Možná přijde i JXD

Příběhy robota Jiřiny 21 – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Listopad 30, 2010

PRJ

 

Nymfomanka Mišpule aneb nekoupíš to, co není

Kapitáne?
Volá velící můstek. V předposledním z horních podlaží se motá nějaký neznámý tvor! Nikoho si nevšímá, udělá dlouhý krok, nakreslí na podlahu černý puntík, zas udělá krok, puntík. Jeden takový čtverec už namaloval kousek opodál. Odhání ostatní, nikoho nechce pustit dovnitř, zlostně podupává, vrhá nevraživé pohledy okolo a každému, kdo vstoupí říká: Nešlapte po mých čtvercích, jsou moje, mám Orony, načež jim před obličeji zamává nějakým váčkem. Debil to nebude, všechny oslovuje v jejich rodných jazycích. S rodinkami Zvadlošů se dokonce vykecává v nářečí, kterému nerozumí ani palubní počítač. Možná nějaký performer?!
Nevíte o tom něco?
Můstku vždyť víte, že jsme se motali celý minulý buřtí týden po X97 až do zbláznění a dělali inventuru, sčítali palubní lid, s nezměrným úsilím dokončovali plány oslavy nového galaktického roku a žádná šou před nákupními centry na programu není. Jsem unavený, téměř ztrhaný, jako bílý trpaslík a za chvíli mě čeká veledůležitá schůzka s Nejvyšším. Vlastně, ovšem…Veliteli, nepřistála u X97 nějaká kosmická loď?
Nevím. Na chvíli jsem si odskočil na doprovodný satelit, kouknout do Strobáka.
Žertujete? Přepojte vizualizér do mé kajuty. Hmm, Bautí kapsle v desinfekčním doku. Zapojte pachové senzory. Fuj, to je smrad!
Ano Kapitáne, dotyčný poměrně zapáchá.
Přepněte na podlaží s tím poblázněným kosmonautem. Už je to tak, Ruďoch je tady! Můstku, už tvrdil ostraze, že chce ty vykachlíkované parcely koupit a že musí být jeho, ať se děje cokoli?
Přesně tak.
Svažte ho a dopravte ke mně. Jo, a dejte mi na monitor Mišpuli.
Dobrý buřt Kapitáne, tady zdravotnice Michaelová. Co to máte na sobě? Nový obleček? Sluší Vám. No, jen vypadáte trochu jako mobilní poutač z hypermarketu. Hi, hi, podobné vaky vkládáme v naší interní doléčebně pod vakuová WC.
Nechte si to, Michaelová, máme tady pacienta na poletové rozmražení, připravte kryo-box a pojďte si ho zpříjemkovat.
Už běžím Kapitáne, přijmeme, doléčíme, na věčnost odešleme. Smrt je krásná, hi, hi.
Mišpule potrhlá. Blbá jak hadr! Můstku, kde jste s tím Bauťanem?
Kapitáne, museli jsme zavolat posily. Chlapík po nás plival a stále pořvával: Má je zdejší hrouda, mám Orony, jsem Rudý Bill, rozumíte, jménem Bauta zakladatele, nešahejte na můj soukromý majetek. Když začal šířit vůkol nesnesitelný zápach, tak jsme jej zmrazili. Bill má přijet až za pět buřtů, ne?
Asi ne. Přivezte ho sem a cestou přiberte Mišpuli, než se cestou zašuká s někým z personálu.
Mattonko, uchystej  přípitek a nějaký menší raut, Bill je tady! Hrome, Vás je! Půlka ostrahy!
Kde je?
Tady ho vezeme, Kapitáne.
Tenhle růžový rampouch? Vždyť vy jste ho znovu totálně zmrazili. Kde je Michaelová?
Tady Kapitáne. Zmrazek do nemocnice patří, budeme šukat sestry, bratři, hi, hi!
V klidu, Michaelová. Rychle s ním do rozmrazovací komory a pak ho uložte na oddělení pro hosty.
Tam už leží I.P.Pavlov.
Tak vedle.
Tam leží jeho psi.
Proč máte v pokoji pro hosty psy, meziplanetární ostudo?
Jsou pěkní a moc milí.
Ven, všichni ven! Doktorko, vyhoďte psy na relaxační dvorek a koukejte přivést Billa do provozuschopného stavu, nebo vás nechám vysadit na nejbližší planetě.
Jasně. Zduřte, chlapci!
Konečně trocha klidu. Mattonko, uprav mi vycházkový skafandr, připrav jeden pro Billa a skoč do květinářství pro pugét.
Ta prdlá Mišpule už je pryč? Mám koupit, nějaký príma smuteční věnec?
Ne, řekl jsem kytku, takové to barevné listí, chápeš?
O pár hodin buřta později.
Můstku, přepojte mi doléčebnu. Jak to vypadá, doktorko?
Hmm, pacient leží a zpoza okna se na mě šklebí a dělá fakáče. Jo, a Kapitáne, kromě rozkošných křidýlek, co to má vzadu za proutek? Podobného ptáka jsem jaktěživ široko daleko neviděla.
Myslíte Bautí kladéko, drahá holubice?
No, kladélko, hi, hi.
Můžeme se na pacienta přijít podívat?
Přijďte, Kapčo, přijďte.
Mattonko, rozděl kytku na dvě části. Zapomněl jsem, Mišpule má dneska svátek.
Ta má svátek pořád.
Nebrblej, připrav se a jdeme.
Vždyť jste říkala, že leží?
Před chvíli vstal, začal tančit po pokoji a vyřvávat Dirty Diana, híí.
Pusťte mě k němu.

