Možná přijde i JXD

Maso aneb kdo je tady Číňan – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Duben 6, 2011

PRJ

 

„Jako by nestačily Vaše přihlouplé poznámky, ještě mi jen tak u jídla sdělíte, že nejsem úplně nesmrtelný, nýbrž za jistých podmínek smrtelný a to ještě jakýmsi splynutím s tím podivínem Waderem. Navíc ten vaječný likér opravdu chutná hůře než výpotky belzebuba. Číňane, no tak Číňane, nalij mi něco ostřejšího, tohle se fakt nedá pít! Zatracený hyc.Vždyť ze skleničky stoupá pára, nápoj sublimuje přímo před očima. Hej, osmiruký, copak si hluchý, či blbý snad?!“

 

„Kapitáne, on není Číňan, ale Ind. Vlastně ani Ind, jen se za Inda vydává, jak jste mu zřejmě nařídil, pokud správně předpokládám. Vždyť je to Váš agent. Nápoje a pizzu roznáší servírka, on je pouze kuchař v přestrojení….„

 

„Pokud si hraje na kuchaře, nevaří rozhodně špatně. Jídlo barvy rudé, dostatečně vláknité, měkce propečené do nasládlé hebkosti prášků na praní.“

 

„Kapitáne, musím Vás upozornit, že to co žvýkáte, je ubrus, pizza je vedle na talíři.“

 

„Věci, bytosti nepoznávám, jsa rozrušen nově nabytým poznáním, rozlítostněn, dojat pohnut, ohnut, vermut. No tak, Číňane, kde vězíš s tím chlastem?!“

 

„Pane, jsem Ind a my, pravověrní buddhisté, neholdujeme popíjení alkoholu a pojídání masa. Uctíváme krávy, přednost dáváme ovoci, zelenině, rostlinné stravě, či nejíme vůbec, prostě čas od času z kratochvíle hladovíme. Masové hodování nesouzní s vírou, leč troška masa občas neuškodí, neb jakékoli odpírání čehokoli škodí mnichovi, řadovému raketometčíkovi, anténovci na denní směně, jakožto i každému jinému. Pokud víš, že nuzné dobytče nebylo poraženo kvůli zasycení tvého nenasytného žaludku nebo uspokojení choutek mlsného jazýčku, smíš pozřít kus opečené živočišné tkáně, jen bys měl jako omluvu svátému Hanumanovi odříkat krátkou mantru, mantřičku.“

 

„Co???“

 

„Abych nezapomněl. Maso rovněž škodí psychice. Jen pohleďte na hladové děti s nafouklými bříšky jak tuze hladoví a soucit s živou bytostí s vemenem a rohy, či tvorem s ocasem, obojkem kolem krku, když sám bez pána se nocí toulá hřbitovy a ohlodává kosti bezmasé, půdě a rozkladu v plen dané, či rypáčkem s ocáskem stočeným do pružinky pleje v půdě, příkladně vyrývaje bobulky, žaloudky s kloboučky i bez, kořínky, hlízy, cibulky, nelíčené vcítění jim nedá sprovodit nebohého živáčka ze světa, jen kvůli nedůstojnému ukojení přízemních potřeb nacpáním vlastního teřichu. Zvířata jsou tvorové podomní nám a zaslouží si svobodný život, po kterém touží. Zvěř je bezmocná a bolest cítí stejně jako vyspělejší tvorové, tak proč bychom, se svou inteligencí, měli podporovat týrání zvířat a velkochovy, ve kterých zvířata nemají vhodné podmínky a čekají jen na smrt? Vždyť přežít můžeme i bez masa, a pokud se budeme o jídlo zajímat, nebudou nám chybět ani potřebné prvky.“

 

„Co to meleš o mase, zatracený, importovaný čínský prvku?! Chci panáka, skleničku, štamprli, šťopičku, debile jeden! Ne prázdnou, vepřové ucho! Whisky, vodka, můžeš i rum. Z velké sklenky, do malé. Nalitou sklenici dones mně! Tady, sem. Chápeš? Snad mě poznáš, než se vrátíš?“

 

„Kapitáne, nemám raději zavolat servírku? Na rozdíl od kuchaře opravdu vypadá jako Číňanka a s mnohem větší pravděpodobností donese, co jste si objednal.“

 

„Již přináším co vaše srdce a hlava žádá. Sklenice vody od Žluté řeky.“

 

„Co???“

 

„Voděnka z posvátné řeky mé pravlasti, tam za velkou zdí. Ó, nevěřte tomu pomatenému Indovi. Maso je velmi dobré a výživné. Zažila jsem doby hladomoru po velkých záplavách, které zničily úrodu rýže a obilí v nekonečných a stejně tak úrodných nížinách, dříve než před sklizní dozrála, dříve než mohly sešikované zástupy šikmookých ženců vyrazit do polí a luk, vyzbrojeni jen kosou, brouskem a dvěma roličkami suši, sklidit dary přírody, pro blaho lidu, pro blaho všech. Naše matky v šátcích s obrázkem strýčka Maa vázaly klasy v snopy a my, děti s malými srpky paběrkovali v porůznu roztroušených ostrůvcích pšenice, která nepadla pod strojovým svistotem kos našich otců. Úroda byla slabá. Když jsme snědli posledního vodního buvola a naši Bóbiku, vzpomněl si otec na svou vetchou tchýni, jednu z mých babiček…“

 

„Stop, stop…Dobré čínské děvče, buď povzneseno upřímnou láskou k bližnímu a dones mi aspoň Ferneta.“

 

„Pohublí a hladoví jsme putovali směrem k ústí slavné řeky a cestou sklesle zpívali píseň, která se jmenovala: Píseň o příjezdové cestě k přehradě Jang-chu. Tam pod úpatím Tibetu, pramení žlutá řeka, poslechněte píseň tuhletu, jak zní do daleka. Z vrchů hor do údolí, v krajině pokladů, tam kde nám to dovolí, postavíme novou přehradu, tu, du.“

 

„Jé, u Nejvyššího. Rychle ještě jeden a dvojitý!“

 

Ind přichází ke stolu v jedné ruce podnos s obrovským vepřovým kolenem, v druhé podobná hromada steaků a Číňanka se potácí ke stolu s lahví bourbonu v ruce.

 

„Můžeme přisednout?“

 

„Raději ne, viďte Michaelová?“

 

„Proč a jak sundáváš ty ruce, Číňane a kams dala šikmé oči, Indko?“

 

„Mattonko, Bille, to jsou ale blbé vtipy.“

 

„Kapitáne, vím, že se blíží čas mé mise na planetu Zemi, tak dovolte malou oslavu. Co nevidět dorazí i Rod Parrot. Musíme ještě probrat par kšeftů ohledně transportu metanu na Baut a dojednat nákup akcií na meziplanetární burze. Parrot mi chce výhodně prodat vysoce úročené termínované opce na buditele.“

 

„Nalej po šťopičce, zlinkujeme se, starý brachu, vlastně všichni. Na zdraví.“

 

V cele aneb zpívej kovboji, zpívej – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Březen 29, 2011

PRJ

„Kapitáne, tvrdíte, že znáte Darta osobně?“

„Děláte si legraci? Samozřejmě, jakpak bych ho neznal. Naposledy jsme na sebe zuřivě mávali v nesmiřitelném souboji našich kosmických monster zpoza střílen, he. Jako malí zápasili světelnými meči na dvorku kousek za dómem Nejvyššího, v přilehlých uličkách, he. V keřících líčili léčky jeden na druhého kolem úzkých příjezdových cest k oprýskaným barákům na mateřské planetě, v rodném městě. Abych nepoužíval příliš dlouhé věty, jen podotýkám, že já byl většinou vítěz. Já pochytal zloděje, já byl slepá bába s ostřížím zrakem, já věřil, že svět může být dobrý a ještě lepší, bytost bytosti soudruhem. Sluneční kruh, okolo nebe, nakreslil malý kluk a podepsal v rohu. No nic, co říkáte na báječné pití a průměrnou pizzu?“

„Pizza je skvělá, ale to pití chutná jako velrybí mrdka. Tedy, dá se pít, jen mi trochu cepení tykadlo. Čím se mě snažíte omámit? Vůči alkoholu jsem imunní, různá syntetická ředidla mi chutnají více než organická, chutná mi přijde i krev lidská. Co to na mě zkoušíš, zelený kašpárku?

