Možná přijde i JXD

DOPORUČUJU VŠEM

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Březen 31, 2011

kteří ještě nemají totálně vypláchnutou hlavu socialistickým školstvím, médii a našimi 😛 úžasnými politology, co nevidí zločinecké organizace a publikují svoje představy o politickejch partajích, i když už dávno vím, že většině v Čechách, na Moravě i ve Slezsku nevadí zlo, pobuřuje ji pouze fakt, že na něm neprofituje v přijatelnějším rozsahu. 😆 Tak si to užijte:

http://www.finmag.cz/cs/finmag/ekonomika/gerald-celente-zadne-dane-zadny-sex-jen-valka/

Starší rozhovor najdete zde:

http://ondys.wordpress.com/2009/02/15/rozhovor-s-geraldem-celente/


V cele aneb zpívej kovboji, zpívej – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Březen 29, 2011

PRJ

„Kapitáne, tvrdíte, že znáte Darta osobně?“

„Děláte si legraci? Samozřejmě, jakpak bych ho neznal. Naposledy jsme na sebe zuřivě mávali v nesmiřitelném souboji našich kosmických monster zpoza střílen, he. Jako malí zápasili světelnými meči na dvorku kousek za dómem Nejvyššího, v přilehlých uličkách, he. V keřících líčili léčky jeden na druhého kolem úzkých příjezdových cest k oprýskaným barákům na mateřské planetě, v rodném městě. Abych nepoužíval příliš dlouhé věty, jen podotýkám, že já byl většinou vítěz. Já pochytal zloděje, já byl slepá bába s ostřížím zrakem, já věřil, že svět může být dobrý a ještě lepší, bytost bytosti soudruhem. Sluneční kruh, okolo nebe, nakreslil malý kluk a podepsal v rohu. No nic, co říkáte na báječné pití a průměrnou pizzu?“

„Pizza je skvělá, ale to pití chutná jako velrybí mrdka. Tedy, dá se pít, jen mi trochu cepení tykadlo. Čím se mě snažíte omámit? Vůči alkoholu jsem imunní, různá syntetická ředidla mi chutnají více než organická, chutná mi přijde i krev lidská. Co to na mě zkoušíš, zelený kašpárku?

Omlouvám se, doktorko. Barman je jedním z mých agentů a na můj pokyn přidal do nápoje pár molekul, čehosi, nevím čeho, co jak tvrdil Nejvyšší, Vás přiměje vyzradit tajemství, které se týká jen a jen mé osoby a měl bych ho znát. Příliš nechápu, proč zrovna Vy byste měla být tím klíčem?

„Kapitáne, potřásl jste někdy Waderovi rukou, pohlédl mu do očí a prohodil pár slov, aniž jste křížili světelné meče v zápalu boje, ve víru často nesmyslných půtek, v kolotoči vášní, samolibosti, ega? Nemějte obavy, Nejvyšší se nemusel namáhat s nějakou pochybnou esencí a sám to ví, jen chtěl oddálit chvíli, kdy se dozvíte, že nejste tak úplně nesmrtelný. Konečně má pití správný říz. Prostě je to dobrý, hi, hi. Asi jako bych vypila půl litru vodky. Poslouchejte, Kapčo. Sám dobře víte, každý týden provádím profylaktické práce v celách a občas prohodím i pár slůvek s Dartem. Víte co dělal posledně?“

„Ne.“

„Seděl v houpacím křesle a podřimoval. Nohy na stole, pohasínající zbytek cigára v koutku úst neoholené hlavy, proužek dýmu stoupal ke stropu a já nevěřícně, v mírných obavách, sledovala, zdali od vajglu nevzplane jeho vous. Levá ruka nehybně visela jako kyvadlo nad jámou gravitace, v pravé třímal sklenku whisky. Celkem klišé, že? Zavřela jsem za sebou dveře, on mezi zuby procedil nevlídné, tak si nalej ještě jednu, mývale. Až teď mi došlo, že nehovoří se mnou, ale plyšovým medvědem opřeným na židli naproti. Před medvědem stála v kaluži sklenice plná po okraj a vzduch byl nasycen pachem whisky, koní a smradlavých ponožek.“

