Možná přijde i JXD

Odpočívej v pokoji – od Vivy

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Duben 7, 2011

Spěte sladce

 

Spěte sladce

 

Spěte sladce

 

Spěte sladce

 

Spěte sladce

 

Dostalo se nám pozvání od slovenských priatel‘. I s doporučením hotelu. Dvacet jedna zážitků. No považte, který si vybrat? Na netu to měli nějak zpřeházené, nebavilo mě si domýšlet, jak která izba z těch jednadvaceti vlastně vypadá, tak jsem do objednávky napsala, že nám je jedno, kde spočineme, jen aby ten pokoj nebyla volaaká divočina…

Přijeli jsme. Přihlásili se na recepci a obdrželi magnetickou kartu k pokoji číslo sedmnáct. Vydali jsme se výtahem o patro výš a dlouhou chodbou po vysokých kobercích došli až k přidělenému pokoji. Cvak, zelené světlo nám otevřelo dveře. Šok, úžas, smích. Na katafalku chyběly jen věnce se stuhami „Spěte sladce“… Divočina to opravdu nebyla. 🙂

P.S.: Přeji lehké spočinutí…

Bledule – od Jury Sedláka

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Březen 28, 2011
Je dobré mět kamaráda. A dobrého kamaráda, kerý má také kamaráda a ten vás navede do míst, o kerých jináč člověk nemá ani potuchy. No a tož ten můj kamarád mi volál tak před dvúma týdňama, že ten jeho kamarád mu ukazovál fotky, gde byly lese plné sněženek a prý a to hlavně, aj velice vzácných bledulí, že hleděěl na internet a na fotky a že všady, gde oko dohlédlo, bylo bílo, tak jak by sněh ešče na zemi ležál. Chystál sem sa zrovna řezat dřevo, ale nakonec sem montérky vyslékl a vzál k něm, do auta, kolo a už sme frčeli, směr Olomúc. Šak to dřevo na téj zemi na mne počká, protože ho nigdo nepořeže, ale takovú vzácnosť, jak je setkání s kamarádem, nemože člověk nevyužit. Dojeďa na místo, ptám sa, jestli ví, gde přesně sú ty lese plné teho vzácného kvítí, ale ubezpečíl mne, že ať pojedeme kady chceme, nemožeme to netrefit, protože to přehlédnút nejde a je to hneď negde u cesty a je teho všeckého moc. A tož sme jeli. Lesy pěkné, dubové, cesta nebyla špatná, ale kvítí nigde. Až na druhéj straně říky byly jakésy dvě mladé cérky, keré naštěstí neutékly, gdyž sma na ně přes vodu zabékali, „kdeže sú ty bledule“ a pověděly nám, že tam, kde zrovna ony nahlédaly, rostů sněženky, ale bledule že tam eště nejsů. Šak sem to říkál, pravíl sem, protože, než sme jeli, pohlédl sem za kameň na skalku a ze země enom tak trčely zelené konýšky. Na most přez říku to bylo eště tak 5 km a na sviňu, nebo spíš na štěstí, kamoš pichl. Naštěstí proto, že nedaleko byla hospúdka z Litovelskú jedenáctkú a tož sem mu vrazíl kolo moje. Že sa objetuju, sněženky neuvidím, ať ich nafotí a dojede pro auto, (už navečér, asi 10 km) a já že tedy počkám u téj jedenáctky a česnekovéj polévky. Tož on dojél, nafotíl, vytahl mne z hospody a, už potmě, sme jeli dóm. A jak sem zglýňál po internetě, jestli negde nenajdu, gde sme měli jet, abych tam, přes neděľu, zajél a všecko to viděěl na vlastní oči, začátkem týdňa mi kamoš volál, že všecko špatně, že sme měli jet jinde a včíl už doopravdy ví gde, ale on že nemože a ať jedeme sami. Orientační body nešly nenajít a tož sme jeli. A jak vidíte, stálo to za to. 🙂

Bledule

 

Bledule

 

Bledule

 

Bledule

 

Bledule

 

Bledule

 

Bledule

 

Bledule

 


