Děkuju Ti Pane – Blue Monday

…. začátek si nepamatuju, nebo jen nějaký útržky … s mámou a hromadou psů kolem, stejnejch jako já, jen jinak barevnejch, já nevím, jak vypadám a je mi to jedno, ale kolem byli bráchové a ségry a některý byli strakatý, černý a pálený a některý jen světle žlutý a jo! a jeden byl skoro celej  černej a měl takovou masku na tlamě, srandovní, a to byl ten můj brácha, o kterým budu povídat, i když tenkrát jsem to tak nebral a ani jsem vlastně tomu nerozuměl &  a ty misky se žrádlem, to jsme se tam všichni napáskovali a odstrkovali se tlamkama a jen se nacpat a pak odkulit …a pak zmizela ta světlá s tou černou skvrnou na hřbetě, pak ten s náprsenkou a pak te velikej a silnej a …. a pak jsme zbyli je sami dva, máma byla za plotem a my dva s bráchou – ten s tou maskou, pamatujete? & byla nám i zima a měli jsme hlad, tak jsme žrali takový zakroucený žlutý věci, co jich byla na zemi spousta a mezi který nám vobčas nasypal někdo granule, když pršelo, měli jsme i vodu a máma kňučela, když jsme k ní chtěli skrz plot, aby nám dala napít, když nepršelo, ale nemohli jsme k sobě & potom přišel člověk a vzal nás & nacpal do divný díry smradlavý a hejbalo se to a byla tam tma a tak jsme voba s bráchou posrali a pochcali a dokonce poblili & takovej strach jsme měli a protože jsme už pár dnů nic nežrali, kromě těch žlutejch hoblovaček, tak toho z nás zase moc nebylo, třáslo to s náma a řvalo tak, že jsme byli voba bez sebe a najednou se udělalo světlo a viděli jsme tlamu člověka a ten nás chyt voba za kůži na krku a vyndal ven a položil a zem. A to je první, co si dobře pamatuju, jak ten člověk vypadal, úplně blbě, vůbec ne jako pes, ale jako když stojí na zadních a vůbec mu to nevadí ….

Když nás zavolal s bráchou, byli jsme zvědaví & najednou jsme ucejtili ŽRÁDLO a tak jsme se do toho pustili a bylo toho hodně a dost pro voba a ještě víc a tak jsme se cpali až …až jsme se poblili a posrali a člověk byl zaraženej a mluvil si do ruky a pak přijel jinej člověk a ten nám mačkal břicho a pak nás pích, jen malinko & jsme dostávali pár dnů jen malý žrádlo, ale zase skoro furt a tak nám bylo dobře a měli jsme … ale to jsem zapomněl říct, i hračky a s náma si hrál člověk a byly to takový zápasy s náma  a s ním a mezi sebou a člověk, kterýmu budu říkat ten náš, vyhrával a někdy se svalil na záda a prohrál a to jsme na něm skákali a vrčeli a dotírali na něj a von se smál! Vůbec mu nevadilo, že prohrál a tak jsme ho ještě trochu pokousali a běželi po louce & to jsem neřek, bydleli jsme v domě, teda my ne ten náš v domě, ale my jsme tam mohli chodit, a kolem domu byly louky a dvůr a stráně a tam jsme mohli lítat, jak nás napadlo a tak jsme honili kosy a drozdy a taky sojky a straky a když  na jedný hrušce vzádu začala posedávat káně … to bylo něco pro nás, hned jsme ji hnali a ten náš se smál, káně se vždycky spustila nejdřív dolů a to jsme si už už mysleli, že ji máme a pak se vznesla a byla pryč & nejkrásnější byl konec dubna, kdy přestal bejt ten náš nasranej na bláto a že není tráva, ale že už jsme měli teda začali mít čistý nohy a nervali jsme z bláta kusy, ale drn si už  dokázal poradit a slunce už hřálo a hodně hřálo a když fakt hodně, tak se na stromech začalo dělat listí a zas byl tak trochu a potom víc stín & tak šel čas a zase v zimě jsme měli srandu ze sněhu, to se jeden rozeběh a vrazil čumák pod závěj a pak běžel jako o závod a jako sněžnej pluh, až se sníh rozstřikoval na ty dvě ostatní strany & takže jsme si užívali jak jen to šlo a ten náš chodil s náma a smál se a někdy po nás házel kusy sněhu a to jsme je chytali do huby a

& se jednou objevili nějaký lidi a měli s tím naším nějakou řeč a von dost teda křičel a strkal je ven a a potom jsme seděli a mudrovali a nějak se to zdálo i nám, teda mně, brácha byl vždycky dost lehkomyslnej, vážný & jsem mu volizoval hubu aby neblbnul, že je všechno dobrý & se vrátili ty lidi a byly černý a na zádech měli nápis exekutor a policie a najednou bylo všude kolem plno řevu a rány a bolest a tma a pak jsem se probral a měl jsem hroznou žízeň a slyšel jsem, jak mluví, že pro šikmovoký jatka jsme starý, ale že u Litoměřic je chlápek, kterej dělá zápasy a  tam že bude kšeft a zase byla tma a pak jsem viděl bráchu v nějaký kleci, jak vstává a jak se rozhlíží kolem a viděl jsem lidi, který stáli kolem něj & slyšel jsem jak jeden povídá, ten bude dobrej a viděl jsem, jak ho pouští  z tý klece ven a jen brácha jde a mžourá do světla a jak neví, co se děje, von byl vždycky trochu pomalej ale zase takovej dobrej, klidnej i když mám vod něj procvakaný uši jako lístek vod tramvaje, jak říkal ten náš a najednou mu železnou trubkou vyrazili zuby a von bolestí a tou zradou vydal takovej zvuk, že ho budu slyšet celej svůj život, jenomže to bylo málo, tak mu příští ranou přerazili čelist & von pak skočil dopředu, do takový arény, kde stál vysportovanej pes, samej sval a natřenej volejem a brácha celej bolestí zkrušenej se mu vydal naproti a protože byl zvyklej jen na slušný chování, tak tou krvácející bezzubou hubou dal najevo, že není nepřítel, ale to už na něm ten pes visel a rval z něj kusy kůže s masem a krev dostříkla až na mě & a brácha umřel potichu & já jsem věděl, co bude dál, přišli pro mě a lopatou mně přerazili přední nohy a já jsem se bolestí pomočil, ale nějak jsem věděl, že musím vydržet a tak na mě poslali toho psa & viděl jsem, že kolem tý arény stojí dámy a pánové tak nepodobný tomu našemu a věděl jsem všechno, tak jsem se na těch přeraženejch předních nohách svalil a čekal a když ten pes přišel až ke mně, tak jsem ho chytil za pravou přední a na dvakrát mu ji překousnul a a ten svalovec zaječel jako vlak, kterej jsme kdysi s tím naším slyšeli a von nám říkal, že je to poslední vlak a už jsem ho málem držel za krk, za bráchu a za ten náš život, když tam vlítli s řevem lidi a byla zase tma

& najednou mě ta strašná bolest pustila a nevím jak jsem byl na louce plný pampelišek vzduch voněl jarem a životem a  … tý vole vedle běžel brácha a ten náš se smál a běžel vedle nás …

Děkuju ti Pane, za život s lidma.