K“

Ka´ba – (arabsky „kostka, krychle“). Hlavní kultovní  místo islámu na nádvoří Velké mešity v Mekce, hlavní cíl pouti do Mekky, kamenný relikviář vysoký 15 m, dlouhý 12 m a široký 10 m, složený z kamenných bloků postavených na mramorové základně. Ve východní stěně je ve výšce 1,5 metru uložen Černý kámen, kus bazaltové horniny, nejsvětější relikvie muslimů, uctívaná již v předislámském období. Kult Ka´aby a Černého kamene je paradoxně jedním z pilířů islámské věrouky,  ačkoliv Muhammad jinak prosadil bezpodmínečný a naprostý rozchod s pohanskými idoly a božstvy. Podle islámského dogmatu Ka´bu zbudoval Adam po svém vyhnání z ráje. Před potopou byla uchráněna a vzata do nebe, aby poté archanděl Gabriel vrátil Černý  kámen Ibrahímovi (Abrahám) a jeho synu Ismaelovi, kteří opět Ka´bu vystavěli. Původně byla Ka´aba prostou dřevěnou svatyní se soškami rodových božstev Kurajšovců, které Muhammad zničil po ovládnutí Mekky r. 630. Černý kámen, jenž má v průměru asi 30 cm, podle tradice spadl z nebe, aby Adamovi ukázal místo, na kterém má postavit oltář Alláhovi. Dnes je rozbit na tři velké a několik menších kusů, spojených stříbrnými svorkami a hřeby (k poškození došlo v 10. století,  kdy kámen unesli bahrajnští karmaté při loupeživém  nájezdu na Mekku a požadovali za něj výkupné, viz karmaté). Podle lidové tradice byl kámen kdysi bílý, ale zčernal hříchy muslimů, kteří se mu koří a kají se. Na paměť toho, že Muhammad tuto relikvii políbil, bylo součástí poutního rituálu sedmero políbení Černého kamene. V dnešních podmínkách, kdy se pouti účastní statisíce muslimů, je ovšem něco takového nemožné. Proto muslimové Ka´bu sedmkrát obcházejí a pokaždé ukážou na místo, kde je kámen uložen. Vnitřek Ka´by je vyzdoben dřevěnými sloupy, stříbrnými lampami a kaligrafickými nápisy. Po skončení pouti je vnitřek Ka´by a Černý kámen umyt vodou z posvátného pramene Zamzam. Ka´ba je pokryta černým, zlatem vyšívaným brokátem, který se mění vždy před hlavní poutí. V jeho výrobě se dnes střídají různé islámské země. Stará pokrývka je prodávána po kouscích poutníkům jako amulet. Dále viz pouť.
kádiríja – mystické bratrstvo založené podle tradice Abd al-Kádirem Ibn Abé Sálihem Džangídostem z Gílánu (1077-1166). Některé z odnoží tohoto bratrstva prokazují svému zakladateli pocty náležející Bohu, proto byla kádiríja často pronásledována. Uznávaným centrem je Bagdád, kde je Abd al-Kádir pochován. Jeho stoupenci (většina žije hlavně v Iráku, Pákistánu a v západní a severní Africe) nosí jako poznávací znamení malé plstěné čepičky se zelenou růží, třemi řadami lístků a arabským  písmenem „K („káf“).
káfir – viz nevěřící.
Kajruwán – město ve středním Tunisku,  považované po Mekce, Medíně a Jeruzalému za jedno z nejposvátnějších míst sunnitského islámu. Jako garnizonní město ho r. 670 založil umajjovský vojevůdce a Muhammadův současník  Ukba Ibn Náfi, po němž je nazvána i tamní slavná mešita („džámi´ Sidi Ukba“), jeden ze  skvostů severoafrické (maghribské) islámské architektury. Zbudovali ji vládcové aghlabovské dynastie (9. století) na místě, kde měl podle lidové tradice Ukba činit zázraky.  Maghribská lidová tradice rovněž věří, že pouť k mešitě Sidi Ukba a hrobkám marabutů v jejím okolí je náhražkou za neúčast věřícího na pouti do Mekky a sedm návštěv Kajruwánu je považováno za ekvivalent jedné pouti do Mekky. Oficiální islám to však nepřipouští.