Děkuju Ti Pane – Blue Monday

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Březen 19, 2011

…. začátek si nepamatuju, nebo jen nějaký útržky … s mámou a hromadou psů kolem, stejnejch jako já, jen jinak barevnejch, já nevím, jak vypadám a je mi to jedno, ale kolem byli bráchové a ségry a některý byli strakatý, černý a pálený a některý jen světle žlutý a jo! a jeden byl skoro celej  černej a měl takovou masku na tlamě, srandovní, a to byl ten můj brácha, o kterým budu povídat, i když tenkrát jsem to tak nebral a ani jsem vlastně tomu nerozuměl &  a ty misky se žrádlem, to jsme se tam všichni napáskovali a odstrkovali se tlamkama a jen se nacpat a pak odkulit …a pak zmizela ta světlá s tou černou skvrnou na hřbetě, pak ten s náprsenkou a pak te velikej a silnej a …. a pak jsme zbyli je sami dva, máma byla za plotem a my dva s bráchou – ten s tou maskou, pamatujete? & byla nám i zima a měli jsme hlad, tak jsme žrali takový zakroucený žlutý věci, co jich byla na zemi spousta a mezi který nám vobčas nasypal někdo granule, když pršelo, měli jsme i vodu a máma kňučela, když jsme k ní chtěli skrz plot, aby nám dala napít, když nepršelo, ale nemohli jsme k sobě & potom přišel člověk a vzal nás & nacpal do divný díry smradlavý a hejbalo se to a byla tam tma a tak jsme voba s bráchou posrali a pochcali a dokonce poblili & takovej strach jsme měli a protože jsme už pár dnů nic nežrali, kromě těch žlutejch hoblovaček, tak toho z nás zase moc nebylo, třáslo to s náma a řvalo tak, že jsme byli voba bez sebe a najednou se udělalo světlo a viděli jsme tlamu člověka a ten nás chyt voba za kůži na krku a vyndal ven a položil a zem. A to je první, co si dobře pamatuju, jak ten člověk vypadal, úplně blbě, vůbec ne jako pes, ale jako když stojí na zadních a vůbec mu to nevadí ….

Když nás zavolal s bráchou, byli jsme zvědaví & najednou jsme ucejtili ŽRÁDLO a tak jsme se do toho pustili a bylo toho hodně a dost pro voba a ještě víc a tak jsme se cpali až …až jsme se poblili a posrali a člověk byl zaraženej a mluvil si do ruky a pak přijel jinej člověk a ten nám mačkal břicho a pak nás pích, jen malinko & jsme dostávali pár dnů jen malý žrádlo, ale zase skoro furt a tak nám bylo dobře a měli jsme … ale to jsem zapomněl říct, i hračky a s náma si hrál člověk a byly to takový zápasy s náma  a s ním a mezi sebou a člověk, kterýmu budu říkat ten náš, vyhrával a někdy se svalil na záda a prohrál a to jsme na něm skákali a vrčeli a dotírali na něj a von se smál! Vůbec mu nevadilo, že prohrál a tak jsme ho ještě trochu pokousali a běželi po louce & to jsem neřek, bydleli jsme v domě, teda my ne ten náš v domě, ale my jsme tam mohli chodit, a kolem domu byly louky a dvůr a stráně a tam jsme mohli lítat, jak nás napadlo a tak jsme honili kosy a drozdy a taky sojky a straky a když  na jedný hrušce vzádu začala posedávat káně … to bylo něco pro nás, hned jsme ji hnali a ten náš se smál, káně se vždycky spustila nejdřív dolů a to jsme si už už mysleli, že ji máme a pak se vznesla a byla pryč & nejkrásnější byl konec dubna, kdy přestal bejt ten náš nasranej na bláto a že není tráva, ale že už jsme měli teda začali mít čistý nohy a nervali jsme z bláta kusy, ale drn si už  dokázal poradit a slunce už hřálo a hodně hřálo a když fakt hodně, tak se na stromech začalo dělat listí a zas byl tak trochu a potom víc stín & tak šel čas a zase v zimě jsme měli srandu ze sněhu, to se jeden rozeběh a vrazil čumák pod závěj a pak běžel jako o závod a jako sněžnej pluh, až se sníh rozstřikoval na ty dvě ostatní strany & takže jsme si užívali jak jen to šlo a ten náš chodil s náma a smál se a někdy po nás házel kusy sněhu a to jsme je chytali do huby a

