SUMÓ SUMÁRNĚ – od Makatamana

publikováno 26. 5. 2005 v NG Česko, autor: jicc

Sumó je více jak tisíc let stará forma zápasu, která je považována za tradiční japonský národní sport. Sumó se stalo národním sportem za vlády dynastie Edo (1600 – 1868) a ačkoli je dnes oblíbené i v klubech na středních školách, kolejích a v amatérských sdruženích, nejvýznamněji je provozováno jako profesionální a divácky atraktivní sport.

O SUMÓ

Cílem tohoto sportu je vytlačit soupeře ze středu kruhu, z vyvýšeného hliněného zápasiště DOHYO nebo ho donutit, aby se dotkl povrchu dohyo jakoukoli jinou částí těla, než je ploska nohy. Zápasníci stráví první 4 minuty v zápasišti důležitými rituály: dupáním, nafukováním se, mračením se a házením solí, které mají zahnat zlé duchy a demonstrovat jejich sílu.
Rozhodnout, kdo vykročil mimo ring anebo se dotkl jako první země, je často velice obtížné a vyžaduje co největší pozornost rozhodčího GYOJI, který je oblečen do kostýmu šlechtice ze 14. století a který se pohybuje přímo po zápasišti, a soudců SHIMPAN, kteří sedí kolem ringu na zemi.
Japonská asociace sumó (Nihon Sumo Kyokai), řídící orgán profesionálního sumó, sestavila seznam 70 oficiálních vítězných technik, které se skládají z nejrůznějších sražení, podražení nohou, zdvihů, úderů, strků a stisků. Z těchto 70 je 48 považováno za klasické techniky, ale v současnosti se z nich používá už pouze polovina. Prvotním cílem v sumó jsou však především důstojnost, slušné chování a sportovní duch.
Pro sumó je typické nošení břišního pásu MAWASHI, který je skládaný, ovinutý kolem slabin a dále omotaný pevně kolem pasu a na zádech zauzlovaný.
Během turnajů, ale ne během tréninku a výcviku, mají zápasníci na pásu provázek SAGARI, který je zastrčený za první záhyb mawashi, odkud v zápalu boje pravidelně vypadává. Během zápasů usilují borci o to, aby byli pevní a neústupní. Díky použití toho správného chvatu se pak snaží dosáhnout toho, aby svého soupeře vyvedli z rovnováhy.

ZÁPASNÍCI

Tradičně většina uchazečů o sumó pocházela z rolnických rodin. Zápasníci začínají se sumó kolem 15 let a svoji kariéru končí ve věku okolo 30. Vrcholoví zápasníci měří průměrně 185cm, nejlehčí mají kolem 100kg, nejtěžší pak i 240kg.
Profesionálové jsou organizováni do pyramidové hierarchické struktury. Cesta od začátečníka až na vrchol zcela závisí na schopnostech a inteligenci daného zápasníka. Rychlost, s jakou zápasník v hierarchii stoupá nebo klesá, zcela závisí na poměru vítězství a proher na konci každého z turnajů. Na základě toho jd vypočítána jeho pozice pro příští turnaj a poté zapsána společně s jeho jménem a se jmény a pozicemi ostatních zápasníků čínskými znaky na seznamu, kterému se říká BANZUKE. Jedinou neměnnou pozicí je YOKOZUNA (velký šampion), který je tak vysoko, že se může ‚posunout‘ už jen do důchodu.
Pouze zápasníci dvou nejvyšších kategorií, JURYO a MAKUUCHI, dostávají pravidelný příjem. Také užívají titulu SEKITORI (vrcholový zápasník), a ti jediní mají právo mít během turnajů své dlouhé, naolejované vlasy učesány do tradičního uzlu ve tvaru listu gingko, účesu šlechticů, nazývaného OICHOMAGE.
Sumó je plné obřadností, vše v něm musí být vykonáváno velmi precizně. Jedním z těchto obřadů je i YOKOZUNA DOHYOIRI (vstup do ringu velkého šampionátu), jiným je DAMPATSUSHIKI (obřad stříhání vlasů). Zápasníci senioři prostřednictvím tohoto obřadu veřejně odchází do důchodu (INTAI-ZUMO). Zápasník, který je oblečen do nejlepšího obřadního kimona, se slavnostně naolejovanými vlasy, se posadí do středu zápasiště. Vedle něj se postaví hlavní rozhodčí v obřadném turnajovém oděvu s pozlacenými nůžkami. Postupně k zápasníkovi přistupují jeho přátelé, příbuzní, kolegové, osobnosti a členové fanklubu (KOENKAI), kteří vstupují do ringu, aby mu každý odstřihl pramen vlasů.

TURNAJE

Původně byly každoročně pořádány pouze 2 turnaje, ovšem od r. 1958 jejich počet stoupl na šest a na tomto počtu se zastavil na počátku 90. let. Velká šestka turnajů se koná každý druhý měsíc ve čtyřech různých městech.
V r. 1949 vzrostla délka turnaje z tradičních 10 na 15 dní. Turnaj vždy zahajují zápasy žáků z MAEZUMO (presumo), bojujících v kvalifikaci a pak začíná dlouhý postup čtyřmi nižšími divizemi. V těchto divizích se bojuje 7 z 15 dnů turnaje. K tomu, aby mohli postoupit do vyšší divize, potřebují dosáhnout minimálně poměru 4 výher proti 3 prohrám. Jakýkoli méně příznivý poměr znamená ztrátu dosavadního postavení v listině MAKEKOSHI a tím pádem degradaci.
Zápasníci v juryo a makuuchi divizích zápasí jednou denně po celých 15 dní. Musí zde vyhrát alespoň 8 z 15 zápasů, aby se dostali do listiny KACHIKOSHI. Celý turnaj nakonec vyhrává zápasník makuuchi s nejvyšším počtem výher.