kalendář islámský – vychází z předislámského lunárního kalendáře (běžného v mnoha semitských civilizacích), k němuž se připočítával 13. měsíc,  aby se vyrovnal lunární rok s rokem solárním. Před islámem neměly roky číselná označení (neexistoval letopočet), ale bývaly nazývány podle důležitých událostí, které se v daný rok přihodily, např. bitvy, zázraky, přírodní pohromy. Rok, v němž se narodil Muhammad (asi 570), se nazývá rokem Slona podle válečné výpravy Habešanů do Arábie a s tím spjatého zážitku Arabů z habešské sloní jízdy. Muhammad kalendář zreformoval, zrušil 13. měsíc a způsobil tak, že je islámský lunární kalendář s gregoriánským solárním kalendářem v rozporu.  Islámský rok má dvanáct měsíců po 29 nebo 30 dnech, každý lunární rok je tedy o 11-12 dnů kratší než rok solární. Z pohledu gregoriánského kalendáře se tedy určité pravidelné události v islámském světě (např. svátky) konají každým rokem o 11-12 dní dříve než roku předešlého, přičemž ke stejnému datu se vrací přibližně jednou za 33 solárních let.  Muhammad ponechal měsícům původní názvy.  První měsíc muslimského kalendáře se nazývá „muharram“ („zakázaný“ – podle kmenového zákona, zakazujícího v tomto měsící války, 1. muharramu slaví muslimové  Nový rok), druhý měsíc je „safar“ („vydat se na cestu“ – v tomto měsíci zpravidla vyrážely karavany, 28. safaru zemřel Muhammad), třetí je „ar-rabí al-awwal“ („první jarní“ – dvanáctého dne tohoto měsíce slaví sunnité Muhammadovy narozeniny, zatímco ší´ité je slaví sedmnáctého), čtvrtým měsícem je ar-rabí as-saní“ („druhý jarní“),  pátý měsíc se jmenuje „džumádá al-úlá“ („první vyprahlý“ podle suchem rozpukané země), šestý „džumádá al-áchira“ („druhý vyprahlý“, v tomto měsíci se narodila i zemřela Muhammadova dcera Fátima),  sedmý „radžab“ ( „bázeň, respekt“ –  další měsíc, v němž je zakázáno válčit), osmý měsíc je „ša´bán“ (od slova „rozdělit se“ – příslušníci pouštních kmenů se v tomto ročním období rozjeli na všechny strany hledat vodu), devátý měsíc je „ramadán“ – svatý měsíc půstu, v tomto měsíci došlo k prvnímu zjevení koránu, podle tradice jsou po celý měsíc otevřeny brány nebes a zavřeny brány pekla), desátý měsíc je „šawwál“ (od slovesa „nosit“ – v tomto měsíci beduíni zpravidla opouštěli ležení, někdy se význam vykládá i tak, že v tomto měsíci obvykle zabřezly velbloudice a nosily plod, prvním dnem tohoto měsíce je svátek íd al-fitr (viz heslo) a v tomto měsíci se Muhammad oženil s Ajšou), jedenáctý měsíc je dhu´l-ka´da („pán příměří“ – v tomto měsíci bylo zakázáno vést války)  a dvanáctým měsícem je dhu´l-hidždža („pán pouti“ – měsíc, v němž se koná pouť do Mekky). Islámský týden začíná nedělí. Dny od neděle do čtvrtka v názvu obsahují číslovku (od 1 do 5 – např. čtvrtek je „jom chamís“ – „den pátý“) podle pořadí v týdnu, pátek se nazývá „jom al-džum´a“, „den shromáždění“ podle společné sváteční modlitby v mešitě, výraz pro sobotu „jom as-sabt“ pochází ze starého semitského základu (podobně hebrejský „sabat“).  První chalífové pokračovali v reformách kalendáře. Po křesťanském vzoru vyhlásili novou éru, za jejíž počátek byl zvolen první den roku, v němž Muhammad odešel z Mekky do Medíny („hidžra“, 16.7. 622). Tvůrcem definitivní podoby islámského kalendáře byl chalífa Umar. Přepočet data hidžry na křesťanský kalendář lze provést podle vzorce R = H – (H:33 + 621), kde R je rokem gregoriánského kalendáře, H je datum hidžry, číslo 33 je vyjádření lunárních let, během nichž islámský předběhne gregoriánský kalendář o celý rok.  Datum hidžry lze vypočítat podle vzorce H = R – 621 + R – (/R – 621/ : 32). Tyto vzorce dovolují vypočítat datum s tolerancí do jednoho roku, existují však mnohem přesnější výpočty a srovnávací tabulky, kde jsou data synchronizována s přesností 1 – 3 dnů.  Klíčové svátky jsou určovány nejvyššími duchovními autoritami, dnes v souladu s vědeckými astronomickými údaji. V praxi věřící do poslední chvíle nevědí, kdy například začne ramadán, protože jeho počátek závisí i na reálném pozorování měsíce. Začátek je pak oznámen sdělovacími prostředky.