PRJ

Ahoj Bille, poznáváš mě?
Kapitán!!! Tak jsem správně na X97?
Jo, vzpomínáš si co s dělal po příletu?
Vyznačoval jsem parcely nebo se pokoušel konečně udělat dobrý byznys po tak dlouhém půstu?
Ano, něco jako tohle. Tady máš kytku a pojďme okamžitě ke mně.
Díky doktorko, vše nejlepší k svátku!
No, děcka, nastupme do výtahu, ať to frčí. Co to máš pod krovkami za kartičku, Bille?
Nevím.
Ukaž?
V sedm hodin na sklonku buřta v přízemí u výtahu. Dr. Michaelová.
Bláznivá střela!

http://www.youtube.com/watch?v=WH3w5wjUaJM

PRJ

Vtip pro I.M. a koláže – Blue Monday + Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Listopad 28, 2010

Jsou bohatý židi a jsou chudý židi, to holt tak je a vždycky bude.
A i židi maj děti.
A děti, vod jistýho stáří, maj zájem vo to druhý pohlaví. A pravidlem snad je, že se chudejm líběj bohatý a vobráceně.
Kdysi v Haliči měl bohatej Lejbowitz dceru, chudej šnorer Taussig syna. Dcera byla krásná, synek pěknej kluk, vysokej, voči jako trnky, šikovnej a vůbec. A tak se stalo, že mladej Taussig přišel za otcem a povídá mu, tatínku, já jsem se zamiloval a vona taky není proti, prosím tě, zajdi za jejím otcem a řekni mu, že se chceme vzít a dojednej svatbu, ať se věc neprotahuje.
Ale to jsem rád, povídá tatík, to se mně líbí, konečně, léta máš, jakousi existenci jako zedník taky, proč by ses neoženil? A je hezká?
Jako bříza na jaře, krásnější než všechny krásky tady a chytrá a má mě ráda.
A to rád slyším, a jakpak se jmenuje?
Jmenuje se Noa Lejbowitz, její tatík má ten velikej dům hned veprostřed náměstí.
Co tě to napadlo? Jak si může chudej žid vzít tak bohatou nevěstu, vždyť nic nemáme, jsme žebráci a ona je z nebohatší rodiny v Haliči, zbláznil ses?
Tatínku, jestli ji mít nebudu, tak umřu, tak jsem se zamiloval, běžte prosím za Lejbowitzem a řekněte mu o ní, já budu čekat tady a dejchat snad nebudu, co budete pryč.
Tak šel, Taussig, co noha nohu mine, hlavou se mu honěj myšlenky, copak já se můžu rovnat Lejbowitzovi, ten má několik domů, pole, továrnu a já jen šnoruju, no a když dojde, zabouchá na dveře, vyžádá si domácího pána a ten, direkt v dobrým rozmaru, ho nenechá vyhodit, ale poptá se ho, co jako chce.
Inu, povídá Taussig, vědí, pane Lejbowitz, mám syna, je to chlapec jako sosna, pracovitej, šikovnej, poctivej, pití ani kostek se nedotkne, šábes světí se mnou, v sanagoze už jednou málem čet z tóry.
A má bejt? Vopáčil Lejbowitz, takovejch synů je …
Není pane Lejbowitz, můj syn, to není syn, to je poklad, to snad ani není vobyčejnej člověk, je uctivej ke stáří, lidi ho maj rádi, hnedle by moh bejt vyvolenej, kdyby se snad se stalo, jakej to je mladej člověk.
No dobrá, maj syna. A má bejt?
No a věc se má tak, že můj syn, teda jako Mošele, si voblíbil vaši dceru Noa a chce si jí před Hospodinem vzít za manželku.
Voni se zbláznili! Nutně se zbláznili! Jak si můžou vůbec pomyslet, že by si Noa, moje jediná dcera, světlo mejch vočí, naděje moje pro stáří, vzala syna šnorera? Pro mou dceru mám jiný partie, v Lodži, ve Varšavě …. V žádným případě, ani na smrtelný posteli bych … Nikdy! A jdou pryč, nebo na nich pošlu psy, taková urážka …