Omlouvám se, doktorko. Barman je jedním z mých agentů a na můj pokyn přidal do nápoje pár molekul, čehosi, nevím čeho, co jak tvrdil Nejvyšší, Vás přiměje vyzradit tajemství, které se týká jen a jen mé osoby a měl bych ho znát. Příliš nechápu, proč zrovna Vy byste měla být tím klíčem?

„Kapitáne, potřásl jste někdy Waderovi rukou, pohlédl mu do očí a prohodil pár slov, aniž jste křížili světelné meče v zápalu boje, ve víru často nesmyslných půtek, v kolotoči vášní, samolibosti, ega? Nemějte obavy, Nejvyšší se nemusel namáhat s nějakou pochybnou esencí a sám to ví, jen chtěl oddálit chvíli, kdy se dozvíte, že nejste tak úplně nesmrtelný. Konečně má pití správný říz. Prostě je to dobrý, hi, hi. Asi jako bych vypila půl litru vodky. Poslouchejte, Kapčo. Sám dobře víte, každý týden provádím profylaktické práce v celách a občas prohodím i pár slůvek s Dartem. Víte co dělal posledně?“

„Ne.“

„Seděl v houpacím křesle a podřimoval. Nohy na stole, pohasínající zbytek cigára v koutku úst neoholené hlavy, proužek dýmu stoupal ke stropu a já nevěřícně, v mírných obavách, sledovala, zdali od vajglu nevzplane jeho vous. Levá ruka nehybně visela jako kyvadlo nad jámou gravitace, v pravé třímal sklenku whisky. Celkem klišé, že? Zavřela jsem za sebou dveře, on mezi zuby procedil nevlídné, tak si nalej ještě jednu, mývale. Až teď mi došlo, že nehovoří se mnou, ale plyšovým medvědem opřeným na židli naproti. Před medvědem stála v kaluži sklenice plná po okraj a vzduch byl nasycen pachem whisky, koní a smradlavých ponožek.“

„Co mi tím chcete naznačit, doktorko. Přece je ve vězení. Přesně podle kosmického práva, norem, zvyklostí. O co Vám jde?“

„Já tím chci jenom říct, že ani vy nemáte povolení setkat se s Waderem.“

„Cože? Jste snad víc než Nejvyšší? Já jsem Kapitán! Chci za Dartem. Teď, hned, okamžitě!“

„Ne, nemůžete! Půjdeme pěkně spolu a vy se budete jen dívat přes sklo a možná, když bude Dart v dobré náladičce, opětuje úšklebkem to, co tak chcete vidět. Ale prosím, nedívejte se mu do očí příliš dlouho.“

„Nechápu proč?“

„Kapitáne, nezapomínejte na anti-vesmír. Promiňte mi ten kapesník. Wader…, Dart je Vaše druhé já. Chmhmň.“

Pozn.: Po představení v tančírně vedle „Čistého jezera“ bylo další zastávkou Fargo v Severní Dakotě. Letadlo nikdy nedoletělo.

http://www.youtube.com/watch?v=kcJPX3LE63A&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=U4TWw61_SmM&feature=related

Déšť aneb hadrový tygřík s vyrážkou – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Březen 24, 2011

PRJ

 

„Michalová, jdeme vůbec dobře? Přece kousek za ZOO vždycky byly, aspoň pokud si pamatuji, cely padouchů, zlotřilců zákeřných, mordýřů nájemných, traviček tajemných, zlých vztahů vzájemných.“

„Kapitáne, přece jste novým územním plánem schválil přemístění žalářních kobek o hodinu buřta svižné chůze dál, s tím, že zde vybudujeme nový tajemný bulvár, zaplněný bary, kavárnami, strašidelným dětskými koutky. Dále můžete vidět hypermarkety specializované na prodej kosmických suvenýrů a všeho, co jsme našli na jiných planetách. Muzea, galerie skýtající rekreaci a ozdravné pobyty v těch nejkrásnějších městech a mega-polích nekonečného vesmíru, oceán převrácený k nebesům, procházky peklem i rájem. Vězeňský komplex, skutečný očistec, je dál. Dál a dál, navždycky.“

„No dobře a kdy tam budeme? Myslím, tu temnou avenue, jak říkáte.“

„Ještě kousek a jsme tam. Nároží je už vidět.“

„Jak jste to myslela s tím nekonečným vesmírem? Moc dobře vím, že znáte anti-vesmír, Darta osobně, stejně jako já. Vždyť jste byla levou rukou šéfa střediska výzkumu meziplanetárního života v samotném mozkovém centru Namysla.“

„Ano, nikdy jsem Vám o tom nevyprávěla. Jsou to už stovky let…“

„Půjčím Vám svůj kabát. Je velký, ale hřeje.“

„Díky, nikdy jsem si nemyslela, že i v podzemí X97 prší.“

„Prší radioaktivní déšť s kyselinou sírovou. Ochladí, pročistí vzduch, vláhou zasytí těch pár kaktusů a fusekláčů, co tady rostou v symbióze s faunou ztracených prstů.“

„Ach, ano. Vidíte, Kapitáne, už tam budeme.“

„Vidím, zákoutí podzemního bulváru by nám mohl závidět i pes Baskervilský v krvavém, temno-zednářském souručenství s hrabětem Drákulou a Harry Potterem. Hrome, proč hned první barák, v rohu uličky sklíčené stíny je Pošta pro tebe?“

„Nevím, Kapitáne, podle mapy se hned vedle pošty nachází picérie U plešatého pulce s rovnátky.“

Picérie U plešatého pulce byl zvláštní podnik. Za barem postávala kráska pestrobarevných vlasů s mandarínkovýma očima a rty barvy uhle. Kolem rozžhaveného ústí kamen se motala bytost podobná pozemskému Indovi, jen s osmi končetinami, nervózně těkala pohledem směrem od sálu k servírce, na chvíli strnula před rozžhaveným otvorem a tak stále dokola. Končetiny nejblíže k hlavě připomínaly snad ruce, pokud jsem se správně dopočítal, s osmi prsty, pár níže také ruce, jen s prsty čtyřmi a dále kuchař mával jen dvěma ohebnými pahýly, nohy nepočítaje. Najednou Ind provedl na posledním páru piruetu hodnou krasobruslaře, zprudka zastavil, zlomil se v boku, ukázal na nás dvěma z osmi prsů, zamečel, uchopil pekařskou lopatu, v mžiku ji zasunul do pece a svižným obloukem postupně vymrštil do vzduchu dva kotouče směrem k nám. Než stačily dolétnout a rozplácnout se o stůl, stála u stolku servírka s talíři, do jejichž středu obě picy zcela bezpečně přistály. Ufo hadra.

Jak se jmenujete, děvenko? Nedalo mi, se nezeptat.

Monika Líza, Kapitáne a kuchaři říkáme Leonardo.

Vy, mě znáte?

„Jste přece Kapitán X97, ne? Mistr Leonardo Vám každému posílá dva poháry výtečného Bukkako Genki.“

„Děkujeme. Michaelová, víte, co se o Vás kdysi šuškalo na meziplanetárních poradách?