Karbalá – město v jižním Iráku. V jeho blízkosti 10. října 680 (10. muharramu 61 hidžry) zahynul se svým doprovodem třetí ší´itský imám Husajn, syn Alího Ibn Abí Táliba. Na místě předpokládaného  Husajnova hrobu bylo postaveno mauzoleum, r. 859 je však nechal abbásovský chalífa al-Mutawakkil zbořit a zatopit. R. 979 Bújovci mauzoleum obnovili a rozšířili, r. 1801 bylo opět zničeno wahhábovci a pak znovu postaveno.  Dnes tvoří mauzoleum velký komplex a spolu s madrasou je centrem ší´itské teologické vzdělanosti. Karbalá je nejproslulejší poutní místo ší´itů a ve výroční dny Husajnovy smrti se stává dějištěm masových smutečních slavností. Viz heslo Husajn.
karmaté, karmatíja – radikální odnož isma´ílije. Vznikla ve druhé polovině 9. století  z iniciativy dá´ího (tj. isma´ílského misionáře a kazatele)  aramejského původu z irácké Kúfy Hamdána, přezdívaného Karmat. Její vyznavači – karmaté – důsledně dbali na vnitřní duchovní sebezdokonalování a na bezvýhradnou kázeň, opovrhovali vnějšími znaky víry (rituály, poutě, zákazy apod.) Sekta se rozrůstala mezi chudšími vrstvami v Iráku a v Sýrii a časem začala ohrožovat stabilitu abbásovského chalifátu i čistotu ortodoxního islámu. Zvláště živnou půdu našla mezi usedlíky i kočovníky v Bahrajnu, kde koncem 10. století vznikl samostatný karmatský stát v čele s Hamdánovým stoupencem Abú Sa´ídem a s hlavním městem al-Ahsá. Odvetou za potlačení karmatské vzpoury v Iráku přepadávali karmaté obchodní karavany směřující do chalifátu i karavany poutníků do Mekky, které každoročně vypravoval chalífa z Bagdádu, otravovali studny na karavanních trasách, zajímali poutníky a ohrožovali města a osady v chalifátu. Roku 930 přepadli Mekku, povraždili mnoho poutníků a na dvě desetiletí připravili Ka´bu o posvátný Černý kámen. V 10. století obsadili Katar a svůj vliv rozšířili i na Omán. Odboj proti Abbásovcům získával karmatům stoupence, ale jejich radikalismus byl odstrašující. V průběhu 11. a 12. století  hnutí zaniklo. Díky svému bojovnému egalitarismu, kvazikomunistickým sociálním představám a odporu vůči despotické státní moci se stalo v moderní době vděčným námětem arabské levicově zaměřené literatury.
kazatel – zde nikoliv ve významu chatíba (viz heslo). „Samozvaný“ lidový, laický vykladač slova Božího. Arabský termín „dá´í“ nebo „dá´ija“ (pl. „du´át“) též možno přeložit jako „vyzývatel“, popřípadě „misionář“.  Jeho činnost se nazývá „da´wa“, tj. „výzva, misie“. Laičtí kazatelé kritizovali z ší´itských nebo reformistických pozic sunnitskou ortodoxii a absolutistickou moc chalifátu, kterou považovali za nelegitimní. Působili především v 9. a 10. století,  kdy různá heretická hnutí podvracela jednotu chalifátu. Známý byl například „sedlácký“ dá´í Hamdán z Iráku, přezdívaný Karmat (viz karmaté), nebo jemenský ší´itský kazatel Abú Abdulláh aš-Ší´í, který v severní Africe vyvolal mezi berberskými kmeny povstání a zmocnil se Tuniska. Položil tak základy budoucí fátimovské dynastie v Egyptě. Výrazy „dá´í“ a „da´wa“ jsou dnes jedním z klíčových pojmů islámského fundamentalismu. Nazývají se tak reformní kazatelé a propagandisté Muslimských bratří a jejich odnoží i některé fundamentalistické organizace v Iráku či v Perském zálivu, „Ad-Da´wa“ je jméno nejznámější teoretické revue vydávané Muslimským bratrstvem v Egyptě. Da´wa je někdy chápána jako označení aktivit, zaměřených na šíření islámu mezi jinověrce, tj. islámské misie.
