Možná přijde i JXD

AISTHÉSIS

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Leden 31, 2011

Podal si mě v rukavičkách z jemné kůže. Se zalíbením citoval moudrá slova. Aristoteles, Platón, Goethe, Schelling, Heidegger. Tichým hlasem mě poučoval i káral. Snažil jsem se, ale nechápal. K maturitě mě nikdo nedostal. Zalykal jsem se touhou po svobodě za ostnatým plotem a nechal naočkovat hnusem. Můj problém. Pochytal jsem vulgarity na dně společnosti a uznával pro výstižný obraz v určité situaci. Kultivovaně dostával na frak. Záviděl společníkovi nadhled a smysl pro krásu. Cítil se zahanben. Šel neochvějně za svým cílem. Studoval dějiny umění, zatímco já se flákal životem. Zapřísahal jsem se, že už nikdy a pokud jenom náznak. Scházeli jsme po zasněžených schodech k řece. Nohy mu ujely a praštil se do žeber. Popadl dech a zařval: „Kterej … (pyj, řekl to ale hodně vulgárně) je nezametl, pěkně to … (pokálel, taky vulgárněji). Nakopal bych mu … (konečník, vulgárně). Zašli jsme na vzpamatováka a nenechal mě vydýchat. Jak můžu psát sprostá slova do knihy v takovém množství? Pouze kanál by se v nich vyžíval! Přiznávám konstrukci. Může za to intelekt. Estéti nikdy nekřičí a nepadají na schodech. Jenom občas navštíví oblíbenou kavárnu a s melodickým hlasem citují klasiky nad čajem.

Archív 2003

Ty angloamerický rockerky jsou vám tak perverzní – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Leden 30, 2011

NAHATÁ

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Leden 29, 2011

Pravda mi občas připomene oblý zadeček dívky v minisukni při chůzi v tržnici plné lidí. Slibně se vlní nad spojnicí dlouhých nohou. Mužský slintají a významně na sebe pomrkávají. Pokládají se za spiklence. Kdyby neměli ostražitou megeru po boku a ruce zatížené pytli s bramborami a nakoupenou zeleninou, předvedli by všem okamžitě, jaký je kdo hero, dříve geroj. V davu čumilů se dívčí zadeček stává rokokovou ulitou pro příslib klína nepřipomínajícího mrtvou rybu v nákupní tašce manželky. Vyprovokováni ženskou zlobou k vyzývavé mladosti vystrčí růžky, aby je zasáhla jedovatá slova o důvodu jejich volství. Stará má prdel podrápanou životem, ale dovede vykouzlit chutnou večeři z ryby leklé v dávné minulosti. Brambor se stane vznešenějším pomfritem, chcíplotina filátkem z lososa a dívka nestydatou mrchou provokující drzostí. Ale pokaždé se za ní ještě jednou ohlédnou, aby občerstvili smysly vidinou, uvolní břišní svaly a zamíří k domovu s úlevou. Pravda přináší nejistou existenci.

Archív 2002

Velké blé aneb co je v lihu se nezkazí – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Leden 27, 2011

