Možná přijde i JXD

NEBE, PEKLO, RÁJ 3 – Vladimír Ondys

Posted in RÁJ - Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Srpen 22, 2010

3

Automobil s mužem a psem zastavil před domem. Muž se opřel o sedadlo a zavřel oči. Klouby rukou svírajících volant zbělely. Muž uslyšel hlasy dětí i jejich smích. Ve vzpomínkách uviděl tři dívky oddělující se od hloučku u laviček kolem pískoviště a běžící vstříc jinému muži. Mnohem mladšímu. Bouřlivě se s ním přivítaly a opět odběhly. Neměl odvahu vystoupit z vozu, ale věděl, že to musí udělat. Jednalo se o pouhou projekci dávných prožitků bez možnosti cokoli změnit. Ale snažil se oddálit realitu samoty a smutku z bezcitně neúprosného plynutí času. Znenadání cítil vlhký dotyk na tváři. Otevřel oči. Pes s vyplazeným jazykem z hrozivě vypadající mordy ho pozoroval s vyzývavým pohledem a jako by se usmíval. Opět drcl čenichem do jeho tváře. Nabádal ho k rozhodnějšímu jednání.
Vystoupili z auta a muž si uvědomil, o kolik stromy povyrostly a jak málo se změnilo okolí. Ze zavazadlového prostoru automobilu vyndal kufr a se psem po boku zamířil k domu. Jména na zvoncích většinou působila cize a anonymně. Několik znal a jedno z tlačítek stiskl.
„Kdo je?“ ozval se v reproduktoru hlas ženy, odlidštěný přístrojem.
„To jsem já, paní Heřmánková, potřebuju klíč od svého bytu.“
„Okamžik.“
Bzučák zámku zanaříkal kovovým zvukem.
Vstoupil do chodby domu a schránka na dopisy s jeho jménem přetékala reklamními letáky. Minul ji nevšímavě. Nebyl zde mnoho let a nevěděl o nikom, kdo by mu měl napsat na zdejší adresu.
Dveře jednoho z přízemních bytů se otevřely a v nich stála stará žena. Nedůvěřivě si ho měřila a pak spráskla ruce.
„To jste vy? Vůbec bych vás nepoznala…“
„To vypadám tak hrozně?“
„Ne, ba naopak, ale hodně jste zešedivěl.“
„Měním se ve vlka samotáře i vzhledem, paní Heřmánková…“
Vyšla mu v ústrety a chtěla mu podat ruku, ale zarazilo ji varovné zavrčení.
„Fuj, to jsem se lekla. Co to máte za obludu, vůbec jsem si ji nevšimla?“
„Je to můj nejlepší a nejvěrnější kamarád.“
Řekla: „Aha.“
Její výraz prozradil, co si myslí o jeho slovech. Okolním lidem připadal často podivínský a neuměli si ho zařadit do svých škatulek.
Pozpátku nacouvala do bezpečí bytu před evidentně čtyřnohým zabijákem a najednou nevěděla co s klíčem, který sundala z háčku u dveří.
Její zmatek vyvěrající z četby bulvárního tisku muži přišel k smíchu. Řekl: „Sedni!“ A na okamžik měl pocit, že stará žena usedne na podlahu, i lidé by z ní mohli jíst, ale předehnal ji pes.
*(S pořádkumilovnými našinci je někdy legrace. Kdosi rázně zavelí a oni se bezmyšlenkovitě posadí na zadek navzdory vysokému věku, kdy by měl už každý vědět, že to je hloupé, naprosto zbytečné a neomluvitelné před vlastním svědomím.)