& se jednou objevili nějaký lidi a měli s tím naším nějakou řeč a von dost teda křičel a strkal je ven a a potom jsme seděli a mudrovali a nějak se to zdálo i nám, teda mně, brácha byl vždycky dost lehkomyslnej, vážný & jsem mu volizoval hubu aby neblbnul, že je všechno dobrý & se vrátili ty lidi a byly černý a na zádech měli nápis exekutor a policie a najednou bylo všude kolem plno řevu a rány a bolest a tma a pak jsem se probral a měl jsem hroznou žízeň a slyšel jsem, jak mluví, že pro šikmovoký jatka jsme starý, ale že u Litoměřic je chlápek, kterej dělá zápasy a  tam že bude kšeft a zase byla tma a pak jsem viděl bráchu v nějaký kleci, jak vstává a jak se rozhlíží kolem a viděl jsem lidi, který stáli kolem něj & slyšel jsem jak jeden povídá, ten bude dobrej a viděl jsem, jak ho pouští  z tý klece ven a jen brácha jde a mžourá do světla a jak neví, co se děje, von byl vždycky trochu pomalej ale zase takovej dobrej, klidnej i když mám vod něj procvakaný uši jako lístek vod tramvaje, jak říkal ten náš a najednou mu železnou trubkou vyrazili zuby a von bolestí a tou zradou vydal takovej zvuk, že ho budu slyšet celej svůj život, jenomže to bylo málo, tak mu příští ranou přerazili čelist & von pak skočil dopředu, do takový arény, kde stál vysportovanej pes, samej sval a natřenej volejem a brácha celej bolestí zkrušenej se mu vydal naproti a protože byl zvyklej jen na slušný chování, tak tou krvácející bezzubou hubou dal najevo, že není nepřítel, ale to už na něm ten pes visel a rval z něj kusy kůže s masem a krev dostříkla až na mě & a brácha umřel potichu & já jsem věděl, co bude dál, přišli pro mě a lopatou mně přerazili přední nohy a já jsem se bolestí pomočil, ale nějak jsem věděl, že musím vydržet a tak na mě poslali toho psa & viděl jsem, že kolem tý arény stojí dámy a pánové tak nepodobný tomu našemu a věděl jsem všechno, tak jsem se na těch přeraženejch předních nohách svalil a čekal a když ten pes přišel až ke mně, tak jsem ho chytil za pravou přední a na dvakrát mu ji překousnul a a ten svalovec zaječel jako vlak, kterej jsme kdysi s tím naším slyšeli a von nám říkal, že je to poslední vlak a už jsem ho málem držel za krk, za bráchu a za ten náš život, když tam vlítli s řevem lidi a byla zase tma

& najednou mě ta strašná bolest pustila a nevím jak jsem byl na louce plný pampelišek vzduch voněl jarem a životem a  … tý vole vedle běžel brácha a ten náš se smál a běžel vedle nás …

Děkuju ti Pane, za život s lidma.

Mařenky – Roman Nešetřil

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Únor 27, 2011

Kamarádi

I.

Usměvavý muž v uniformě, kterého jsem oslovoval „pan vyšetřovatel“, vstal ze své židle a obešel stůl. Přešel na mojí stranu. Postavil se těsně za mojí židli. Oproti té jeho nebyla čalouněná. Byla jen prostě dřevěná. Pohladil mne po vlasech. Pak sáhnul do kapsy. Vytáhl hrst fotografií. Rozhodil je po stole. Přímo přede mne. Byly na nich záběry ženských genitálií. Tehdy jsem ještě neznal slovo genitálie. Tehdy to pro mne byly Mařenky. Bylo mi 13 let. Každá Mařenka na fotografiích byla jiná. Já sám jsem znal zatím pouze jednu.

„Víš, co je na těch fotografiích?“, zeptal se pan vyšetřovatel.

„Ano, to jsou Mařenky“, odpověděl jsem podle PRAVDY. Věděl jsem už dostatečně dobře, že kdybych neříkal PRAVDU, tak by se přestal usmívat. Taky by mi určitě provedl něco bolestivého. Protože PRAVDA je jen jedna a všechno, co není PRAVDA, je lež. Tak mi to vtloukali do hlavy už od školky. Vždycky, když jsem řekl něco jiného, než byla PRAVDA, tak to bolelo. Akorát doma, mamince nebo tatínkovi, když ještě žil, jsem občas mohl říct něco jiného. Občas něco jiného řekla maminka. Občas něco jiného řekl tatínek. Ale to bylo jen doma, mezi vlastními. Mimo domov platila PRAVDA a lež se platila bolestí.

Pan vyšetřovatel se významně usmál a spiklenecky mrknul na mlčenlivého muže v méně parádní uniformě. Ten celou dobu cosi zapisoval. Teď jenom na okamžik zvedl oči od papíru a opětoval úsměv pana vyšetřovatele.

„A ty víš, kde jsou takový Mařenky?“, optal se opět pan vyšetřovatel. „Ano vím, mají je maminky tady.“, řekl jsem a sáhnul si při tom do rozkroku, abych panu vyšetřovateli ukázal, kde mají maminky Mařenky.

„Výborně, chlapče,“ pochválil mne pan vyšetřovatel a hned mi položil další otázku:

„A ty znáš maminčinu Mařenku?“

Divil jsem se, proč se pan vyšetřovatel tak hloupě ptá. Jakou jinou Mařenku bych měl znát? Vždyť to byla jediná Mařenka, kterou jsem kdy viděl. Tedy mimo těch, které jsem před chvílí spatřil na fotografiích.

