Vážená a milá, frivólní Nelo, – dongio

jménem svým  – a věřím že i jménem ostatních a snad i jménem JXD – Vám vinšuji vše nejlepší k narozeninám. Zároveň připojuji sedm následujících přání:

Ať kolem sebe máte stále spoustu pěkných chlapů a věrných přátel.

Ať máte peněz jako kapek rosy na ranní pavučině.

Ať je v řekách spousta ryb.

Ať rozpletete každý uzel, který vám život postaví do cesty.

Ať máte stále odvahu objevovat nové věci.

Ať vždy uhodíte hřebíček na hlavičku.

Ať vždy najdete někoho, komu naložit práci na záda.

😥 https://moznaprijdeijxd.wordpress.com/2010/09/20/nejnavstevovanejsi-prispevky-od-zalozeni-blogu/#comment-47244

KDE TO JE? – dongio

Pokud si myslíte, že na fotografiích vidíte Indii zasaženou monzunovými dešti, pak se mýlíte. To jen před třemi týdny trochu sprchlo ve Spojených arabských emirátech. A takhle to vypadalo v emirátu Šardžá, kde nedokonalá kanalizace nestačila odvádět přívaly vody. Inu, i zima v poušti může vypadat jinak, než si představujeme. Snímky byly pořízeny 28. února 2010.

EXKLUZIVNĚ Z IRÁNU – od dongia

Kamarád z Íránu mi poslal mail s fotografiemi z teheránských ulic. Oslavy šíítského svátku ašura přerostly v demonstrace proti režimu, který tvrdě zakročil. Proti protestujícím zasahovala policie a armáda. Několik desítek lidí bylo zabïto, stovky demonstrantů zatčeny, nyní probíhá i zatýkání po domech. Byly zmláceny například i matky, které se vypravily na policejní stanice hledat své zmizelé děti. Na tři dny nebyl dostupný internet ani signál mobilních telefonů. Dnes vláda zinscenovala průvod svých příznivců, na zítřek je svolán pochod opozice. Očekává se opět zásah policie.
Kamarád mě prosí, abych ty fotografie poslal dál, do Evropy, aby lidé viděli, co se v Íránu děje, a vyslovili těm, kteří se postavili režimu, alespoň tichou podporu.

Islám XV – dongio

Psychologie a sociologie terorismu

Jak vyplývá z charakteristiky islámských teroristických hnutí a skupin, které jsme si ve stručnosti představili v minulém díle, lze jen obtížně najít hranici mezi „náboženským“ a „politickým“ terorismem.  Neliší se takřka v ničem. Shodné jsou cíle útoků, shodné jsou formy jejich provedení, shodují se i metody náboru nových členů a způsoby nátlaku na veřejnost. Pokud bychom však srovnali činnost jediné ryze „náboženské“ teroristické organizace, kterou známe, pak bychom jeden podstatný rozdíl našli. Japonská sekta Óm šinrikjó, která r. 1995 spáchala atentát v tokijském metru, byla první a dosud jedinou skupinou, která sáhla k použití zbraní hromadného ničení (nervového plynu sarinu). Nešlo jí totiž vůbec o to, aby na svou stranu získala část veřejnosti anebo aby upoutala pozornost a prosadila své cíle. Hodlala pouze naplnit své apokalyptické, mesianistické vize (a bylo jen dílem náhody či spíše nezkušenosti jejích členů, že si útok nevyžádal mnohem víc obětí). Óm šinrikjó představuje nový typ teroristického společenství, tzv. „teroristický kult“, na jehož příkladu můžeme názorně spatřit rozdíl mezi skutečně „náboženským“ terorismem a politicky motivovaným násilím, jak ho známe z Blízkého východu.
„Pravý“ terorista totiž nepotřebuje spoustu mrtvých, ale spoustu diváků. Teroristická organizace si nemůže dovolit ztratit sympatie svých příznivců či podporu části veřejnosti doma či ve světě.  Nasazení zbraní hromadného ničení by k takové ztrátě „popularity“ bezpochyby vedlo, což by také mohlo znamenat omezení finančních toků – bylo by tedy zcela kontraproduktivní.  Příklad sekty Óm šinrikjó však prokázal, že nejnebezpečnějším teroristou je náboženský fundamentalista, jemuž bude stačit osobní uspokojení z faktu, že dostál své víře,  uposlechl příkazů svého božstva či svého boha anebo že se spolupodílel na konečném zničení „satana“, popřípadě jiného symbolu zla. Náboženský fundamentalista se nezastaví před ničím, neboť smyslem jeho konání není dosažení politických cílů, změna společnosti či finanční požadavky. Nezastaví se dokonce ani před svým svědomím, neboť je neochvějně přesvědčen, že ve jménu své víry prokazuje lidstvu dobro i za cenu krvavé oběti, již přináší sám anebo kterou musí přinést jiní lidé. Ze všech islámistických teroristických hnutí a organizací se představě o náboženském terorismu nejvíce blíží al-Kajdá, alespoň svou rétorikou („nepřítel je každý, kdo není muslim“) a svou představou o „říši zla“, Spojených státech amerických a všech západních zemích.
Náboženských fanatiků nicméně využívají i extrémistické organizace, jejichž cíle nejsou motivované vírou, nýbrž ideologií, přičemž náboženství slouží jako záminka (většina islámistických skupim). Na druhou stranu je ovšem zajímavé, že extrémní formy teroristických aktivit, sebevražedné atentáty, nejsou cizí ani naprosto sekulárním organizacím, u jejichž členů nelze jakékoliv náboženské pohnutky vůbec předpokládat. Tamilští tygři ze Srí Lanky mají na svědomí vůbec nejvyšší počet sebevražedných útoků, a přitom jsou ryze politickou teroristickou organizací, k žádnému náboženství se nehlásí a naopak svou nenáboženskou, „světskou“ podstatu jasně deklarují.
Existují rysy společné všem anebo alespoň většině teroristů (stejně jako existují například některé rysy vlastní významnému procentu sexuálních deviantů a masových či sériových vrahů)?  Lze na základě psychologického rozboru osobnosti odhadnout, u koho existuje pravděpodobnost, že se připojí k teroristické organizaci či spáchá teroristický čin? Rodí se člověk teroristou nebo se jím stává působením vnějších faktorů? A jak se z člověka stane terorista? Je možné vhodně psychologicky působit na členy teroristických hnutí tak, aby svých aktivit zanechali? Na tyto otázky se pokusím odpovědět v dnešním pokračování. Upozorňuji předem, že jsem pochopitelně neměl možnost žádného teroristu zkoumat a že veškeré uvedené závěry jsou pouhými teoriemi a hypotézami.  Databáze s biografickými a zdravotními údaji  zadržených teroristů nejsou k dispozici, takže jsem vycházel jen z informací, běžně dostupných ve sdělovacích prostředcích, na základě kterých lze vyvozovat pouze zběžné závěry o věku a pohlaví, vzdělání, sociálním a ekonomickém zázemí, místě původu, vyznání atd. Tyto údaje se týkají zejména vůdčích osobností teroristických organizací, o kterých byla napsána řada článků (např. Osama bin-Ladín), v menší míře pak vypovídají o aktivistech,  tj. pachatelích teroristických činů, a nijak nepojednávají o pasivních členech těchto organizací, kteří však tvoří naprostou většinu (techničtí experti, učitelé a instruktoři, náboráři, propagandisté, účetní, lékaři, logisté, kuchaři atd.)
Za posledních dvacet let se zásadně změnil charakter teroristických organizací.  Teroristy „starého typu“ lze s jistou nadsázkou označit za „dodavatele“. Byli těsně svázáni s politickou stranou anebo dokonce vládou určitého státu. Platí to například o palestinských organizacích a hnutích, o Hammasu, Hizballáhu a dalších. Nové teroristické skupiny, jakou je například al-Kajdá, můžeme považovat za „svobodné povolání“. Jsou nezávislé na politických, státních či náboženských strukturách a samy prostřednictvím svého vůdce rozhodují o svých aktivitách. Na profilu jejich činnosti či na profilu samotných teroristů se však tento fakt příliš neodráží. Vezmeme-li v úvahu hlavní hlediska dělení teroristických skupin na naciaonalisticky-separatistické, nábožensky fundamentalistické a sociálně-revoluční, pak většina organizací a hnutí, jež jsme si zvykli označovat za „islámské“, spadají do první skupiny. Snad pouze u al-Kajdy pozorujeme značný přesah do náboženského fundamentalismu, byť i v jejím případě jsou politické cíle rozhodující (vymanění islámských zemí z vlivu západních velmocí a nastolení nového režimu).
Potenciálního teroristu neformují samozřejmě pouze psychologické faktory, ale rovněž faktory politické, ekonomické,  ideologické, sociologické a mnohé další (mezi nimi mohou hrát určitou roli i příčiny fyziologického rázu, jako například u adrenalinových sportů). Tyto faktory neovlivňují pouze rozhodnutí jedince stát se teroristou, ale  uplatňují se i při zrodu teroristických hnutí. Lze se například důvodně domnívat, že hlavním podnětem k rozvoji „islámského“ či „arabského“ terorismu byla prohraná „šestidenní“ válka s Izraelem r. 1967. Palestinci a Arabové tehdy ztratili naději, že se jejich problémy dají vyřešit konvenčními politickými a vojenskými prostředky, a vydali se proto cestou terorismu.
Vznik terorismu  mohou podněcovat určité sociálně-politické podmínky jako například etnické, náboženské a ideologické konflikty, přítomnost okupačních vojsk, nespokojenost s politickým vedením či nedůvěra v něj, neschopnost režimu řešit problémy, chudoba, sociální nespravedlnost, vnitropolitická a mezinárodněpolitická situace, nedostatek mírových komunikačních kanálů,  tradice revolučních hnutí, zvykové zakotvení násilí v kultuře daného národa, ale třeba i civilizační stres.
Tyto podmínky pak mohou negativně působit na skupinovou i individuální psychiku.  Nedostatečné uspokojená očekávání (ať v osobní nebo společenské rovině) vede k deprivacím a frustracím, jež bývají spouštěcím mechanismem násilí, zejména v určitém kulturním a společenském prostředí. Pro většinu teroristů, extrémistů a násilníků obecně je typická tzv. negativní identita, charakterizovaná nenávistí či pomstychtivostí, která je výsledkem nenaplněných cílů a přání, pocitu bezmoci, nedostatkem alternativ apod. Na rozhodnutí připojit se k teroristickému hnutí se mohou podílet i nejrůznější poruchy osobnosti a další psychopatologické či sociálně patologické prvky. Narcistní osobnost, které se nedostává požadované pozornosti, může například napřít své úsilí do extrémních poloh včetně násilí, jen aby tuto pozornost získala, přičemž se zaměří na ty, které viní ze svých neúspěchů. Podrobně si o některých psychologických aspektech terorismu povíme níže.
Pochopitelně lze jen těžko zobecňovat, přesto existují některé společné rysy, jež vedou jednotlivce k tomu, že se připojí k extrémistické skupině a podílí se na násilných činech. Zatímco například u kriminálních aktivit (organizovaný zločin, mafie, nájemní vrazi apod.) je převažujícím motivem finanční zisk či jiné výhody, u terorismu jsou pohnutky materiálního rázu výjimečné.  Přesto nelze vždy hovořit o jakýchsi „vyšších ideálech“. Například pubescenti a mladí muži z alžírských ghett či palestinských táborů, často sociálně vykořenění a s nízkým vzděláním, se k teroristickým hnutím přidávají často z prosté nudy a z touhy po dobrodružství a po „hrdinských“ činech. Pro někoho jiného může být motivací snaha uplatnit speciální dovednosti, například při výrobě sofistikovaných výbušnin. Vzdělanější mladí lidé mohou být hnáni skutečným politickým anebo náboženským přesvědčením (většina evropských levicových teroristů, např. členové italských Rudých brigád nebo skupiny Baader-Meinhofová v bývalé NSR), náležela k vrstvě idealistických intelektuálů). Zpravidla příslušníci této rozčarované mládeže začínají projevovat své názory a nespokojenost vůči establishmentu ve formě příležitostných protestů či demonstrací, později se zařadí mezi sympatizanty teroristických organizací. Noví členové jsou často rekrutováni z řad různých aktivistických skupin, jež například podporují  vězněné odpůrce režimu a disidenty. Střet s represivními složkami státu (zatčení, účast na policií nebo armádou rozehnané akci) může být někdy poslední kapkou, která vžene takového člověka do náruče teroristické buňky. Výsledkem tohoto postupného procesu, jímž projde příznivec některého z teroristických hnutí, může být s velkou pravděpodobností členství v extrémistické skupině.
Samozřejmě, nikoliv všichni lidé, kteří jsou nespokojeni se společností, v níž žijí, musejí skončit jako teroristé.  Někdo se může uzavřít do svého soukromí, jiný se může začít angažovat v politice, další se zase může stát mnichem nebo poustevníkem. Stejně tak se nestane únoscem letadla každý, kdo má násilnického otce-alkoholika, nábožensky založenou matku, mladší sestru, vůči níž vystupuje ochranářsky, zvýšenou sexuální ostýchavost, neúspěchy v pracovní oblasti a finanční potíže, přestože takto vypadal psychologický profil většiny únosců ze sedmdesátých a osmdesátých let. Navíc nestačí pouhé přání, motivace  stát se teroristou. Teroristická organizace, jež bývá vysoce výlučným a selektivním společenstvím,  musi o dotyčného jedince projevit zájem a usoudit, že se pro její účely hodí. Tento jedinec musí mít nejen osobnostní rysy, vhodné pro „povolání teroristy“, odpovídající „ideologické vybavení“ (radikální levicový extrémista bude zřejmě vyznavačem marxisticko-leninského učední, zatímco příslušník Al-Kajdy bude s nejvyšší pravděpodobností fanatický muslim a člen palestinské odbojové skupiny přesvědčený antisemita), ale měl by rovněž disponovat znalostmi či dovednostmi, které organizace zrovna potřebuje. Kandidáti jsou dlouze prověřováni a obvykle procházejí během čekací lhůty, která může být dlouhá od několika měsíců po několik let, různými zkouškami. „Masový nábor“ se zpravidla provádí jen u nově vzniklých teroristických skupin, jak tomu bylo například v Iráku po pádu režimu Saddáma Husejna anebo po invazi spojeneckých vojsk do Afghánistánu.
Pocit frustrace ze zařazení ve společnosti, nedostatek perspektiv, hledání vlastní identity a nevyzrála osobnost jsou rysy, typické zejména pro mladé lidi. Proto se na ně teroristické organizace zaměřují. Určitou roli může sehrávat i tendence identifikovat se s obdivovaným vzorem. Tím může být známý herec, populární zpěvák, ale i postava „hrdinného“, mysteriózního vůdce teroristické skupiny, jakými jsou například Abu Nidal nebo Osama bin-Ladín. Silné osobní vazby na některého z příslušníků teroristické skupiny jsou charakteristické hlavně v případě žen. Často se stává, že jsou příslušnice radikálních hnutí „znáborovány“ intimním přítelem. Bází pro nábor žen jsou rovněž různé legální instituce, jako například organizace na ochranu práv politických vězňů, neboť ženy reagují mnohem emocionálněji na špatné zacházení s vězněnými (tento zdroj se osvědčil například organizacím jako ETA či IRA).
Podle zažitého stereotypu se řada lidí domnívá, že v převážné většině případů jsou strůjci teroristických činů psychopatologické osobnosti, jako ostatně téměř každý vrah. Neplatí to však stoprocentně. Přesvědčení o správnosti konání, jež vyústí v zabití, nemusí ještě znamenat duševní poruchu (to bychom pak museli označit za psychicky choré bojující vojáky nebo partyzány za II. světové války). Každý terorista nemusí být dokonce ani fanatikem (obráceně nicméně platí, že politický, nacionalistický či náboženský fanatik se může stát teroristou mnohem pravděpodobněji než střízlivě uvažující člověk). Velký význam má i „rodinná tradice“ zděděné nenávisti, jak se projevuje například v Severním Irsku, v Baskicku anebo v Palestině. Proti teorii, že každý terorista je duševně nemocný člověk. mluví i fakt, že osobnosti trpící určitými psychopatologickými poruchami se pro teroristickou činnost prostě nehodí. Takoví lidé nejsou schopni sebekontroly, nedokáží se podřizovat autoritě anebo kolektivu, neumějí zhodnotit dosavadní zkušenosti, nezvládají emoce, nejsou diskrétní a spolehliví. Je velice pravděpodobné, že by se převažující většina teroristů jevila při psychologickém vyšetření stejně jako většinový vzorek populace. Teroristy nemusí spojovat shodné psychické rysy, jako shodný psychologický profil nespojuje příslušníky jiných „profesí“, ať jsou to prodavačky, lékaři nebo učitelé. Pravděpodobně neexistují specifické psychologické ukazatele, jež by dokázaly odhalit potenciálního teroristu. Ostatně najímat psychicky nemocné jedince by bylo v rozporu se zájmy samotné teroristické skupiny, neboť taková osoba by mohla vystavit nebezpečí ostatní příslušníky i celou  organizaci. Tito potenciálně rizikoví kandidáti jsou při vstupním prověřování vyřazováni.
Existují však dva druhy teroristů, které můžeme považovat z psychologického hlediska za vymykající se normálu. Jedním z nich jsou fanatici, druhým pak sebevražední útočníci. Z psychologického hlediska fanatismus ještě neznamená diagnostikovanou poruchu, spíše jen úchylku, při níž daný jedinec pohlíží na okolní svět extrémní perspektivou. Fanatikem může být příslušník církve, náboženské sekty či kultu bez jakýchkoliv násilnických sklonů, existují lidé fanaticky oddaní své profesi a podobně. Inklinace k fanatismu nemá nic společného s intelektem či dalšími součástmi osobnosti. Přesto fanatiky charakterizuje několik rysů: zpravidla zastávají řadu předsudků,  trpí autoritářstvím, neochotou ke kompromisům a nedostatkem tolerance, nejsou schopni nalézat alternativní pohledy, ve své víře jsou značně rigidní a svět vidí černobíle. Terorista-fanatik dělí lidi na tři skupiny: „bratry ve zbrani“, nepřátele a pak zbytek, šedou masu, která nezasluhuje pozornosti.
Z řad fanatiků se  také nejčastěji rekrutují sebevražední atentátníci. Tento typ teroristických akci, při němž je nutné obětovat vlastní život, aby mohla být odpálena nálož anebo aby se pachatel vyhnul zatčení, se v současné době vyskytuje  výhradně jen mezi islámskými fundamentalisty, tamilskými separatisty na Srí Lance a v jižní Indii a v několika případech i mezi severokorejskými atentátníky. Z historie však známe i příklady z Evropy a z jiných zemí (například japonští kamikadze). Je tedy zřejmé, že vyznávané náboženství  nehraje v tomto případě rozhodující roli.  Tamilští tygří jsou naprosto sekulární organizací, a přitom mají na svědomí nejvyšší počet sebevražedných atentátů vůbec. V případě islámského terorismu nedominují útoky proti židovským či západním cílům, jak by se mohlo zdát, ale překvapivě proti cílům muslimským (zejména pak v dnešním Iráku, kde šíité dosud provedli na několik set sebevražedných úroků proto sunnitům).  Liší se výrazně i další ukazatele. Zatímco palestinští sebevrazi byli převážně zdraví, svobodní mladí lidé do třiceti let se středoškolským vzděláním, ale bez zaměstnání a společenského uplatnění, v Afghánistánu pocházejí atentátníci nejčastěji z nejnižších sociálních vrstev, jsou často negramotní a v naprosté většině před atentátem trpěli nějakou chorobou či tělesnou vadou (chyběla jim končetina, měli rakovinu či lepru). Afghánští sebevrazi rovněž nejsou oslavováni jako jejich arabští „kolegové“, kterým se dostává titulu „mučedník“ a jejichž portréty jsou po vykonaném činu vyvěšovány na ulicích, ve veřejných budovách i v soukromých domech. Na rozdíl od palestinských sebevražedných útočníků neprocházejí obvykle Afghánci žádnou speciální psychologickou přípravou, tj. „vymýváním mozku“. Z těchto i dalších srovnání by se dalo usuzovat, že hlavním motivem k tomu, aby se jedinec obětoval z příkazu teroristické organizace, je frustrace a zoufalství nad  osobní situací, jež vede k depresím (ostatně jako u všech sebevrahů). Náboženské pohnutky v tomto případě hrají druhořadou roli a slouží spíše jako prostředek ke konečnému přesvědčování těch, kteří již beztak projevují sebevražedné sklony (islám rozlišuje jazykově dva druhy sebevraždy – „istišád“ znamená „obětování se pro Boha“, i když to v původním slova smyslu znamenalo spíše ochotu nasadit život v boji, zatímco „intihar“ je sebevraždou, spáchanou z osobních důvodů). O politické motivaci palestinských sebevražedný útoků svědčí i skutečnost, že se jejich frekvence vždy výrazně zvýšila po izraelských útocích anebo poté, co se politická situace vyvíjela pro Palestince nepříznivě (např. v r. 1990, kdy izraelské ozbrojené síly zabily osmnáct Arabů na Chrámové hoře v Jeruzalémě, po útoku izraelského atentátníka na mešitu v Hebronu r. 1994, při níž zahynulo 39 osob a 200 bylo vážně zraněno, po podepsání mírové dohody mezi OOP a Izraelem  atd.)
Bylo by však mylné se domnívat, že sebevražedný atentátník musí být psychicky narušená osobnost anebo že musí mít vždy psychické problémy. Příklady dokládají, že se řada z nich je naprosto zdravá, uvažuje racionálně a je velice dobře si vědoma svých cílů i toho, jak jich dosáhnout. Zpravidla si rovněž uvědomují následky svého činu,  ale pocit viny nemají. Svědomí je často potlačováno během přípravné fáze „vymývači mozků“, například tím, že jsou oběti dehonestovány („synové Satana“, „psi“, „okupanti“) anebo že se terorista sám pokládá za oběť svých budoucích obětí. To je patrné zejména u atentátníků ženského pohlaví. Naprostá většina žen, které spáchaly sebevražedný atentát, přišla o manžela, dítě anebo jinou blízkou osobu.
Dospěli jsme tedy k závěru, že teroristy nelze zařadit do jednotné psychologické anebo sociologické „škatulky“. Neexistuje „typ teroristy“. Při odhalování  možných teroristů může hrát psychologie nebo sociologie pouze pomocnou roli. Bohužel ani jedna z těchto věd neposkytuje návod, jak terorismu zamezit. Řešení leží spíše v politické a sociální oblasti.

