Reportáž Eduarda psaná na volantu č.1

V případě zájmu klikněte na stránku: AUTA v pravém sloupci

 Ahoj, milí přátelé!

 Hned na úvod si dovolím ušetřit práci 747 a rozbor provedu sám: vyjel jsem, jel jsem, čekal jsem, jel jsem, přijel jsem. Tak jsme se zasmáli a teď k vážné práci.

 Znovu vám přináším reportáž z cesty, nevím sám, jestli v tom mám pokračovat i do budoucna. Kdyby se každý z nás rozhodl, že do detailu popíše, co celý týden dělal v práci… –

 V pondělí jsem nastoupil k novému chlebodárci, který do mých požehnaných rukou svěřil bílý (nejhorší možná barva, nejlepčí je stříbrná, to je jasný) Renault Magnum o 480 koňských silách. Schválně nepíšu klišovité pod kapotou, Magnum žádnou nemá. Auto jsem zdědil se stavem tachometru 728 153km, z čehož vyplývá, že minimálně sto koní z proklamovaných 480 je už dávno na onom světě. To však není nikterak na závadu, jedinou nevýhodou je, že do kopců vás budu srát o něco víc, než kdyby tomu tak nebylo. Renault Magnum má mezi šoféry přiléhavou přezdívku- auto špinavých rukou, protože se do něj ručkuje pomocí dvou zvenčí umístěných, většinou tedy nepříliš čistých madel.

 Nyní již k samotné cestě. V Hybrálci jsem převzal již naloženou soupravu kolem 16 hodiny a neprodleně jsem s nákladem jakýchsi žlabů vyrazil- směr Lipsko. Práci mi výrazně usnadnilo to, že jsem první hodinu jízdy absolvoval ještě za světla, protože ošahání si neznámého vozidla za tmy je celkem hororovou záležitostí. Nejde až tak dalece o jízdu samotnou (při té je šumafuk jestli člověk řídí trojkolku, osobák, traktor Zetor, Avii modrej mor nebo kamion) jako spíš o ohmatání si ovládacích prvků. S funkcemi jednotlivých přístrojů, páček, vypínačů a přepínačů vás zevrubně obeznámím až někdy jindy, i když vím, že by vás tuze zajímaly už teď. Ne, opravdu prosíte marně, nemám času nazbyt a těch hejblat je moc, moc, moc! Všechny přístroje byly kdysi samozřejmě osvětlené, ovšem jen do doby, než pobouchaly žárovky. A ty nebyl důvod měnit, protože než to udělaly, řidič se stačil naučit znát auto poslepu.

 V úterý jsem u Lipska bez komplikací složil náklad žlabů (já ne, ještěrka) a přejel jsem 120km do Bad Scmiedbergu (Chemnitz), kde jsem naložil pozinkované konstrukce určené do Holandska. V B. Schmieddbergu se stalo něco velmi zajímavého, co se může přihodit jen v DDR nebo i kdekoli jinde. Přírodní úkaz. Během dvaceti minut zalezlo slunko a nakydalo po kule sněhu. No jo, Monday, jako bych Vás slyšel. Tak teda po kotníky, spokojenej? -)

 DDR moc nemusím (šéf se zapomněl zeptat), mimo dálnice je hustě zabydlená a protkaná úzkými klikatícími se silničkami. Nepamatuju v této zemi fůru bez objížďky. Unikátem byla objížďka objížďky, to jsem zatím zažil jen zde a v Polsku.

 Samotná cesta do NL proběhla bez příhod. Jen na Aachenu, kde jsem kupoval holandskou (pro celý Benelux je stejná) dálnici, se mi přihodilo menší nedorozumění. V době kdy jsem nejezdil, změnili Holanďané systém, místo známky stačí mít u sebe kvituj o zaplacení. Během deseti minut, kdy jsem se od obsluhy terminálu známky vehementně dožadoval, mohl jsem se od chlapů stojících ve frontě za mnou naučit slovo čurák v patnácti jazycích, ať nežeru. Jelikož slovo trapas jsem já vynalezl, nečinilo mi při odchodu sebemenších potíží obdarovat tu bandu šulinů zpupným, pohrdavě- výsměšným pohledem. To jen pro pořádek, aby si nemysleli!

 Jelikož se navigace po celou cestu nedopustila zásadnějšího podrazu, nenapadlo mne podezírat ji z nekalých úmyslů ani před Itterenem (Maastricht), metou zmíněných konstrukcí. Bezmezně a bezelstně jsem přístroji věřil i přesto, že silnice se začala velmi rychle zužovat, kulaťáky (kruhový objezd) zmenšovat svůj průměr a s kapitány lodí plujících kanálem několik málo metrů ode mě jsme si hleděli z očí do očí. O kvalitě přístroje jsem začal pochybovat ve chvíli, kdy protijedoucí osobáky byly nuceny uhýbat na chodník. Když zmizel i ten a auta musela začít couvat, pocítil jsem značný neklid. Polní cesta, na kterou mě navigace tvrdošíjně vedla, stala se na chvíli vysvobozením. Byla totiž celá jen a jen moje. Po několika zatáčkách na úseku asi dvou kilometrů se v dáli několikrát cosi pozinkově zablesklo. Ano, milí přátelé, byly to ty samé konstrukce, jaké jsem měl naloženy na návěsu. A já měl vyhráno. NAVIGACE JE SKVĚLÝ PŘÍSTROJ! A to hlavně pro cyklisty a pěší turisty. Ze staveniště jsem po složení nákladu vyjel na silnici širokou jako D jednička, po které jsem mohl pohodlně přijet, KDYBY…

