Bez komentáře – Sendíšek

To máš z toho pečení s kočkou

Horko – aktuálně od Sendymana

Vlekli se ulicemi cizího, ale spřáteleného města, na zádech bágly a v ústech Sahara.
Byli tři: dva jako předvoj a pár metrů za nimi se belhal další s berlou, dočasným pozůstatkem zimních radovánek.
Čtyři hodiny odpoledne, na nebi ani mráček a minuli už pátou zavřenou hospodu.
„Ty vole, to není možný! Neříkej, že furt jenom budujou socialismus? Přece MUSEJ taky někdy chlastat!“
„No, to nám ten vandr pěkně začíná…“
Po další marné půlhodině, právě, když míjeli nenápadný průjezd, zaslechli povědomé zvuky.
Hlasy. Smích. Cinkutí skla…
Dva páry očí se rozšířily; mrkli na sebe a bez váhání vykročili nadějným směrem.
Byla tam! Otevřená, malinká, sotva pět stolků a barový pultík, před kterým seděli tři bivojové, jeden obsluha za.
Na jejich vkus, vytříbený malostranskými a staroměstskými výčepy sice poněkud bakelitová, ale po několika hodinách, strávených na polopusté pláži bez jediného občerstvovacího stánku, se na estetiku příliš hledět nedá.
Už už jim popruhy začaly sklouzávat z ramen a mířili k liduprázdným stolkům.
„Entschuldigen, meine Herren!! Geschlossen, das ist Privatsaktion…“, nebo tak nějak podobně a ještě něco. S němčinou na tom byli na štíru, ale tomuhle rozuměli perfektně. Ztuhli ve svých pozicích a jejich výrazy hovořily za vše. Zoufalá situace! Beznaděj však záhy vystřídal pud sebezáchovy a překotně začali jeden přes druhého v paměti lovit slovíčka, o kterých ani netušili, že je znají:
„Ach so… Víte, my – pláž – celý den – horko – žízeň – umřít – jen jedno – tady – prosím – my – potom – jít…“
Museli vypadat hrozně, protože barman si se svými kamarády vyměnil pohledy a blahosklonně pokýval hlavou:
„Tja, na gut.“
Zoufalost vystřídala troufalost: „Bitte, kennen wir grosse…ééé… bekommen?“ Dlužno podotknout, že jediní tři hosté, pořezové formátu první české pivní ligy, pomalu srkali ze třetinek.
Vtom dorazil třetí, dočasný polomrzák. Připitomělý úsměv svědčil o blížícím se kolapsu, ale hlavně, že netuší nic o několika předchozích vteřinách zmaru a beznaděje.
Při pohledu na berlu se jich barmanovi zželelo: „Dobrá, tak si na moment sedněte támhle.“
Nebylo třeba říkat dvakrát; v příštím okamžiku už seděli, bágly pohozené v rohu a s jazykem přilepeným na patro dychtivě sledovali, jak životadárný zlatavý mok pomalu zaplňuje tři nejbáječnější půllitry v celém východním bloku.
Netrvalo dlouho a kýžená chvíle nastala. Barman jim podává sklenice, otáčí se a …
Vyprahlé útroby způsobily, že ledva menší, než malý díl tekutiny se dostal na místo určení. Jen to tak zasyčelo a sklenice zely prázdnotou, netrvalo to snad ani tři vteřiny.
Barman se zarazil, nevěřícně pohlédl na stůl, potom na své kamarády a když nic nenamítali, pronesl kouzelnou větu: „Dáte si ještě jednou?“
Těžko byste hledali skromnější a pokornější mladé lidi, než ty tři, sedící v zapadlé hospůdce kdesi ve Stralsundu.
„No, když to jde, když jinak nedáte, prosím, děkujeme…“, lámali s cudným krčením ramen.
Zase netrvalo dlouho a zase se situace opakovala, stejně tak ještě dvakrát. Jen doba se o několik málo vteřin protáhla a Herr Kellner se neunavoval zbytečným otáčením. Již beztak střídmý hovor utichl; ti chlapci z Československa začali místní osazenstvo zajímat! Zapomněli, že mají před sebou zpola nedopité třetinky a svoji pozornost zcela soustředili na sedící trojici a dokonce to vypadalo, že začnou uzavírat sázky.
Při čtvrtém si chlapci dovolili malý luxus: během pití se nadechli a padlo i několik slov: „Ty vole, to je paráda!“, vydechl jeden. Druhý přitakal: „V životě mi to tak nechutnalo!“
Třetí se dál jen tak připitoměle usmíval, jen důvod se změnil – už to nebyla zoufalost, ale blaženost.
U toho posledního si už uvolněně povídali, zatímco místní osazenstvo si vzpomnělo, že je to vlastně jejich akce a že by si možná mohli dát ještě jednu třetinku.
Tak se stalo, že za nějakých čtyřicet minut tři chlapci zaplatili jedenadvacet kousků a optimisticky vykročili vstříc nastávajícímu prázdninovému putování po pobřeží NDR:
„Ty vole, tak se zdá, že ten vandr nebude zas tak špatnej!“

