Milý Pavko

k Tvýmu svátku všechno nejlepší, třeba by Ti to víc slušelo s JS, evidentně po Tobě jede, tohle jsem pro Tebe ukradl na internetu, tak si dej pořádně do řepy a neblej pod stůl, většinou se tam válej větší smolaři!

Pro Sendyho

😀

Volné téma 5

Zkuste někdo zase nějaké nahodit podle nálady, třeba se ujme!

Strojvůdci ujel vlak

Co vy na to?

Klíííd! – seven4seven

Když se štěstí unaví -i na vola se posadí. Za vola jsem dneska já. Mám celoživotní problém pamatovat si tváře lidí a dlouho mi trvá, než si někoho zapamatuji tak, aby si nemyslel, že ho při náhodném setkání přehlížím jako krajinu z čiré nafoukanosti a nikoliv pouze a jenom proto, že mi jeho xicht vůbec není povědomý. Zatímco jindy lidi zcela neznámé důvěrně zdravím a uvádím do rozpaků protože mi někoho už trochu známého jaksi připomínají.
Trpím poněkud zvláštní formou vizuální paměti – nepaměti. Ačkoliv si celkem dobře pamatuji všelijaké obrázky a schémata nebo i texty z knih a skript, této paměti se, krom některých dalších věcí, vytrvale vzpírají například i obrázky hub v atlase. Mohu se utěšovat, že je to třeba chyba atlasu, ale až příliš dobře vím, že závada je na mém hard-disku.
Jenže co dělat, když mi houby na všechny způsoby chutnají? Do lesa to máme coby-kamenem-dohodil -a zbytek došel a kolem plotu nám každou chvíli projde spokojený houbař s plným košem lesní mykologické nadílky.
Ztrácím soudnost, berem košík a vyrážíme „za gribámi“.
Toulačka lesem je fajn a košík je nakonec zpoloviny naplněn. Šťastně a znaveně se vracíme domů a já už se vidím s plnou hubou hubové smaženice.
Ještě předtím hrdě předvedu naši kolekci houbiček sousedce a vzápětí jsem bez hrdosti, bez iluzí a samozřejmě bez hub a navíc je mi vysloven doživotní zákaz jejich sběru. Všechno, co jsme po lese celý půlden tak lopotně hledali, jsme tam klidně mohli nechat. Všechny naše úlovky byly jedlé, o to nic, akorát, že jen jednou. 😦 Nicméně štěstí znavené i na vola usedne a jedlé houby se nám nakonec začaly dobrovolně a samovolně objevovat na zahradě. Skvělé řešení!
Nemusím běhat po lese a šlapat po jedlých houbách při sbírání těch druhých -jelikož ty jsou vždycky tak nějak větší a viditelnější. Navíc nám na zahradě prozatím rostou výhradně ty, které už mi za ty roky do paměti pronikly a které tedy při setkání skoro bezpečně poznám. Doufám, že v tomto směru se i unavené stěstí bude trošku snažit a zahradní mykologický sortiment nezmění. 🙂

To jsem nebyl já!

A je tady další!

Rostou

Pondělí

Úterý

Středa

Volné téma 4

Zkuste někdo zase nějaké nahodit podle nálady, třeba se ujme!