„Ano“, řekl jsem podle PRAVDY.

Pan vyšetřovatel mně zase pohladil a dal tak najevo svojí spokojenost s tím, jak odpovídám. Pak se zadíval na rozhozené fotografie a zabodl svůj ukazováček směrem k nim.

„A je některá Mařenka na těch fotkách maminčina?“

Rychle jsem zrakem znovu přelétl všechny fotografie na stole. Bylo jich pět a každá Mařenka byl opravdu jiná. Ujistil jsem se však opět, že žádná z nich není maminčina. Vždyť tu znám už skoro celý rok.

„Ne, žádná není maminčina“, řekl jsem tedy opět podle PRAVDY.

„Dobře, dobře, chlapče“, usmíval se pan vyšetřovatel a pak znovu sáhl do kapsy. Strčil mi před oči další fotografii. Ano, tahle Mařenka byla maminčina. Poznal jsem jí podle černých, trošku kudrnatých vlásků kolem pusinky bez očí. A ta pusinka byla lehce nafialovělá. Ta pusinka, která si tak ráda hrála s mým Jeníčkem a bývala vždycky při té hře hodně vlhká.

„Ano, ta je maminčina“, skoro jsem vykřikl a koutkem oka zahlédl, že je pan vyšetřovatel opravdu spokojený.

Vrátil se na mojí stranu stolu, sáhnul do zásuvky a vytáhl tabulku čokolády. Uloupl úzký proužek a podal mi ho.

Hladově jsem po čokoládě sáhnul. Vždyť čokoládu jsme mívali tak dvakrát do roka. Bál jsem se, aby ruka pana vyšetřovatele neucukla.

„Jen si dej, chlapče, zasloužíš si.“, pan vyšetřovatel chvilku počkal, až domlsám a pak mi namířil stolní lampu přímo do očí. Zároveň pozvedl bičík, se kterým mne seznámil na začátku výslechu. Ještě teď jsem cítil, jak mne pálí jelita na zádech po těch několika švihnutích.

„A teď, chlapče“, hovořil opět pan vyšetřovatel, „teď mně řekni všechno. Úplně všechno! Jak tě maminka seznámila se svojí Mařenkou, co ti o ní říkala, co jste spolu dělali. Všechno, rozumíš všechno! Pokud mi řekneš všechno a bude to PRAVDA, dostaneš zbytek čokolády a pak tě odvedeme do tvého pokoje. Pokud mi ale neřekneš všechno a nebudeš mluvit PRAVDU, pak…“, švihnul mně prudce bičíkem přes ruku.

„Řeknu vám všechno a PRAVDU.“, řekl jsem plačtivě.

II.

Musel jsem se vrátit úplně na začátek. Do toho dne, kdy si tatínek večer balil příruční kufřík a říkal, že musí rychle odjet na delší služební cestu. Než odešel, obejmul nás oba s maminkou a políbil. Nevím už, co říkal. Něco jako, abych mu byl dobrým synem, že časy jsou zlé a snad jednou bude líp. Zatím, abych mamince koukal se vším pomáhat. Pak, už za tmy, vyběhnul ze dveří. Maminka plakala a hladila mne po vlasech. Od té doby jsem už tatínka nikdy neviděl…

Asi za měsíc zazvonil listonoš. Měl jsem ho rád. Občas mi dával bonbóny. Tentokrát se tvářil vážně a chtěl mluvit jenom s maminkou. Když jsem jí zavolal, předal jí nějaké psaní v obálce se státními barvami. Pak přiložil ruku ke štítku služební čepice a potichu odešel. Maminka to psaní otevřela večer, až když si myslela, že spím. Tenkrát jsem spal ještě na válendě v kuchyni. Maminka spávala vedle v ložnici, teď už bez tatínka. Mžoural jsem přivřenýma očima. Ve špatném světle stolní lampy jsem viděl, jak maminka to psaní roztrhla a vyjmula nějaký papír. Pak se jí roztřásla brada a rozplakala se. Když se vyplakala, strčila psaní na poličku mezi těch pár našich knih. Druhý den jsem to nevydržel. Psaní jsem našel a přečetl. Na tvrdém papíře se státním znakem v hlavičce stálo stručné oznámení: „Váš muž byl zastřelen při ilegálním pokusu o přechod státní hranice, když před tím postřelil dva příslušníky hraniční hlídky. Tím se dopustil dalšího zločinu útoku na vykonavatele státní moci při plnění služební povinnosti. Proto byl posmrtně zbaven všech lidských práv a jeho ostatky byly zakopány na státním pozemku. Dostavte se dne… k projednání právního aktu odškodnění, které budete poskytovat státu za zločiny spáchané vaším mužem.“

Večer pak maminka moc plakala a já věděl, že už nikdy neuvidím svého tatínka. A nejen, že už ho nikdy neuvidím, ale taky, že už nikdy o něm nebudu smět mluvit. Jenom s maminkou, s nikým jiným. Protože tatínek neměl PRAVDU.

