Každý sedlák má svůj Chlumec
Před nedávnem mne Jura zaskočil, když jedním dechem moralizoval na téma: „Všiml jsem si, jak tady někteří vyběhli s klukem, který je za své kamarády považoval.“ a vzápětí se neelegantně přenesl přes praktickou ukázku křesťanského chování, se kterým zde občas stejně lidumilně zamával nad hlavou v předešlých komentářích jako s teoretickou poučkou, ale směrem k BM ji nenaplnil ani náhodou. K čemu pak podobné teorie jsou?
Přemýšlel jsem o svých vztazích s okolními.
Měl jsem vždycky hodně známých, dost jsem se pohyboval mezi lidmi.
Kumpánů bylo méně, poněvadž to bylo podmíněné chlastáním a vysedáváním v různých společenských zařízeních s potřebnou dávkou nekritické sounáležitosti vzhledem k naší náklonnosti k alkoholu při jeho bujaré konzumaci a podobnému životnímu stylu.
S kamarády to už bylo mnohem těžší s ohledem na vztah prakticky ověřený časem i vzájemnou zkouškou důvěry.
A v případě přátelství naprosto souhlasím s moudrými klauny, že jediný přítel Tě obohatí celoživotně s tím, že se mnohým nepovede k někomu podobně ani přiblížit, jak to je náročný a výjimečně hodnotný projev blízkosti.
Musím dodat, že to štěstí mám a ověřil jsem si ho v nejkrutějších podmínkách. Zahřívali jsme se vlastními těly v chladu noci mrazivých zim, dělili se o každé sousto a nikdy jsem od něho neslyšel jediného slova výčitky, že jsem něco měl udělat jinak. Přijal náš osud bez výhrad a vydržel jeho nepřízeň. Pochybuji, že by to svedl jakýkoli člověk, není to v jeho normálních možnostech soucítění a obávám se, že se jedná o ideální představu v chování nedokonalých lidí.
Otázka je, kam se Sendym?
Stopař a Londýn 2 – Viva
Stopař
Zastavila jsem. Široko daleko nic a nikdo. Jen silnice, já s autem a nikdo a nic. Smrděl. I bez psa. To mělo být prvním varováním. Vypadal jako vagabund. Jenže až na poslední chvíli. Zastavíte a jste jeho. Jen nejotrlejší povaha řekne: „Vás nesvezu!“. Sedl do auta a já přestala dýchat. Sedl a smrděl. Před námi se táhlo třicet kilometrů. „Kam jedete? Na nádraží v L., ale klidně mě vyhoďte v Ú…“. Neměla jsem to srdce. Když už jsem si smradlavou veš nasadila do auta, přece ho nenechám napospas osudu. Smrděl víc a víc. Pěkně postupně. Nečekala jsem Hugo Bosse ani Calvina Kleina. Ale jeho podstata se postupně zvětšovala s vzrůstající teplotou a slunečním svitem. Kdo mi pomůže? Jsou řidiči kamiónů gentlemany nebo jim napadení ženy jen zpestří všední den? Kabelka s mobilem je na zadním sedadle. Naprd. Pomoc přes handsfree lze zavolat jen pod dohledem.
„Můžete mi zastavit? Po chemoterapii mi vůbec není dobře…“.
Zvrací u krajnice a mně je trapně…
Londýnský rozcestník
Starý a nový Londýn
Big Ben
London Eye
London Eye
London Eye
Parlament
Piccadilly Circus
Tower Bridge
Katedrála sv. Pavla
Tower
Tower
Londýnský písek
Victoria Memorial
Plot Buckinghamského paláce
V autobuse na Oxford street
V půl čtvrté ráno
Odlet
14. ročník Jazz & Blues Festivalu v UL – Yarda Pichlík
Jsem dle svého zvyku navštívil jen v sobotu, kdy už tradičně operují partičky spíše bigbošsky než jazzově laděné. Tentokrát nám hyperaktivní pan ředitel Dostál předvedl, jak zní blues a buggie po italsku, po britsku a po americku. Asi bude dobře, že se celá trachtace koná už zas v jeho domovském Nároďáku. Při kulturnosti Ústečanů, kteří jsou schopni nepřijít ani na Carla Palmera, Rogera Chapmana a Magic Slima, by se těch pár přišedších ve „velkém“ kulturáku mohlo třeba i bát. Tady to bylo zas jednou tak akorát.
