Možná přijde i JXD

DOST DOBRÝ – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Duben 11, 2011

Po 21 letech jsem se zas účastnil plesu. Byl to můj pátej v životě, mám tudíž frekvenci  1 ples za  12,02 roku, jinak možno vyjádřit i jako četnost  0,082 plesu za rok. Nejspíš to bude tím, že mě veškeré plesy neuvěřitelně DEROU (abych sebe a fredakci nemusel zas trápit v rámci autocenzury). Rád bych napsal, že tenhle byl výjimkou, leč nemůžu. Prostě proto, že to byl přece jenom PLES. Jednalo se o labutí píseň třídy 4. B školy VOŠZ a SŠZ v UL – prostě taková lepší zdrávka, no… – totiž pardon : zdravotnické lyceum samozřejmě. Nebýt naší holčičky domácí (Feminula domestica, P.), propůjčit bych se nenechal, leč takto zbytí nebylo a jak trefně vyjádřil jeden můj kámoš, šlo přímo o vlasteneckou povinnost. Místem činu bylo krupské Colosseum (architektonika par excellence, Římu dejchá na paty), časem konání pak pátek 11. března 2011. Předtančení, světelná show, šerpování a odšerpování (to druhý za našich mladejch nebylo), alegorický vůz s šarmantní paní třídní Novákovou i všechno ostatní bylo v ólrajtu. Jenom toho tance kdyby nebylo… To bylo furt řečí, že mě nikdo nebude nutit ! Nakonec jsem natančil jak votrok asi pět a půl hodiny, což šlo samozřejmě na úkor sedění a pití piva, na které tím pádem zbylo asi necelých osm minut. Zasvěcenci, jako např. Sapér, Čund, hrabě nebo Kohut musej´ uznat, že tohle je škandál.

Abych nezapomněl : hrál  Ferit, celkem po právu už tady všude dost známá doprovázecí formace podobných hromadných, živelných a katastrofických událostí a nemám proti nim nic, jenom některejm trochu vadilo, že má kapela na plese (?!) ohoz ostentativně neplesový. Já bych tohle neřešil a kromě již uvedeného tance by mi už nic jinýho nevadilo, kdyby mě v pozdní čas, kdy už má vyčerpanost kvádrem, kravatou a vynuceným vrtěním na parketu dosáhla hranice přežití, nedorazili sami maturanti, když k odšerpování pustili z playbacku opusy jako „Já chci žít nonstop“ nebo „Mumuland“, kterážto díla našich předních popartistů pro mě jsou a navěky budou sračkami nejtěžšího kalibru. Tak takhle ne, chlapci a děvčata  – to máte štěstí, že není totalita a já ministrantem školství a kultůry, protože to byste byli jako studující zakázaný, ještě než jste z toho sálu vypadli. Bať !

A mám-li shrnout : holkám to většinou dost slušelo (tý naší samosebí nejvíc – slyšeli jste někoho říkat něco jinýho ?), oběma klukům taky a navíc byli vtipnost sama – fakt ! I paní třídní si to zjevně užila jak osmnáctka (takže tykat si můžem). Čili : Viděl jsem horší plesy ? Jo ! Viděl jsem lepší ? Nevím. Takže vlastně suma sumárum DOST DOBRÝ, žejo ?

Jaro kope do dveří – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Duben 7, 2011

od týhle chvíle, co píšu, se vyklube za 4 dny. Čas her. Hravosti. Hrátek. Někdy s čertem. Nebo s čerticema. A kdo si hraje, údajně nezlobí.  Jó – pěkný koulový : zas jedno z pořekadel, který platěj´,  jenom když se jim chce. Já třeba, když jsem byl malej a hrál si, jsem přesto dokázal zlobit strašně – buď jsem jen tak mimochodem v zájmu hry rozpáral koberec, nebo něco polil či aspoň pocintal… ovšem mám bratrance a ten, ač mladší, byl daleko výkonnější. Většinou v rámci hravé nálady něco zapálil nebo v pěti letech při své hravé šikovnosti nastartoval  Jawu 250 a jezdil na ní po dvorku, čímž ohrožoval všechno od slepic přes čuně až po babičku. Ostatně nemusíme sahat do tak daleké historie, jako je polovina minulého století. Dobrým příkladem jsou třeba ti permoníci, tovaryši Hefaistovi, co si onehdy hráli se zemskými deskami umístěnými náhodou pod Japonskem – máte dojem, že to jako zlobení nestojí za řeč ? No nám, co toho tak moc nenamluvíme, když jde o apokalypsu odvrácené strany planety, možná ne, ale poněkud hovornějším Japoncům to  za pár slov stálo určitě.

