Maso aneb kdo je tady Číňan – Palosino

PRJ

 

„Jako by nestačily Vaše přihlouplé poznámky, ještě mi jen tak u jídla sdělíte, že nejsem úplně nesmrtelný, nýbrž za jistých podmínek smrtelný a to ještě jakýmsi splynutím s tím podivínem Waderem. Navíc ten vaječný likér opravdu chutná hůře než výpotky belzebuba. Číňane, no tak Číňane, nalij mi něco ostřejšího, tohle se fakt nedá pít! Zatracený hyc.Vždyť ze skleničky stoupá pára, nápoj sublimuje přímo před očima. Hej, osmiruký, copak si hluchý, či blbý snad?!“

 

„Kapitáne, on není Číňan, ale Ind. Vlastně ani Ind, jen se za Inda vydává, jak jste mu zřejmě nařídil, pokud správně předpokládám. Vždyť je to Váš agent. Nápoje a pizzu roznáší servírka, on je pouze kuchař v přestrojení….„

 

„Pokud si hraje na kuchaře, nevaří rozhodně špatně. Jídlo barvy rudé, dostatečně vláknité, měkce propečené do nasládlé hebkosti prášků na praní.“

 

„Kapitáne, musím Vás upozornit, že to co žvýkáte, je ubrus, pizza je vedle na talíři.“

 

„Věci, bytosti nepoznávám, jsa rozrušen nově nabytým poznáním, rozlítostněn, dojat pohnut, ohnut, vermut. No tak, Číňane, kde vězíš s tím chlastem?!“

 

„Pane, jsem Ind a my, pravověrní buddhisté, neholdujeme popíjení alkoholu a pojídání masa. Uctíváme krávy, přednost dáváme ovoci, zelenině, rostlinné stravě, či nejíme vůbec, prostě čas od času z kratochvíle hladovíme. Masové hodování nesouzní s vírou, leč troška masa občas neuškodí, neb jakékoli odpírání čehokoli škodí mnichovi, řadovému raketometčíkovi, anténovci na denní směně, jakožto i každému jinému. Pokud víš, že nuzné dobytče nebylo poraženo kvůli zasycení tvého nenasytného žaludku nebo uspokojení choutek mlsného jazýčku, smíš pozřít kus opečené živočišné tkáně, jen bys měl jako omluvu svátému Hanumanovi odříkat krátkou mantru, mantřičku.“

 

„Co???“

 

„Abych nezapomněl. Maso rovněž škodí psychice. Jen pohleďte na hladové děti s nafouklými bříšky jak tuze hladoví a soucit s živou bytostí s vemenem a rohy, či tvorem s ocasem, obojkem kolem krku, když sám bez pána se nocí toulá hřbitovy a ohlodává kosti bezmasé, půdě a rozkladu v plen dané, či rypáčkem s ocáskem stočeným do pružinky pleje v půdě, příkladně vyrývaje bobulky, žaloudky s kloboučky i bez, kořínky, hlízy, cibulky, nelíčené vcítění jim nedá sprovodit nebohého živáčka ze světa, jen kvůli nedůstojnému ukojení přízemních potřeb nacpáním vlastního teřichu. Zvířata jsou tvorové podomní nám a zaslouží si svobodný život, po kterém touží. Zvěř je bezmocná a bolest cítí stejně jako vyspělejší tvorové, tak proč bychom, se svou inteligencí, měli podporovat týrání zvířat a velkochovy, ve kterých zvířata nemají vhodné podmínky a čekají jen na smrt? Vždyť přežít můžeme i bez masa, a pokud se budeme o jídlo zajímat, nebudou nám chybět ani potřebné prvky.“

 

„Co to meleš o mase, zatracený, importovaný čínský prvku?! Chci panáka, skleničku, štamprli, šťopičku, debile jeden! Ne prázdnou, vepřové ucho! Whisky, vodka, můžeš i rum. Z velké sklenky, do malé. Nalitou sklenici dones mně! Tady, sem. Chápeš? Snad mě poznáš, než se vrátíš?“

 

„Kapitáne, nemám raději zavolat servírku? Na rozdíl od kuchaře opravdu vypadá jako Číňanka a s mnohem větší pravděpodobností donese, co jste si objednal.“

 

„Již přináším co vaše srdce a hlava žádá. Sklenice vody od Žluté řeky.“

 

„Co???“

 

„Voděnka z posvátné řeky mé pravlasti, tam za velkou zdí. Ó, nevěřte tomu pomatenému Indovi. Maso je velmi dobré a výživné. Zažila jsem doby hladomoru po velkých záplavách, které zničily úrodu rýže a obilí v nekonečných a stejně tak úrodných nížinách, dříve než před sklizní dozrála, dříve než mohly sešikované zástupy šikmookých ženců vyrazit do polí a luk, vyzbrojeni jen kosou, brouskem a dvěma roličkami suši, sklidit dary přírody, pro blaho lidu, pro blaho všech. Naše matky v šátcích s obrázkem strýčka Maa vázaly klasy v snopy a my, děti s malými srpky paběrkovali v porůznu roztroušených ostrůvcích pšenice, která nepadla pod strojovým svistotem kos našich otců. Úroda byla slabá. Když jsme snědli posledního vodního buvola a naši Bóbiku, vzpomněl si otec na svou vetchou tchýni, jednu z mých babiček…“

 

„Stop, stop…Dobré čínské děvče, buď povzneseno upřímnou láskou k bližnímu a dones mi aspoň Ferneta.“

 

„Pohublí a hladoví jsme putovali směrem k ústí slavné řeky a cestou sklesle zpívali píseň, která se jmenovala: Píseň o příjezdové cestě k přehradě Jang-chu. Tam pod úpatím Tibetu, pramení žlutá řeka, poslechněte píseň tuhletu, jak zní do daleka. Z vrchů hor do údolí, v krajině pokladů, tam kde nám to dovolí, postavíme novou přehradu, tu, du.“

 

„Jé, u Nejvyššího. Rychle ještě jeden a dvojitý!“

 

Ind přichází ke stolu v jedné ruce podnos s obrovským vepřovým kolenem, v druhé podobná hromada steaků a Číňanka se potácí ke stolu s lahví bourbonu v ruce.

 

„Můžeme přisednout?“

 

„Raději ne, viďte Michaelová?“

 

„Proč a jak sundáváš ty ruce, Číňane a kams dala šikmé oči, Indko?“

 

„Mattonko, Bille, to jsou ale blbé vtipy.“

 

„Kapitáne, vím, že se blíží čas mé mise na planetu Zemi, tak dovolte malou oslavu. Co nevidět dorazí i Rod Parrot. Musíme ještě probrat par kšeftů ohledně transportu metanu na Baut a dojednat nákup akcií na meziplanetární burze. Parrot mi chce výhodně prodat vysoce úročené termínované opce na buditele.“

 

„Nalej po šťopičce, zlinkujeme se, starý brachu, vlastně všichni. Na zdraví.“