Mé skromné soukromé hodnocení zní, že úvodní Roberto Ciotti Band byl dobrej rozehřívák a kdybych nestál vedle nestora severočeských bluesmanů Bohouše Budiny, věděl bych doteď prd a ne, že tahle parta hraje od 70. let a má na kontě aspoň 18 desek. Jinak je to pohoda, když Ital zpívá anglicky – rozumíte každý slovo. Následovali Savoy Brown. Mezi 16 zahranými skladbami jsem identifikoval ty z desek, které jsou doma, takže vím, že hráli napříč kariérou od 60. do 90. Nejvíc, třemi kousky, se věnovali desce „Looking In“ z roku 1970 a překvapilo mě, že skvělá „Raw Sienna“ z téhož roku nebyla vzpomenuta vůbec. No co – jejich věc. Stejně to byl pro mnohé vrchol večera. Ne, že by se dělaly přímo díry do zdi, jako před dvěma lety při Ten Years After, ale i tak to byla řachačka k pohledání. A to charisma zpěváka Whitinga ! Ten člověk má snad chronickej optimismus v popisu práce.
A pak přišli ti dědečkové z titulní stránky minulých Přehledů. „Konzervovanej žár“, tedy Canned Heat. Nojo, jsou „zase na cestě“, u nás, pokud vím, poprvé. Největší hit hned na začátek, to je vlastně odvaha. Ale oni si to můžou dovolit – nikdo po první skladbě neodešel. Bubeník Fito de la Parra ve dvou nejslavnějších hitůvkách úspěšně markýruje dětský hlásek nebožtíka Wilsona. Ale nešlo zdaleka jen o nejprovařenější kusy. Byla to hodina našlápnutých blues-rock-boogie exhibicí, při kterých zapomenete i že vás bolej záda. Nebylo to z konzervy, jak by zaváděl název kapely. Bylo to čerstvý až až. Ivane Dostále, smekáme po čtrnácté !
http://www.youtube.com/watch?v=OrljWGIHB7c
http://www.youtube.com/watch?v=x4g-RexNu0o&NR=1
Příběhy robota Jiřiny 16 – Palosino
Lekce historie, aneb o globální kauzalitě
Ředitel hleděl na mě, já boulila oči, div mi nevypadly zpoza brýlí, a nepřítomně zírala na něj. Aby si nemyslel, že čumím kamsi do dáli, skrze jím zosobněnou marginální zbytnost a je tedy pro mě něco jako luft, nicka, či dokonce soudruh akorát hodný okázalé ignorace, když jsem jej omylem takto otitulovala přímo mezi veřejemi. Ruku na srdce, kdo z nás se občas necítil jako soudruh, pokud jím dokonce nebyl? Vždyť co je na to tak zlého proběhnout se po šichtě, během které jste rodné vlasti, straně, ostatnímu dělnému lidu, odvedli kus zatraceně dobré, poctivé práce, se samopalem, v brčálově nazelenalých uniformách Lidových milicí, drobně se rozveselit při nasazovaní plynových masek a pak hádat kdo je kdo. A těch legrácek na účet chudáka Lojzy, kterého strana ještě nepřijala do svých řad a byl pouhým kandidátem, čekatelem, elévem. Jak krásně jsme si zašikanovali. „Lojza, skoč do Jednoty pro flašku a hoď sebou, cype…a vem Karlovi Startky, pro Ludvu Marsky, jedu, jedu.“ Jednou za kvartál střelby z malorážky a děcka… pak i ze sapíku, tuž to abychom posílili světový mír a bděle stáli na stráži socialismu, proti kapitalistickému tyranovi, pod jehož knutou s troj-ocasou kočkou na konci trpí naší kamarádi, dělníci a rolníci z NSR, ostatních zemí od nás na západ, za podpory Spojených států, stojících v čele světového imperialismu, štědře podporovaných z kapes hamižného strýčka Sama, na úkor otrocké práce černých bratří v rozvojových zemích i Americe samotné. Jejich štvavá propaganda, lži a sliby nemravného bakšiše pro jednotlivce na úkor celku, na úkor nás, dělnické třídy, pracující inteligence, nesvedou naše kroky z té pravé cesty, ze správného směru, který nám tak jasnozřivě ukázal soudruh Lenin a stvrdil 16. sjezd strany. Všichni jednou skončíme v komunistickém nebi. Já soudruh, ty soudruh, my všichni, bratři a sestry. My, proletáři všech národů celého světa konečně splyneme v nerozborné jednotě, v ráji práce a solidarity, se soudruhem Bohem u kormidla.