A takhle relativně je to s tou hravostí většinou. Taky jsem jako malej měl na chatě kamarády nebo radši bych řekl jen známý, kteří si hráli tak, že na ohni opékali třeba živou užovku. Protože jsem byl o pár let mladší a menší, marně jsem na ně nabíhal a chtěl je zabít a užovku osvobodit. Hravě mě odráželi do trávy a pekli dál, dokud se hejbala. (Kdybych byl věřící, řekl bych, že jejich tehdejšímu náčelníkovi to loni hravý Pámbu spočítal a zúčtoval s ním v 67 letech pomocí rakoviny, ale kdoví, jestli to bylo vůbec za tu užovku a jestli, tak je v tom nějaký zpoždění – už to asi mělo bejt promlčený.)

Hravost občanů se projevuje dále nejrůznějšími způsoby, charakteristickými pro tento region, jako třeba když se po 2 týdnech zajisté závažných potíží, které za bílého dne neřešili, nechají přivézt rychlou záchrankou o půlnoci na libovolné zdravotnické pracoviště, kde se dožadují okamžitého řešení („bo uvidi– pribrat a on vam ukaže !“), jiní hráči skáčou z mezzaninu opatrně po nohou do záhonu růží, aby tak vyřešili své interpersonální či finanční problémy, několik regimentů těch nejhravějších stojí před automaty a mrskají to tam jak o život… O čí ? O svůj ? – Tak ať tam stojej´ klidně dál ! Vždyť je to hra, ne ? Vláda a poslanci hrajou na všechny strany a na nervy všech už chronicky, to je známá kauza…

Abych nebyl za svatýho – taky si zahrávám. Teď třeba jedem do Alp, neboť nejen chléb, ale i zimní hry…  Pod vlivem dojmů z počasí ve většině Evropy jsem se mailově dotazoval našeho hostitele, jestli si místo lyží nemáme vzít kolečkový brusle a košíky na sběr lučního kvítí. Odpověděl, že ne. Že na jeho kopci (Kitzbuehel Horn) to sice za hovno stojí, ale že protější kopec je krásně vysněženej a dá se jet až úplně dolů do města, tak se můžem realizovat tam… To je jistě hezké. Malý zádrhel vytuší jen ten, kdo ví, že ten protější vršek se jmenuje Hahnenkamm. A tak si jedem hrát

A kdyby to náhodou nějak blbě dopadlo, tak se stejně vždycky najde nějaká rozjuchaná, která uprostřed národního smutku po mém úmrtí vyskočí na stůl a zavolá „Hrajte – já ráda tancuju !“ Tak si prosímvás opravdu hrajte (i když já tanec naopak nenávidím) – a třeba i zlobte, mně už je to všecko egál, vždyť stejně nic neplatí a nemá cenu někomu něco radit – myslíte, že jo ? Na co si to hrajete ??

Rozpustilé tanečnice

 

 

„Rodina u televize“ – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Duben 3, 2011

Rodina u televize

Amatérské sdružení Opera Žatec (operazatec@email.cz) pořádá každoročně touto dobou mecheche, vždycky nesené nějakým tématem. Myslel jsem, že po loňském „Plese v opeře“, o němž jsem tu před rokem referoval, se už nemůžou překonat. Leč omyl ! Letošní  zdánlivě všední a socialisticky pokojné téma „Rodina u televize“ se ukázalo být odrazištěm k přemnohým zhovadilostem, které si svou pumprdentností s těmi loňskými v ničem nezadaly. Na pódiu koncipovaném do formátu TV obrazovky  defilovaly známé programy v parafrázických variantách, vrcholy tvořil „Teleshopping“ s erotickými pomůckami včetně pánských análních, bezmála „live“ aplikovaných, nebo „Vaření s Renatou“, při němž tekla krev, až jsem se lek´ . Rodinka před „televizí“ vedená Láďou Valešem  glosami a diskusemi trochu připomínala slavné Homolkovy, což vůbec nebylo na škodu. V pauzách mezi divadelnictvím hrála stejně jako loni kapela Krištůfek Robin (janek.prokop@gmail.cz), kterou bez zaváhání pasuju na „Beatles & Stones Revival“ a šlapalo jim to o poznání víc, než loni. Rád bych je někdy viděl v Teplicích. Že by zahájení sezóny ?

Na periodickém žateckém happeningu je mimo jiné pozoruhodné i to, že se v něm angažuje a na veškerý způsob veřejně „ztrapňuje“  např. ředitel místního Muzea chmele a piva, ředitelka mateřské školky, inženýrka z banky, zubní laborantka,  významné podnikatele a student(k)y ani nepočítám. A ředitel divadla osobně zvučí a osvětluje. Jo a ještě se zapojila šéfka rentgenu a jeden taky dělá na dráze, ale to už bychom tu byli do rána.