 Z Itterenu jsem popojel asi 40 km zpátky k Aachenu, kde jsem čekal na nějakou práci směrem domů. Někteří možná nevíte, že žijeme v době ekonomické krize. Já už to vím, neb jsem čekal, čekal, čekal a čekal. I to mělo některé klady: 1. dieta utěšeně a bezpracně narůstala, 2. měl jsem dostatek času vytvořit následující seznamy, každý by hustě zaplnil A 4: a) seznam závad na vozidle, b) seznam chybějících předmětů (ostrý nůž, uchošťoury, šampón, plyšový medvěd Bruno…), c) seznam chybějících předmětů pro šéfa (náhradní žárovky, lopata a koště, náhradní motor…) 

 Nakládky jsem se dočkal v pátek v 10 hodin. 120km od Aachenu byl pro mě u Venla přichystán náklad něčeho, co vám nesmím prozradit, je to moc drahý, do Vídně. Po skoro dvoudenním půstu jsem byl do práce nažhavený jako drak, takže se ze mne stal až do 21 hodiny, kdy jsem to před Rozvadovem zapíchl, král německých dálnic. Nepředjel mě nikdo (až na jednoho Slovince, jel jako prase, dobytek jeden úchylná, nechápu, kam tak spěchal), republiku jsem v tomto ohledu reprezentoval líp než Bauer s Koukalem dohromady. Ráno jsem po 6h vypálil a teď jsem doma. Vysprchovaný, oholený, přežraný, s rodinou a s vámi.

 

Čekání na Obamu

Od Yardy Pichlíka

The Filharmonic House – IvanaM.

Venovano Pivoskovi – chlapovi jak se patri a milovniku hospod a pivecka…….s uctou I.M.

 Prijela za mnou zase kamaradka Eva. Je to Ceska, pochazejici nekde od Plzne. V CR vystudovala nejprve zurnalistiku na Karlovce, pak neco jako management vytvarneho umeni nekde v Jiznich Cechach. Nejakou dobu zila v Praze a delala napriklad take nejake scenare pro Prima varecku. Nakonec to vsecko zabalila a odjela do Britanie, presneji receno do Walesu, jako takova au-pair pro jednoho stareho pana. Chtela se naucit poradne anglicky. O tom bude ale rec jindy.

 Tak tedy Eva prijela v patek odpoledne a jak jinak, dosti se povidalo a obcas pilo. Slo se na ruzne vychazky po meste, nebot tady je skutecne na co koukat, taky jsme se setkaly s jednou mou mistni anglickou kamaradkou, Tinou, no a tak nam celkem vesele probehla v podobnem duchu taky sobota.

 V nedeli jsem ja uz mela vseho toho slaveni az po stareckovo a nejradsi bych se valela doma. Jenze ne tak Eva. Ta ma paru jako lokomotiva. Takze znova oblect, namalovat si lepsi oblicej na tu obvyklou zvadlou masku a vyrazit. Ale kam? Tak v tomto bode mela Eva jasno okamzite. Ona je totiz typ ktery, kdyz se nekam dostane, vsecko proleze a prosmejdi. Naprosto metodicky si o tom miste sezene vsecky informace a neskutecne dlouho je v te sve chytre hlave pak uchovava. Ma nesmirne vykonny mozek, podle ktereho je ten muj jen lina lemra odmitajici spolupraci. No jo, vsak uz je taky chudak ponekud starsiho data a dlouho po zaruce. Takze ani reklamovat by se nedal.

 Nuze tedy, Eva prompte navrhla aby se slo do Domu Filharmoniku, ci-li The Filharmonic House. Uz tam byla nekdy drive, pri jine navsteve Liverpoolu, kdy si pote, co jsem ja nekam odjela, prolezla pekne po vlastni ose vse, co se ji jevilo zajimavym. Eva je gurman a tudiz ma rada dobre jidlo, piti a tim padem i hospody a podobna zarizeni. Tento dum Filharmoniku ji naprosto uchvatil jednak svym krasnym interierem, predevsim vsak tim, ze tam servirovali naprosto bajecne cibulove krouzky a taky ceske pivo. O nem bude jeste rec pozdeji.

 Cibulove krouzky jsou v Britanii oblibena lahudka, jakou dostanete prakticky vsude tam, kde je k dostani tradicni anglicka kuchyne. Ta skutecne existuje a neni zdaleka tak fadni jak si my cesi nekdy myslime. Jiste se neda srovnavat s kuchyni francouzskou, lec tomu se nemuzeme divit. Britske ostrovy jsou preci uplne jine, nez zirna, slunna krajina francouzska a tezko tu tedy mohl vyrazit takovy gejzir kulinarskych napadu jako ve Francii. I tak se vsak daji v britskych kuchynich najit veci nejen pozivatelne, ale dokonce i vyslovene dobre. Coz si zaslouzi, nekdy pozdeji, samostatnou kapitolu.

 Ted jen kratky popis cibulovych krouzku. Jsou to kruhy nakrajene z vetsich cibuli, obalene v testicku a prudce vysmazene v oleji. Daji se vsak take pect v troube. To pro ty, co nemaji radi smazena jidla s prilis vysokym obsahem tuku. Testicko muze byt ruzne ochucene, nakorenene, nebo taky obohacene krupavou panadou. Nekteri lide voli radeji cibulove krouzky jen tak obalene v mouce. Daji se samozrejme koupit jako polotovar a rovnou pak hodit do fritaku, pripadne na plech do trouby. V mnoha podnicich si je vsak kuchari delaji radeji sami a jsou tedy pekne cerstve. To byl pripad Domu Filharmoniku.