Zatímco jsou se hroužila v historický reminiscencích ředitel se pohodlně uvelebil v křesle, ruce na prsou, potutelně se usmíval a do kanceláře neslyšně vpluly dvě dívky mého věku. Dříve, než se jedna z nich pisklavým hlasem optala, zdali si dám kávu nebo čaj, jsem si všimla, že má poněkud velká chodidla a vůbec vypadá hůř než já a to mě Palosino výtvarně zvoral jako obvykle. Nechápu proč takový milý a přívětivý člověk tolik chlastá, až neví jak vypadám, míjejíc se s výtvarnou reflexí jsoucna. Kokot. Druhá dívčina vypadala hodně sexy, ale tváře měla chorobně bílé, u kořene nosu mírně srostlé obočí barvy uhle. Inu, patrně potomek do místních krajin zavlečených Inuitů v době 30-leté války.
Pohroužené do vlastních myšlenek, lehce ztracené v krajinách šedé kůry mozkové, vyslal čelní lalok jazyku odpověď-co že si dám-slovo Fernet. Jen nějakým žonglérským kouskem neurotransmiterů hodných účasti v Talentmánii ze mně vyhřezlo místo onoho slůvka temné: „Čaj.“ Temné, až černo černé, jako káva na kterou mám obrovskou chuť, šmak jako Honza na buchtu, jako zhrzené Honzovo puzení muset na WC a nechtít slézt z vyhřáté pece, jako Maryšino smirkovým papírem sdírané svědomí nad sténajícím Vávrou s odstíny nachu ve vzdouvajících se tvářích a pohasínajícím vilným plamenem v očích, jen nevyřčená slova za odulým oválem sinalých rtů: „Maryšo, ty děvko…“ Ty vago, a já trubka si řeknu o čaj.
Hlavní sekretářka postavila přede mě šálek horkého čaje. Tak jsem zatoužila svlažit vyschlé hrdlo a jazyk s povrchem pilníku, jenže čaj byl horký, tuze horký. Eskymačka zasedla ke stolu naproti, ředitel, jménem Jan, seděl samozřejmě v čele a všichni jsme na sebe koukali. „Tak Jiřino, paní naproti je Markéta, naše lektorka Anglického jazyka.“ „Životopis, doklad o vzdělání-hmm, asistentka podnikatele-mimochodem, tenhle obor vyššího odborného vzdělání ještě existuje, jsem myslel, že to byla přechodná móda z dob budování reálného kapitalismu u nás, isn‘t it?“ Eskymačka Markéta se zakřenila jako morče a spustila na mě anglicky. Celá záležitost by působila směšně, protože kromě naprosto nevýznamných dialektů jižních oblastí Kalahari ovládám všechny světové jazyky, ale technologie, nebo už vlastně morfologie toho co mi do hlavy namontovali technici z X97, jaksi stále humanizuje a nelze vyloučit myšlenkové zkraty zcela mimo kontext, nebo dokonce anamnézu v celé její škále. Napila jsem se. Pytle, to bych nebyla já, abych se nepobryndala a posléze s lehkou nonšalancí konverzovala v rodné řeči slovesného barda ze Stratfordu nad Avonem, s šarmantním francouzským přízvukem Plantagenetů, podkresleným heroickou dikcí Wiléma Dobyvatele po vítězství u Hastingsu. Píčo. V okamžicích, kdy pohled řídi ulpěl na mé osůbce, zatvářila jsem se jako svatý obrázek, který by neodložil ani ortodoxní masochista před vstupem do očistce. Eskymačka urputně konverzovala se znatelným českým přízvukem, ovšem musím uznat, že na rozdíl od fatálního přízvuku Španělů, Italů, nebo naprosto makabrózní výslovnosti obyvatel japonského souostroví, či příšerné pražské angličtiny Václava Klause, mluvila velice pěkně. Jen kdyby se po každé pronesené větě netvářila jako Guineiské selátko a já nebyla nucena opětovat její kukuč morčete pohledem, v němž plály pochodně čarodějnických procesů středověké Evropy i s Janem Husem v náručí ohně na vrcholku hranice, jako bonusem na konci každé mé odpovědi. Svatá prostoto. Když výslech skončil, poděkovali jsme si všichni navzájem a po stisku rukou Markéta vyšuměla a formální pohovor mezi čtyřma