Stinnou stránkou byla jen neúčast mého kolegy, primáře chirurgie Jiřího Hamouze, jenž loni tak geniálně ztvárnil  prosranduministra Kocába. Asi že má dost starostí se svým obživným resortem, jako v poslední době každej z nás. A jeho manželka, mezitím zvolená starostkou Žatce, to asi taky nebude mít lehký, takže doby, kdy se úspěšně lejloabbasovsky pitvořila, se jí dnes můžou jenom zdát. Snad až se do příštího roku situace usadí, dáme si zas panáka při jiném tématu, pane kolego – doufám, že Vám nějací nohsledi tenhle článek donesou. A těším se, co zas „Opera“ vymyslí za číčovinu.

Když nebudou zrovna oranžoví… Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Březen 27, 2011

Když jsem byl malej, zdáli se mi Marťani, kteří mě honili a já jsem měl tak těžký nohy, že jsem nemohl utíkat. To bylo hrozný. Ale co se mi zdá za debility teď, to je na  pováženou a obávám se, jestli to nesvědčí o nějaký senilitě nebo tak něco. Že jsem v každým druhým snu v práci a něco nefunguje – nemám nářadí, nejde počítač, jsem tam sám a může mě to všechno zavalit, to je ještě celkem normální a hlavně kvůli tomu nemusím usínat – to je tam denně v reálu. Ale tuhle mě jeden sen svou iracionalitou a tragickým průběhem opravdu vyděsil k smrti. Byl jsem v hospodě, nevím už v jaký. A zakecal jsem se tam, taky už nevím o čem. A pak jsem odcházel. A když už jsem byl od hospody asi 100 metrů, teprve jsem si vzpomněl, že jsem si tam  ZAPOMNĚL DÁT PIVO !  No řekněte, jestli to není nějak opravdu moc chorobný. To radši zas ty Marťany.

„HVĚZDY NA VRBĚ“ Karla Davida – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Březen 14, 2011

Je nejslavnější původní český muzikál, to, čemu se říká kultovní. Měl jsem možnost vidět ho kdysi 3x v původním provedení  Kabinetu Múz při brněnském HaDivadle a těžko si představit, že by se toto představení dalo udělat líp. Pak zemřela v 25 letech hlavní představitelka a všichni kolegové byli stejného názoru : bez ní to nemá cenu. Tak si jistě dovedete představit, s jakými obavami jsem 6.II. vstupoval do KD Teplice na verzi dovezenou z Prahy, divadlem Na Fidlovačce.

Nedošlo  k žádné opravdové tragédii. Nekonalo se kopčení ani předělávky za každou cenu. Překopání scénáře bylo jemné a nehluboké. Pár nových osvěžujících fórků jsem ocenil. Třeba kyblíky u stolu komise soudruhů z vejboru, když je sovětský generál častuje lahvemi vodky. Jinak se hlavně v první polovině nese děj, odehrávající se v předvečer legendárního vstupu vojsk, stejným koridorem i tempem. Tu a tam obměna – např. Jefferson Airplane nehrají „White Rabbit“, ale „Volunteers“ a Doors místo „Love Street“ dají fragment „When The Music´s Over“ – o tom později. Z ansámblu, v němž se asi mají blýskat hlavně hvězdice jako Petra Hřebíčková nebo Iva Pazderková, mě ale jednoznačně okouzlila Zuzana Vejvodová (prý se dá vidět v „Ulici“ – že bych se začal koukat ?) Má sice vlastně jen oči a pusu a kolem toho to nějaká 40-tikilová kostřička nějak drží pohromadě, ale hraje tak, že se místy může zabít nebo aspoň vícečetně vykloubit. Je to namáhavý i pro diváka. A v italském srdcervoucím „Perdono“ („Tak prázdná“) se rozjede tak, že dává na prdel nejen Yvonně Přenosilové, ale i původní Ritě Pavone. Pak se mi ještě dost líbil Marek Holý coby hlavní mužská postava Mirek. Ten božskej Kája mu fakt jde.

Tím a přestávkou končí většina kladů. V druhé polovině, při večírku s generálem, se děje jakési spadnutí řemenu, které se ovšem v pojetí nepevného scénáře a „volné zábavy“ dá očekávat. Rozdrobení do malých paralelních epizodek po celém jevišti tomuto nebezpečí poskytuje možnost.  Nutilo mě to si připomínat, že v Brně k tomu přesto nedošlo. Hodně zachraňoval soudruh generál Krutov (Pavel Nečas), který byl doslova roztomilý. Údernost a doslova drtivý dojem závěru, jak se konal v původní verzi, je ale tady asi poloviční. Ono udělá hodně už jen to, když na stůl, u něhož sedíte, vyskočí ruskej generál a proti němu Jim Morrison a řve mu do ksichtu „Not To Touch The Earth“. Fidlovačkový Morrison (Lukáš Pečenka) je, jak jsem na toto své téměř duševní dvojče háklivej, bohužel směšná figurka. Asi moudře je po celý večer až vzadu za jakousi mříží, ale to, co z něj leze, má občas s J. M. málo společného. Brněnský Ján Martinkovič, frontman Doors Revivalu, má Jima hodně v krvi, odposlouchaně i odkoukaně z živých verzí a asi by se nikdy nedopustil úletů do rejstříků Morrisonovi zcela cizích. Třeba někdo řekne, že nebylo účelem Morrisona kopírovat. Ale pak se tedy neměl jmenovat Morrison.