 Ten se nachazi tesne u mestskeho centra, naproti jedne z liverpoolskych koncertnich sini, ke ktere patri take jedna z umeleckych skol mesta. Je jich tu prehrsel. Jakoz i ruznych jinych skol vsech moznych i nemoznych oboru. Je to zcasti mesto studentu. Dum filharmoniku pochazi z konce 19.stoleti, jeho vnitrni vybaveni je secesniho razu a temer vse je puvodni. Na jeho vyzdobe a architekture se podilely slavne rodiny McIntoshu a McNairnu, ktere pochazely ze Skotska, jmenovite z Glasgow. Svou bohulibou cinnosti ve prospech mesta se zaradili mezi mistni pametihodne obcany a jsou zde velmi znami. Puvodne to byly dve sestry McDonaldovy, z nichz jedna si vzala pana McNairna a druha pana McIntoshe. Obe rodiny byly bohate a meli intelektualni zajmy, jakoz i vkus a cit pro umeni. Podileli se take na mnoha mecenasskych projektech, jak byvalo ostatne u bohatych lidi te doby celkem normalnim zvykem. McNairnovi se pozdeji prestehovali do Liverpoolu, ktery si ocividne zamilovali a pomahali jej zuslechtovat sec mohli. Pani se navic venovala vychove a vzdelavani chudych divek a zalozila zde nejednu skolu, pricemz se i aktivne ucastnila vyucovani. A to v mnoha na svou dobu pro zeny pokrokovych oborech. Jeji manzel proslul skvelou architekturou a krasnymi interiery. S Domem Filharmoniku mu pomahal jeho svagr pan McIntosh, jenz byl stejneho zalozeni a ve svem oboru to byl skutecny machr. Obe rodiny mely zrovna vystavu ve zdejsi Tate Galery ve slavnem Albert Docku.

 Daly jsme si tam typicke anglicke nedelni jidlo – sunday roast. Britove jsou narodem nejruznejsich ustalenych zvyku a tradic, z nichz mnohe se stale dodrzuji, ackoli nova doba a priliv mnoha ruznych kultur i nekultur odjinud dela vse pro to, aby nektere z nich zmizely. Bohuzel. Tradicni nedelni pecinka, ci-li roast, si vsak sve predni misto v oblibenych zvycich stale drzi. I kdyz je pravdou, ze zejmena mladsi lide na to jiz tak netrpi a obrovska nabidka jinych kulinarskych zazitku zpusobuje, ze ne kazdou nedeli se k obedu podava tohle tradicni anglicke jidlo.

 Takova typicka anglicka nedele drive vypadala tak, ze kazdy, kdo mohl mit volno, hledel si ho co nejvice uzit. To znamenalo ze muzi se oblekli do kvader a takto svatecne vystrojeni si sli rano, po takove lepsi snidani, sestavajici hlavne z fazoli, opecene slaniny a michanych vajec, klobasek, toastu a peceneho jelita, (black pudding), tipnout na konske zavody nebo fotbal, pricemz pred obedem jeste navstivili narychlo lokalni pub na rohu. Zeny mezitim pekly doma maso a chystaly k nemu vsecky ty nezbytne prilohy, jakoz i nejaky dezert. Decka si obvykle hraly kolem, oblecene v lepsich satech vyhrazenych jen na nedeli, zhusta pritom okrikovany aby se neuspinily. Kdyz pak otec rodiny konecne dorazil, prijemne naladen dvemi, tremi zrzavymi pintami, vse bylo jiz nachystano na stole a on mel povinnost a pravo krajet platky z kusu toho peceneho masa a pridelovat je clenum rodiny na talire. Veskere zbytky se pak peclive uchovavaly a v tydnu se z nich zpracovavala skromnejsi jidla vsedniho dne. Po obede se obvykle hodil trosku slovicek na kanapi v kuchyni, a pak se manzelka i s detmi vzala na chvili vyvencit do toho mistniho pubu, kam tenkrat zeny pres tyden normalne moc nechodily, leda snad svobodne divky. Jakmile se ale kazda vdala, mela pak uz jine zajmy. Zvlaste v dokarskych ctvrtich to takhle probihalo po desetileti. Jenze doba se zmenila. Doky temer zanikly, do domu a zivotu vtrhl vir moderni doby a zije se uplne jinak. Avsak tradice slavneho britskeho sunday roast jeste stale preziva, i kdyz uz jen v mirnejsi, okrajenejsi forme.

 Na jeho pripravu se nejvice pouziva hovezi maso. I v tech nejhorsich dobach se chude britske rodiny snazily vysetrit nejake penize na to, aby si mohly trosku uzit nedeli. Dnes uz tato starost odpada, protoze vyslovenych chudaku tu neni. Maso na tradicni roast si tedy kazdy snazi sehnat co nejlepsi. Neni to problem, britske farmy jsou sveho druhu legendou a ackoli mnohe z nich jen tak tak prezivaji, stale se drzi a zasobuji trh masem vyborne kvality. Jejich hovezi je ponekud jine nez to nase. Ma jinou chut a nasinci muze pripadat zpocatku nezvykla. Kravy tu jsou totiz temer vylucne venku, zivene asi trosku jinak nez ty nase. V Britanii se prakticky neda nekde jet aniz byste po stranach u cesty nevideli pastviny s ovcemi, ci kravami, a take konmi. To je nejbeznejsi pohled z okna auta jaky se Vam naskytne temer vsude. I kdyby to byl jen kousek nejake chatrne zelene, bude se tam po nem potulovat nebo polehavat par krav, ovci ci tam bude postavat nejaky ten obvykle podivne strakaty konik a line prezvykovat uskubanou travu.