PRJ

Spolu s Michaelovou jsme nacpali Billa do kapsle. Kdo by čekal, že se ozve nějaké tvrdé, bum, je na omylu. Jednak je vnitřek měkký, vypolstrovaný a navíc se hmotnostní poměry Ruďocha mění, spolu s jeho stavem. Od váhy přejedeného mamuta, po lehkou roztřesenost rosolu na nedělním pudinku. Jakým vývojem dospěli Bauti k podobném anomálii v rozložení vlastní váhy, zřejmě podle nálady, ví snad jen Nejvyšší. Ještě rozdováděná a stále opilá Michaelová byla pevně rozhodnutá vetknout Billovi do želatinové palice pár svíček a kolem čela nastříkat šlehačku, či snad dokonce nebohému opilci ukousnout kus hlavy. Snad unesená směsí feromonů, šarmem příslušníků jednoho z nejstarších pohlavně se rozmnožujících druhů v nekonečném kosmu, zaškobrtla a přímo po tykadle, dopadla na dno kukaně, mezi obě oválná sedadla, které budou naším korábem, domovem, prenatálním lůnem, prvním i posledním útočištěm na naší cestě do nitra černé díry. Vstříc dálavám nevědomí, nerovnému zápasu skutečnosti s jejím stínem.
Vějíř hvězd rozevřený do tvaru trojúhelníkové hlavy kudlanky nenažrané, věčně dychtící po bílkovinách, stravě, energii, s kusadly nekonečně zaostřenými, přesnými, jako údery špiček gymnastky tlumené dřevěnou kladinou.
Taková je prázdnota!
Tak smrdí kosmický prd!
Zapomnění neexistuje. Ulevte si, jak je libo.
Dost blbých keců.
-„Michaelová, nechte Billa na pokoji, vylezte z rakety. Koneckonců znáte své povinnosti? Mám vám je připomenout? Jste vrchní zdravotnice na X97 a šéfem jsem tady já! Jste sabotérka, najatá ochotnice, neschopná, falešná a blbá jak hadr. Nechte Billa na pokoji. Děkujeme, odejděte! Chcete ještě něco, vzpurná felčarko?“
-„Žertujete, Kapitáne? Jsem rozená občanka planety Manta Birostris, největší známé léčitelské planety a nositelka řádu Fialového tílka a playmate vydání sedmého buřta. Ano!
Nikdy jste nebyl můj Kapitán, i když vaše podobizny visí v kabinetech a po chodbách. Bojujete proti vetřelcům z Namysla a sám jim asi nevědomky vzdáváte hold. Asi, asi. Jak Vám mám věřit? Co I. P. Pavlov, co jeho psi? Co ta Zelená kočka? Není to Vaše práce? Vždy jsem Vás obdivovala a nikdy Vám nerozuměla. Tak jste to chtěl? Shlížíte se v oparu vlastního ega. Milujete svůj obraz a nechápete, že to zrcadlo je křivé?  Křivé! Děkuji, odcházím, hlupáku z hradu! Vy palice, kulatá, mírně odulá, já básním jako dýně piškula. Blééé…“
-„Přeskočilo Vám, Michaelová? O čem to mluvíte? „
-„Nevím!? Sory, fakt ne! Asi nějaké interference odposlechů modré planety.“
-„Pevně doufám! Dobře, dobře. Brr, tam musí být hnusně.“
-„Kapitáne, proč se nemohu rozloučit s Billem, vždyť je tak sladký?“
-„Dyť jste mu chtěla ukousnout hlavu?“
-„No a?“
-„Můstku, odsajte doktorku na startovací rampu a započněte odpočítávání.
-„Kapitáne, Michaelová transportována vně obalu, stojí na rampě, ale není úplně sama, kdo se chtěl rozloučit. Je tady Mattonka s dárkem pro Vás a další delegace skautů od Bobří řeky.“
-„U Nejvyššího, dejte všichni pokoj!“
-„Posléze, Kapitáne, transportujeme děti a Mattonku k do kapsle.“
-„Kapitáne, tady nesu cestovní čip. Máte tam nahrané kuchařky, včetně Nigely, jak kuchá snídani jen ve spodním prádle a kupu vašich oblíbených songů. Stejně si myslím, že ji cpou do korzetu, aby přes cecky nebylo vidět jakou má velkou prdel. Ha, i Michaelová si to myslí!.“

Zdravíme, my skauti od bobří řeky
Vás i Billa, který snad zrudl vzteky
Koukněte, máme vousy z dětské kaše
Sny, ty vám nešlohnou, jsou jen Vaše!
A nyní…: Opravdová báseň-píseň:

Usínám a chtěl bych se vrátit

o nějakej ten rok zpátky,

bejt zase malým klukem,

kterej si rád hraje a který je s tebou.

Zdá se mi, je to moc let,

já byl kluk, kterej chtěl

znáti svět, s tebou jsem si hrál.

Vrátím se a chtěl bych rád

být s tebou, zavzpomínat,

mám tu teď, ale zprávu zlou.

Suchá hlína tady,

bez kvítí, bez vody,

já na ni poklekám,

vzpomínkou pocta se vzdává.

Loučím se a něco však

tam zůstalo z těch našich dnů,

já teď vím, věrný zůstanu.

http://www.youtube.com/watch?v=0oqU0NModSQ

PARADOX (věnováno Vivě)

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Leden 25, 2011

Mám nepřekonatelný problém a neumím si s ním poradit. Jako skeptik vždy očekávám od českých politiků jenom to nejhorší na základě pesimistické životní zkušenosti, ale skutečnost mne následně vždy usvědčí z předešlého optimismu.