„Co mi tím chcete naznačit, doktorko. Přece je ve vězení. Přesně podle kosmického práva, norem, zvyklostí. O co Vám jde?“

„Já tím chci jenom říct, že ani vy nemáte povolení setkat se s Waderem.“

„Cože? Jste snad víc než Nejvyšší? Já jsem Kapitán! Chci za Dartem. Teď, hned, okamžitě!“

„Ne, nemůžete! Půjdeme pěkně spolu a vy se budete jen dívat přes sklo a možná, když bude Dart v dobré náladičce, opětuje úšklebkem to, co tak chcete vidět. Ale prosím, nedívejte se mu do očí příliš dlouho.“

„Nechápu proč?“

„Kapitáne, nezapomínejte na anti-vesmír. Promiňte mi ten kapesník. Wader…, Dart je Vaše druhé já. Chmhmň.“

Pozn.: Po představení v tančírně vedle „Čistého jezera“ bylo další zastávkou Fargo v Severní Dakotě. Letadlo nikdy nedoletělo.

http://www.youtube.com/watch?v=kcJPX3LE63A&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=U4TWw61_SmM&feature=related

Bledule – od Jury Sedláka

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Březen 28, 2011
Je dobré mět kamaráda. A dobrého kamaráda, kerý má také kamaráda a ten vás navede do míst, o kerých jináč člověk nemá ani potuchy. No a tož ten můj kamarád mi volál tak před dvúma týdňama, že ten jeho kamarád mu ukazovál fotky, gde byly lese plné sněženek a prý a to hlavně, aj velice vzácných bledulí, že hleděěl na internet a na fotky a že všady, gde oko dohlédlo, bylo bílo, tak jak by sněh ešče na zemi ležál. Chystál sem sa zrovna řezat dřevo, ale nakonec sem montérky vyslékl a vzál k něm, do auta, kolo a už sme frčeli, směr Olomúc. Šak to dřevo na téj zemi na mne počká, protože ho nigdo nepořeže, ale takovú vzácnosť, jak je setkání s kamarádem, nemože člověk nevyužit. Dojeďa na místo, ptám sa, jestli ví, gde přesně sú ty lese plné teho vzácného kvítí, ale ubezpečíl mne, že ať pojedeme kady chceme, nemožeme to netrefit, protože to přehlédnút nejde a je to hneď negde u cesty a je teho všeckého moc. A tož sme jeli. Lesy pěkné, dubové, cesta nebyla špatná, ale kvítí nigde. Až na druhéj straně říky byly jakésy dvě mladé cérky, keré naštěstí neutékly, gdyž sma na ně přes vodu zabékali, „kdeže sú ty bledule“ a pověděly nám, že tam, kde zrovna ony nahlédaly, rostů sněženky, ale bledule že tam eště nejsů. Šak sem to říkál, pravíl sem, protože, než sme jeli, pohlédl sem za kameň na skalku a ze země enom tak trčely zelené konýšky. Na most přez říku to bylo eště tak 5 km a na sviňu, nebo spíš na štěstí, kamoš pichl. Naštěstí proto, že nedaleko byla hospúdka z Litovelskú jedenáctkú a tož sem mu vrazíl kolo moje. Že sa objetuju, sněženky neuvidím, ať ich nafotí a dojede pro auto, (už navečér, asi 10 km) a já že tedy počkám u téj jedenáctky a česnekovéj polévky. Tož on dojél, nafotíl, vytahl mne z hospody a, už potmě, sme jeli dóm. A jak sem zglýňál po internetě, jestli negde nenajdu, gde sme měli jet, abych tam, přes neděľu, zajél a všecko to viděěl na vlastní oči, začátkem týdňa mi kamoš volál, že všecko špatně, že sme měli jet jinde a včíl už doopravdy ví gde, ale on že nemože a ať jedeme sami. Orientační body nešly nenajít a tož sme jeli. A jak vidíte, stálo to za to. 🙂

Bledule

 

Bledule

 

Bledule

 

Bledule

 

Bledule

 

Bledule

 

Bledule

 

Bledule

 