 Sunday roast se dela take z veproveho. To je tu asi tak nejmene oblibeny druh masa. Pece se vzdy vetsi, cely kus i s kuzi, ktera musi byt ve finale vypecena pekne do krupava. Obvykle se pak z masa sunda, nakrajeny na kostky a podava jen tem, kdo o to stoji. Pripomina mi to tak trosku nase skvarky. S veprovou peceni se vzdy podava jablecny sauce. Tady ma totiz kazdy druh masa svou vlastni spolecnost, tak rikajic primo bratrance, kteri putuji na talir s nim a dotvareji tak vyslednou chut pokrmu. U hoveziho je to klasicky horseradish, tedy kren. Obvykle v mirne smetanovem nalevu. A tradicni, nezapomenutelny, veleslavny yourkshire pudding. To je vec pro cecha ponekud neobvykla. Je udelan z neceho jako listkove testo, vypecen do tvaru misticky a s nasim pojetim slova “pudding“ nema obsolutne nic spolecneho. (Anglicke slovo pudding se casto pouziva k pojmenovani dezertu vseobecne a ani zdaleka to nemusi byt neco pudinkove konzistence). Stava na maso se pri spravnem zpusobu servisu lije prave do teto misticky z testa, ackoli maso se ji mirne preleva take. Aby melo jiz na pohled ten spravny glanc.

 Mnohem vice nez veprove je oblibene turkey – ci-li kruti maso. Na roast se pouzivaji cela prsa, vetsi kus, ktera se pecou i s kuzi pekne krupave dozlatova, obvykle navlecena v takove specialni sitce, aby maso drzelo pri sobe a mohly se z nej pozdeji krajet kompaktni platky. Britske turkey je jedna z nejlepsich veci kterou jsem tu potkala. Britsti krocani a kruty z tech lepsich chovu ziji podobne jako jejich pribuzni z celedi skotu temer zasadne venku, ziveni pokud mozno co nejvice prirodne. Samozrejme se sem vozi i maso z velkochovu, obvykle polskych, nebot tento typ chovu zvirat na maso se v Britanii nikdy masove nerozsiril, ale to ted nechme stranou. Vyplati se priplatit si a koupit si produkt z volneho chovu. Tak tedy spravne upecene kruti maso je jak mandla, jak rikavala moje mati a na jazyku se jen rozplyva. Nadherne voni a jeho vyhodou je, ze neni vubec tucne. Pri spravne uprave vsak nesmi byt suche, nybrz spravne stavnate. Hodi se tedy i pro lidi kteri jsou momentalne na dietach. Tradicni spolecnost mu na taliri tvori jednak stuffings – v troube pecene male kulicky usoulane ze specialni mouky, ochucene jemne nakrajenou cibulkou a salveji. To je ta nejobvyklejsi varianta. Existuji jeste v nekolika jinych provedenich a vsude v obchodech se na ne prodavaji predpripravene smesi, ci jsou k dostani jiz hotove pro kuchare a kucharky kteri umi udelat tak jedine caj.

 Dalsim nerozdilnym spolecnikem jsou jim pigs in blanket, (neco jako prasatka v zupanu), ktere ja osobne muzu taky a dost. Jsou to miniaturni, dobre korenene klobasecky, velikosti asi tak prstiku novorozence, obalene jednim z mnoha druhu prave, bajecne anglicke slaniny zvane streaky bacon. To je ta, ve ktere se pruhy libove, nacervenale slaniny stridaji s bilymi pruhy tuku. Kdyz se to pece voni to tak, ze clovek nema sanci dodrzet sva dobra predsevzeti a opet si jednou rekne, ze jeste dnes se tedy najim, a od pondeli zase ta dieta, uf….Ta vune a chut Vam proste zlomi vuli. Stuffings moc nemusim ale v kombinaci s tim lahodnym turkey a miniprasatky v zupanku je to rajska symfonie neresti z obzerstvi.

 Na sunday roast se pouziva take lamb, tedy jehneci maso. Jak pak ne, to je zde maso velice oblibene a krome mne to ji asi kazdy. Ovce jsou snad nejrozsirenejsim zviretem v zemi, nepocitam-li ptactvo nebeske, psi a kocky, a i kdyz uz neni jejich chov zdaleka tak vyhodny jako snad drive byval, patri naprosto nedilne k razu britske krajiny. Ovci farmy dnes zhusta funguji tak, ze minimalne jeden clen rodiny dela nekde jinde nez na farme, zajistujic tak trosku jistoty aby bylo dost penez na placeni vsech uctu. Je to nekoncici drina a starosti a ani s nejakymi temi vyhodami z EU na tom nejsou britsti farmari zdaleka tak dobre jak si my cesi casto myslime. Ti lide se toho vsak stale nechteji vzdat, protoze mnohe ty farmy vlastni jejich rodiny dlouhe, predlouhe roky a jejich zanikem by do nenavratna odesel notny kus te lepsi britske historie. To si tady lide velice hlidaji, v tomhle smeru jsou z naseho pohledu dosti velci nacionaliste. Nebo lepe receno vlastenci. Tak tedy lamb je maso tmave barvy, obvykle mirne prirodne spikovane tukem, nekdy vice tucne, a jeho obvyklou a nedilnou soucasti pri podavani je mint sauce – matovy sos. Prave tady, na tehle specii, se vidi zvlastnost britske povahy, ktera se naprosto jasne odrazi v mnoha prazvlastnich pokrmech a kombinacich, ktere v teto podivne zemi muzete najit. Mint sauce je neco jako tmave zelena, odporne vyhlizejici hmota, nekdy zabarvena az do cerna, kterou si kazdy, kdo ma o to zajem, kydne vedle toho masa. Ja jsem vzbudila udiv nejdrive tim, ze jsem naprosto otevrene priznala, ze mi lamb smrdi a nejim to. Pak taky tim, kdyz jsem prohlasila, ze matu dokazu stravit a pouzit jen v paste na zuby. Bylo z toho diveni a myslim, ze to tak uplne nepochopili dodnes, lec respektuji to.