Tak je to ke konci nějak do ztracena, ale dovedu si představit, že tomu, kdo neviděl Brňáky, se mohlo představení líbit i docela hodně. Já už se holt od těch vzpomínek neodpoutám. A ne, abyste si mysleli, že  vychytávám mouchy jen proto, že se tady na rozdíl od původního provedení v druhé půli netočilo pro diváky pivo zdarma !

Neserte starýho hnusáka

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Březen 13, 2011

Když se zrovna prodral ze společenskejch houštin ke svejm drogám!

© Yarda Pichlík

© Yarda Pichlík

Lidi neuměj´ poslouchat – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Březen 12, 2011

Většina ani trochu. Miluju ty diskutéry, kteří slyší jen sebe a když se Tě na něco zeptaj a rovnou si (blbě !) odpovídaj, ty vidíš, že vycházejí z úplně zmatenejch představ nebo informací a řekneš jim, že tohle a tohle takhle ne, že to je celý jinak, tak stejně jedou dál v tom svým, vůbec nevnímají, že se je snažíš opravit a vysvětlit jim to a strašně se smějou svý genialitě, se kterou do toho všeho viděj. Je to taková nějaká neschopnost přehodit výhybku, i když se ženu na slepou kolej. Tenhle handicap v poslouchání (nebo je to vnímání, zpracování…?) se týká významného procenta obyvatelstva.

Ale to jsme byli hned na začátek nějak moc vážný. Tak úkrok jen trochu stranou : blíží se zas duben a my těžko za kamnama budem, když máme radiátory u zdi. Kromě toho předpokládám, že jak je v posledních letech zvykem, bude se opět hlavní část léta konat právě v tomto kdysi proměnlivém měsíci. A v něm, jak už tolik lidí ví a očekává, se taky půjde pravidelný pivní pochod „Memoriál Alexe Varfalviho“. A v této souvislosti mě opět začínají nadzdvihávat množící se dotazy, dokazující mé tvrzení z úvodu. A neschopnost poslouchat je tu rozšířena i na vadu čtení. Kdekoliv padne zmínka o „M.A.V.“, je víc než jistý, že se hned někdo zeptá : „A to je ta Trasa Franze Poppa ?“ – Tak prosímvás ! Jako zakladatele, ředitele a posledních 12 let prezidenta této stěžejní kulturní akce jara našeho severu, která kromě novin a rozhlasu byla už i v televizi, mě neskutečně prudí, že si tohle ještě pořád může někdo plést ! Račte pochopit, že nesmysl je obsažen už v dotazu a tudíž si sám sobě odpovídá : Je-li to Varfalvi, je to Varfalvi a ne Popp, že ? Trasu Franze Poppa vymysleli divadelníci a konzervatoristi jako pomstu dirigentovi téhož jména, jenž v restauračních zařízeních 4. a vyšší cenové skupíny lovil studentíky pro své rejdy. A protože navštěvoval putyky v celém okrese, najdete ty cedulky opravdu všude, nevyjímaje stromy a zříceniny na Doubravce. Jedna z hezky vyvedených je nalepena na sloupu, na který se může jen z okénka hajzlu restaurace Slávie, stojíte-li u první mušle zprava (vždycky chodím k první zprava, nejen ve Slávii !) a máte-li aspoň 160 cm, což většina tamních návštěvníků má (mladistvým nenaléváme !). Jedná se samozřejmě o záchod pánský, takže dámy budou mít asi příležitost zřídka – leda snad v rámci nějaké podnikové exkurze. – No ale Franzovi Poppovi budiž země lehkou, ostatně stejně jako Alexovi Varfalvimu, který ovšem taky dirigoval, jak si dobře pamatujeme, ale jen pomyslné orchestry na křižovatkách ulic a auta někdy jezdila podle něj a jindy taky ne – a to pak měl  třeba přeražený obě zadní.