Pak maminka chodila celý rok v černém.

Přesně po roce, v ten samý den, kdy u nás zazvonil listonoš, si maminka svlékla černé šaty a oblékla si květovanou zástěru. Ta jí moc slušela. Večer mně nerozestlala v kuchyni. Pak si ke mně sedla, pohladila mně a řekla, že od teďka už nebudu spávat v kuchyni sám, ale že já budu tatínkem a že proto budu spát v ložnici s ní. Taky, že jí musím se vším pomáhat, jako to dělal tatínek a že se musíme vzájemně podporovat. Pak jsme si šli lehnout do ložnice. Chtěl jsem si obléknout pyžamo. Jenže maminka mi řekla, abych zůstal úplně svlečený. Pak se svlékla taky. Nechala svítit jen malou lampičku. A pak mi poprvé ukázala Mařenku. Pak mi taky řekla, že já mám na stejném místě Jeníčka. A taky, že její Mařenka a můj Jeníček si spolu chtějí hrát. Potom hladila mého Jeníčka a pomalu mi ukazovala, jak si spolu budou hrát…

Od té doby už maminka nenosila černé šaty. Všechno bylo jako dřív. Akorát večer, po modlení jsem už neuléhal v kuchyni, ale v ložnici. A můj Jeníček a maminčina Mařenka si spolu hráli. Vždycky jednou za měsíc měla maminčina Mařenka bolení a tehdy si nemohla hrát. Divil jsem se, že můj Jeníček nebývá nemocný, ale maminka říkala, že chlapi tolik nestůňou.

A tak to šlo až do té doby, než k nám vtrhli muži v uniformách. Všechno zpřeházeli a byli zlí na maminku i na mně. Křičeli ošklivá slova a maminka i já jsme plakali. Pak nás odvezli sem do toho velkého domu a zavřeli každého jinam, do jiného pokoje se zamřížovanými okny.

Tak tohle všechno jsem řekl panu vyšetřovateli. Ten se usmíval a pak mně lehounce švihnul přes mého Jeníčka.

„Je to všechno? Nezapomněl jsi na nic?“, zeptal se a napřáhl znovu bičík.

„Ne, opravdu, ne, nezapomněl“, volal jsem plačtivě. Nechtěl jsem, aby mne znovu švihnul. Chtěl jsem čokoládu.

„Tak dobře, chlapče, věřím ti“, řekl pan vyšetřovatel a pak se obrátil na dva mlčenlivé muže v ošklivých šedých uniformách. „Odveďte ho“, pokynul jim.

Muži ke mně přistoupili a každý mně vzal za jedno rameno. Sahal jsem jim sotva ke krku. Věděl jsem, že mne odvedou do mého pokojíčku. Kde je ta slíbená čokoláda? Otočil jsem hlavu ke svému vyšetřovateli. „Slíbil jste mi čokoládu, když budu mluvit PRAVDU“, připomněl jsem mu.

Pan vyšetřovatel vstal, obešel oba muže a mně. Stál k nám za zády. Pak mně vší silou nakopl do zadku okovanou botou. Vyhrkly mi slzy. Kdyby mne muži nedrželi, upadl bych na zem.

„Hajzlík jeden, šuká s vlastní mámou a ještě chce čokoládu“, slyšel jsem mezi dveřmi, jak láteří.

III.

Maminku jsem viděl až u soudu. Stála v režných šatech a vypadal o mnoho starší, než dříve. Za ní stáli čtyři muži v šedých uniformách. Byli podobní těm dvěma, co vodili mne. Celý soud jsem vnímal jako v polospánku. Slyšel jsem, jak maminka říká, že byla celý život věrná svému muži, jak přikazuje víra a PRAVDA. Po jeho smrti dodržovala celý rok předepsaný smutek. Je si vědoma toho, že její muž byl nepřítelem státu a zločincem, který se prohřešil proti PRAVDĚ. Ona se však nechtěla prohřešit. Je však ještě příliš mladá a její tělo si krutě žádalo své. Věděla, že svému muži přísahala věrnost až za hrob v duchu víry a PRAVDY. Její syn, tedy já, však je přece z těla a krve jejího zesnulého manžela. V tom spatřovala možnost, jak uspokojit požadavky těla a neprovinit se proti víře a PRAVDĚ. Vůbec si neuvědomovala, že páchá hřích, aspoň zpočátku ne. Je jenom prostá žena. Když si uvědomila hříšnost svého počínání, bylo už pozdě. Přestože byla maminka zubožená v těch režných šatech hříšnice a zestárlá za ty dny, kdy jsem jí neviděl, byla stále krásná. Vnímal jsem však, jak na ní lidé usazení na židlích v soudní síni během její řeči pokřikují: „ty děvko, ty kurvo, ty couro…“ a jiné ošklivé věci.