 Tim jsem tedy vyjmenovala vsecka masa uzivana na sunday roast plus jejich obvykle spolutrpici na taliri. Zbyva ted uz jen dodat, ze se k tomu vsemu podavaji jako priloha jeste i ruzne upravene brambory – klasicky by mely byt mirne nakorenene, poolejovane a pecene, a pak taky zmet dusene ci varene zeleniny jako mrkev, zelene fazolky, kvetak, brokolice. To je asi tak ta zakladni sestava. Pak take vec, co se jmenuje suede – neco jako zluta repa. Mne to chutna i syrove coz je tu nevidana vec a predmet staleho udivu. Muze tam byt i pastinak, ktery je u nas v CR ponekud opomijenou zeleninou, zde je vsak velmi oblibeny. (Delaji se z nej skrabkou i takove jakoby delsi hoblinky, ktere se pak smazi ve fritaku a sype se to treba na steak. Je to moc dobre i kdyz trosku nasladle). Tradicni sunday roast nabizeji mnohe puby i lepsi restauranty, obvykle v nejake vyhodne cene ke sdileni pro dva, nekdy i s nejakym tim drinkem zadarmo jako pozornost podniku, aby pritahli zakazniky v lenivem nedelnim dni. Vyzkouseli jsme to po ruznu jiz mnohokrat, vzdy to bylo trosku jine a vzdy vyborne.

 V Dome Filharmoniku to bylo v onu ospalou nedeli velmi prijemne. Venku bylo typicky chladne anglicke predjari. Obcasne zakmyty ostreho severskeho slunce byly v pristi minute stridany prudkymi poryvy studeneho vetru s destem z blizkeho bourliveho irskeho more. Nakonec se cele nebe zatahlo uplne do sediva a drobne a vytrvale mrholilo – it’s been pissing, jak se tu lidove rika. (Chcalo). Vevnitr vsak bylo prijemne a utulne. Oaza tepla uprostred zivlu bojujicich spolu o nadvladu nad timto kusem skaly trcicim osamele z more. Obsluha byla skvela, mile pratelska, jak je tu ostatne celkem obvykle. Vsude tam hrala krasna romanticka hudba ze 30. a 40.let minuleho stoleti, a jedna z tech sevirek vypadala jako by pochazela primo z te secesni doby krasnych veci a ladnych tvaru. Mela mirne zakulaceny, velmi zensky vypadajici oblicej jaky vidate na Muchovych plakatech, a podobne upravene vlasy. Zbytek personalu, obvykla pestra, liverpoolska smes otevrenych a pratelskych lidi, s kazdym nevazane konverzoval a snazili se nam to tam zprijemnit jak jen mohli. Liverpoolane jsou svym nekomplikovanym, otevrenym a pratelskym pristupem ke vsemu a vsem znami po cele Britanii. Maji tam mnoho ruznych mistnosti ve dvou patrech a muzete si tedy vybrat, kde se usadite. Kazdy dle sve momentalni nalady a rozpolozeni. Kazdy ten salonek ma sve vlastni jmeno podle nejakeho hudebniho skladatele, ktere je zlatym pismenem napsano nad futry vedoucimi do mistnosti. Vnitrni vybaveni jako jsou stolky, zidle, krby, obrazy ci oblozeni je rozmanite, tak trosku jako sesbirane vsude mozne, jako v mnoha jinych anglickych pubech. Temer vsechna okna a vnitrni sklenene prepazky jsou krasne vitrazovane, barevne nesmirne zivym zpusobem, a zaroven s patinou vsech tech roku po ktere tam jsou vystaveny obecnemu publiku. Uz jen ony samy o sobe jsou umeleckym dilem. Vesmes je to vse puvodni, jako ustupek nove dobe jsou tam vsak i automaty na cigarety – ty se zde jinak nez z automatu v hospodach prodavat nesmi, a pak nejaky ten verk na hry, asi pro ty co jsou tim posedli tak ze to nedokazi opustit ani v pubu. No a taky jeden, kde muzete zadarmo pouzit internet. My jsme se sly nejprve najist nahoru do prvniho patra, kde se nas ujala ta divka krasnych zenskych tvaru a miloucke tvare, pricemz drinky nam donasel jeji nemene sympaticky kolega, klucina asi ve stari meho syna.

 Eva samozrejme do nebe vychvalila jejich cibulove krouzky, kterych jsme tam naprosto nevazane spucly spolu s tim hovezim sunday roast tri varky, a tak se mezi reci prislo i na to odkud jsme a vesele se to vsecko probralo. Prahu samozrejme znali a uz tam byli – “very nice town, very nice, lovely“. To je tu uz takovy obvykly folkor. Jak reknu, odkud jsem, temer kazdy vi o co se jedna a bud tam uz byl, nebo se chysta, nebo tam byl nekdo z rodiny ci znamych. Tak jsme se tam nacpaly za nejaky 6.60 na osobu az k prasknuti a pak jsme se odkutalely po zacernalych drevenych schodech zpet dolu, kde Eva pila cesky Staropramen, co tam cepovali a ja sve obligatni vino. Staropramen tam stal 2.70 £ a to znamena ze je to jiz lepsi pivo. Ten jejich Carlisle tu dostanete tak za 1.60 £, maji vsak i jine znacky piva a prakticky v kazde knajpe se jich toci hned nekolik, svetla i tmava. K tomu jeste cepuji i cider – jablecny most. (Muze byt ale i hruskovy). Clovek musi ty etikety dobre sledovat, aby si nahodou neporucil neco jineho. Cider i piva maji totiz na pipach podobny design 🙂 . Ceska piva jsou tu znama a velmi oblibena a nekde je dokonce personal umi spravne natocit – nekteri se to zaleteli naucit do Prahy, placeni svymi zamestnavateli. A tak se spojilo prijemne s uzitecnym…