Schopnej slepenec

Jak se k nám nasomrovali fógli – seven4seven

Hóknu vám do placu story vo flastru za lajvontové skutek ….. Jelikož bivakujem štreku vod štatlu, stali sme se lonťákama a milujeme přírodu…
Nejenom čokla s kocůrem, jak v každéj famílii dokola, ale třebas aj ty fógly, co nám furt békajů za fenstrama. Celó kilku jim sypem zobku a čučíme jak jedó mlaty vo tympl v krmítku. Jak skončí kaltna a začne rumplovat zoncna, začnó fógli békat eště víc, aby klofli nějakó stařku na šmajchl. No a jasná válka, že aj stařka vod fógla chce hned kér, do kerýho ufachčí ňáký fóglový kindoše.
Na takovýho fógla s oranžovým cemrem tu jeho stařka furt nervozně kušnila, zatímco ten její trubka zkóšel gramlavě ufachčit hnízdo v úzkým rámu fenstru, kde to teda fakt nešlo a nešlo a stébla mu imrvére padaly zase aus. Tak na to nakonec hodil kakáč a voba zmizli pali….
Po pár dnech dřepím na retychu a zase zvenku slyším tu jejich fóglovou békačku. Nejspíš si přece jenom ufachčili kér někde blízko, vo tym žádná. A jak tak končím sicnu a zapnu honiluft: hned bengál jak na roli. Aha! -sou kdesi blízko a asi je ten rambajz štengruje. No tak jo, tak nebudu luftovat… su přece vóglofil a vohleduplnost sama, no ne?!
Po dvou dnech zapomenu a zase zmáčknu honiluft -a NIC! Teda řev jo, akorát ten luftotoč se nehne. Himl! Klapu okolo chalupy, lapnu šprušlák a valím hodit čučku do róry vod lufťáku z retichu. A to už gómete, ne? Byli tam! Ty oranžoví socanfógli se nám nakérovali na retich. V róře dřepěla sajtna jejich hladovejch kindošů a staříci zamachlovali vrtulu od honiluftu, aby měli klid. Staříci létali do róry s hmyzákama kindošům na chálku ještě celej tejden a nám nezbylo, než počkat až je vykrmí a vypakují a samo, že aj my sme museli futrovat jenom fajnové gábl, aby na retychu nebyla žádná těžká rychna…

