Možná přijde i JXD

Koukni, vole, šábnem se? – Vladimír Ondys

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Červen 30, 2010

Jo, My – poctiví, slušní a pracovití – švorcáci máme celkem fádní život, čtrnáct dní po vejplatě třeme bídu s nouzí a pak už jenom bojujeme o přežití s vírou neposkvrnit představy jinejch o spravedlivým uspořádání pokrokově nejdokonalejší společnosti, kterou řídí elita v podobě absolutně nezištnejch ouředních osob s celkem pochopitelnými lidskými poklesky, když jde o vlastní kapsu. Průser vidím jenom v tom, že se staly pravidlem vzhledem k faktický beztrestnosti i láskyplnýho pojetí nejbližších bližních s osvědčeným normalizačním heslem z totality: „Kdo nekrade ze společnýho, šidí vlastní!“ Tak vám takhle minulej tejden z posledních sil stahuju vrata na konci šichty a vono to nejde až na doraz, po třetím pokusu kouknu a vidím nějakej malej předmět, říkám si: „Kurva, to je nadělení, systém je vypnutej, kamióóóny jsou už zaplombovaný a tady se válí zásilka!“ Seskočím dolů a pěkný hovno: Krásně naducaná peněženka se na mne vyzývavě tlemí!!! Strčil jsem ji do kapsy a cestou do šatny potkám mistra. Zželelo se mi ho, má poslední dobou nějaký rodinný problémy s krásnou manželkou, tak říkám: „Koukni, vole, šábnem se, ať si dneska můžeš dát řádně do řepy, když jsou ženský takový mrchy?“ To jsem si ale nasral do bot, zalapal jenom po dechu a vytřeštil na mě voči: „Kdes ji vzal? Je přece moje!“ Koukl jsem dovnitř, jeden by neřekl, kolik jinej u sebe nosí peněz, a byla (podle dokladů). Nešábli jsme se!

😆

Příběhy robota Jiřiny 7 – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Červen 28, 2010

Robot Jiřina

 