NÁŘEK AKVARIJNÍCH RYBIČEK

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Březen 28, 2011

Nechápu je. Jeden jim umožní volný prostor a ony furt tupě plavou v naučeným kruhu. Nic proti tomu, i když by si ten dobrák představoval, že sebou občas mrsknou nad hladinu, vyrazí do tajemnejch hlubin, nebo se aspoň pokusí o nějakou změnu s tím, že to přináší riziko střetu s nebezpečím. Je na ně dost smutný pohled, samy si nechtějí najít potravu, zabere to spoustu času a přináší to námahu s nutností podělit se většinou bez oslavnejch vavřínů, možná to už ani neumí, ale nad sypanou většinou vohrnují. Nejraději by se shlukly do bezpečí bezradného hejna s očividnou touhou, aby si je hodnej, poctivej a pracovitej chovatel ulovil do akvária pro svou potěchu při pohledu, jak na něho za sklem zírají v očekávání. Čeho? Spousta se jich nehodí ani na návnadu pro rozšířenou zálibu obracet se břichem vzhůru při trochu nezvyklejším pohybu. Milej Sendymane, Tvoje snahy mi připomínají pokusy o strašidelný tření dávno leklejch ryb a jestli chceš něco změnit, piš zajímavý příspěvky a už se konečně vyser na podobný žvásty ve svejch komentářích pod zoufale marnou prací jinejch.

Z březnových mailů – od Lista

Posted in Aby jste se... by moznaprijdeijxd on Březen 27, 2011

Děda vzpomíná: Když jsem byl malý, dala mi maminka 20 Kčs a poslala mě do obchodu. Přinesl jsem dva chleby, dvě mléka, balíček bonbonů, čokoládu, deset vajíček, koblihu a ještě mi zůstalo na kolotoč.
Dnes už to není možné, mají tam plno těch zkurvených kamer…

V nouzi poznáš…

Má hlavu na správným místě?

Co jedna nedokáže pro pořádnej orgasmus!

Když nebudou zrovna oranžoví… Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Březen 27, 2011

Když jsem byl malej, zdáli se mi Marťani, kteří mě honili a já jsem měl tak těžký nohy, že jsem nemohl utíkat. To bylo hrozný. Ale co se mi zdá za debility teď, to je na  pováženou a obávám se, jestli to nesvědčí o nějaký senilitě nebo tak něco. Že jsem v každým druhým snu v práci a něco nefunguje – nemám nářadí, nejde počítač, jsem tam sám a může mě to všechno zavalit, to je ještě celkem normální a hlavně kvůli tomu nemusím usínat – to je tam denně v reálu. Ale tuhle mě jeden sen svou iracionalitou a tragickým průběhem opravdu vyděsil k smrti. Byl jsem v hospodě, nevím už v jaký. A zakecal jsem se tam, taky už nevím o čem. A pak jsem odcházel. A když už jsem byl od hospody asi 100 metrů, teprve jsem si vzpomněl, že jsem si tam  ZAPOMNĚL DÁT PIVO !  No řekněte, jestli to není nějak opravdu moc chorobný. To radši zas ty Marťany.

Déšť aneb hadrový tygřík s vyrážkou – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Březen 24, 2011

PRJ

 

„Michalová, jdeme vůbec dobře? Přece kousek za ZOO vždycky byly, aspoň pokud si pamatuji, cely padouchů, zlotřilců zákeřných, mordýřů nájemných, traviček tajemných, zlých vztahů vzájemných.“

„Kapitáne, přece jste novým územním plánem schválil přemístění žalářních kobek o hodinu buřta svižné chůze dál, s tím, že zde vybudujeme nový tajemný bulvár, zaplněný bary, kavárnami, strašidelným dětskými koutky. Dále můžete vidět hypermarkety specializované na prodej kosmických suvenýrů a všeho, co jsme našli na jiných planetách. Muzea, galerie skýtající rekreaci a ozdravné pobyty v těch nejkrásnějších městech a mega-polích nekonečného vesmíru, oceán převrácený k nebesům, procházky peklem i rájem. Vězeňský komplex, skutečný očistec, je dál. Dál a dál, navždycky.“