kibla – termín objevující se už v koránu. Označení směru k Mekce, který má dodržet modlící se muslim. Muhammad po hidžře do Medíny určil pro modlitbu směr k Jeruzalému, ale kvůli rozchodu s medínskými židovskými kmeny změnil směr modlitby k Mekce, kde stála svatyně Ka´ba.  V mešitách je kibla zpravidla vyznačena zvláštním výklenkem (mirháb), který bývá jejich umělecky nejhodnotnější součástí (podobně jako oltář v křesťanských kostelech, orientovaný na východ k Jeruzalému).  Směr kibly je základní podmínkou regulérnosti modlitby, i když se koná mimo mešitu (příroda, ulice). Výjimky se připouštějí jen v případě nebezpečí nebo pokud je nemožné stanovit směr na neznámém místě, na cestách apod. Kibla se dodržuje také při pohřbu, kdy se zesnulý ukládá do hrobu hlavou ve směru kibly, při rituální oběti zvířete atd. Podle kibly se v severní Africe nazývá horký pouštní vítr „kiblí“ („ghiblí“), přicházející od jihovýchodu, jakoby od Mekky. V islámských zemích je kibla například vyznačena v hotelových pokojích, v kancelářích, ve veřejných budovách (zpravidla šipkou na zemi, na stropě nebo i v zásuvce nočního stolku). Dokonce i při letech společností islámských zemí bývá na  obrazovce v prostoru pro cestující znázorněn směr, kterým se nachází Mekka.
kobereček modlící – (arabsky „sadždžáda“, odvozeno od „sadža“ nebo „sudžúd“, „prostrace“, tj. dotýkání se země čelem jakožto formální výraz odevzdanosti do vůle Boží). Kobereček se užívá kvůli zajištění rituálně čistého místa při modlitbě. Přímý kontakt muslima se zemí je přípustný jen na poušti, kde se nepředpokládá žádný z druhů znečištění, který by znemožňoval modlitbu (např. místo modlitby nesmělo být potřísněno krví, pokáleno apod.) V prvních letech islámu se používalo zvířecích koží nebo palmových listů. Koberečky se vyrábějí z tradičních materiálů (ovčí či velbloudí vlna, bavlna, hedvábí atd.) V krajním případě může posloužit i jiný předmět, např. část oděvu nebo noviny. Výtvarné provedení koberečku má většinou podobu mirhábu, který je umístěn ve směru Mekky, anebo je kobereček zdoben geometrickým či rostlinným vzorem. Modlící koberečky patří k časté dekoraci stěn v bytech muslimů.
Kom, Kum – druhé nejvýznamnější poutní místo ší´itů v Íránu hned po Mašhadu. Sídlo mnoha nejvyšších ší´itských duchovních autorit. Neví se, zda  Arabové toto město r. 644 dobyli anebo sami založili. Věhlas získal Kom po r. 816, kdy zde zemřela a byla pohřbena sestra osmého ší´itského imáma Alího Rezá (ar-Ridá) Fátima al-Ma´súme (Fátima Čistá, Cudná), uctívaná pro svůj zbožný život. Zlatá kupole nad jejím hrobem a svatyně Hazrate Ma´súme (Vznešená Čistá) jsou hlavními dominantami města. Po návratu z exilu a po vzniku Íránské islámské republiky se zde usadil ájatolláh Chomejní,  který je tu také pochován,  čímž město získalo  na významu.
konsensus – (arabsky „idžmá´“). Termín islámské právní vědy, metoda k řešení  nábožensko-právních otázek formou shody kvalifikovaných právních autorit. Konsensus je vývojově třetí ze čtyř pilířů islámské zákonodárné metodiky (korán, tradice, konsensus, analogie). Opírá se o tezi, podle níž se nemohou nejzbožnější a nejvzdělanější představitelé obce shodnout na omylu a jednat v rozporu s Boží vůlí. Ší´a konsensus jako nástroj jurisdikce neuznává, wahhábovské hnutí uznává pouze konsensy dosažené za života Muhammada. Pro modernistické reformisty je konsensus plnohodnotnou metodou výkladu nových jevů, naproti tomu islámští fundamentalisté ho většinou zatracují jako zdroj nepřípustných novot.