Jsem pro zákaz pobíhání úředních osob v našem životním prostoru bez vodítka a náhubku a každý neodpovědný volič by měl být pověšen za koule do průvanu na veřejném prostranství v den státního svátku, voličkám bych to odpustil, bo se jedná o necelého člověka a nebylo by stejně za co uchytit smyčku!

Zimní kontrola – Viva

Posted in Aby jste se... by moznaprijdeijxd on Leden 23, 2011

Cvak cvak. Klíč se dvakrát otočil v zámku. Tak, jako obvykle. Vždycky zamykám na dva západy. Dveře drží. Aby ne, v létě jsme je vyměnili a přes zimu si sedly. Pomáhám jim ramenem. Konečně. Jsem vevnitř. V jedné ruce kabelku, ve druhé tašku s dekou „čtvero ročních dob“. Je lehká a přitom hřeje jako péřová. Chci ji vyměnit za duchnu, pod kterou jsem na chatě spala doteď.
V místnosti je zvláštní šero. Nezvyklé i pro zimní den. Závěsy jsou totiž proti zvyku zatažené. Oči si přivykají,  aby vzápětí zůstaly zírat. Někdo tu byl. Místnost je nezvykle prostorná. Rozšířená o nepřítomnost pračky a televize. To byly ty větší kousky. Rozhlížím se a odečítám z původního vlastnictví další majetek. Z kuchyně zmizela mikrovlnka, pekárna, kávy rozpustné i zrnková. Tu si umelou ve mlýnku, který si taky přibalili. Elektrickém. V tom starožitném ne. Ztratili totiž na cestě šuplík, do kterého namletá zrnka padají. Až si uvaří  kafíčko, můžou si pustit naše filmy na našem DVD přehrávači.
Volám policii. Chlapci dorazili už po dvaceti minutách. ALE… Přivolávají specialistu na zajištění stop. Takových specialistů je jako šafránu, jsou takřka na roztrhání. Dorazil po čtyřech hodinách, po zmapování terénu u jiného případu. Venku zima jako v morně, zebou mě nohy, jsem zmrzlá jako drozd. Ještě, že auto dobře topí a že v kufru vozím vlněnou deku a polštářek. Čekání jsem tak přečkala celkem komfortně. Ale pak jsme všichni postávali ve zmrzlém baráku, kriminalista zajišťoval a fotil důkazní materiály. Byl velmi pečlivý. Jeho perfekcionismus byl nepřímo úměrný naší tělesné teplotě.
Podtrženo sečteno – má dáti, vzal: kromě výše zmíněného zmizely osušky, utěrky, prostěradla, akordeon. Taky plyšáci a Furby. Načaté parfémy a nenačatý Fernet ani nehlásím. A je mi jasné, že na další ztráty budeme přicházet až tehdy, když budeme něco konkrétního hledat a ono to nebude. V prvotním šoku jsem nebyla s to si vybavit, co kde přesně bylo.
Další dvě cesty na policii, sejmutí otisků prstů, sepsání protokolu, ohodnocení zcizených věcí. To mě dojalo ze všeho nejvíc. Předmět, který nemám, má pro mě cenu předmětu nového. Obchodníka nezajímá, že ten který mi ukradli byl sice plně funkční ale pojišťovna odečetla co mohla, aby její plnění bylo co nejnižší. Takže budu platit pěkně v plné ceně. Co na tom, že jsem nic před nezvanou návštěvou nepotřebovala…
Teď jsem si uvědomila, že jsem zapomněla nasypat ptáčkům. A vlastně ani nevím, jestli bych měla kam. Zůstalo krmítko nebo ho taky ukradli?