Těžko se jde Taussigovi domů, slzy jen tak zadržuje, hanba mu je, a když vidí syna, jen se rozpláče na nespravedlností světa a vlastní bídou.
Mezitím dojde starej Lejbowitz za dcerou a říká jí, že teda byl tady starej Taussig, že si vo ní řek, ale že ho hnal, jakpak by to bylo, aby si šnorera syn vzal nebohatší nevěstu v Haliči?
Noa zaplakala a vod tý doby začala chřadnout, nejedla, nepila, jen seděla a vzdychala a když už byla skoro poloviční, tak ulehla. Starej Lejbowitz přivez doktory z Lodže, pak z Varšavy, taky z Petrohradu – všechno marný, Noa chřadla dál. Zašel za ní, jako už tolikrát, a ptá se jí, jak se má, světlo jeho očí, jak jí vod života věčnýho zpátky k životu tady na zemi vrátit by šlo, vždyť je jen starej otec a voči už má vyplakaný.
Není jiný pomoci, povídá Noa, než abyste, tatínku, šel, a starýmu Taussigovi řek, že si mě jeho syn Noah teda vezme a že se vo všechno postaráte.
Starej Lebowitz tak nadával, že ho to mohlo stát život, ale nakonec viděl, že jinýho nezbejvá, tak se sebral a vydal se k Taussigovi. Zabouchá na dvéře jeho skromnýho domku a když ho Taussig pozve dál, všechno mu vyloží, a že teda by jeho synovi dcéru dal.
A to zase ne, povídá Taussig, hnali mě vod svejch dveří jako škodnou, já jim svýho syna do rodiny nedám, takovejm lidem.
Taussig, já jsem zničenej člověk, povídá Lejbowitz, kudy chodím, tudy pláču nad svou jedinou dcerou, jsou člověk, domluvěj synovi, obměkčej se, jinak mně ta moje Noa umře a budu sám na světě, co do mě bude, nic.
Dobrá, povídá Taussig, ať viděj, že nejsem jako voni. Ale mám jednu podmínku.
Jakou podmínku? Jakou podmínku, všechno splním, je to moje dcera jediná.
Lejbowitz, voni se mnou půjdou šnorovat. Vod dveří mě vyhnali jako šnorera, tak chci, aby voni se mnou měsíc, počínaje tímhle vokamžikem, šli šnorovat. Aby zažili taky svět a život z týhle strany. Když to vydržej a vyšnorujou si na živobití, dám vaší dceři svýho syna. A začneme hned, jestli chtěj, na věži bijou hodiny pět vodpoledne, tak jestli chtěj, jdeme.
Tak šli.
Když přišli před vobec nebo vesnici, tak si ji rozdělili, Taussig vpravo, Lejbowitz vlevo, nebo vobráceně ….
Lejbowitz to měl těžký, měl ze začátku pěknej voblek, taky boty, takže ho selky hnaly s posměchem, zažil hlad, žízeň, i bití. I o voblek nakonec přišel, vyměnil ho s i s botama za kaftan a chodil bos. Nohy rozedraný, ale dcera je dcera.
Tak se v tý pouti dostali nad Tarnowku, bylo odpoledne, seděj spolu na kopci, Taussig heká, Lejbovitz taky, sundali s nohou onučky, masírujou chodidla, a z věže se ozvou hodiny. První, druhá …. pátá.
Dostali mýho syna, povídá Taussig, dneska je to měsíc, šnorovali se mnou celej ten měsíc, a tak maj, co chtěli.
Lejbowitz se podívá na svoje nohy, na svůj rozedranej kaftan, a povídá:
Richtig, ale Tarnowku ještě uděláme, jdou vpravo, já půjdu vlevo.
😀

