Možná přijde i JXD

Střední vrstva může v Česku velmi snadno upadnout do chudoby?

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Srpen 30, 2010

Bez svolení i otazníku jsem si půjčil název z Novinky.cz a docela by mne zajímalo, jak vidí střední vrstvu ostatní. Domnívám se, že se především jedná o zaměstnance státu, kteří mají své jisté díky daním ostatních s velmi nejistým příjmem, jehož většinová výše (údajně se jedná o 2/3 zaměstnanců) udávaná 14 000 Kč před zdaněním asi těžko někomu umožní našetřit si na období, kdy o práci přijde. Vzhledem k tomu se domnívám, že si platíme prostřednictvím daní velmi předražený servis zaměstnanců s nejhoršími manýry ze socialismu, kteří už ani nepředstírají, že jsou schopni nám pomoc v případě naší potřeby a o nějaké loajalitě k plátcům daní se taky nedá mluvit v porovnání se vztahem k privilegovaným menšinám.

Proletarizace střední vrstvy, tohoto předního opatrovníka a tvůrce západní civilizace, patří k nejzávažnějším změnám naší doby. Elita tvořící pilíř vzdělanosti a kultury byla vládní politikou prakticky dohnána k přijetí bídné morálky průmyslového ghetta.

Historik a politolog Paul Johnson

Neuvěřitelné

Posted in Dobré ráno by moznaprijdeijxd on Srpen 28, 2010

Ahoj Vláďo, tohle mi přišlo mejlem, nechceš to pověsit na blog?
Viva

Tyto úžasné snímky zachytil fotograf Michel Denis-Huot na safari v Masai Mara v Keni v říjnu minulého roku. Jak sám řekl, byl ohromen tím, co viděl:
„Tito tři gepardí bratři žijí spolu od svých přibližně osmnácti měsíců, kdy opustili svou matku“, řekl.
„Jednoho rána jsme je viděli – nevypadali, že by byli hladoví, pobíhali a občas se zastavili, aby si pohráli. V jednom momentě střetli skupinu antilop, a ty utekly. Ale jedno mládě nebylo dostatečně rychlé a bratři ho lehko chytili“.
Následovala pozoruhodná scéna zachycená na záběrech. Antilopa vyvázla bez zranění. A v tom je právě ten zásadní rozdíl mezi šelmou a člověkem,  šelma žere, jen když je hladová a musí.

Z mailu

Z mailu

Z mailu

Z mailu

Příběhy robota Jiřiny 11 – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Srpen 26, 2010

PRJ - Palosino

Doom, aneb Velký masturbant
Atmosféra se rázem uvolnila. Dvojice v lavicích začaly spolupracovat, jen já a soused jsme neměli ponětí na čem vlastně. Na stolech se objevily malé i větší, hřídele, hřídelky, ojnice, matice, pružiny, vedle masivních kovových součástí. Uvolnění postupně přerůstalo v objevitelské nadšení. Rozcuchanci postupně vytahovali jednotlivé součástky, téměř s posvátnou úctou na ně chvíli pohlédli, vzápětí kladli před sebe do formací předepsaných snad nějakou tajnou magickou formulí. Maník v první lavici krajní řady náhle otočil hlavu do třídy a mutujícím hlasem, s vizionářským leskem v očích, asi jako když inspektor Kryštof Columbo objevil Ameriku, zakňučel:
„Synci,  nemáme šmír a pucvol!“
„Kurva, tam u dveří, nevidíš, pičo!“ Zaskřehotal z předposledních lavic narezlý klučina strádající akné.
I ve snu zaúpěla má křehká dušička znechucením. Proč právě já se musím účastnit téhle podivné seance a poslouchat nezralá, pubertální hovádka. Proč se mi nezdá sen o kurzu šití, přípravě indických jídel, cibulovém batikování? Proč se musím ocitnout zrovna tady, a ne na čajové besídce pod slunečníkem, uprostřed čínské zahrady, ovívána barevnými křidélky okolo poletujících motýlů a vážek? Sice je to stále lepší, než chytit nějaký střevní katar, křížený s úplavicí, ale přesto.

Hoši ve stoje se hrbili a všelijak nakláněli nad lavicemi, součástky konečně správně napatlané vazelínou barvy rubínu (pozn.: České granáty nejsou prý ty pravé české), úhledně poskládané, na jiných lavicích ledabyle poházené a zanechané v chaosu, kterému rozuměl nanejvýš pár mladých konstruktérů, ale pravděpodobně, ani oni ne. Vzduch v místnosti, by se dal postupně krájet, nasáklý odérem podobným jako luft v ponorce na konci plavby kolem světa. Okna nešla otevřít, protože byla příliš vysoko, a i když si nejvyšší z nás stoupl na židličku stejně nedosáhl na kliku. Až nyní jsem si všimla, že ostatní jsou v šedých sepraných uniformách, včetně mě i mého souseda. Oba jsme seděli na stoličkách jako přikovaní a směle mohli atakovat rekord o nejtupější výraz všehomíra. Porůznu zapatlaní mladíci navýsost zaujatí skládáním součástek si ani nevšimli, že do místnosti vstoupila teta Máňa a bez váhaní zamířila rovnou k nám. Mě oslovila Jiří, blouda vedle Ivo a položila před nás čtyřikrát přeloženou obálku. Proč právě čtyřikrát, nevím.
„Je mi líto chlapci, neuspěli jste.“

Celou dobu se mi zdálo, že vidím svět kolem průzorem bunkru, či spíše dalekohledem, který mi někdo přiložil k očím obráceně a všechno bylo rozmazané a vzdálenější, než by mělo být. Stála jsem ve sluneční záři na vrcholu tobogánu, proti modré obloze, dole se dal logicky tušit vodní rezervoár, koupaliště, plavecký bazén. Zlá předtucha v zákoutích mysli, studivé mravenčení v konečcích prstů, zoufalé našeptávání: Zadrž, neskákej, nechoď dál! Pomalu jsem sestupovala dolů z věže. V nádrži se místo vody, na poli nazelenalých kachliček, blýskaly velké kalužiny krve, možná rudého červeného vína, ale podle příšerného zápachu spíše krve. Zcela jistě krve. Uprostřed jezírek brouzdali tmavě modří krabi, lesknoucí se v paprscích jako pochodující smaragdy a zanechávali drobné krvavé stopy svých nožiček na světlém podkladu. Přistoupila jsem blíž. Bože, nic nepáchne tak, jako živočišné tkáně. Až nyní mi bylo dáno rozeznat bochánky masa poházené okolo, kusy flákoty porůznu přilepené na stěnách bazénu, osychající po okrajích s proužky už dříve zaschlé ztékající krve. Můj stín vykreslený na dně letním sluncem v zádech byl povelem pro hejna krabů, kteří snad vedeni nějakým neslyšitelným povelem zamířili směrem ke mně. Vůbec jsem si nevšimla postavy na vzdáleném konci. Osoba s prasečí hlavou a lidským tělem, oblečená jen do zakrvaveného bílého tílka, pobíhala , tu ve smyčkách, tu přímo za nosem, ach, promiňte, rypákem, náhle prudce zabrzdila, aby se po chvíli znovu zuřivě rozeběhla. Stále se přibližovala, dobře jsem rozeznávala třepotající se růžová ouška, špehýrky očí, vlhký čumák, jednu nohu lidskou, druhou vepřovou. Pár metrů předem mnou se zarazil. Z hlavy mu stoupala pára, kožními záhyby se řinuly čůrky potu, z hlavy trčely štětiny. Jen pochrochtával, pokníkaval a upřeně na mě zíral. Protože byla nádrž hluboká něco kolem dvou metrů, schody v dohledu žádné, trochu jsem se uklidnila. Prasomuž jednou rukou nadzvedl dolní lem tílka a druhou počal masturbovat…

Z okamžiků děsivého zakletí mě vytrhl křik mého souseda.
„Ne, já nemůžu neuspět, všechno je jak má být, budu se s Vámi soudit, budu Vás žalovat.“
To už jsem nevydržela vzala obálku a měla co dělat, abych sprintem nevyrazila z místnosti.
Za každou cenu jsem chtěla skrýt vlezlý pocit vlastní nepatřičnosti v celé téhle sešlosti a pomalu se vytratila ze třídy. Jen slábnoucí hlas Máničky doléhal za mnou temnou chodbou, na jejímž konci bylo světlo i vzduch se pozvolna stával chladnějším, osvěžujícím. V ozvěně zanikajícího hlasu bylo zřetelně slyšet pouze:
„Nic jste nepředvedl, ale klidně se můžete odvolat, pane Namyslo“.
Světlo bylo blíž a blíž a poslední slyšitelná věta zapadla do hlubin snem ochromené paměti, aniž by mi byla nápovědou a varováním, bohužel, jak se ukázalo později.

Jezdíte rádi výtahem? Pokud je uvnitř zrcadlo a nikdo další, koukáte sami na sebe? Začnete si vymačkávat jebáky, jakmile se výtah rozjede, stejně jako já? Těšíte se do školy?

Já jsem to dřív nestih – Blue Monday

Posted in Aby jste se... by moznaprijdeijxd on Srpen 25, 2010

ale BYLA TAM!!!

A ještě repete:

JO!!!

Primář z JIPu neumí prohrávat v go! – Makataman

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Srpen 24, 2010

Milé zdejší osazenstvo,
rád bych Vám touto cestou poděkoval za povzbuzení, kterého se mi od vás dostalo. DÍKY!
Abych řekl pravdu, nečekal jsem, že příhodu o mém dreamdriveu Vladimír hodí do placu, takže vaše podpora mě velmi překvapila, samozřejmě mile! 😉 Protože nevím, jak víc bych vám vyjádřil svůj dík, tak se pokusím jen krátce vrátit k vašim komentářům pod Yardovýma houbama, jak jdou za sebou…
Vladimíre, jste příšerná drbna! 😀
Vivo, Vaše sobecké důvody mně těší.
Sendy, díky a všechno ‚sorry-dobrý‘.
Mimozo, mám stejná přání jako Vy!
Nelo, snad to moc dlouho netrvalo? 😉
Palosino, hrozné by bylo, kdybych třeba prošustroval hadici… 😆
BM, co se rychle nehojí, na to maj felčaři šrouby a hřeby, případně kanagon.
Miilku, než Favorita, to raděj pěšky! 😛 Juro, díky za každé další ráno!
Závěrem jen dodám, že cyklonezdárníci (nějakej Miilek Dušín psal cyklozmrdi) v tom prsty nemají a šlo čistě o mou vlastní idiocii, protože ,,domů už je to jen kousek a v klídku to dojedu“. Možná, že kdybych jako houževnatej indián osedlal místo 304HP jednoho Hatátitlu, byl bych už doma? Každopádně ale asi celej. 😀 Ještě tu mám odkaz pro Juru, bo si nedá pokoj s tím velkým zatmaveným autem…
http://www.volvocars.com/cz/all-cars/volvo-xc70/pages/the-gallery.aspx
… i Passat kombík je větší a já ho měl bez ‚tmy‘, protože v noci blbě vidím a nosím brejle. 😛
Tímto se prozatím loučím. Dneska mně vyhodil primář z JIPu (neumí prohrávat v go), takže mám možnost dohnat nikotinový deficit a tomu se nedá odolat! … a taky už mám křeč v ruce (od psaní, prasáci).

Na statku se zvířátky – od Vivy

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Srpen 24, 2010

Silnice před námi

Miluju léto. Je dlouho světlo, dá se sedět v přírodě a nemusí se zalízat do baráků před plískanicemi a všemožnými větry. Je nejvhodnějším obdobím pro návštěvy, na které během celého roku nezbývá čas. Z jedné takové přináším reportáž. Čím byla neobvyklá? Počtem zúčastněných Kačenek už nikoho z vás neudivím, ale pozor! Převahu nad námi získala zvěř všemožných druhů a ras. Početní převahu jsem myslela… I když vlastně u koní to platilo i jinak.
Sjížděly jsme se ze všech stran. My s kámoškou jsme v tento krásný den pro cestu zvolily brýle na očích a vítr ve vlasech – stáhly jsme si v autíčku střechu. Do kufříčku jsme uložily připravené sushi (z mojí kuchyně) a nějakou tu lahvičku (z kuchyně kamarádky). Cesta uběhla než bys řekl švec a před námi se vynořil statek.
Nad ním pět hektarů pozemků, na kterých spásá trávu sedm nádherných ušlechtilých koní. Obytná budova leží mezi dvěma rameny stájí, spojená s nimi dveřmi. Můžete tedy projít z jednoho konce budovy na druhý přímo středem. Vlastně bydlí mezi zvířaty, pokud nechají otevřeno. Všude neuvěřitelně čisto a voňavo.
Nejdřív jsme neviděly ani kopyto, koně se pohybovali ve výběhu za horizontem. Pak jsme jim všechny vyrazily vstříc. Psi s námi. Dávali si majzla, protože na první pohled textilní pásky nebyly jen tak obyčejnými lemovacími pruhy, ale sloužily jako elektrický ohradník. Zjistili to velmi rychle.
A najednou se vynořila. Majestátní, důstojná zvířata. V kapucách jak ze scifi filmu. Ale viděla přes ně, protože látka je perforovaná. Ale jen tak, aby je neotravovaly mouchy v uších a na očích.
Teriérka Alfa se je hned snažila dirigovat, poskakovala kolem nich, dorážela, poštěkávala a vůbec se snažila ujmout vedení. Koukli na ni ze své výšky, sklonili hlavu a jen naznačili pohyb jejím směrem. Ta upalovala! Buldoček Pigi jen tak koukal, aby nepřekážel a tvářil se kamarádsky. Bodejť by ne, když byl pan domácí.
Pak nastala TA chvíle. Osedlaly jsme je a vyjely. Já vyfasovala Egona. Navzdory jménu byl skvělý a rozumný a nejančil. Bezchybně reagoval na pobídky a choval se veskrze slušně.
Zvečera přišla chvíle návratu do stájí. Opět neuvěřitelný pohled. Koně v absolutním klidu přicházeli pěkně v řadě za sebou a každý zamířil do svého stání. Jak na spartakiádě: vpravo, vlevo, vpravo, vlevo.
Po vyjížďce vyhládlo, čekal na nás rozpálený gril a naložené maso.
Pak nastal večer, čas rozloučení. Snad ne na dlouho. Pohody a dobrých lidí nikdy dost.
Zazvonil zvonec, zatáhly jsme střechu a vyrazily k sladkým domovům.
P.S.: Snad jsem nezapomněla vyfotit nějaké zvířátko. 🙂

Označkujeme a pak hlídáme

Kdo mě to ruší?

Všechno vidím...

Kdyby prase mělo křídla

Ta je moje!

Model Alfa

Hou hou

Čau kucííí

Copak to tu máme?

Dekorace

Malej s dlouhým

Seznamka

Nejkrásnější pohled na svět

Jsem tady taky

Jdeme domů

Sláva nazdar výletu

Proč máte tak velký uši?

Sushi

Ptáci

Co se to jen stalo s Jenny? – Miilek

Posted in Aby jste se... by moznaprijdeijxd on Srpen 22, 2010

Jenny

Jenny

NEBE, PEKLO, RÁJ 3 – Vladimír Ondys

Posted in RÁJ - Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Srpen 22, 2010

3

Automobil s mužem a psem zastavil před domem. Muž se opřel o sedadlo a zavřel oči. Klouby rukou svírajících volant zbělely. Muž uslyšel hlasy dětí i jejich smích. Ve vzpomínkách uviděl tři dívky oddělující se od hloučku u laviček kolem pískoviště a běžící vstříc jinému muži. Mnohem mladšímu. Bouřlivě se s ním přivítaly a opět odběhly. Neměl odvahu vystoupit z vozu, ale věděl, že to musí udělat. Jednalo se o pouhou projekci dávných prožitků bez možnosti cokoli změnit. Ale snažil se oddálit realitu samoty a smutku z bezcitně neúprosného plynutí času. Znenadání cítil vlhký dotyk na tváři. Otevřel oči. Pes s vyplazeným jazykem z hrozivě vypadající mordy ho pozoroval s vyzývavým pohledem a jako by se usmíval. Opět drcl čenichem do jeho tváře. Nabádal ho k rozhodnějšímu jednání.
Vystoupili z auta a muž si uvědomil, o kolik stromy povyrostly a jak málo se změnilo okolí. Ze zavazadlového prostoru automobilu vyndal kufr a se psem po boku zamířil k domu. Jména na zvoncích většinou působila cize a anonymně. Několik znal a jedno z tlačítek stiskl.
„Kdo je?“ ozval se v reproduktoru hlas ženy, odlidštěný přístrojem.
„To jsem já, paní Heřmánková, potřebuju klíč od svého bytu.“
„Okamžik.“
Bzučák zámku zanaříkal kovovým zvukem.
Vstoupil do chodby domu a schránka na dopisy s jeho jménem přetékala reklamními letáky. Minul ji nevšímavě. Nebyl zde mnoho let a nevěděl o nikom, kdo by mu měl napsat na zdejší adresu.
Dveře jednoho z přízemních bytů se otevřely a v nich stála stará žena. Nedůvěřivě si ho měřila a pak spráskla ruce.
„To jste vy? Vůbec bych vás nepoznala…“
„To vypadám tak hrozně?“
„Ne, ba naopak, ale hodně jste zešedivěl.“
„Měním se ve vlka samotáře i vzhledem, paní Heřmánková…“
Vyšla mu v ústrety a chtěla mu podat ruku, ale zarazilo ji varovné zavrčení.
„Fuj, to jsem se lekla. Co to máte za obludu, vůbec jsem si ji nevšimla?“
„Je to můj nejlepší a nejvěrnější kamarád.“
Řekla: „Aha.“
Její výraz prozradil, co si myslí o jeho slovech. Okolním lidem připadal často podivínský a neuměli si ho zařadit do svých škatulek.
Pozpátku nacouvala do bezpečí bytu před evidentně čtyřnohým zabijákem a najednou nevěděla co s klíčem, který sundala z háčku u dveří.
Její zmatek vyvěrající z četby bulvárního tisku muži přišel k smíchu. Řekl: „Sedni!“ A na okamžik měl pocit, že stará žena usedne na podlahu, i lidé by z ní mohli jíst, ale předehnal ji pes.
*(S pořádkumilovnými našinci je někdy legrace. Kdosi rázně zavelí a oni se bezmyšlenkovitě posadí na zadek navzdory vysokému věku, kdy by měl už každý vědět, že to je hloupé, naprosto zbytečné a neomluvitelné před vlastním svědomím.)

*Na základě lektorských posudků inteligentních čtenářek doporučeno vynechat! 😆

Dobré ráno s Ignacym – I.M.

Posted in Dobré ráno by moznaprijdeijxd on Srpen 22, 2010

Dobré ráno s I.M.

Dobré ráno s I.M.

Dobré ráno s I.M.

Dobré ráno s I.M.

Dobré ráno s I.M.

Dobré ráno s I.M.

Dobré ráno s I.M.

Dobré ráno s I.M.

Pochválen buď Pán Ježíš Kristus
Je neděle ráno útrom, což býval vždycky pro zdejší komunitu čas zvýšené aktivity. Od té doby, co sem psal Dongio své krásné náboženské postřehy, už uplynulo drahně času. A tak jsem si myslel, že bych se mohl pokusit aspoň pro jednou vyplnit mezeru, která jeho nepřítomností vznikla (poněkud velmi neskromné přání, já vím) a Dobré ráno pro zítřejší, potažmo dnešní (22.8.2010) napsat sám. Bude to sice asi podobné, jako když Karel Vaněk dopisoval Švejka, no ale když už jste na webu, máte to vyhodit? Tak si to přečtěte.
Měl jsem loni tu čest a příležitost zůčastnit se poutě místní farnosti do Vatikánu. Psát o Vatikánu by se dalo dost, ale je to asi jako popisovat v Paříži Eiffelovku. Ukážu Vám raději něco jiného. Jednou ze zastávek naší cesty bylo Assisi, italské město slavné tím, že se tam narodil svatý František z, ano, správně, Assisi.
Jenom velmi stručně: Narodil se 5.června 1185. Otec byl bohatý obchodník s látkami. František žil napřed po způsobu vlastně zlaté mládeže blahobytným a výstředním životem a toužil stát se rytíře. Účastnil se vojenského tažení. Pak se ale změnil, začal propagovat chudobu, rozdávat majetek chudým, jeho otec ho nakonec vydědil. Založil řády (Řád menších bratří, Řád svaté Kláry neboli klarisek a Třetí řád). Poměrně brzo po smrti byl prohlášen za svatého. Bližší kdekoliv na netu, není to to, co mě v Assisi zaujalo.
Jaroslav Hašek píše v knížce Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona o vesnici Marušice na Moravě, která byla na všechny strany vzdálená od železnice, a tím i od civilizace, na tři hodiny cesty. Do této vesnice byli přeloženi dva mladí mužové, učitel a kaplan, shodou okolností oba z Brna. Jak z dalšího vyplývá jaksi samo sebou, považuje se Brno za civilizaci. No a oba frustrovaní Brňáci se snažili udělat z Marušic místo, kam by se hrnuly davy turistů. Psali o něm inzeráty do novin, ale protože z nejbližší železniční zastávky sem byly tři hodiny cesty, nikdo nepřijel. Prvními turisty, kteří padli kaplanovi a učiteli do rukou, byla právě Haškova výprava. Byli naloženi do povozu a smýkáni po pěšinách do volné krajiny, kde stál uprostřed pole osamělý velký kámen. Přišli ke kamenu, pan učitel a pan kaplan smekli, oni smekli také.
„Zde, pánové, na tomto balvanu, stál po svém příchodu svatý Cyril a Metoděj.“
Přistoupili jsme blíže a s úctou se dívali na obrysy bot nějakého sedláka. Ty boty byly natřeny eisenlakem.
Konec citátu.
Podobné problémy jako v Marušicích měli učitelé a kaplani také v Assisi.
Je tam krásná basilika sv. Františka. Ale po něm samotném se toho moc nedochovalo. Turisté přicházejí a chtějí něco vidět. A tak přicházejí ke slovu kameny natřené eisenlakem.  Byly zbudovány poměrně nedávno, jde vlastně o umělecké pomníky a nemají žádnou oporu v reálu. Původně jsem si myslel, že jak ten voják, tak ten kůň byli stiženi prudkou žaludeční nevolností. Pak jsem se dozvěděl, že je to František po návratu z vojska, kterému se bojování (nikoliv tedy spolknuté řízky) nadobro zhnusilo a rozhodl se změnit svůj život a žít v chudobě a pomáhat chudým. Líbí se mi, že kůň v tom jede solidárně s jezdcem. Kouká zrovna tak jako jeho pán, ale pokud vím, za svatého prohlášen nebyl. Psí hlas do nebe nedojde. Na trávníku je vyzahradníkován nápis Pax neboli Mír.
Chybí pouze pionýr v šátku.
Na předposledním a posledním obrázku je sousoší věnované Františkovým rodičům. Italsky neumím, ale pochopil jsem, že to má být jaksi na jejich oslavu. Jenomže problém je v tom, že Františkův otec, Pietro Bernardone, byl ze svého syna nadšen asi tak, jako kdyby dnešnímu ctihodnému patricijovi, zastupiteli a členovi Staroobčanské demokratické strany utekl syn ze studií, vlezl do organizace „Anti-Kontra“ a „Smrt establyšmentu aji s radarem“ a přivázal se řetězem k poli s řepkou olejkou. Dějiny se často opakují. Synáček kradl tatínkovi peníze a rozdával je chudým, na obchodníka se nehodil. Bernardone mladší nemohl vědět, že jednou bude syn slavnější než on sám. A tak ho napřed zavíral do sklepa a potom vydědil. Ano, zavíral do sklepa. To je nádherná věc. V Assisi vám ukážou takovou kobku stěží metr krát metr, vypadá to jako sklípek na brambory a svítí tam žárovka, která ponurost ještě zvyšuje.
(Za Františka tam prý nebyla, nevím.) Do té kobky Františkův tatínek syna zavíral, můžete se ohnout, nakouknout a říct soucitné hm. Pak se narovnáte v zádech a jdete se podívat ven. A tam má ten nectihodný trapič, kterého by dneska bulvár vyvláčel blátem, kdyby to prasklo, s manželkou vlastní sochu. To jsou paradoxy. Navíc ani nevím, jestli vycházeli z nějaké podobizny nebo je to sochařova představa.
Tož tak.
Přeji všem zdejším příjemné prožití neděle, hodně pěkného počasí, a každému, co si kdo přeje: Kávu, válec, kus masa, dobrou buchtu, pivo, pěknou buchtu, projížďku na kole…
a zbytek doplňte sami.