Pak mluvil uniformovaný muž, kterému říkali státní žalobce. Říkal o mamince, že se dopustila hrdelního zločinu. Že se provinila i proti zákonům státní moci i proti ustanovením státní víry a že za to musí nést zodpovědnost. Apeloval na přítomné, aby nedopustili jakéhokoliv kompromisu. Maloval v hrůzných barvách, jak se provinila na mé citlivé dětské duši. Co ze mne mohlo vyrůst za stvůru, kdyby nezasáhl stát. Krátce připomenul i neblahou roli mého otce, zločince a vyvrhele. Svůj projev zakončil slovy: „Jen stát a bůh nejvyšší, ať rozhodnou, jak moc se tato nešťastnice provinila. A já slyším i stát i boha, jak jednohlasně říkají: budiž ztrestána podle práva.“

Vnímal jsem také, že jako první se při těchto slovech roztleskal ten pan listonoš, který nám kdysi přinesl zprávu o tatínkově smrti.

Pak promluvil jiný pán v černém obleku. Takovém, jaký měl na sobě tatínek, když se vrátil z pohřbu svého bratra, mého strýce. Tomu říkali, pane obhájce, ale nikdo jeho řeč moc neposlouchal. Říkal, že obžalovaná je osobou mentálně zaostalou, která nenese za své činy plnou zodpovědnost. Navrhoval, aby byla prohlášena duševně chorou a umístěna na léčení ve státním ústavu. Případně, aby byla uznána alespoň částečně snížená zodpovědnost za její činy a o tu jí byl zmírněn trest.

Pak byla přestávka. Chtěl jsem něco říci mamince, ale ti dva muži, kteří mne vodili, mně surově strčili jinam, pryč od maminky.

Když přestávka skončila, všichni jsme povstali. Pán, který seděl uprostřed velkého stolu a kterému říkali pane předsedo soudu, si na hlavu nasadil baret. Pozvedl jakousi listinu a četl z ní: „Jménem státu, boha a zákona. Soud vyslechnul všechny zúčastněné strany a po důkladné poradě rozhodnul takto: Obžalovaná byla shledána plně vina ve všech bodech obžaloby. Pro její odporné a nemorální zločiny neexistuje žádná polehčující okolnost a proto se odsuzuje k trestu smrti za krvesmilstvo páchané na vlastním synovi…“

Předseda soudu chtěl ještě pokračovat ve svém projevu, ale já se konečně probral z toho podivného polospánku a vykřikl: „Ale vždyť mně nikdy žádná  krev netekla…“.Hned na to mne jeden z mých šedých strážců srazil k zemi.

IV.

Auto mne zavezlo až na vrchol sluncem zalitého kopce. Zastavilo u plechové černě natřené brány. Na smaltované tabulce jsem četl nápis: Státní zaopatřovací ústav pro mladistvé. Projeli jsme na nádvoří. Z auta mne předali moji dva šedivě uniformovaní strážci do rukou sestry v bílém úboru se státním znakem na prsou. V ruce mi zůstal kufřík, ve kterém jsem měl těch pár věcí, které mi neodebrali. Venku se pomalu stmívalo. Sestra mi řekla, abych šel za ní, že mne zavede do mého pokoje. Šli jsme dlouhými chodbami toho nevlídného domu na kopci. Chodby byly matně osvětleny zamřížovanými lampami. Vyšli jsme po schodech do prvního patra a tam se vydali napříč další dlouhou chodbou. Na jejím konci vlevo byly pootevřené dveře. Tam jsme zabočili.