„Že jsem milenkou Darta Wadera?“ Jsem sice nymfomanka, ale Dart je chlapík z jiného těsta, podobně jako vy, Kapitáne. Nevím jak to vyjádřit, ale naše životy jsou slisované.“

„Co?“

„Slisované, zpresované, zmáčknuté, determinované, ale můj i Váš trochu jinak.“

„To vím. Na Zdraví! A jak to bylo s Waderem, vyprávějte.“

„Ale no tak, Kapitáne, nezdá se Vám, že někdy kolem sebe vidíme více vůle, než schopností?“

„Ale jděte, povídejte o Waderovi, milá, nejmilejší.“

„Hm.“

http://www.youtube.com/watch?v=rJE_Sc1Wags&feature=related 

Dart Wader aneb nemoc mocných – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Březen 18, 2011

Plná je naše virtuální ZOO podobných postaviček. Donekonečna bychom mohli bloudit šuplaty osudů, života a smrti, slávy a zapomnění, proher, vítězství, zrady a falše, lásky, nenávisti. Pravdy? Demokracie? Boží mlýny melou pomalu a jistě? Ale, ale?! Kdo tvrdil, že svět a vesmír jsou spravedliví? Koho byste ještě chtěli navštívit? Stalina, Goebelse? Popovídat si s Albertem Schweitzerem, nebo tím rozcuchaným, bez ponožek, co na fotce vyplazuje jazyk, Whoopi Goldberg, orangutenem sundským? Kouknout se na Lochneskou příšeru? Proč ne? Támhle je! Vidíte? Nevidíte? Je tam! Špatně se díváte!

Světelná nit genetických informací se závratnou rychlostí navinula zpátky na matrice, vlastně naše sochy z růžového skla a my tři opět stáli uvnitř matně černého, přesto stříbrnými stíny posetého válce.
„Kde je Michaelová?“, pronesla věcně Mattonka.
Pohlédli jsme vzhůru do zdánlivě nekonečné trubice, která se směrem výše vzdouvala, kroutila ze strany na stranu, čím výše, tím více, jako temná kobra královská před zaklínačem hadů. Bílé paprsky pronikaly odkudsi z jícnu nedohledna virtuální encyklopedie X97. Snad automatický archivář nějakým nedopatřením zařadil nebohou doktorku do přihrádek kosmických klasiků? Také je možné, že Michaelová, jež absolvovala kurz konverzace se stroji dvanácté generace a umí je i léčit nebo chcete-li. opravovat, v nerudném ranním rozpoložení mimořádně sečtělému a vzdělanému archiváři hrubě vynadala.
„Kapitáne, jak doktorku znám, spíše ho chtěla ošukat.“
„Ale no tak, Mattonko, ne všechno co se říká je pravda a ne všechno co se mohlo stát, se stalo, někdy i co se stalo, se stát mohlo a nemuselo a občas, co se stát mělo, se nestalo, a když stalo, tak to stejně stálo za prd. Měla bys rozlišovat skutečnost od mýtů a legend. Vždyť už nejsme v zoologické zahradě.“
„Co soudíš ty, Bille? Máš nějaké vysvětlení, pár optimistických vět, vnášejících do tajemné události světlo nebo by sis hlavně dal kávu s cigaretou a dál zahníval v unavené, povrchní všednosti. Promluv, promluv, excituj bičík svůj, rudý příteli. Zažhni světlo poznání a očisti nás od ulpívání v bahně pochybností, projev názor, pokřivený paragrafe. Vnes do našich duší trochu nadpozemské spravedlnosti a rudého práva.
„Mě je blbě.“
„Uch, uch, co za den!? Jak blbě? Což nevidíš, jak tesaři do výše krovy vztyčují, jitřenku sedící jen v tílku na bidetu uprostřed jahodového pole navěky, hlavu v jedné dlani, v druhé zpola vypitý lahváč. První vlaštovky, párek rohlíků, chtěl jsem říci, párek rorýsu vracejících se odkudsi z tropických končin, tam kde Dolní Nil ústí v Horní a bohatá zeleň pastvin se zračí v očích antilop a pakoní, za mlsného zevlování krokodýlů uspávaných sluncem, vodou a vidinami budoucího štěstí?
„Mattonko, Kapitán se nám zbláznil!“
„Ano, vypadá to tak, ale obávám se, že s největší pravděpodobností je závada v samotném špulkovacím stroji. Kapitána nenavinul do původní podoby, par koleček chybí, možná přebývá a Michaelovou nevydal z temných a chladných tenat vůbec.
„Kapitáne, proč klečíte na všech šesti a ťukáte prstem do koberce?“
„Nechte mě, počítám uzlíky, nechápete, že je to důležité?“
„K čemu? Proč počítáte nopy v téhle tkanině? Samotný běhoun je skoro kilometr dlouhý.“
„Co? Běhouni tady nejsou, spí, mají večer noční směnu na druhé palubě a nerušte, nebo zapomenu mezisoučty a budu muset začít znovu. Nop, uzlík, nop, nop.“
„Bille, co budeme dělat?“
„Nevím, ale cestou jsem si všiml, že hned za branou je príma snack bar. Pokud cedule před podnikem nebyla ze včerejška a dneska podávají, co píšou, tak mají na jídelníčku čerstvou močiko džunko, 25 druhů kávy, slané kluzky se šlehačkou a můj oblíbený likér.“
Tak podávají, co píšou, tedy písmenka nebo močiko?“
„Jé, dobrá psice, tobě taky jebe?“
„Přece tady nemůžeme Kapitána nechat. Než se dopočítá ke konci, potrvá celou věčnost.“
„Nechte mě a klidně si běžte chlastat beze mě. Nepotřebuji Vás, běžte a neotravujte!“
„Jak chcete, Kapčo. My jdeme.“

„U Nejvyššího, ten koberec je příliš tvrdý na má měkká kolena. Vrchní archiváři, už jsou pryč, pošli mi sem Michaelovou.“
„Kapitáne, pokud mě příště nechcete podobně nasrat, tak si nechte podobné fórky od cesty, jasný.“
„Se nevztekejte, fialová holubice. Nejvyšší ještě nedal těm dvěma pověření k návštěvě ponurého světa žalářních kobek X97.“
„Si hraje na byrokrata, dědek, nebo co? Dyť Mattonku Wader málem napíchl na vidličku, když spadla se svou obří nudlí do kotle močika“
„Nevím, ale budeme se muset vypravit za Dartem sami.“

Cely pro vězně z celého široširého vesmíru jsou velmi podobné virtuální ZOO, jen mnohem, mnohem sofistikovanější. Dart Wader, jako bývalý Kapitán kosmického monstra Namyslo, je jedním z nich. Jen pro představu. Nejedná se o žádnou místnost o čtyřech či šesti zdech, ale o komplexní světy, jaké existují ve skutečnosti i jaké si můžete vymyslet, vysnít, představit. Přejete si auto, letadlo, raketu nebo bar plný těch nejlepších nápojů, restauraci plnou vybraných pokrmů, máte je mít, stačí jen zavřít oči a představit si. Klidně je otevřete. Přání splněno. Jen barmana, číšníka, dlouhonohých plavovlasých blondýnek s kozami až po kotníky se nedočkáte. Žádná živá bytost, žádný humanoid, jste sami.

http://www.youtube.com/watch?v=7qTUBBQfL5M&feature=related

Industriální lyrika, Šéfka a Sparta – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Březen 12, 2011