"KDYŽ NÁS V KNAKU DUSIL ALL STARS BAND"
Použita Lenka Dusilová, Knak Teplice, asi 2005.
Věnováno : Managementům Lenky D., Keithe R., Erica C. a Ringa S.

 

"PRAVDA A LÁSKA VÍTĚZÍ, VODA STOUPÁ A KOZA DOJÍ KREV"
Použit Láďa Kantor, Budvarka Dejvice, léto 2008 a vodopády na řece Krka, léto 2002
Věnováno : Autorům optimistických scénářů

 

Z 22. ročníku Memoriálu Jaroslava Jáci I. část – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Listopad 27, 2010

Z mailu: Tak jsem se konečně dostal k tomu, abych vám poslal dokumenty z 22. ročníku Memoriálu Jaroslava Jáci. Jsou to všelijaké úhly pohledu na alkoholem ještě nepříliš povzbuzené tváře, ale cennější jsou tam myslím mútné krušnohorské motivy, obrysy nořící se z mlhy a do mlhy, Jácovo chcaní velkým obloukem (v tom věku pozoruhodné !), Devetterovi pejskové, vláček, průvodčí v dvojprojekci s nádražím přes okno – a jiné, a jiné…

Bez souhlasu autora upravil, seřadil, zveřejnil i připepřil Vladimír Ondys.

Odjezd z Teplic

 

Čelem k Evropě

 

Čelem k Evropě s Yardou Pichlíkem

 

Hic sunt... Cani?

 

Po stopě minulosti

 

Tradiční kuchyně současného pohraničí

 

S optimistickou tváří budoucnosti

 

Tůdle, znám dobře Ondyse

 

Mlčeti zlato

 

Tak jsme se trochu rozšoupli a další pokračování příště

Příběhy robota Jiřiny 20 – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Listopad 23, 2010