STÁJE

Cílem systému stájí (HEYA) v sumó je především výchova mladých zápasníků v sumistické šampiony, během níž je jim vštěpována přísná etiketa, disciplína a speciální hodnoty sumó. Každá heya je nezávislou jednotkou. Každý profizápasník patří k jedné stáji, která je jeho domovem po celou dobu kariéry a často i potom. Jedinou výjimkou jsou ženatí sekitori, kteří smí žít mimo stáj se svými ženami a denně dochází na trénink. Od června 1992 existuje celkem 44 aktivních stájí.
Stáj je vedena pod absolutní kontrolou jediného bosse OYAKATA. Jde o bývalé seniorské zápasníky a členy Japonské asociace sumó. Stáj, kterou vedou, je většinou i stájí, za kterou předtím zápasili. Jsou zpravidla ženatí a žijí ve speciálních čtvrtích se svými ženami, kterým se říká OKAMISAN (jediná žena, žijící ve stáji).
Okamisan hrají zásadní zákulisní roli v hladkém chodu stáje, ale jejich povinnosti nikdy nezahrnují vaření či uklízení pro zápasníky. Tyto a další ‚domácí‘ práce mimo obydlí oyakatů vykonávají žáci a níže postavení zápasníci.
Náklady na chod stáje jsou hrazeny z pravidelných dávek od asociace a z darů příznivců stáje.

VÝCVIK

Den začíná ve 4.00 nebo v 5.00 pro nejmladší, nejníže postavené zápasníky, kteří připraví ring a začínají cvičení. Čím výš je zápasník v hierarchii, tím déle může spát. Zápasníci úrovně makushita vstávají v 6.30 a do ringu jdou v 7.00. Juryo zápasníci přichází v 8.00 a makuuchi zase po nich.
Fyzickým předpokladem k dosažení úspěchu v sumó jsou rovnováha, hbitost, pružnost a co možná nejníže umístěné těžiště. K tomu, aby bylo tohoto všeho dosaženo, zápasníci takřka neustále provádějí tři tradiční cvičení: SHIKO, TEPPO a MATAWARI.
Ke cvičení shiko je třeba zaujmout postoj s široce rozkročenými chodidly, hluboce se nadechnout, naklonit se tělem na levou stranu, zvednout pravou nohu co nejvíc do strany a co nejvíc do výšky, a poté dupnout s hlasitým vydechnutím. Celá akce se opakuje s levou nohou a tak pořád dokola. Začátečníci by měli cvičit shiko minimálně 500x denně!
Matawari vyžaduje sezení na zemi s nohama roztaženýma co nejvíce do šířky, čím blíž ke 180′, tím lépe. Pak se zápasník snaží předklonit co nejvíc k zemi a přitisknout se k ní celou horní částí těla, od pupku až k lícním kostem. Seniorští zápasníci pomáhají těm méně zdatným tím, že se jim postaví na záda. Au!
Teppo znamená ‚bijící koš‘ – dřevěný sloup zatlučený do země, do kterého zápasník bije otevřenou rukou střídavě z levé a pravé strany. Toto cvičení zlepšuje schopnost načasování a koordinace.
V 11.00 se zápasníci vydají do koupele, nejdřív senioři. Následuje přesnídávka, první a nejhojnější jídlo celého dne. Nazývá se CHANKONABE, a jde vysoce kalorická jídla z mořských chaluh, kuřecího, vepřového a rybího masa, tofu, fazolových lusků, zelí, mrkve, cibule a další zeleniny. Seniorští zápasníci jedí z mísy tuto směs společně s miskami rýže a zapíjejí to pivem. Mladší zápasníci jedí to, co zbude.
Kromě domácích prací končí oficiální zaměstnání mladých zápasníků ve stáji po konci jídla až do dalšího rána, kdy zas začíná KEIKO (cvičení). Vždy, když zápasník opouští stáj, musí být úhledně oblečen do kimona a jeho vlasy, jsou-li dostatečně dlouhé, musí být pečlivě potřeny olejem, učesány a svázány do tradičního účesu měšťana z 18. století.