Větší prdel, větší kráter – od Sendymana

Oštěp

Já teďka připozíral nějakej přenos (no, spíš záznam) z nějakýho atletickýho mítingu.
Do dálky skákaly, holky – a dlužno podotknout, že to nebyly specialistky, ale sedmibojařky.
Ale i tak, skákaly přes 6 metrů, což je pro mě, kterej má osobní rekord 4,15 z jinošskejch a táborovejma olympyjádama vytvrzenej život, neskutečný číslo. Dneska to ani nedojdu, aniž bysem si dvakrát nezachrchlal…
Ale zaujala mě technika.
Vony skočej do toho písku a tím se vytvoří kráter. Nehledě na to, že nohama doskočej o metr dál, tak ta prdel, co jim tam spadne (pokud si nehrábnou prstama, ale to většinou nedělaj), vytvoří ten kráter a ten je o dobrejch 10 čísel větší, než kam skutečně tou prdelí dopadly a tam jim to měřej.
Což mě přivedlo na myšlénku:
Větší prdel, větší kráter. A to rozhodně prohlašuju, jako nespravedlivý!!!!
To je diskriminace holek (a nejspíš taky kluků) s větší prdelí!
Když je v ténisu jestřábí voko, proč by nemohlo bejt taky v atletice? Zaměřil bych ho na paty – tím by se eliminovala ta větší prdel a navíc by ty holky mohly mít rekord vo metr dál..
Tož tak, přátelé! 🙂
A abyste se neposrali, tak vám posílám skrýnšot – akorát skokanky-sedmibojařky už doskákaly, tak je to oštěpařka-sedmibojařka. Matně vzpomínám, že můj osobní rekord byl něco málo přes 20 metrů, a to sem byl sběratelem táborovejch medajlí. Pohříchu teda (a vzal to čas), těch bramborovejch!
😀 😀 😀
A na závěr vítězka Eliška: hezká holka a asi i šikovná! 😀

Eliška

Mistři – od Sendymana

Mistři

Juro, bylo to moc hezký a pozdravuju Tě do Sport-baru. Nikdo těm klukům nedával šanci, když hvězdy odřekly. Samozřejmě, až na Jágra a Vokouna.
Nervy to byly, to né, zas že né. Ale zajímací bylo, jak ti naši kluci byli prostě lepší. Lepší organizace hry, Růža neblbnul s kombinacema útočnejch řad, jako Bykov, když už nevěděl, kudy kam, klid v kritickejch chvílích, neposrat se, když zrovna teď, 35 vteřin před koncem, dostali gól…
Taky zajímací bylo, jak byl všude klid. Intoši si asi zalezli do knihoven, nebo co, jinak si to neumím vysvětlit! 😛
Je pravda, že ten „faul“ na Jágra nebyl faulem, ale co. Proti našim pískli jiný věci a ustáli to.
Tak jim to přejme, že se jim to podařilo.
A na závěr si dovolím citovat jednoho fanouška ze Sport.cz, myslím, kam jsem ráno zabrousil:
Děkujeme všem hvězdám, že neměly čas…
😀 😀 😀
A ten maddentist ( 😀 ) Fasel je zase nasranej!
😀 😀 :D

Mistrovství světa – Sendyman

Mám rád hokej. Je to mužná hra.
Kdysi jsem si přečetl, že do Chamonix, někdy na začátku minulého století, jela parta našich bandyhockeyistů (ještě v rámci Rakousko Uherska) naprosto neznalá, například puk viděli prvně až ve vlaku a náš brankář chytal s nohami omotanými šálou. V prvním zápase dostali dardu asi 20:0, ale hned po druhém, také prohraném, odehraném však se ctí, o nich francouzský tisk prý napsal:

„Poté, co Češi předvedli jako úplní nováčci, bude s nimi v hockeyi do budoucna muset svět počítat…“.