Záhadné Jordánsko II – dongio

Fiktivní deník J. L. Burckhardta

11.  srpna 1812:

Šejk z Keraku mi doporučil jednoho z místních beduínů jako průvodce, který mě dovede až do Káhiry. Je prý velice spolehlivý a cestu zná dobře. Hned jsme se dohodli i na ceně – osmdesát piastrů, a to včetně velblouda pro mne a má zavazadla Za tuto přátelskou službu jsem byl šejkovi vděčný, Teprve později jsem se dozvěděl, že mu můj průvodce musel zaplatit polovinu z uvedené částky jako odměnu za zprostředkovaný obchod. Jakmile nás šejk opustil, sdělil mi průvodce, že velbloudi jsou připraveni v jiném táboře, vzdáleném den cesty. Tu však budeme  muset urazit pěšky, protože nyní má jen jednoho velblouda, který ponese jeho stan. Okamžitě jsem si udělal obrázek o charakteru tohoto člověka, nicméně jsem nadále spoléhal na šejkovo doporučení. Abych mu mohl zaplatit, prodal jsem svou klisnu a za stržené peníze koupil čtyři kozy a obilí v hodnotě pětatřiceti piastrů, Kozy a polovinu obilí jsem dal průvodci jako zálohu s tím, že zbylých dvacet piatrů mu vyplatím v Káhiře. Zbytek obilí jsem si nechal umlít, Po celou cestu se budu živit pšeničnými plackami. Zůstalo mi osmdesát piastrů ve zlatě, které jsem ale dobře uschoval. Kdyby Arabové spatřili jediný penízek, hned by si mysleli, že mám tisíce, a nejspíš by mě okradli anebo by se pokusili připravit mě o peníze lstí.

13. srpna 1812:

Dva dny jsme se zdrželi v Besajře a pak se vydali na cestu s celou rodinou mého průvodce, to jest s jeho manželkou, dvěma dětmi a služebnou. V čele průvodu kráčel velbloud s nákladem, za ním stádečko několika ovcí a koz, pak teprve my. Po hodině prudkého stoupání jsme se zastavili u horského pramene. Voda byla ale tak vápnitá, že se nedala pít. Trvalo dvě a půl hodiny, než jsme dospěli k prameni Ain Džedolat s chladnou, osvěžující vodou. Horské srázy jsou zde porostlé nízkým stromovím. Po dalších třech hodinách jsme stanuli na vrcholku hory, posetém těžkými bazaltovými bloky. Před námi se otevřel nádherný výhled do krajiny. Pode mnou, po mé pravici,  se táhlo Wadí Dhana se stejnojmennou vesnicí, o něco dále na západ jsem pak spatřil hluboké údolí Ghor a na severovýchodě se prostírala Arabská poušť, kterou museli překonávat syrští poutníci směřující do Medíny.  Následovaly tři hodiny mírného klesání, které končilo na planině s ruinami starověkého města El Dhalel. Při pohledu dolů do údolí jsme spatřili skupinu mužů, kteří tábořili u vodního pramene. Jakmile nás zahlédli, sedli na koně a vyrazili směrem k nám. Přestože se k naší malé karavaně postupně připojilo několik lidí, kromě mě nebyl nikdo ozbrojen. Shodli jsme se, že naši pronásledovatelé patří nejspíše ke kmeni Beni Sácher, k nepřátelům kmene Howejtát, z něhož pocházel můj průvodce. Dali jsme se tedy na spěšný útěk. Stádo s ženami a nákladem jsme ukryli do skalní průrvy a sami jsme pak prchali směrem k vesnici Dhana, kam jsme doběhli zcela vysíleni, neboť byly asi dvě hodiny odpolední a slunce nesnesitelně pálilo. Aby se mi lépe běželo, zul jsem si těžké arabské boty, ale ostré kamení mi pořezalo chodidla tak, že jsem se mohl stěží postavit. Tehdy jsem se za celou dobu mého putování po arabských zemích poprvé bál o život. Věděl jsem, že kdybych padl kmení Beni Sácher do rukou, dopadlo by to se mnou špatně. Nebyl tu nikdo, kdo by mě ochránil, takže by mě bezpochyby zabili, jako zabili každého, kdo vypadal jako poddaný  jejich úhlavního nepřítele, damašského paši. A díky svému oděvu jsem  vypadal jako Syřan. Večer jsme se vrátili k ženám a zvířatům a přenocovali jsme ve skalách.

14. srpna 1812:

Po několikahodinové vysilující cestě jsme sestoupili až na samé dno údolí ve Wádí Ghoejr, které oddděluje hory Džebel od pohoří Džebel Šera, táhnoucího se až na jih k Akabě.  O Džebel Šera, hoře Seir,  se zmiňuje i  Písmo svaté jako o domovině Edomitů. Údolí je téměř po celý rok zelené, neboť z okolních skal  sem při prudkých zimních deštích stékají přívaly vody, jež se hromadí v přirozených cisternách anebo vyráží zpět z bazaltového podloží ve formě nesčetných pramenů. Údolí nabízí v zimě žírné pastviny okolním beduínským kmenům, které zde nepřetržitě táboří.  Záhy jsme dospěli do tábora, kde žil můj průvodce a kde podle jeho ujišťování čekali i naši velbloudi. V táboře jsme našli  jen děti a ženy, které zrovna praly své barevné suknice a dlouhé  košile svých mužů. Ti byli zrovna na cestě do Gazy s nákladem potaše a v táboře zůstalo jen několik starců, kteří zrovna vyhnali stáda na pastvu. Ženy se kolem mě zvědavě shlukly, neboť neměly častou příležitost spatřit člověka z města, navíc z Damašku. Když však zjistily, že nemám na prodej látky ani korále, ba dokonce že nemám nic, čím bych je obdaroval,  rychle se zase vrátily ke své práci. Mezitím mi však stačily sdělit, že můj průvodce nevlastní žádné jiné velbloudy kromě toho, se kterým jsme podnikli celou cestu. Když jsem se ho  přímo otázal, začal mě ujišťovat, že jeden velbloud stačí a že se nemusím ničeho obávat. Prosil mne však o pár dnů na zotavenou pro velblouda i pro něj samotného. Po celou dobu si totiž stěžoval na revmatické bolesti v koleni a potřeboval si odpočinout. Pochopil jsem, že  chce jen získat čas, aby mohl začít smlouvat o ceně, na které jsme se již předtím dohodli, ale rozhodl jsme se, že budu mlčet a počkám, až se vrátí muži jeho kmene, před kterými ho budu moci obvinit z nečestného jednání.

