Dart Wader aneb nemoc mocných – Palosino
Plná je naše virtuální ZOO podobných postaviček. Donekonečna bychom mohli bloudit šuplaty osudů, života a smrti, slávy a zapomnění, proher, vítězství, zrady a falše, lásky, nenávisti. Pravdy? Demokracie? Boží mlýny melou pomalu a jistě? Ale, ale?! Kdo tvrdil, že svět a vesmír jsou spravedliví? Koho byste ještě chtěli navštívit? Stalina, Goebelse? Popovídat si s Albertem Schweitzerem, nebo tím rozcuchaným, bez ponožek, co na fotce vyplazuje jazyk, Whoopi Goldberg, orangutenem sundským? Kouknout se na Lochneskou příšeru? Proč ne? Támhle je! Vidíte? Nevidíte? Je tam! Špatně se díváte!
Světelná nit genetických informací se závratnou rychlostí navinula zpátky na matrice, vlastně naše sochy z růžového skla a my tři opět stáli uvnitř matně černého, přesto stříbrnými stíny posetého válce.
„Kde je Michaelová?“, pronesla věcně Mattonka.
Pohlédli jsme vzhůru do zdánlivě nekonečné trubice, která se směrem výše vzdouvala, kroutila ze strany na stranu, čím výše, tím více, jako temná kobra královská před zaklínačem hadů. Bílé paprsky pronikaly odkudsi z jícnu nedohledna virtuální encyklopedie X97. Snad automatický archivář nějakým nedopatřením zařadil nebohou doktorku do přihrádek kosmických klasiků? Také je možné, že Michaelová, jež absolvovala kurz konverzace se stroji dvanácté generace a umí je i léčit nebo chcete-li. opravovat, v nerudném ranním rozpoložení mimořádně sečtělému a vzdělanému archiváři hrubě vynadala.
„Kapitáne, jak doktorku znám, spíše ho chtěla ošukat.“
„Ale no tak, Mattonko, ne všechno co se říká je pravda a ne všechno co se mohlo stát, se stalo, někdy i co se stalo, se stát mohlo a nemuselo a občas, co se stát mělo, se nestalo, a když stalo, tak to stejně stálo za prd. Měla bys rozlišovat skutečnost od mýtů a legend. Vždyť už nejsme v zoologické zahradě.“
„Co soudíš ty, Bille? Máš nějaké vysvětlení, pár optimistických vět, vnášejících do tajemné události světlo nebo by sis hlavně dal kávu s cigaretou a dál zahníval v unavené, povrchní všednosti. Promluv, promluv, excituj bičík svůj, rudý příteli. Zažhni světlo poznání a očisti nás od ulpívání v bahně pochybností, projev názor, pokřivený paragrafe. Vnes do našich duší trochu nadpozemské spravedlnosti a rudého práva.
„Mě je blbě.“
„Uch, uch, co za den!? Jak blbě? Což nevidíš, jak tesaři do výše krovy vztyčují, jitřenku sedící jen v tílku na bidetu uprostřed jahodového pole navěky, hlavu v jedné dlani, v druhé zpola vypitý lahváč. První vlaštovky, párek rohlíků, chtěl jsem říci, párek rorýsu vracejících se odkudsi z tropických končin, tam kde Dolní Nil ústí v Horní a bohatá zeleň pastvin se zračí v očích antilop a pakoní, za mlsného zevlování krokodýlů uspávaných sluncem, vodou a vidinami budoucího štěstí?
„Mattonko, Kapitán se nám zbláznil!“
„Ano, vypadá to tak, ale obávám se, že s největší pravděpodobností je závada v samotném špulkovacím stroji. Kapitána nenavinul do původní podoby, par koleček chybí, možná přebývá a Michaelovou nevydal z temných a chladných tenat vůbec.
„Kapitáne, proč klečíte na všech šesti a ťukáte prstem do koberce?“
„Nechte mě, počítám uzlíky, nechápete, že je to důležité?“
„K čemu? Proč počítáte nopy v téhle tkanině? Samotný běhoun je skoro kilometr dlouhý.“
„Co? Běhouni tady nejsou, spí, mají večer noční směnu na druhé palubě a nerušte, nebo zapomenu mezisoučty a budu muset začít znovu. Nop, uzlík, nop, nop.“
„Bille, co budeme dělat?“
„Nevím, ale cestou jsem si všiml, že hned za branou je príma snack bar. Pokud cedule před podnikem nebyla ze včerejška a dneska podávají, co píšou, tak mají na jídelníčku čerstvou močiko džunko, 25 druhů kávy, slané kluzky se šlehačkou a můj oblíbený likér.“
Tak podávají, co píšou, tedy písmenka nebo močiko?“
„Jé, dobrá psice, tobě taky jebe?“
„Přece tady nemůžeme Kapitána nechat. Než se dopočítá ke konci, potrvá celou věčnost.“
„Nechte mě a klidně si běžte chlastat beze mě. Nepotřebuji Vás, běžte a neotravujte!“
„Jak chcete, Kapčo. My jdeme.“
„U Nejvyššího, ten koberec je příliš tvrdý na má měkká kolena. Vrchní archiváři, už jsou pryč, pošli mi sem Michaelovou.“
„Kapitáne, pokud mě příště nechcete podobně nasrat, tak si nechte podobné fórky od cesty, jasný.“
„Se nevztekejte, fialová holubice. Nejvyšší ještě nedal těm dvěma pověření k návštěvě ponurého světa žalářních kobek X97.“
„Si hraje na byrokrata, dědek, nebo co? Dyť Mattonku Wader málem napíchl na vidličku, když spadla se svou obří nudlí do kotle močika“
„Nevím, ale budeme se muset vypravit za Dartem sami.“
Cely pro vězně z celého široširého vesmíru jsou velmi podobné virtuální ZOO, jen mnohem, mnohem sofistikovanější. Dart Wader, jako bývalý Kapitán kosmického monstra Namyslo, je jedním z nich. Jen pro představu. Nejedná se o žádnou místnost o čtyřech či šesti zdech, ale o komplexní světy, jaké existují ve skutečnosti i jaké si můžete vymyslet, vysnít, představit. Přejete si auto, letadlo, raketu nebo bar plný těch nejlepších nápojů, restauraci plnou vybraných pokrmů, máte je mít, stačí jen zavřít oči a představit si. Klidně je otevřete. Přání splněno. Jen barmana, číšníka, dlouhonohých plavovlasých blondýnek s kozami až po kotníky se nedočkáte. Žádná živá bytost, žádný humanoid, jste sami.
Možná přijde i JXD 
🙂