To je dávná minulost a jen pro připomenutí.

Vyrůstal jsem pod heslem „Ať skončíme poslední, jen když porazíme Rusáky (tehdy míněn SSSR)“.

Vnímám to od OH Grenoble ´68 (5:4), přes MS ´69 ve Stockholmu (2:0, 4:3), Prahu ´72 (doma!!!), i Katowice 1976 (To byl rok! Vynikající mistrovství i 1.kanadský pohár, koneckonců i ZOH) a tak dál.

A kdykoliv se přitom střetli hokejisté Kanady a SSSR, fandil jsem Kanadě, přestože několikrát ukázali, že nezvládají emoce (pamatujete na tu hokejku ve spánku Pospíšila po skončení utkání? Tuším, že ´72, 3:3, přátelské utkání).

To „heslo“ pořád přetrvávalo.

Po roce ´89 zmizel politický důvod, přesto to tak bylo pořád.

Setrvačnost…

Až přišel rok myslím 1997, Helsinki. „Vůjtkovo“ mistrovství, když poté, co jim dal v zápase tři banány (5:3), inkasoval „férovku“ při vyprovokované rvačce, ovšem v přesilovce tři na jednoho.

Tehdy jsem ztratil blány. Poznal jsem, že ti kluci kanadský, kteří již dávno nebyli univerzitním týmem, ale téměř tím nejlepším, co měla Kanada k dispozici, hrají sice krásný hokej, ale…

Ale když vedou 3:0 a jsou v pohodě. Jakmile je to jinak, ztrácejí nervy a uchylují se k zákeřným faulům a provokují.

Žijí pořád v domnění, že je to „jejich hra“, ale nesnesou pomyšlení, že mohou být jiní neméně dobří. Neumějí prohrávat.

Od té doby jsem ztratil averzi k ruským (no, když prohrajeme, tak nadšený nejsem, ale byli lepší, co se dá dělat) a získal ji ke kanadským hokejistům. Ať skončíme poslední, jen, když porazíme Kanadu… A vlastně kdokoliv.

Takže, začal jsem za stavu 1:0, teď už Rusové vedou 4:0. Rusové si v zákeřnosti nic nezadají, ale Kanaďani se můžou posrat a když to nejde hokejem, zkoušejí to jakkoliv. JO!!!! 😀

Světe, div se, ale já fandím těm blbejm Rusákům!
😀 😀 😀
4:1, ale je to marný!