15. srpna 1812:

Celý den jsem strávil ve stanu anebo procházkou po táboře a jeho okolí. Ženy rychle přivykly mé přítomnosti a na každém kroku se se mnou pouštěly do řeči. Beduíni z kmene Howejtát se podobají spíše Egypťanům. Jsou vyšší a štíhlejší než Arabové ze severu,  nemají tak pravidelné rysy a jejich pokožka je téměř černá.  Pro ženy jsou typické široké, vystouplé lícní kosti. Obývají celou oblast od Ghoru až po Akabu. Živí se pastevectvím, obchodem, vybíráním poplatků od karavan s poutníky do Mekky a přepadáním beduínských kmenů z východní Arabské pouště, nad nimiž mají početní převahu.  Sami se však loňské zimy stali obětí nájezdu kmene Beni Šachér, při kterém přišli  téměř o všechny velbloudy. Před několika lety zaútočili na karavanu směřující do Egypta s nákladem kávy. Kořist činila několik centů kávových zrn. Jelikož si však nebyli vědomi ceny lupu, vyměňovali kávu za stejnou váhu obilí.

16. srpna 1812:

Spolu s průvodcem a jeho rodinou jsme se vypravili dále na jih, překročili jsme několik menších wádí, až jsme po čtyřech hodinách dorazili do dalšího, většího tábora.  Mezi místními beduíny bývá zvykem, že pokud přibude nový příchozí, přestavějí své příbytky tak, aby mu udělali místo v kruhu stanů, jenž je zván duwar. Můj průvodce se zřejmě netěšil takovému respektu, a tak musel rozbít svůj stan mimo tábor. V tomto ročním období nemají ovce ani kozy mléko, takže jsem se musel spokojit se suchými chlebovými plackami. V celém táboře se nacházelo jen šest velbloudů. Pochopil jsem, že můj průvodce opět lhal, když sliboval, že si zvířata opatříme právě zde. Došla mi trpělivost a pustil jsem se s ním do hádky. Žádal jsem ho, aby mi vrátil kozy, kterými jsem mu zaplatil, a aby mi obstaral jiného průvodce. Když odmítl se slovy, že je ochoten dát mi jen jednu kozu, vytáhl jsem svou pušku a zároveň jsem vyslovil hrozné prokletí nad ním i nad všemi, kteří mu kdy nabídnou přístřeší. Rázem nás obklopil dav místních beduínů, kteří se postavili na mou stranu. Řekli mi dokonce, že můj průvodce ani nepochází z jejich kmene, a zaručili mi ochranu samotného šejcha, jenž prý zjedná spravedlnost. Šejch se vrátil do tábora večer. Po dlouhém dohadování rozhodl, že mi náležejí všechny čtyři kozy, ale obilí zůstane průvodci. Za tuto službu šejch požádal o mou pušku, která stála patnáct  piastrů. Přenechal jsem mu ji tedy a na oplátku mi šejch sdělil,  že zná jednoho čestného muže se silným velbloudem, který zůstává v nedalekém táboře a který mě určitě dovede až do Káhiry.

18. srpna 1812:

Jeden z chlapců mě doprovodil do tábora, kde jsme měl najít svého nového průvodce. Beduínům sdělil, že jsem uzavřel se šejchem bratrství, a tak se mi dostalo úcty a vřelého přijetí. S oním mužem jsem uzavřel dohodu, že mu zaplatím čtyřmi kozami hned a dvaceti piastry (to jest asi jednou librou šterlingů) po příchodu do Káhiry.  Rozhodně to nebyla vysoká cena za cestu dlouhou přes čtyři sta mil. Beduíni však na čas ani na námahu příliš nehledí. Když vypravují karavany z Káhiry do Akaby, dostanou zaplaceno pětadvacet piastrů za každého plně naloženého velblouda, přičemž cesta trvá celých deset dnů. Kdyby ovšem věděli, že jsem Evropan, požadoval by můj průvodce přinejmenším tisíc piastrů, tím jsem si byl jist. Doneslo se mi, že francouzský cestovatel Boutin,  který před několika měsíci potřeboval průvodce z Káhiry do oázy Jupiter Ammon, zaplatil za dvanáctidenní pochod čtyři tisíce piastrů!

19. srpna 1812:

Za úsvitu jsem se vypravil do pevnosti Šobak, abych nakoupil nějaké zásoby. Cesta trvala něco přes hodinu. Šobak je starý saracénský hrad položený na nejvyšším návrší pohoří Džebel Šera. Podobá se hradu Kerak, byť není tak masivní,  ale stojí na místě mnohem vhodnějším pro pevnost, neboť není obklopen žádnými horami. Na úpatí vyvěrají ze země dva silné prameny, kolem nichž se prostírají zahrady a olivové háje. Obydlené podhradí se těší ochraně kmene Howejtát. Každé ráno musí jeho obyvatelé odevzdat mužům z kmene píci pro koně. Pokud by tak neučinili, bude zabita jedna ovce ze stáda, náležejícího pastevcům ze Šobaku. Od hebronských obchodníků jsem nakoupil potraviny na cestu – mouku, ghee (máslo zbavené vody tak, že přečká i nejvyšší teploty, aniž by žluklo) a leban, což je sušené kyselé mléko smíchané s moukou a vytvarované do menších homolí, Po rozpuštění ve vodě poskytuje velice chutný  nápoj zvaný šaníne. Jelikož jsem neměl peníze a nechtěl jsem se chlubit svým zlatem, zaplatil jsem poslední náhradní košilí, červenou  čapkou a polovinou lněného pásu z turbanu.

20.srpna 1812:

Toho dne se přihnal déšť s větrem tak prudkým, že  v jeden ráz shodil všechny stany. V letním období totiž Beduíni o řádné upevnění kolíků příliš nedbají, neboť déšť a bouře nejsou příliš časté. Můj průvodce rozhodl, že tábor opustíme za tři dny, až obdrží od přátel jakési zboží, jež má dopravit do Káhiry.

21. srpna 1812:

Náš odchod byl urychlen příchodem zvědů, kteří spatřili blížící se jezdce z kmene Šachér. Beduíni tedy ve chvatu složili tábor a utekli se do bezpečí pod hrad Šobak, na který si nájezdníci nedovolí zaútočit. Většina mužů z kmene v čele se svým šejchem byla totiž pryč, převáděla armádu egyptského paši přes poušť do Akaby, takže tábor zůstal bez ochrany. Menší tábory staví beduíni v horách tak, aby nebyly z dálky ke spatření, avšak pasoucí se ovce a velbloudi často jejich přítomnost prozradí. Večer jsme konečně vyrazili na cestu. Vydali jsme se Wádím Nedžed a pozdě v noci jsme dospěli k táboru kmene Refaja, jehož příslušníci prosluli obchodem s rozinkami z Gazy a také ´jako neohrožení lupiči.

22. srpna 1812:

Zamířili jsme do Wadí Musa, které jsme si přál již dlouho navštívit. Od beduínů jsem totiž mnohokrát vyslechl obdivné vyprávění o starobylém, tajemném městě ukrytém ve skalách, které místní Arabové nazývají Al-Batrá, Petra. Průvodci se však můj plán příliš nezamlouval, protože to znamenalo překročit poušť, zatímco on se chtěl držet staré cesty do Akaby u Rudého moře, kde se prý budeme moci připojit k nějaké karavaně směřující do Egypta. Já se hodlal naopak Akabě vyhnout, protože v ní sídlila vojenská posádka káhirského paši jako ochrana před nájezdy wahabitů a před armádou jeho rivala, damašského paši. Osoba jako já, přišedší ze severu bez jakýchkoliv dokumentů, by bezpochyby vzbudila podezření. Snadno bych mohl skončit ve vězení anebo ještě hůře, před popravčí četou. Nemohl jsem však na svého průvodce příliš naléhat, aby mne nezačal podezírat i on, a tak jsem si vymyslel, že mě váže přísaha obětovat kozu u hrobky proroka Hárúna (Mojžíšova bratra Árona). Jak jsem věděl, hrobka leží na konci údolí, v němž se onen starověký skvost ukrývá, takže bych měl vynikající příležitost prohlédnout si ono pověstmi opředené město. Posvátnému slibu se můj průvodce nemohl zpěčovat, a tak jsme vyrazili přes poušť k Wádí Musá. Tábor kmene Refaja jsme opustili časně za úsvitu, po několika hodinách jsme minuli pevnost Oerak a konečně jsme dospěli do Ain Musá, odkud je již vidět skalní plošina s Hárúnovou hrobkou. Misto bylo poseto navršenými kamennými mohylami nejrůznější velikosti. Vztyčili je zde věřící, kteří rovněž přišli s obětí Hárúnovi, ale nechtěli se trmácet až k hrobu. Domnívali se, že naprosto postačí, když obětní zvíře zemře na dohled místa prorokova posledního odpočinku. Pochopitelně můj průvodce trval na tom, abych kozu zaříznul už tady, ale já se odvolal na svou přísahu, podle níž musí její krev skropit zdi Hárúnovy hrobky. Chtě nechtě mě tedy musel následovat. Vydali jsme se cestou, která vedla přímo do Wádi Musa. Prošli jsme opuštěnou vesnicí Badabde, kde ještě před několika lety bydlelo asi dvacet křesťanských rodin, které však přesídlily do Keraku, a asi po dvou hodinách jsme vstoupili do vesnice Eldži, největšího sídla ve Wadí Musa. Zde jsem si najal průvodce, který mě dovede až k Hárúnově hrobu, a zaplatil mu párem použitých podkov. Přehodil si přes rameno kozu, kterou jsem koupil ve vesnici, a mně strčil do ruky kožený měch s vodou, neboť na další cestě se nenacházel žádný pramen. Záhy jsme vstoupili do údolí, které již vedlo k samotnému skalnímu městu. Ve skalních stěnách po stranách se začaly objevovat vytesané hrobky a menší chrámy, bohatě zdobené ornamenty, dokonce i  tři mausolea tvaru kvádru o stranách dlouhých nejméně šestnáct stop, vytesaná z jediného skalního bloku. Musím ale s lítostí přiznat, že jsem se neodvážil prozkoumat je zblízka. Znám povahu zdejších lidí, kteří nejsou příliš zvyklí na neznámé cestující. Každý neuvážený krok by vyvolal podezření. Nedůvěřiví Arabové by mě mohli obrat o peníze, ukrást mi to nejcennější, co mám, tedy můj deník, anebo mě dokonce i zabít, kdyby zjistili, že jsem nevěřící. Budoucí cestovatelé možná navštíví toto místo pod ochranou vojáků, místní lidé si snad zvyknou na cizince, a tak bude světu odhalena v nejmenších podrobnostech památka starověku, jež nemá obdoby.  Urazili jsme další polovinu míle a před námi se otevřel vstup do soutěsky Al-Siq, jež vede do utajovaného města. Netušil jsem, jaká skvělá překvapení na mne čekají! Soutěska byla vyhloubena ve skalách vodními přívaly, které přinášejí vydatné zimní deště. Její stěny jsou až osmdesát stop vysoké, přičemž se nahoře zužují tak, že občas není ani vidět obloha. Po levé straně ve výši pasu vede vyhloubený kanál, jenž měl za úkol zkrotit vodní živel a dovést vodu do skalních nádrží. Úzké průrvy spadající do soutěsky jsou přehraženy kamennými stěnami, dnes již polorozpadlými, které kdysi vytvářely menší přehrady. Místy je soutěska dlážděná plochými kameny, v nichž jsou ještě patrné stopy vyježděné koly těžkých vozů. Po celé délce lze spatřit ve skále vytesané výklenky, jež zřejmě sloužily jako obětiště. Stěny zdobí i vysoké reliéfy lidských a zvířecích postav v životní velikosti a další skulptury, z nichž jedna představuje celou karavanu.  Můj průvodce se očividně necítil ve své kůži, neboť místní lidé věří, že celé toto dílo stvořili džinové, a proto je radno se mu vyhýbat. Po třech mílích jsme konečně dospěli k ústí soutěsky a před námi se otevřel pohled nevídané krásy – otevřené prostranství s bohatě zdobenou fasádou chrámu či hrobky, vysokou více než čtyřicet stop. Jaký to výsledek nezměrného lidského úsilí! Ruce dělníků odkrajovaly kousek po kousku skálu, aby z ní vydobyly ty nejúžasnější tvary. Vchod, k němuž stoupá několik širokých schodů, vede do ohromné čtvercové komnaty se třemi postranními místnostmi, jejíž stěny jsou hladké a jen při dotyku lze hmatem rozpoznat stopy dláta. Komnata, vysoká pětadvacet stop, postrádá jakoukoliv výzdobu, avšak průčelí vše vynahradí. Sloupy s korintskými hlavicemi se tyčí do výše pětatřiceti stop, basreliéfy zdobí i četné pilastry a kladí. Architrávu vévodí ohromná kamenná váza s víkem a girlandami, která podle místních beduínů ukrývá královský poklad. Proto také této stavbě přezdívají „Faraonův palác“ anebo „Pokladnice“.  Stavba ovšem nenese žádné rysy staroegyptské architektury. Na první pohled je patrné, že byla ovlivněna helénským stylem. Váza na vrcholu nese stopy po střelbě, jak se Arabové snažili ji rozbít v naději, že se začnou sypat zlaťáky.  Vše je dokonale zachované, jako by práce kameníků skončila včera. Po zběžné prohlídce jsme pokračovali mírně se svažující, dosti širokou cestou mezi dvěma skalními stěnami, posetými vytesanými nikami a hrobkami různé velikosti s více či méně dekorovanými vchody. Napočítal jsem jich dvanáct. Do některých jsem zběžně nahlédl a našel v nich další postranní komory, v podlaze vyhloubené hroby anebo ze skály vytesané sarkofágy. Většina fasád, vytvářejících průčelí mnohem větší šíře, než jakou má vnitřní komnata,  nesla podobu komolé pyramidy s postranními pylony. V celé Petře jsem však nenašel dvě totožná průčelí, všechna se od sebe liší alespoň v jemných detailech výzdoby. Někde se dokonce tyčí tři hrobky jedna nad druhou, přičemž skála je tak příkrá, že je nemožné se k nim vyšplhat. Dělníci zřejmě pracovali na vysokých lešeních. Po několika minutách chůze se údolí náhle otvírá do šířky sto padesáti yardů. Celou jeho polovinu zabírá antický amfiteátr, opět vytesaný v jednolité skále, s lavičkami  – podle odhadu – pro více než tři tisíce diváků, s proscéniem i orchestrem a se zbytky sloupořadí. Neuvěřitelné! V okolních skalních stěnách zejí otvory desítek dalších hrobek. Asi po dvou stovkách kroků se údolí rozšiřuje ještě více, od jednoho konce ke druhému měří celých tři sta yardů. Prostředkem se vine zčásti vydlážděné řečiště. Zem je tu poseta ruinami domů, zbytky sloupů, kamennými kvádry. Vše naznačuje, že tu kdysi stálo výstavné město. Nejkrásnější hrobky z celé Petry se nacházejí na východní skalní stěně. Napočítal jsme jich tu přes padesát a i zdáli rozpoznal korintské sloupoví, zdobící vchody do některých z nich. To už jsme se ale přiblížili k západnímu konci Wadi Musa. Zde jsem nalezl pozůstatky další honosné stavby, nazývané „Palác faraonovy dcery“. Po levé straně „paláce“ stojí ruiny chrámu, vedle něhož se tyčí jediný sloup asi třicet stop vysoký a složený z dvanácti částí. Arabové mu dali jméno „Zob faraun“ neboli „Úd faraonův“. Když jsem si však chtěl zbořeninu prohlédnout, můj průvodce zlostně vykřikl: „Nyní vidím, že jsi nevěřící, kterého do města našich předků přivedla touha po pokladu!  Věz, že ti nedovolím odtud odnést jediný kámen, neboť vše, co tu vidíš, leží na našem území a patří tedy nám!“ Dalo mi velkou práci přesvědčit ho, že jediným účelem mé návštěvy je skutečně oběť Hárúnovi. Myšlenka, že jsou v Petře ukryty poklady egyptských faraonů, je v hlavách Arabů i Turků hluboce zakořeněna. Předpokládám, že během uplynulých věků bylo toto místo mnohokrát překopáno hledači bohatství, a to navzdory víře, že je Petra střežena džiny a dušemi zemřelých. Jelikož již zapadalo slunce, raději jsem se podvolil a zamířil ke skalní terase, která vede na vrchol hory s Hárúnovou hrobkou.  Na druhé straně údolí jsem spatřil strmou soutěsku s úzkým chodníčkem s několika stovkami do kamene vytesaných schodů. Touto cestou se lze dostat na plošinu s chrámem zvaným „Klášter“ a s několika desítkami skalních kobek, v nichž kdysi přebývali křesťanští mniši. Cesta k prorokově hrobu byla opět lemována velkým množstvím hrobek. Ještě než slunce zmizelo za obzorem, dorazili jsme konečně k cíli. Položil jsme kozu na  obětní oltář z bazaltového kamene a  nožem jí podřízl krk. Zatímco krev umírajícího zvířete tryskala proudem na  patu hrobky, recitoval můj průvodce předepsanou modlitbu: „Ó Hárúne, ó Hárúne, shlédni na nás. Přinášíme ti oběť nevinného zvířete. Ó Hárúne, ochraňuj nás a odpusť nám. Ó Hárúne, přijmi naši skromnou oběť, byť je to jen hubená koza. Ó Hárúne, uhlaď naše cesty a chval Pána, stvořitele všeho živého!“