Start

Nekonečný příběh

Nesu papu

Tady bydlíme

Pojďte dál

Mladí a bázliví

Mladí a neklidní

Tak zase letím

VŠICHNI NA MORAVU – Vladimír Ondys

Konec léta a tradice stejného pohledu na okraj města za benzínovou pumpou s nafouklým tygrem jako maskotem sobotního podvečera.
Na parkovišti mezi kamióny snědoši kšeftují s heroinem a policisté odchytávají magory, kteří ignorovali fakt, že je to jejich zašivárna od dob, kdy sametová opona byla ještě železná. Pokutují je na nedalekém odpočívadle. Slušně si přivydělali na blbcích. Symbióza siláků a přitroublých pravidel pro zaslepené nadutostí.
Rocky našlapuje s lehkostí baletního mistra.
Kličkovali jsme mezi injekčními stříkačkami na jedno použití, sežvejkanými prcgumami, prázdnými plastovými lahvemi a výkaly lidí i psů.
Kurvy si nás pobaveně měřily a pasáci četli sobotní přílohu Práva na plácku zamaskovaném v roští pod vrbou. Rokovali o možnosti založit si stranickou buňku, vytvořit frakci a ovládnout prostitutky v parlamentu.
V lánu kukuřice stál úchyl, honil si ptáka a mával na projíždějící auta.
Na obloze jestřáb pronásledoval rogallo.
Zapálil jsem si cigaretu a tipoval, jak to dopadne.
Příroda opět zvítězila.
Jestřáb odnášel kořist do hnízda, aby si mláďata měla s čím pohrát. Pilot se vzpíral. Nedošlo mu, že padl do spárů humanistů. Sezobnou ho ohleduplně.
Teplý vánek donesl slova pasáků kurvám. Našeptal jim je s pokryteckou sladkostí, aby se pomstil zfetovaným parchantům za natrženou prdel při orgiích předešlé noci.
Spustily pokřik s výhrůžkami o založení odborů se stávkovou pohotovostí. Budou dávat jen potřebným policajtům, aby neporušily křehkou rovnováhu tolerance.
Lunetici opěvovali incest s mámou.
Svět je fajn.
Pro úchylky.
Kanibalismus se trestá smrtí.
V deštných pralesích zabíjíme šimpanze a gorily. Pojídáme je pro podobnost s lidmi.
Pomstili se virem, nad kterým zvítězili bez naší pomoci.
Jsme pohrobci tupé síly a teď na to umírají miliony.
Do pekla vedou nejlákavější cesty vydlážděné nadřazeností nemoudrých.
Rocky si utahuje z hlouposti lidí a vrtí prutem.
Exhibicionista v kukuřici dospěl k orgasmu. Pinďour mu změkl v hadru. Není čím se chlubit veřejnosti projíždějící kolem v autech.
Smutek vystřídal předešlý smích.
Jako soumrak se snesl na kotlinu.
V liduprázdných polích je nejlépe, obejdeme se bez všech exhibicionistů.
Vzpomínám na Moravu, kde se příchozí do venkovské hospody sesedají k jednomu stolu a komunikují. V Čechách na sebe civí jednotlivci. Mlčenlivě. Pro kačku by si vypíchali oči stejně jako Moravané, ale jsou drsnější. Serou na sebe! Proč by se unavovali předstíráním srdečnosti? Opice došly, žereme vepřový a narostly nám prasečí hlavy.
Rocky se vrhá do zatopeného uhelného lomu a vyměňuje si poznatky o lidech se sumcem. Podle vousů je hodně starý. Přežil mnohé rybáře.
Vracím se na Hanou alespoň ve vzpomínkách.
„Vy, Čecháčci, si vymejšlíte jenom hovadiny!“ tvrdí hospodský. Postavil přede mne limonádu s jedovatě zelenou barvou. „Šmigrus sa musí zapiť!“
„Tož, jak je u vás?“ zeptal se sedlák Piša.
„Ani se neptej. Až u baráku mi stojí kurvy a skoro každej do sebe láduje nějaký drogy!“
Ušklíbl jsem se, žabincová voda se nedala pít.
Střízlík Roman zavětřil.
Poklidný chlastání piva a kořalek mohlo něco oživit.
„Chlapi, doma mám krabicu od bot plnu marjánky!“
„Ať už seš zpátky!“ zařval Olin.
Za půl hodiny se celá hospoda slezla k našemu stolu. Na ubruse se skvrnami, hospodský na něm ojel uklízečku hned po ránu, se tyčila voňavá hromada trávy až do stropu. Teď si rval vlasy a žebronil: „Neblbněte, jestli nás někdo udá, je za to basa.“
„Zalez, prde. Když máš v gatích, nelez mezi chlapy. Listí jsme kouřili už jako děti!“
Sedlák Piša připomínal terminátora.
Všichni neuměle balili obrovský jointy a mě zalil studený pot při pohledu na hutný a mastný šišky konopí. Na Hané je země silná a slunce přeje rovinám.
Marihuana nádherně zavoněla po celém výčepu, hulili ji jako listí, kouř z ní stoupal do oken a převaloval se na náves přes hlavy žen i dětí nakukujících do lokálu. Seběhly se, aby zjistily důvod bujarého veselí.
„Měl jsem být dávno doma, stará mě zabije!“
„Ha, ha, ha.“
„V létě přijdou záplavy a spláchnou nám domy!“
„Ha, ha, ha.“
„Pojišťovny nás ošulí!“
„Ha, ha, ha.“
„Kurvy se napakují na humanitární pomoci!“
„Ha, ha, ha.“
Každou chvíli někdo něco prohodil a ostatní se mohli potrhat smíchem. Přestali pít, jenom hulili a hulili.
Namodralý dým se začal rozlézat z hospody do okolí. V jarním podvečeru stařenky a staříci seděly před domy, ženy rokovaly na lavičkách a děti pobíhaly po návsi. Všichni se všemu smáli a nechápali proč.
Jenom hospodský dostal depku. Lil do sebe kořalku za kořalkou a skučel nad nepotřebnou pípou: „To zas bude kšeft, já toho Romana snad zabiju!“
Nikdo nepostřehl, že jsem se zvedl od stolu.
„Dej si šlehu heroinu a táhni do Evropy, zkurvenej Čecháčku. Kdo vypije to pivo?“ zasyčel nevraživě. Komplex společenské minority se přelil do zpupnosti zdejší majority.
Utřel jsem jeho slinu ze svého svetru.
Nemohl mi pokazit náladu v dědině, kde už neřehtají koně, ale lidi řvou smíchem.
Není nad Velikonoce, folklór a marjánku.
Seru na heroin i Evropu.