 Zaborily jsme se tam dole do takovych pohodlnych, tmave cervenych, kozenych lenosek a line diskutovaly o vsem moznem. K barovemu pultu prichazeli z te ciny venku lidi z okoli, aby si trosku spravili chut po horecce predchozi sobotni noci a probirali sve zalezitosti s holkama za barem. Chlapska rec se vesmes tocila kolem fotbalu – jak jinak prave v Liverpoolu, ale prekvapive taky kolem toho, co manzelka a dcera, syn a vnoucata. Tech nekolik zen, co tam postavaly taky, si sdelovalo sve zazitky ohledne jakesi svatby a probiraly saty a ucesy tam pritomnych dam. Takova lina nedelni pohodicka. Toz takove pekne, mile domacke to tam bylo, a my jsme si tam take pekne posedely. Libilo se mi i to, ze nemaji vubec premrstene ceny, a muzete tedy videt i uplne obycejne anglicany z okoli jak ziji o nedeli, kdyz si jdou na ten svuj sunday roast po bourlive sobotni noci nekde venku v city, nebo jen tak na par drinku uklidnit vikendove podrazdeny zaludek.

 At ziji bajecne anglicke puby a vsichni ti mili lide, co se v nich daji potkat.

Jarní jména od Witch

 Nějak mne to chytá každý rok zhruba v tuhle dobu. Možná je to tím, že časně zjara se kdysi rodívaly první otázky, jak že se naše mrně bude jmenovat. Následovaly rozklady, jak a proč má rád kdo to nebo jiné jméno, jak prý opravdu poznamenává nositele, kterak je pro dítě důležité.
 Opakovalo se to třikrát, takže mi zřejmě celé období nějak moc uvízlo v paměti. Možná se kolem nás pouze nakupilo jmenin, až hanba povídat. Třetí (a nikoliv poslední) možností je šíře nabídky osobností kolem nás, vesměs těch nejlepších z nositelů rozličných křestních jmen. Aby ne, když blízkých lidí známe a máme celé davy!
 Jen si vezměte samotný začátek dubna. Nemyslím Apríl, ale Huga. Toho jediného jaksi osobně nemůžu znát, ale setkávám se s ním velice ráda. Miluji humor Hugo Haase, většinu postav, které ztvárnil, hluboké člověčenství…a tak vůbec. Tomu člověku jsem schopná uvěřit všechno.
 Brzy po něm přijde další nositel starých tradic a výrazných vlastností, Richard. Většinou jsou Ríšové originálové z jiné sféry, než já. Míjíme se tudíž jako planety, ale uznale navzájem sledujeme své dráhy.
 Ženskými se zabývat nebudu, protože od dob dospívání jsem se přece jenom víc soustředila na svět mužských a mám v něm tudíž lepší přehled. Navíc Jiřiny, holky do nepohody, už máme za sebou, v dubnu ze skvělých kamarádek svítí jen Marcela a na Jany teprve dojde.
 Aleš, Rostislav, Vojtěch, taky Rudolf se nám tu ještě objevují, ale ty nemám moc zřetelně zaškatulkované, jedna vlaštovka (ani dvě tři) v jejich případě ještě jaro nedělá. Snad jen, že Alešové mi občas lezli na nervy, neb bývají dobří šachisti a mne bralo cokoliv jiného, než věčné prohry. Takže ještě jedna vlastnost: jsou umanutí. Kdepak, Aleše a Lojzíky, ty přežiji jen ve společnosti, kde si (kupodivu) dokážeme skvěle pokecat.
 Duben vrcholí posledním týdnem, protože je svatého Jiří. Buď jsem na ně měla ohromné štěstí, nebo to už tak s těmi hochy a pány bude nějak vymyšlené od přírody, ale Jiříci, Jirkové, Jiřulové a Jiřínkové podle mne vážně patří k nejlepším dílům přírody. Pokud se soustředíme na mužské plemeno, samozřejmě. Jim v závěsu se drží Jaroslavové, poněkud rozvážnější, ale především kluci znamenitých vlastností. Někdy trochu méně zruční a možná trochu smolaři, ale milí společníci.
 Honzové si svou slávu ponechali na červen, ale bylo by krajně nespravedlivé je nezmínit. Jak jsou Jiříci přímí, jsou Honzové koumáci a takoví poněkud skotačiví, otevřeněji lumpačiví. Mne moc nepotřebují, letí na ně houfy ostatních bab. No a čtvrté „jéčko“, Pepíky a Josífky, jsme slavili nedávno. Většinou jsem měla štěstí, že jedinci toho jména prosvítili můj život a zasáhli do něj v dobrém. Ať už strýček, přátelé nebo sousedi. Mají mou velikou úctu, protože se jeden jako druhý museli poprat s překážkami osudu a neshrbení dokážou kráčet dál.
 Ono na tom snad tedy přece jen něco bude. Jména nedostáváme jen podle rodinných tradic, ale také jako připomínku lidí, kteří by nám měli být vzorem, předat nám cosi ze svých schopností. Zároveň jsme měli rodiče dost rozumné, abychom netrpěli splácaninou typu Sandokan Vomáčka.
 Když už všechny opěvuji, znám taky nějaké mizery, náfuky a blbečky? Svět prý zrovínka teď není místem k zulíbání, leckdo by druhého utopil na lžičce vody. Bodejť bych to nevěděla, bodejť bych taková numera neznala!  Ty ale nejmenuji, ty pomíjím, nechávám být napospas plodům jejich úsilí – a zapomínám. Radši zapomínám, jen abych si nevytvořila předsudek a někomu nekřivdila jen proto, že se představí třeba jako – ehm, Jíďa. Ono se stejně ukazuje, že i ten Jidáš Iškariotský nebyl nebo nemusel být nutně takovým, jakým ho ukazují příběhy Nového zákona. Zčásti něco zvoral, zčásti ho k tomu okolnosti (a Boží úmysly, nezapomeňme) dotlačily, kdo to dnes přesně zjistí?
 Dneska máme starostí nad hlavu a věcí, které nám vadí, je strašně moc, hotová záplava. Nač si tedy zamazat nebo přecpávat prostor pro vzpomínky nějakými fuchtlemi, podrazáky, případně trouby nepřejícnými? Lepší je připomenout si u kalendáře pár hezkých setkání, a když to vyjde, ozvat se těm svým blízkým a milým. V období nynějších týdnů mám tedy hlavu plnou pozdravů.
 Jsem z těch, kdo věří, že dobré slovo a přání i pár kilometrů přeletí. A někdy toho druhého dokonce podrží. Teď tedy znáte jednu z mých malých čarůvek pro všední den, bezbolestnou a přitom užitečnou.

