Z mailů v únoru

Drazí bratří a sestří!
V sobotu 12.3 krátce po obědě ve 13.05 (to je to jídlo, co žerou zbohatlíci) odvysílá ČT 2 pořad (v mluvě Jiného prostoru tzv. formát) o knížce Běsové budou pokřikovat, pindících, rytíři a především o jámě a kyvadle.
Pokud tak učiníte, děkovné, případně omluvné, apologetické, homiletické, onomatopoické a gotické dopisy posílejte nejen mně, ale především ČT 2, která se – jak se zdá – nezastaví před ničím.
V příloze jsou i další pořady podobného ražení.

Ing. Patrik El Linhart [staramilenka@seznam.cz]

http://www.ceskatelevize.cz/tv-program/hledani/?filtr%5bSIDP%5d=10169663406

Tak prdi,
jestli to nevíte, v sobotu 12.III. vystoupí v hospodě Slávie Vlasta Třešňák – sám s kytarou a asi i harmonikou. Vstupný je 120,- Kč. Doporučuju se zúčastnit.

J.P.

Virtuální suvenýry od Vivy

Vážení, suvenýrů mám pro všechny dost. Račte si vybrat 🙂

Virtuální suvenýry

 

Virtuální suvenýry

 

Virtuální suvenýry

 

Virtuální suvenýry

 

Virtuální suvenýry

 

Virtuální suvenýry

 

Virtuální suvenýry

 

Virtuální suvenýry

 

Virtuální suvenýry

Mařenky – Roman Nešetřil

Kamarádi

I.

Usměvavý muž v uniformě, kterého jsem oslovoval „pan vyšetřovatel“, vstal ze své židle a obešel stůl. Přešel na mojí stranu. Postavil se těsně za mojí židli. Oproti té jeho nebyla čalouněná. Byla jen prostě dřevěná. Pohladil mne po vlasech. Pak sáhnul do kapsy. Vytáhl hrst fotografií. Rozhodil je po stole. Přímo přede mne. Byly na nich záběry ženských genitálií. Tehdy jsem ještě neznal slovo genitálie. Tehdy to pro mne byly Mařenky. Bylo mi 13 let. Každá Mařenka na fotografiích byla jiná. Já sám jsem znal zatím pouze jednu.

„Víš, co je na těch fotografiích?“, zeptal se pan vyšetřovatel.

„Ano, to jsou Mařenky“, odpověděl jsem podle PRAVDY. Věděl jsem už dostatečně dobře, že kdybych neříkal PRAVDU, tak by se přestal usmívat. Taky by mi určitě provedl něco bolestivého. Protože PRAVDA je jen jedna a všechno, co není PRAVDA, je lež. Tak mi to vtloukali do hlavy už od školky. Vždycky, když jsem řekl něco jiného, než byla PRAVDA, tak to bolelo. Akorát doma, mamince nebo tatínkovi, když ještě žil, jsem občas mohl říct něco jiného. Občas něco jiného řekla maminka. Občas něco jiného řekl tatínek. Ale to bylo jen doma, mezi vlastními. Mimo domov platila PRAVDA a lež se platila bolestí.

Pan vyšetřovatel se významně usmál a spiklenecky mrknul na mlčenlivého muže v méně parádní uniformě. Ten celou dobu cosi zapisoval. Teď jenom na okamžik zvedl oči od papíru a opětoval úsměv pana vyšetřovatele.

„A ty víš, kde jsou takový Mařenky?“, optal se opět pan vyšetřovatel. „Ano vím, mají je maminky tady.“, řekl jsem a sáhnul si při tom do rozkroku, abych panu vyšetřovateli ukázal, kde mají maminky Mařenky.

„Výborně, chlapče,“ pochválil mne pan vyšetřovatel a hned mi položil další otázku:

„A ty znáš maminčinu Mařenku?“

Divil jsem se, proč se pan vyšetřovatel tak hloupě ptá. Jakou jinou Mařenku bych měl znát? Vždyť to byla jediná Mařenka, kterou jsem kdy viděl. Tedy mimo těch, které jsem před chvílí spatřil na fotografiích.

„Ano“, řekl jsem podle PRAVDY.

Pan vyšetřovatel mně zase pohladil a dal tak najevo svojí spokojenost s tím, jak odpovídám. Pak se zadíval na rozhozené fotografie a zabodl svůj ukazováček směrem k nim.

„A je některá Mařenka na těch fotkách maminčina?“

Rychle jsem zrakem znovu přelétl všechny fotografie na stole. Bylo jich pět a každá Mařenka byl opravdu jiná. Ujistil jsem se však opět, že žádná z nich není maminčina. Vždyť tu znám už skoro celý rok.

„Ne, žádná není maminčina“, řekl jsem tedy opět podle PRAVDY.

„Dobře, dobře, chlapče“, usmíval se pan vyšetřovatel a pak znovu sáhl do kapsy. Strčil mi před oči další fotografii. Ano, tahle Mařenka byla maminčina. Poznal jsem jí podle černých, trošku kudrnatých vlásků kolem pusinky bez očí. A ta pusinka byla lehce nafialovělá. Ta pusinka, která si tak ráda hrála s mým Jeníčkem a bývala vždycky při té hře hodně vlhká.

„Ano, ta je maminčina“, skoro jsem vykřikl a koutkem oka zahlédl, že je pan vyšetřovatel opravdu spokojený.

Vrátil se na mojí stranu stolu, sáhnul do zásuvky a vytáhl tabulku čokolády. Uloupl úzký proužek a podal mi ho.

Hladově jsem po čokoládě sáhnul. Vždyť čokoládu jsme mívali tak dvakrát do roka. Bál jsem se, aby ruka pana vyšetřovatele neucukla.

„Jen si dej, chlapče, zasloužíš si.“, pan vyšetřovatel chvilku počkal, až domlsám a pak mi namířil stolní lampu přímo do očí. Zároveň pozvedl bičík, se kterým mne seznámil na začátku výslechu. Ještě teď jsem cítil, jak mne pálí jelita na zádech po těch několika švihnutích.