konverze – (přestup na islám). Na počátku arabské expanze, kdy byl islám ještě výhradně etnickým náboženstvím, se jednalo o nežádoucí jev, masová konverze by byla zrovnoprávnila nové muslimy s Araby a ohrozila by jejich elitní postavení a hmotné výhody. Správa rozsáhlého teritoria chalifátu si však konverzi vynutila a noví muslimové se stávali klienty (arabsky sg. „maulá“, pl. „mawálí“) některého z arabských kmenů.  Původní úsilí Arabů o zachování vlastního výsadního postavení nabylo s postupující islamizací podoby souboje s jinými etniky o podíl na uplatnění v chalifátu (za Umajjovců mocensky převažovali Arabové, za Abbásovců už  došlo k vyrovnání s nearabskými etniky).  Napětí a konflikty však přetrvávaly dále. Konverze na muslima probíhá tak, že konvertita (nebo nevěřící) vyřkne v přítomnosti muslima „vyznání víry“ („šahada“), v němž prohlašuje, že věří v jedinost Alláha a prorocké poslání Muhammada.
korán – soubor Božích zjevení, jimiž se řídí islám. Jak muslimové věří, korán je vtělené Boží slovo, zprostředkované Muhammadovi archandělem Gabrielem (Džibríl). Název pochází z arabského slova „kur´án“ – „to, co má být recitováno (hlasitě přednášeno)“. Název souvisí se způsobem, jakým byly jednotlivé části zjevení předávány a přijímány (hlasem a sluchem), a s tím, jak mají  být uchovány a dále šířeny (pamětí a ústně). Tato původní představa o nakládání se slovem Božím úzce souvisela s bohatou orální tradicí ve straoarabské literatuře (a nejspíš i s tím, že Muhammad byl údajně negramotný).  Korán je oficiálně nazýván „al-kur´án al-karím“ („vznešený korán“) anebo „al-kur´án al-madžíd“ („slavný korán“). Užívají se i další názvy jako „al-kitáb“ („kniha“), „al-furkán“ („rozlišení“, rozumí se mezi pravdou a bludem) apod.  Text koránu, který je dnes k dispozici, byl zaznamenán jako oficiální a dále neměnitelné znění za chalífy Usmána (644 – 656). Využita k tomu byla ústní tradice, ale i zápisy Muhammadových posluchačů, prováděné na palmových listech, kamenech a dalších psacích materiálech, z nichž mnohé se v menších či větších detailech lišily. Do konečného kánonu byly různé verze vybrány a zahrnuty podle libovůle sestavovatelů. Základní jednotkou koránu je súra (kapitola), jednotkou kapitoly je ája (verš). Kapitol je 114, veršů 6226. Řazení súr není chronologické, nýbrž formální, od nejdelší k nejkratší (za první zjevené Boží slovo je považována súra 96). Výjimku tvoří vstupní súra „Fátiha“ („Otvíratelka“). „Seslání“ koránu se odehrávalo ve dvou odlišných obdobích: mekkánském, kdy byl Muhammad obklopen jen hrstkou příznivců a neměl valného úspěchu, a medínském, kdy se věnoval organizování muslimské obce.  Podle toho se pak při výkladu koránu hovoří o súrách mekkánských a súrách medínských. Tematicky je korán neutříděný a spíše fragmentální, přesto se pro potřeby interpretace prosadilo dělení koránu do čtyř hlavních oddílů podle tematiky: „´ akída“ (dogmatika), „´ibádát“ (rituální praxe), „achlák“ (morálka) a „mu´ámalát“ (společenské vztahy). Korán je centrálním objektem víry muslimů. Je vysoce uctívaný a zacházet s ním by se mělo až po vykonání rituální očisty.  Dobrý muslim má korán pravidelně číst, přemýšlet o obsahu a text vkládat do paměti. Není sice požadováno, aby každý věřící znal  celý korán zpaměti, ale znalost některých jeho částí se pokládá za vhodnou a potřebnou. Má sloužit jako zdroj inspirace v každodenním životě a návod ke správnému životu. Citování „Fátihy“ je součástí modlitby. Muslim uchovávající v paměti celý korán (“háfiz“) se těší velké úctě.  