(Ze zápisků domácího alkoholika a potulného pijáka)
Na dnešní sobotu jsem si naplánoval „inspirační seanci“, díky kolegovi, který mi protislužbou poskytl utěšené množství kvalitní trávy a kdyby nebyla chuť nebo nálada, tak v lednici se chladí flaška Fernetu. V žádném případě oba organické transportéry do změněných stavů vědomí nekombinovat! Posledně se mi zdálo, že má hlava je nafukovací balón a pod přívalem horkých plynů ustřelí kamsi ke stropu a jindy jsem chtěl cestou domů objímat neexistující kamennou sochou uprostřed chodníku a snad se i optat, jestli je to opravdu ona-brána šílenství-do krajiny, z níž už není návratu. Ano, kombinace alkoholu a marihuany mi způsobuje poměrně nebezpečné psychózy.
Ráno jsem se probudil, zaznamenal příchod jara, v podobě, jaké má jaro být, vzápětí můj pohled spočinul na počítačovém stolku, kde stále stojí vánoční stromek. Za těch pár měsíců jsem si na tuhle dekoraci zvykl, a když si tak prohlížím asi metr vysoký kus chundelatého plastu ověšený žlutými a červenými řetězy a baněčkami, v nichž se v malém, pokřiveně odráží mé okolí, už to chápu. Připomíná mi bar nebo spíše nepatřičný obraz barové propriety v mé hlavě. Trochu jsem se za přítomnost symbolu Vánoc v březnu zastyděl, i když Ježíš, pokud nebyl přímo barmanem, se v nálevnách čas od času zjevuje.
Pohled na různá zákoutí mého bytu mě uvedl do rozpaků. Žádné záhadné přesahy japonského zemětřesení, žádný výbuch ručního granátu, prostě neskutečný bordel, nashromážděný za 14 dní naprostého pomíjení úklidových návyků, pokládáním ušpiněných talířů pod a na noční stolek, na podlaze kupy do sebe zamotaného oblečení, pod stolem dvě cibule, svraštělá černající mrkev, tyčinka Kokosíno, společně s rozsypanými pastelkami, fixy, strouhátkem na tužky. Podložka u postele se zbytky oblíbených tyčinek z listového těsta, vyráběných mně neznámou domácí pekárnou, kterých více nadrobíte, než sníte. Jedna dokonce rozlehnutá a rozšmelcovaná mou osobou se sklonem k pořádku veskrze čunčím.
A protože střízlivý jsem zvyklý plánovat, co bych chtěl a co bych měl udělat-něco muset v sobotu nemusím, včetně, jak jsem si zrovna teď uvědomil, úklidu a podivných hrátek s blízkým protějškem po setmění (ano, myslím sex). Trávu jsem samozřejmě zapomněl v šuplíku přibližně 9 kilometrů odtud a popíjet lak na rakve (Fernet), hned po ránu, bylo, jakkoli se to nezdá, mimo mé chuťové preference. Blížila se desátá a bylo nanejvýš pravděpodobné, že čerstvý chleba v denní večerce bude už vyprodaný a stejně se mi nikam nechtělo, tak jsem pustil bednu a zakoukal se.
Dneska lidi možná více píšou, než čtou, v tom souhlasím s Y.Pichlíkem, ale opravdu cíleně jsem do dnešního plánu zahrnul zhlédnutí, zde avizované, části literárního bloku pořadů sobotního poledne, s názvem Čtenářský deník. Tím se vlastně dostávám k meritu příspěvku a mému předsevzetí napsat drobné hodnocení. Takže vlastně rozhodnutí napsat tento článek vzniklo více než týdnem. Já totiž koukal i na minulý mini profil, v domnění, že se jedná o zmiňovaný díl s protagonistou P. L.
Neskutečný nepořádek okolo jsem pojal jako surrealistickou kulisu a čuměl na bednu, poněvadž mě ohromně zaujala náhodná kombinace dvou pořadů, na zcela odlišných programech: Šéfka na Primě (repríza) a Vzestup a pád Sparty na Viasat History. Jaksi, myšlenkovou spojkou mezi reality šou (nikdy mě nebavily), byl na počátku článek, přilinkovaný tady na webu od dr. Hnízdila, respektive jím citované psycholožky, ohledně nadměrného výskytu psychologicky patologických osobností v politice. Mimochodem, patnáct projevů psycho-patologie zvládám bez problémů a ještě by nějaké mohli vymyslet speciálně pro mě. Já si o podnikatelích nikdy nemyslel nic extra a kromě dávky specifického talentu nebo daností, vykoupenou určitou prázdnotou čí dokonce asociálností, je považuji za vesměs nezajímavé, uspěchané lidičky. Osobně ze jmenovaných projevů ve zmiňovaném článku, považuji za docela nebezpečnou manipulativní techniku, kromě jakési celkové falše, kterou nazývají „DualBinding“ a jejíž náznaky se mi zdály být přítomnými i v oné reality šou. Asi se kouknu na další díly, nikdy jsem podnikání, které produkuje ony vyoblekované agenty s teplou vodou a jejich posmutnělé, prázdné ksichty, když neprodají, co musí, nechápal a je mi jich líto. Dualita se už skrývá v samotném přístupu: Sympatický člověk v obleku se vám mermomocí snaží prodat s upřímně hranou snahou, co většinou nepotřebujete a dokonce i vy sami, situaci chápete navlas stejně. Inu, zastaralá forma marketingu, naštěstí kouzelně popsaná Otou Pavlem a v jiné době! Ostatně, nemyslete si, rozvoj terciálního sektoru a globalizace v budoucnu, nadělá ze spousty (ne)vyvolených, podobné figurky, oplatou vděčných za jejich mírně masový blahobyt, což se vlastně už děje. Nic jiného, než prastará schémata, stravitelná průměrem, která nenakrmí tolik lidí a časem se dostanou do konfliktu s hodnotami, které evropskou civilizace utvářely po roce 1848. Ale to už jsem u sci-fi… Na druhou stranu mě bere hra: Co bych na jejich místě udělal já a jakési ony rysy pragmatické patologie. Myslím, že pro sociologa nebo psychologa i byznysmena to může být zajímavá podívaná (viz, třeba pokusy dr.Zimbarda).
Paralela se Spartou na pozadí Peloponéských válek a těsně po nich byla zajímavá v jistých archetypech společenského chování blízkých i dnešku. Oligarchie (Sparta) a demokracie (Athény). Naprostý nedostatek fantazie a představivosti ve vojensky organizované Spartě, 30 tyranů vládnoucích poraženým Athenám. Neschopnost smysluplně promlouvat, absence diplomacie ve vztazích k ostatním městským státům (Théby, Korint, Argos), podivná spojení s Peršany, posuzování a vymezování se vůči vlastním a slabším (přivandrovalci) ve jménu peněz, cti a slávy, pocit nadřazenosti vojenskou silou bezhlavě uplatňovaný vůči ostatním, až k demoralizaci, úbytku obyvatelstva, zastaralé bojové taktice i výzbroji a úpadku.
Trochu mi to připomíná hrůzu, kterou jsem na internetu s mírným sebezapřením přelouskal před týdnem, totiž; zápisky Bohumila Ďurička psané ve vězení (Kočkoviny).
No málem jsem zapomněl, ještě že existují lidé třeba jako Patrik Linhart. No, protože jsem toho už napsal hodně, tak stručně, více třeba v diskuzi. Program vyrobila televize Brno. Autora zpovídal, prvního panáka jsem si dal až po pořadu, takže můžu nyní jen prohlásit, starší pán s příjmením na M. Konečně jsem pochopil, kdo jsou ti pindíci a jen mohu potvrdit, že se podařilo dosáhnout uceleného a tvaru, což v 15 minutovém formátu není nic jednoduchého, v jehož průběhu byl (pozor, v HD kvalitě) působivě vykreslen kontext, lidštěji řečeno, místo a doba majitele tisíce pindíků, P.Linharta, včetně závěrečné básnické performance, u níž se deklamátor nerozpadl na kousky (pindíky?), ba naopak, ale stejně si myslím, že by si před tím dal rád panáka. Inu, na zdraví. Líbilo se mi to.

Bez nadpisu, bez aneb – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Březen 10, 2011

(k narozeninám V.O.)

Konverzace u Strobáka se táhla hluboko do noci imaginárního buřta a protože jsme zde nebyli téměř celý rok, rozuměno já a Bill, lačně jsme dychtili po veškerých novinkách, které se za tu dobu udály. Billa vehementně sháněl galaktický obchodník s metanem Rock Parot a ve jménu sebezničujícího byznysu zanechal v jeho poštovní schránce u Strobáka kopu dokumentačních materiálů o nových nalezištích cenné suroviny. Automatická komunikační ústředna meziplanetárních kvantových hovorů odbavila během jednoho buřta v průměru na 400 telefonátů žen, z nichž každá tvrdila, že je paní Rudá Billová.