Nejprve jsem si všimnul železné bílé postele. Byla čistě povlečena. Teprve potom jsem uviděl další čtyři sestry ve stejných bílých úborech se státním znakem na prsou. Dívaly se na mne. Pak mi sebraly kufřík. Vysvlékly mne ze šatů a uložily nahého na postel. Pak se samy vysvlékly. Seřadily se jedna za druhou. První byla ta, co mne dovedla sem. Nahnula se nade mne a vzrušeně oddychovala. Řekla: „Tak ty jsi teda šukal svojí mámu! Ode dneška jsme my všechny tvoje maminky…“

Napsáno 1988 pro samizdat

Dva symboly – od Vivy

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Únor 21, 2011

Je mi zima a vyrovnávám se postupně s časovým posunem. Hrabu se ve fotkách a vybrala jsem ty, které jsou pro Sydney typické. Harbour Bridge a Opera House.

Vystoupili jsme z vlaku ve stanici Milsons Point před mostem a vydali se vstříc panoramatům. Pro chodce je vyhrazený prostor vlevo – z pohledu do centra, ono by se jinak na Operu dost špatně koukalo… Vpravo běžel čilý provoz, auta nás míjela jedno za druhým a na druhém konci zbylo místo dokonce i pro vlaky. Dopravní prostředky nedokázaly způsobit rezonanci betonového chodníku. Zato běžci ano. Vždycky, když jsem chtěla vyfotit snímek, začala se mi půda pod nohama houpat a netrvalo dlouho a přihnal se funící sportovec. Tak jsem chvíli počkala a honem mačkala spoušť, než se přižene další. Zvláštní místo pro zdravé běhání.

No a pak se objevila. Taková zašmudlaná budova, vypadala tak nějak unaveně a připrcle – úplně jinak, než jsem ji znala z obrázků v časopisech a záběrů z televize. Pokračovali jsme dál, tramtadadá, pod bdělými oky kamer. Dokonce i dvě potenciální filmové hvězdy nám šly v ústrety. Mostní údržbáři. Třeba se jim dostane stejné pozornosti jako Paulu Hoganovi, jejich bývalému kolegovi.

A vyšlo slunce. Rozehrálo scénu, za kterou by zasloužilo potlesk. Opera totiž rozkvetla. Najednou se rozsvítila v celé své kráse a mohutnosti, zářivě bílá proti modré obloze. Nevěřila bych, že může světlo způsobit až takový zázrak. Jako by s ním architekt Jørn Utzon uzavřel nějakou dohodu…

Nájezd

Příjezd

Šplhání se zapovídá

Kolik barvy asi spotřebují...

...tihle by to mohli vědět

Pod mrakem

Pod sluncem

Netradičně

Opera a Harbour Bridge

Pohled vpravo

Pohled centrálně

Ještě víc centrálně

Pohled z náplavky

Zvířátka III – Viva

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Únor 13, 2011

Bílý pes

 

Bílý pes 2

 

Bílí psi

 

Hnědý pes

 

Mops

 

Pes

 

Ještěrka

 

Kohout

 

Kohout 2

 

Myš

 

Oposum

 

Spící wombat

 

Velbloud bez hrbu

 

 

Zvířátka II – Viva

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Únor 10, 2011

Cacatua roseicapilla

Kookaburra dacelo gigas

Kakadu detail

Korely

Páv

Trichoglosuss haematodosus

Racek na ptačím přechodu

Dvě vrány

 

Podargus strigoides

 

Chcíplý pavouk

 

 

Zvířátka I – Viva

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Únor 8, 2011

Dingo

 

Klokan

 

Emu

 

Eudiptula minor

 

Casuarius casuarius

 

Bílý ibis

 

Koala

 

Koala 2

 

Kakadu

 

Holub

 

 

Město Sydney – Viva

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Únor 7, 2011

No, město… Ona je to vlastně jedna velká zahrada obklopující centra, která nejsou v centru, jak jsme zvyklí od nás, ale táhne se od pobřeží do vnitrozemí. Orientační body veškeré žádné, protože baráčky jsou maximálně jednopatrové. I když stavební ruch udávají developeři, netroufnou si se svými projekty příliš vyčnívat, aby nepopouzeli starousedlíky. Ti tu ještě stále mají poměrně silné rozhodovací slovo.
Pokud už bydlíte v Sydney a teplota vyleze na 42°C jako v sobotu, neznamená to automaticky, že když bydlíte v městě na pobřeží, skočíte se zchladit na pláž. Cesta k moři by vás mohla dost vyčerpat, protože okrajové čtvrti to mají na pláže klidně 40km. Cesta tam by byla ještě odměněna koupelí ve vlnách, ale pak  vás čeká návrat… Proto je lepší v takových vedřinách skočit do bazénu na zahradě.
Pláže… Jsou zajímavé svými swimming pools. Jedná se o padesátimetrové bazény na břehu, ve kterých denně mění vodu. Příliv. Jste v nich chráněni jak od eventuální havěti, tak i od vlnobití. To ocení především dámy, kterým zůstane účes po koupeli zcela neporušen. Pokud se chcete vydovádět přímo ve vlnách Pacifiku, doporučuje se toto výhradně na místech k tomu určených. Od praporku k praporku, které vymezují bezpečné koupání se zaručenou záchranou, je asi tak dvacet metrů. Spodní proudy jsou tu nevyzpytatelné a uchránit celé pobřeží nemožné.
Pobřeží nejsou jen pláže, ale i útesy a nepřístupný terén. Jednu takovou skálu  využívají sebevrazi k poslednímu odrazu.
P.S.: Včera přišlo „cold change“ a večer bylo příjemných 18,5°C. Prý o osm víc než v ČR…