Další Pivošova cesta na dálný východ

Uběhlo pět let od naší dovolenkové cesty za Radegastem a my si s přáteli lámali hlavu, kam zas v létě pojedeme pod stan. Na Šumavě jsme byli už asi pětkrát, mezitím Adršpašské skály, okolí Telče, Slovenský Raj, sjetá Lužnice a už nám nějak chyběla inspirace. Tak jsem si došel pro pivo – a co neměli v sámošce hnedle na kraji regálu ? No Radechlasta (o: A bylo rozhodnuto !

Když jedeme na dovču po Česku, určíme si předem pouze přibližnou lokalitu a pak si teprve cestou vybíráme podle voka, kde rozbijeme základní tábor (taky divnej slovní obrat „rozbít tábor“ – kterej tydýt to vymyslel ? My nic nerozbíjeli…) Takže jsme tentokrát celkem náhodně skončili v campu Machůzky ve Velkých Karlovicích.

Hnedle úvodní večer jsme vyrazili do první hospody, která se nám nachomýtla do cesty. Řeknu vám, hned na úvod zážitek jak sviňa ! Sedli jsme si ve čtyřech ke stolu asi pro šest lidí (tj. zbývaly volné židle, což se ukázalo jako zásadní chyba), byli jsme obslouženi celkem milou servírkou mladšího středního věku a vizáže, ovšem naše poklidná konverzace a konzumace byla záhy celkem brutálně narušena. Od vedlejšího stolu se k nám přimotal takovej od pohledu již poněkud nachmelenej střízlík, bez dovolení usedl na volnou sesli a začal na nás valit svoje kydy. Absolutně neodbytnej, furt si mlel svou, i když jsem mu několikrát jasně (leč zatím slušně) řekl, ať nás nechá a vrátí se ke svýmu stolu. Z jeho kydů si pamatuju jenom, že se jmenoval Broňa a že to tam fšude okolo zná a že je to tam krásný a že jako je fajn, že k nim Pražácí přijeli kochat se tou nádherou. V okamžiku, kdy mé ženě, seda vedle ní, položil ruku na rameno, jsem už vystartoval a zblízka a důrazně mu sdělil, že jestli tu pazouru okamžitě nesundá, tak mu jí urazím. Došlo mu, že to asi přehnal, nicméně se pouze přemístil na opačnou stranu stolu a začal tlačit klíny do hlavy kámošovi. Ten byl bohužel natolik slušnej, že mu jen přikyvoval a o občas mu řekl něco jako „hele Broňo, dobrý, teď bysme si chtěli popovídat sami…“ Ani servírka ho nebyla schopná odehnat. Měl jsem chuť ho vynést z hospody v zubech, ale houby jsem věděl, kolik tam může mít kámošů a já sám žádnej rváč nejsem (teď bude Tyranova vsuvka o tom, jak si CHLAP musí v každý situaci umět vybojovat svou čest (o:). Nakonec po více než hodině vopruzování se Broňa odpotácel někam do neznáma a servírka se nám omlouvala, že je to taková místní nešťastná existence, co mu utekla žena a od tý doby fest chlastá. No, naštěstí jsme na něj po zbytek dovči už nenarazili.

Ale v tej hospodě měli ještě jednu místní zajímavost – a nebezpečnější ! V zadním sále jeden roh zabíral bazének tak 3x3m, hezky zasklenej, a v něm si hověl cca dvoumetrovej kajman ! Takže příští večer jsme seděli hnedle vedle tý zubatý potvory a paní pivonoška nám (snad pro vylepšení našeho nemilého zážitku z předchozího dne) předvedla krmení dravé zvěře. Teda krmení – obluda udělala „chňap“ po flákotě a zase se lehce zanořila do vody. Taky jsme se dozvěděli, že jim před časem prošel skrz okno na ulici a procházel se po Karlovicích ! Místní co ho potkali se prej dost divili. Takže teď už má pan zubatej fšude okolo sebe bezpečnostní skla.

