Jaro kope do dveří – Yarda Pichlík

od týhle chvíle, co píšu, se vyklube za 4 dny. Čas her. Hravosti. Hrátek. Někdy s čertem. Nebo s čerticema. A kdo si hraje, údajně nezlobí.  Jó – pěkný koulový : zas jedno z pořekadel, který platěj´,  jenom když se jim chce. Já třeba, když jsem byl malej a hrál si, jsem přesto dokázal zlobit strašně – buď jsem jen tak mimochodem v zájmu hry rozpáral koberec, nebo něco polil či aspoň pocintal… ovšem mám bratrance a ten, ač mladší, byl daleko výkonnější. Většinou v rámci hravé nálady něco zapálil nebo v pěti letech při své hravé šikovnosti nastartoval  Jawu 250 a jezdil na ní po dvorku, čímž ohrožoval všechno od slepic přes čuně až po babičku. Ostatně nemusíme sahat do tak daleké historie, jako je polovina minulého století. Dobrým příkladem jsou třeba ti permoníci, tovaryši Hefaistovi, co si onehdy hráli se zemskými deskami umístěnými náhodou pod Japonskem – máte dojem, že to jako zlobení nestojí za řeč ? No nám, co toho tak moc nenamluvíme, když jde o apokalypsu odvrácené strany planety, možná ne, ale poněkud hovornějším Japoncům to  za pár slov stálo určitě.

A takhle relativně je to s tou hravostí většinou. Taky jsem jako malej měl na chatě kamarády nebo radši bych řekl jen známý, kteří si hráli tak, že na ohni opékali třeba živou užovku. Protože jsem byl o pár let mladší a menší, marně jsem na ně nabíhal a chtěl je zabít a užovku osvobodit. Hravě mě odráželi do trávy a pekli dál, dokud se hejbala. (Kdybych byl věřící, řekl bych, že jejich tehdejšímu náčelníkovi to loni hravý Pámbu spočítal a zúčtoval s ním v 67 letech pomocí rakoviny, ale kdoví, jestli to bylo vůbec za tu užovku a jestli, tak je v tom nějaký zpoždění – už to asi mělo bejt promlčený.)

Hravost občanů se projevuje dále nejrůznějšími způsoby, charakteristickými pro tento region, jako třeba když se po 2 týdnech zajisté závažných potíží, které za bílého dne neřešili, nechají přivézt rychlou záchrankou o půlnoci na libovolné zdravotnické pracoviště, kde se dožadují okamžitého řešení („bo uviditě – pridě brat a on vam ukaže !“), jiní hráči skáčou z mezzaninu opatrně po nohou do záhonu růží, aby tak vyřešili své interpersonální či finanční problémy, několik regimentů těch nejhravějších stojí před automaty a mrskají to tam jak o život… O čí ? O svůj ? – Tak ať tam stojej´ klidně dál ! Vždyť je to hra, ne ? Vláda a poslanci hrajou na všechny strany a na nervy všech už chronicky, to je známá kauza…

Abych nebyl za svatýho – taky si zahrávám. Teď třeba jedem do Alp, neboť nejen chléb, ale i zimní hry…  Pod vlivem dojmů z počasí ve většině Evropy jsem se mailově dotazoval našeho hostitele, jestli si místo lyží nemáme vzít kolečkový brusle a košíky na sběr lučního kvítí. Odpověděl, že ne. Že na jeho kopci (Kitzbuehel Horn) to sice za hovno stojí, ale že protější kopec je krásně vysněženej a dá se jet až úplně dolů do města, tak se můžem realizovat tam… To je jistě hezké. Malý zádrhel vytuší jen ten, kdo ví, že ten protější vršek se jmenuje Hahnenkamm. A tak si jedem hrát…

A kdyby to náhodou nějak blbě dopadlo, tak se stejně vždycky najde nějaká rozjuchaná, která uprostřed národního smutku po mém úmrtí vyskočí na stůl a zavolá „Hrajte – já ráda tancuju !“ Tak si prosímvás opravdu hrajte (i když já tanec naopak nenávidím) – a třeba i zlobte, mně už je to všecko egál, vždyť stejně nic neplatí a nemá cenu někomu něco radit – myslíte, že jo ? Na co si to hrajete ??

Rozpustilé tanečnice