Slunce, léto, ryby, opět bez aneb

Projížděla jsem bezcílně městem křížem krážem. I přes mou zručnost rozeného stroje a zcela reálný obraz skutečnosti zakódovaný v čipech dovolující mi řídit i poslepu, nebyla jízda v hustém provozu žádnou odpočinkovou kratochvíli. Stále obklopená automobily ostatních pozemských červů a červic, s volantem v rukou, nohami na pedálech jsem radostně vychutnávala jízdu primitivním pozemským přibližovadlem, ale již se nemohla plně zaměřit na studium soustředěných výrazů ostatních řidičů za skly jejich vozidel. V podobných případech mohu zapnout vnitřní systém předvídání, abych eliminovala nedostatek zkušeností, adaptovala se na nebezpečné i zábavné situace, které mohou vbrzku nastat, ve kterých člověk reaguje dle své přirozenosti a zažitého, což já pochopitelně prozatím nedokážu. Někdo by řekl, blbá blondýna, ale věřte mi, robot průzkumník, ten tvrdý chleba má. Ostatně, kamenné obličeje za volanty mi silně připomínaly soustředění zračící se ve tvářích původních obyvatel oběžnice planety Karoton-7, těsně před tím, než začnou vyměšovat.
Ženský hlas v rádiu eufemisticky ohlašoval, jak krásně je dneska, přestože bude vládnout Nečas, kolik minut chybí do jedenácti hodin, domorodí válečníci-zřejmě místní kmen cvičený za účelem boje-nakoupili dražší vrtulník než mysleli, či chtěli, prase aby se v tom vyznalo, sumci z Toronta okousávali vousy jeden druhému ve jménu skrblivé prosperity, dvanáct statečných rytířů Alemanské říše porazilo na hlavu celý hrdý Albion, načež se ozvalo melodické kvílení jakési pološílené pěnice…Dál ten příběh znáte, dál jej prožíváte, prý se tomu říká láska…Vůbec mě nenapadá jaký příběh bych měla znát, a nepomáhá ani předvídací sytém. S láskou mi může trubka ukňouraná tak akorát mrskat setrvačník, jinak lačně vše prožívám a cítím se celkem fajn, pičo.
Umělé vědomí oddálilo náhled na mapu okolí, abych zabralo městskou aglomeraci z většího nadhledu. Ha! Městem protéká řeka. Jeden z nouzových plánu přežití, ve stávajících podmínkách nepotřebný, ale o to zábavnější, je: Jak ujít s holým životem v extrémních situacích, mimo civilizaci, bez jejich vynálezů a vymožeností. Pro tento účel mám v kufru, kromě jiných užitečných propriet i rybářské náčiní. Možnost jít lovit ryby plně odpovídá záměrům mise a právě, zdá se mi, dozrál čas zastavit přibližovalo někde v blízkosti vodního toku a v rámci tréninku se připravit na pobyt kupříkladu: v nitru deštného pralesa, či na ledové kře, ulovením nějaké rybí chuťovky.
Zavazadlový prostor skrýval dlouhatánské zelené galoše, rybářskou síť velikosti povlečení postele pro dva, prut s navijákem a kufřík s drobnými doplňky. Obsah kufříku se mi zvlášť líbil. Kromě peánů, háčků, olověných závažíček, obsahoval i vkusnou bižutérii v podobě polychromovaných, pestrobarevných plíšku a překrásných imitací mušek. Opatrně jsem skrz halenku, bezpečně i přes podprdu, připíchla na hruď jednu třpytku a celek přizdobila třemi krásnými, chlupatými, umělými mouchami. Z lexikonu vím, jak mohou být ryby nebezpečné a boj s takovou příšerou nezřídka připomíná zápas římských gladiátorů. Obzvláště žraloci býčí klidně posvačí i plně vyvinutého lidského červa, ani nemluvě o šarkounech lidožravých.
Mečoun vás klidně nabodne, jako kuře určené ke grilování a chobotnice s oblibou trhají lidem hlavy. Nic naplat. Po vzoru bojovníků ve starověkých arénách jsem omotala síť kolem horní části těla, galoše mi sahaly až tam, kde začínají dolní končetiny, pod růžovou sukýnku. Pevně jsem sevřela prut – mé kopí a gladius zároveň, na hlavu nasadila kýbl jako přilbici a mátožnou chůzí, krokem podobným, jakým kráčeli první lidé po měsíci, se vydala za zvukem říčního proudu. Záhy mi došlo, že pohyb v takovém ustrojení může být nebezpečnější než samotný lov vodních příšer a pro jistotu sňala kýbl a taky srolovala rybářské holínky, bo hrozilo, že po prvních krocích svahem k řece sebou jebnu a dokutálím se přímo do čelistí hladového žralouna. Za oponou humanoidních očí mám polarizační filtry a pohled pod říční hladinu mě docela pobavil. Samé malé sardele, boha jeho. Kousek opodál brodil vodu podobně uhastrošený chlápek, jen místo kbelíku měl na palici ohavnou hučku a nesnažil se metat prut jako harpunu, jen cosi upevnil na háček, mrskl klackem místo setrvačníkem a pak v proudu postával s úsměvem naprostého idiota. Plaše jsem se optala: Čím ty střevle krmíte? Pravil: „Červy, lovím na kvalitní pozemské červy, slečno a co vy takhle na rybách?“ Fakt jsem se lekla, klidně to mohl být masový vrah, když rybám hází kousky svého druhu a sám úlovek potom žere. Pár tučňoučkých larev mi nabídl a já zaražená, krve by se ve mně nedořezal, se zdráhala je pozřít. Obrovská úleva nastala, jakmile mi pomohl nasoukat červa na háček a nahodit. Chodit na ryby je fakt príma. Nejezte opravdové červy, i kdyby vypadali sebevíc chutněji. Nejezte se navzájem, ani z lásky, hrozně se z toho tloustne.

http://www.youtube.com/watch?v=iM_a-7RO0I0&feature=related

Všechny návštěvníky blogu MPIJXD zdraví Palosino

Ach jo… Blue Monday

Posted in Aby jste se... by moznaprijdeijxd on Červen 27, 2010

Jmenuje se Jenny (pro Nelu) – od Miilka

Posted in Aby jste se... by moznaprijdeijxd on Červen 26, 2010

Proč je dobře, že Česko nemá na MS své ‚želízko v ohni‘ – Makataman

Posted in Aby jste se... by moznaprijdeijxd on Červen 25, 2010

Nová vědecká studie odhalila, že evropští muži tvoří skupinu nejpověrčivějších diváků, kteří jsou ochotni podstoupit nejrůznější rituály, jen aby napomohli svému oblíbenému týmu k vítězství. Studie z dílny Lightspeed Research a Logitech má tyto výsledky:

 65 % dotázaných mužů prdí do gauče vždy na stejném místě, aby nepřinesli svému týmu smůlu.