Já nevím, taková mimořádně vyspělá civilizace a mají ve vlastních jménech a příjmeních tak neskutečný chaos.!? Zřejmě jako obvykle zapomněli vystavit jednoroční objednávku počtářům z Charzebu, aby opětovně provedli urgentní značkování a sčítaní nepříliš početného lidu Bautů. Posledně, jak vyprávěl Bill během zpáteční cesty, kdy se let uklidnil a my prošli re-špagetizací a blížili se k mateřské lodi relativně klidnými kosmickými dálavami, dávali komisaři Bautím samičkám razítka s pořadovým číslem a náhodně generovaným jedinečným kódem na pozadí a samečkům bouchli štempl přímo doprostřed čela. Chápete to? Když příslušníci samčího druhu chtěli identifikovat své samičí protějšky, museli jim okukovat zadečky, a protože na dálku nedisponují příliš dokonalým čivem zrakovým, byli fyzicky nuceni přikládat bulvy své, téměř až k samotné zmiňované části a často nejen bulvy své. Nechutné až perverzní.!

No, dovedete si něco takového představit ve vyspělé demokratické společnosti podobné lidské. Ehm, ehm.

Ještě chvíli než mé můj zrak a myšlenky zakalila další sklenice chlastu, jsem jen koutkem oka zahlédl, jak Bill dopil sklenici, jeho hlava klesla na stůl a dokonce i přes živou hudební produkci kapely jakýchsi modrých mužíků, doprovázenou vřískotem prsatých, fialových larev, bylo slyšet tupé žuchnutí. Otočil jsem se doprava a kousek vedle mě do vzduchu trčely příšerné kožené galoše šílené felčarky. Michaelová stála na hlavě a světélkující tykadlo strkala do nosu nebohému Billovi, který ležel pod barovým stolkem a vypadal, že upadl do odevzdaně vznešené hibernace. Rozsvěcující a pohasínající skvrny na různých částech povrchu jeho těla dávaly tušit, že brzy začne vydávat typický bautí zápach.

Strobák pomalu doléval můj pohár další dávkou zapomnění. Ha, tekutina vystoupila přes okraj a dno skleničky zalila kalužinka alkoholu. Protože je blikající červ spořivý, až lakotný bylo nad Nejvyššího jasné, že je opilý. To potěší, když v tom nejedete sami. Dřív než jsem jej stačil pozvat na panáka, seběhli se z domečků tvaru homolí, kuželů v pravidelných rozestupech od sebe rozmístěných po nálevním pultu, malí šušmeni, a jazýčky vysáli rozlitou pochutinu. Šušmeni jsou takové barové myši, které dbají o čistotu nálevny. Samotní hosté je velmi milují a často je přikrmují zbytky od jídla nebo podstrkávají ke vchodům jejich homolích domečků drobky a rozlévají kapičky drinků. Pokud je pozvete na panáka, nastoupí s malými kalíšky do řady, a když ulijete vy, anebo barmam, každému jednomu po druhém, postaví se před vás a zatančí vám, a když jim chutná i zazpívají.
Poručil jsem všem přítomným další rundu na oslavu našeho návratu a ještě stačil po očku sledovat, co provádí bláznivá felčarka s Billem. Pominu-li její podivnou polohu, klátivé pohyby hnáty, tak prozatím pouze střídavě zasouvala, položivému, již lehkým odérem obalenému ruďochovi, do dýchacích průduchů tykadlo. U nejvyššího, to jsou pařmeni, hrůza! Pokud mu nechce ukousnout třeba kus ucha, stále je to dobrý.
Než jsem převrátil sklenici do sebe, stále vedle mě vzpřímená, potutelně se usmívala, snad se mě pokoušela hypnotizovat, jako by učinila velevýznamný objev. Pak cosi pošeptala Strobákovi. Ten houkl na barmanku z Nega, obsluhující palubní chásku hned opodál, ať jej zastoupí a spolu s doktorkou se odebrali kamsi do zábavních prostor domovského satelitu X97. Jeden z partičky, myslím, že to byla mládež-potomci rodičů z měsíce Gastra, mi jen posměšným úšklebkem potvrdil, co jsem tušil. Strobák otevřel nový palác Rozkoše a bolesti. Asi spolu šli na exkurzi; symptomatické, inu což.

Jen kdyby ti rozjaření mládežnici nešlapali po Billovi. Z barové sesle jsem pozorně sledoval jeho hlavu, tam dole, aby se po ní zvlčile (viz: pozemský slovník lovné zvěře) nepromenovali. Najednou hlava, po trupu křepčili jinoši s jinoškami z Gastra, počala mizet kdesi za mými zády. Nevěřícně jsem následoval pohyb, až kam to krk dovolí, nakolik mohu otočit trupem, i když se zapřu nohama a ještě o kousek víc a víc. Dál už to nešlo. Ležel jsem na podlaze a kalným zrakem sledoval Mattonku, jak mě i Billa, drží za nohu a táhne kamsi do ústraní.

Buřta (dne) ránem jsme se probudili v náladě spráskaných psů. Au, a čekalo nás nepříliš veselé putování podzemní celami a mimo jiné i setkání s Dartem Waderem. Michaelová nasadila jeden ze svých divně povznesených ksichtů. Mattonka se tvářila neutrálně a jen Bill ještě kupodivu nepronesl, že je mu zle. Chtěl jsem Mattonce udělat radost a všechny před tím pozvat do ZOO hologramů.
Sál hologramů je vysoká, černo-stříbrná matrice podobná dutému mrakodrapickému válci, napěchována jednotlivými, malými přihrádkami velmi podobnými elektrické zásuvce. Dřív než vstoupíme, musíme projít špulkováním, kdy vás transformují a navinou, přesně jako nit na špulku a tu zastrčí do otvoru. I tak se stalo.

Slunce stojí na obloze vysoko, vysoko převelice, pod ním krouží sokol, v písku stojí opálený mladík, tmavé líce. Vzduch tetelí se a stoupá vzhůru, nebe modré v dáli řasy bílých mraků, podupává párek koní, zapřažených v dvoukoláku.
Překvapení přešlapujeme, zalévají mě přívaly potu, Mattonka dýchá vyplazeným jazykem, Michaelové ztékají po těle kapky fialové želatiny a Bill smrdí. Mladík kráčí k nám s napřaženou rukou, druhou přátelský mává.

„Havás, kdo se půjde projet?“
„Hele puberťáku, už sis po ránu vymačkal jebáky?“ Pronesla Michaelová k mladému, zhruba osmnáctiletému muži s čelenkou, opásanému bederní rouškou.
„Jako obvykle, doktorko.“ Vždyť víte, že jste poslední, bytost, kterou si pamatuji. Vzkážu u dvora, že jsem na obvyklé vyjížďce pouští potkal bohyni, pyšnou, domýšlivou.“
„Dobře Tute, zítra se tě optám znova.“

Kupodivu Billova očka se rozzářila za blankami víček.
„Já bych se svezl.“

Oba nastoupili na dřevěnou podestu, hnědáci nedočkavě podupávali, spršky písku odlétávaly pod údery kopyt. Mladík nacvičeným pohybem vytrhl kotvu spletenou z větví, prudce máchl malým bičíkem směrem vpřed a nedočkavé spřežení splynulo s jezdci v jednu hmotu. Tryskem obzoru vstříc.

„Kapitáne, mě ten kluk někoho připomíná?“
„Ano, Mattonko, vím, je to přeci pozemšťan.“ Každý den vyráží se svým spřežením napříč pouští, každý večer umírá, aby zítra vše zapomněl, protože tahle podivná hra je jeho osudem.“
„Kapitáne, Michaelová, ale to je kruté, nelidské?
Asi ano, Mattonko, ale tím pádem je věčný, nesmrtelný.
„Aha.“

„Tak co Bille, jaké byla vyjížďka?“ Žárlivě zakňourala Michaelová.
„Skvělé, skvělé, neskutečné! Prach zvířený koňmi, kteří se hnali kupředu jako splašení, krajina žlutá, modrá, žlutá, modrá a my stáli nebo letěli rychleji než ona, tisíc pachů, tisíc vůní. Krásnější než průlet komet nad Bautem. Oh, jak jsem zmožen, šťastný zároveň.

Mladík bezstarostně zaparkoval spřežení, otřel prach z čela, z očí, a s napřaženou pravicí šel vstříc spolujezdci.