Korán představuje zákon, jehož smysl je třeba neustále odhalovat a uvádět do praxe, a to jak v životě společenském, tak soukromém.  Některými teology byl korán vydáván za věčné Slovo, jiní ho považovali za dílo stvořené. Dnes převládá názor, že korán je stvořený, má však svou univerzální, věčnou nebeskou předlohu, která je Božím slovem a kterou střeží v sedmém nebi andělé. Na pozemský svět toto slovo přicházelo v podobě řady postupně zjevovaných textů, od židovské tóry přes křesťanský Nový zákon až po korán, který je jejich rekapitulací a završením.  Ačkoliv je islám stejně jako judaismus a křesťanství „náboženstvím knihy“, židé a křesťané mají  ke svým svatým textům jiný vztah než muslimové ke koránu. Bible se pokládá za „Boží slovo v lidské řeči“. Její jednotlivé části mají své autory, kteří na svých dílech zanechali stopy individuálních osobností. Korán je naproti tomu pro muslimy „Boží slovo v Boží řeči“ (autorem koránu není Muhammad, nýbrž Bůh), což povyšuje jeho text i použitý jazyk (arabština) na úroveň posvátné, nedotknutelné hodnoty (překlady koránu do jiných jazyků nejsou pokládány za adekvátní originálu, některé školy se  dokonce proti nim radikálně staví). Korán má pro muslimy analogický význam jako Ježíš Kristus pro křesťany, je viditelnou manifestací Božího slova na pozemském světě. Islám sice důrazně zakazuje libovolné zacházení s koránem a jeho textem, nicméně jeho obsahová nesourodost a pojmová mnohost podněcují k interpretacím, byť předem formalizovaným a s úzce vytyčenými hranicemi (viz exegeze). Korán je východiskem islámského myšlení, filozofie a také politiky.  Muslimové věří, že v koránu je obsažena nejen odpověď na jakoukoliv otázku, ale i veškeré lidské  vědomosti včetně vědeckých poznatků či předpovědí budoucnosti, nedokonalost lidského myšlení a chápání  však nedokáže tato tajemství odhalit.  Přesto je v koránu obsažena celá řada protiřečení, protikladných údajů, faktických omylů a chyb. I v tomto případě však muslimové poukazují na to, že je text pouze špatně chápán.
koránská škola – (arabsky „kuttáb“). Základní článek všeobecně vzdělávacího systému v chalifátu. Model byl převzat od Muhammadovy obce věřících, kdy se první stoupenci shromažďovali pod přístřeškem,  naslouchali Muhammadovým výrokům a memorovali je. Po vzniku chalifátu se hlavním obsahem výuky v koránské škole  stalo správné čtení a memorování koránu. Učitelem byl álim, který však neměl právo učit interpretaci textu, zatímco zajištění obsahové a organizační stránky připadalo soudci. Žáci seděli v kruhu na zemi a na dřevěné tabulky  zapisovali verše, které se pak učili nazpaměť. Tento systém zajišťoval od samého počátku chalifátu téměř stoprocentní gramotnost jeho muslimských obyvatel v dobách, kdy znalost čtení a psaní byla v Evropě výsadou učených mnichů, zatímco laici včetně panovníků byli povětšinou naprostými analfabety. Díky tomu mohlo dojít k bouřlivému rozvoji arabské filozofie, literatury a vědy. Instituce koránské školy přežívá dodnes, zejména na venkově. Rodiče do ní posílají děti alespoň na dva roky předtím, než dítě nastoupí do světské školy. Žáci schopní recitovat korán jsou využíváni při náboženských slavnostech, svátcích, mystických procesích a masových projevech lidového islámu (prosba o déšť, o šťastný porod, o vítězství zbraní apod.)
křesťané – viz jinověrci