„A teď, chlapče“, hovořil opět pan vyšetřovatel, „teď mně řekni všechno. Úplně všechno! Jak tě maminka seznámila se svojí Mařenkou, co ti o ní říkala, co jste spolu dělali. Všechno, rozumíš všechno! Pokud mi řekneš všechno a bude to PRAVDA, dostaneš zbytek čokolády a pak tě odvedeme do tvého pokoje. Pokud mi ale neřekneš všechno a nebudeš mluvit PRAVDU, pak…“, švihnul mně prudce bičíkem přes ruku.

„Řeknu vám všechno a PRAVDU.“, řekl jsem plačtivě.

II.

Musel jsem se vrátit úplně na začátek. Do toho dne, kdy si tatínek večer balil příruční kufřík a říkal, že musí rychle odjet na delší služební cestu. Než odešel, obejmul nás oba s maminkou a políbil. Nevím už, co říkal. Něco jako, abych mu byl dobrým synem, že časy jsou zlé a snad jednou bude líp. Zatím, abych mamince koukal se vším pomáhat. Pak, už za tmy, vyběhnul ze dveří. Maminka plakala a hladila mne po vlasech. Od té doby jsem už tatínka nikdy neviděl…

Asi za měsíc zazvonil listonoš. Měl jsem ho rád. Občas mi dával bonbóny. Tentokrát se tvářil vážně a chtěl mluvit jenom s maminkou. Když jsem jí zavolal, předal jí nějaké psaní v obálce se státními barvami. Pak přiložil ruku ke štítku služební čepice a potichu odešel. Maminka to psaní otevřela večer, až když si myslela, že spím. Tenkrát jsem spal ještě na válendě v kuchyni. Maminka spávala vedle v ložnici, teď už bez tatínka. Mžoural jsem přivřenýma očima. Ve špatném světle stolní lampy jsem viděl, jak maminka to psaní roztrhla a vyjmula nějaký papír. Pak se jí roztřásla brada a rozplakala se. Když se vyplakala, strčila psaní na poličku mezi těch pár našich knih. Druhý den jsem to nevydržel. Psaní jsem našel a přečetl. Na tvrdém papíře se státním znakem v hlavičce stálo stručné oznámení: „Váš muž byl zastřelen při ilegálním pokusu o přechod státní hranice, když před tím postřelil dva příslušníky hraniční hlídky. Tím se dopustil dalšího zločinu útoku na vykonavatele státní moci při plnění služební povinnosti. Proto byl posmrtně zbaven všech lidských práv a jeho ostatky byly zakopány na státním pozemku. Dostavte se dne… k projednání právního aktu odškodnění, které budete poskytovat státu za zločiny spáchané vaším mužem.“

Večer pak maminka moc plakala a já věděl, že už nikdy neuvidím svého tatínka. A nejen, že už ho nikdy neuvidím, ale taky, že už nikdy o něm nebudu smět mluvit. Jenom s maminkou, s nikým jiným. Protože tatínek neměl PRAVDU.

Pak maminka chodila celý rok v černém.

Přesně po roce, v ten samý den, kdy u nás zazvonil listonoš, si maminka svlékla černé šaty a oblékla si květovanou zástěru. Ta jí moc slušela. Večer mně nerozestlala v kuchyni. Pak si ke mně sedla, pohladila mně a řekla, že od teďka už nebudu spávat v kuchyni sám, ale že já budu tatínkem a že proto budu spát v ložnici s ní. Taky, že jí musím se vším pomáhat, jako to dělal tatínek a že se musíme vzájemně podporovat. Pak jsme si šli lehnout do ložnice. Chtěl jsem si obléknout pyžamo. Jenže maminka mi řekla, abych zůstal úplně svlečený. Pak se svlékla taky. Nechala svítit jen malou lampičku. A pak mi poprvé ukázala Mařenku. Pak mi taky řekla, že já mám na stejném místě Jeníčka. A taky, že její Mařenka a můj Jeníček si spolu chtějí hrát. Potom hladila mého Jeníčka a pomalu mi ukazovala, jak si spolu budou hrát…

Od té doby už maminka nenosila černé šaty. Všechno bylo jako dřív. Akorát večer, po modlení jsem už neuléhal v kuchyni, ale v ložnici. A můj Jeníček a maminčina Mařenka si spolu hráli. Vždycky jednou za měsíc měla maminčina Mařenka bolení a tehdy si nemohla hrát. Divil jsem se, že můj Jeníček nebývá nemocný, ale maminka říkala, že chlapi tolik nestůňou.

A tak to šlo až do té doby, než k nám vtrhli muži v uniformách. Všechno zpřeházeli a byli zlí na maminku i na mně. Křičeli ošklivá slova a maminka i já jsme plakali. Pak nás odvezli sem do toho velkého domu a zavřeli každého jinam, do jiného pokoje se zamřížovanými okny.

Tak tohle všechno jsem řekl panu vyšetřovateli. Ten se usmíval a pak mně lehounce švihnul přes mého Jeníčka.

„Je to všechno? Nezapomněl jsi na nic?“, zeptal se a napřáhl znovu bičík.

„Ne, opravdu, ne, nezapomněl“, volal jsem plačtivě. Nechtěl jsem, aby mne znovu švihnul. Chtěl jsem čokoládu.

„Tak dobře, chlapče, věřím ti“, řekl pan vyšetřovatel a pak se obrátil na dva mlčenlivé muže v ošklivých šedých uniformách. „Odveďte ho“, pokynul jim.

Muži ke mně přistoupili a každý mně vzal za jedno rameno. Sahal jsem jim sotva ke krku. Věděl jsem, že mne odvedou do mého pokojíčku. Kde je ta slíbená čokoláda? Otočil jsem hlavu ke svému vyšetřovateli. „Slíbil jste mi čokoládu, když budu mluvit PRAVDU“, připomněl jsem mu.