PILSNER URQUELL a Proboštov pohledem Yardy Pichlíka

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Leden 22, 2011

V malebném zákoutí proboštovského rybníka pluje po hladině krabice od vína
V chrámovém přítmí staleté vrby mrtvá kachna se tulí k plechovce od piva
Za svitu luny musím dělat nutnost se zlatou žilou pracujícím pro zlost
Seru na hovada
Seru na úřady
Seru na media
Seru na tupouny
Seru na Bushe
Seru na Putina
Seru na bolest
Seru na ČEZ
Seru na hlad
Seru na plynárnu
Seru na zimu
Seru na zákony
Seru na bídu
Seru na budoucnost
Ro(c)kokové hovno do tvaru mušle se třpytem hvězd v chladné rose

Vladimír Ondys Archiv 2006

Na návsi

Proboštov s domem, kde jsem bydlel

Proboštovský rybník

Jedna z četných a Rocky z jejich trusu před lety chytil nějaký kožní svinstvo při čubičkování na hladině

V sousedním rozlehlém parku

Zlatý český...

Jako bonus: Vladimír Merta v teplickým Jazzclubu 21. 1. 2011

HLEMÝŽĎ

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Leden 22, 2011

V podstatě celý život nechápu, co se kolem mne děje a proč některá vyjádření změní svůj význam podle okolností. Pro jistotu se několikrát zeptám: „Jak to vlastně myslíte?“ a jsem pak často za troubu, který zpomaluje bystřejší okolí, ale patrně je pro mne nějak důležité snažit se porozumět sdělenému, i když respektuji mlčení. Pobaví mne, když se jednou dozvím, že jsem talentovaný samorost, a pak ze mne stejný člověk udělá psychopata, protože to od něho někdo očekává. Fascinují mě proměny a mám zmatek v rozlišování na bandity, hrdiny, teroristy i bojovníky za svobodu, ale přiznávám, že je mi to srdečně jedno. Táta mě vždy dostal, když si občas v reakci na mé společensky neodpovědné chování povzdechl: „Co tomu řeknou lidi?“ Dnes už vím, proč mu záleželo na názoru ostatních. Ve válce viděl neuvěřitelná zvěrstva na obou stranách s tvrzením, že je to správné a největší viník většinou obdržel nějaký řád. Obávám se, že se nikdy nikdo nedozví pravdu o správnosti svého postoje, pokud dá na mínění jiných, ale nestojím za volbou sedu nebo lehu. Opět mi to je srdečně ukradené životem. Jsem nepraktický člověk s pochybným vztahem k společensky uznávaným hodnotám a nesu za to odpovědnost před svým svědomím, jehož soud je nelítostný a dovede mě dostat neúprosným výslechem nad ránem do stavu deprimující nicotnosti. Rozsudek nemůže omilostnit žádný prezident a připadám si jako hlemýžď vlekoucí na zádech kobku. Po odsouzení přijmu svůj úděl a nezávidím slimákům. Podle jedné z teorií původu máme pádný důvod k hloupému opičení a musíme vylučovat úměrně k živočišné žravosti. I sliz.

Archiv 2002

Slzy, pot, sliz a igelit – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Leden 21, 2011

aneb In the Army now

Posted on 19.1.2011 by palosino123

(Billovy noční můry)

Zapadl jsem do hladkého sedadla. Ne vlastního přičiněním, někdo mě pošoupl, snad shodil do útrob spoře osvětlené kapsle plné blikajících světýlek. Mechanická paže mi přiložila na rudou, opuchlou tvář průsvitnou masku s hadicí vedoucí kamsi do pološera. Hadice se počala pohybovat, vlnit, a protože já se nehýbal, bylo jasné, že v pohybu je něco na druhém konci. Od stropu pozvolna sjíždělo lisovací víko. V záhybech podobných negativu mého těla se rozvalovaly stíny, leskly výstupky, hrany. Už je to jasné, budu zalisován do igelitu, bublinu na mém obličeji vyplní rajský plyn a ještě navíc je mi zle. Odkudsi shora klesající víko tvaru poloviny velkého vejce dosedlo na druhou půlku, ozvalo se zasyčení a já se nemohl ani hnout. Vedle koutku úst se nafoukla kapsa a nad mou hlavou, nepochopitelně jakoby v dáli, zazářil nápis: Vítáme Vás na cestě do nekonečna, Bille. Pokud je Vám špatně a ještě jste neztratil vědomí, použijte hygienickou kapsu po straně Vaší hlavy. Uvolněte se, přejeme příjemný let!