křížové výpravy – období, kdy se chalifát stal cílem výbojů křesťanských vojsk z Evropy. Z hlediska vývoje islámské věrouky neměly zásadní význam, pouze posílily bipolární geopolitické vidění světa (viz „dár al-islám“ a „dár al-harb“). Z hlediska dějin koexistence křesťanské a islámské civilizace se jedná o první historickou kapitolu, kdy Evropa vojensky (nikoliv kulturně či nábožensky) dočasně triumfovala v jedné části tehdy  mnohem vyspělejšího chalifátu.  Příchod křižáků do některých oblastí Sýrie a Palestiny tehdy umožnily poměry v Evropě a především složitá politická situace v této části chalifátu, kde tehdy mezi sebou soupeřilo několik mocenských center (Fátimovci, Seldžukové, Ajjúbovci aj.) Křesťané využili tohoto mocenského vakua a na téměř 90 let prosadili svou přítomnost a vojenskou převahu v muslimském prostředí. Muslimové sice  byli na křesťanské enklávy zvyklí a bez jakýchkoliv problémů s nimi vycházeli, ale vzhledem k agresivitě a  náboženskému fanatismu, jimiž se křižácká tažení vyznačovala, i vzhledem k nepřijatelnosti doktrinální interpretace křížových výprav západními křesťany (vysvobození Božího hrobu z rukou pohanů) nebyla přítomnost křižáckých států pro chalifát z dlouhodobé perspektivy akceptovatelná, přestože postupně došlo k určité etnické a kulturní asimilaci obyvatel křesťanských království s autochtonními arabskými křesťany. Proto když ajjúbovský sultán Saláh ad-Dín Júsuf (Saladin) r. 1187 dobyl zpět Jeruzalém, zachoval se k jeho křesťanským obráncům velice velkoryse. Některá křesťanská království a knížectví se v Levantě udržela ještě celé století a byla odstraněna teprve egyptskou dynastií mamlúků v 70. letech 13. století. V moderní době jsou některými fundamentalistickými teoretiky křížové výpravy používány v kontextu evropského koloniálního působení v 19. století jako reminiscence v souvislosti s konfrontaci se Západem. V některých islámských postojích se  operuje s pojmem „novodobí křižáci“ (týká se to nejen západní expanze, ale i izraelské okupace Palestiny, politických aspirací maronitských křesťanů v Libanonu anebo vojenských zásahů USA a Evropy v islámském světě). Bližší podrobnosti o křižáckých výpravách viz „Islám VIII“.
Kubbat as-sachra – (arabsky „Skalní dóm“). Mešita stojící v Jeruzalémě na  Chrámové hoře. Nazývaná rovněž „al-haram al-kudsí aš-šaríf“ („Vznešená a ušlechtilá svatyně“). Byla postavena v l. 687 – 691 devátým chalífou Abd al-Málikem. Muslimové věří, že ze skály, která se tyčí v centru Dómu, vystoupil r. 621 při své noční pouti Muhammad v doprovodu archanděla Gabriela do nebe. Podle židů a křesťanů se jedná o skálu, na níž měl Abraham obětovat Izáka a na níž stála archa úmluvy v prvním chrámu, zatímco v období druhého chrámu zde ležela svatyně nejsvětější. Dóm, na jehož výstavbu byly podle tradice použity prostředky sedmkrát přesahující roční příjem Egypta, má tvar byzantského oktagonu a je skvělou ukázkou byzantské architektury. Pozlacená dřevěná kupole má průměr 20,20 metrů a výšku 20,48 metrů. Nese ji 16 pilířů a sloupů. Vnitřek mešity i vnější fasáda jsou zdobeny mozaikami, fajánsovými obklady a mramorem, dekor tvoří kaligraficky provedené citace veršů z koránu. Během křižácké nadvlády připadl chrám řádu augustiniánů, kteří z něj učinili křesťanský kostel. V současné době je mešita předmětem sporu mezi židy a muslimy, protože některé izraelské organizace navrhují, aby byla tato svatyně přenesena do Mekky a na jejím místě byl vystavěn třetí (židovský) chrám, což je pro muslimy nepřijatelné.
al-Kuds – viz Jeruzalém
kult svatých – viz světci