Tak nějak mohly vypadat zápisky švýcarského cestovatele Johanna Ludwiga Burckhardta, který strávil na počátku 19. století  několik let v Orientu. Díky své dokonalé znalosti jazyka i prostředí se mohl vydávat za Araba a dostat se tak do míst, která tehdy žádný Evropan navštívit nesměl. Roku 1812 objevil i starověké město Petra, které leží v dnešním Jordánsku a patří k jeho nejznámějším pamětihodnostem. Byl prvním Evropanem, který tento zázrak lidskému umu spatřil.
Petra, památka chráněná UNESCO a v celosvětovém hlasování r. 2007 zvolená za jeden ze sedmi divů světa, je starověkým hlavním městem semitského kmene Nabatejců, kteří tuto oblast obývali asi od 4. století př.n.l. Zbohatli na karavanním obchodu tak, že si mohli dovolit vystavět v nepřístupném údolí, chráněném ze všech stran strmými skalisky, výstavní metropoli, jež neměla ani v tehdejším světě obdoby. Dokončena byla kolem r. 100 př.n.l. a v době největšího rozkvětu zde žilo až dvacet tisíc lidí, především díky skvělému umění Nabatejců zadržovat vodu ze srážek. Petra se ale dlouho se ze své slávy netěšila. Římané si Nabatejce krátce nato podmanili a obchodní cesty přesunuli dále na sever.  Město bylo takřka zapomenuto a čekalo téměř dvě tisíciletí na své znovuobjevení.  Z původního města se zachovala především nekropole s desítkami nádherných chrámů a hrobek, vytesanými do barevného kamene pískovcových skal (odtud pochází i přízvisko Petry, „Růžové město“). Ještě nedávno byla Petra obývána místními beduíny, pro které však jordánská vláda vystavěla v blízkém okolí několik městeček. Přesto zůstává Petra díky čilému turistickému ruchu hlavním zdrojem jejich příjmů. Beduíni zde ve stáncích prodávají nejrůznější suvenýry, šperky a doma zhotovené látky, anebo zajišťují další služby – nabízejí turistům projížďku na velbloudech, oslech anebo na koních. Tuto možnost zcela jistě uvítáte, pokud se rozhodnete navštívit i „Klášter“, k němuž se lze dostat jen strmou soutěskou, v níž je vytesáno na devět set schodů.  Je rozhodně pohodlnější podniknout toto dlouhé stoupání na hřbetě osla. Navíc se jedná o nezapomenutelné dobrodružství, neboť zvířata kráčí neomylně i po chodníčcích širokých jen několik desítek centimetrů, přičemž pod vámi zeje propast hluboká desítky metrů.
Návštěva Petry patří k nevšedním zážitkům. Ohromí již samotný příchod soutěskou, dlouhou téměř pět kilometrů. Průzkumem stovky skalních hrobů a chrámů  můžete strávit několik dnů. V nedaleké „Malé Petře“ se pak pořádají koncerty a divadelní představení, zavítat můžete i do typického beduínského tábora. Po rozloučení s Petrou ze sebe můžete smýt prach v průzračných vodách Akabského zálivu, který odtud leží necelé dvě hodiny autem. Burckhardt k tomu potřeboval tři dny.

Dongio nás vítá v Petře

Amfiteátr

Barvy Petry

Barvy Petry 2

Barvy Petry 3

Barvy Petry 4

Barvy Petry osvěžené zelenou

Dáte si čaj?

Prodavačka suvenýrů

Lidové umění z Petry

Petřan

Pokrokový Beduín 😆

Oslař

Bez nákladu

A s nákladem

Pohřebiště

Skalní hrobky

Příchod k pokladnici

Soutěska

Soutěska 2

Východní stěna

Úsměv pro Nelu

Záhadné Jordánsko I – dongio

Jordánsko

Jordánsko, tajemná země v dalekém orientu. Země nekonečných pouští, divokých wádí vyhloubených v kameni a písku prudkými zimními dešti, země rozeklaných hor a skalisek, země tichých nocí prosvětlených pouze myriádami hvězd na temné obloze a písněmi beduínů. Země životadárného Jordánu, jehož vodou kdysi Jan Křtitel skropil Kristovo čelo a jehož vody dávají od věků vláhu zeleni, spěchajíce ukončit svůj běh v prosolené, pusté proláklině Mrtvého moře.

Jordánsko –  země, která byla v minulosti průsečíkem kultur a křižovatkou dávných civilizací, země,  jež se stala svědkem zrodu tří světových náboženství, země, kudy pochodovaly armády starověkých dobyvatelů, kudy vedly kroky starozákonních  proroků i evangelijních apoštolů a  kudy se hnaly hordy muslimských válečníků.

Jordánsko, země antických amfiteátrů, byzantských chrámů, muslimských paláců a hradů,  křižáckých pevností i nomádských stád a  stanů.

Jordánsko je relativně mladým státním útvarem, který byl vytvořen uměle po rozpadu osmanské říše jako následek nového rozdělení světa po první světové válce. Tento stát však vznikl na území s bohatými dějinami a stal se dědicem kultury, jež vyrůstala z kořenů sahajících až ke starým semitským říším. Své stopy zde zanechal hellenismus, antický Řím, byzantská nadvláda a posléze expandující islám.

Jordánsko

Moderní Jordánské království bylo založeno v r. 1921 a v jeho čele stanula hašimovská (hašemitská) dynastie, jeden z nejstarších rodů v islámském světě, který svůj rodokmen odvíjí od samotného Mohammeda a jehož úlohou byla v minulosti ochrana posvátného okrsku v Mecce. Nový stát se zrodil tak trochu nedopatřením, anebo lépe řečeno, jako výsledek věrolomnosti světových mocností. Výměnou za podporu v boji proti Turecku totiž Británie slíbila Arabům  vznik velké arabské říše, jež by sahala od Perského zálivu až ke Středozemnímu moři. Jakmile však spojenci dosáhli svého cíle, zalekli se potenciální síly slibovaného státního útvaru a rozdělili území zamýšleného panarabského království na několik drobných monarchií, jež v duchu hesla „Rozděl a panuj!“ svěřili navzájem znesvářeným rodům. Tak vzniklo nejen Jordánsko, ale i Sýrie, Saudská Arábie, Irák, Spojené arabské emiráty a další státy v regionu. Jordánsko však nadále spadalo pod britskou správu a teprve roku 1946 bylo vyhlášeno nezávislé Hášimovské království.  Zmínili jsme se o tom ostatně i v jednom z dílů vyprávění o islámu.

Připadlo mu teritorium spadající  částečně ke starověké Palestině, částečně k provincii Sýrie a částečně k rozlehlé poušti táhnoucí se z Arabského poloostrova. Po šestidenní válce s Izraelem v roce 1967 Jordánsko muselo Izraeli postoupit západní břeh Jordánu a Východní Jeruzalém, který do té doby oficiálně spravovalo. Během šesti dnů přišlo Jordánsko o příjmy z průmyslově rozvinuté oblasti a o většinu zemědělské půdy. Přesto za vlády krále Hussejna prožívalo Jordánsko rozmach a pozvolna se měnilo v jednu z nejmodernějších arabských zemí. Hospodářsky značně utrpělo v době sankcí uvalených proti Iráku za vlády Saddáma Hussejna, neboť Irák jako výraz vděku za jordánskou podporu v době irácko-íránského konfliktu dodával Jordánskému království ropu téměř zdarma. V současné době pokračuje král Abdullah II. v prohlubování stability země a toto úsilí se mu daří. Země se sice potýká s ekonomickými problémy, vysokou nezaměstnaností a rostoucí inflací, nicméně zůstává sociálně i politicky klidná navzdory tomu, že leží v sousedství válkou zmítaného Iráku a Palestiny. Král se těší značné podpoře veřejnosti, možná i proto, že se zajímá o všední problémy svých poddaných a snaží se je řešit, byť někdy naivním způsobem vlastním „osvíceným“ monarchům. Proslul například tím,že v přestrojení za řidiče taxi, za prodavače,za turistu či za pacienta státní nemocnice sestupuje mezi lid a odhaluje nepravosti. Popularitu mu přináší i krásná královna Rania,  kterou lidé milují a která se angažuje v mnoha charitativních a sociálních aktivitách.

Vedle Egypta a Sýrie patří Jordánsko k turisticky nejpoutavějším zemím regionu. Zdejší území bylo domovem nejstarších civilizací světa a jeho osídlení sahá až do paleolitu. Prvními hmatatelnými důkazy přítomnosti obyvatelstva jsou zbytky keramiky staré 7 000 let, kterou zřejmě vyrobili Kanánejci a Amorejci. Zde také vzniklo nejstarší město světa, Jericho. V polovině 2. tisíciletí  př. n. l. se  území stalo po dlouhém boji Egypťanů a Chetitů kořistí Egypta. Kolem  13. století  př. n. l.poznamenal  historii východního  Středomoří výrazně  vpád tzv. mořských národů, s nimiž přišel nový kmen Pelištejců, který osídlil bývalá sídla Kanánejců. Toto etnikum, jež dalo název  Palestině, s sebou přineslo také znalost výroby železa. Ve stejné době se na jihu usadili Edomité, na východ od Mrtvého moře Moábové a v těsné blízkosti Arabské pouště Ammonité, jejichž hlavním městem se stal Rabbath Ammon, dnešní Ammán, které je ve Starém zákoně zmiňováno jako “nevěstka Rabbath”.  Kolem roku 1800  př. n.l. vedl přes dnešní území Jordánska patriarcha Abrahám skupinu  hebrejských nomádů z Mezopotámie a usídlil se v kanánejských horách (území dnešního Izraele). V  roce 63 př. n.l. se Izrael, jehož součást dnešní Jordánsko tvořilo, stal součástí římské říše a byl pod kontrolou několika konzulů, mj. Heroda a Piláta  Pontského. Předpokládá se, že v této době zde žil a kázal Ježíš. Stoupající nestabilita říše  za vlády Caliguly vyprovokovala sérii protiřímských povstání, která však nakonec byla potlačena. Tato porážka znamenala konec židovského státu a počátek úpadku Palestiny.