„No dobře a kdy tam budeme? Myslím, tu temnou avenue, jak říkáte.“

„Ještě kousek a jsme tam. Nároží je už vidět.“

„Jak jste to myslela s tím nekonečným vesmírem? Moc dobře vím, že znáte anti-vesmír, Darta osobně, stejně jako já. Vždyť jste byla levou rukou šéfa střediska výzkumu meziplanetárního života v samotném mozkovém centru Namysla.“

„Ano, nikdy jsem Vám o tom nevyprávěla. Jsou to už stovky let…“

„Půjčím Vám svůj kabát. Je velký, ale hřeje.“

„Díky, nikdy jsem si nemyslela, že i v podzemí X97 prší.“

„Prší radioaktivní déšť s kyselinou sírovou. Ochladí, pročistí vzduch, vláhou zasytí těch pár kaktusů a fusekláčů, co tady rostou v symbióze s faunou ztracených prstů.“

„Ach, ano. Vidíte, Kapitáne, už tam budeme.“

„Vidím, zákoutí podzemního bulváru by nám mohl závidět i pes Baskervilský v krvavém, temno-zednářském souručenství s hrabětem Drákulou a Harry Potterem. Hrome, proč hned první barák, v rohu uličky sklíčené stíny je Pošta pro tebe?“

„Nevím, Kapitáne, podle mapy se hned vedle pošty nachází picérie U plešatého pulce s rovnátky.“

Picérie U plešatého pulce byl zvláštní podnik. Za barem postávala kráska pestrobarevných vlasů s mandarínkovýma očima a rty barvy uhle. Kolem rozžhaveného ústí kamen se motala bytost podobná pozemskému Indovi, jen s osmi končetinami, nervózně těkala pohledem směrem od sálu k servírce, na chvíli strnula před rozžhaveným otvorem a tak stále dokola. Končetiny nejblíže k hlavě připomínaly snad ruce, pokud jsem se správně dopočítal, s osmi prsty, pár níže také ruce, jen s prsty čtyřmi a dále kuchař mával jen dvěma ohebnými pahýly, nohy nepočítaje. Najednou Ind provedl na posledním páru piruetu hodnou krasobruslaře, zprudka zastavil, zlomil se v boku, ukázal na nás dvěma z osmi prsů, zamečel, uchopil pekařskou lopatu, v mžiku ji zasunul do pece a svižným obloukem postupně vymrštil do vzduchu dva kotouče směrem k nám. Než stačily dolétnout a rozplácnout se o stůl, stála u stolku servírka s talíři, do jejichž středu obě picy zcela bezpečně přistály. Ufo hadra.

Jak se jmenujete, děvenko? Nedalo mi, se nezeptat.

Monika Líza, Kapitáne a kuchaři říkáme Leonardo.

Vy, mě znáte?

„Jste přece Kapitán X97, ne? Mistr Leonardo Vám každému posílá dva poháry výtečného Bukkako Genki.“

„Děkujeme. Michaelová, víte, co se o Vás kdysi šuškalo na meziplanetárních poradách?

„Že jsem milenkou Darta Wadera?“ Jsem sice nymfomanka, ale Dart je chlapík z jiného těsta, podobně jako vy, Kapitáne. Nevím jak to vyjádřit, ale naše životy jsou slisované.“

„Co?“

„Slisované, zpresované, zmáčknuté, determinované, ale můj i Váš trochu jinak.“

„To vím. Na Zdraví! A jak to bylo s Waderem, vyprávějte.“

„Ale no tak, Kapitáne, nezdá se Vám, že někdy kolem sebe vidíme více vůle, než schopností?“

„Ale jděte, povídejte o Waderovi, milá, nejmilejší.“

„Hm.“

http://www.youtube.com/watch?v=rJE_Sc1Wags&feature=related 

Rockyho čtvrtý den v boji o přežití

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Březen 24, 2011

Je to zvláštní a úžasné, když si jeden uvědomí, co potkalo Rockyho první jarní den. Dík všem, kteří projevili účast a drželi mu palce.