očima přešel do téměř familiérní konverzace. Trochu mě počala jímat obava, jestli jsem to s tím svatým obrázkem trochu nepřehnala, netvářila se příliš barvotiskově, ale to už jsem červenala, bledla, prostě normálka setrvačník. Se slovy: „Pro dnešek stačilo, mám volno, jedu na golf“, jsme si stiskli dlaně a já vyfičela z místnosti. Hlavní sekretářka mi vrátila má curriculum vitae, ostatní papíry, v podstatě kosmická falza a já cítila úlevu s chutí na panáka. Pomalu jsem zavírala dveře, když se ještě ozvalo: „Slečno Jiřino, prosím vraťte se. Potřebuji Váš vstupní formulář. To víte, uchazeček jsou mraky. Momentálně máme stopku na 26 přihláškách. Pan ředitel musí přihodit podpis, ale dneska už nebude, má zahraniční obchodní jednání s firmou RedBill. Děkuji, příjemný víkend a stavte se v pondělí. Nashledanou.“
Koupil, nebo dostal? – Yarda Pichlík
Dne 4. října na Benešově náměstí v Teplicích všechna srdce jásala. Jak přátelská atmosféra, všeobjímající úsměvy, stisky rukou prostým občanům ! Nikdo není proti nám, protože všichni jdou s námi… ! Sem tam nějaký ten kosmetický kazíček, třeba bradavice, nemůže vadit. Šickí sme bratříí ! A máme se (a vás) TAK rádi ! ….. Náměstím se v protisměru sune početnější skupina pestrobarevně oblékaných občanů, kteří se dle odstínu zřejmě právě vrátili z Kanárů nebo z Hawaiie. (Ne, nevrátili – tam jsou furt !) Muži ukazují protijdoucím hodinky, každej nejmíň jedny, a nabízejí lukrativní ceny. Za nimi jdoucí ženy obdobně operují na poli kosmetiky ….. Obě skupiny, rozjásaní kravaťáci i pestří obchodní kočovníci, se k sobě blíží ….. A v tom mi jede autobus. = Jestli se potkali, jsem se nedozvěděl. Takže ani nevím, jestli pan Jiří něco koupil. Nebo dostal…? Nakonec – to by bylo od nich hezký. Za to všechno.
Od Lista
Vláda je bez žen, poněvadž věřím, pánové, že se mezi námi nějaká kurva najde!
Co eliminuje stres
Lidský mozek v detailu
Pozvánka do kavárny v Teplicích
kavárna Bárka – Školní 26, Teplice – otevřeno od pondělí do čtvrtka od 10.00 do 18.00 hod., v pátek od 10.00 do 20.00 hod.
Program na LISTOPAD:
5.11.2010 pátek od 18:00 hodin
> DAN DRECHSLER – Koncert Digeridoo
12.11.2010 pátek od 18:00 hodin
> POHŘEBNÍ BRATRSTVO – Koncert
17.11.2010 středa od 17:00 hodin
> ZAPALOVÁNÍ SVÍČEK ZA 17.11.1989
od 17:00 setkání k 17.11.1989 na Benešově náměstí
( přijďte si připomenout počátky pádu totality… )
> od 18:00 Festival autorského čtení v “Bárka kafe“
(připravuje divadelní společnost “4 pod peřinou“ – ze svých děl budou číst Miroslav Klimeš, Jaroslav Hunka, Lukáš Císař, Václav Kadlec, Jan Marek, Martin Simota)
19.11.2010 pátek od 18:00 hodin
> RADEK DEÁK – Četba povídek z vlastní tvorby
26.11.2010 pátek od 18:00 hodin
> UKRUTNÁ VEVERKA – Koncert
GÉRARD – Vladimír Ondys
Rocky mě zatáhl na hřbitov. Nesnáší sraní do trávy v parku a na volném prostranství.
V zemi hnijí mrtvoly.
Tisíce zahrabaných kostí.
Našel svůj ráj čichový.
Okolí tonulo ve vůni tlejícího listí, kroky šustily tajemně a studené slunce zapadalo do rozkroku zrzky.
Od narození jsem tu byl jen párkrát a v nenapsané závěti mám poznámku. Spálit a vysypat do řeky. Smí při tom být jen moje dcery. Ostatní ať kvílí nad knihami, pokud po mně zůstaly.
Pokrytci v černém se ploužili mezi hroby jako stíny a nevraživě pokukovali. Neodvážili se přiblížit. Rockyho by nepodvedli maskou trpících, rozpozná faleš. Výčitky svědomí sem přivedly většinu. Z uctivé dálky pronášela poznámky do větru. Byl moudrý a šeptal jenom útržky o ceduli na bráně s obrázkem pejska. Ukřižovali ho zákazem.