Jen jsem stačil zaregistrovat obrovský tlak, jako když tělo natahují na skřipec a hlava ztrácí pojem o tom, kde jsou nohy. Jen tisíc pulsujících rudých ohýnků zmateně tančilo kolem mého čela a já se pomalu, a nezadržitelně propadal do polovědomí. My Bauti, pokud nás nedefragmentují do sub-atomárních částic, neztrácíme vědomí, a když, stejně je rekurzivní informace stále zachována v hologramu na hranici všehomíra. Vzdalující ohýnky se měnily v rotující světelné placky, otáčející se velmi rychle, až k hranici rozpoznání a potom stále pomaleji až pablesky zcela zmizely v branách ranního svítání na okraji snu.

Kalné zimní ráno na Válečné planetě. Rozježděná bahnitá cesta, mohutné kmeny stromů podél rozšlapané krajnice, zbytky sněhu na oranžových planinách prosvítaly pod šedou oblohou plnou zdivočelých, nízkých mračen. V těžkých botách jsem občas sklouzl směrem ke škarpě zaplněné řídkým bahnem, občas zabrousil příliš do středu cesty. Akademie pro brance měla být kousek za křižovatkou doleva. Konec aleje se neúprosně blížil. Já věděl, že do žádné takové, ani podobné školy nechci, ale měl bych, protože tak to kdysi dávno nařídila Velká rada a utéci stejně není kam. S blížící se křižovatkou sílící pocit strachu, navzdory zvědavosti, svazoval nohy více a mocněji. Snad by bylo lepší zahnout do polí, běžet a utíkat dokud zbývá dost síly. Co potom? Prozatím jsem netušil, že vbrzku se mi na tuto otázku dostane odpovědi. Kolem projel obrněný transportér s otevřenou korbou. Uvnitř seděli muži a ženy v polních uniformách, na hlavách přilby, v nedávno dospělých tvářích stopy spokojené únavy. Stál jsem na křižovatce a chtěl přejít na druhou stranu a pokračovat ke vstupní bráně. Po hlavní silnici, projel další podobný transportér, za ním další. Už jsem chtěl vykročit, v tom jiné obrněné vozidlo vyrazilo poněkud nelogicky z protisměru. Kolos, asi třikrát vyšší než já, prosvištěl těsně vedle. V závanu proudu vzduchu byl cítit pach spálených pohonných hmot a půdní hniloby. Když už se konečně zdálo, že budu moci cestu bezpečně přejít, přiřítila se rozježděnou hlavní silnicí kolona vozidel podobných předchozím, jen ještě větších. Ačkoli bych mohl přejít na druhou stranu, nedalo se předvídat, zdali některé s hlučných monster i přes až nepřirozeně rychlou jízdu nezabočí a nezajede mě. Samotná představa chůze po kluzkém okraji podél jedoucí kolony byla děsivá, ocelové příšery v pohybu, hluku a oblacích spalin budily hrůzu i respekt. Konečně na druhé straně. Vstup do kasáren vzdálený něco kolem sta metrů. Pomalu jsem začínal rozeznávat nápis na bráně, který jen umocnil zděšení, před nímž nebylo úniku. „Válka je hra.“ Přesně to tam stálo. Bílým písmem na modrém pozadí. Kolona už byla pár minut v útrobách kasáren, když jsem dorazil ke vchodu. Stráž, chlapec s dívkou mě přivítali. Neformálně a srdečně. Jak se jmenuji, odkud pocházím a tak. Výhled na malebné baráčky architektonickým stylem spíše odkazoval na vlídné Flandry, či jih Anglie, jiné jen tím, jak těsně k sobě přiléhaly, některé úplně malé, jiné dlouhé, vysoké do tří pater, přitom každý originál. Podle průvodního lejstra měl být mojí ubytovnou barák číslo 11, shromaždiště nováčků. Uvnitř panovalo veselí. Dlouhá světnice, dvě řady postelí, na některých posedávaly