Rocky na zahradě

 

Rocky na zahradě

 

Rocky na zahradě

 

Rocky na zahradě

 

Rocky na zahradě

 

Rocky na zahradě

 

Rocky na zahradě

DRŽTE MU PALCE

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Březen 21, 2011

Krátce po čtvrté mne probudil Rockyho třes a zmatené chování. Tušil jsem, k čemu došlo, ale doufal jsem, že se mýlím. Na veterinární klinice lékař potvrdil mé podezření s tím, že zatím neví, zda následné změny po mozkové příhodě jsou zvratné, nebo nezvratné. Uvidíme po sadě injekcí. Zatím je to dost zlé a je mi líto, ale obdivuju Rockyho. Udatně bojuje s nepříznivým osudem, ale není to pro mne veselej pohled.

Hádejte, kde sbírá sílu?

 

Ne, na mou postel se zatím nevytáhne. Tak jenom doufám...

Děkuju Ti Pane – Blue Monday

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Březen 19, 2011

…. začátek si nepamatuju, nebo jen nějaký útržky … s mámou a hromadou psů kolem, stejnejch jako já, jen jinak barevnejch, já nevím, jak vypadám a je mi to jedno, ale kolem byli bráchové a ségry a některý byli strakatý, černý a pálený a některý jen světle žlutý a jo! a jeden byl skoro celej  černej a měl takovou masku na tlamě, srandovní, a to byl ten můj brácha, o kterým budu povídat, i když tenkrát jsem to tak nebral a ani jsem vlastně tomu nerozuměl &  a ty misky se žrádlem, to jsme se tam všichni napáskovali a odstrkovali se tlamkama a jen se nacpat a pak odkulit …a pak zmizela ta světlá s tou černou skvrnou na hřbetě, pak ten s náprsenkou a pak te velikej a silnej a …. a pak jsme zbyli je sami dva, máma byla za plotem a my dva s bráchou – ten s tou maskou, pamatujete? & byla nám i zima a měli jsme hlad, tak jsme žrali takový zakroucený žlutý věci, co jich byla na zemi spousta a mezi který nám vobčas nasypal někdo granule, když pršelo, měli jsme i vodu a máma kňučela, když jsme k ní chtěli skrz plot, aby nám dala napít, když nepršelo, ale nemohli jsme k sobě & potom přišel člověk a vzal nás & nacpal do divný díry smradlavý a hejbalo se to a byla tam tma a tak jsme voba s bráchou posrali a pochcali a dokonce poblili & takovej strach jsme měli a protože jsme už pár dnů nic nežrali, kromě těch žlutejch hoblovaček, tak toho z nás zase moc nebylo, třáslo to s náma a řvalo tak, že jsme byli voba bez sebe a najednou se udělalo světlo a viděli jsme tlamu člověka a ten nás chyt voba za kůži na krku a vyndal ven a položil a zem. A to je první, co si dobře pamatuju, jak ten člověk vypadal, úplně blbě, vůbec ne jako pes, ale jako když stojí na zadních a vůbec mu to nevadí ….