*Na základě lektorských posudků inteligentních čtenářek doporučeno vynechat! 😆

NEBE, PEKLO, RÁJ 2 – Vladimír Ondys

Posted in RÁJ - Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Červenec 13, 2010

2

Muž se psem putovali městem v automobilu. Nebyla to projížďka nazdařbůh. Muž vyhledával různá místa s určitým cílem a postřehy svěřoval svému psu. Vzpomínal na minulost a konfrontoval ji s přítomností. Bez hořkosti komentoval film natočený před mnoha lety a uchovaný ve vzpomínkách, ale nic z toho už intenzivně neprožíval. Život ho odnaučil bezmyšlenkovitě podléhat pocitům snad i proto, že měl odvahu prožít ho naplno a hodně riskovat. Necítil se nikomu zavázaný a byl samý šrám s touhou splnit slib, který si kdysi dal, ale zatím netušil, kde by měl začít.
Na závěr okružní cesty se zastavili u dlouhé šedivé zdi ve staré zástavbě, sousedila s průmyslovou částí města. Ohavná zeď se šedivou omítkou, nyní místy opadanou až na cihly a pomalovanou sprejery, stála mezi stejně ohavnými domy. Před mnoha desítkami let byly obydlené střední vrstvou původních obyvatel a krásné v secesním slohu, nyní opuštěné a vyrabované sběrači kovů. Většinou v nich přebývali narkomani, bezdomovci, potulní psi a potkani. Vysloužilé prostitutky si do nich vodily klienty, kteří je vyhledali cestou z hospody, a celé okolí zapáchalo lidskými výkaly. Muž vyprávěl psovi, jak před mnoha lety v noci chodil k této zdi a dělal vápnem bílé stříkance i skvrny na šedivou plochu nové omítky. Nepokoušel se psát hanlivá prohlášení, slova jsou jen slova, ale když se cítil nejhůř, šel ke zdi alespoň trochu ji prosvětlit bílou barvou. Následující den někdo nahnal někoho a ten vše přetřel původní šedivou, aby nerozladil soudruhy z městské organizace strany sídlící v protější budově.
Muž tichým hlasem vysvětloval čtyřnohému, že vlastně ani neví, proč se choval tak podivně, snad by se našel důvod jeho jednání v dětství. Jeho otec tehdy v amoku nadšení přetřel šedou barvou starodávné hodiny, aby barevně ladily s novým nábytkem, a už jako malé dítě by nejraději poplival disharmonický hnus jenom zdánlivě kompaktní. Byl z toho velký křik spojený s výčitkami, že si neváží snahy i poctivé práce jiných, a on nechápal podobná slova dospělých. Připomínala syčení páry a drncání kol lokomotivy i dobytčích vozů ve spárách na kolejích. V rádiu tehdy nějaký kozel mečel nesmysly a ženský hlas poděkoval za rozhovor ministru školství, věd a umění. Nejednalo se jen o pitomé nechutnosti, bylo to přímo nejedlé!
Muž vystoupil z vozu a pustil i psa. Zamířili ke zdi a muž na ní hledal nějakou stopu ze své minulosti. Trvalo to dlouho a pes mezitím prohnal kočky v okolních křovinách. Jednu zahnal do koruny třešně a dorážel na ni vysokými skoky. Hluboký štěkot se rozléhal pustinou a přecházel v krvelačné vytí,  tuhla při něm krev v žilách, ale kočka vědoma si svých deseti životů se tvářila nevzrušeně, i když pes vyskočil, zakousl se do jedné z nejbližších větví a drtil ji stiskem silných čelistí.
Muž objevil několik bílých stříkanců zašedlých špínou v puklině jednoho sloupku a spokojeně se usmál. Přivolal psa, ten sloupek nejprve očichal a pak jej pomočil s důstojností sebevědomého jedince. Provedl to důkladně, vítězoslavně si změřil majitele a už se dál nezajímal o nějaký sloupek. Muž se znenadání rozesmál, sehnul se pro úlomek větve, odhodil jej co nejdál a pobaveně sledoval běh psa. Fascinovala ho souhra těla a dokonalý pohyb na doraz možností. Jeho pes nic nepředstíral ani při pouhé hře.