Od 1. tisíciletí př. n. l. začali do východního Jordánska pronikat Nabatejci,. Díky tomu, že jejich území protínaly významné obchodní cesty, doznala nabatejská říše  s centrem ve sklaním městě Petra nebývalého rozkvětu – od 2. století př. n. l. do konce 1. století n. l. sahala až k Damašku a Hidžázu. Jejím protipólem a soupeřem se stala  tzv. „liga deseti“ čili Decapolis – hospodářská a vojenská aliance deseti nejdůležitějších měst na východ od Jordánu. Řím zpočátku Nabatejce využíval jako nárazníku proti Parthům, v roce 105 n. l. Trajanus ovšem nabatejskou autonomii zrušil a rok nato se nabatejská říše stala římskou provincií. Poté už následoval rychlý hospodářský pád, Řím nejprve opustil staré karavanní trasy a posunul je na sever, neboť začal  místo Petry preferovat spojenectví se syrskou Palmyrou.

V roce 331 vyhlásil císař Konstantin křesťanství státním náboženstvím. Na území dnešního Jordánska se usadil arabský kmen Banú Ghassan, který přijal křesťanství a vedl si poměrně dosti úspěšně i na  hospodářském poli, tlaku perské říše a posléze islámu však neodolal. Území dnešního Jordánska  bylo muslimy dobyto v první polovině 7. století.  V roce 638 ovládl Jeruzalém chalíf Omar a prohlásil ho Svatým městem islámu, místem, kde prorok Mohammed vystoupal k nebi z vrcholu Chrámové hory. Křesťanský svět byl pobouřen tímto znesvěcením a postavil křižáckou armádu, která měla Svatou zemi osvobodit. Následovalo několik staletí vzájemného potýkání mezi muslimy a křesťany, až v roce 1291 islámští Mamlúkové vyplenili poslední křižáckou pevnost.

Jordánsko: hrad Adžlún

Po éře křižáků, kteří za sebou zanechali pevnosti a hrady v Keraku, Adžlúnu, Šóbaku, ve Vádí Músa a na ostrově Faraon, se moci chopili Osmané. Jejich uzurpátorský vztah k oblasti vedl k tomu, že beduínské kmeny na severu a kočovníci na jihu v čele s emírem Fajsalem v době 1. světové války aktivně napomáhali Britům v boji proti Turkům, o čemž příznačně vypovídá příběh legendárního Lawrence z Arábie. Méně už se ví, že stejnou propagandistickou a vojenskou aktivitu, kterou vyvíjel Lawrence ve prospěch Británie, zajišťoval ve prospěch Turků český kněz, orientalista a cestovatel Alois Musil, jenž se stal členem beduínského kmene Rwala a v arabském světě je znám pod jménem Musa al-Číkí anebo Musa al-Rwadžlí. Jemu vděčí  Jordánsko  za  objevení  některých významných památek a v poslední době se hovoří o tom, že má být v Ammánu otevřeno muzeum věnované jeho osobě.

V Jordánsku nás čeká množství netušených objevů a celá řada pamětihodností. Můžeme  se například vydat po stopách biblických postav. Někde v těchto místech, při ústí řeky Jordán do Mrtvého moře, se rozkládala zavržená města Sodoma a Gomora, které  zničil Hospodin pro rozmařilý a hříšný život jejich obyvatel ohněm a sírou. Dodnes se při cestě lemující Mrtvé moře ukazuje kámen, jež je prý oním proslulým solným sloupem, v nějž se proměnila Lotova žena.

Jordánsko: hora Nebo

Zde, na hoře Nebo tyčící se vysoko nad okolní krajinou, skončilo čtyřicetileté putování židovských kmenů egyptskou pouští. Na temeni hory stanul Mojžíš, aby alespoň zdálky shlédnul zemi zaslíbenou, do níž mu Bůh zakázal vstoupit, neboť nezabránil modloslužebnictví svých soukmenovců. Zde také zemřel a byl podle starozákonního podání pohřben. A odtud vyslal Jozue do Kanáanu své vyzvědače, aby shromáždili informace o síle a chování protivníka, což je historicky první doložený příklad špionáže.

Na břehu Jordánu lze spatřit místo, kde byl pokřtěn Kristus, jenž během svého tříletého působení zavítal i do Betanie, ležící na území dnešního Jordánska. Nedaleko odtud leží i slavný Kumrán, starověké sídlo židovské sekty esejců, která patřila k nejvýznamnějším skupinám židovství a o níž Nový zákon prapodivně mlčí, možná právě proto, že Ježíš své učení postavil na její doktríně a snad byl i jejím příslušníkem. Svědčí o tom alespoň svitky, nalezené v r. 1947 ve zdejších jeskyních, jež náleží k nejvýznamnějším – a katolickou církví nejutajovanějším – literárním památkám v dějinách lidstva.

Místo, kde byl pokřtěn Ježíš Kristus

Tzv. Svitky od Mrtvého moře nebo take Kumránské svitky byly ukryty před římskými okupanty někdy kolem roku 70 n.l., aby byly nalezeny po téměř dvou tisících letech a staly se předmětem ostrých sporů mezi věřícími a biblickými kritiky (jejich kopie je možné spatřit i v ammánském archeologickém muzeu). A někde v těchto místech došlo podle bible k obrácení svatého Pavla na jeho cestě do Damašku s pověřením pozatýkat členy prvotní křesťanské církve.

Nelze opominout ani římské památky v čele s pozůstatky města Jerash, antické Gerasy. Ta tvořila spolu s ostatními městy tzv. Dekapolis, svazek deseti obchodně a ekonomicky nejvýznamnějších měst, jež prožívala svůj rozkvět v prvních staletích našeho letopočtu. Jerash je po Římu samotném  a po italských Pompejích největším pozůstatkem římského města na světě. Však se mu také přezdívá “Pompeje Východu”.  Jedná se o rozsáhlý komplex chrámů, divadel, kolonád a dalších reprezentativních staveb. Dnes je odkryto necelých dvacet procent z celkové plochy, a tak můžete vidět hlavice sloupů vyrůstající pod nánosy půdy, ukrývající další chrámy a stavby.

V Madabě, městě mozaiky a centru byzantského umění, se nabízí pohled na tzv. “Mozaikovou mapu”, pokrývající podlahu kostela sv. Jiří a znázorňující Svatou zemi a její okolí. Z původních dvou milionů barevných kamínků se dochovala asi třetina, i tak však patří k úchvatným příkladům umění starých mistrů. Mapa, pocházející ze 6. století, ukazuje Jeruzalém s Božím hrobem, Mrtvé moře, řeku Jordán s Tiberiadským jezerem, Sinajský poloostrov, nilskou deltu a část pobřeží Sředozemního moře. Díky své topografické přesnosti a detailnímu zobrazení  často sloužila archeologům k lokalizace nalezených sídel.

Jordánsko samozřejmě nabízí i nesčetné památky islámské kultury. Celá země je poseta hrady nejrůznější velikosti. Jedná se především o arabské pouštní pevnůstky, lovecké hrádky, šlechtické  paláce sloužící ke krátkým pobytům v poušti anebo o mohutné hrady, které tvořily protiváhu hradům křižáckým. Mnohé z nich byly postaveny hned na počátku islámské epochy, v době vlády umajjovských kalífů v 8. století n.l.

Jedním z nejkrásnějších a nejvýznamnějších pouštních hradů je Amra, jedinečný svou freskovou výzdobou, částečně i s erotickými motivy. Díky ní byl rovněž zařazen UNESCO na seznam kulturního dědictví lidstva.

Jordánsko: Mrtvé moře

Při výčtu historických pamětihodností nesmíme zapomenout ani na hlavní město Ammán, které nabízí pozůstatky řady římských a islámských staveb, pitoreskní starou část města, jíž vévodí římský amfiteátr, anebo starověkou citadellu s ummajovským palácem a dochovaným systémem zadržování dešťové vody. Historie Ammánu, v historii nazývaného i Philadelphie, sahá až do dob vzdálených 9000 let.

Doporučit musíme rovněž přístavní město Aqabu, ležící na pobřeží Rudého moře. Toto letovisko nabízí zejména četná zařízení k relaxaci. Jeho pláže přitahují návštěvníky zejména díky korálovým útesům, v nichž nachází úkryt nepřeberné množství vodních tvorů.

Hlavním magnetem Jordánska, jenž přitahuje sta tisíce návštěvníků ročně, je však Petra. Na celém Blízkém východě a pravděpodobně na celém světě nenajdete podobnou památku. Tajemné skalní město vytesané z kamene se po zásluze stalo památkou chráněnou UNESCO.

To byl stručný přehled historie Jordánska. Jak však vypadá dnešní, moderní země a život jejích obyvatel? Záleží na tom, do jaké části zavítáte. Hlavní město je rušnou metropolí, rozdělenou na dvě hlavní části, východní a západní. Na východě najdete staré centrum města s antickými památkami i nejstarší kavárnou, otevřenou v r. 1924. Můžete se zde proplétat spletí úzkých uliček posetých krámky s nejrozličnějším zbožím.Především zde narazíte na ženy zahalené v černé abbije anebo s vlasy schovanými pod hidžábem i na muže v tradičním arabském oděvu, dhiždáši a hattě. Západní Ammán je naproti tomu z valné části rezidenční čtvrtí boháčů, diplomatických zastoupení a obrovských nákupních středisek, restaurací a hotelů. V Ammánu je nejpatrněji pozorovatelné setkávání kultur, dnešního světa a starobylých tradic a zvyků. Turisté se nemusí obávat žádných omezení, moderní Ammán vstřebá vše. Nicméně sílu náboženských předpisů můžeme sledovat i zde, stejně jako po celém Jordánsku. Záleží jen na jedinci samotném (či prostředí, z něhož vychází). Tak zde například můžete potkat mladé dívky v minisukních a s odvážně odhaleným dekoltem a vyzývavým líčením stejně jako ženy, které dodnes podléhají vládě muže a rodiny (a nejedná se jen o muslimské, ale i o křesťanské ženy). Zatímco některé dívky mohou plánovat svobodně svou budoucnost, jiné musí slepě poslouchat přání mužských příbuzných. Některé dívky řeší toto dilema po svém… Z domova  odcházejí jako poslušné dcery svých otců,  jakmile dorazí do města nebo do školy, odloží tradiční oděv, pod nímž se objeví džíny nebo krátká suknička.  Existují však i opačné případy. Stále jsou vcelku běžné domluvené sňatky, kdy se snoubenci vidí poprvé krátce před zásnubami. Vyskytují se i případy násilí na ženách, které však vláda dosti přísně pronásleduje, mimo jiné i díky aktivitám královny Ranie, která si vytkla za jeden ze svých cílů osvobození ženy a razantně se o ně prostřednictvím různých organizací, fondů a nadací zasazuje. Síla zvyku je však mnohdy nepřekonatelná. Znám například případ ženy, která jako svobodná žila dvě desítky let se svou sestrou, vdovou, a pomáhala jí s výchovou jejích dětí. Když děti dospěly, opustily Jordánsko. Jejich matka záhy zemřela a její sestra, přestože jí táhlo teprve na padesátku, musela opustit dům, v němž strávila desetiletí relativně svobodného života, a přestěhovala se k bratrovi. Je totiž nemyslitelné, aby žila sama v prázdném domě. Kupodivu neprotestovala, přestože se s rodinou bratra nesnáší. Sama tento krok chápe jako službu, kterou jí bratr v rámci ochrany její vlastní cti a jejího bezpečí poskytl.

Jordánsko je tedy nejen zemí bohaté historie a nesčetných památek, ale i zemí kontrastů a zemí pulzující životem ve všech jeho podobách. V dalších pokračováních se s touto krásnou a zajímavou zemí seznámíme blíže.

Petra s Neliným vembloudem

Jordánsko: Wadí Rum?

Islám XIV – dongio

dongio

Teroristické organizace

Dvacáté století přineslo vedle technického a vědeckého pokroku, zvyšování životní úrovně či sbližování kultur a národů i dvě světové války a mezinárodní terorismus. V předcházejících staletích sice nejrůznější skupiny rovněž využívaly formy a prostředky vlastní dnešnímu terorismu, nicméně byly lokálně omezeny anebo fungovaly s posvěcením státu (bolševické Rusko, nacistické Německo) či oficiálních institucí (Svatá inkvizice). Teprve 20. století – a zejména jeho druhá polovina – učinilo z terorismu globální problém. Přičinily se o to jednak nové technologie, jež poskytly teroristům účinné a mnohem nebezpečnější prostředky boje (automatické zbraně, na dálku odpalované výbušniny, spojovací technika), ale také moderní formy komunikace. Sdělovací prostředky se nechtěně staly pomocníkem teroristů, neboť pomáhají šířit strach a nejistotu. Teroristické akce okamžitě upoutají pozornost tisku či televize, miliony lidí po celém světě se bezprostředně po činu seznámí s následky teroristického útoku i s požadavky a cíly teroristů.  Právě z tohoto důvodu se terorismus jako forma politického boje rozšířil zejména v posledních pěti desetiletích. Lze říci, že zájem veřejnosti je  strategickým spojencem terorismu a jen díky němu nachází živnou půdu.
Prvotní příčinou vzniku teroristických hnutí však zůstává politická situace dané země nebo daného regionu, vůči níž se teroristé vyhraňují. Proto znamenalo založení židovského státu impuls ke zvýšení napětí na Blízkém východě i ke zrodu mnoha organizací, jež si jako prostředek boje zvolily terorismus. „Islámský terorismus“ si až na nepatrné výjimky klade za cíl boj proti Izraeli nebo jeho spojencům, často ve spojení s bojem za osvobození okupovaných palestinských území. V mnoha případech je však poukazování na práva palestinského lidu jen záminkou k dosažení jiných, zpravidla politických (ale i náboženských nebo ekonomických) cílů. Dnešní pokračování přinese přehled nejvýznamnějších a nejznámějších islámistických („islamismus je termín označující ideologii, jež se zaštíťuje islámem) teroristických hnutí a  organizací, které lze zařadit do kategorie „islámský terorismus“. Někdy se skutečně jedná o skupiny a paravojenské oddíly, jež vyrostly z náboženského fanatismu, fundamentalismu a extrémismu, v řadě případů však náboženství či víra nemá s aktivitami těchto skupin nic společného a náboženská problematika buď není vůbec deklarována anebo slouží jako pouhá zástěrka.