Když nás zavolal s bráchou, byli jsme zvědaví & najednou jsme ucejtili ŽRÁDLO a tak jsme se do toho pustili a bylo toho hodně a dost pro voba a ještě víc a tak jsme se cpali až …až jsme se poblili a posrali a člověk byl zaraženej a mluvil si do ruky a pak přijel jinej člověk a ten nám mačkal břicho a pak nás pích, jen malinko & jsme dostávali pár dnů jen malý žrádlo, ale zase skoro furt a tak nám bylo dobře a měli jsme … ale to jsem zapomněl říct, i hračky a s náma si hrál člověk a byly to takový zápasy s náma  a s ním a mezi sebou a člověk, kterýmu budu říkat ten náš, vyhrával a někdy se svalil na záda a prohrál a to jsme na něm skákali a vrčeli a dotírali na něj a von se smál! Vůbec mu nevadilo, že prohrál a tak jsme ho ještě trochu pokousali a běželi po louce & to jsem neřek, bydleli jsme v domě, teda my ne ten náš v domě, ale my jsme tam mohli chodit, a kolem domu byly louky a dvůr a stráně a tam jsme mohli lítat, jak nás napadlo a tak jsme honili kosy a drozdy a taky sojky a straky a když  na jedný hrušce vzádu začala posedávat káně … to bylo něco pro nás, hned jsme ji hnali a ten náš se smál, káně se vždycky spustila nejdřív dolů a to jsme si už už mysleli, že ji máme a pak se vznesla a byla pryč & nejkrásnější byl konec dubna, kdy přestal bejt ten náš nasranej na bláto a že není tráva, ale že už jsme měli teda začali mít čistý nohy a nervali jsme z bláta kusy, ale drn si už  dokázal poradit a slunce už hřálo a hodně hřálo a když fakt hodně, tak se na stromech začalo dělat listí a zas byl tak trochu a potom víc stín & tak šel čas a zase v zimě jsme měli srandu ze sněhu, to se jeden rozeběh a vrazil čumák pod závěj a pak běžel jako o závod a jako sněžnej pluh, až se sníh rozstřikoval na ty dvě ostatní strany & takže jsme si užívali jak jen to šlo a ten náš chodil s náma a smál se a někdy po nás házel kusy sněhu a to jsme je chytali do huby a

& se jednou objevili nějaký lidi a měli s tím naším nějakou řeč a von dost teda křičel a strkal je ven a a potom jsme seděli a mudrovali a nějak se to zdálo i nám, teda mně, brácha byl vždycky dost lehkomyslnej, vážný & jsem mu volizoval hubu aby neblbnul, že je všechno dobrý & se vrátili ty lidi a byly černý a na zádech měli nápis exekutor a policie a najednou bylo všude kolem plno řevu a rány a bolest a tma a pak jsem se probral a měl jsem hroznou žízeň a slyšel jsem, jak mluví, že pro šikmovoký jatka jsme starý, ale že u Litoměřic je chlápek, kterej dělá zápasy a  tam že bude kšeft a zase byla tma a pak jsem viděl bráchu v nějaký kleci, jak vstává a jak se rozhlíží kolem a viděl jsem lidi, který stáli kolem něj & slyšel jsem jak jeden povídá, ten bude dobrej a viděl jsem, jak ho pouští  z tý klece ven a jen brácha jde a mžourá do světla a jak neví, co se děje, von byl vždycky trochu pomalej ale zase takovej dobrej, klidnej i když mám vod něj procvakaný uši jako lístek vod tramvaje, jak říkal ten náš a najednou mu železnou trubkou vyrazili zuby a von bolestí a tou zradou vydal takovej zvuk, že ho budu slyšet celej svůj život, jenomže to bylo málo, tak mu příští ranou přerazili čelist & von pak skočil dopředu, do takový arény, kde stál vysportovanej pes, samej sval a natřenej volejem a brácha celej bolestí zkrušenej se mu vydal naproti a protože byl zvyklej jen na slušný chování, tak tou krvácející bezzubou hubou dal najevo, že není nepřítel, ale to už na něm ten pes visel a rval z něj kusy kůže s masem a krev dostříkla až na mě & a brácha umřel potichu & já jsem věděl, co bude dál, přišli pro mě a lopatou mně přerazili přední nohy a já jsem se bolestí pomočil, ale nějak jsem věděl, že musím vydržet a tak na mě poslali toho psa & viděl jsem, že kolem tý arény stojí dámy a pánové tak nepodobný tomu našemu a věděl jsem všechno, tak jsem se na těch přeraženejch předních nohách svalil a čekal a když ten pes přišel až ke mně, tak jsem ho chytil za pravou přední a na dvakrát mu ji překousnul a a ten svalovec zaječel jako vlak, kterej jsme kdysi s tím naším slyšeli a von nám říkal, že je to poslední vlak a už jsem ho málem držel za krk, za bráchu a za ten náš život, když tam vlítli s řevem lidi a byla zase tma

& najednou mě ta strašná bolest pustila a nevím jak jsem byl na louce plný pampelišek vzduch voněl jarem a životem a  … tý vole vedle běžel brácha a ten náš se smál a běžel vedle nás …

Děkuju ti Pane, za život s lidma.