Náš memoriál se týká tohoto bývalého člena nádvorní party naší nemocnice, jinak v první polovině minulého století kostelníka v Maďarsku, ale taky bojovníka v bitvě u Voroněže. Proč šel tak pozdě do důchodu (asi v 77), vysvětlil mi kdysi jasně a lapidárně svou typicky lámanou řečí : „É – pán doktor, nemůže do penzi – nema roky ! Byl ve vojna na druha strana !“ Letos se tedy půjde jubilejní 20. ročník, v mé režii poslední. Jo. Chci s tím seknout. A už se přihlásil zájemce, Viceúchyl roku 2005 (tedy už 6. Rok můj zástupec) Mgr. Martin Novák, který by byl ochoten v tradici pokračovat. Jenom si myslím, že by si měl buď vymyslet nový název, třeba „Varfalvi Revival“ nebo „Varfalvi Revisited“, protože značka „M.A.V.“ je chráněna mým copyrightem. Leda by ji ode mě koupil. Jako slušnou cenu, kterou bych mu ze známosti mohl udělat, bych viděl třeba proplacení všech piv, která jsem kdy za 20 ročníků pochodu vypil. Je to ostatně směšná suma asi 400 kousků. Panáky bych mu nepočítal.

Letošní ročník by na rozloučenou s dále už jen emeritním prezidentem měl kopírovat pokud možno co nejvěrněji trasu ročníku prvního, aspoň co se týká těch hospod, které ještě od té doby existují. Měl by tedy začínat na nádraží Zámecká a končit v Městských sálech a měl by být na konci bigbít. Tak sledujte vyhlášky a prosímvás ! Žádnej Pop(p) – ani s dvěma, ani s jedním „p“. Pop s jedním je to, co slyšíte furt z rádia a TV a pop s dvěma byl zas tzv. vážná. A já jsem řek´  bigbít ! O dalších chystaných akcích, např. ve Slávii, se dočtete na jiném místě NÚP (příspěvek je napsaný pro tento měsíčník V.O.) – např. v rubrice „BYLO…“.

Jste někdy divný – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Březen 7, 2011

Už toho tady na nás v tom postpseudorevolučním období (protože furt tvrdím, že žádná revoluce to nebyla : žádná krev = žádná revoluce) zkusili dost v tom americkým velkokomerčním stylu, ale tohle je fakt vrcholný ! Mám na mysli pořad „Pošta pro tebe“. KDO TO VYMYSLEL ? Dementi ! (Nechci nic dementovat, myslím TY dementy.) Nesmysl ! 30 let o sobě nevěděli a vědět nechtěli a teďko se dojímaj´ jak starý vysloužilý kurvy u přepážky sociálky, když jim vypršel techničák na pokračování živnosti. Proč se nesejdou normálně ? Vždyť  to lehce jde, když má člověk z pěti aspoň tři pohromadě ! Někdy to do voka bije tak, až mi v ňom cuká. A oni se tam všelijak sesejpaj´ a telelej´ a slzej´…Tálínskej rybník macht ništs. A teď mi teda řekněte : šel by do toho někdo z vás  – z nás, co se považujem za aspoň relativně normální ? To přece zarazí, stěžovat si celýmu národu, že mi fotr dělal tohle a tohle nebo že mě matka nasrala, když si přitáhla každej tejden novýho strejdu, kterej mě pak buď za a) profackovával k dennímu pořádku nebo za b) taky chtěl vošukat, což se mu povedlo či ne, kdo ví a navíc ty lidi před kamerou asi taky dost kecaj´. A dojetí stoupá jak příliv studiem, že i starý šedý vlk by zaslzel, kdyby nevěděl, že je to všechno šaškárna. Z ksichtů čiší demence ve věku 30 let. Americkej model – něco jako Osbourneovi, jenom dramatičtěji – všichni se smějou nebo brečej´, trhaj´ si vlasy i chlupy na moudí… a ten hlavní z nich, ten človíček v ohnisku kamer si myslí, že je hvězda. A on teda – to zas všechna čest stranou  – opravdu hvězda je. Aby ne ! Úplnej Mr. Bean, kterýho taky nemám rád, jelikož neobdivuju, když někdo založí svou slávu na tom, že se umí blbě tvářit na 25 způsobů. A teď snad abychom se podle tý hvězdy všichni oblíkali a česali, ne ? A taky si osvojili jeho chůzi a přiblblý vyjadřování. A když se uprdne, budem přičinlivě prdět taky. Modla je modla. Vždyť byl v televizi ! Často se mi zdá, že to tyhle čtvrthodinový TV hvězdy takhle nějak do budoucna viděj´. A to, jak nevímužkdokdykde řekl, jste celí vy : lidi. A vy, lidi, jste někdy divný a jindy ještě divnější.