Pan vyšetřovatel vstal, obešel oba muže a mně. Stál k nám za zády. Pak mně vší silou nakopl do zadku okovanou botou. Vyhrkly mi slzy. Kdyby mne muži nedrželi, upadl bych na zem.

„Hajzlík jeden, šuká s vlastní mámou a ještě chce čokoládu“, slyšel jsem mezi dveřmi, jak láteří.

III.

Maminku jsem viděl až u soudu. Stála v režných šatech a vypadal o mnoho starší, než dříve. Za ní stáli čtyři muži v šedých uniformách. Byli podobní těm dvěma, co vodili mne. Celý soud jsem vnímal jako v polospánku. Slyšel jsem, jak maminka říká, že byla celý život věrná svému muži, jak přikazuje víra a PRAVDA. Po jeho smrti dodržovala celý rok předepsaný smutek. Je si vědoma toho, že její muž byl nepřítelem státu a zločincem, který se prohřešil proti PRAVDĚ. Ona se však nechtěla prohřešit. Je však ještě příliš mladá a její tělo si krutě žádalo své. Věděla, že svému muži přísahala věrnost až za hrob v duchu víry a PRAVDY. Její syn, tedy já, však je přece z těla a krve jejího zesnulého manžela. V tom spatřovala možnost, jak uspokojit požadavky těla a neprovinit se proti víře a PRAVDĚ. Vůbec si neuvědomovala, že páchá hřích, aspoň zpočátku ne. Je jenom prostá žena. Když si uvědomila hříšnost svého počínání, bylo už pozdě. Přestože byla maminka zubožená v těch režných šatech hříšnice a zestárlá za ty dny, kdy jsem jí neviděl, byla stále krásná. Vnímal jsem však, jak na ní lidé usazení na židlích v soudní síni během její řeči pokřikují: „ty děvko, ty kurvo, ty couro…“ a jiné ošklivé věci.

Pak mluvil uniformovaný muž, kterému říkali státní žalobce. Říkal o mamince, že se dopustila hrdelního zločinu. Že se provinila i proti zákonům státní moci i proti ustanovením státní víry a že za to musí nést zodpovědnost. Apeloval na přítomné, aby nedopustili jakéhokoliv kompromisu. Maloval v hrůzných barvách, jak se provinila na mé citlivé dětské duši. Co ze mne mohlo vyrůst za stvůru, kdyby nezasáhl stát. Krátce připomenul i neblahou roli mého otce, zločince a vyvrhele. Svůj projev zakončil slovy: „Jen stát a bůh nejvyšší, ať rozhodnou, jak moc se tato nešťastnice provinila. A já slyším i stát i boha, jak jednohlasně říkají: budiž ztrestána podle práva.“

Vnímal jsem také, že jako první se při těchto slovech roztleskal ten pan listonoš, který nám kdysi přinesl zprávu o tatínkově smrti.

Pak promluvil jiný pán v černém obleku. Takovém, jaký měl na sobě tatínek, když se vrátil z pohřbu svého bratra, mého strýce. Tomu říkali, pane obhájce, ale nikdo jeho řeč moc neposlouchal. Říkal, že obžalovaná je osobou mentálně zaostalou, která nenese za své činy plnou zodpovědnost. Navrhoval, aby byla prohlášena duševně chorou a umístěna na léčení ve státním ústavu. Případně, aby byla uznána alespoň částečně snížená zodpovědnost za její činy a o tu jí byl zmírněn trest.

Pak byla přestávka. Chtěl jsem něco říci mamince, ale ti dva muži, kteří mne vodili, mně surově strčili jinam, pryč od maminky.

Když přestávka skončila, všichni jsme povstali. Pán, který seděl uprostřed velkého stolu a kterému říkali pane předsedo soudu, si na hlavu nasadil baret. Pozvedl jakousi listinu a četl z ní: „Jménem státu, boha a zákona. Soud vyslechnul všechny zúčastněné strany a po důkladné poradě rozhodnul takto: Obžalovaná byla shledána plně vina ve všech bodech obžaloby. Pro její odporné a nemorální zločiny neexistuje žádná polehčující okolnost a proto se odsuzuje k trestu smrti za krvesmilstvo páchané na vlastním synovi…“

Předseda soudu chtěl ještě pokračovat ve svém projevu, ale já se konečně probral z toho podivného polospánku a vykřikl: „Ale vždyť mně nikdy žádná  krev netekla…“.Hned na to mne jeden z mých šedých strážců srazil k zemi.

IV.

Auto mne zavezlo až na vrchol sluncem zalitého kopce. Zastavilo u plechové černě natřené brány. Na smaltované tabulce jsem četl nápis: Státní zaopatřovací ústav pro mladistvé. Projeli jsme na nádvoří. Z auta mne předali moji dva šedivě uniformovaní strážci do rukou sestry v bílém úboru se státním znakem na prsou. V ruce mi zůstal kufřík, ve kterém jsem měl těch pár věcí, které mi neodebrali. Venku se pomalu stmívalo. Sestra mi řekla, abych šel za ní, že mne zavede do mého pokoje. Šli jsme dlouhými chodbami toho nevlídného domu na kopci. Chodby byly matně osvětleny zamřížovanými lampami. Vyšli jsme po schodech do prvního patra a tam se vydali napříč další dlouhou chodbou. Na jejím konci vlevo byly pootevřené dveře. Tam jsme zabočili.