 15 % respondentů vždy před ‚důležitým‘ utkáním propadne pocitu, že jsou novým Pavarottim, a zaskřehotá národní hymnu své země.

 7 % mužů se navleče do ‚šťastného‘ kusu oděvu, který je jen v polovině případů možné nějak identifikovat s týmem. Snad není nutné dodávat, že ‚šťastné‘ hadry a pračka je v jedné větě nesmyslnost nesmyrná. 🙂

 10 % fanoušků zajde ještě dál, zcela rezignuje na hygienu a po dobu šampionátu se odmítá holit. Dále studie ukázala, že v tomto emocionálně vypjatém období jsou fandové hotovou pohromou, ba přímo průserem!

 83 % dotazovaných je náchylnější k vyfuckování své staré za to, že je.

 25 % těchto ‚šťastných šmudlů‘ uvedlo, že při oslavě gólu zrušili sebe nebo svého spolufanouška.

 21 % uvedlo, že v takové chvíli rozflákali nechtěně kus nábytku.

 53 % polilo při výbuchu emocí koberec nebo gauč pivem, což má většinou za následek už zmiňovanou hádku.

 24 % se neumí kontrolovat a mrštilo ovladačem napříč obývákem.

Jak ze začarovaného kruhu ven?

Naprostou jistotou je mít tým jako my, čímž je problém eliminován hned v zárodku.

Jinak se 58 % mužů přiznalo, že jediný způsob, jakým jsou ochotni se zříct ovladače, je úplatek. Vypakování takového fanouška z baráku a získání kontroly nad televizí stojí členy rodiny 200 – 1000 euro.

Už víte, proč je dobře, že nejsme na MS? 🙂

Kde asi jsme statisticky? – Vladimír Ondys

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Červen 23, 2010

Furt mi vrtá hlavou, jak to vzít optimisticky.  Zašel jsem si pro radu i  za kamarádem ekonomem. Říkám: „Vole, seš studovanej člověk v sociálně nejúžasnějším školství na světě, tak mi vyškubni klín z hlavy, třeba to jenom vidím blbě. Podle statistiky dvě třetiny pracujících lidí si přijdou na čtrnáct litrů hrubýho, když si představím statisticky většinovýho mladýho s jedním dítětem a manželkou na mateřský, začnou se mi dělat pupínky při představě, že jeho rodina má statistickej dluh, kterej naprosto beztrestně za ni nadělaly ouřední osoby, ve výši skoro čtyři sta tisíc a sama se s rizikem návštěvy exekutora statisticky zadlužila statistickou polovinou ročního příjmu na hlavu, poněvadž asi nevystačí čelit nejpokrokovějším požadavkům doby ani nabídkám mazanejch šíbrů s vírou, že díky přístupu státu jim nehrozí riziko v podnikání. Jak můžeme s takovou nuzáckou většinou někomu začít cokoli splácet, budoucí údajné utahování opasků mi pak přijde jako děsná pitomost, když drtivá většina je na poslední dírce už dlouho?“

Kamarád mi začal objasňovat nějaký poučky, který mu natloukli do hlavy výměnou za nadějnější společenský postavení. Chvilku jsem na něho užasle koukal, jestli mě má ze svý intelektuální výše, fakt, za takovýho troubu a najednou mi bylo jasný, proč může mít nejvobyčejnější prodavačka třeba v nedalekých Drážďanech mnohem vyšší plat než on jako společensky uvědomělý ve svým tak náročným povolání při řízení ostatních. Připomínalo mi to školu, když jsem dělal z kantorů voly a na otázku, co vím o slonovi, jsem začal tvrdit, že žirafa má delší krk.

Kurva, tak zas nevím ani po poradě s odborníkem a dám vám vědět, jestli něco sám vymyslím, až přijdu z práce. Třeba mi někdo z vás objasní víc tak banální společenskej problém nejpokrokovější skutečnosti.