Robert Plant – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Březen 6, 2011

„Jako host vystoupí na koncertě Debory Bonham,“ zněla supertajná informace manažera jmenované, jen pro pár lidí, které si vybral podle klíče známého jen jemu a možná znalcům orientálních a marketingových nauk. „A nesmíte to nikomu říkat, protože by přišli na něj a ne na ni.“ Proto to řekl jen pár lidem, jeden z nich mně a já taky jen asi dvěma…
Ti nás zase dostali !
Na první štaci její tour v Brně přišlo asi 40 lidí. Do klubu Vltavská v sobotu 29.I. tak 400-450.
První předkapela – naši Motorband, sestava zas jako před léty: zpívá opět Šutara, rytmika bří Haaseovi, Máča jasnej a jen místo Jarolíma na basu Karel Adam. Hraje jim to furt stejně dobře, Pepa zpívá ve své stabilní životní formě už pár let (rocková opera ho nezkazila) a image má ozzyovskou čím dál víc, teď zesílenou černým pláštěm a rozpažovačkama do krucifixu s vlasy přes obličej. Duněli skoro hodinu. Matejčík se pak po svém zpěvákovi sháněl u baru a Alenka mu řekla, že sice ještě nedorazil, ale zato tu byl před chvílí Plant. Trochu sebou škubl. Asi ho avizoval nejen mně… Internet je svinstvo. Věděli jsme už odpoledne, že Robík má zrovna koncert s Band Of Joy v New Yorku a sem to těžko stihne. Vyjádřil jsem domněnku, že manažer to takhle pustil schválně, protože DOBŘE věděl, že se to stejně rozkecá… – a přitáhne. Nojo, no – to jsou ty tržní prasárny.
Druhá předkapela – Hudba Praha – nepřekvapila a nezarmoutila. Dvě nový micky pištěly o poznání méně falešně, než svého času Daňková s Pištěkovou. Charisma Jamajky nelze překonat, ale snažily se a vrtěly se vehementně. Všechno, co se hrálo, zpívali lidi s nima. V. Zatloukal zastupoval odešlého bráchu B. dosti důstojně.
Obavy z hlavní položky večera, které ve mně den předtím vyvolalo juknutí na You Tube, mi trochu rozehnalo, když jak Šutara, tak Ambrož slibovali do mikrofonu, že se máme na co těšit. Tihle hned tak někoho nepochválej.
Krátce po jedenácté noční se objevila 48-tiletá lvice s kapelou sestávající z poloviny z lidí důchodového věku (u kytary pan manžel) a začala palba. Kulometný rockecy střídaly bluesoviny s pomalým těžkým krokem. Byla bosá, nehty na zadních na červeno a chodila drze až na kraj rampy. A tam jsme byli my. Co může buránka z Teplic jinýho napadnout, než ji při jednom ploužáku šimrat na palci. Ale asi je na to zvyklá. Neucukla a ochranka se ani nehla.
Strašně připomíná v pomalejch věcech Joplinku. Ne barvou hlasu, ale způsobem zpěvu, expresivitou, akcelerací z nejtišších míst do největší extáze. Zpívala dvě hodiny, dost z posledního alba, někde uprostřed se hrála „The Battle Of Evermore“ ze „Čtyřky“ Zeppelínů (1971) a v přídavcích byl „Rock And Roll“ z téže desky. Černý muž za klávesami laškoval s dámskou částí publika, manžel Debory se tvářil nezúčastněně. Lidi se z ní mohli zbláznit a ona za odměnu mezi dvěma posledními přídavky brečela. Po skončení podpisová akce u baru, 5-timinutovej pokec a tulení pro objektiv (viz foto). Potvrdila mi, že si taky myslí, že Janis J. je bohyně. Poslední desku, úplně počmáranou věnováním, jsem si odnesl. Celkový dojem : ta baba, vláčící za sebou stín velkého bratra, z něj chce aspoň trochu vyčuhovat a daří se jí to.
Kolem 02,00 hodiny jsme u Vltavy honili noční autobus. Nad Prahou přelétával boeing a mířil na Ruzyň. Jestli v něm seděl Plant, tak to pěkně prošvih. Dobře mu tak.

Yarda a Deborah Bonham

http://www.youtube.com/watch?v=csjR4B2_y_E

BYLO… Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Únor 24, 2011

     Mezinárodní bluesová elita, Stan The Man Bohemian Blues Band, byla tou trojkou, která po úvodní Bínově dvojce zpečetila zasvěcení novozrozeného Purkytova Jazz clubu v teplickém Regionálním muzeu nebo jinak na zámku, chcete-li…  Bylo to dva dny před „Mikulášem“, ale byl to pro nás všechny spíš „Ježíšek“. Sám jsem tyto udatné a pověstné blue-hrdiny viděl živě poprvé a musím říct, že dojem byl ohromující. Starý pravidlo, co se dá ve třech udělat muziky, když se to umí (ELP, J. Hendrix Experience, Cream, Bruce-Boggart-Appiece, Mišík-Hladík-Hrubý… and many others), opět slavilo triumf. Stanislaw Wolarz zachází s kytarou spíš jako s bicím nebo jinak útočným nástrojem a atakuje ji způsoby málo vídanými. K tomu má škleby, jichž by se dalo použít na několik horrových seriálů a celkově pohyby jedince čerstvě uniklýho z nějakýho ústavu. Výsledek je zvukově nenapodobitelnej. Zdrženlivý muž v pozadí s širokým kloboukem a neprostupným výrazem, Tono Ďuratný, třímající basovku (někdy prý i kontrabas, ale neměli jsme u nás to štěstí), je prostě poctivě funkční. A bicman Kamil Němec se pokládá do skladeb tak, že si při svých vyhrávkách, předělech, šelestění, brejcích, doprovodech i sólech pořád něco povídá, máte dojem, že snad zpívá s frontmanem, ale playback by prozradil, že tou hubou hejbe úplně jinak… prostě zeptal jsem se – a on o tom  neví ! Výsledek je každopádně famózní, působí velmi autenticky, neotřele a neoposlouchaně, i když jde pořád o ortodoxní blues. Takhle to každej neumí.