Černá díra je černější, než černá

Mattonko, rychle, pospěš! Kde mám sváteční skafandr, kam jsem ho jenom dal? Prolezl jsem celou šatníkovou kajutu, všechny skříně, zásuvky, komory a nikde není! Nedala jsi ho do čistírny, neodnesla k recyklaci? Tady není, v prádelním koši také ne. No tak, Mattonko! U zatoulaného kvanta, co je tohle za zvíře v mém striktně privátním botníku? Zelená kočka, brr! A jak smrdí!  Kdo ji sem proboha (myšleno Nejvyšší) dal? A co tyhle igelitové kabáty? Vždyť jsou úplně z módy, divně ušité, popsané úplně stejnými slogany jako regály v supermarketech na horních palubě?
Kapitáne!?
No, kde jsi!? Kde mám svůj sváteční, navzdory věkům stále módní, vycházkový skafandr?
Kapitáne, omylem jsem ho skartovala ve stroji nicoty. Ovšem v očekávání budoucí krize jsem v rámci projevení dobré vůle šetřit pro příští generace ušila několik slušivých obleků z pečlivě vyčištěných a svědomitě schraňovaných igelitek, ve kterých přináším nákupy z hyper-super.
To snad není možné, nechám tě pečlivě slisovat a v nejlepším očekávání budoucího vkusně zarámovat a pověsit na stěnu do vaší ložnice, střelený pse!
Ale Kapitáne, víte jak Vám bude slušet. Třeba tenhle, jen si ho vyzkoušejte.
Myslíš?
No.
Dej to sem!
Nádhera! Padne vám jako ulitý a hrozně, velmi hrozně Vám sluší! Jen si představte co řekne Nejvyšší až Vás uvidí, co si pomyslí a jak jej oslníte až vkročíte do světa za horizontem událostí?
Ses pomátla, vždyť vypadám jako šupák a co ta loga na klopách a na kapsách!
Kapčo, vystřihla jsem nápisy z krabiček cigaret, kartón nevalné kvality naimpregnovala, zručně obšila a nažehlila. Hezké, že?
Ne že bych nedokázal ocenit snahu, ale tady píšou: Kouření vážně škodí Vám i lidem ve Vašem okolí, anebo Kouř obsahuje benzen, formaldehyd a kyanovodík… Nejvyšší si pomyslí, že tady vedeme chemickou válku nebo co a taky se nejmenuju Marlboro!? Vypadám hůře, než bych na sobě neměl vůbec nic, he!
Ale Kapitáne, každé obrazné vědomí udržuje svět jako znicotněné pozadí obrazného a naopak každé vědomí světa si povolává a vyžaduje obrazné vědomí ve smyslu uchopení určitého smyslu situace. Chápání nicoty se může dít v okamžitém odhalení, uskutečnit se uvnitř volně navazujících stavů vědomí a jejich prostřednictvím, je nicota látkou přesahu světa k onomu obraznému, aniž by se zobrazované kdykoli zjevovalo samo sobě, je obrazné jako takové i prožíváno. Bez uskutečňujícího vědomí by nebylo vědomí představujícího a naopak. Místo toho, aby se obraznost jevila jako charakteristika faktického vědomí, odhalila se jako jeho zásadní a transcendentální podmínka. Bylo by stejně tak absurdní, kdybychom pojímali vědomí, které by si nepředstavovalo, jako kdybychom pojímali vědomí, které by nedokázalo provést Cogito ergo sum.
No nazdar, dobrá psice, tobě přeskočilo?!

Zatímco se Kapitán vesmírného plavidla X97 dohaduje s fenkou, legitimní manželkou robota Mattoniho, momentálně v podobě pozemšťanky Jiřiny, blíží se ke středu galaxie odněkud z hloubi kosmických dálav autonomní kosmická kapsle, malý obytný prostor, družstevní kvartýr, nebo i kaple, vše v jednom, jak je libo, a v ní nikdo jiný, než Rudý Bill. V polosedě, rovněž  by se dalo říci v pololeže, hibernuje, ve tváři pramálo duchaplný výraz, což je pro rodilé Buťany typické, hibernují-li, či nehibernují-li. Drobná očka za mohutnými víčky upřeně sledují šmouhy planet v reflektorech hvězd, příď nadnášena vlnami temné hmoty se zařezává do časoprostoru, bezpečně naváděna gravitačním kompasem spirálami temna směrem k hranici horizontu událostí, tak aby se přiblížila lodi X97 prudce kroužící kolem nitra mamutí černé díry ve středu galaxie Slepého ucha. V malém mozku Billova velkého mozku se mísí modrobílé vzpomínky na jeho dvanáct dětí, které stejně není schopen rozeznat od ostatních malých soukmenovců, s obrázky jeho tří žen, jež mu splývají v jednu, což je poněkud osvobozující, protože sám příliš neví, kolika a jakými dětmi obšťastnil každou zvlášť a ve stavu kryo-vegetativního pohroužení si nemůže ani vzpomenou zdali byly tři, nebo možná čtyři, což nevylučuje, že má ženy pouze dvě, jež stejně rozezná jen za šťastné souhry náhod a za předpokladu, že ony poznají jeho a to prakticky nehrozí. Bill procitá z letargie, hlava tvaru červené řípy je rovněž tak brunátná, zašedlá od kosmického prachu, strastiplným putováním nekonečným vesmírem matná i svraštělá, zbavená přirozené červeně, mastného lesku, blahobytem sycených ruměnců ve tvářích, spolu s excitovaným poblikáváním drobných piezoelektrických výbojů pod průsvitnou kůží, kdy takto vybuzený Baut vypadá, jako něco mezi vánočním stromkem zářícím za oknem a semaforem, na němž i zelená a oranžová svítí tak trochu do ruda.
To byla cesta, by se jeden posral. Kde mám kartáček na čištění nosních dutin, chrániče žáber, inhalátor, váček s Orony?