11 komentářů

Subscribe to comments with RSS.

  1. moznaprijdeijxd said, on Březen 24, 2010 at 23:39

    🙂

    • Sendyman said, on Březen 24, 2010 at 23:44

      Že já vůl jsem si to napřed četl – mohl jsem bejt PRVNÍÍÍÍ, když jsi zapomněl toho smajlíka udělat hned! 😆

      • moznaprijdeijxd said, on Březen 24, 2010 at 23:51

        😛 Vole, musím vždycky ještě rychle zkontrolovat text, ale dneska to musím vofixlovat, Rocky chce ven.

        • dongio said, on Březen 25, 2010 at 04:05

          Já vím, Vladimíre. Vždycky se to po sobě snažím přečíst (nemám kontrolu českého pravopisu), ale spousta chyb a překlepů mi vždycky unikne.

      • Nela 117 said, on Březen 25, 2010 at 01:14

        Nic si z toho, Sendy, nedělejte – já jsem až třetí a taky s tím musím žít! 🙂 🙂

        • dongio said, on Březen 25, 2010 at 03:54

          Jen si nestěžujte. Najdou se i tací, kteří jsou čtvrtí, ba dokonce pátí a následující. Já kupříkladu někdy nedorazím vůbec…

          • Nela 117 said, on Březen 27, 2010 at 06:47

            No, měl byste se polepšit.. 🙂

            • dongio said, on Březen 27, 2010 at 06:55

              Ono je někdy lepší, když nedorazím. pro ty druhé!

  2. Sendyman said, on Březen 25, 2010 at 00:21

    Dongio, to obcházení Černýho kamene mi připomnělo tu kamennou žábu v Karnaku.
    Že prej každá, která ji 7x obejde, se šťastně vdá, nebo co!
    Stojej tam na ty kolečka fronty bab z celýho světa!
    😀 😀 😀

    • dongio said, on Březen 25, 2010 at 03:52

      A ten váš Karnak mi zase připomněl bar Karnak v Damašku. Alespoň sedmkrát jsem se tam pěkně zpumprdlíkoval. 🙂

  3. dongio said, on Březen 27, 2010 at 04:27

    Díky za opravu chyb, Vladimíre.


Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: