Možná přijde i JXD

Úryvek od Vivy

Posted in Aby jste se... by moznaprijdeijxd on Září 30, 2010

Úryvek z konverzace mezi Mazarinem a Colbertem – ministrem financí za Ludvíka XIV:

Colbert: Když se jedná o to, kde sehnat peníze, nastává moment, kdy pouhé čachrování už nestačí. Byl bych rád, kdyby mi pan kardinál vysvětlil, jak přijít k dalším penězům, když jsme už zadlužení po krk.

Mazarin: Když je člověk obyčejný smrtelník, jde do vězení. Ale se státem je to jiné!!!! Stát nemůžeme zavřít do vězení. Vrší další a další dluhy. Tak to dělají všechny státy.

Colbert: Opravdu??? Myslíte??? Nicméně, potřebujeme peníze!!!! A jak je sehnat, když už máme všechny myslitelné daně ???

Mazarin: Tak vytvoříme další.

Colbert: Nemůžeme zatížit chudé více než už jsou!!!

Mazarin: Ano, to je nemožné.

Colbert: Tak tedy bohaté?

Mazarin: Bohaté také ne. Ti už by nemohli víc utrácet. Jeden bohatý, který utrácí, živí stovky chudých.

Colbert: Tak jak to uděláme?

Mazarin: Colberte, ty mudruješ jak nočník pod zadkem nemocného. Je obrovské množství lidí, kteří jsou někde mezi tím, ani  chudí, ani bohatí!! Ti, kteří pracují, sní, že zbohatnou a nechtějí být chudí. A ty musíme pumpnout. Čím víc jim  sebereš, tím víc pracují, aby si to vynahradili. Je to nevyčerpatelná studnice.

Es mi cumpleaňos! – Makataman

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Září 30, 2010

Touhle dobou slavím svůj první rok života! Protože Velký Šelma je na čas mimo hru, alternativní smečka (takový B-tým) mě vzala na oslavu do baskických hor, kde mám několik kámošů, co mluví divnou řečí, ať už jde o dvou-, nebo čtyřnožce. Vono jen tak mezi náma, Velkej Šelma je taky lingvista k pohledání! Nebýt mé vrozené inteligence, kdy jsem si ho tenkrát vybral, asi by měl smůlu. U Giuseppa, kde jsem vyrostl, totiž blekotal nějaký ,,moudra“ – prej italsky – ale řeknu Vám, i sousedovo čínský prase na tom bylo líp! 🙂 Ze začátku jsem měl i chuť ho za to kousnout, ale dneska už vím, že všude na světě mluvíme stejnou řečí jen my, zvířata, protože máme dost rozumu, abychom se nemontovali do stavby nějaký pofidérní věže!
No, dost bylo psích mouder (po městech se jich válí už tak dost), tady Vám posílám něco z té své oslavné dovolené a vzpomínku na ségru a hody. Jen je škoda, že tu teď se mnou není Mates! … nemá rád koně, hodně. Ale třeba ho ukecám, aby se pro Vás taky nechal párkrát vyblejsknout, až se vrátím. 😉

Ahój! Ahój! Tak co, ty stará her..., chci říct vojno.

No co koukáš, jsem to já, co ti loni málem skončil v hubě. ... prej, že vegan!

Hergot, ty ale smrdíš, to ti povím! Hotová Coco.

A ty se, mladej, pomalu uč na ořechy! Od teď jseš veverka.

Bez šéfíka naší tlupy musím občas na špagát. Prej pak nic neprovedu...

Moc se mi tu nemotej, všechno vidím!

Mamutem to začíná... holD, svačina je svačina!

Leha! Zná mě od mala, ale rostu jak z vody.

No jo! Už mě poznala, trumpeta.

Hmm, tak já snad radši půjdu pozdravit ostatní.

Tohle je zahraniční bokovka, doma mám též Krasavicu. Budou mechtle, ne, že ne, ale nesmíme vzbudit podezření, tak se teď jen mazaně políbíme na tvář.

Tak poběž, všichni už jsou pryč!

A takhle se dívám na svět po roce.

DEN ČESKÉ STÁDNOSTI – Vladimír Ondys

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Září 28, 2010

Anketa z lidovek

„Tak zase máme státní svátek,“ řekla ouřední osoba ovčanovi, který opustiv před léty totalitu, když byl definitivně prohlášen všemi nezištnými s touhou po vítězství pravdy s láskou za demokrata, živil se výrobou klíčů do obecních kas na všech úrovních, ke kterým přidělával paklíče z touhy po sociální rovnosti.
Kromě tohoto povolání byl stižen vrozenou slaboduchostí, která se projevovala dětinskou láskou k pohádkám, kde se mocný a bohatý král vždy rozdělí s hloupým a líným Honzou a svěří mu svou dceru, rozmazlenou pop kulturou, do manželství, aby s ni na mámině peci udělal hromadu dětí s neukojitelnou žízní po společenském pokroku.
„Kterýho zřízení myslíte, přítelkyně Vlková, znal jsem jedno lidový, ve kterým se politici nechali vzájemně popravovat ze stranický lásky?“ otázal se ovčan, nepřestávaje si vyplachovat mozek snaživostí, jak ho naučili ve škole za všech režimů, aby se nemusel trápit s vlezlým dotíráním neodbytných otázek i podivných myšlenek.
„Dyť to máš jedno, troubo, koukej vstávat, mazej se radovat a nezapomeň si na to půjčit, i soudruh lichvář má právo si trochu užít s bratrem exekutorem, jenom láska k lidu  přináší miliardy, když se oba zpátečnicky nestydí za sexy pupíky na veřejnosti!“ zavelela ouřední osoba Vlková a dobrácky dodala:  „Se máš, já musím jít zatočit s korupcí!“

BYL S NÁMI – Vladimír Ondys

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Září 24, 2010

Bez hranice stínu

Doprovázel nás svými postřehy i při pohledu na stavbu dvojčat

Snažil se, abychom uvěřili lidsky přijatelnému rozměru lidí z jiného společenského prostředí

I my máme podivné libůstky

Nepochopitelné třeba pro jiné s odlišnými zvyklostmi

Díval se na nás očima kobylky

Vnímal jsem ho při pohledu na modrýho dědka

Kterej vypovídal o bytostným souznění se všemi, co netlučou prázdnou slámu v zájmu kolektivního běsnění

Předstírání čehokoli je tu cizí

Což dosvědčí i mužnej polibek

I když jeden očividně nechápe, co na nich má, když nedovedou lovit

Tři kamarádi s tak úžasnou blízkostí

Hele, Blue, co by tomu Dongio asi řekl, že seš proti mně teď docela prcek? 😛

Prej sem se posral

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Září 24, 2010

JAK JSEM NEPOTKAL KNIHY
Těšil jsem se na čtenáře, abych si poopravil sebevědomí, když mě většina lidí z okolí pokládá za pošetilce pro chuť psát a tvrdí, že normální člověk nemá čas na čtení. Na lůžku v nemocnici se nějaký najde, je sice vynucený, ale zuby darovaného koně taky nejsou určené k reklamě na dokonalost. První den jsem neměl možnost bádat. Oholili mi podpaží a šup se mnou na operační sál. Zbytek dne i noci jsem proflákal hekáním a podřimováním. Následující ráno jsem se vydal za triumfálním objevem, ale našel jsem pouze bolest lidí. Chirurgie obnažuje skalpelem poraněné místo na těle a používá cizorodé náhrady i nitě. Nečekal mě povzbudivý zážitek. Česání třešní a pády z výšek přivodily zlomeniny, několik sečných i bodných ran po rvačce cikánských klanů, hrůzné množství poranění při autonehodách, přepadení… Útrapy ležících přehlušily smutek z absence knížek. Někteří koukali na televizi. Vrátil jsem se na pokoj a při vizitě zaznamenal pohled jednoho z lékařů na můj stolek. Následoval spiklenecký úsměv. Obsluhovali jsme anglického krále. Díky, pane Hrabale.
Vladimír Ondys 29. 6. 2004

KUPTE SI KNIHU
Stál jsem před Kauflandem a testoval zájem. Míjel mě dav s vozíky plnými potravin a alkoholu. Občas se někdo zastavil a začal nadávat. Na Klause i Zemana. Pak hrdě prohlásil, že nečte, jako by to bylo pod úroveň spotřebitele, a potřel rozměr zvídavosti. Bavil jsem se. Snůška pitomostí a arogance. Důchodce se třemi lahvemi rumu tvrdil, jak to má těžké v dnešní době. Za komunistů se žilo mnohem lépe. Co na to říct? „Pane, vraťte jednu flašku a kupte si knížku, nechám vám ji za stejné peníze. Je to dobrá investice!“
Prej sem se posral.
Vladimír Ondys 6. 7. 2004

Co na chodník nepatří

Co na chodník nepatří

Co na chodník nepatří

Co na chodník nepatří

Co na chodník nepatří

Prdel viníka!

Výjimka s nutností přilákat zákazníka

SETKÁNÍ S OSUDEM – Vladimír Ondys

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Září 23, 2010

Nemohla jsem pochopit, kde se tu vzal a proč se tak nezvykle pohybuje.
Jako oblázek letěl vzduchem a dělal žabky na asfaltové hladině městské ulice. Všechno ztichlo, pohyb se zastavil, jen jeho let pokračoval a donutil bílou ladu jedoucí v protisměru najet do červenobílého zábradlí. Ještě několikrát se převrátil a po krkolomném přemetu zůstal ležet na přechodu pro chodce. Náhle mi došlo, že předtím něco bouchlo za mými zády.
Obrátila jsem se. Škodovka s deformovaným předkem a rozbitým čelním sklem stála napříč ulice, soukal se z ní pobledlý řidič a tmavovláska na protějším chodníku se držela za hlavu. Měla vytřeštěné oči a široce rozevřená ústa. Asi křičela.
Pohledem jsem se vrátila k ležícímu tělu a tíseň mi sevřela srdce. Nedaleko se válela vyzutá polobotka a noha v pruhované ponožce trčela v nepřirozeném úhlu do středu vozovky. Lidé se seběhli a bezradně klopili hlavy. V mezeře mezi jejich nohama jsem uviděla kaluž. Rychle se rozlévala po černém asfaltě, až ke špičkám bot nejbližších lidí. Ustoupili z jejího dosahu a pak ještě jednou. Kruh kolem ležícího těla se rozšiřoval a kaluž rostla a rostla.
Vypadala už jako přehrada, kterou jsem si v dětství dělala po dešti u obrubníku chodníku nedaleko vchodu do našeho domu. Najednou jsem zjistila, že běžím.
Páni, zase jsem utíkala, vzduch mi svištěl kolem uší, rozevlál mi dlouhé vlasy a chladil rozpálené spánky.
Jako šíp jsem proletěla potřebnou vzdálenost a rozrazila nehybné postavy. Vrhla jsem se k ležícímu tělu a začala horečně vzpomínat na pravidla první pomoci. Aha, uvolnit zapadlý jazyk, přitisknout palec na hlubokou ránu s otevřenou tepnou a pak…
Najednou jsem nevěděla, jak dál. Zoufale jsem hledala pomoc ve tvářích přihlížejících, ale čišela z nich lhostejnost, zvědavost, strach i bezradnost. Zvedla jsem volnou ruku, několik postav se pohnulo směrem dozadu a v očích měly hrůzu. Po předloktí mi stékala krev. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem vydat hlásku. Starší muž ve světlém plášti s dokonale vycíděnými polobotkami smetl neviditelné smítko z rukávu a zmizel. Na uvolněné místo se prodrala stará paní ve směšném klobouku, měla křivicí zkroucené nohy a byla o berlích. „Můžu vám nějak pomoc, slečno?“ Upírala na mne bezelstný pohled ze stářím vybledlých pomněnkových očí. Chtěla jsem ji požádat, ať z nejbližšího obchodu zavolá záchranku, ale vtom jsem uviděla, jak čísi ruka schramstla hodinky, které se při pádu uvolnily a zůstaly ležet na asfaltu. Nemohla jsem promluvit a po tvářích mi začaly stékat slzy.
„Vydržte, proboha, vydržte!“ křičela na mě žena ve špinavém plášti. Přibíhala od stánku se zeleninou.
„Za pár minut tady bude sanitka, po nehodě jsem hned volala do nemocnice.“
S tváří odvrácenou od zraněného se ke mně naklonila a zašeptala, ať se na ni nezlobím, že nesnese pohled na krev. Pak si všimla mé halenky, zbledla a omdlela. Padla jako podťatá. Vlasy se rozprostřely v kaluži a barva zralého obilí zrudla.
Řidič v uniformě MHD se k ní sklonil a snažil se jí pomoci. Obličej zraněného začal šednout. Hlasitě jsem se rozplakala, jeho puls pod mým palcem v ráně už byl skoro nehmatný. Slzy mi kanuly na halenku, kde se mísily s krví, která tolik chyběla zraněnému. Obrýlený mladík mi začal radit, abych ze své punčošky udělala škrtidlo. Tvářil se smrtelně vážně a určitě by mi pomohl se svlékáním, zatím ale jenom mluvil a mluvil.
O něco pevněji jsem přitiskla palec na přetrženou tepnu a zdálo se mi, že tlak krve zesílil. Znovu jsem zvedla hlavu a pohledem hledala někoho, kdo by mu poskytl kvalifikovanější pomoc, anebo mě alespoň vystřídal. Tváře přihlížejících lidí prozrazovaly všechny existující pocity, jenom ten jeden rozhodující chyběl. Dva elegantně oblečení muži se znenadání začali přetlačovat o výhodnější pozici pro okounění a vůbec jim nevadilo, že podpatky svých bot drtí brýle zraněného. Stále jsem bezmocně plakala a plakala. Klekl ke mně popelář ve vojenské lodičce a výmluvně mi ukázal ruce. Byly hrozně špinavé. Silné prsty s olámanými nehty se pro svou neohrabanost hodily jen pro hrubou práci, ale byla jsem mu za to gesto moc vděčná.
Popelář se zvedl a začal řvát na dav čumilů. Provokoval ho svým zjevem i slovníkem plným drsných nadávek. Za jiných okolností by ve mně vzbudil značnou nevoli, ale nyní se ukázal daleko účinnějším, než byl můj pláč a stav zraněného. Pár zvědavců vyklidilo pozice a paní v baretu vyndala z nákupní tašky balíček. Rozbalila ho a novou látkou, patrně zakoupenou v nedalekém obchodním domě, ohleduplně přikryla zraněného. Zeptala se mě, co má dál dělat, ale já jsem nevěděla. Vtom zakvílela houkačka, po několika vteřinách zaskřípěly brzdy a vyrojily se uniformy. Zahnaly dál čumily, jedna se naklonila ke zraněnému a zakřičela na další, ať přes centrálu urgují rychlou pomoc nebo to špatně dopadne. Chodníky po obou stranách ulice byly přeplněné zvědavci a přibíhali další a další. Prosila jsem zraněného, ať neumře, že se hned po návratu domů podívám, jak to vlastně je s první pomocí, ale neposlouchal, neotvíral oči, ba ani jeho krev už skoro vůbec neťukala do bříška mého palce. Zdálo se mi, že ho velikánská zebra pro chodce na svých zádech odnáší někam daleko, odkud se vracejí jen vzpomínky.
„Dovolíte, slečno?!“ zaznělo nad mou hlavou. Vzhlédla jsem a ON sahal až do mraků. V ruce měl kytici růží. Když se ke mně sklonil, byl cítit nemocnicí, ale chyběl mu bílý plášť a kufřík. Místo mě sevřel ošklivou ránu a uniformě řekl: „Byl jsem vyzvednout květiny pro manželku, máme výročí svatby, a v obchodě mi řekli, že se tu něco stalo… Ztratil moc krve a nebýt téhle slečny, už by nežil!“
Cítila jsem, jak se mi chvěje brada a třesou nohy. Bezmyšlenkovitě jsem začala sbírat střípky skel z dioptrických brýlí.
„Na nic nesahejte!“ řekla uniforma a podala mi kapesník. Další uniforma vyslýchala řidiče, který byl o dva tři roky starší než já. Hájil se, že nemohl nic dělat. Zraněný člověk vyběhl z prodejny tabáku a vběhl přímo pod kola jeho škodovky asi deset metrů před přechodem pro chodce.
Bylo mi řidiče líto, ale zraněný byl na tom podstatně hůř. Postavou byl jako můj táta a napadlo mě, že na něho možná taky někde čeká dívka, která je na tom stejně jako já. Dlouho zůstane sama a přes svůj věk jsem věděla, jak samota bývá někdy tíživá. Čekajícího člověka ubíjí každá vteřina, má bílou barvu stropu nemocničního pokoje, na kterém po několika měsíčním pobytu jen na lůžku důvěrně znáte snad každou prasklinku. Z dálky zazněl jekot záchranky a rychle se blížil. Měla jsem radost, že zraněný bude žít, a připadala jsem si tu už zbytečná.
Zpátky jsem neletěla jako šíp, ale vlekla se jako toulavá kočka, které příkladní přerazili páteř.
Už zase vsedě jsem viděla příjezd sanitky. Ještě, než úplně zastavila, vyskočila z ní mladá lékařka a vrhla se ke zraněnému. Lékař bez bílého pláště s kyticí krvavě rudých růží položenou vedle ležícího se nevraživě zadíval na dav čumilů a cosi jí vysvětloval. Starší muž ve světlém plášti a dokonale vycíděných polobotkách zaujatě líčil několika posluchačům, jak se to stalo. Popelář sprostě nadával a komusi vyhrožoval. Obrýlený mladík hloubal o trestu pro řidiče. Žena ve špinavém plášti si přidržovala mokrý hadr na zátylku a měla hrozně smutné oči. Paní ve směšném klobouku se o berlích plahočila kolem mě a rezignovaně mínila, že to byl OSUD! Lékařka se podívala ležícímu zraněnému do oka, zakroutila hlavou a přetáhla mu látku přes obličej.
Opět jsem se rozplakala a v duchu přivolávala tátu. Před několika minutami si odskočil na protější stranu ulice koupit krabičku cigaret.
Nechtěla jsem se dívat na siluetu ležící pod přikrývkou, ale nebyl tu nikdo, kdo by se opřel do vozíku pro invalidní dívku, která by dala všechno za možnost jako šíp proletět několik metrů…

Dívka s vlnou

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Září 23, 2010

Dívka s vlnou

Dívka s vlnou

Dívka s vlnou

Dívka s vlnou

Dívka s vlnou

Dívka s vlnou

Dívka s vlnou

Příběhy robota Jiřiny 14 – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Září 22, 2010

Příběhy robota Jiřiny

Jiřina, aneb politická ekonomie v praxi

Samozřejmě za všechno nemůže nebohá prodavačka, celou duší oddána vuřtům, sýrům, bramborám, pivním přepravkám, zákazníkům, kteří přicházejí, ukládají zboží do košíků, trochu nedůvěřivě a hodně zvědavě se rozhlížejí kolem, zdali ještě na něco nezapomněli, předpokládám, že nekradou, není-li na pultech, v regálech, mrazících boxech něco interesantního k mání, většinou za cenu nižší než obvyklou, pak na naťuká položku po položce do počítací krabičky s vyjíždějícím šuplíkem na kovové mince a papírové bankovky vespod, dorovná zákazníkovi zaplacenou částku, uloží prašule do pokladny, účet a šmytec. Nákup stvrdí v lepším případě vzájemným díkem a nashledanou, v horším prodavačka zahartusí sama pro sebe: „Ať už jde do prdele“, zákazník procedí neslyšně mezi zuby: „Všechno drahé i se slevou, otřesně neochotné prodavačky, rychle pryč.

Zvolila jsem na ovládači jiný program. Král, princezna, pekelníci. Zvláštní, kdysi lidé chodili v neděli do kostela a nyní koukají na pohádky, a protože za těch pár dnů mého pobývaní na Zemi jsem žádné čerty ani koutkem oka nezahlédla, nenapadla mě žádná spojnice mezi současným obecným povědomím, děti nevyjímaje a tím co vidím na obrazovce. Z lexikonu znám dějiny lidstva, 14.,15. století, na čerty nevěřím, ovšem vím, že i oni mohou být polidštěnou metaforou třeba našich nedobrých vztahů s planetou Namyslo, či Syslo, ale v té bedně se odehrávala opravdu trapná taškařice chundelatých, jindy podivně zmustrovaných kreatur.

Na blondýnu jsem se odhodlala k velmi opovážlivé činnosti, k přemýšlení. Modelem čeho měla být odpolední pohádka jsem se nedobrala, hezčí a mladší Larry King byl převelice sympatický, snad bych se do něj dokázala i zamilovat, jen kdyby se nebavil s oběma kecaly stále jen o politice-všímáte-vím co je politika a vzpomněla si opět na prodavačku, obchod, zboží a dospěla k modelu směny. Bohužel lidský jedinec v plně rozvinuté společnosti není soběstačný a musí se účastnit procesu směny. Samozřejmě jsem zapomněla, že i já mám na kontě omezené množství prostředků, umožňujících provozovat tak vzrušující činnost jako nakupování. Prý pro ženy znamená to samé co pro muže sledování pornografie. Dokonce může představovat jakousi mimosenzorickou stimulaci tajemného bodu G. Hi, hi. No, mě je to celkem jednou a klidně bych spojila příjemné s užitečným. Příště vám sem pošlu své malůvky jen tak, jak mě technici z horní paluby X97 stvořili. I bod G vám můžu ukázat, i když by se to ve jménu dobrého vkusu a ohrožování mravní výchovy mladistvých nemělo, takže inkriminovaná místa v rámci cenzury začerním a syrové originály zašlu jednotlivým zájemcům mailem na požádání, ovšem 15 korun za kus. Naděláte.

Spokojená vlastní krystalicky čistou dedukcí jsem si zapálila. Jenomže vědomí zítřejšího konkurzu na místo sekretářky bylo stále vtíravější, roztahovalo se v mozku, nebo co tam mám, jako dým v ústech, ale na rozdíl od kouře s výdechem plynule neodcházelo, rozpínalo se, bylo stále větší a větší…rozkašlala jsem se. Do pytle budu muset najít nějaký reprezentativní kostýmek, tvář zkrášlit decentním dizajnem, udělat si vlasy a vůbec, do prdele, mě se nikam nechce. Bůů. Mrskej mi setrvačník. Típla jsem cigáro, utřela slzičky, vstala a vykročila k šatníkové skříni. Hmm, tohle vůbec nevypadá špatně, naopak, naopak. Úžasný stříbromodrý kostýmek, bílá rozhalenka, nějaká rudá půl-kravata, nebo šátek to je, punčochy s jemným vzorem, černé lodičky. Mrskej mi setrvačník. Když se tam přivalím takhle ustrojená, aby si objednali fotografa a mé fotky vložily do firemního kodexu jako ukázku doporučeného „dress code“, manažérské čulky ohavné. Hi, hi. Nevím, nevyzkoušet si líbezné oblečeníčko předem, určitě mi fakt sekne? A ne, počkáme do zítřka. Auto nechám před barákem a pojedu městskou hromadnou dopravou ať se mi podpatek nezaklíní o plynový pedál, anebo bych si také mohla roztrhnout punčochy. Nu což, člobrdíci, co z načatým nedělním poobědním, porozhlédnu se po informační dálnici, pokud ji nestopl ten nový, jurodivý ministr, kdy mi ráno jede bus, v lednici mám zbytek nějakého alkoholu, a tak si dám šťopičku Kapitánovi na zdraví. Ještě nepřipíjejte, jdu do koupelny depilovat noženky. Čuste.

http://www.youtube.com/watch?v=4ygIPNJJPPY&feature=related

Dongio umřel – Blue Monday

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Září 22, 2010

Dědkovi jsem napsal, že sem už nevlezu, natolik jsem byl otrávenej, jen v případě, že se vrátí dongio a v jednom dalším pádu, kterej si schovám pro sebe.

A dongio umřel.

Dostal jsem tu zprávu v 19:13 a hodinu jsem ji nepochopil.

Tolik jsem spolíhal na to, že jednoho dne přijede sem, a že mu udělám takový vepřový hody, vo kterejch ani nečet.

A že si vysvětlíme u tlačenky a třeba jitrnic všechno, v čem jsem ho nepochopil nebo kdy jsem reagoval na něj nepatřičně, což mně, při mojí zpozdilosti, se stávalo. Ale nějak jsem to ukládal na to setkání.

Chtěl jsem mu toho moc říct, chtěl jsem mluvit o jeho misionářský cestě k poznání islámu a jak si toho strašně vážím, že ukazuje nám, který mají jen zprostředkovaný informace od nevzdělanejch troubů. A že díky jemu vidíme v arabským světě LIDI.

Že má skvělý voko a že umí kompozici fotky tak, že může konkurovat kterýmukoli profíkovi.

A chtěl jsem ho hlavně poslouchat, jeho vyprávění o věcech, který zažil a viděl. V Neapoli, a všude, kde byl.

Chtěl jsem se poučit.

Dongio se vrátil v tý zprávě, kterou jsem dostal.

Tak jsem se tu taky.

Exegi monumentum, napsal kdysi Horatius. A Vy máte svůj pomník přinejmenším tady, postavil jste ho slovy a sděleným poznáním.

Dongio, Vaším odchodem zase je svět menší a chudší.

Chyběl jste mi a chybět budete.

Váš ateismus a moje názory na Boha byly opticky daleko od sebe. Ale stejně – oba jsme jen lidi a můžeme se mýlit; takže jestli je skutečně Bůh takovej, jaký ho maj věřící, teda slitovnej a milující, a má pro svoje děti nebe, tak mám jednu apelaci:

„Pane Bože, jsem si jistej, že jak máš pochopení pro všechno svoje stvoření, tak ho máš i pro ateisty. Tak Tě Bože upozorňuju na jednoho ateistu, kterej si určitě zaslouží Tvou pozornost a s ní i dobrý místo v nebi někde v teple a za větrem. Byl to dobrej člověk, jak jsme ho znali. Byl taky spravedlivej, jak to máš rád.“

Šumava – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Září 21, 2010

Posílám pár fotek ze Šumavy. Kromě lesních zákoutí je tam taky setkání s Otou Filipem a jeho manželkou v hotelu Srní 13.IX. a na konci možno vidět 2 domácí zákoutí – jedno představuje náš letošní výtěžek – na to, že to nerostlo, snad slušný. To druhý je dárek Oty Filipa – jeho nejnovější román a 2 litry germánskýho Bieru. Ty lahve jsou krásný, ale těžký jako prase !  Yarda

Šumava

Šumava

Šumava

Šumava

Šumava

Šumava

Šumava

Šumava

Šumava

Šumava

Šumava

Šumava

Šumava

Šumava

Šumava

Šumava

Šumava

Šumava

Šumava

Šumava