A zatímco se Kapitán pokouší ustrojit a Bill probrat, v jádru černé díry sedí Nejvyšší, popíjí kávu, pokuřuje a čeká…

http://www.youtube.com/watch?v=PbWULu5_nXI

Rabín pro I.M. – Blue Monday

Posted in Aby jste se... by moznaprijdeijxd on Listopad 22, 2010

Já vím, že Vy je všechny znáte, ale třeba taky ne, a tak Vám budu v neděli večer vždycky jednu posílat. Tak trochu jako památku na dongia a jeho nedělní rána. Začnu tou generální.

Do jedný vsi v Haliči přijel inkasista, a že měl u sebe dost peněz, zašel za rabínem a povídá mu: Podívaj se, rebe, jsem inkasista z Lodže a mám u sebe víc než 20.000 zlotých a mám strach je u sebe nechat, až půjdu spát, nemohli by ty peníze pro mě u vás schovat?
No to by šlo, povídá rabín, ale je to hodně peněz, ať máme svědky, Sára, povídá ke služebný, zajdi k Moskowitzovi a Mankowitzovi, ať jsem voba příjdou, že jich potřebuju.
Voba přišli, už byl večer, svítily svíce a rabín povídá:
Viděj všichni, jak tady stojíme, že já si tady vod toho pána, inkasisty z Lodže, beru jeho peníze, je toho dvacet tisíc a dávám je do pokladny, aby byly u mě do rána schovaný.
Všichni vážně pokejvali hlavama a šli spát.
Ráno se inkasista probudí, umeje, voblíkne a jde k rabínovi, slunce svítí po noční bouřce, usmívá se na celej svět kolem. Příjde k rabínovu domu a zaklepe na dveře.
Nic.
Zaklepe podruhý, potřetí a až napopátý se dveře otevřou a vykoukne Sára, a co prej chce.
No svoje peníze, co bych chtěl, usměje se inkasista a chce jít dovnitř. Z chodby vykoukne rabín a ptá se, co je to tam za rámus, že by chtěl pracovat, ale takhle nemůže.
Jdu si pro svoje peníze, volá na něj inkasista a chce se kolem Sáry protlačit.
Jaký peníze? Ptá se rabín a mračí se.
No přece ty, co jsem si včera u vás nechal, dvacet tisíc to bylo.
Dvacet tisíc? A včera? A u mě? To není možný, to jste si musel splést! Sára, vědí vo nějakejch penězích včera?
Já? Vopáčí Sára, vo jakejch penězích? Vždyť mě včera bolely zuby, musela jsem si lehnout už vodpoledne, vo ničem nevím.
Ale vždyť tu byli svědkové, u toho, jak jsem vám dával peníze, byli svědkové, Moskowitz a Mankowitz se jmenovali.
Sára, jděte k Moskowitzům a jděte taky k Mankowitzům, ať jsem hned příjdou.
Za chvíli je zpátky a Moskowitz za ní, celej rudej a volá:
Rebe, já vás mám ve veliký úctě, ale takhle mě volat, když jsem se zrovna vrátil z nemocnice, tak mě vzalo bolení střev, že jsem tam dvě noci v horečkách proležel a jen se vrátím, už mě voláte k sobě.
Moskowitz, znáte tohohle pána, povídá rabín, včera si prej u mě uložil peníze.
Jak bych ho moh znát, vždyť ještě včera jsem ležel v nemocnici a nevěděl, jestli dožiju rána.
Mezitím doběh Mankowitz, celej zaprášenej, voklepává čepicí kalhoty i kabát a ptá se rabína, co jako chce, že se von, Mankowitz zrovna vrátil automobilem z Varšavy, že jel celou noc a že je celej  zaprášenej a unavenej a jen pro úctu k rabínovi sem hned spěchá.
A že tohohle pána neviděl za celej svůj život, aby tak zdráv byl a včera nemoh ani vidět, natož svědčit, že dává rabínovi nějaký peníze, když byl na cestě z Varšavy, to dá rozum.
Inkasista se vypotácel z rabínova domu, venku pad na kolena plakal, jak jen pláče člověk, jehož existence je naprosto zničená a jeho jméno je míň, než prach.
Najednou vyjde ven rabín a povídá mu, jdou se mnou dovnitř, nepláčou mně tady, já jim dám ty peníze.
Jdou dovnitř, inkasista je jak u vidění, a rabín mu vyplatí všechny peníze, do posledního zlotýho. Inkasista padne na kolena a pláče štěstím, a mezi slzama se ptá rabína:
Ale rebe, proč tohle všechno, proč jsem to musel takhle …
A rebe povídá:
To aby věděli, jaký pakáži tady musím dělat rabína!
😀