„Těšilo mě, pane, kdo jste? Pokusím se zapamatovat vaše jméno, stálo to za to. Každý den je mou smrtí i zrozením, mou věčností, podobný jsem bohu Ra.“
„Jsem Bill, Rudý Bill. A ty se jmenuješ jak, chlapče?“
Obyčejně mi říkají Tut. Celým jménem, Tut-ánkh-amon.

Starej McCartney pleje: od anglického play a to je mu sedmdesát!
Všechno nejlepší !!!

Strobák – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Březen 1, 2011

Strobák

Aneb není všechno zlato, co se třpytí

Rychlé údery bicích pochodovaly prostorem z leva doprava, vracely se zpátky, přelévaly ze strany na stranu, vztyčily půlkruhovou hradbu zvuků a stále zrychlovaly svůj trysk, až do okamžiku, kdy odkudsi ze středu vyhřezly tóny hluboké, jen velmi vzdáleně připomínající bučení mírně vyšinutých krav, pohybujících do rytmu hlavami, tedy i zvonci upevněných kolem krku širokými měkkými popruhy, aby je vzápětí prostoupily zvuky zaměnitelné za sloní nebo mamutí troubení. Roj včel, každá velikosti výra, obalil společným bzukotem křepčivé údery bubnů, bubínků a roztodivných chrastítek do oparu kláves. Mračno vypaseného koncertujícího hmyzu, oblouky svižně odpáleného ping-pongového míčku, poskočilo přesně podle melodie dál a výš, pak prudce níž, do spodních partitur, jakoby výška letu odpovídala pohybům neviditelných prstů po klapkách syntetizátoru, až nakonec vzlétlo společně s melodií prozatím úplně nejvýše, kde mihotavé zelené paprsky zářily nejintenzivněji. Najednou se příval harmonie rozestoupil v netušené hloubi a do skladby se vmísil zvuk pravidelných výdechů deštného pralesa. Planeta dýchá! Z hloubi zeleně rostlin, stromů, lián vylétla obrovská včela matka, na hlavě jedno oko malé a druhé obrovské, s duhovými lamelami a černým bodem uprostřed, oko podobné uzávěrce fotoaparátu. Tak, a teď si vás všechny, kteří to čtete, vyfotím! Prosím řekněte: Sýr.

Blesk, blesk!

Do kvílení snad elektrické kytary se začaly snášet žluté vločky pylu. Vítejte u Stroboskopického červa!

 

-„Tak co jaká byla cesta a co Nejvyšší, jak vypadá, má chlupatá prsa? A co ten jeho legendární světelný meč?“

-„Michaelová, neptejte se tak hloupě a řekněte Strobákovi, ať nám oběma nalijte po šťopičce té nejlepší pálenky z tajných zásob.“

-„Prý svým mečem dokáže napoprvé rozseknout táákhle vysokou a stejně širokou krychli úplně zmrzlého ledu a druhým šmahem z ní nadělá sto tisíc nafous stejných kostek, podobně, jako automat na výrobu ledu do míchaných nápojů?“

-„Eéé, máte ale problémy a nevytahejte si hnáty, osobo, to nedokáže ani Zoro mstitel.“

-„Obarvila jsem si vlasy na blond. Co na to říkáte, Kapitáne?“

-„Co?“

-„A na záda nechala vytetovat podobiznu Darta Wadera.“

-„Vždyť ten slizký, plastický ksicht sedí u nás ve vězení, ne?“

-„A víte, co jsem si nechala tetnou, chcete vidět kde? Hi, hi.“

-„U Nejvyššího, Mattonko, řekni tomu tlusťochovi za barem…“

 

-„Co byste rád, Kapitáne? Ahoj Bille, vypadáš jako by ti bylo špatně.“

-„Mě je blbě.“

-„Mám tady velice starý a vyhlášený ročník Šmilhauser Dew, anebo ještě poměrně velké zásoby skvělého a mezi palubními prominenty oblíbeno likéru Pančo-Nevidím, z planety Chrchlejmrmlej.„

-„Tak nám nalej ten sirup proti kašli a dej taky holkám.“

 

-„Tak co barmane, ukážeš mi svůj omšelý Stroboskop, dávej, ber?!“

-„Uklidněte se Michaelová! Moc dobře vím, kam máte namířeno, až do sebe kopnete svých obligátních patnáct panáků, ne že budete tahat Billa do sálu Rozkoše a bolesti.“

-„Ale no tak, že mi ho na chvíli půjčíte, Kapčo?“

-„Posledně byl z vás v šoku, jak se svěřil na zpáteční cestě. Ne kvůli tomu, co jste s ním prováděla, to se mu líbilo, nanejvýš bylo jedno. Ovšem, když měl stále opakovat: „Jsem žluté morče, které věrně a oddaně miluje svou modrou hvězdu“, byl převelice frustrován, neb je nesmírně pyšný na svou barvu, je to přeci Baut!“

-„Pchá, podobných panáčku já už zažila…“

-„Nezapomeňte, doktorko, že Bauťané  mají schopnost metamorfózy, sám nevím, v co všechno a dokonce dokáží byt neviditelní v téměř celé škále světelného spektra.“

-„Jo, abych teda nezapomněla, Kapitáne, zítra máme společnou inspekci v celách na spodních podlažích. Dart Vader, chce s Vámi mluvit.“

-„Dejte večer pokoj s prací, sotva jsme přiletěli…“

 

-„Jak se má Nejvyšší, Kapitáne? Dlouho jste se tady neukázal.“

-„No jistě, během našeho několika hodinového výletu tady uplynul necelý rok. Nikdy si neslyšel o relativitě, světélkující červe, a nalij mi ještě šťopičku a Billovi taky!?“

 

-„Michaelová, nenaklánějte se za bar, nevidím na orchestr, narušujete vyváženou akustiku.“

-„Kapčo, chci Strobákovi jen cosi malého pošeptat do ouška.

Nalij panáka i své felčarce kluzký pantáto, věř mi, láska a bolest, ne sůl je nad zlato!“

 

http://www.youtube.com/watch?v=lU3bYB3lqWY

Kde to jsme? – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Únor 20, 2011

Aneb u Nejvyššího.

Podobně, jako když vložíte do propisovačky novou náplň a pak pečlivě oba díly sešroubujete k sobě, se uzavřely válcovité části expediční kapsle a nastalo hluboké ticho, přerušované jen pípnutím časového mechanizmu v intervalech relativně podobných pozemské sekundě. Já Kapitán X97 promlouvám k vám z minulosti. Znamená to snad, že jsem už byl?  Ano, nějak v tomhle smyslu, ba co víc, jsem a ještě budu. Bohužel momentálně se spolu s Rudým Billem nacházíme na horizontu událostí a pro náhodného pozorovatele zcela logicky existujeme na dvou místech současně. Sny už se nám zdály a hvězdy řekly, že čas je jít spát.

Jen tikot strojku, mrazivé ticho, napjaté očekávání denní směny palubních techniků v pozoru stojících za sklem velícího můstku. Na displeji doběhla mihotavá řada číslic k nule. Start!

 

Ohlušujícího třesk. Monstrózní síla pohonu, prudce vymrštila podélně rotující kapsli, jejíž tvar se změnil v ohnivý válec, vstříc šklebu mocné a vrtošivě nevyzpytatelné soudružce gravitaci, která pozře vše, aby jen málo vrátila zpět do prostoročasu v podobě neduživého a povadlého vlnění. Macatá koulařka sedí za stolem a pojídá koblihy s marmeládou, která ji stéká po knírech, sousta zapíjí pivem přímo z láhve, občas nahlas odbrkne. Hoď, hoď, vrhni, zní odkudsi shůry a olbřímí žena vstává, ulepené ruce otírá do tílka, popotáhne tepláky do pasu, zavrtí koulí pod masitým krkem pokrytým bílým práškem, naposledy krkne, ještě obligátní odflusnutí do trávy, hluboký záklon, prudký pohyb z otočky vpřed a koule letí, letí, až mizí z dohledu šokovaných diváků. Taková dokáže být černá díra. Falešný úsměv její, to je ta past a kdo nebuduje vlast, ten ať nejí. Ha!

