Možná přijde i JXD

S kamarádem na kole – Jura Sedlák

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Červenec 30, 2010

Tož, nejsu žádný Halada a na kole, po republice jezdím enom občas a po cestách co možná najméň. To radši autem dojet negde k horám a potom, na kole, kúsek do kopca, nazbírat smetanu a potom ju cestú dúle pomály lízat, tož, tak jak aj v životě, chvílu navrch a potom zas chvílu dúle. Ale tento výlet byl najlepší, protože sme sa domluvili s kamarádem, jedným z mála z tych, co za kamarády opravdu považuju, že pojedem negde spolem aspoň na dva dni a vezneme spacák a přespíme negde u lesa, tak aby nás ráno obudilo slúnko, nebo divá zvěř. Protože jináč on eště aj lozí po skalách a nebo negde na kajaku, po divokéj vodě a já spíš enom to kolo a fotbál a nejaký ten výlet pěšky, za architektúrú nebo enom tak, za žrádlem a pitím. Tož sem vymýšlál, kady sa pustit a nakonec sme využili toho, že náš ogara ze svojú cérkú aj z mojú, jeli do Krahulčí u Telče na návštěvu, tož, že začnem tam a potem přejedem přes Slavonice, až negde k Vranovu a dál, kolem hranic, po bývalých signálkách, negde ke Znojmu a pokáď sa podaří, až do Mikulova.

Tady to začalo...

Zrcadlení

Cestou ke Krahulčí

Co asi v těch Slavonicích slaví?

Rakúští ostrostřelci

Bangggg!

Kuk na strýca!

Skoro jak na koni

Co to jenom syčí mezi fousy?

Podrobnú trasu vynechám, protože to by bylo na dlúho a pokáď by o to negdo stál, tak si može řéct. Cesta to byla moc pěkná, protože sme jeli skoro furt lesama, nebo po polních cestách, ba aj po hrázách rybníkú a stačili si tak aj povykládat, protože po té málo zvlněné krajině sme měli dechu dosť. A bylo aj o čem, protože sme toho už dosť prožili, spolem, aj každý zvlášť. A také sme nigde neponáhlali, protože sme si tým pádem mohli ustlat gdy a gde se nám zachce. Mohli sme sa zastavit v lesi na borůvky, na střešně kol’evá cesty, ba aj na truskavce, lesní jahody, kerých už u nás moc néni. Dokonce, skovaný za turkyň, aj lán hrachu, zeleného, akoráť v tom mléčném stavu, co mám najrači, sme potkali. Ani to, že je Radek prakticky abstinent, ničem nevadilo, protože ví, že my, obyčejní lidé a alkoholici, to negdy potřebujem a on sa také nečeho napit mosí a tož mu zbude víc téj vody. Tož sme si užívali téj naprostéj svobody, zaspomínali na dobu našého vojákování, protože sme projížd’ali věčí část štreky po cestách okolo hranic s Rakúskem, gde sa za komančú normální smrtelník nedostál a když už, tak enom s útočným psem za řiťú. A tož sme si mohli vybrat, jestli také nepojedem kus cesty po tom Rakúsku a kus po Moravě a vúbec nevadilo, že nemáme ani pas, ani šilinky, protože stačí enom občanka a eura dostanem v každém bankomatě. Ale zostali sme doma, protože sme vlastenci a patrioti a hlavně ten náš gulášek a pivečko je přinajmenší tak dobrý, jak rakúský, ale věcéj jak o polovicu levnější. Ve Slavonicích byla zrovna veliká sláva a prasátko sa na nás tak milučko smílo z rožénka, že by ho člověk obtúlíl a aj pití tam bylo všelijakého a aj muzika a vystúpéní jakýchsi rakúských ostrostřelcú s flintama, keré víc připomínaly ruční kanóny a búchaly víc jak nedávná búřka, co sa točila nad Zlínem aj nad dědinú skoro celú noc. A tož sem si na cosik vzpomněl a mosél sem sa smít, jak by ich, ty staré „blby“ z Rakúska nekeří lynčovali a nejrači hnali sviňským krokem přes hranice, aby sa náhodú, nekeré z přítomných psisek, strachy neposralo. 😀 Cestú sme sa stihli aj vykúpat nad splavem, pod skalú, v Dyji, ale aj přežrat třešní u cesty, zvlášť gdyž u nás letos nebyly, enom na trhu, za stoštyrycet korun kilo. Tož odhaduju, že tam kolem téj cesty zhnilo tak za dva, tři, milióny tych krásných křup. Až sem měl strach, abych sa z teho, cestú do kopca, až budu moset tlačit, neznečistíl. A tož sem si dával, při tom tlačéní, rači pozor. Ale nasrál sem se enom jednúc, gdyž sem chtěl v nedělu kolem desátej, najít ve Znojmě nejakú hospodu a posnídat neco polévečky s pivem a po marném úsilí, skončíl v Interšpáru u jakéjsi pizze. Od Znojma k Mikulovu to potem bylo o trochu horšejší, protože bylo málo lesa a moc slúnka a trochu víc sme ponáhl’ali, abysme stihli vlak. Ale pravidelně sme doplňovali tekutiny, aj ty energetycké prvky a glukóze, Radek jakýmasi tyčínkama a čokoládú a mi k tom stačilo enom to zlaťučké pivečko. Tož pěkné to bylo. Radek mi chtěl udělat radosť a tož že mi tu cestu zdokumentuje a tož fotíl a fotíl a tož ty fotky sú většinú jeho. Tož sem si představovál, až už nebudu moset furt vydělávat ty zasrané chechtáky, jak si budu moct zbalit pingl, vzít psa a pár peněz a túlat sa tak po republice a třeba aj po světě, skoro celý rok.
A tož aj včíl, když sa k tom tady vracám, vím, že mám veliké štěstí, že sem to všecko mohl prožit, že sem mohl vidět fšecku tú převelikú krásu teho zlatého ječmeňa kol’e cesty, teho nekonečného mořa maku, nebo divokého náprstníka u lesa. Mohl sem si užit teho ticha na hrázi rybníka a pošmakovat si na tom chladňučkém pivečku a kúsku teho žvanca. A jaké mám veliké štěstí, že sem v životě potkál takového člověka, jak je Radek, kerý sice nemá ani vysokú, ba ani střední školu, neposlúchá ani Vivaldyho, a nerozumí ani téj moderní muzice. Dokonca nerozumí ani fotbálu!!! Je to enom takový obyčéjný, dobrý, člověk.