 

To nejsou Kačenky

 

 

Fíkusy nepokojové

 

 

Harbour bridge

 

 

Long beach

 

 

North head

 

 

Hop!

 

 

Vzpomínka...

 

 

Pochodem vchod

 

 

Swimming pool

 

 

Swimming pool 2

 

 

Přístav

 

 

Pár postřehů z cesty na „nejmladší“ kontinent – Viva

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Únor 6, 2011

Pokud si myslíte, že zakoupením letenky a pořízením víza přes eVisitor, máte dveře do Austrálie dokořán otevřené, můžete se krutě mýlit. Nám spadla čelist hned na Ruzyňském letišti, protože při vystavování letenky prodejce neustále narážel na nějaké „noky“. To, že se nejedná o jídlo, které by nám snad na palubě měli podávat, jsem zjistila až podle jeho vážně protaženého ksichtu. Zkratka –NOK- se totiž objeví u každého domnělého vetřelce, který by si snad chtěl jen tak lítat z kontinentu na kontinent nečekán a nezván. Vytáhla jsem vytištěná emailová potvrzení o udělení našich víz a z Ruzyně se hnedle stal telemost Praha – Canberra a ověřovalo se a ověřovalo. Není nad pocit nastupovat do A330 – 300 jako poslední. Museli čekat dokonce i ti z první a z business třídy. Nejlepší nakonec…
První zastávka Dubaj. Už jen pouhý pohled shora na město před přistáním zavání luxusem na sto honů, letištní prostory jsou velkolepé, velkorysé, nadstandardní a přitom příjemné pro ušlé (vlastně ulítlé) cestující… Napadlo mě, že kdyby, tak by i káva s milým zlatým člověkem byla. Takhle jen káva se vzpomínkou a zamáčklou slzou.
A už šup do největšího dopravního Airbusu 380 – 800. Je fakt veliký. A pohodlný. Letíme celou cestu s Emirates, kterým jsme po dlouhém zvažování a po jednoznačně kladných referencích dali přednost před jinými. Pověsti nelhaly, jejich péče o cestující je prostě skvělá.
Měkce dosedáme v Bangkoku. Dlouhé chodby, čisto a kravál. Dostavují další terminály. Wifi zdarma. Na čtvrt hodiny. To pomalu ani nestačíte vyťukat webovou adresu. Kde se dá koupit plnohodnotné připojení, na informacích nevědí. Čas se zastavil, krátíme si ho  sice popíjením kafíček, nakupováním různých zbytečností po free shopech, ale jinak v Bangkoku chcíp pes. A to nás ještě čeká lahůdka na závěr: naše třikrát prosvícená zavazadla v takový díře před vstupem do Boeingu 777 pěkně růčo prolustruje místní ochranka. Dva chlapci a jedna dívka. Jsou fakt divný… Před plněním svého velmi zodpovědného úkolu jednu z gumových rukavic nafoukli a hráli s ní fotbal. S příchodem první letušky nasadili komisní výraz, rukavici nohou zasunuli nenápadně pod lavičku, otevřeli zipy její tašky a začali se prohrabovat v cizím soukromí.
Cestující, kteří přiletěli a pokračovali tím samým letadlem, museli vystoupit, absolvovali kilometr dlouhou cestu letištěm, až došli ke schodišti. Vystoupali do prvního patra, kde je prosvítili a oni opět kilometr putovali ke svému důvěrně známému letadlu. Pravda, tentokrát o patro výš. Měli to pestřejší. Za odměnu je před vpuštěním na gate čekala ta lustrační trojka…
Odlétáme s půlhodinovým zpožděním.
Posledních devět hodin a: Vítejte v Sydney! 🙂

Vítejte v Sydney!

 

Vítejte v Sydney!

 

Vítejte v Sydney!

 

Vítejte v Sydney!

 

Vítejte v Sydney!

 

Vítejte v Sydney!

 

Vítejte v Sydney!