 

Kde jsou? Sedím tady už půl dne (buřta) a oni se toulají někde na hranicích snů a polovědomí. Ale ovšem, kladu si otázky, na které znám odpověď a ještě se hloupě divím. Cesta do mého paláce antigravitace je svízelná a vyžaduje rozklad návštěvníků na kvanta a subatomární částice, což není nic příjemného, včetně nejistého výsledku mírně sebevražedné mise. Palác zní poněkud nadneseně. Vlastně se jedná o kouli, která se jeví jako krychle s délkou stěn něco kolem pěti metrů, pevnou podlahou a židlí uprostřed. Místnost má jen jedny dveře a ty vedou na záchod, jenž vypadá opravdu jako záchod, jen odpad neústí do žlábku naplněného vodou a pak kanalizací dál, ale jen do nekonečně temného otvoru, kam je i strach pohlédnout.

Kolem stěn, kousek nad pevným podkladem pomalu obíhá, stále dokola, bezedný kávovar naplněný subrutinou zacyklené procedury. Smysl času zde stráveného jsem již naplnil rozhovorem se sebou samým a nyní ještě zbývá předat mé instrukce Kapitánovi a vyslat Rudého Billa na planetu Zemi, aby poskytl podporu robotu Jiřině na její, či jeho nelehké průzkumné misi.

 

-„Zdravíme Vás Nejvyšší!“

-„Á, konečně! U čtyřstopého magneťáku, co to máte na sobě za úbory divnými nápisy pošité?

Vypadáte hrozně, zvlášť ty, Bille!“

-„Mě je zle.“

-„Dobrá, dobrá, Ruďochu, odskoč si na záchod, máme taky s Kapitánem krátké, ale důležité sezení. Příjemné sezení i tobě.“

-„Díky, Nejvyšší.“

-„Jaká byla cesta? Ale jo, připadám si stejný nebo alespoň se sobě podobám, jak pevně doufám.“

-„No co, dáme test?“

-„Nerozumím, Nejvyšší?“

-„Test, ha! Test?! Před snídaní, během oběda i po té co se zešeří, Vaši osobnostní integritu lehce prověřím.“

-„Kdo jste to tady sehnal? Pálenka s drobných švestiček. Sázejte to blahořečený Nejvyšší, sázejte.“

-„Á, jedna šťopička pro mě, jedna pro Vás.“

-„Lup trpaslíčka do sebe!“

-„Á, ještě, Kapčo, do dalšího údu, ať nám nejdou oči šejdrem. Teda jestli tohle letecké palivo někdy potkalo švestky, tak jsem ďábel, antikrist a falešný prorok v jedné osobě.“

-„Nevadí, Nejvyšší, sázejme trpaslíčky, sázejme!“

 

-„A tys kdo, kreaturo, odkud ses zjevil, brouku Pytlíku křížený mandelinkou bramborovou?!“

-„Jsem Bill, Rudý Bill, cožpak mě nepoznáváte?“

-„Kde by ses tu vzal, troubo, že Nejvyšší?“

-„Ha, ha, Rudý Bill, šoustej elektron kapesníkem. Víte o někom takovém, kdo by tady byl přítomen, Kapčo?“

-„Ne, ale on opravdu vypadá jako Rudý Bill po úplavici.“

-„Bille, když už jsi tady, dáš si přeci panáka, kopni ho do sebe, ty ublinkaná řípo.“

-„Pánové, kolik vás je, čtyři nebo pět? Chytneme se v podpaždí nebo jak to kdo máte, a zatančíme pár pozemských tanečků, původem z Podkarpatské Rusi. Pěkně dokolečka, dokola. A jedem!“

 

-„Sakra, teď ani nevím, jestli jsem před odletem dal oběma správné instrukce a zdali vůbec. Hmm, nějak mi vypadlo jemné předivo souvislostí, vypařilo vědomí pofidérního jsoucna, a ani nevím, kdo vlastně jsem. Nikdo? V ničí Zemi, v prostoru, který neexistuje? Jsem nikdo a jsem i vším. Aha, jsem Nejvyšším. Hmm, chtělo to počastovat oba nezbedníky pořádným kartáčem. Ale když oni jsou jedny z mých nejstarších dětí. Za to, že první je poloblb a ten rudej blbcem z druhé půlky, nemohou. Hodně štěstí, Pánové!“

 

Špagetizace aneb modrá jako oranžová – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Únor 10, 2011

(Kapitánovy děsivé sny)

Ještě naposledy, než polokoule našich kukaní nadobro zapluly do nitra kapsle, jsem na molu zahlédl Mattonku, skauty od Bobří řeky, jak nám mávají, menší a menší, aby všichni vzápětí zmizeli za okrajem. Nechápu, proč Michaelová stála na hlavě, ruce složené na prsou a zlostně koulela očima? Možná si nějak nešikovně přilehla tykadlo uprostřed čela nebo co. Co jiného ovšem očekávat od bláznivé felčarky, že? Světlo přestalo pronikat z vnějšku a kapsli zalila temně oranžová. Křesla v průsvitně fialových polokoulích na šťopičkách vypadala i s námi jako kousky ovoce čekající na kosmického barmana, který nás zalije nějakým pořádným chlastem, abychom mohli tesknému obličeji černé díry zazářit v ústrety široširým úsměvem, tak jak to správní šoumeni a hvězdy dělávají. Vznášeli bychom se v šampusových sklenicích nacucaní lihem, pěkně i s nafukovacími křesílky, lehce se odrazili od jednoho ke druhému břehu, občas se potopili celí a tak. Samozřejmě by se nejednalo o šampaňské, ale o zatraceně dobrou whisky a vedle by tryskaly malými rezervoáry oddělené fontánky Fernetu, barevně doplněné probublávajícími stroužkami vodky. V šampaňském si správný kosmonaut myje akorát koule, pokud nějaké má, a slivovicí masíruje klouby, především kolena, pokud nějaké má! Průhledné poklopy přesně dosedly k pružnému lemu obou kokpitů. Můj pohled spočinul na Billově odulé tváři za sklem. Snad už ztratil vědomí a vypadal mimořádně vyžvejkle. Sedadla pevně obemkla naše tělesné schránky a místo alkoholu začala prostor vyplňovat oranžová hmota konzistence gelu, či šampónu na vlasy i s onou typickou vůní banánových mandarinek, se spoustou různě velkých bublinek, které díky prolínání světla na mikroskopicky tenkých stěnách, měnily barvu podobné bezhlučnému ohňostroji na karmínové obloze, nebo jen na okamžik ulpěly v prostoru a zářily temnou červení jako baňky na stolním vánočním stromku pro sedm statečných trpaslíčků bez Sněhurky. Sněhurka je tuze mazaná, vařit neumí a sama sní příliš mnoho jablek, která by se dala beze zbytků proměnit v líh. Proto je velmi záhodno čerstvou Sněhurku vyudit na horší časy, nebo ještě lépe, uchystat z ní škvarky, výtečné na chleba i na koláče. I když koláče s pravými českými pravidly pravopisu chutnají skvělé po olivách, zvlášť posypané háčky a čárkami. Onehdy je ve žluté dodávce rozváželi po sídlišti tři mužíci v zelených montérkách a křičeli: Bez práce niesů koláče. Kdo by si myslel, že nesou koláče, by se asi hodně pletl. Nic vám nedali a ještě vás okradli o pracně vydělané mozoly za nehty. Samozřejmě každé malé dítě ví, že to byli ti čisto-rucí lumpové z Calverova gangu, kousek od mexické hranice. Padni, komu padni. Sám čtverák Calvera měl zálusk na Sněhurku, ale přišla mu moc nóbl, tak někde od Indiánů sehnal za dobrou cenu mexickou dívku jménem Felína, která ovšem byla původem Ruska, dokonce se prý tradovalo, že je to dcera strážce Zimního paláce a sajgy tatarské. No, ona Vám byla opravdu nějaká divná. Místo slepic chovala na dvorku tučňáky, ve stájích polehávali mroži a na psím řemínku za sebou tahala obrovskou hnědou žábu. Calvera ji velmi miloval, ale ne tolik, jako svoji sestřenici-opici jménem Tequilla, odkudsi z nitra amazonského pralesa. Pokud neloupil, nebo nepil s Tequillou v barech na předměstích, občas i v centru Mexico City, hrál doma s chotí ruskou ruletu a taky někdy plžili v posteli. Narodily se jim čtyři vousaté děti, snad díky pití Tequilly, která se vyrábí z kaktusů, jak je ostatně všeobecně známo. Syny pojmenovali Masox, Masaryk, Masopust a dceři dali do vínku jméno Jitrnice Luiza. Nebyl by to čtverák Calvera, aby neměl dalších sedm dětí s opičkou Tequillou. Ano, aniž by to sám nebožák věděl, právě on byl otcem sedmi trpaslíků, které vždy po narození zatratil a přikázal konkubíně své, čerstvě narozeného, sádrového kýče uložit do lodičky z krabičky od sirek, či plechovky vod olejovek a poslat po proudu řeky neznámo kam. V krabičce od sirek to celkem šlo, ale představte si ležet v pixli zatuchlé rybinou, kdesi uprostřed Rio Grande pod žhnoucím sluncem a nálety much, které kromě toho, že vás očumují, na vás navíc serou a některé vám dokonce sprostě nadávají. Čemu štěstěna nechtěla? Ránou osudu jim vždy ve slabé chvilce do cesty přivedla Sněhurku, která se tou dobu ještě jmenovala Helada, vlastně ji oslovovali Heda a občas Bedřichu a tím je zachránila. Tak trpaslíci rostli a rostli pod vzorným a vlídným dohledem Sněhurky-Helady, spolu s ostatními vesničany v pueblu, jež považovali za rodné, hospodářským dobytkem, koňmi, mulami, hlodavci a jedním darovaným klokanem od pasáků klokanů z divno-země, kousek od Arktidy nalevo. Neštěstí nechodí po horách a tak jednoho dne vesnici přepadla Calverova banda otrokářů. „Budete odvádět desátek z úrody obilí a kukuřice, zlato, každou druhou pannu a pracovat zadarmo přesčas, jako v českých nemocnicích a na farmách! Tu vystoupil nejstarší z trpaslíků, měl tváře prachem šedivý a oči zuřivého pudla, měl divný jméno mazlivý, on jmenoval se Šmudla (anglicky: Shain) a toho zatracenýho šukače slepic v brejlích (anglicky: chicken fucker with glasses) oddělal. Bárta! Teda…Basta!