Otevřený dopis blba pro blba – Sendyman

Milej a opěvovanej dědoušku.
Potěšilo by mě, kdyby sis ve svý stařecký a sebestředně bezohledný demenci zkusil všimnout jedný věci tak, jak ji vidím já:
Na Tvůj blog chodí čím dál tím víc míň lidí (myslím těch, co se aktivně zapojujou; ne ty, co jenom najuknou ze zvědavosti, kdože se to tady hádá, i kdyby jich byly tisíce a posunuli „Tě“ na bednu).
Já nikoho jmenovat nebudu, na to nejsem dost pokrokově hnusnej, abych si ve svým „zájmu“ bral do huby druhý, což je Tvoje vynikající specialita á la carte, obzvlášť v poslední době.
Ani jich není tolik, abys na ně nepřišel sám a jistojistě nejseš takovej dement, abys aspoň vzdáleně netušil – i když, co jeden vobyčejnej, slušnej a pracovitej může vědět, co se děje v jiný hlavě, kór tak rozvrkočeně bohémský, ale zneuznaný, se životníma zkušenostma z teplickýho nejmíň Yukónu, jako by nikdo další na celičkým Světě nezažil pořádnou zimu a pracovat rukama.
MŮJ názor je ten, že jsou lidi unavený. Bejvali zvyklí, že to tu zdravě jiskřilo: názorovými střety, vědomostmi, zkušenostmi (z „celýho“ světa, nejenom z Teplic!), nebo jen tak prostou srandou.
A oni to hledají, ale nemůžou najít. Zmizeli z Reflexu a mizejí i odsud, protože tu nacházejí něco jinýho a pokud můžu podle sebe soudit za druhý, je jim z toho na blití a vo to voni nestojej, snad kromě nějaký „bezejmenný“ hyeny a Tebe:
Tvoje výpady, mnohdy ryze soukromýho rázu (hnusný, osobní, leckdy nepatřičný a už vůbec ne pramenící z Tvý dokonalý znalosti mojí osoby a mýho života, přesto svazácky dokonalý) a moje reakce (vtipný, pokrokově jásavý, optimistický a oku dokonale lahodící a tak vůbec vokolo, ani tolik superlatívů neznám, prostě dokonalej přehled a nadhled, jen to mrsknouut do reklamy, kam se sere 3 v jednom ).
Hnusný je oboje, ať se na to díváme, z jaký chceme strany, podle mýho teda.
Takže se Tě pokusím (ano, ted´ konečně jo, ted´ se můžeš i konečně po právu ozvat) lehce koučnout, řekl bych v „zájmu lidstva“.
Nechceš se už na to konečně vysrat, blbe? Samozřejmě, je to Tvůj blog a dělej si s ním, co chceš.
Ale Tvým přičiněním tady vzniknul poměrně velmi vzácnej prostor pro lidi různýho ražení, jenže se začíná scvrkávat. Není to škoda? Potenciál byl úžasnej.
Abysme tu nakonec nezůstali sami dva blbové.
A abych nemluvil za druhý: já teda unavenej jsem. A abysem se pokusil parafrázovat Klasika:
Opusíš-li mne, nezahynu. Opustím-li tě, nezahyne nikdo.

Dobré pozdní nedělní ráno – Sendyman

Takový ty milý řeči o kafi a cigáru si odpustim, to nechám Dongiovi, von na to má kopyrajt, až se zase snad vrátí a šak vy víte sami, co komu patří!
Trošku sem včéra zapařil a při návratu devítimájovym ránem sem pro vás zaznamenal optimistickou předvolební Prahu a nádavkem přidávám takovej malej vejtvoreček nikkolvěk z majlu, ale z mý vlastní „dílny“. 😀

Muzeum

Královské Vinohrady

Mission Impossible

Ale je to dobrý! Krize, nekrize – v kapce už mám třetí klíče vod pražskýho bytu. Tentokrát královsky vinohradskýho a navíc taky vobydlenýho!
😀 😀 😀

Zpátečnickej a tmářskej dědku – od Sendymana

Hnusnej dědek

Kdo je u Tebe militantní pokrokář?

Už aby bylo září... s dostatkem zpupných dvojčat na blogu!

Kam se hrabou islámští teroristé na sociálně přecitlivělé Čechy, když nezištně zprivatizují i louky u Lipan pro cizí montovny!

😛

Jak na to s fotkami, aby dědek měl radost – Sendyman

Vítejte.

Prvotním impulsem pro založení této rubriky bylo jednak pomoci Vladimírovi v práci pro nás všechny, ale také pomoci i nám samotným.
Nezřídka se setkáme s nějakým zádrhelem – může se týkat fotografie, nebo obecně multimédií vůbec.
Nebo s počítačem, jako takovým, telefonem – jakoukoliv technikou… 🙂

Ale teď k fotkám.

Budeme se věnovat hodnotám, dosahovaným běžnými foťáky a průměrným nastavením a budeme se bavit jako laikové, jo? Semtam se nějaký odb(p)orný název vyskytne a vysvětlení bude co nejjednodušší (možná i na úkor přesnosti, ale nám to bude stačit).

Občas se stane, že pošleme fotky v nevhodném formátu, Vladimír je musí upravit a přitom třeba ořízne kus právě toho, co jsme tam chtěli mít celé…

Takže nenadávejme a naučme se naformátovat si sami fotky tak, jak chceme a ušetřme si nervy svoje i Vladimírovy! 🙂

Nejdřív si ujasněme, že se budeme bavit o fotkách, které budeme mít uložené v PC, pouze v něm je budeme prohlížet, případně budeme posílat mailem a publikovat pouze na webu.

Není asi potřeba zdůrazňovat, že nasnímat bychom měli fotky v co největší možné kvalitě pro případnou další práci s nimi, později je můžeme „zhoršit“ vždycky. Ovšem – čím větší kvalita, tím míň se jich vejde na paměťovou kartu, takže nutno přizpůsobit daným podmínkám (máme jenom jednu kartu, nemáme noťas a dovolená je dlouhá) a důležitosti výsledku.