 Doporučuji vyzkoušet.

C&K VOCAL pro von Rammstein

Jiří Cerha a Ladislav Kantor stáli u zrodu před třiceti pěti lety. Vteřiny uvedly začátek koncertu a pokračovalo se Na okraji. Náročnost na poslech původních skladeb z desek a divadelních vystoupení odlehčil Michal Prokop. Slyšel jsem vynikající kytaru Luboše Andršta, od piana Jiřího „Šlupku“ Svěráka, zajímavá byla Veronika Pospíšilová a další z řady gratulantů. Villon, Prévert, Shakespeare. Causa krysaře o Spor srdce a těla s Taktikou, kterou dovedl Vymítač ďáblů Až k trávě. Líbilo se mi scénické provedení cesty dvou šneků na pohřeb listu v podání mladých herců studia Švandova divadla. Kolaps přehrávacího zařízení poznamenal Ódu na konec betonové revoluce, ale nezabránil mi vychutnat si Generaci, Chorovod a v přídavku Světe náš. V průběhu rautu bych rád ředil víno vodou a vzpomínal na mládí, kdy jsem si často plet slunce s lampou v hospodách, ale mezi hosty jsem poznal Jiřího Černého, Michala Horáčka, Jana Rejžka, Mikoláše Chadimu a Míru Wanka. Měl jsem možnost vidět zblízka i členky skupiny Zuzanu Hanzlovou, Helenu Arnetovou, Hanu Horkou a nového zpěváka Michala Pleskota. Ladislav Kantor opět nezapomněl připomenout MUDr. Jaroslavu Pichlíkovi, že ho před lety málem přizabil čínskou specialitou připravenou na počest jeho příjezdu do Teplic kvůli vyšetření v nemocnici. Známý gurmán se předvedl svým kulinářským umem i přes podezření na Kantorovu vředovou chorobu žaludku. To jsem ještě netušil, že v osmdesátých letech, když si nechal narůst vousy, Yarda mu pochválil pokus o nový vzhled s tvrzením, že vypadá jako Steve Mc Queen dva dny před smrtí. To jsou mi věci. Při odchodu jsme se s Alenkou a Yardou zastavili na pár minut před budovou a dali řeč s Jiřím Cerhou, který tahal bedny do auta, o současném pohledu na umění ze strany konzumní společnosti i některých médií. Nic pro zasmání, i když na koncertě bylo narváno.

Vladimír Ondys 2004

CHODÍM MĚSTEM PO SETMĚNÍ pro BM

Je to moje mánie při hledání bílého havrana s křikem: „Never more!“ U výpadovky na Ústí míjím snědé dívky, které se v případě neúspěchu změní v divoké fúrie. Nikdy se nedozví, že Johnny a Jiří Wolkerovi tajně se schází v podkroví, aby vzpomínali na krásku, která zvala básníky na víno a pak je k vodě pouštěla. Zasvěcení správně pochopili koho parafrázují úvodní věty a ostatním se rád přiznám, že jsem pozorně naslouchal a kochal se dokonalostí textů s hudbou muzikantů seskupených kolem zpěváka Luboše Pospíšila. Velice pozitivně na mě zapůsobil skladatel a kytarista Bohouš Zatloukal s nekompromisními názory při rozhovorech u našeho stolu během přestávek. Jako by mi promlouval z duše. Vynikající muzika a poezie se rodí pouze při nejvyšších nárocích na tvůrce i interprety. Pokud člověk usiluje o umělecké hodnoty, nevyhne se pokusům o pravdivou odpověď na nepříjemné otázky doby. Fascinovalo mě originální nasazení moravsky nosného hlasu Luboše Pospíšila. Vyhnul se všem nabízeným klišé a našel si, podle mého soudu, nejlepší způsob projevu. Fantastický úspěch i zážitek.

Střípky oldwomen 15

Objednávky na kachny a husy. Kačeny cca 2 – 2,5 kg čisté váhy, na přelomu června a července, pak srpen-listopad. Husy listopad, prosinec, čistá váha cca 4 kg, čistě pastevní odchov.