Nejprve jsem si všimnul železné bílé postele. Byla čistě povlečena. Teprve potom jsem uviděl další čtyři sestry ve stejných bílých úborech se státním znakem na prsou. Dívaly se na mne. Pak mi sebraly kufřík. Vysvlékly mne ze šatů a uložily nahého na postel. Pak se samy vysvlékly. Seřadily se jedna za druhou. První byla ta, co mne dovedla sem. Nahnula se nade mne a vzrušeně oddychovala. Řekla: „Tak ty jsi teda šukal svojí mámu! Ode dneška jsme my všechny tvoje maminky…“

Napsáno 1988 pro samizdat

BYLO… Yarda Pichlík

     Mezinárodní bluesová elita, Stan The Man Bohemian Blues Band, byla tou trojkou, která po úvodní Bínově dvojce zpečetila zasvěcení novozrozeného Purkytova Jazz clubu v teplickém Regionálním muzeu nebo jinak na zámku, chcete-li…  Bylo to dva dny před „Mikulášem“, ale byl to pro nás všechny spíš „Ježíšek“. Sám jsem tyto udatné a pověstné blue-hrdiny viděl živě poprvé a musím říct, že dojem byl ohromující. Starý pravidlo, co se dá ve třech udělat muziky, když se to umí (ELP, J. Hendrix Experience, Cream, Bruce-Boggart-Appiece, Mišík-Hladík-Hrubý… and many others), opět slavilo triumf. Stanislaw Wolarz zachází s kytarou spíš jako s bicím nebo jinak útočným nástrojem a atakuje ji způsoby málo vídanými. K tomu má škleby, jichž by se dalo použít na několik horrových seriálů a celkově pohyby jedince čerstvě uniklýho z nějakýho ústavu. Výsledek je zvukově nenapodobitelnej. Zdrženlivý muž v pozadí s širokým kloboukem a neprostupným výrazem, Tono Ďuratný, třímající basovku (někdy prý i kontrabas, ale neměli jsme u nás to štěstí), je prostě poctivě funkční. A bicman Kamil Němec se pokládá do skladeb tak, že si při svých vyhrávkách, předělech, šelestění, brejcích, doprovodech i sólech pořád něco povídá, máte dojem, že snad zpívá s frontmanem, ale playback by prozradil, že tou hubou hejbe úplně jinak… prostě zeptal jsem se – a on o tom  neví ! Výsledek je každopádně famózní, působí velmi autenticky, neotřele a neoposlouchaně, i když jde pořád o ortodoxní blues. Takhle to každej neumí.

     Bluesová klasika se na nás valila celej večer a kapelníkův projev se dal místy srovnat s takovým trochu výš položeným Tomem Waitsem. Ovšem ta mimika – ještě jednou zdůrazňuju – nevídaná.

     A o dva týdny později, týden před tím opravdu už „Ježíškem“, čili asi k němu, se nám tu zastavil teplický rodák Vašek Koubek se svým bandem, který nelze nazvat jinak, než KAPELA SNŮ :  saxofon Jarda Jeřábek (Garage), kytara Honza Ponocný (leckde) a bicí Pavel Fajt (všude). Zvuk tak barevnej, že by se o tom mohlo některejm šestičlennejm ansámblům zdát v nejdivočejších nocích po těžký jízdě. Tahle kapela zahraje všechno, ale nejčastěji se jí to motá kolem irish pub-music, přičemž jdou od polky přes valčík až do blues. Že se pan kapelník někdy netrefí do tóniny nebo rytmu, to u tohohle druhu sdělení vůůbec není důležitý.  Oni, jak správně podotýká, na něj počkaj, nebo ho doběhnou – jak je potřeba. A někdo stejně čeká jenom na ty jeho neuvěřitelný kecy mezi skladbama. A ty teda jsou ! Třeba o tom, jak choval holuby a když mu furt ulítávali, ustřihl jim křídla, zalepil a ještě sešívačkou posichroval… a oni pak odešli. (Co na to SOZ ?) Nebo výklad idejí taoismu, jenž zakazuje lidem cokoliv dělat. Konečně jsem pochopil, o co jde občanům Krupky (zvl. ul. K. Čapka), Trnovan (Štúrova – Harlem) a Prosetic (Bronx) : žijou tu samí taoisté.

     Přidávali samozřejmě několikrát, „Vánoce“ zahrát musel, i kdyby byl červenec a nakonec jsem mu musel říct, že je takovým českým, do humoru hozeným Tomem Waitsem (paralela s výše uvedeným Stanem nevynucená a na rozdíl od něj, kde jde o projev frontmanův, spočívající spíš ve zvuku kapely a celkové atmosféře), protože… to byste ten zvuk a atmosféru museli slyšet a zažít. A na nové desce „Avé“, která se ten večer v podstatě křtila, i když šampus netekl a kotouček vzduchem nelétal, je to všechno taky, ale musíte si ji pustit na plný koule, i když to může někoho bólet. Hraje na ní ta sestava shora vyjmenovaná a dal bych ji na první místo jako svůj tip na desku roku.                                                                                                                 

                                                                                                                                                              

     Neuvěřitelné, leč pravda pravdoucí : Kabát zahrál v hospodě Městské sály, Teplice, Trnovany, v pátek 10. prosince 2010 ! A že to bylo keců : na „Benátské noci“ (Malá Skála) jediné vystoupení v Čechách toho roku… (!!!)… Jó – kulový ! A dík za to !  On to byl totiž takovej vzpomínkovej festiválek, Lenny-fest jménem, jelikož to bylo zrovna rok, co tady při koncertě po 4. nebo 6. skladbě umřel bubeník kapely Fate Magazine Láďa Špecián. Zahráli tedy – jak jinak – Fate Magazine, Asakra (sestava Rendy Horňáka, někdejšího člena prae-Kabátů, kterej od nich musel odejít ještě před první deskou, jelikož se s nima při účasti Reného /130 kg dost živé váhy/ propadala pódia), dále Milan Daim se svou kapelou, kterej se mi nikdy (a hlavně ne v Motorbandu) tolik nelíbil, jak tenhle večer – nevím, co to se sebou udělal, ale tentokrát mi to vůbec nepřipadalo jako popík (jako dřív) a ječel jak Coverdale, že by jednoho skoro vyděsil.