😛               http://www.verejnydluh.cz/

Příběhy robota Jiřiny 6 – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Červen 22, 2010

Cestou necestou, bez aneb

Okamžitě po prvních soustech jsem pochopila, že vaječina s kousky skořápek nebude to pravé. Oh, já husa. Snad vám ani nemusím popisovat děsivé pocity v ústech, kdy vám ostré, vápenaté úlomky skřípou mezi čelistmi, zalézají do mezer mezi zuby – pokud máte alespoň částečně kompletní chrup a standartně reagující taktilní receptory. Máte-li v každém patře méně než osm zubů nebo je máte jako noty na buben, či dokonce potravu rozmělňujete pomocí zubních implantátů, nemusíte nic poznat, ovšem na druhou stranu, při průchodu zpracované kašovité hmoty hltanovou úžinou se proces polykání stává mimovolným a reflexním obloukem signalizované varovné škrábání v krku může býti poněkud opožděné, během automaticky zdviženého měkkého patra – to aby vám sousto nelezlo nosem a sklopení příklopky hrtanové – to abyste nedýchali jídlo místo vzduchu. Následná relaxace horního jícnového svěrače, zdvižení hrtanu s kontrakcí svalů horní části hltanu může vést i k reverznímu pohybu polykaného obsahu – ha! – a jsme u mého oblíbeného tématu.
Normálně jsem se zakuckala, zachroptěla a jídlo vyflusla ven. Brr! Nevím jako nervovou soustavu do mě ti pošahaní technici namontovali, ale je nad slunce jasné, že nemůžu jíst všechno co se zdá být k jedení, pít vše tekuté, dýchat kdejaký plyn. Kdeže jsou mé litinové bonbónky. Budu muset naplno zatížit čipovou soustavu, zapnout veškeré lexikální katalogy pozemského bytí, integrovat se do lidské společnosti, tak, abych nedošla újmy, přežila těch pár měsíců na téhle podělané planetě a splnila svůj úkol. V zajetí trudných myšlenek jsem se přistihla, jak se dloubu v nose. Jiřino, prase, okřiklo mě druhé člověčí já: Dámy se přeci v nosíku nehrabou. Ty, ty, ty! No, no, se neposerou distingovaná vznešenosti svazující mě bujícími kořeny programovatelné společenské determinace uvnitř mého lepého těla. Ďábelsky vtíravé vědomí tančí v objetí s fyzičnem kůže, masa, kostí zrychlený valčík v černobílém filmu promítaném pozpátku stejnou rychlostí, takže všechno vypadá jak by mělo, ale není.
Filmový pás doběhne konce, poslední obrázek, pak jen monotónní plácání celuloidového ocasu do ticha o kotouč času, dokud nepřijde promítač a nepustí jiný film. Cívka je prázdná.
Setrvačnost mě vymrštila ven z bytu. Oblečenou, nalíčenou, s kabelkou, klíčky od auta.
Nejistou chůzí po včerejším flámu jsem vykročila k růžovému autu. Klíčky zapadly do zámku, otevřela jsem a svezla se do pohodlného sedadla. Primitivní budíky přede mnou, uprostřed nějaké kolo, několik pák, páček, pár spínačů. Je zvláštní sedět uvnitř lidmi vyrobeného přibližovacího robota. „Jedem, robote, jedem!“: rázně jsem zavelela. Tak se rozjeď, uživatelsky nepřívětivý vehikle; zabrblala jsem v duchu. Auto se ani nepohnulo.
Jedem, vole!: Jsem se neovládla a zařvala zplna hrdla do potemnělého ciferníku uprostřed palubní desky. Uff! Co mi to zase dali za krám, myšlenky to číst neumí, hlasová navigace nefunguje, mám snad co do činění s nějakým posilovacím strojem, který budu muset tlačit vlastními silami? Na planetě Magoram něco podobného už funguje jaké víkendová kratochvíle. Dokonce podle lexikonu, žijí i na planetě Zemi brouci, kteří si dělají kouličky a válením znásobují jejich objem a jak jsou hepy. Kolem projel podobný stroj. Obvody v mé soustavě dovedností konečně sepnuly. Najednou bylo jasné co dělat. Opatrně jsem nastartovala a rozjela se. Cestou z mírného kopce, kolem paneláků, ostatních aut stojících podél cesty, mi docházel význam značek, existence pravidel na pozemních komunikacích – škoda, že mě nevybavili vrtulníkem – dokonce jsem dala přednost dvěma malým lidským červíkům s obrovským vaky na zádech, když cupitali přes cestu pomalovanou bílými pruhy.
Za křižovatkou u obchoďáku, v jehož útrobách se skrývá hospoda, kde jsem včera pařila mě bezohledně předjelo velké, rychlé auto. Zatroubila jsem na zmetka, protože já jedu předepsanou rychlostí a on se kolem provalí jako lavina z přilehlých kopců. Nevím, jedu hezky nenápadně, dávám přednost v jízdě, nechápu proč na mě mává chlapík v uniformě a živě gestikuluje. No jistě, místní šerif nebo sám major Zeman, mrskej mi setrvačník! Nejen, že byli dva, nejen, že na mě koukali jak na ženu prodejnou, ještě mi chtěli dát fouknout do nějaké krabičky, což jsem musela odmítnout, aby popřípadě nemohli zkoumat mou DNA.
Pronesla jsem k oběma chasníkům natolik plamennou promluvu a mé abstinenci, že mi celí zarudlí vrátili nezbytné papíry a nechali pokračovat v jízdě městem na zdařbůh. Zatracení pozemští červi!