     Bluesová klasika se na nás valila celej večer a kapelníkův projev se dal místy srovnat s takovým trochu výš položeným Tomem Waitsem. Ovšem ta mimika – ještě jednou zdůrazňuju – nevídaná.

     A o dva týdny později, týden před tím opravdu už „Ježíškem“, čili asi k němu, se nám tu zastavil teplický rodák Vašek Koubek se svým bandem, který nelze nazvat jinak, než KAPELA SNŮ :  saxofon Jarda Jeřábek (Garage), kytara Honza Ponocný (leckde) a bicí Pavel Fajt (všude). Zvuk tak barevnej, že by se o tom mohlo některejm šestičlennejm ansámblům zdát v nejdivočejších nocích po těžký jízdě. Tahle kapela zahraje všechno, ale nejčastěji se jí to motá kolem irish pub-music, přičemž jdou od polky přes valčík až do blues. Že se pan kapelník někdy netrefí do tóniny nebo rytmu, to u tohohle druhu sdělení vůůbec není důležitý.  Oni, jak správně podotýká, na něj počkaj, nebo ho doběhnou – jak je potřeba. A někdo stejně čeká jenom na ty jeho neuvěřitelný kecy mezi skladbama. A ty teda jsou ! Třeba o tom, jak choval holuby a když mu furt ulítávali, ustřihl jim křídla, zalepil a ještě sešívačkou posichroval… a oni pak odešli. (Co na to SOZ ?) Nebo výklad idejí taoismu, jenž zakazuje lidem cokoliv dělat. Konečně jsem pochopil, o co jde občanům Krupky (zvl. ul. K. Čapka), Trnovan (Štúrova – Harlem) a Prosetic (Bronx) : žijou tu samí taoisté.

     Přidávali samozřejmě několikrát, „Vánoce“ zahrát musel, i kdyby byl červenec a nakonec jsem mu musel říct, že je takovým českým, do humoru hozeným Tomem Waitsem (paralela s výše uvedeným Stanem nevynucená a na rozdíl od něj, kde jde o projev frontmanův, spočívající spíš ve zvuku kapely a celkové atmosféře), protože… to byste ten zvuk a atmosféru museli slyšet a zažít. A na nové desce „Avé“, která se ten večer v podstatě křtila, i když šampus netekl a kotouček vzduchem nelétal, je to všechno taky, ale musíte si ji pustit na plný koule, i když to může někoho bólet. Hraje na ní ta sestava shora vyjmenovaná a dal bych ji na první místo jako svůj tip na desku roku.                                                                                                                 

                                                                                                                                                              

     Neuvěřitelné, leč pravda pravdoucí : Kabát zahrál v hospodě Městské sály, Teplice, Trnovany, v pátek 10. prosince 2010 ! A že to bylo keců : na „Benátské noci“ (Malá Skála) jediné vystoupení v Čechách toho roku… (!!!)… Jó – kulový ! A dík za to !  On to byl totiž takovej vzpomínkovej festiválek, Lenny-fest jménem, jelikož to bylo zrovna rok, co tady při koncertě po 4. nebo 6. skladbě umřel bubeník kapely Fate Magazine Láďa Špecián. Zahráli tedy – jak jinak – Fate Magazine, Asakra (sestava Rendy Horňáka, někdejšího člena prae-Kabátů, kterej od nich musel odejít ještě před první deskou, jelikož se s nima při účasti Reného /130 kg dost živé váhy/ propadala pódia), dále Milan Daim se svou kapelou, kterej se mi nikdy (a hlavně ne v Motorbandu) tolik nelíbil, jak tenhle večer – nevím, co to se sebou udělal, ale tentokrát mi to vůbec nepřipadalo jako popík (jako dřív) a ječel jak Coverdale, že by jednoho skoro vyděsil.