Pokud bych někdy změnil názor na uložení svých ostatků, museli by vodit nejzuřivější psy z města i okolí a nechávat je venčit na pronajatou plochu. Chtěl bych mít náhrobní desku z jejich výkalů, aby po mně nešlapali ti, co mi podráželi nohy během života. Banda krátkozrakých hňupů s tváří svatoušků a s pohledy chamtivých vypočítavců.
Z pokrytců se vytvořil hlouček u kaple.
Rokovali.
Truchlící se starali o hroby.
Zalévali květiny a upravovali vzhled.
Miluji skandál.
Maminka nesla dost těžce, že nedbám o svůj zevnějšek. Snad ze mne chtěla mít duchaplného lva salonů. Vyčítala mi neupravený vzhled zamlklého snílka, a když nečekaně zemřela, přijel jsem na obřad v módním saku ve starorůžové barvě. Koupil jsem ho za nekřesťanský peníz jenom pro rozloučení v kapli. Kněz ze mě nespustil pohled a několikrát se zakuckal. Úsměv jí prozářil tvář a vedli jsme rozverný dialog mezi kvílejícími hysteriky.
Veselý pohřeb na rozloučenou.
Procházeli jsme uličkou mezi hroby, Rocky ochcával smuteční vrby a najednou mě zasáhl blesk. Z fotografie na mě zamrkal Gérard. Tragicky zahynul, když mu bylo čtyřicet let.
Za života měřil dva metry a vážil přes sto kilogramů. Kdysi hrál první ligu. Průměrný hráč bez většího talentu. Hroznej bejk na ženský. Všechno mu sežraly, vypadal jako Depardieu. Okresní hvězda. Neunesl konec sportovní slávy. Opíjel se, vyprávěl sportovní zážitky, většinou o ně přísedící nestáli, slyšeli je snad stokrát, a rozhazoval peníze za chlast, aby udržel jejich přízeň. Vydržel pít v jednom kuse i několik dní. Pak se složil a upadl do bezvědomí na několik hodin.
Odvezli jsme ho do vzdálených končin, aby získal novou šanci.
Našel tam přítelkyni.
Hodnou holku.
Vyhodila ho, když ji z nenávisti k životu bez okresní slávy začal bít. Jeho opice byly stále agresivnější.
Našel jinou ženu.
Patřila k podivnému klanu.
Vyhodila ho a její kámoši mu vyrazili několik zubů. Zapletl se s nimi do ošklivé věci a nechtěl pokračovat ve špinavé práci. Údajně se jednalo o vymáhání dluhů.
Našel další babu.
Vyhodila ho.
Pil většinou už jenom v bufetech mezi nejhlubší spodinou, kde ho zachránila sociální pracovnice. Vykoupal se v jejím bytě a stal se z něho opět Depardieu.
Láska na první pohled.
S masochistkou!
Chlastal a pak ji řezal pro potěchu.
Až na ten chlast obohatil její sexuální život. Kamarádce se svěřila se spoustou orgasmů. Modřinami jenom kvetla a byla šťastná. Konečně našla chlapa podle svého gusta.
Měla syna.
Tichého studenta, který měl jinou představu o štěstí.
Trýznivě znějící noční výkřiky slasti pokládal za volání o pomoc.
Koupil řeznickou sekeru a čekal na příležitost asi tři týdny. Dostal ji, když opilý Gérard usnul s hlavou na stole.
Maminku zamkl na toaletu, aby ji nachystal překvapení k svátku, a sťal násilníka i vetřelce.
Osudová v krvavě rudé.
Stál jsem nyní před jeho ostatky uvězněnými v hlíně.
Ke mně se choval slušně. Obdivoval sveřepost, s jakou jsem se rval se životem a nekradl. Měl mě rád, ale jinak s ním byla nuda. Vzpomínáním na hvězdnou minulost mě obtěžoval a vadilo mi, že jde o užvaněného sráče zakletého do robustní postavy.
Zapálil jsem svíčku.
Pocházela z jiného hrobu.
Od Vivy z Fropki.com
Od Vivy z Fropki.com
Od Vivy z Fropki.com
Od Vivy z Fropki.com
Od Vivy z Fropki.com
Od Vivy z Fropki.com
Od Vivy z Fropki.com
Od Vivy z Fropki.com
Od Vivy z Fropki.com
Od Vivy z Fropki.com
Od Vivy z Fropki.com
Od Vivy z Fropki.com
Od Vivy z Fropki.com
Od Vivy z Fropki.com
Od Vivy z Fropki.com
Od Vivy z Fropki.com
Možná přijde i JXD 
191 komentářů