skupinky. Mezi ustlanými lůžky stály skříně, na stěnách výzdoba jako v zámeckém loveckém salónku na konci baroka, na konci starých časů. Kdo ví, zdali lepších? Ve dveřích jsem pozdravil ostatní a rychle obhlédl místnost. Na druhé posteli na konci místnosti, u okna, ležely úhledné balíčky všelijakého oblečení, stejně jako na první posteli přímo vlevo za dveřmi, pominuli obrovskou skříň, která jak jsem zjistil později, byla v každém pokoji. Skřípání dřevěné podlahy občas přešlo do podivného stenu. Vybledlá prkna, bíle stěny, obložené zbraněmi a vycpanými hlavami zvířat působily mírně strašidelně, ale vše zjemňovalo měkké světlo a jeho mihotavá stínohra znásobující teplo uvnitř. Konečně. Bylo nás deset hochů. Vlastně devět. Jeden se stále ještě neobjevil a prý už nedorazí, takže  předposledním, vlastně posledním jsem byl já. Kromě oblečení ležela na posteli puška, dýka a polní výbava (batůžek, láhev na vodu, hliníkové nádobí, atd.). Přidal jsem se k hloučku napravo. Čtyři místní a dvě dívky z vedlejšího domku, které se představily jako Džema a Zvoneček. Samozřejmě jsme se dívek ptali, proč chtějí bojovat, když nemusí. Prostě to chtějí zkusit, stejně jsou sirotci, podobně jako my všichni. Život pod globální kopulí je nudný a služba v armádě jim pomůže zajistit klidné místo po návratu zpátky.
Výcvik probíhal pod dohledem starších žáků a opravdu spíše připomínal skautský tábor v zimě. Počasí však panovalo nevlídné, občas lehce mrzlo, často ovšem padal sníh s deštěm, plížit se morkou trávou a studeným blátem bylo vysilující a krajně nepříjemné. Volná odpoledne bez povinností a přemíry náročných úkolů, vycházky s děvčaty, možnost opustit kemp a vyrazit za jeho zdi někam do probouzející se přírody, dobré jídlo a pocit kolektivní soudržnosti vynahradily zdánlivé útrapy v průběhu výcviku. Vždyť jsme jen homunkulové nebo jejich děti vyrobení v továrně na ideje a proto, jak jsem pravil výše v textu, sirotci. Dokonce noční návštěvy ve čtvrtích pro dívky až do rána nebyly výjimkou a pro případ, že by chlapce někdo hledal, vyvěšovaly páry z oken červené lucerničky.
Utekly dva měsíce a byl březen. Seděl jsem na lavičce. Lavičku naproti okupovaly Džema a Zvoneček. Posedávaly hezky na okraji v šortkách barvy khaki těsně pod kolena, koukaly do země a popotahovaly z cigaret. Než mě okolnosti donutily ocitnout se zde, byl jsem dlouho pryč, daleko odsud, na jiné planetě spolu se svými rodiči a zřejmě jediný já vím, jaký je osud účastníků válečného kempu.
Nějaký týden jsem obě neviděl a tak mě napadlo dojít k nim a poklábosit.
V těchto pasážích nepoužiji přímé řeči, stejně byste mi nerozuměli.
Zvoneček tvrdila, že to ujde, není tady nuda, jen si nesmí holit nohy a tímto strašně trpí na kráse. Džem věděla, jak špatně vidím a zrovna nemám brýle, tak se jako had dovlnila do mého zorného pole, a řekla, ať se klidně mrknu zblízka. Vypadala jako andílek. Mírně vlnité, krátké blond vlasy, pravidelný obličej dívenky, podobný Madoně nebo Lady Gaga-kdyby někdo věděl, jak doopravdy vypadá. Přičapl jsem, abych si lépe prohlédl příčinu jejich problému a slovy; Vidím, no, jo, musel přiznat, že mají pravdu. To už se Zvoneček zvedla, začala vyhazovat hnáty a provozovat veskrze roztomilý taneček. Džema se posléze přidala.