Fešák Mickey Mouse

http://www.youtube.com/watch?v=a0jZzBEKIMc&feature=related

A hele – Vladimír Ondys

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Červen 21, 2010

Za svobodou

Pak že touha po svobodě a demokracii už nefunguje v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Stačí pár vzdělanejch a odpovědnejch lidí na klíčovejch místech v nějaký straně, důslednej tlak voličů při volbách a zase to funguje tak, že tu snad budeme mít levicovou stranu západního střihu. Chválím ODS za lekci z demokracie na kongresu, kterou dala ostatním bolševikům a hlavně pupkatejm papalášům v oranžovejch dresech. Věřím, že s takovou bude mít velikou šanci zasadit drtivou ránu na podzim všem pohrobkům Husákovy normalizace i vykutálenejm kariéristům se sklony k mafiánskejm poměrům ve společnosti. Po dvaceti letech předstíraný falše už bylo na čase zvolit nějakýho nepopulistickýho Nečase na úkor všech Venců. 😆

Na tom našem státním statku bude zase líp

Hm – Vladimír Ondys

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Červen 20, 2010

Tak si připadám jako Anglán po vítězství nad zlými socany v boji za svobodu i demokracii a před studenou válkou s hodnými na Východ od Krušných hor, dluhy za svůj odpor k pokroku splácel přes padesát let pod dostřelem třídně uvědomělých atomových raket a na rozdíl od poraženejch Němců nemohl počítat se žádnou úlevou. Přemejšlím, jak dál, když se tu po volbách snesitelněji dýchá.  Asi bych se vrátil ke způsobu života jako OSVČ,  bejt mladší, i když to nikdy nebude žádný med mezi poctivými, slušnými a pracovitými v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Poslední dobou mi udělali radost mladí vysokoškoláci, kteří se ke mně několikrát přihlásili s tím, že četli moje předvolební agitky v novinách a že se jim líbily, ale tudy pro mne cesta nevede, podobný styl psaní mne netěší a nepíšu jen kvůli tomu, abych něčemu sloužil, připadal bych si jako naivní vocas. Tak si užívám pohody, než moc zkorumpuje další soft soudruhy, a ve volným čase šprtám linux, poněvadž to je příkladnej záhul pro můj mozek.