OLDWOMEN

kontakt: babfarma@seznam.cz

Střípek chlubivý

Stárnu, blbnu, kornatím a hlavně, hlavně a ještě jednou hlavně, zapomínám. Vidím něco zajímavého nebo si chci v paměti uchovat pomíjivost okamžiku. Znáte to jistě všichni. Každý se pokoušíme zastavit čas, chytit vítr za pačesy… V dobách, kdy čas plynul pomaleji, kdy pan Remington nevěděl ještě zcela jistě, zda bude vyrábět palné zbraně nebo raději psací stroje, přeci jen revolver je jistota na trhu, že jo pani, k čemu stroj na psaní, když je vocílka, stačilo lapači střípků dne nosit v kapse pár čtvrtek papíru a špaček tužky. Nebyl pro ně problém zastavit se, posadit se na remízek nebo na lavičku a právě letící myšlenku si poznamenat. Nakonec i pan kavárník si hosta považoval a o nějaké rychloobrátkovosti míst k sezení nepřemýšlel. Každý čas má své dobré i bídné. Když obstarávám domácnost, zahradu i dvoreček, nebo opečovávám zvěřinec a nebo to všechno logisticky zabezpečuji, tak se mi vynořují v hlavě ty nejskvělejší myšlenky, věty, motta, sentence a vůbec nápady a zase mizí v nenávratnu. Některé postřehy bych si chtěla uchovat. Ale jak, když mám ruce na volantu. Asi bych potřebovala nohsleda, přísedícího a zapisovatele v jedné osobě. Protože mluvit můžu i se zaměstnanýma rukama a očima. Ale rozdýchal by to manžel? Již nyní sarkasticky poznamenává, že mne rozkulačí. Že ta udání nemám psát. A když už píšu, tak ať nepodepisuju. A ať se pak nedivím. Jak by se tvářil, kdyby za mnou chodil ocásek-stenografista? Netřeba dráždit chřestýše bosou nohou. Pomocníčka človíčka mohu v osobním plánu škrtnout. Externí paměť? Ano, to by mohlo být řešení. Hlasová externí paměť? Diktafon? Ano, ano, ano. Cestou do konzumu jsem si odskočila do vedlejší prodejny na návsi. Mají tam vše, co se jen kolem sortimentu elektro mihne. Od stavebních rozvaděčů k bílé technice a počítačům. Co nemají teď, bude pozítří. A divte se. Je. Dozvěděla jsem se, že diktafony jsou pasé. Empéčtyřky frčí, ale ty jsou pro mne zbytečně dobré. Co tak čtyřgigovou empétrojku? Pozítří. Dnes jsem si pro ten zázrak byla. Funkce FM rádia, poslechni si muziku, pošpásuj si s ekvalizárem a podobně plevelné funkce jsem v návodu i obsluze vynechala. Záznam hlasu, to je ono. Nedalo mi to. Vyzkoušela jsem. V paměti závěsného moderního šperku vhodného pro veškeré volnočasové oblečení a pro avantgardu i k malé večerní mám první dva datové soubory. Dovolte mi, abych vás s nimi seznámila: MIC00001WAV Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, cos to Janku MIC00002WAV Tý vago, vono to fuuuungujéééééé. Skvělé, skvělé, skvělé, skvělé. Sami vidíte, že jsou to naprosto zásadní prohlášení a je nutno je uchovat na věky věků. Manžel si všiml, že mám nějakou novou hračku. Uvědomil si, že jsem se dopustila zločinu rozpočtu domácnosti a že se to nějak projeví na talíři. Zahleděl se mi někam mezi pupek a ňadra a prohlásil další nezapomenutelnost. „Pejsci, vono jí nestačí, že píše udání jak českej žandár na putimský strážnici. Vona si to bude i nahrávat.“

Vzpomínka na BABÍ LÉTO 2004

Mám rád výše jmenované období. Chová se vlídněji k mému krevnímu oběhu. Jindra Luňák mi dal čestnou vstupenku na sobotní festival folku, country a bluegrassové hudby na Kyselce v Bílině s možností zviditelnit knížku Příchod Vodnáře. Z vyprávění Zdenka Černého a jeho manželky Hanky jsem věděl, že se jedná o setkání lidí, kteří si nepotrpí na předstírání a rádi se baví. Jsem pro každou legraci. Vzal jsem kamaráda Skaldu s taškou sendvičů. Nad pódiem se tyčila charakteristická homole Bořně a pod ní se střídaly skupiny. Jenom co vzpomínám: Toman a lesní panna, Semtex, Druhá míza Vojty Zichy, Cop a na závěr Jindrova kapela Křáp s dvojčaty, neumím je rozeznat, ale jsou mi sympatičtí, podobají se Vincentu van Goghovi z jednoho autoportrétu. Musím přiznat, že se skoro nevyznám v tomhle stylu hudby, ale seznámil jsem se s mnoha lidmi. Potkal jsem písničkáře Jardu Holana, bez charakteristického šátku na hlavě jsem ho málem přehlédl, a prohodil pár slov s hercem Jiřím Krytinářem. Pak jsem mluvil do mikrofonu pro rádio Blaník a dokonce i před návštěvníky v přestávce mezi vystoupením. Pro spisovatele dost neobvyklé, ale skvěle jsem se pobavil. Jindro, dík za příjemné odpoledne bez kyselých obličejů z blbé nálady.

Luňákova hrůzgrassová kapela KŘÁP

http://www.krap.cz/

10 Pi-v od Vannilky

Doplňující komentář: Na fotce s názvem „stodola zbytek“ je to, co zbylo v proluce v pozadí z původného příbytku mé genealogie jak jsem psala dříve.
Dále k fotce „rakvička“ – to co ukazuju upachtěně na večerním nábřeží, hm…to bych taky ráda věděla, ale večerní je :-))) (a jak vidíte Ivanko, ani v Česku se točty pořád nepudrujou, chachá) Případné komentáře k fotce „ředkvička“ o vařených syslech si prosím pěkně vyprošuju 😀
 PS: kdybyste někdo chtěl v Písku na výlete poobědvat( 747), nebo i přespat, doporučuju vyzkoušený hotýlek na Alšově náměstí, City, La Vista, nevšední, domácí, osobní, klidný, zimní zahrada, skvěle vaří, příjemné ceny.

 

Pivošův POP2