Váš Ignacy M.

Na chalupě v horách – Viva

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Srpen 21, 2010

Dostalo se mi milého pozvání k návštěvě. Přímo do hor, na chalupu, která tu ve své neměnné podobě stojí už minimálně sto let. Pod mohutnou lípou, hluboko ve stráni. Ráda se s vámi, aspoň virtuálně podělím o tu neskutečnou pohodu.

Na chalupě

Račte vstoupit, původní dveře se otvírají:

Na chalupě

…do síně, která hraje kaleidoskopem barevných odlesků odrazem slunce v prosklených výplních. Pokud teda to slunce svítí a není pod mrakem…

Na chalupě

Pod lustrem na stole už čeká talíř kulajdy,

Na chalupě

Na chalupě

hlídaný hlídačkou z nejpovolanějších, navíc hudbymilovnou:

Na chalupě

Chudák neví, kam dřív skočit, protože má zodpovědnost za trochu větší kamarádky,

Na chalupě

ale zdatně jí vypomáhá černobílý kolega:

Na chalupě

Kobyly jsou ve stáji, přišel tedy čas pro zdravici kůňovi Bradleymu:

Na chalupě

Na chalupě

Už se ale stmívá, dáme si skleničku něčeho onačejšího. Máta jablečná roste všude vůkol, k čemu asi posloužila?

Na chalupě

Ráno se okýnkem do pokoje sice nederou sluneční paprsky, protože je pořád pod mrakem, ale i ten obyčejný pohled do zeleně je po probuzení balzámem pro oči.

Na chalupě

Dalším balzámem je ranní desetiminutovka přímo nad chalupou:

Na chalupě

A třešinkou na dortu procházka lesem. Natrefila jsem na jezírko, u kterého jsem nepoznala, kde končí les a začíná voda  a na unavenou muchomůrku, kterou po flámu musely podpírat její mladé kolegyně.

Na chalupě

Na chalupě

Zkrátka a dobře, zastavil se v té chalupě čas. Jedinou starostí bylo nahánění zdrhlých koní, kteří si to štrádovali rovnou k silnici…
Dalším skokem do minulosti byla naprosto přirozená komunikace lidí. Dveře si tam podávala návštěva za návštěvou. Někdo přinesl domácí paštiku, další čerstvé rohlíky, někdo si dal kafe, jinej pivo a povídalo se a povídalo.
Měli se dobře, ti naši předci. Sice měli starosti, ale úplně jiného druhu než my dnes. Asi by se divili, nad čím dneska mudrujeme, mávli by rukou a šli by si po svým…
Ale přece jen jsem se neubránila použití výdobytku moderní doby. V lese jsme se rozdělili. Tak moc intenzivně jsem se věnovala sběru hub až jsem najednou nevěděla, v jakých končinách jsem se ocitla. Navigace v mobilu mě zachránila a dostala jsem se zpátky i bez doprovodu vrtulníku s termovizní…

Na chalupě