Z internetu: from guzer.com

ŽEBŘÍČEK NEJNAVŠTĚVOVANĚJŠÍCH PŘÍSPĚVKŮ

Co vy na to? – René 3,016
Pohádka o dětství 3 – dongio 3,000
Graf návštěvnosti blogu pro Juru i ostat 2,976
Byli jsme za Blue Monday – Vladimír Ondy 2,782
Kdo je to? – dongio 2,573
Pivošova zahrada vzpomínek 2,279
Fenomen JS 2,271
Bez komentáře – Vladimír Ondys 2,141
Pomoc pro Sendymana 2,114
1. zápis do deníku 2,009
JÁ SE ZNÁM – Vladimír Ondys 1,931
Jezdili jsme do Vlkovic – Blue Monday 1,835
Co je to za kopečky? 1,753
Je papež Kristův náměstek? – dongio 1,695
MUŽI MAJÍ PĚSTĚ V KAPSE? – Vladimír Ondy 1,619
BALÓN – Vladimír Ondys 1,609
Volné téma 9 1,603
Advent začíná – od Vivy 1,589
Záhadné Jordánsko XV – dongio 1,535
Reportáž Eduarda psaná na volantu č.1 1,509
Na lovu s Lejlou – dongio 1,498
Kristus jako archetyp – dongio 1,488
Islám II – dongio 1,447
Záhadné Jordánsko XII – dongio 1,424
Záhadné Jordánsko IX – dongio 1,399
Mistři – od Sendymana 1,398
Islám XIII – dongio 1,391
Záhadné Jordánsko V – dongio 1,367
Islám XX – dongio 1,345
Záhadné Jordánsko I – dongio 1,339
Klíííd! – seven4seven 1,330
Dobré ráno 7 – dongio 1,322
Zvířátko na konec – od Jury 1,309
Dobré ráno 13 – dongio 1,302
Dobré ráno 2 – dongio 1,255
Záhadné Jordánsko X – dongio 1,249
Milý Pavko 🙂 1,226
Farma – dongio 1,220
Záhadné Jordánsko VII – dongio 1,201
Hádanka od Blue Monday 1,182
SESTRA – Vladimír Ondys 1,178
Na začátku byla fošna – Blue Monday 1,176
Dobré ráno 14 – dongio 1,174
Pokrokovej víkend – Sendyman 1,169
Tchoř 1,167
Zahrada pro vannilku 1,156
Malá etymologická perlička – dongio 1,145
Ještě jednou o původu názvu Benátek – az 1,133
Nesnesitelnej Blue M. a jeho svět – Vlad 1,118
Islám III – dongio 1,108
PRACOVNÍ PRŮJEM – seven4seven 1,105
Záhadné Jordánsko XIV – dongio 1,098
Blbec k nezaplacení od seven4seven 1,096
Dobré ráno 1 – dongio 1,095
Záhadné Jordánsko XI – dongio 1,095
Islám I – dongio 1,086
Co si o tom myslíte? – Yarda Pichlík 1,074
Islám VIII – dongio 1,067
KDO CHCE JEZDIT NA UKRADENÉM KONI? – Vla 1,065
Šumava – od Vivy 1,057
Islám VI – dongio 1,056
Záhadné Jordánsko II – dongio 1,055
Záhadné Jordánsko XIII – dongio 1,033
ZEMŘEL JSEM PŘED TŘICETI LETY 4 – Vladim 1,031
Galerie 1,027
The Filharmonic House – IvanaM. 1,020
Tajemná Neapol XVI – dongio 1,010

Poraďte – Blue Monday

Demokracie je jen slovo.
Nikdy nebylo skutkem. Teda pokud se nějak konstituovala jako způsob výběru.
Protože lidi si nejsou rovní. Jeden muž, jeden hlas, pokud to není otrok, nemá dluhy a byl dvakrát na vojně – to jen zkratka.
Technicky:
Základním rysem demokracie jsou svobodný volby. Pasivní volební právo má každej občan starší 18ti let. A hned mám problém: Proč ne občan jiného státu (emigranti) a proč starší direkt 18 let a už tak dlouho? Ale dobře, je třeba nějak (pasivně) definovat lektorát, tak jo.
Jenže demokracie pokračuje výkonem funkcí státu, a pro to už mám pramálo pochopení nebo dobrejch slov. Nějaká většina (sic!) si na základě obratnosti nebo podplácení (30 Kč) získala to, co jí konstituuje jako státní moc. Dobře, možná ji i schopnost se vmezeřit do myslí lidí nějak kvalifikuje pro vládnutí. Nakonec, měla nějakej volební program.
Chyba lávky, padáme s ní a z ní všichni, kdo jsme si mysleli, že by třeba.
Fakticky:
Žádnej volební program nemá obsah, nejde splnit, a většinou je to brak. Jsou to jen žvásty, určený těm strukturám vědomí, který mají na svědomí „radostný očekávání“. Žádnej politik nejde „do demokratický soutěže“ s tím, že udělá něco pro někoho. Pokud tím někým nemyslíme jeho a jeho rodinu. A pokud se náhodou nějaká trubka toho druhu vyskytne, voni mu to už takoví ti sekretariáti vysvětlej.
Tak proč volit?
Malinkej náznak katarse:
Právě proto.
Protože malý a nový partaje nemají vybudovaný sekretariáty s fest kádrovou politikou, a proto, že se samozřejmě může volič splést v osobě, ale taky ne.
U velký a zavedený partaje je to bombensichr.
Teda že se splete, nevolí svobodného člověka, ale produkt partajní šedý zóny.
Ale to jsou jen kecy, že jo.
Hlavně, že je míííír!

😀 😀 😀

Kýho vejra

Tak tohle je můj celej výdělek za květen. A to je za práci, která trvá přes rok, i když tam nějaká mazuma byla. Ale ten vejr je fakt jedinej výdělek za měsíc. A už visí!
Taky jsem odvolil pro lepší budoucí pocit mejch oplégrů, že snad jednou budou věci veřejný spravovaný lidma k tomu způsobilejma.
Jak já tohle zdaním …..