     No a potom už Pepa Vojtek pustil z objetí svou vyvolenou, se kterou přihlížel po celý večer kultuře a vletěl na pódium mezi své sidemany, aby přehráli svých 7 kousků, z nichž si už pamatuju (jelikož to už jsem toho měl za sebou na plný ne kecky, ale rybářský holiny) jen „Motorovou“ (že ji jako má), „Šamana“ a „Pohodu“ (nožem anebo sekerou), ale nepopírám, že fakt ještě něco hráli… – kurva, co to bylo…?  Zvuk na tu ratejnu neuvěřitelnej. A že tahle, pluhem svou popularitu a všechny konkurenty hrnoucí squadra, bude hrát v plný sestavě a elektricky, v to opravdu nevěřil nikdo, dokud se tam neobjevili. Naštěstí se tomu mezi lidma věřilo opravdu TAK málo, že se tam dalo dejchat, ba i trochu chodit, protože tam nebyly CELÝ Teplice, ale jen asi třetina…

     V pořadí sedmé předvánoční mecheche (jestli jsem na žádné nezapomněl) Míchaček Betonu a jejich příznivců se konalo letos atypicky v hotelu Panorama pod Doubravkou. Asi 120 platících a další zhruba třicítka VIP prominentů může potvrdit, že se míchalo nadobyčej, intenzivněji než kdy předtím a že Míchačky, místo aby měly věkem zadřený ložiska nebo vykloktaný kontakty, jedou čím dál na vyšší obrátky.  Ono se to taky jede, když je stimuluje taková kočice, jako je Juwana Jenkins, Newyorčanka žijící v Praze, jedna z nejčernějších ženskejch na světě a taky s největší pusou, jakou jsem kdy viděl – Steven Tyler z Aerosmith je proti ní malej chlapec v krátkejch kalhotkách a s kyblíčkem a lopatičkou, Jagger může rovnou zpátky do hrobu.

     Tak ta tu letos byla na plnej úvazek (loni přijela jen na závěr).

     Hráli ve 4 setech, jmenovaná se účastnila druhého a čtvrtého. K tanci jsem byl donucen tolikrát, že jsem toho nenatančil ani ve dvou pokračováních svých tanečních před skoro půlstoletím v Praze na Žofíně. Nehapal jsem přesto ani jednou, což rovněž patří k hlavním kladům večera, stejně jako Juwanina verze „Honky Tonk Women“,  její turnerovská „Proud Mary“ a reddingovský „Mustang Sally“ a pak  čistě míchačkovské „Whiter Shade Of Pale“ (namísto hammondek Míra Židlický na příčnou flétnu), „ Locomotive Breath“ se skvělým českým textem a ozzyovský „Dreamer“ v double-tempu, který byl jako vždy vrcholem večera těsně před konečnou. Tonda „Blues“ Smrčka s ní vždycky čeká, až když jsou lidi nadoraz – a dělá dobře. Tohle je pokaždý neomylně nadzvedne k poslednímu labutímu činu – zamávání křídly i běhy – a plni dojmů… domů.  A tak tomu bylo i letos. Míchačky, ač už dávno po záruce, míchaj čím dál víc a hustějc. To už bylo za ty léta ŇÁKÝHO betónu ! Celý Hradčany by se z toho daly postavit. A oni je jednou postavěj ! Hradčany nové, Hradčany krásnější… Hradčany blíže Memphisu.

     V malebných zámeckých prostorách nového teplického Jazzclubu zahrál 15. ledna Bluesband Luboše Andršta, jestli se nepletu, od května 2009 v Teplicích zas až nejčkonc. V sestavě žádné změny. Kromě velícího kytarového kouzelníka stále zpěvák a klávesák Jan Holeček, basák Zdeněk Tichota a bubeník Pavel Razím. Repertoár se od minulé návštěvy trochu lišil, ale „You Shook Me“, proslavené na první desce Zeppelínů, hráli  i tentokrát. Pan primář Paneš v publiku mě už tentokrát nepřekvapil – sám tvrdí, že z něj pozvolnou cédéčkovou masáží nenápadně vychovávám rockera. Pozice u stolu metr od pódia byla skvělá – obklopení zvukem je v tomto případě žádoucí a má někdy dopad až hypnotickej. Hráli dvě hodiny, v závěru v přídavcích „Hey Joe“ a „Crossroads“  a na úplnej konec „Cold Sweat“ Jamese Browna.  A dál už bych psal jen superlativy, které se v souvislosti s Andrštem píšou už aspoň 40 let, tak jen poznamenám, že zpěvák, který mě už poprvé – před dvěma lety – zaujal expresivitou, nicméně byl ještě tehdy přece jen nejslabším článkem v sestavě, se vyzpívává k excelentní suverenitě. Ta nadstavba, že se silně zamlouvá paním a dívkám, je u týhle party taková jakoby zbytečná, ale já mu s pochopením sobě vlastním i za tohleto další kolegiální body přiznávám.

 