K tý víře v Boha dobrotivýho… Blue Monday

Posted in V apatyce nekoupíš by moznaprijdeijxd on Listopad 21, 2010

Hele, dědku, k tý víře v Boha dobrotivýho a ve věčnej život u blaženosti na Výsostech jsem zrovna něco čet: „Když byl Faidros mladý, přemýšlel o tom, že krávy, prasata a slepice vůbec netuší, že ten hodný hospodář, který je krmí a dává jim střechu nad hlavou, to všechno dělá jenom proto, aby je mohl zabít a prodat někomu, kdo je sní. Když zachrochtají a zakdákají, dostanou od něj krmení, a tak nejspíš myslí, že to bude nějaký sluha. Napadlo ho také, jestli existuje nějaký vyšší hospodář, který provádí totéž s lidmi, nějaký jiný organismus, se kterým se setkávají každý den a myslí si, jak je jim užitečný, který jim dává potravu, střechu nad hlavou, a chrání je před nepřáteli, ale který si lidi tajně pěstuje, aby sám přežil, živí se jimi a používá jimi nashromážděnou energii pro svoje vlastní nezávislé cíle.“

Hra světel – od Vivy

Posted in Dobré ráno by moznaprijdeijxd on Listopad 21, 2010

:)))) Dobré ráno!

Dobré ráno

 

Dobré ráno

 

Dobré ráno

ÚDAJNĚ DOBRÁ VŮLE A BEZTRESTNÁ ZVŮLE

Posted in Vladimír Ondys by moznaprijdeijxd on Listopad 19, 2010

Svobodě a demokracii jsme se zatím fakticky o moc nepřiblížili po socialistické maškarádě před dvaceti lety, kdy se nažraní staří vlci nechali bez krveprolití odehnat od plných koryt mnohem lačnějšími v beránčím rouše s tak pravdivým a láskyplným vztahem k ovčanům, ale je i fakt, že dnes se dá mnohem víc beztrestně trhnout na příslušnosti k vlčí smečce a výběh máme taky mnohem větší s úměrným počtem hlídacích psů. A ještě si občas můžeme vybrat, kdo nám stáhne kůži s přístupem opilých bačů k nejtupějším beranům!

Příběhy robota Jiřiny 19 – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Listopad 17, 2010