http://www.youtube.com/watch?v=Htli7MvJyTQ&feature=related

Velké blé aneb co je v lihu se nezkazí – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Leden 27, 2011

PRJ

Spolu s Michaelovou jsme nacpali Billa do kapsle. Kdo by čekal, že se ozve nějaké tvrdé, bum, je na omylu. Jednak je vnitřek měkký, vypolstrovaný a navíc se hmotnostní poměry Ruďocha mění, spolu s jeho stavem. Od váhy přejedeného mamuta, po lehkou roztřesenost rosolu na nedělním pudinku. Jakým vývojem dospěli Bauti k podobném anomálii v rozložení vlastní váhy, zřejmě podle nálady, ví snad jen Nejvyšší. Ještě rozdováděná a stále opilá Michaelová byla pevně rozhodnutá vetknout Billovi do želatinové palice pár svíček a kolem čela nastříkat šlehačku, či snad dokonce nebohému opilci ukousnout kus hlavy. Snad unesená směsí feromonů, šarmem příslušníků jednoho z nejstarších pohlavně se rozmnožujících druhů v nekonečném kosmu, zaškobrtla a přímo po tykadle, dopadla na dno kukaně, mezi obě oválná sedadla, které budou naším korábem, domovem, prenatálním lůnem, prvním i posledním útočištěm na naší cestě do nitra černé díry. Vstříc dálavám nevědomí, nerovnému zápasu skutečnosti s jejím stínem.
Vějíř hvězd rozevřený do tvaru trojúhelníkové hlavy kudlanky nenažrané, věčně dychtící po bílkovinách, stravě, energii, s kusadly nekonečně zaostřenými, přesnými, jako údery špiček gymnastky tlumené dřevěnou kladinou.
Taková je prázdnota!
Tak smrdí kosmický prd!
Zapomnění neexistuje. Ulevte si, jak je libo.
Dost blbých keců.
-„Michaelová, nechte Billa na pokoji, vylezte z rakety. Koneckonců znáte své povinnosti? Mám vám je připomenout? Jste vrchní zdravotnice na X97 a šéfem jsem tady já! Jste sabotérka, najatá ochotnice, neschopná, falešná a blbá jak hadr. Nechte Billa na pokoji. Děkujeme, odejděte! Chcete ještě něco, vzpurná felčarko?“
-„Žertujete, Kapitáne? Jsem rozená občanka planety Manta Birostris, největší známé léčitelské planety a nositelka řádu Fialového tílka a playmate vydání sedmého buřta. Ano!
Nikdy jste nebyl můj Kapitán, i když vaše podobizny visí v kabinetech a po chodbách. Bojujete proti vetřelcům z Namysla a sám jim asi nevědomky vzdáváte hold. Asi, asi. Jak Vám mám věřit? Co I. P. Pavlov, co jeho psi? Co ta Zelená kočka? Není to Vaše práce? Vždy jsem Vás obdivovala a nikdy Vám nerozuměla. Tak jste to chtěl? Shlížíte se v oparu vlastního ega. Milujete svůj obraz a nechápete, že to zrcadlo je křivé?  Křivé! Děkuji, odcházím, hlupáku z hradu! Vy palice, kulatá, mírně odulá, já básním jako dýně piškula. Blééé…“
-„Přeskočilo Vám, Michaelová? O čem to mluvíte? „
-„Nevím!? Sory, fakt ne! Asi nějaké interference odposlechů modré planety.“
-„Pevně doufám! Dobře, dobře. Brr, tam musí být hnusně.“
-„Kapitáne, proč se nemohu rozloučit s Billem, vždyť je tak sladký?“
-„Dyť jste mu chtěla ukousnout hlavu?“
-„No a?“
-„Můstku, odsajte doktorku na startovací rampu a započněte odpočítávání.
-„Kapitáne, Michaelová transportována vně obalu, stojí na rampě, ale není úplně sama, kdo se chtěl rozloučit. Je tady Mattonka s dárkem pro Vás a další delegace skautů od Bobří řeky.“
-„U Nejvyššího, dejte všichni pokoj!“
-„Posléze, Kapitáne, transportujeme děti a Mattonku k do kapsle.“
-„Kapitáne, tady nesu cestovní čip. Máte tam nahrané kuchařky, včetně Nigely, jak kuchá snídani jen ve spodním prádle a kupu vašich oblíbených songů. Stejně si myslím, že ji cpou do korzetu, aby přes cecky nebylo vidět jakou má velkou prdel. Ha, i Michaelová si to myslí!.“

Zdravíme, my skauti od bobří řeky
Vás i Billa, který snad zrudl vzteky
Koukněte, máme vousy z dětské kaše
Sny, ty vám nešlohnou, jsou jen Vaše!
A nyní…: Opravdová báseň-píseň:

Usínám a chtěl bych se vrátit

o nějakej ten rok zpátky,

bejt zase malým klukem,

kterej si rád hraje a který je s tebou.

Zdá se mi, je to moc let,

já byl kluk, kterej chtěl

znáti svět, s tebou jsem si hrál.

Vrátím se a chtěl bych rád

být s tebou, zavzpomínat,

mám tu teď, ale zprávu zlou.

Suchá hlína tady,

bez kvítí, bez vody,

já na ni poklekám,

vzpomínkou pocta se vzdává.

Loučím se a něco však

tam zůstalo z těch našich dnů,

já teď vím, věrný zůstanu.

http://www.youtube.com/watch?v=0oqU0NModSQ