No a jináč tam bylo taky hezky – něco jsme naťapali, v múzeu jsme byli, taky ve sklárně, pokochali se krajinou, provětrali si plíce čerstvým vzduchem a žaludky … (doplňte si sami, je to na čtyři a začíná to P (o: ).

Pivoš

VK muzeum

VK razítko

Brouk

VK kajman

VK kostel

VK kostel

Okolí

Okolí

Okolí

Okolí

Okolí

Okolí

Okolí

Okolí

Okolí

Cesta za Radegastem – od Pivoše

 Před jedenácti lety jsme (jako každý rok) vyrazili na týden s přáteli pod stan někam po vlastech českých našich rodných, abychom se zadarmo pokochali tím naším zemským rájem na pohled. Teda zadarmo – poplatky v kempu, rohlíky a buřty v místním obchůdku ani pívo v hospodě zadarmo nebylo, ale jinak… Ty úúúžasný zážitky nás stály akorát propocený košile a vošmajdaný boty.

 Mám rád hory – v létě. V zimě na hory nejezdím, páč je tam akorát mráz, sníh a vysokohorská přirážka. Lyžování považuju za vrcholně nebezpečný sport a se sáňkama mě na sjezdovku nechtěli pustit. Na běžkách jsem byl kdysi dáávno jednou, při prvním výjezdu jsem ulomil v hlubokým sněhu špičku a šel jsem do hospody. A tam jsem si uvědomil, že ožrat se můžu levněji a bezpečněji o pár set metrů níže.

 Takže hory jedině v létě. Chůze po kopcích mně, mé ženě rozmilé ani našim přátelům nevadí, kocháme se výhledy do kraje a odměňujeme se v občerstvovacích zařízeních, na která cestou natrefíme. Teda natrefíme. Kamarád vždy večer pečlivě plánuje trasu – aby nebyla moc dlouhá a náročná a hlavně aby na ní byly ZASTÁVKY. Z občerstvovacích zastávek vám fotky neukážu, abych neprofláknul ksichtíky svých přátel, ale to, čím jsme se kochali v létě 1998 v okolí Horní Bečvy, vám hrdě předvedu.

 Na Radhošť jsme tedy v děsnej horúčave vyjeli busem, ale jinak jsme za sedm dní naťapali poctivejch sto letních kilometrů ! Čekal na nás zbrusu novej Radegast (tedy kopie toho rohatýho zubatýho od Albína Poláška), na Pustevnách výborný halušky a lahodná medovina různých příchutí a v sobotu v Rožnově ve skanzenu fantastická kyselica ! A večer Valašské folkrockování pod širým nebem. Tenkrát jsem nebyl na větvi ani tak z Českomoravský hudební společnosti nebo Mňágy a Žďorpa (o Palečkovi s Janíkem nebo o Jiřím Dědečkovi nemluvě), ale z Kukulína. Sice v poněkud minimalizované sestavě, ale Honza Hrubý s Rudou Hálkem mě přikovali k lavici – resp. přinutili mě k opakovaným rytmickým pohybům všech možných končetin !

 A ten Radechlast fakt chutnal skvěle !

(o: Pivoš

Radegast

Radegast - nealko

Radhošť

Okolí

Okolí

Okolí

Lyžník

Ať žije Fico!

Paleček a Janík

Mňága a Žďorp

Hrubý a Hálek

Lethe – od Tomáše Jarolíma

Lethe

 

Ridgeback

Kamarád Saša Douša mi poslal fotku svého čtyřnohého kamaráda a otázka pro všechny zní: „Kolik je roků ridgebackovi na snímku se známým a úspěšným teplickým vzpěračem v minulosti a dnes chovatelem, který si zaslouží přinejmenším podobný respekt za stejně obdivuhodný výsledek?“

Veteráni