Velká porada aneb pravda o černých děrách-vlastně o tom až příště

Ach ano, na téhle Zemi jsem dospěl do dnešní síly, stále žádán, připraven bojovat, připraven vítězit, bez nároku na selhání. Všechny bitvy jsou dobojovány, zdá se. Muž, kterého opustily jeho sny. Změnil jsem svou tvář, jméno, ale nikdo o tebe nestojí, když prohráváš. Tisíckrát jsem viděl věci okolo, připouštím, poněkud nezasažen. Snad jsme ti poslední o koho kráčí, když se věci ubírají tak divnými cestami.
Zpola zaplněné kupé, horko, tupé údery těžkých kol drtí čas a koleje. Nevím snad mě osud prokleje. Hodinky tikají pozpátku, směrem k zapomnění, letní vzduch konzistence oleje, okamžik trvá chvíli a pak není, přítomnost kluzká jako hadí ryba, slizká s tělem úhoře, bloudí v zámku přemýšlení, v řekách slov plynoucích do moře, bez proč, není protože. Dál zadumaně pluje po parketách, odpovědí jen mlčení, ticho, žádné slůvko, holá věta. Slunce se kroutí jako červík na párátku, lačný hlíny, humusu, aspoň trochy mikrobích pozůstatků, okno bouchá, záclona vlaje ve větru, silonová povětrná žena, z řetězu souvislostí utržená, ve vagónů odér hoden prdu sloního zadku. Kola jsou okovy předurčení, nejsi pánem svého osudu, vlak do říše zapomnění, láska je batole s kyblíčkem zvratků, byl jsem a nebudu.
Oh,mama mia, mama mia. Beelzebub has the devil put aside for me, for me, for me…
Chtěl bych řídit svůj milovaný vůz směrem k domovu. Tam kousek vedle jezera, tam jsem se narodil. Den se láme. Krajina běží. Stromy hoří. Shoří úplně až ke kořenům. Co se vleče neuteče. Hmm. Přestěhoval jsem se. Jiné město, jiní lidé, přesto svět týž. Víte, těžké bylo se usadit, začít Žít? Beru jakoukoli práci, podobně jako ostatní. Každý jeden a každý sám. Tolik lidí o něž nikdo nestojí.
Mladík naproti kouká po slečně. Kniha odložená na umakartové poličce. Rozkládám noviny, vítr se otevřeným oknem dere dovnitř. Jen co přistoupí další, vlak se dá znovu do pohyby. Sedím proti směru jízdy a tak mohu klidně hledět skrz papír potištěný bláboly a sledovat sám sebe. Mladík vstává, jde si ulevit na záchod. Odkládám noviny. Opouštím kupé, zavírám dveře. Pojistka nástupních dveří je odblokována. Červená a pak bílá. Smrtelný pád mladíka z vlaku na trase té a té, dne toho a toho zaznamená jen černá kronika lokálního plátku. Tisíce subatomárních částic. Modrá, zelená, fialová. Malinkatá černá díra. Higgsův boson, taková drobná lentilka. Úkol splněn. Robot Jiřina je ve vězení. Zprávu o stavu civilizace jsem doručil nadřízeným jako první, jako vítěz. Konečně můžu být sám sebou-zelenou kočkou. A že se tady ještě objevím? A jak je to možné? Ach, neřešte to, milý barone. Nedáme si šťopičku?

KHM-200

Byl pozdní večer první máj
Vzduch zhluboka se chvěl
Snad rád by nám cosi pověděl
Na jazyku temný jinotaj

Tichý pastevec, vyděděný král
Uvadlým růžím slavík lásku pěl
V reji těch rukou, nohou, těl
Viděl jsem to, stál jsem opodál

Pohroužen nad osnovou notovou
Písně marny jsou, ztichnou, uplovou
když padáš na nosík, když padáš na záda

Charón přirazil pramici svou k molu
Na nebi plamen a dým, zúčtujeme spolu
Jen ještě…dovolte mi suše předpokládat…

Golema že všichni znáte tu…

http://www.youtube.com/watch?v=gdDNFJpil50
http://www.youtube.com/watch?v=kgy1VGA2BE8

Tak vás zdravím! – Makataman

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Listopad 15, 2010

Prej... že chvíli neposedím

Hrozně nerad se fotím, ale šéfík tvrdí, že mě nepíchnete. … mám totiž v patách trestné kočičí komando. Naštěstí mě zatím znají jen jako „Hnědého bleska“.
Až bude zase rozumná roční doba, ukážu vám, jak jsem našeho mladýho naučil hloubit pasti na medvědy, zdokonalil taktické návštěvní pohledy č. 4, 9 a 11, a vychoval si ho co by mobilní stín. 🙂 Zatím nás ale Velký šelma bere na vycházky zvlášť, protože si myslel, že 4 kola jsou lepší než 4 nohy a teď má k plnohodnotnému použití jen jednu.
Tak se zatím mějte, já se jdu poohlédnout, jestli přece jen nenajdu něco zdravějšího k snědku než granule.
PS. Mimochodem, Nelo, v létě jsem byl taky chvilku vegetarián. 😉 Hadi jsou skoro jako ryby, ne? 😀

Že by zajda nahoře...

nebo srnka dole...

 

Hm, tak holD to budou zase granule.

Tak už to zmáčkni, hergot, brzdíš značkování!