Nejstarší islamistickou organizací je Muslimské bratrstvo neboli Společenství muslimských bratří. Vzniklo r. 1928 v Egyptě, tehdy kontrolovaném Brity, jako nacionalistické, nábožensky, sociálně a politicky orientované hnutí, jehož cílem bylo dosažení politické nezávislosti země, ochrana pracujících před vykořisťováním, nastolení islámského práva ve státě, obnovení chalifátu a sjednocení všech muslimů.  Zpočátku se oficiálně distancovalo od použití násilí, ale již ve 30. a 40. letech začalo podnikat útoky proti britským činitelům anebo policejním stanicím, v 50. letech se pak postavilo egyptské vládě a podílelo se na boji proti Izraeli. Toto konzervativní hnutí se postupem doby rozšířilo i do dalších arabských zemí. V Sýrii, kde bylo založeno ve 30. letech a kde později vytvořilo opozici proti assadovskému „socialistickému“ režimu a vládní straně Baas, bylo zejména po nezdařeném pokusu o puč pronásledováno. V dalších muslimských zemích (Jordánsko, Bahrain, Kuwait, Irák, Saúdská Arábie, Írán) tvoří Muslimské bratrstvo legální součást politického systému a prostřednictvím svých politických stran má zastoupení v parlamentu. V 70. letech se představitelé tohoto hnutí distancovali od použití násilí (rázně odsoudili i útoky provedené 11. září), což vedlo na počátku 70. let  jeho militantní členy k založení radikální odnože Muslimského bratrstva,  Islámské skupiny (Gamaa). Jejím hlavním cílem je svržení egyptského režimu. Právě tato organizace má na svědomí útoky proti zahraničním turistům, k nimž na různých místech Egypta docházelo v 90. letech, a podle některých zdrojů se podílela i na atentátu na egyptského prezidenta Anwara Sadata.  Poslední ozbrojenou akci provedla Islámská skupina v srpnu 1998, v březnu 1999 vyhlásila příměří, avšak někteří její skalní členové jako např. Taha Musa se později přidali na stranu Al-Kajdy.

Z Muslimského bratrstva působícího na území Palestiny se r. 1987 odtrhla část militantně zaměřených členů, kteří vytvořili v předvečer první intifády základ hnutí Hamas. Slovo „hamas“ znamená v arabštině „horlivý“, ale název je zároveň akronymem, vytvořeným z počátečních písmen jména hnutí (Harakat al-Muqawama al-Islamíja neboli Islámské hnutí odporu). Skládá ze z politického a vojenského křídla, jež nese název  Brigády Izz Al-Din Al-Qassima a které je zodpovědné nejen za četné útoky proti izraelským vojenským i civilním  cílům, ale i za akce zaměřené na „palestinské kolaboranty“ ze strany Fatah a z Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), k nimž docházelo v době soupeření o politickou moc během 90. let. Většinu pumových či sebevražedných útoků lze připsat právě na konto Hamasu. Politická složka Hamasu zodpovídá za „ideologické“ vedení, politické aktivity, za shromažďování finančních prostředků či za nábor nových členů, zabývá se však i sociální činností, charitou, zřizováním škol a nemocnic atd. Hamas operuje zejména v oblasti pásma Gazy a některých místech Západního břehu Jordánu. Za cíl si Hamas původně vytknul vytvoření islámského palestinského státu  na území Izraele, postupně jej však zredukoval na zajištění plné samostatnosti a suverenity státu Palestina v hranicích určených mezinárodním společenstvím, jež nejsou dosud respektovány Izraelem. Počty „tvrdého jádra“ Hamasu a jeho ozbrojených složek nejsou přesně známy, odhadují se na několik tisícovek.  Mezi palestinským obyvatelstvem má desítky tisíc příznivců a sympatizantů, kteří se však přímých akcí Hamasu neúčastní. Ještě vyšší číslo však tvoří tim, kteří vojenské aktivity Hamasu nepodporují a kteří volají po tom, aby byly milice rozpuštěny a aby se Hamas zaměřil především na politické formy boje. Ostatně k tomu částečně došlo přirozenou cestou poté, co Hamas vyhrál v r. 2006 volby a byl tak přinucen otupit militantní ostří a chovat se „státotvorně“. V zahraničí Hamas žádnou činnost nevyvíjí. V Damašku sice sídlí jeho nejvyšší rada, ta se však zabývá především  politickými otázkami (a její členové jsou pod trvalým dohledem syrské policie a tajných služeb). V r. 1999 Jordánsko zavřelo kancelář politické centrály Hamasu v Ammánu, jeho představitele pozatýkalo a zakázalo jeho činnost v zemi. Financován je především ze zahraničí, z Íránu a ze soukromých zdrojů v Saúdské Arábii a dalších muslimských zemí.  Poslední velkou vojenskou operací,  při níž došlo k nasazení armády Hamasu (především raketového vojska), byla obrana Gazy po izraelském útoku v prosince 2008.

Hizballáh („Boží strana“) je radikální šíitskou organizací, který se zformovala r. 1982 v Libanonu z podnětu Íránu a za přímé pomoci jeho agentů a příslušníků Revolučních gard s cílem ustanovit v Libanonu obdobu Íránské islámské republiky a zapojit se do aktivního boje proti Izraeli. Hizballáh zastává silně protizápadní, protiamerická a protiizraelská stanoviska. Bezprostředním podnětem k jeho vzniku byla izraelská invaze do jižní části Libanonu. Hizballáh vytvořil součást libanonských sil odporu, jež bránily zemi proti okupantům a pokusily se je z Libanonu vytlačit. Po stažení izraelských jednotek z Libanonu v r. 2000 pokračoval Hizballáh v ostřelování izraelského území. Jeho cílem je osvobození teritoria farem Šibáa, které je dodnes obsazeno izraelskými vojsky a které Hizballáh považuje za libanonské území (nárok na ně si ovšem činí i Sýrie). Přímé vojenské akce později nahradila teroristická činnost v Libanonu i v jiných zemích. Hizaballáh je odpovědný za teroristické útoky na ambasádu USA a na velitelství amerického námořnictva v Bejrútu r. 1983 a 1984, za útoky proti americkým objektům ve Španělsku a proti izraelskému velvyslanectví v Argentině, za únos dvou letadel a několika osob a za další činy. V očích většiny Libanonců, ať muslimských šíitů či sunnitů a rovněž v očích křesťanů však byl Hizballáh jedinou silou, která se postavila Izraeli účinně na odpor. Tento fakt, společně s tím, že se Hizballáh silně angažuje v sociální oblasti (výstavba infrastruktury, rekonstrukce objektů zničených a poškozených během náletů, pomoc lidem postiženým válkou, péče o sirotky atd.), mu získal širokou podporu veřejnosti a umožnil mu proniknout do politických struktur země, takže je dnes zastoupen nejen v parlamentu, ale i ve vládě. Podle odhadů tvoří Hizballáh 5000 – 10 000 bojovníků. Samotné jádro regulérních jednotek však činí pouze 300 – 500, nejvýše 1000 mužů, zbytek představují rezervy, které mohou být v případě potřeby svolány během několika hodin (jedná se o dobrovolné příslušníky domobrany, kteří však nejsou dobře vycvičeni). Hizballáh operuje v jižní části Libanonu, kde žije většina šíitského obyvatelstva, v okolí města Baalbek, v údolí Bikáa a na jižním předměstí Bejrútu. Finančně a materiálně (pašování zbraní) podporuje militantní skupiny v Palestině. Sám Hizballáj je závislý na pomoci i Íránu.

Palestinský islámský džihád je organizace založená militantními palestinskými představiteli v 70. letech s  cílem svatou válkou zničit izraelský stát, jenž podle jejich přesvědčení vznikl protiprávně na území Palestiny. Kvůli podpoře Izraele označuje za hlavního nepřítele i USA, žádné aktivity namířené proti americkým cílům však nebyly zaznamenány (v roce 2000 však Palestinský džihád zveřejnil hrozbu, že zaútočí na americké objekty, pokud bude velvyslanectví USA přemístěno z Tel Avivu do  Jeruzaléma). Výhrůžky adresuje také umírněným sekulárním vládám některých arabských států (Jordánsko, Libanon, SAE aj.), které se zpronevěřily arabské a islámské věci spoluprací se západními zeměmi. Podnikl několik sebevražedných útoků na území Gazy a Západního břehu Jordánu (poslední tři v r. 2000). Podle informací zpravodajských  služeb sídlí jeho velení v Sýrii, odkud se mu dostává rovněž finanční a logistické pomoci. Sýrie však tento fakt rezolutně popírá. Početně jde  sice o nepříliš významné hnutí, jeho příslušníci však patří k nejfanatičtějším bojovníkům.

Egyptský islámský džihád nebo také jen Džihád či Nový džihád je extrémistickou náboženskou skupinou aktivní od konce 70. let.  Jejím hlavním cílem je svržení egyptského režimu a nastolení islámské republiky, v menší míře i útoky na americké a izraelské objekty na egyptském území. Terčem jsou především čelní státní představitelé Egypta. Džihád se prokazatelně podílel na zavraždění prezidenta A. Sadata i na atentátu na ministra vnitra Hassana al-Alfiho anebo na ministerského předsedu Atefa Sedkyho v r. 1993. V r. 1995 podniknul pumový útok na egyptskou ambasádu v Islamabádu a v r. 1998 byl odhalen pokus o atentát na velvyslanectví USA v Albánii. Tvoří jej několik stovek dobře vycvičených, ke všemu odhodlaných bojovníků. Finanční prostředky získává z obchodu a z kriminální činnosti, podle údajů egyptské vlády také z Íránu a od al-Kajdy, s níž se v r. 2001 spojil (přesto však dál provádí i samostatné akce). Vytvořil síť militantních  buněk v Egyptě (Káhira), vzhledem k úspěšným zásahům egyptských bezpečnostních složek proti členům skupiny však přesunul svou činnost do ostatních zemí, např. do Jemenu, Pákistánu, Afghanistánu, Sudánu, Libanonu. Menší množství jeho příslušníků působí i ve Velké Británii.

Organizace Abu Nidala (ANO), známá také pod názvem Revoluční organizace socialistických muslimů a hlavně pod označením Černé září. Jedná se o mezinárodní teroristickou organizaci, která vznikla v Palestině r. 1974 odtržením od OOP. Provedla teroristické útoky ve více než 20 zemích světa (USA, Velká Británie, Francie, Itálie). Při nich zahynulo anebo bylo zraněno přes 900 osob. Zaměřuje se nejen na západní cíle, ale také na představitele OOP, umírněné palestinské politiky a na vlády některých arabských zemí. K nejznámějším akcím této skupiny patří teroristické útoky na letišti v Římě a ve Vídni (1985), pumový útok na synagogu Neve Šalom v Istanbulu (1986), únos letadla společnosti Pan-Am v Karáčí (1986) a únosy řeckých výletních lodí Achile Lauro (1985) a Poros (1988), především ale krvavý útok na členy izraelské sportovní výpravy na letních olympijských hrách v Mnichově 5. září 1972. Od počátku 90. let však nebyly zaznamenány žádné útoky na občany anebo objekty západních zemí. Vůdčí představitel ANO Sabri al-Banna se r. 1998 přesunul do Iráku, kde má tato organizace od té doby hlavní stan. Působí však i v Libanonu a Sudánu. V Egyptě a Libyi se podařilo její strukturu rozbít.

Brigáda mučedníků al-Aqsá je koalice palestinských militantních skupin považovaná za militantní křídlo strany Fatah Jásira Arafata, i když se od ní vedení Fatahu oficiálně distancuje. V posledních deseti letech provedli členové Brigády  desítky sebevražedných a dalších útoků proti izraelským vojenským i civilním cílům, stejně jako proti palestinským „kolaborantům“. Od r. 2001 má na svědomí několik desítek útoků a přes 130 lidských životů (jen pumový útok na hlavním autobusovém nádraží v Tel Avivu r. 2003 si vyžádal 23 mrtvých). Právě tato organizace využívá jako atentátníků mladých lidí a žen.

K dalším teroristickým islámským  organizacím  patří  například Harakat ul-Mudžahidín, dříve zvaná Harakat ul-Ansar (Pákistán), separistická organizace Skupina Abu Sajjafa (Filipíny), Ozbrojená islámská skupina (Alžírsko), Mudžahidín el-Chalq (Írán), Islámská armáda Aden-Abyan (Jemen), šíitská Šahab al-Muminín (Jemen), Asbat al-Ansar neboli Liga podporovatelů či také Partyzánská liga (Libanon), Fatah al-Islam (Libanon), Saúdský Hizballáh (Saúdská Arábie), Palestinská osvobozenecká fronta (PLF) anebo Lidová fronta za osvobození Palestiny –  Hlavní velení (PFLP-GC). Četné teroristické skupiny vznikly v Iráku po americké invazi. Mezi nejznámější patří šíitská Mahdího armáda neboli Al-Sadrova skupina, kurdská Ansar al-Islam (Podporovatelé islámu), Brigády al-Faruq, Džamát Ansar al-Sunna či Organizace islámské povinnosti (ITO).

V současnosti nejznámější a nejnebezpečnější teroristickou organizací je al-Kajdá vedená Usamou  Bin-Ladínem. O ní toho bylo v posledních letech napsáno tolik, že není třeba uvádět žádné informace. Možná se však dočkáme překvapení. Skupina žurnalistů BBC přišla s tvrzením, že al-Kajdá nikdy neexistovala a že tohoto nepřítele stvořily  tajné služby na pokyn americké administrativy, která potřebovala zdůvodnit obsazení Afghánistánu a Iráku. Novináři odhalili řadu nesrovnalostí v oficiálních údajích o al-Kajdě a usoudili, že je celá organizace jen obrovským výmyslem.