Samozřejmě, pokud si chceme s obrázkem pohrát v nějakém grafickém programu a  posléze nechat vytisknout (ať už doma, nebo ve Fotolabu) tak ještě před úpravou, v původní velikosti – tak, jak jsme si je stáhli z foťáku.

Základní pojmy, se kterými se setkáme.

JPG (JPEG, jpg) –     typ souboru, nejrozšířenější komprimovaný obrazový formát, vhodný k ukládání a posílání fotek. Řekl bych, že nejlepší poměr „cena/výkon“. Při komprimaci dochází k určité ztrátě dat (zhoršení kvality), pro nás však bezvýznamné.  Myslím, že všechny mobily i foťáky ho umí, někteří výrobci foťáků mohou mít svůj vlastní formát, nebo bezztrátový TIFF – vysoká kvalita, vhodná pro úpravu a tisk, ale pro naše účely ne. A RAW je pro profíky se zrcadlovkami, to je úplně jiná liga.

Pixels (px) –    picture elements – obrazové body (rozlišení, velikost)

DPI –     dots (pixels) per inch – počet obrazových bodů na palec. Důležitá veličina – čím víc, tím líp, ale pro úpravu a tisk. Pro naše účely to neplatí.

ROZLIŠENÍ MONITORU

Nejprve si nastavme rozlišení monitoru, protože to má zásadní vliv na prohlížení fotek – vlastně čehokoliv zobrazeného.

Nastavení limitují dvě základní věci – možnosti grafické karty (to by dnes většinou neměl být problém) a naše oči a to už může být horší.

Mám 17“ monitor při rozlišení 1280x960px, protože mám oči jako ostříž a vyhovuje mi, že se toho na monitor „víc vejde“. Pro srovnání:

Rozlišení 1280x960px

Rozlišení 800x600px

Je na první pohled patrné, že čím větší rozlišení, tím víc „místa“ na monitoru máme; vejde se tam toho prostě víc. Ovšem pozor: písmenka jsou menší!
Takže zvolíme takové maximální rozlišení, abychom to ještě přečetli, že… 🙂

Nastavení je jednoduché:

Na ploše klikneme pravým tlačítkem myší, v dialogu otevřeme „Vlastnosti“ a kartu „Nastavení“. Objeví se nám následující okno:

Nastavení

Zkontrolujte, zda ve volbě  „Upřesnit“ je zatržena možnost změny bez restartování.

Za použití myši měníme posuvníkem rozlišení a tlačítkem  „Použít“ zjistíme, zda ještě rozeznáme, co na monitoru vlastně je. Buď změnu potvrdíme, nebo zkoušíme dál…

Samozřejmě by měla být nastavena nejvyšší možná kvalita barev.

Rozlišení monitoru máme nastaveno a to je důležité. Až se naučíme měnit velikost fotografií, budeme vědět, že nemá smysl ukládat fotky v rozlišení větším, než je rozlišení monitoru a nebudou nám zbytečně zabírat místo na disku.

Aby nedošlo k mýlce: prohlížeče bývají nastaveny tak, že zobrazení fotky přizpůsobí velikosti monitoru (to se dá v nastavení změnit). Ve skutečnosti však bývá daleko větší.

Zobrazeno v prohlížeči

Skutečná velikost na disku

2816×2112 px   72 DPI
místo na disku 4.870 KB

Zmenšeno podle mého monitoru

Zmenšeno podle mého monitoru

1280×960 px  25 DPI
místo na disku 260 KB

Výslednou velikost pro svůj monitor si samozřejmě můžete nastavit rovnou ve foťáku. Potom ovšem vězte, že jste vyhodili zbytečně prachy za 5 a více Mpix foťák – bohatě by vám stačil 2Mpix… 🙂

Příště už si povíme o vlastní změně parametrů fotografie.

A pro ty, co už to umí, přikládám základní informace pro úpravu fotek, zasílaných přímo Vladimírovi:

Rozlišení – do 500 px delší strana
DPI – 95
Výhradně ve formátu JPG.

Pro ty, co to zatím neumí – posílejte mi je na adresu: Sendyman@seznam.cz