Nic není, jak bejvávalo, nic není, jako dřív… – Yarda Pichlík

     Na každým kroku se nám to připomíná. Jenom tomu nevěnujem pozornost, protože už jsme si zvykli na ty (blbý) novoty. Třeba ty dalamánky – to bejvaly kdysi  DALAMÁNKY !  Vysoký a široký, nadejchaný, slaný a kmínovaný, těsto tmavý a táhnoucí se – to není nic srovnatelnýho těma vycrmrndlejma, hubenejma, bledejma, nevonícíma  nedochůdčatama, co dnes dostanete, a to ještě ne pokaždý a všude. – Nebo ty rakvičky : šlehačka ne jenom bobek nahoře, ale v celý rakvičce po celý dýlce a taky nahoře od severu k jihu, bílá nebo hnědá. Dnes : ten bobek navrch. Trochu zaschlej. Eskymo bez špejle za paďana v každým kině před začátkem produkce a o každý přestávce („ÉÉskymóóó !“ Polárkááá !“) O pívu nemluvě – půl litru bylo prst pod čárku – to byla taková domluva mezi konzumentem a pinglem, ale to bylo PÍVO ! Teď je to někdy SKORO k tý čárce, ale to je taky všechno. (Ovšem s výjimkou restaurantu Slávie v Teplicích, vietnampubu U Venci tamtéž, krčmy U Konvalinků v Borku – Jílové u Prahy… a možná ještě nemnoha, na něž jsem zapomněl, ale prstů tak na jednu ruku…)
     Nic není, jak bejvávalo… i ti komouši byli dřív jasnější. Byla to jejich strana a naše nestrana. Černý-bílý. Na jedný straně Timur s jeho partou, Šuk a Hek, Pavlík Morozov, co prásk´ vlastního dědu, aby se dostal do čítanek a Vaska Korčagin, kterej se proslavil něčím podobně pozitivním,  na straně druhý Konrád Adenauer, královna Alžběta, špión Gary Powers, pilot U2 (nikoliv šéf tý kapely – ten si  řiká Bono) a všechna ta svoloč amerikanskaja. A samozřejmě celej „bigbít a andrgraund“.  Všechno průhledný. A dnes ? Ty svině už ani nemaj´ ty nenávistný kecy proti nám ! Takhle úlisný nikdy nebyli ! Tak jak je maj´ ty mladý rozpoznat !? A jak nám maj´ vůbec věřit, že JSOU to opravdu svině ?
     Nebo ty umouněný. Co se nemejou, smrděj, kradou, bydlej v ruinách, píchaj´ si, přepadávaj´, nemakaj´ a ždímaj´ sociálku. Dřív (to bude tak dobře 40 let) se vyhnuli, když nás potkali. Dnes se musíme vyhnout my, protože jinak nás převálcujou. Zapříčiněno tím, že se na rozdíl od nás množej´ řadou kvadratickou. V minulým století, když něco potřebovali, pozdravili a pak poprosili, později žádali… Teď bez pozdravu vyhrožujou.
     Naše Kettynka (tušili jste, že zmínka o ní je na spadnutí – vždyť už asi 3 měsíce jsem o ní nic neutrousil) dřív dělala trestný bobky v kuchyni, když jsme ji na noc nevzali do ložnice. Teď je vyrobí už jen když si dovolíme poodejít na nákup. A naše vlastní odevzdávání recyklátů do koloběhu přírody ? Vypustit reservoir, byť decentně odvrácen, u keříku na periferii velkoměsta, jest spojeno s velkým rizotem, neb když vás ustihne hlídka VB, totiž chci říci PČR, je z toho nekultura nejmíň za 500,- . A pokud jde o tu pověru, že se na všech chirurgiích republiky toto konalo do umejvadla, tak vás můžu ujistit, že teď je dělaj´ tak malý, že se tam při nejlepší vůli nedá trefit. Tak ale teda kde to jsme ? 
     Jó – nic není, jak bejvávalo, nic… – NE ! Pozor, výjimka !: „Pamatujete si, jaký to byly léta, když jsme byli malí ? TO byly vedra ! Jéžišimarie !  A ty zimy !? To BYLO sněhu, có ? To už se teď nevidí.“ – Tak tohle jsme říkali celý osmdesátý a devadesátý, až na nepatrný výjimky, který ale trvaly stejně jen pár dní. Až ve třetím tisíciletí se to zas všechno vrátilo. Matka Příroda, ta stará žena, ví sama nejlíp, že to v nějakejch cyklech, ať už kratších či delších, musí zopakovat. A opakuje. Zaplať Příroda, slovy Wericha. Tedy samosponzorka.
     A jelikož kultura, stejně jako touha, láska, naděje a víra, taky recykluje, daří se teplické reinkarnaci Jazz clubu natolik, že v lednu nás tam zastihne smršť  kvality – 15.I. Andršt, 21.I. Merta (samozřejmě Vladimír) a 29.I. Ivan Hlas Trio. To je pro našincového vytížence k zbláznění. Jsem zvědav, čím bude kontrovat vždy rivalitní, nafrněný povýšený Aussig…

Dva symboly – od Vivy

Je mi zima a vyrovnávám se postupně s časovým posunem. Hrabu se ve fotkách a vybrala jsem ty, které jsou pro Sydney typické. Harbour Bridge a Opera House.

Vystoupili jsme z vlaku ve stanici Milsons Point před mostem a vydali se vstříc panoramatům. Pro chodce je vyhrazený prostor vlevo – z pohledu do centra, ono by se jinak na Operu dost špatně koukalo… Vpravo běžel čilý provoz, auta nás míjela jedno za druhým a na druhém konci zbylo místo dokonce i pro vlaky. Dopravní prostředky nedokázaly způsobit rezonanci betonového chodníku. Zato běžci ano. Vždycky, když jsem chtěla vyfotit snímek, začala se mi půda pod nohama houpat a netrvalo dlouho a přihnal se funící sportovec. Tak jsem chvíli počkala a honem mačkala spoušť, než se přižene další. Zvláštní místo pro zdravé běhání.

No a pak se objevila. Taková zašmudlaná budova, vypadala tak nějak unaveně a připrcle – úplně jinak, než jsem ji znala z obrázků v časopisech a záběrů z televize. Pokračovali jsme dál, tramtadadá, pod bdělými oky kamer. Dokonce i dvě potenciální filmové hvězdy nám šly v ústrety. Mostní údržbáři. Třeba se jim dostane stejné pozornosti jako Paulu Hoganovi, jejich bývalému kolegovi.

A vyšlo slunce. Rozehrálo scénu, za kterou by zasloužilo potlesk. Opera totiž rozkvetla. Najednou se rozsvítila v celé své kráse a mohutnosti, zářivě bílá proti modré obloze. Nevěřila bych, že může světlo způsobit až takový zázrak. Jako by s ním architekt Jørn Utzon uzavřel nějakou dohodu…

Nájezd

Příjezd

Šplhání se zapovídá

Kolik barvy asi spotřebují...