Tajemná Neapol XVI – dongio

Rozloučení s Neapolí

Naše vyprávění o Neapoli dospělo ke konci. Po tří měsíce jsme se setkávali v tomto městě zalitém středozemním sluncem a zároveň plném temných a tajemných koutů, ve městě  s historií sahající do mytologických dob Sirén a bohů, ve městě s dějinami nasycenými krví i vznešenými okamžiky slávy, ve městě obývaném skřítky, strašidly a duchy i lidmi prožívajícími své vášně, lásky a nenávisti. Ve městě ovládaném pohanskými tradicemi i pokorně křesťanském. Ve městě honosných chrámů, skvostných paláců, rozlehlých náměstí i křivolakých úzkých uliček protkaných prádelními šňůrami. Ve městě prosyceném slanou vůní moře i tlejících odpadků. Ve městě na dohled hrozivému Vesuvu a na dosah kampánským vinicím a olivovým hájům.
Pověděli jsme si spoustu zajímavých věcí, seznámili jsme se s dějinami, zvyky, tradicemi, uměním i kuchyní dnešní Neapole. Ještě více však – z nevědomosti autora spíše než z nedostatku času – zůstalo utajeno. Neapol, byť svíraná azurovým zálivem, je bezbřehá. Stále je v ní co objevovat a obdivovat, čemu se těšit, nač vzpomínat. To už však čeká na vás, až do Neapole vyrazíte a budete se s ní krůček po krůčku a šálek po šálku seznamovat. Protože pokud chceme opravdu nějaké město poznat, musíme se projít po jeho prošlapané dlažbě, okusit jeho chutí a naplnit chřípí jeho vůněmi, pokleknout před jeho oltáři, vmísit se do  davu na ulicích  a nahlédnout do oken lidí, žijích v něm své všední životy.
V poslední části se zmíníme o tom, čím je Neapol symbolizována. Každý si při vyslovení jména tohoto města představí něco jiného. Zeptáte-li se samotných Neapolitánců, co je symbolem Neapole, dostanete pravděpodobně ty nejrozličnější odpovědi. Na několika z nich se však dozajista shodnou. A my se pokusíme sepsat stručný seznam toho, co dělá Neapol Neapolí, co k ní nerozlučně patří anebo co nenajdete nikde jinde. Již jsme se zmínili o Vesuvu, o svatém Gennarovi, o pizze, kávě a jiných dobrotách anebo o neapolských písničkách, to však není zdaleka všechno. Duch Neapole je zosobňován i mnoha dalšími postavami, jmény a jevy. Však se podívejte!

1)      Pulcinella:

Stejně jako my máme svého Hloupého Honzu, Francouzi svého Pierota anebo Němci svého Enšpígla, má Neapol svého Pulcinellu, který spojuje povahové rysy všech výše jmenovaných. Tato typická postava commedie dell´arte se zrodila v 17. století právě n Neapoli a stala se typickým hrdinou neapolského divadla, jak loutkového, tak hraného. Později se rozšířila do celé Itálie a dokonce za hranice a stala se například vzorem anglické postavičky zvané Punch či Punchinello anebo francouzského Polichinelleho (a ostatně i předobrazem německého Kasperleho a našeho Kašpárka).
Charakteristickým rysem je černá maska s dlouhým nosem, jenž připomíná zobák, a tváří i čelem pokrytými  hlubokými vráskami.  Od zobáku ostatně pochází pravděpodobně i jeho jméno, neboť italské slovo „pulcino“ znamená kuře nebo jakékoliv ptačí mládě. Maska je černé barvy, zatímco dlouhá splývavá halena a plandavé kalhoty i vysoká čapka ve tvaru cukrové homole jsou bílé. Oděv je někdy doplněn holí v ruce, váčkem kolem pasu a červeným šátkem na krku, někdy i mandolínou nebo kytarou. Tyto barvy symbolizují protiklad života a smrti.
Pulcinella, často zvaný i Pulcinella Cetrulo (Pitomeček Pulcinella) je zkažený, mazaný darebák, zlodějíček a lotr, poťouchlý až zlý, jenž nikomu neudělá nic dobrého. Je dost chytrý na to, aby dokázal předstírat hlupáka, a tak se vyhnul potížím. Ironicky a sarkasticky komentuje dění kolem sebe a na nikom nenechá  niť suchou, k nikomu nechová žádný respekt a žádnou úctu. Někdy vystupuje jako pán, jindy jako sluha, zpravidla ale představuje lidového, zemitého hrdinu z ulice, chudáka, který nevynechá jedinou příležitost, jak se pomstít boháčům anebo si z nich alespoň vystřelit. Hřbet má shrbený od věčného bití, které mu uštědřuje každý, kdo stojí o něco výše na společenském žebříčku než on sám – což jsou skoro všichni. Sám ovšem nejednu ránu rozdá, zvláště když mu za to nehrozí odveta. Mluví vysokým štěbetavým hlasem a nikdy nezavře klapačku.
S Pulcinellem se můžete setkat v divadle, ale i na ulici, kde vystupuje v improvizovaných představeních s hudebním doprovodem. Pulcinella je považován za zosobnění neapolitánského charakteru. Človíček, co nejde pro ránu daleko, prohnaný a protřelý, podezíravý, když je třeba i krutý, ale v podstatě spravedlivý a se zlatým srdcem na dlani.

Ukázka představuje televizní zpracování klasické lidové komedie, jejímž hrdinou je Pulcinella:

http://www.youtube.com/watch?v=o3mkAZkYvDs&feature=related

2)      Camorra

Nyní trochu z jiného soudku. Řekneme-li camorra, okamžitě si vybavíme Neapol. Tato dvě jména k sobě nerozlučně patří. Počátky této zločinecké organizace, obdoby sicilské mafie, sahají až do 16. století, kdy se do Neapole dostala jako nápodoba španělské tajné organizace Garduna.
Název „camorra“ vznikl pravděpodobně  sloučením slov „capo“ (šéf, vůdce, hlava) a „morra“, což byla oblíbená hazardní hra neapolské ulice (dvě osoby mávají rychle rukama a pak se v jednom okamžiku naráz zastaví, přičemž přihlížející hráči musí uhodnout celkový počet prstů, které oba protagonisté ukáží). Tato hra byla tak populární a připravovala hazardní hráče o tolik peněz, že ji královský výnos zakázal. V té chvíli se jí zmocnilo podsvětí a zřejmě zde tkví kořeny aktivit camorry. Zlaté časy camorry nastaly v chaotických dobách napoleonských válek, vyhlášení Neapolské republiky a restaurace bourbonského režimu na přelomu 18. a 19. století. První oficiální zmínka o camoře se ale objevila v policejních záznamech až v r. 1820, kdy byla odhalena její organizační struktura. O tomto spolku byla sepsána celá řada knih, článků a dalších publikací, takže předkládat další informace by bylo jako nosit… camorristy do Neapole. Snad jen ve stručnosti jen několik údajů.
Na rozdíl od sicilské mafie má camorra spíše horizontální, nikoliv vertikální strukturu. Jednotlivé rodiny a klany operují nezávisle, což ovšem vede k častým sporům a střetům, vrcholícím i válkami podsvětí. Na druhou stranu je však díky tomu camorra pružnější, zatčení či uvěznění vrcholných představitelů nevede k ochromení činnosti. Camorra se zprvu obohacovala na hazardních hrách, drobných zlodějnách  a vybírání výpalného, avšak dnes se zabývá celou škálou činností od organizování prostituce a obchodu s bílým (i černým) masem, vydírání, pašování značkového zboží a výrobu i prodej zboží falšovaného (hlavně oděvy, cigarety a další padělky), krádeží a loupeží, nelegální přepravy imigrantů, únosů, vražd až po obchod s drogami a se zbraněmi. Každý Neapolitánec je s činností camorry konfrontován v každodenním životě  prostřednictvím korupce, neboť camorra si kupuje nejen politiky, ale i policisty a soudce. Podle odhadů platí camoře výpalné až 80% neapolských a kampánských podnikatelů.  Bratr mého kamaráda, majitel a provozovatel hudební školy, musel camoře odvádět pravidelný roční poplatek až do doby, kdy se syn jednoho z bossů rozhodl studovat hru na saxofon. Od té doby má Carmine pokoj. Camoře musíte zaplatit, i pokud se rozhodnete postavit  dům. Potom ovšem nepotřebujete žádné stavební povolení a můžete si stavět, kde chcete a jak chcete. Proto v Neapoli a jejím okolí stojí tolik nelegálně postavených staveb, od továren až po rodinné vilky. V posledních letech se ukázalo, jak moc zasahuje camorra do běžného života města. Camorra totiž podniká i ve svozu městských odpadků, neboť nabízí levnější služby než oficiální firmy. Využívá černých skládek, odpad spaluje anebo vyhazuje do moře. Často však své „povinnosti“ zanedbává, a tak se mohlo stát, že v loňském roce krize v odvozu odpadků vyvrcholila a Neapol byla zaplavena smetím.
Neapolitánci jsou z celé situace zoufalí, ale proti organizovanému zločinu jsou bez přispění politiků a policie bezmocní. Proti působení camorry alespoň organizují protestní akce, to je vše, co mohou dělat. V poslední době jsou oblíbené tzv. „flash mob“. Pomocí internetu nebo mobilů se svolá na určité místo shromáždění a účastníci se dostaví během několika minut s tím, že motivem akce je určitý charakteristický rys. Například nasazené sluneční brýle anebo ruce zakrývající oči, uši a ústa na znamení, že je třeba přestat „nevidět, neslyšet a nemluvit“. Strach je totiž to hlavní, co camoře nahrává. Ovšem i camorra modernizuje své metody a nábor nových členů provádí například pomoci webových stránek Facebook. Jedna z aplikací, uvedená slovy „Camorra potřebuje přísun nových talentů“, je pojata formou bojové hry, v níž si zvolíte krycí jméno a plníte zadané úkoly. Ti nejšikovnější se pak mohou skutečně stát camorristy. Ano, i toto může být symbolem Neapole.

3)      Santa Chiara

Neapol se pyšní stovkami kostelů, ale jen jeden z nich je skutečným symbolem města. Kupodivu to není katedrální chrám Duomo, v němž spočívají ostatky patrona Neapole San Gennaria, nýbrž kostel s klášterem sv. Kláry, Santa Chiara.
Kostel, postavený v letech 1310-1340 neapolským králem Robertem ve stylu provensálské gotiky a později upraven v renesančním a barokním slohu, se stal symbolem poválečného znovuzrození Neapole. Během spojeneckého bombardování byl totiž téměř celý zničen a po válce znovu vystavěn ve své někdejší kráse. Nacházejí se zde hrobky několika neapolských králů a královen, ale také hrob národního hrdiny Salva d´Acquisty. Tento karabiniér byl zavražděn r. 1943 Němci poté, co se přiznal ke spáchání pumového atentátu, při němž zahynul jeden německý voják. Salvo d´Acquisto tento čin nespáchal, ale vzal na sebe dobrovolně vinu, aby zachránil život dvaadvaceti nevinných rukojmí z řad místních rolníků, které chtěli Němci zastřelit v odvetu za smrt vojáka.
V kostele můžete najít fragmenty freskové výzdoby, jejímž autorem byl slavný malíř Giotto, muzeum seznamující návštěvníky s historií kostela a kláštera a především nádherný rajský dvůr s rokokovou majolikovou výzdobou.

4)      Divadlo San Carlo

Tato nejstarší operní scéna na světě (o 41 let starší než milánská La Scala) byla postavena r. 1737 na pokyn neapolského krále Karla VII., jenž se rozhodl nahradit tímto skvostem dosluhující divadlo San Bartolomeo. Udivující byla již rychlost stavby. V březnu k 1737 podepsal král smlouvu s architektem Medranem a již 4. listopadu, na svátek sv. Karla, bylo divadlo slavnostně otevřeno Metastasiovou operou Achille in Sciro. Od té doby slouží nepřetržitě jako operní dům. Operní sezóna byla přerušena kvůli nedostatku finančních prostředků jen v r. 1974/75, provoz divadla nenarušil ani požár r. 1816 (rekonstrukce  proběhla během šesti měsíců) ani druhá světová válka. Neapolská operní škola se stala v první polovině 19. století vůdčím uměleckým směrem v Evropě také díky celém řadě vynikajících skladatelů, kteří se v Neapoli narodili anebo zde působili. Uvedení opery v San Carlu bylo pokládáno za čest, o níž bojovali takoví mistři jako Haydn nebo Gluck. Pro potřeby divadla byla založena i slavná neapolská pěvecká konzervatoř, mezi jejíž absolventy patřilo množství skvělých pěvců, mezi nimi i slavný kastrát Farinelli. San Carlo uvedlo množství operních premiér, například deset oper G. Rossiniho, jenž byl v letech 1815-1822 dvorním neapolským skladatelem a uměleckým ředitelem divadla. Několik oper zde poprvé uvedl i G. Verdi.
Neapolské publikum patří k nejobávanějším na světě. Proslavilo se především svým „bučením“ (ano, bučení pochází z Neapole), jež se stalo postrachem i těch největších pěveckých hvězd jako Carusa či Pavarotti, i svými placenými klakami.