NEBE, PEKLO, RÁJ – Vladimír Ondys

Posted in RÁJ - Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Červenec 8, 2010

Našel jsem v archívech dost starej rukopis a nikdo neposlal příspěvek…

Copyright Vladimír Dědek

autor: Vladimír Dědek

1

Před prodejní galerii přijel automobil. Řídil ho muž celý v černém. Na zadním sedadle si hověl svalnatý pes s velikou hlavou,  dominovaly jí mohutné lícní svaly i dvě tmavohnědé skvrny žíhané zlatem a souměrné kolem očí. Muž se otočil na psa a cosi k němu prohodil. Vystoupil z vozu a nezamkl dveře, nebylo proč. Pes ho pohledem pozorně sledoval, dokud muž nevešel do galerie, pak se opět rozvalil na sedačce. Měli za sebou dlouhou cestu a netušili, že jsou sledováni stínem s pronikavým pohledem.
Muž se zájmem prohlížel vystavené obrazy a mumlal si cosi pod vousy. Většinou odmítavě zakroutil hlavou a pokračoval v prohlídce.
Majitel galerie ho nenápadně odhadoval pohledem. Na první pohled se jednalo o tuctový typ dnešního podnikavce,  člověk nikdy neví, co se od něho dá očekávat, až na detail. Podobná sorta lidí nenavštěvuje galerie a nezajímá se o současné umění. Nedá se na něm nic okamžitě vydělat a jako investice je to ošemetnost sama. Zájem sporadických návštěvníků je pouze o prvoplánové a podbízivé malůvky, kdy dost odbyté řemeslo očividně přetlouká snahu o umění a odráží nesmyslnost doby. Civilizovaný svět směřuje k demenci a barbarství. Podivní kořistníci se zmocnili vůle většiny lidí. Pravdivě vnímají svět už jenom blázni, ale nikdo nestojí o jejich vidění. Vážně uvažoval o tom, že jednou exponáty navrší na hromadu uprostřed haly a pak se nad ní oběsí na lustru imitujícím secesi.
Muž se zastavil před samorostem, výtvarník na něj umístil hlavu Krista vysochanou ze škvárobetonové tvárnice. Ze samorostu trčely zrezavělé a pokroucené hřeby, původně se jednalo o kmen třešně s tvarem písmene Y zmrzačené pilou, aby torzo mohlo sloužit k uchycení šňůr pro věšení mokrého prádla. Hlava Spasitele se přitulila k dřevu a na tváři se zachytila slza. Ve skutečnosti se jednalo o bílou skvrnu po trusu ptáka, pokálel ji těsně před dokončením díla a výtvarník usoudil, že tím umocní jeho výpověď.
Muž několikrát změnil své místo, hledal nejvhodnější úhel pohledu a poprvé přikývl hlavou. Obrátil se na majitele.
„Nikde nevidím cenu. Za kolik je?“
Majitel zakroutil hlavou.
„Je tu pouze na ukázku, není na prodej!“
„Můžete mi dát kontakt na autora?“
„Nepřeje si to. Svou práci už věnoval jednomu venkovskému faráři pro nějakou kapličku a moc dlouho jsem ho musel přemlouvat, aby mi ji alespoň půjčil. Příští týden ji odveze. Stejně o ni skoro nikdo nezavadil ani pohledem. Proč vás zaujala?“
„Před mnoha lety jsem se pokoušel o malování…“
„Pak jste toho nechal?“
Muž neodpověděl. Jenom se pousmál a stále hleděl na Krista.
„Je to až neskutečně silné. Člověk, který tohle dokázal, má cit pro krásu a hloubku.“
„Celý život se živil vážnou hudbou… Mám pocit, pane, že vás odněkud znám.“
Muž pokrčil rameny a dodal, že to není důležité a je to asi mýlka, protože zde nežije. Po majitelově poznámce ztratil zájem o další a zamířil ke dveřím.
„Pro skutečné znalce tu mám dva obrazy od Filly a jeden namaloval Zrzavý…“
Muž s rukou na klice se obrátil.
„Až někdy příště. Přivítal bych kontakt na autora. Zeptejte se, zda by neměl zájem se někde sejít. Těšilo mě!“
Majitel se postavil ke dveřím. Díval se na muže, jak usedá do automobilu,  promlouvá se svým psem a hladí ho po silné šíji. Odkud ho jenom zná? Myslí prohledával fragmenty vzpomínek, ale nenalezl správný. Automobil se za okamžik odlepil od chodníku a jako přízrak rozplynul v pouličním ruchu.