     No a potom už Pepa Vojtek pustil z objetí svou vyvolenou, se kterou přihlížel po celý večer kultuře a vletěl na pódium mezi své sidemany, aby přehráli svých 7 kousků, z nichž si už pamatuju (jelikož to už jsem toho měl za sebou na plný ne kecky, ale rybářský holiny) jen „Motorovou“ (že ji jako má), „Šamana“ a „Pohodu“ (nožem anebo sekerou), ale nepopírám, že fakt ještě něco hráli… – kurva, co to bylo…?  Zvuk na tu ratejnu neuvěřitelnej. A že tahle, pluhem svou popularitu a všechny konkurenty hrnoucí squadra, bude hrát v plný sestavě a elektricky, v to opravdu nevěřil nikdo, dokud se tam neobjevili. Naštěstí se tomu mezi lidma věřilo opravdu TAK málo, že se tam dalo dejchat, ba i trochu chodit, protože tam nebyly CELÝ Teplice, ale jen asi třetina…

     V pořadí sedmé předvánoční mecheche (jestli jsem na žádné nezapomněl) Míchaček Betonu a jejich příznivců se konalo letos atypicky v hotelu Panorama pod Doubravkou. Asi 120 platících a další zhruba třicítka VIP prominentů může potvrdit, že se míchalo nadobyčej, intenzivněji než kdy předtím a že Míchačky, místo aby měly věkem zadřený ložiska nebo vykloktaný kontakty, jedou čím dál na vyšší obrátky.  Ono se to taky jede, když je stimuluje taková kočice, jako je Juwana Jenkins, Newyorčanka žijící v Praze, jedna z nejčernějších ženskejch na světě a taky s největší pusou, jakou jsem kdy viděl – Steven Tyler z Aerosmith je proti ní malej chlapec v krátkejch kalhotkách a s kyblíčkem a lopatičkou, Jagger může rovnou zpátky do hrobu.

     Tak ta tu letos byla na plnej úvazek (loni přijela jen na závěr).

     Hráli ve 4 setech, jmenovaná se účastnila druhého a čtvrtého. K tanci jsem byl donucen tolikrát, že jsem toho nenatančil ani ve dvou pokračováních svých tanečních před skoro půlstoletím v Praze na Žofíně. Nehapal jsem přesto ani jednou, což rovněž patří k hlavním kladům večera, stejně jako Juwanina verze „Honky Tonk Women“,  její turnerovská „Proud Mary“ a reddingovský „Mustang Sally“ a pak  čistě míchačkovské „Whiter Shade Of Pale“ (namísto hammondek Míra Židlický na příčnou flétnu), „ Locomotive Breath“ se skvělým českým textem a ozzyovský „Dreamer“ v double-tempu, který byl jako vždy vrcholem večera těsně před konečnou. Tonda „Blues“ Smrčka s ní vždycky čeká, až když jsou lidi nadoraz – a dělá dobře. Tohle je pokaždý neomylně nadzvedne k poslednímu labutímu činu – zamávání křídly i běhy – a plni dojmů… domů.  A tak tomu bylo i letos. Míchačky, ač už dávno po záruce, míchaj čím dál víc a hustějc. To už bylo za ty léta ŇÁKÝHO betónu ! Celý Hradčany by se z toho daly postavit. A oni je jednou postavěj ! Hradčany nové, Hradčany krásnější… Hradčany blíže Memphisu.

     V malebných zámeckých prostorách nového teplického Jazzclubu zahrál 15. ledna Bluesband Luboše Andršta, jestli se nepletu, od května 2009 v Teplicích zas až nejčkonc. V sestavě žádné změny. Kromě velícího kytarového kouzelníka stále zpěvák a klávesák Jan Holeček, basák Zdeněk Tichota a bubeník Pavel Razím. Repertoár se od minulé návštěvy trochu lišil, ale „You Shook Me“, proslavené na první desce Zeppelínů, hráli  i tentokrát. Pan primář Paneš v publiku mě už tentokrát nepřekvapil – sám tvrdí, že z něj pozvolnou cédéčkovou masáží nenápadně vychovávám rockera. Pozice u stolu metr od pódia byla skvělá – obklopení zvukem je v tomto případě žádoucí a má někdy dopad až hypnotickej. Hráli dvě hodiny, v závěru v přídavcích „Hey Joe“ a „Crossroads“  a na úplnej konec „Cold Sweat“ Jamese Browna.  A dál už bych psal jen superlativy, které se v souvislosti s Andrštem píšou už aspoň 40 let, tak jen poznamenám, že zpěvák, který mě už poprvé – před dvěma lety – zaujal expresivitou, nicméně byl ještě tehdy přece jen nejslabším článkem v sestavě, se vyzpívává k excelentní suverenitě. Ta nadstavba, že se silně zamlouvá paním a dívkám, je u týhle party taková jakoby zbytečná, ale já mu s pochopením sobě vlastním i za tohleto další kolegiální body přiznávám.