856. zahájení lázeňské sezóny v Teplicích

Sobota 5.6. 2010

SCÉNA U PTAČÍCH SCHODŮ
13.30 AIRFARE
15.15 UŽ JSME DOMA
17.00 SLET BUBENÍKŮ
18.15 DĚDA MLÁDEK ILLEGAL BAND
21.15 OLYMPIC
SCÉNA ZA DOMEM KULTURY
14.00 RAMM STEIN! CZ
15.45 ECHT!
17.15 XINDL X
18.45 JIŘÍ SCHELINGER REVIVAL
21.00 ANETA LANGEROVÁ
SCÉNA NA ZÁMKU
13.00 BIGBAND TEPLICKÉ KONZERVATOŘE
15.00 JANA KRATOCHVÍLOVÁ A ILLUMINATICA (VB/CZ)
rock mimo jakýkoliv formát
17.00 GWYN ASHTON DUO (AUS/SK)
australský slide kytarista a zpěvák a slovenský bubeník
Tomáš Bobrovniczký
19.00 LENKA FILIPOVÁ
recitál, Mirek Linhart kytara, Sean Barry harfa (Irsko)
20.30 PHIL SHOENFELT & SOUTHERN CROSS (VB/CZ)
old blues chmurné duše
SCÉNA NA NÁMĚSTÍ SVOBODY
9.30 BIG SOUND ORCHESTRA
11.30 1202 STATION
13.15 PONTIAC
14.45 IN PRESS
16.15 PAVEL PETRAN a kapela
18.00 MALÉ DIVY
19.30 HOUPACÍ KONĚ
21.00 PAVEL HOUFEK BAND (host: BIG BAND BONIT)
MUŠLE
10.00 KVĚTINOVÉ TEPLICE
14.00 SEVEROČESKÁ HARMONIE ŠTĚTÍ
15.30 MAĎAR. FOLKLOR.SOUBORY(Maďarsko)
17.00 PICHLOVANKA
18.30 KŘÁP
20.00 MEFISTO a V. SODOMA

Neděle 6.6. 2010

SCÉNA U PTAČÍCH SCHODŮ
13.00 LEŠEK SEMELKA se skupinou S.L.S.
14.30 MARTIN POŠTA + POSTE RESTANTE
16.00 TOXIQUE
17.30 RYBIČKY 48
19.45 PETRA JANŮ se skupinou GOLEM
SCÉNA ZA DOMEM KULTURY
13.30 TOMÁŠ LINKA A PŘÍMÁ LINKA
15.00 THE DOORS REVIVAL
16.30 TRABAND
18.00 BLUE EFFECT – Unplugged
19.30 HRADIŠŤAN
SCÉNA NA ZÁMKU
9.00 DDM TEPLICE – přehlídka zájmové a umělecké činnosti
13.00 TOMÁŠ KOČKO & ORCHESTR
slovanská world music
15.00 DOCUKU
folklorbeat z Valašského Meziříčí
17.00 IVAN HLAS TRIO
hanspaulská legenda
19.00 FERMATA (SK)
jazzrockový nářez
SCÉNA NA NÁMĚSTÍ SVOBODY
11.30 L.T.D.
13.00 WORKERS
14.30 P. KALANDRA MEMORY BAND a OSKAR PETR
16.00 BIG WATER
17.30 BLUES PRO KARLA KRYLA
19.00 UDG
MUŠLE
10.00 KVĚTINOVÉ TEPLICE
14.00 ZUŠ TEPLICE
15.30 HUDCI Z KYJOVA
17.00 ČUPR BABY
18.30 STARÁ SEŠLOST
20.00 PROFESSOR BEATLES

Volby se blíží – Palosino

– můj tip, na který bych si nevsadil.

Považuji za nepřípustné, popisovat zde koho volit budu, koho nebudu a proč. Vhodit volební lístek, dle vlastních preferencí do volební urny – jak příznačné pojmenování zvěcnělého zmaru – je nezadatelným právem, ne povinností, každého občana naší krásné vlasti. Lhostejný postoj k aktu, který se uskuteční v nejbližších dnech je neospraveditelný, usvědčující lhostejné protagonisty z hlupství, prázdnoty a nepochopení velké hry, po právu nazývané, občanská společnost. Ano, i Vy můžete přispět svým hlasem k tomu, abyste se alespoň na chvíli stali velkými herci, pevně třímajícími karty budoucnosti ve svých rukou a nevěřte tomu, že je to klam, mam a šalba. Demokracie je skutečná, bez ohledu na to, čím Vás znechucují stanicko- mediální maso-mlýny a každodenní zkušenost.

Nechci předjímat to, co se stane, ale dovolte mi, drazí spoluobčané, abych se pokusil o malou volební prognózu. Nejsou to strany, na kterých mi záleží, jste to Vy, mí potencionální voliči o jejichž přízeň budu usilovat, jako budoucí osvícená hlava státu.

Český volič je konzervativní. Proto předpovídám obecný příklon k velkým a zavedeným stranám. O které se jedná, opět nebudu jmenovati – můj majestát není toho hoden. Snad šlechtic s knírkem by mi stál za prohození zdvořilostní fráze, pokud bych jej zastihl bdícího.
Ale dosti!

Jasně vidím trend zmarněných hlasů ve prospěch malých stran, včetně té pirátské, která získala srdce mé ve změti jiných dojmů, slibů a účelových keců. Zde již musím být konkrétní:

Pod pěti procentní hranicí se ocitnou: KDU-ČSL(4,8%), zelení(4,2%), DSSS(3,5%) a jiné.

Z výše zmíněných důvodů, bude překvapivý propad, oproti statistickým průzkumům, Věcí veřejných a komunistů, naopak jediná TOP09 dostojí dlouhodobým (vlastně střednědobým) preferencím.

Přestože socialisté tvrdí, že milión hlasů, které mohou být klíčem, leží v obálkách nerozhodnutých voličů, myslím, že číslo samo o sobě je irelevantní, a je třeba jej dělit dvěmi, abychom jako statistickou odchylku vyloučili základní společenské entity, kterým „to nějak nevyjde“ (chata, dovolená, vegáč v posteli, společenské a kulturní vyžití – mimochodem, taky príma). Vztaženo k těžko predikovatelné účasti (max 59,4%, více by bylo šokující, ovšem jako příslib zájmu o tu opravdovou politiku – službu lidu – pro mne, coby žhavého kandidáta přímých prezidentských voleb, slibné).
Abych zmínil i stranické hegemony (česká společnost je konformní a konzervativní, jak jsem již zdůraznil): ČSSD – mírná ztráta oproti preferencím a naopak drobný přírůstek hlasů ODS, nic více, nic méně.

Sami jistě pozorně sledujete počínání, sice mimořádné, ale stejně tak kontroverzní osobnosti působící v sídle českých králů, stejně jako implicitně i otevřeně deklarované ambice zprofanovaných politických dinosaurů, zaujmout hradní křeslo po vypršení funkčního prezidentského mandátu.

Politická ruleta je nevyzpytatelná a snad jednou, přijde den, kdy se Vaše tváře štěstím rozhoří  a já stanu v čele! Cestu k prosperitě aktivní a běžné populace znám. Věřte mi, také ve Vás věřím, lide český, moravský a slezský! Bděte! Eéé, tedy volte!

PS: Mezi námi; do konce roku máme volby další, oni se stejně nedohodnou. Pssst!

Váš Plosino, budoucí prezident.

Jinak jsem chtěl vymyslet virtuální volební ruletu, kde by se dalo vsadit a vyhrát nějaké benefity. Pokud budu mít čas, zítra to domyslím a vypíšu kurzy.



Přidáno z mailu jinýho autora

Příběhy robota Jiřiny 2 – Palosino

Zelenobílé linky, aneb trocha hardcore neuškodí!

Rty přiloženými k okraji skleničky jsem zlehka usrkla zelené kapaliny konzistence lepidla.
Divné, sladké pití s peprmintovou příchutí. Zorné pole se zúžilo, jak jsem tupě – intelektuálové by řekli – nepřítomně, civěla před sebe, což ani jedno, ani druhé nic nemění na faktu, že jsem na sračky. Cigáro hořelo v pevně sevřených rtech a podvědomí odvážně flirtující s fyzičnem bylo bárkou na rozbouřené želatině mozku, nebo toho, co mi nacpali do hlavy místo něj, která opět nezadržitelně pluje směr WC, k další šavli. No, spíš než loď, bych to viděla na nějakou ponorku těžce prorážející hlubiny oceánů, s podivnými mořským ďasy a běsy vůkol. I budoucí kapitán Jack Sparrow, ne kosmický, ale filmový by se hrůzou posral. Pičo.
„Ty vago, Jiřko, ty máš v očích kolotoč.“ Hlesla Vlasta, upřeně hledíc do mých kukadel ze vzdálenost několika decimetrů.
„Co? Vidíš rotující zornice, že jo? To je běžné, když jsem pod vlivem“: zalhala jsem, protože jsem fakt nevěděla, zda-li zvláštní reakci způsobuje požití alkoholu, či konstrukční vada z dílny těch polo-robotických idiotů tam nahoře.
Chce se mi čůrat. Slézt z barové židle a vůbec se došourat na záchod, šlo stěží a zřejmě zabralo více času a bloudění než normálně. Kabinka byla obsazená, tak jsem se opřela o zeď, cigáro v prstech, a čekala.
„Co se tady motáš?“ Zahučela osoba, která vylezla  ven.
„No, čekám ne, a neštvi mě.“ Odpověděla jsem. Snad přání bylo otcem myšlenky a já byla fakt naštvaná.
„Dyť se tady motáš úplně na mol.“
„Co ti je potom, krávo!“ Vyštěkla jsem.
To už jsem se fakt nasrala a přikročila k babizně a jednu ji lištila. Vrhla se na mě a hned po vlasech. Chvíli za ně tahala, než jsem ochechuli popadla pod krkem a přitlačila, o něco mladší, jak jsem v pološeru zaznamenala, ke zdi. Mokrá kachlíkovaná podlaha byla jako kluziště, a já v rudých lodičkách měla stabilitu hokejisty na bruslích, ještě že bez hokejky, bo bych ji o babiznu snad přerazila, i když za nic nemohla. Samozřejmě, podpatek udělal, škrt a obě jsme šly v klinči k zemi. Bohužel, ochechule padala tak nešťastně, že hlavou přibrala malé umývadlo. Zaduněla tupá rána, pak rachot jako když pustíte na zem těžkou vázu.
Vteřinu bylo ticho a pak se ozval pláč.
Náhle začalo do místnůstky pronikat více a více světla, protože někdo vcházel dovnitř. Byla to Vlasta.
„Co tady blbnete baby?“
Já už stála na vlastních, oběť mého mírného útoku seděla na zemi, hlavu v dlaních a vřískala na číšnici, ať zavolá policii – „ta slepice mě mlátí!“ Asi, asi, chtělo se mi říci. Vedle ležely velké bílé střepy, které ještě před chvíli byly umývadlem.
„Jste obě užralé, jedna víc než druhá, koukejte se nějak dohodnout a to umývadlo zaplatíte, mě je jedno jak, nebo nechám zavolat kromě policie i majitele.“ Naštvala se pro změnu Vlasta. Lkaní špinavé blondýny propuklo do hysterického záchvatu.
„To ne já, to ona, píča zmalovaná!“
Začalo mi být líto jí a také trochu sebe samé. Přestože musím mít nadhled, má mise přikazuje sbírat materiály pro další studium chování pozemských červů, velí pronikat do nejrozmanitějších sociálních prostředí obklopených motanicí mezilidských vztahů, vazeb a společenských interakcí, prostě nejsem tady jen pro srandu, a stále více se zřejmě budu podobat člověku, možná dokonce ženě, i když jsem jen robot, pouhá vesmírná sonda. Trochu
zadýchána mám momentálně motanici akorát v palici, dívčina, která stojí už na vlastních, má návdavkem na čele pořádnou bouli.
„Tak co bude?“ Nasupeně vyštěkla Vlasta.
Lexikon podobný vzorec verbálního projevu řadí do kategorie vojenských povelů, což mě zmátlo, ale bylo nad pojebané slunce jasné, že musím přebrat iniciativu a situaci urovnat za jakoukoli cenu.
„Hele dám ti dvě stovky a koupím pivo s rumem. Mám ještě tisícovku na umývadlo. Tak berete?“
Ženské se na podívaly na sebe, pak na tobolku, kterou jsem vytáhla zpoza podprdy a kývly.
Baňatá blondýna s boulí se dokonce lehce pousmála, ani mě neposlala tam, kam bych čekala.
Světlo s pachem výčepu působilo uklidňujícím dojmem zvláštního bezpečí, jakoby bychom se vynořily z bazénu a konečně mohly opět dýchat.
„Ty, vago, Jiřino, ty jsi střela, docela šibeniční trubka. Ale nic si z toho nedělej, ta slepice se jednou za měsíc ožere jako svině. Minule venku za dveřmi přičapla a chcala před hospodou.
Fakt jsem nevěděla, jestli se mám chlámat, nebo zavolat strážníky.“
„Vlasto, asi už půjdu, není mi úplně nejlíp. Prosím tě, udělej mi ještě kávu, zaplatím. Já ani nevím kolik je hodin.“
„Bude půlnoc, Jiřino.“
„Aha, a zítra je jakej den?“
„Čtvrtek 25. května.“
„Kterej rok, Vlasto?“
„Nedělej si kozy Jířo, přece 1995.“

(PS: Popisované akční scény by se mohly zdáti smyšlené, ale bohužel, nejsou – podotýkám kvůli estétům a feministkám).

http://www.youtube.com/watch?v=sogKUx_q7ig

Festival se konal – Jaroslav Hutka

Panu Zdeňkovi z Bartolomějské ulice jsem do protokolu nadiktoval, že mám hrát na festivalu v Pezinku. Tím jsem považoval tento festival za odepsaný. Překvapovalo mě, že ale do poslední chvíle mi chodily dopisy, ať jedu, a stále nikdo neoznamoval, že jsem zakázaný. Dnes si myslím, že vyšší moc rozhodla, že POSLEDNÍ představení deseti let musí stát za to, a moci pozemské nebyly s to tomu zabránit.
Ten den jsme chtěli odjet před jedenáctou a absolvovat tři sta kilometrů v jednom zátahu. Asi v deset někdo dlouze zvonil a vzbudil nás. Leželi jsme s Danou a říkali si, že to budou asi fízlové a že mě přišli sebrat, abych se na festival nedostal. Šli jsme se ke dveřím podívat až za půl hodiny.
Nikdo. Asi odešli. Za chvíli přišel kamarád Pallas, který s námi jede.
„Merta sedí před barákem a pije hořčák!“
„A proč nejde nahoru?“
„Prej tu byl a neotevřeli jste mu.“
„Tak pro něj skoč.“
Merta přišel. Říkal, že mu ujeli s mikrobusem a že jsem jeho poslední nadějí.
„A to se divím, žes neodešel, když jsme neotvírali.“
„Já si říkal, že myslíte, že to jsou fízlové, tak jsem si šel sednout k autu s tím, že počkám dole. Já taky neotvírám.“
Vyjeli jsme. Celou cestu mi Merta vyčítal komplikace s policií a že by to mohlo mít špatnej dopad na všechny. Věděl sice, stejně jako já, že za to nemůžu, ale bál se o desku, kterou právě natočil a kterou by mu třeba nevydali, tak jak to udělali s tou první. Vyčítal mi mnoho věcí, a když jsme přijeli do Pezinku, tak první, co mu řekli, bylo, že o něm byl pořad ve vídeňském rozhlase jako o představiteli té pravé potlačované kultury.
Myslím, že ho to otrávilo. Já se mu smál:
„Tak vidíš, nakonec já budu mít průser kvůli tobě, jestli nás strčej do jednoho pytle.“
„Zapomeň, co jsme si říkali,“ dodal otráveně.
V amfiteátru bylo sedm tisíc lidí. Když mě viděli přicházet, tak se všichni rozkřičeli. Pro mne to byl zvláštní zážitek po tom všem. Asi příští rok se festival konat už nebude. Merta šel hrát přede mnou a já si amfiteátr obešel, prohlížel lidi a moc se mi líbili. Snažil jsem se všechno do sebe vpít, neboť jsem měl pocit, že tohle už dlouho nezažiju. Nastoupil jsem ještě za světla (Fedor Frešo mi hrál na basu) a notnou chvíli jsme seděli tiše, neboť lidi dlouho křičeli a skandovali. Díval jsem se na ten obrovský dav a najednou mě napadlo, že možná přišli kvůli mně, že mě znají, že mě mají rádi a že si na tohle musím vzpomenout, až mi bude zle z toho, že nebude kde hrát, až mě skála zavalí a než se tím závalem prorostu zase někam na vzduch a na světlo. Bylo to dojemné.
Zahrál jsem několik vážných písní, které lidé v publiku byli schopni vyslechnout, ale pak začali skandovat jména různých lidových písniček, které zpívám: Chodil Pánbů po poli, Hádala se duše s tělem atd., protože chtěli zpívat. Já byl chvíli rozmrzelý, protože jsem chtěl zahrát, když je to NAPOSLEDY, ty své nejzávažnější písně, ale nakonec jsem to pochopil Měli ŠÍLENOU radost z toho, ŽE TO JE, že se sešli, že jsou pohromadě, že jsem stále na svobodě a že JIM svobodně zpívám, a tak jsem spustil lidovky a dav zpíval se mnou jako jeden muž a bylo to opojné a kouzelné, jak při těch starých lidových písních vlasatí hoši a vlasaté holky před pódiem tančili a tančili i lidé na lavicích, a já si říkal: TO JE SKUTEČNÝ FESTIVAL.
Během mého zpívání se setmělo a lidé se dostávali do varu. Byl jsem šťasten. Končil jsem písní, kterou jsem složil jako hymnu pro zakázanej festival v Náměšti:
Krásný je vzduch
krásnější je moře
Co je nejkrásnější
usměvavé tváře
Pevný je stůl
pevnější je hora
Co je nejpevnější
ta člověčí víra
Mocná je zbraň
mocnější je právo
Co je nejmocnější
pravdomluvné slovo
Pustá je poušť
i nebeské dálky
Co je nejpustější
žít život bez lásky
Velká je zem
šplouchá na ní voda
Co je však největší
ta lidská svoboda
Byl to velký úspěch a jásání bez konce. Jedna manažerka mi v tom řevu mezi úklonou řekla: „Co s tebou chtějí ONI dělat? Vždyť se podívej na ty lidi, jak tě mají rádi.“ Musel jsem se usmát. JIM je to fuk.
Publikum se nepodařilo uklidnit, skandovali střídavě mé jméno a střídavě, že chtějí svobodu. Nikdo nemohl po mně nastoupit, protože nikoho nechtěli svým křikem pustit, tak bylo nutno nasadit film. Žlutou ponorku.
Celý dav zpíval s sebou všechny písničky z filmu. Bylo to nádherné, jenom Dana byla rozmrzelá, protože se jí zdálo, že se na mě směje příliš holek. To Dana moc ráda nemá. Já byl šťasten a říkal si, že to stálo za to. Policie se sice předtím ohlásila, ale nezasáhla. Malér začal až druhý den, ale FESTIVAL SE KONAL.

červenec 1977

KONCERTY ČERVEN 2010
1. úterý, Hutka, PRAHA 5, Pitomá kavárna, Preslova 3, koncert a vernisáž, 19:00
11. pátek, Hutka, ZÁMEK VELKÉ BŘEZNO, areál zámku, 18:30
18. pátek, Hutka, HRAD ŠTERNBERK, areálu hradního parku, 19:00
19. sobota, Hutka, UHERSKÉ HRADIŠTĚ, Hradištský folkoláček, 20:00
24. čtvrtek, Hutka, ROZTOKY U PRAHY, Zámek, 17:00
26. sobota, Hutka, ČASTOLOVICE, nádvoří zámku, 19:00

Vážení přátelé,
do přílohy dávám dva nalezené fejetony z roku 1977, které byly uveřejněny v mojí knize FEJETONY, kterou vydalo vydavatelství Galén. Na knihu jsem upozornil minule.
1. června bude začátek mé výstavy linorytových plakátů z let 1972 – 1973 v Pitomé kavárně, Preslova 3, Praha 5, Smíchov. Vernisáž bude vlastně normální koncert, akorát se v něm trochu víc zmíním o tehdejších linorytech.