...tihle by to mohli vědět

Pod mrakem

Pod sluncem

Netradičně

Opera a Harbour Bridge

Pohled vpravo

Pohled centrálně

Ještě víc centrálně

Pohled z náplavky

Kde to jsme? – Palosino

Aneb u Nejvyššího.

Podobně, jako když vložíte do propisovačky novou náplň a pak pečlivě oba díly sešroubujete k sobě, se uzavřely válcovité části expediční kapsle a nastalo hluboké ticho, přerušované jen pípnutím časového mechanizmu v intervalech relativně podobných pozemské sekundě. Já Kapitán X97 promlouvám k vám z minulosti. Znamená to snad, že jsem už byl?  Ano, nějak v tomhle smyslu, ba co víc, jsem a ještě budu. Bohužel momentálně se spolu s Rudým Billem nacházíme na horizontu událostí a pro náhodného pozorovatele zcela logicky existujeme na dvou místech současně. Sny už se nám zdály a hvězdy řekly, že čas je jít spát.

Jen tikot strojku, mrazivé ticho, napjaté očekávání denní směny palubních techniků v pozoru stojících za sklem velícího můstku. Na displeji doběhla mihotavá řada číslic k nule. Start!

 

Ohlušujícího třesk. Monstrózní síla pohonu, prudce vymrštila podélně rotující kapsli, jejíž tvar se změnil v ohnivý válec, vstříc šklebu mocné a vrtošivě nevyzpytatelné soudružce gravitaci, která pozře vše, aby jen málo vrátila zpět do prostoročasu v podobě neduživého a povadlého vlnění. Macatá koulařka sedí za stolem a pojídá koblihy s marmeládou, která ji stéká po knírech, sousta zapíjí pivem přímo z láhve, občas nahlas odbrkne. Hoď, hoď, vrhni, zní odkudsi shůry a olbřímí žena vstává, ulepené ruce otírá do tílka, popotáhne tepláky do pasu, zavrtí koulí pod masitým krkem pokrytým bílým práškem, naposledy krkne, ještě obligátní odflusnutí do trávy, hluboký záklon, prudký pohyb z otočky vpřed a koule letí, letí, až mizí z dohledu šokovaných diváků. Taková dokáže být černá díra. Falešný úsměv její, to je ta past a kdo nebuduje vlast, ten ať nejí. Ha!

 

Kde jsou? Sedím tady už půl dne (buřta) a oni se toulají někde na hranicích snů a polovědomí. Ale ovšem, kladu si otázky, na které znám odpověď a ještě se hloupě divím. Cesta do mého paláce antigravitace je svízelná a vyžaduje rozklad návštěvníků na kvanta a subatomární částice, což není nic příjemného, včetně nejistého výsledku mírně sebevražedné mise. Palác zní poněkud nadneseně. Vlastně se jedná o kouli, která se jeví jako krychle s délkou stěn něco kolem pěti metrů, pevnou podlahou a židlí uprostřed. Místnost má jen jedny dveře a ty vedou na záchod, jenž vypadá opravdu jako záchod, jen odpad neústí do žlábku naplněného vodou a pak kanalizací dál, ale jen do nekonečně temného otvoru, kam je i strach pohlédnout.

Kolem stěn, kousek nad pevným podkladem pomalu obíhá, stále dokola, bezedný kávovar naplněný subrutinou zacyklené procedury. Smysl času zde stráveného jsem již naplnil rozhovorem se sebou samým a nyní ještě zbývá předat mé instrukce Kapitánovi a vyslat Rudého Billa na planetu Zemi, aby poskytl podporu robotu Jiřině na její, či jeho nelehké průzkumné misi.

 

-„Zdravíme Vás Nejvyšší!“

-„Á, konečně! U čtyřstopého magneťáku, co to máte na sobě za úbory divnými nápisy pošité?

Vypadáte hrozně, zvlášť ty, Bille!“

-„Mě je zle.“

-„Dobrá, dobrá, Ruďochu, odskoč si na záchod, máme taky s Kapitánem krátké, ale důležité sezení. Příjemné sezení i tobě.“

-„Díky, Nejvyšší.“

-„Jaká byla cesta? Ale jo, připadám si stejný nebo alespoň se sobě podobám, jak pevně doufám.“

-„No co, dáme test?“

-„Nerozumím, Nejvyšší?“

-„Test, ha! Test?! Před snídaní, během oběda i po té co se zešeří, Vaši osobnostní integritu lehce prověřím.“

-„Kdo jste to tady sehnal? Pálenka s drobných švestiček. Sázejte to blahořečený Nejvyšší, sázejte.“

-„Á, jedna šťopička pro mě, jedna pro Vás.“

-„Lup trpaslíčka do sebe!“

-„Á, ještě, Kapčo, do dalšího údu, ať nám nejdou oči šejdrem. Teda jestli tohle letecké palivo někdy potkalo švestky, tak jsem ďábel, antikrist a falešný prorok v jedné osobě.“

-„Nevadí, Nejvyšší, sázejme trpaslíčky, sázejme!“

 

-„A tys kdo, kreaturo, odkud ses zjevil, brouku Pytlíku křížený mandelinkou bramborovou?!“

-„Jsem Bill, Rudý Bill, cožpak mě nepoznáváte?“

-„Kde by ses tu vzal, troubo, že Nejvyšší?“

-„Ha, ha, Rudý Bill, šoustej elektron kapesníkem. Víte o někom takovém, kdo by tady byl přítomen, Kapčo?“

-„Ne, ale on opravdu vypadá jako Rudý Bill po úplavici.“

-„Bille, když už jsi tady, dáš si přeci panáka, kopni ho do sebe, ty ublinkaná řípo.“

-„Pánové, kolik vás je, čtyři nebo pět? Chytneme se v podpaždí nebo jak to kdo máte, a zatančíme pár pozemských tanečků, původem z Podkarpatské Rusi. Pěkně dokolečka, dokola. A jedem!“

 