5)      Enrico Caruso

Carusa můžeme považovat za nejslavnější osobnost, která se v Neapoli narodila (1873) a v Neapoli zemřela  (1921). Tento světově proslulý tenorista se vždy hrdě hlásil ke svému neapolskému původu i ke svým uměleckým kořenům, vyrůstajícím z neapolské písně. Řadu z nich rovněž nazpíval a zasloužil se tak o jejich popularitu.
Pocházel z chudé neapolské rodiny. Se sedmi dětí přežily jen tři, mezi nimi i Errico, jak byl pokřtěn. Teprve později, na doporučení svého učitele zpěvu, změnil své jméno na „italskou“ verzi Enrico. Původně měl kráčet v otcových šlépějích a stát se mechanikem vodních fontán. Tomuto řemeslu se také vyučil a při každé návštěvě Neapole se kochal pohledem na fontány, při jejichž výstavbě jako učeň pomáhal. Jako dítě zpíval v kostelním sboru a vydělával si i jako pouliční zpěvák. Zpíval po kavárnách, v restauracích a tavernách. V osmnácti letech si díky výdělku ze zpěvu mohl koupit svůj první pár nových bot, do té doby obouval jen boty obnošené. Během vojenské služby se rozhodl, že se stane profesionálním zpěvákem, a za ušetřené peníze si zaplatil učitele zpěvu. Jako operní pěvec debutoval v neapolském divadle Teatro Nuovo, vystupoval i na dalších neapolských a oblastních scénách. Při jednom představení si ho všiml dirigent a pěvecký pedagog  Vincenzo Lombardi, jenž se rozhodl Carusa vyučovat. Carusova kariéra se začala úspěšně rozvíjet a Neapol jej začínala milovat. Když však byl při jednom z vystoupení v San Carlu „vybučen“, protože si nezaplatil klaku profesionálních „roztleskávačů“, zařekl se uražený Caruso, že v Neapoli se již nikdy na jevišti neobjeví a že do města se bude vracet, „jen aby se najedl špaget“. Svůj slib dodržel, přesto na Neapol nikdy nezapomněl a  hrdě se ke svému neapolskému původu hlásil.
Zemřel v neapolském hotelu Vesuvio na následky dlouhotrvající plicní choroby a několika operací. Při jeho pohřbu otevřel bránu kostela basiliky kostela sv,. Františka, kde probíhal smuteční obřad, sám italský král Viktor Emanuel III.  Carusovo balzamované tělo bylo několik dní vystaveno ve skleněném sarkofágu na neapolském hřbitově Dal Pianto, kde bylo posléze uloženo k poslednímu odpočinku. Milovaný syn se vrátil do milovaného města.

6)      Fotbal

Hovořit o symbolech Neapole a nezmínit se o fotbale by bylo pokládáno samotnými Neapolitánci za smrtelný hřích. Neapolitánci jsou na svůj klub S.S.C. Napoli patřičně pyšní. Vždyť vyhrál dvakrát italskou ligu, třikrát italský pohár, jendou italský superpohár a jednou pohár UEFA, hráli v něm takoví hráči jako Diego Maradona nebo Marek Jankulovski a v letech 2000-2001 v něm jako trenér působil Zdeněk Zeman. Ale znáte mě – o fotbale vám toho asi víc nenapíšu.

http://www.youtube.com/watch?v=ktrQAQomOzg

Dnes tedy dáme Neapoli sbohem a od příští soboty se můžete těšit na zcela nové vyprávění.

Ciao, Napoli!!!

Symbolem Neapole je hrad Castello d ´Ovo

Symbolem Neapole je moře a Vesuv

Symbolem Neapole je prolínání starého s novým

Symbolem Neapole jsou andílci

Symbolem Neapole jsou fontány a milenci

Symbolem Neapole jsou grafitti

Symbolem Neapole jsou kavárny a holubi

Symbolem Neapole jsou odpadky

Symbolem Neapole jsou romantická zákoutí

Symbolem Neapole jsou svatí

Symbolem Neapole jsou škaredá zákoutí

Symbolem Neapole jsou zvetšelé budovy

Neapol nosím v srdci

Islám XIII – dongio

 

Terorismus a islám – terminologický a historický úvod

V minulých částech jsme stručně nastínili, jak se vyvíjel vztah islámské civilizace ke křesťanskému i „pohanskému“ světu v průběhu staletí od vzniku islámu až do 20. století. Pokračovali jsme postupně od sepsání Koránu a prvních výbojů až do období po II. světové válce, kdy vznikl samostatný stát Izrael – tedy do bodu, který můžeme označit za zásadní v dalším vývoji těchto vztahů, neboť se stal (byť nikoliv jediným) důvodem eskalace napětí v celém regionu, příčinou řady politických krizí, podnětem k několika válečným konfliktům, základem k vyhrocení přístupu muslimů k západnímu světu i motivem k násilným aktivitám, jež jsou někdy souhrně nazývané islámský terorismus, i když – jak si osvětlíme – mají většinou málo společného se samotným náboženstvím anebo ho využívají pouze jako zástěrky.

Existuje celá řada definic terorismu, jimž byly věnovány celé knihy, stovky mezinárodněprávních dokumentů a nesčetné množství studií. Pro naše účely si však vystačíme se zjednodušenou charakteristikou terorismu, která vychází ze samotného významu slova, jehož základem je latinské slovo „terrere“, „zastrašit, vyděsit, nahnat strach“. Pod pojmem terorismus rozumíme násilné zločiny, prováděné jednotlivci, organizacemi nebo skupinami, které zpravidla nejsou řízeny oficiálně vládou (na rozdíl od války), většinou zamířené proti civilistům se záměrem zasít atmosféru strachu mezi obyvatelstvem či konkrétními skupinami lidí (např. pracovníky mezinárodních organizací apod.), donutit vlády či jiné instituce ke splnění kladených požadavků a dosáhnout politických cílů, jež mohou být maskovány ideologickými, filozofickými, náboženskými, rasovými, etnickými či jinými motivy. Prostředkem k dosažení těchto cílů bývá zabíjení a poškozování zdraví osob, únosy, zajímání rukojmí či ničení majetku, formou pak atentáty, ozbrojené útoky, vraždy, sabotáže atd. V legislativě některých států jako například Sýrie je zakotveno, že terorismem je jakékoliv násilí proti civilistům a civilnímu obyvatelstvu, třeba i v průběhu válečného konfliktu.

Podobně nesnadné je definovat pojem „islámský terorismus“. Osobně se přikláním spíše k výrazu „fundamentalistický terorismus“, protože islám, jako každé náboženství, má své menšinové fundamentalistické, radikální a extrémistické odnože a právě jejich stoupenci představují nebezpečí násilného prosazování nejrůznějších cílů. Přimlouval bych se rovněž za pojmenování, které se v literatuře neobjevuje, ale které mi připadá dostatečně výmluvné, a sice „terorismus v islámském světě“, přičemž „islámským světem“ můžeme rozumět i prostředí islámských komunit v neislámských zemích, stejně jako lze do této kategorie zařadit aktivity (teroristické akce), jež byly v „islámském světě“ připravovány a organizovány, i když provedeny byly jinde. Pokud přijmeme tento pojem, dají se snáze vypátrat i kořeny „islámského“ terorismu. Nejjednodušším a také nejprimitivnějším přístupem by bylo tvrzení, že terorismus je prostě produktem islámu jako náboženství a kultury, což není samozřejmě pravda. Historie ukazuje, že terorismus vyrůstal z islámu pouze za určité politické a společenské situace. Kořeny terorismu by se daly rovněž hledat v autoritářské a konzervativní povaze režimů některých islámských zemí, jako následek stagnace více či méně represivní společnosti a jako snaha tyto podmínky změnit. Pak by měli pravdu ti, kdo tvrdí, že jedinou cestou k odstranění terorismu je demokratizace v islámských zemích. Terorismus může rovněž vyplývat z kulturních a politických příčin, jako reakce na náhlé pronikání cizích kulturních vlivů anebo jako reakce na okupaci islámského teritoria, a to buď symbolickou (závislost na velmocech a podřízený vztah k nim) či skutečnou (francouzské kolonie v poválečném období, palestinská území Západního břehu Jordánu, Golanských výšin a Gazy obsazená Izraelem, Sovětským svazem okupovaný Afghánistán anebo v dnešní době Irák kontrolovaný americkými a spojeneckými vojsky). V tomto případě se jako řešení nabízí politická cesta, vedoucí k nabytí faktické samostatnosti daných území.

Toto pojednání je věnováno „islámskému“ terorismu. Nebudeme si proto všímat srovnatelných aktivit na evropském kontinentu nebo v Americe, i když bychom mezi některými z nich našli styčné body. Ve jménu opětovného nastolení katolického náboženství hodlali konspirátoři seskupení kolem Guy Fawkese zabít krále Jakuba I. a vyhodit do vzduchu sídlo anglického parlamentu r. 1605, náboženstvím se zaštíťil rasistický Ku Klux Klan i některé podvratné skupiny v carském Rusku 19. století, za střet katolické a protestantské víry označovalo své působení Irské republikánské bratrstvo a částečně i jeho nástupce, Irská republikánská armáda, ve 20. století jménem křesťanského náboženství příslušníci Armády boží napadali lékaře provádějící potraty a útočili na porodnické kliniky po celé Americe, atentát na olympijském stadionu v Atlantě při letních olympijských hrách v roce 1996 měli na svědomí členové hnutí Křesťanských patriotů a Křesťanské identity. Nemluvě o „nábožensky“ motivovaném terorismu v asijských zemích (Japonsko, Indie, Kašmír, Srí Lanka aj.)

Nelze dost dobře rozlišit způsoby boje politicky a nábožensky motivovaného terorismu. Bombové útoky, masakry na veřejných místech, zákeřné vraždy, atentáty jsou společné oběma typům. Dokonce ani sebevražedné atentáty a sebeobětování se není výlučným rysem náboženského terorismu, jen pojem „mučedník“ je nahrazen výrazem „hrdina“ a náboženská rétorika je nahrazena rétorikou ideologickou.

Mohlo by se zdát, že Blízký východ má v teroristických aktivitách dlouhou tradici. Vznikla zde totiž dvě nejstarší teroristická hnutí, která z historie známe. Za vůbec první historicky doložené „teroristy“ lze považovat židovské zéloty neboli „horlivce“, zvané rovněž sikariové (podle názvu krátké dýky, kterou nosili pod šatem a která sloužila k zabíjení vyhlédnutých obětí), kteří v 1. století n. l. vystupovali v provincii Judea proti římské nadvládě, podněcovali vzpouru proti ní a zabíjeli římské „okupanty“ i židovské „kolaboranty“ (mezi ně patřilo kněžstvo jeruzalémského chrámu, přívrženci herodiánské dynastie, saducejové a příslušníci společenských elit, kteří profitovali ze spolupráce s Římany). Druhým hnutím byli asasíni, muslimská šíitská sekta, jež vznikla v 11. století a jejíž speciálně cvičená komanda se zaměřovala na politické atentáty po celé říši i za jejími hranicemi (podrobněji jsme se o nich zmínili v jednom z předcházejících dílů). Obě tato hnutí jako by byla předobrazem svých novověkých následovníků, a to jak používanými metodami, způsobem získávání nových členů, formou propagandistické činnosti a především tím, že obě šikovně využívala náboženství pouze jako záminku k dosažení politických cílů, při „indoktrinaci“ nováčků a pro ideologické ospravedlňování své činnosti před veřejností. Podobnost by se dala najít i v tom, že asasíni se ukrývali a cvičili v odloučení od společenských center, daleko v opuštěných horách, odkud vyráželi na své vražedné „mise“ (jako např. dnešní Al-Kajdá), zatímco zéloti operovali v zalidněné oblasti Palestiny, ve městech a na obydleném venkově, kde se přímo střetávali s ozbrojeným nepřítelem, římskými vojáky (jako v současné době Hammas anebo Hizballah)

Historie novodobého terorismu se v oblasti Blízkého východu začala psát společně se vznikem sionistického hnutí v 19. století, které prohlásilo Palestinu za odvěkou domovinu „Izraelitů“ a jako jeden ze svých cílů si vytklo opětovné osídlení této země. Od osmdesátých let 19. století začaly sionistické organizace organizovat přepravu židovských imigrantů z východní Evropy, především pak z Ruska, kde byli Židé vystaveni opakovaným pogromům. Osmanská říše ani palestinští Arabové zprvu nic nenamítali, protože Židé se usazovali na neobsazené a neobdělávané půdě, kterou jim pronajímali její vlastníci. Na odpor se nestavěli ani arabští nacionalisté, kteří se v té době soustřeďovali spíše na získání větší nezávislosti na osmanské říši. Bezprostředně po skončení I. světové války se zdála situace nezměněna. Hašemitský emír Faisal dokonce podepsal na pařížské mírové konferenci r. 1919 s představiteli sionistických hnutí reprezentovanými Chaim Weizmannem dohodu, kde jménem arabského lidu vítá židovské osadníky a vyjadřuje naději na vzájemnou spolupráci při budování nové Palestiny. Sionističní zástupci se zase zavázali, že Židé nebudou nikdy požadovat samostatný stát ani ustanovení vlastní vlády. Tento stav se však navzdory vzájemnému ujišťování měl záhy změnit.

Židé totiž začali vykupovat od tureckých vlastníků ve velkém půdu, na níž byly usazeni místní Arabové, zejména pak půdu kolem významných vodních zdrojů. Noví majitelé pochopitelně hodlali na nabytých pozemcích hospodařit sami a původní obyvatele vyháněli. Docházelo k potyčkám a násilným střetům. Tehdy vznikla na palestinském území první teroristická organizace, jejímž cílem bylo bránit židovské osadníky před Araby – podzemní hnutí Irgun. Tato organizace, vytvořená r. 1931, byla inspirována revizionistickým směrem, jenž se v rámci sionismu rozvinul, tzv. nacionálním sionismem. Ten si jako cíl vytknul vytvoření židovského státu, a to i s pomocí nelegálně vybudované židovské armády. Irgun postavil paravojenské jednotky, jež začaly vyvíjet aktivní násilnou činnost proti palestinským Arabům, včetně bombových útoků na arabských tržištích, ostřelování arabských vesnic a napadání jednotlivců.

Jako každá akce, vyvolaly i židovské teroristické aktivity reakci. Arabové se začali bránit. Spirála násilí na Blízkém východě se roztočila.

 

Omluva – dongio

 

Nedávno jsem obvinil „747“ z blogu Za kanálem, že pravděpodobně není autorem uveřejněných fotografií z restaurace na Ještědu. Vycházel jsem z toho, že popisované situace podle mého názoru neodpovídala  povaze snímků.  Mýlil jsem se, mé podezření bylo liché, jak se můžete přesvědčit na snímcích, které připojil ke svému poslednímu článku. Tímto se autorovi fotografií za nespravedlivé nařčení omlouvám.