Uběhlo přibližně deset dnů a i k mým uším se doneslo, že se Džema a s ní nějaký kluk, jménem Džek, ztratili a nejsou už asi týden k nalezení. První dny hledání nepřinesly žádný výsledek.

Následující podvečer se konaly jarní slavnosti. Po besídce všichni tančili, zpívali, ve skupinkách, kroužcích, někteří již pod vlivem omamných dýmů se jen tak motali po náměstí. Slunce zapadlo a rozjařená skupina, včetně mě, se rozhodla jít pokračovat na dívčí pokoj, právě tam kde bydlela Džema. Skvělá zábava by snad pokračovala donekonečna, kdyby jednoho z nás nenapadlo otevřít velkou skříň u dveří. Stál jsem ve druhé řadě, a proto neměl čas uskočit a viděl vše na vlastní oči. Jakmile se obě křídla rozestoupila do pravého úhlu, cvakla uvnitř neviditelná západka, prkna na podlaze, hned těsně u paty almary, začala praskat pod tlakem nějaké hmoty, která se strašlivou silou drala zespoda na povrch, zároveň dno, lépe řečeno, zadní stěna skříně s hlasitým žuchnutím padla kamsi dolů a z otvoru vyjel velký dřevěný buben, na něm kusy kotlet, střídané dámskými intimními svršky, přibitými k desce hřeby. Pak mezera a další deska zkrášlená podobně hrůznou výzdobou. Než nám úlek dovolil uvědomit si, co tenhle bizarní výjev může znamenat, prkna nevydržela nápor, z mezer jako z kanálu, který už nemůže pojmout další nápory deště, se vyvalila narůžovělá tekutina a za ní  vyhřezl ořech svalové hmoty, zbavený kůže, jen potažený namodralou blanou, připomínající lidské stehno.

Nikdo z místnosti neutekl, jen pár bytostí omdlelo. Chtěl jsem se prstem pouze dotknout masa na bubnu a vykročil s nataženou rukou kupředu. Nesahej na to!; Vykřikl kdosi. Pozdě. Hned s mým dotekem se buben začal pomalu otáčet a vždy tam, kde byla dřevená lať a byly k ní přišpendlené podivné a vesměs nechutné propriety, jako ve sbírce motýlích myšlenek šíleného psychopata, se na chvíli zastavil, aby nám nabídl možnost pozorně si vše prohlédnout. V děsivém panoptiku, za doprovodu podivného cinkání odněkud mě známé melodie, defilovaly žluté kalhotky vespod lemované bílou kraječkou přitlučené hřebíky, jak kolíčky na prádlo, uříznutá slepičí hlava s matnýma očima a povadlým hřebínkem, fialové lidské ucho. Vzápětí kus uniformy se jmenovkou pohřešovaného mladíka, hned vedle přitlučený jazyk a pod ním nápis: To je jazyk vojáka Džeka, tak, jak jsem mu ho uřízla, kousek vedle lidský prst a ještě nezaschlá tkáň v místě, kde byl oddělen od ruky, další kalhotky, ale hrozně malé, jakoby pro větší panenku, oblečení podivně zašpiněné, snad od fekálií, nebo od krve.

Druhý den ráno následovala tradiční hromadná procházka, pěkně v kruhu kolem náměstí. Zpráva se už samozřejmě rozkřikla po celém kempu, přesto se u společné snídaně zdálo, jakoby se nic nestalo. Dokonce od stolu naproti zazněly nějaké nejapné narážky a polohlasný smích. Vyšel jsem z jídelny a zahlédl Zvoneček v rozhovoru s Džemou. Džema vypadala unaveně, starší o pár let, nebo za to mohly jen ostřejší rysy, ztuhlé svaly s kůží přilepenou k lícním kostem. Stále byla krásná. Jen její očí úplně ztratily hřejivý jas. Byly to mrtvé rybí oči. Za chvíli mě povezou, normálka, ne?; Pravila a odešla. Zvoneček nevěřícně sledovala, jak se ztrácí směrem k přistavenému autu, na jehož korbě seděli další. Jeden jí pomohl nahoru. Náklaďák se dal do pohybu. Pomalu projížděl kolem nás. Na okamžik jsem ještě jednou zahlédl její prázdné oči hledící kupředu. Neohlédla se a já vím proč. Válka je hra.

http://www.youtube.com/watch?v=e7H-63vMo9A&

SPORT (Jurovi a B.M.)

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Leden 21, 2011

Mi dal hodně. Kolektivní mě naučil přijímat rány i podrazy a nedělat z nich vědu. Podělit se o výhru i prohru s ostatními z týmu a podřídit svůj um zájmu celku. Nejraději mám individuální. Dálkové plavání a běh na dlouhou trať. Jsem samotář. Umožnilo mi to bojovat s vlastní nedokonalostí bez případných svědků. Nebylo na koho hodit prohru. Měl jsem čas přemýšlet a zbavit se agresivity. Nepodléhal jsem manýrám hvězd v případě úspěchu, neměl obdivovatele ani parazity kšeftující s potem jiných. Proč jsem se tedy dobrovolně mučil desítky let? Jsem závislák. Pro endorfiny!

Archiv 2003