Zdravím – Jaroslav Hutka
www.hutka.cz

Takovej trénink se mi bude jednou hodit v Chuchli! – Blue Monday

To je hroznej dědek, ani nažrat nám nedá

Asi vejrá na pitomej hokej a na hajzlu má stohy knih

Kluci, už jste slyšeli o tom sedlákovi ze Zlína?

Zase se vytahoval na dědka, že má propocenej dres Džegra, kam se sere nějakej vobraz vod Mistra!

A Sendíšek, s kterým jste se furt muckali, je taky pěknej parchant!

Kdo má babu?

Jen si ji nech!

Kde jste všichni pobrali tolik bab? Najednou je to tu samá Nela, Viva, Mimoza...

Utíkej, nebo ti dám Ivanu!

Jen si ji nech!

Kurva, moc se na nás nevytahuj, nebo přijde JXD a budeš v Reflexu s Paroubkem!

Fakt? Tak na to seru!

Mistři – od Sendymana

Mistři

Juro, bylo to moc hezký a pozdravuju Tě do Sport-baru. Nikdo těm klukům nedával šanci, když hvězdy odřekly. Samozřejmě, až na Jágra a Vokouna.
Nervy to byly, to né, zas že né. Ale zajímací bylo, jak ti naši kluci byli prostě lepší. Lepší organizace hry, Růža neblbnul s kombinacema útočnejch řad, jako Bykov, když už nevěděl, kudy kam, klid v kritickejch chvílích, neposrat se, když zrovna teď, 35 vteřin před koncem, dostali gól…
Taky zajímací bylo, jak byl všude klid. Intoši si asi zalezli do knihoven, nebo co, jinak si to neumím vysvětlit! 😛
Je pravda, že ten „faul“ na Jágra nebyl faulem, ale co. Proti našim pískli jiný věci a ustáli to.
Tak jim to přejme, že se jim to podařilo.
A na závěr si dovolím citovat jednoho fanouška ze Sport.cz, myslím, kam jsem ráno zabrousil:
Děkujeme všem hvězdám, že neměly čas…
😀 😀 😀
A ten maddentist ( 😀 ) Fasel je zase nasranej!
😀 😀 :D

Ukrajina II – Jura Sedlák

Sliby se mají plnit, prý nejen o Vánocích, takže „jak řekli, tak učinili“. Minule jsme skončili na Polonině a také dnes tam ještě zůstaneme. Možná by to mohl být i námět na letní, trochu nekomerční,  putování. Jak vidíte, nebyli jsme sami. Bylo tam s námi více podobných „piknikujících“ turistů, ale i pracujících „sběračů“. Borůvek tam bylo opravdu plno. Naše „teréňáky“ vezly nejenom naporcovaného barana a gořalku, ale i naložené maso na šašličky, melůn, rajčata nakládaná i syrová, čerstvé fazole, papriku, zeleninu a spoustu vybavení, prostě, jak vždycky s oblibou říká Vasil, „všecko, jak má byt!!“ 🙂 Hoši se věnovali hlavně přípravě jídla a já se trochu toulal po hřebeni. Strávili jsme tam dva dny, a probrali, při dobrém jídle a pití, všechno možné a vyprávění to bylo opravdu zajímavé. Podmínky na Ukrajině byly  poněkud jiné i za komunistů a chlapi se museli ohánět a prokousávat se životem a problémy, v daleko složitějších podmínkách, než nad jakými tady často brečíme. Ale nebudu vás tu unavovat. Všichni ví, kde nakonec vždy všechny tyto chlapské kecy skončí, když jsou sami, daleko od bab a dokonce i od civilizace. Po těch třech návštěvách a po tom, jak jsem já poznal Ukrajince, myslím, že mají před námi výhodu. Bude ještě dlouho trvat, než budou tak „zhýčkaní socialismem“ a nakonec, ani kapitalismem, jak my. A mají jednu obrovskou přednost. Nekalkulují, jestli se jim „vyplatí“ mít děti. Nevymněňují je za porodné, přídavky a kdovíjaké výhody, ale chtějí je mít a mají jich dost. Učí je pracovat a vedou je k úctě k rodičům a jsou pořád ještě velice „nemoderní“. Alespoň převážná většina těch, které jsem poznal. Myslím, že budou na případné otřesy lépe připraveni, než my. Ovšem žít bych tam, samozřejmě, nechtěl i když udělali za posledních deset let, co jsem tam byl ponejprv, obrovský skok dopředu. I díky všudypřítomné „globalizaci“, samozřejmě. Při odjezdu z kopců jsem měl trochu problém, abych je přemluvil, abychom vzali sebou dolů i ten pytel s bordelem, který měl skončit v jedné z roklí. Bohužel, ne všichni piknikující s sebou měli podobného našeptávače. Ale docela se těším, kdy už budu mít konečně čas, přijmout častá pozvání a podívat se tam znovu. Nejlépe pak asi na kole, po hřebeni, odnikud nikam.

Soumrak

Svítání

Sběrači

Kemp mezi duby

Obytný automobil

Kdo je připraven...

...není zaskočen!

Šašlik

Dobrá noc

Náda zato-piť

Beránek

Beze slov

Náda za- to -piť II