Referát – Palosino

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Červen 19, 2010

Happy Birthday

Jako dítě jsem nenavštěvoval žádný kroužek spojený s provozováním múzických umění a obdařen hudebním hluchem děsil kromě učitelů i sebe samotného. Sportovně méně zdatnému, mi nebylo dáno rozvíjet fyzické aktivity na vyšší úrovni. Pionýr byl pro socialistickou mládež téměř povinný a snad jen tam jsme v tandemu se spolužákem zaznamenali poměrně výrazného úspěchu v soutěži, která se, pokud mě paměť neklame, jmenovala: Co víš o Sovětské svazu, zemi našich přátel. Bezchybně jsme ovládali jména hlavních měst jednotlivých svazových republik, dokázali je okamžitě nalézt na mapě, znali plodiny i jinou zemědělskou produkci typickou pro jednotlivé regiony a znalostmi reálií ze života V.I. Lenina udivovali i porotu.
Pobyt v Artěku na Krymu nám nakonec unikl jen o vlásek, ale i tak jsme získali dojemné množství obskurních cen, včetně ročního předplatného Viesolych kartinok a ještě jakéhosi nesmyslného komsomolského periodika.
Jenže zároveň mi strýc z Kanady posílal vlaječky klubů NHL (kdo si dneska vzpomene třeba na tým Minessotta North Stars) a o něco později zaslal rodičům desku jistého Paula McCartneyho – Ram (beran – vydáno 1971) se jmenovala. O pár let později zastřelili Lennona. To už jsem měl přístup k nahrávkám Beatles prostřednictvím magnetofonových kazet, různě kopírovaných mezi spolužáky, a záhy se stal jejich fanouškem.
Hudební projevy provázely lidstvo od jeho počátků, podobně jako na jeskynních stropech dochované stopy výtvarné tvořivosti a v průběhu času usedala jedna vrstva na druhou, až k dnešní nepřeberné hromadě hudby na digitálních mediích. Je tedy z čeho vybírat. Tak občas činím i já, přestože se ve zvětšujících kruzích stále vracím na místo výchozí, ke stejné muzice. Nikdo nepopírá, že i v hudbě existují milníky, skladatelé, hudebníci, kteří vykročili ze stínu ostatních a stali se celosvětovými fenomény, napříč časem.
Jeden z nich oslaví 18.6. osmašedesáté narozeniny. Nejsem hudební publicista, natož muzikolog, jen spíše potápěč ve středozemních hudebních vodách, který občas netrefí na zajímavý mořský druh, a proto budou mé postřehy ryze subjektivní.
Asi nebudu v mnohém přesný, ale těch pár faktografických údajů jsem čerpal z biografie „Po mnoha letech“, mé paměti a internetu.
Otec James (1902) byl obchodníkem na burze s bavlnou. Ve 20. létech minulého století provozoval s vlastním bratrem a bratrancem malou taneční kapelu Jim Mac’s Jazz. Během druhé světové války byl dobrovolným hasičem v nálety sužovaném Liverpoolu a působil i v divadle, jako osvětlovač. Ve volných chvílích hrál na piáno, prakticky po celý rok – jak vzpomíná slavný syn. Na Paulův hudební vývoj měl zřejmě rozhodující vliv. Neúspěšně se pokoušel přihlásit jedenáctiletého Paula do sboru Liverpoolské katedrály, ale i přesto se v něm snažil podporovat zájem o hudbu, ačkoli osobně jej učit hrát na piáno odmítl, a jen mu doporučil klavírní lekce u někoho jiného. Nakonec mu koupil trubku, kterou mírně vyděšený Paul s jeho svolením vyměnil za kytaru. Zajímavé je, že vůbec nevěděl jak na ni hrát, protože až po chvíli bádání si uvědomil, že je vlastně levák a kytaru drží obráceně. Mimo jiné od otce pochytil co znamená harmonie, aby později znalosti trpělivě předával mírně nechápajícím členům budoucí veleslavné čtveřice.
Podobně kladný vliv na něj měla matka Mery. Pracovala jako vrchní porodní setra v nemocnici, nebo vyjížděla na kole s proutěným košíkem mezi řídítky k domácím porodům, často v mrazivém počasí a po chvíli mizela ve tmě a vánici – jak vzpomíná McCartney a dodává, že to bylo právě ona, která dokázala vytvořit laskavou rodinou atmosféru. Snažila se, aby oba chlapci mluvili spisovnou angličtinou – neměl jsem prakticky žádný liverpoolský přízvuk – a přestože byli oba vychovávání v katolickém duchu (otec ovšem byl Ir, protestant, později agnostik), upřednostňovala světské základní vzdělání, před církevní školou, kde je příliš mnoho náboženství, na úkor vzdělání. V jedenácti letech McCartney složil zkoušky na Liverpool Institute High School – Grammar school (obdoba našich víceletých gymnázií, rušená v Anglii během 60. let), tam potkal i G. Harrisona, který navíc bydlel opodál. V roce 1956 zemřela Mery, silná kuřačka, na embolii, během léčby rakoviny. Nicméně, Paul prožil dětství ve šťastné a harmonické rodině, na rozdíl od pohnutého dětství Johna Lennona. Sám k tomu mnohé dodává ve své biografii a přesvědčivě  dokumentuje rozdíly a styčné plochy mezi oběma geniálními souputníky. Dosti faktů.
Chtěl bych jen připomenout pár písní, které nejsou notoricky známé, avšak ani nepatří k těm úplně zasutým v řečišti pop-kultury, a které považuji za zajímavé.

I Saw Her Standing There

http://www.youtube.com/watch?v=8RZiyXdMIZE&feature=related

Co k tomu dodat? Výtečný rock-and-roll, který autor hraje na koncertech dodnes.

Rocky Raccoon

http://www.youtube.com/watch?v=wjFZ5ORMW3M

Milostný trojúhelník ve westernovém podání z Bílého dvojalba. Myslím, že pro Beatles velmi netypická píseň. Samozřejmě po otci McCartney zdědil lásku k Vaudeville (předchůdce operety, varieté a muzikálu). Na honky-tonky piáno hraje G. Martin.

Helter Skelter

http://www.youtube.com/watch?v=ZV18scOsX54