-„Sakra, teď ani nevím, jestli jsem před odletem dal oběma správné instrukce a zdali vůbec. Hmm, nějak mi vypadlo jemné předivo souvislostí, vypařilo vědomí pofidérního jsoucna, a ani nevím, kdo vlastně jsem. Nikdo? V ničí Zemi, v prostoru, který neexistuje? Jsem nikdo a jsem i vším. Aha, jsem Nejvyšším. Hmm, chtělo to počastovat oba nezbedníky pořádným kartáčem. Ale když oni jsou jedny z mých nejstarších dětí. Za to, že první je poloblb a ten rudej blbcem z druhé půlky, nemohou. Hodně štěstí, Pánové!“

 

Pro selský rány u Chlumce

Milej Juro, tys tomu zas dal korunu v posledním komentáři pod Zvířátka I – Viva. Jeden by si mohl myslet, že se v Čechách, na Moravě i ve Slezsku nesmí věřit nejschopnějším odborníkům s odpovídajícím vzděláním a patřičným vyškolením. Pak k čemu nám je to hrozně drahý školství, když absolventi s diplomy z nejvyšších baráků nedovedou řídit ani svůj obor podle Tvýho soudu? Sice si myslím, že bych po studiu na vejšce byl přijatelnější spisovatel a snad měl i společenskej úspěch, ale na oplátku bych musel psát děsný sračky a vod toho se distancuju. Ještě že tu nemáme anglickou mutaci blogu, to by mohl bejt průser. Umíš si představit, že by se vysokoškolák z naší tlupy ucházel o zaměstnání u zahraniční firmy a majitel by mu po přečtení Tvýho příspěvku řekl, že v jeho firmě nestojí o arogantní povýšence se sklonem k podvodům, tunelům i zlodějnám, a kdyby měl červenej diplom, tak by ho vochranka jako nebezpečnýho lumpa seřezala hned u vchodu?

Zvířátka III – Viva

Bílý pes

 

Bílý pes 2

 

Bílí psi

 

Hnědý pes

 

Mops

 

Pes

 

Ještěrka

 

Kohout

 

Kohout 2

 

Myš

 

Oposum

 

Spící wombat

 

Velbloud bez hrbu

 

 

RADIM JE KOKOT!

Z mailu

Čůral jsem do mušle a nápis měl ve výši očí. Nemohl jsem uhnout pohledem. Stál jsem v řadě chcáčů u zdi hospodského záchodku a pokud bych koukal jinam, připadal bych si jako debil. Sám nemám rád, když mě jiní okukují v pozici chlápka s ptákem v ruce. Blbě se pak oklepává od kapek moče a cpe do poklopce. Netvrdím, že se tak chovají všichni chcáči. Většinou mají nějaký důvody pro okukování. Komplex z malosti, případně se i ujistí, že jsou nad záchodkovým průměrem a zvedne jim to penisy. Zažil jsem i jednoho, co přitom bezostyšně onanoval, a když ho jiní seřezali, liboval si, jak zažil super orgáč.
Proti gustu žádnej dišputát!
Barunce by se to ale nelíbilo.
Božku Němcovou by každej chlápek rád sfouk. Franta Halas ji dal do placu, když napsal, že je naše. Rajcovní ženská. Tragický výraz v postoji trpitelky a pohled napovídající, že chlapi jsou k žrádlu. Představil jsem si, jak přede mnou klečí a dělá pusou, co by babička nerozchodila, i kdyby se dožila našeho tisíciletí. Byla to zbožná žena a skákala přes plot pro pírka.
Mám pero jako hrom, ženský si s ním užily radostí a nikam nemusely skákat, vodřel jsem to za ně.
Dva chlápci se zašili do kabinky, koutkem oka jsem je zahlídl v zrcadle.
Měl bych vypadnout, to není nic pro mě.
Ale tlačí mě v močáku šest piv.
Kam si to šlehnou? Do žíly nebo rozjedou anál?
Vyznej se v tom, čerte!
Můžu močit v kratších intervalech, vypadnu dřív a nemusím sledovat podobný nechutnosti.
RADIM JE KOKOT!
Proč udavači nenapíšou důvod? Člověk by k tomu zaujal nějaký stanovisko a nevrtalo by mu hlavou, co vedlo pisatele k hanopisu do výše očí chlápka, který se jde vychcat až po šesti pivech.
Co je vedle za hovado?
Málem mi pozvracelo kalhoty.
Zápach zkvašenýho jídla a obsah žaludku ve žlábku pro odvod moči.
To jsou dneska lidi!
Poruším zásadu a pohlédnu vedle.
Starej dědek s tupým výrazem. Je příšerně nametenej a sálá z něho arogance hlouposti.
Sako s kravatou napovídají, že něco slavil.
Klaus přijal komunisty na Hradě.
Takový jsou nejhorší. Báby je pustí z očí a hned se zkalí do němoty.
Dlaněmi roztažených paží se opírá o zeď a dáví se jako Rocky, když se nacpe trávou, aby si vyčistil žaludek od kousků větví rozdrcených čelistmi.
Všimne si mého pohledu, nabere dech a zaúpí: „Koukej je navalit!“
Proč mi tyká?
Asi mu přeskočilo.
Znovu civím na nápis, už abych měl za sebou zpropadený močení.
Konečně!
Ulevilo se mi.
Božka, takhle nějak si představuju orál! Němec byl vůl, že tě nechal.
Zatahuji zip na poklopci džín. Mám je roztrhaný a propil jsem prachy na nový s kamarády z mokrý čtvrti.
Snažím se rychle vypadnout.
Ruka v saku si mě snaží přitáhnout za rukáv, na hřbetu má chloupky a jaterní skvrny. Zápach zvratků je odporný.
Stačilo malé trhnutí a jsem opět volný.
Ve dveřích se otáčím a vidím, jak klečí na podlaze a cpe do úst falešný zuby.
Je to poučný.
Šaty dělají člověka.
RADIM JE KOKOT!

 

Z mailu