Budíčééééék!
Ještě stále stojí!
V podzámčí
Asi nejaké srdeční sanatóryum…
Aj za nás!
Borůvky
Střešně

Asi nějaký hrnčíř

Sakra! Nebylo to náhodou doprava?

Samosběr

Truskavce mezi náprstníkama

Na-ho-ru...

A dolůůů...

Ssssss... To zasyčelo!

Kvetoucí Dyje

Mikulov nadohled!

Zápisky potulného pijáka – Palosino

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Červenec 28, 2010

Hmm, tak jsem se vrátil z oblíbeného baru. Doma, opět doma. Sedím za branou záclon a za textilovými ornamenty, stromy, prošedivělá obloha, příslib nehybnosti a stability. Zeleň smíchaná s aviváží voňavé chemie a vůní lípy, posečené trávy. Chladný vzduch proudí porouchaným fénem léta. Možná duchové Sahary pochopili kam mají vanout. Jako bych kráčel pozpátku, navzdory odžitým létům a nebyl menší a menší, ani nehledal mušku zlatou, ani štěstí, jen se potopil do pomalu chladnoucího bazénu skutečného života. Přiznávám, stojím tady a nemohu jinak (říká vám něco to něco? odpovědi vítány). No, trochu jsem potápění do moře lidského hemžení prokládal Fernety a malými pivy, ale nemusíte být Othellem, Romeem, Julií, tulákem světem rozmanitých knih a podivuhodných papírových krás.
I toulání pěšinkami léta, v objetí květných zahrad všelijakých, krásou unaví.
Prázdninová sídliště vylidněná, lidičkové v pohodě. Malá dramata životů okolo k nám nedoléhají, je ticho. Proč pohlížet do příslovečné propastí dějin životů, když cesty sebedestrukce a provinile tušených, v zákoutích mozkovny zkažených zubů, místo perliček na dně, jen občas naruší bublinu vlastního pohodlí, když letní opilec v džínách a plastikových teniskách od vietnamců, který už se neorientuje v přítomností čtyřech ročních období a neví, že je léto, šněruje chodník ze strany na stranu a za okny naproti zaznívá partnerská hádka, která nezúčastněného svědka uvrhne vstříc vlastní úzkosti z možného budoucího a přepadne vás strach o oba, o sebe samého, protože ne vy, ale oni chtějí zabít něco, někoho, co přerostlo v nehmotného démona, potírat ďábla ďáblem, který je strhl z trapézy monotónního souznění, degradující tolerance, do pekla násilí, negativismu, nenávisti. Proč? Sociálně nepřizpůsobiví občané? Nepřivolávám běsy. Děje se dějí. Proč? Protože. Já nic, já muzikant, možná malý Paleček sedící ve skořápce loňského vlašského ořechu, když letošní úrodu ořeší ještě nelze předvídat, tiše doufající, že lavór má své hladké břehy, které se nedají slézti a jen ulpívání v kruzích je našim osudem.

Další téma. Grafický prostor RX-online je stísněný jak logikou posloupnosti diskusních příspěvků, tak i barevným designem, který jen prohlubuje dojem roztříštěnosti. Je to jako s mou návštěvou města. Rád zalezu do svého bytu a potěším se milenkou flaškou svou, no vlastně jen jí, ale to je jen dočasný, dovolenkový únik. Odchytilo mě pár známých, prohodili jsme pár vět ve stylu Pichlíka a najednou z toho byla mírně přiblblá, ale zábavná konverzace stvrzená panákem a pocitem, že jsme se fakt rádi viděli. Podobný pocit mám u RX-Online. Nejsme tu sami pro sebe, i když odpočívat v brlohu, jíst a provozovat intimnější věci se musí. Ať chceme připustit, nebo nechceme, jen okolí a jiní lidé definují nás samé. Svět se stává sofistikovaným natolik, že osobně mám problém pojmout všechny nové výrobky, levná CD s českými i zahraničními hity, popcorn v sáčku určený k přípravě v mikrovlné troubě, atd. Novináři píší o lidech, pro lidi. RX-online je v neplacené části, obávám se, že i v placené, jen marketingový lapsus. Co se týká JXD, bych jej nezmiňoval, ale název blogu, k drobnému pozastavení přímo vybízí. Mám už asi rok pocit, že i přes jeho zdánlivou ikonizaci a ujišťování o nepostradatelnosti, není vedení úplně jasné, zdali (je to tak dobře Sandy?) se ho v rámci poněkud jinak pojímané, označení bulvární není prozatím na místě, koncepce časopisu a myslím, ne zcela preferované a prozatím tolerované angažovanosti v divadelním představení – Cannabis a ti druzí-nechtějí bezbolestně zbavit (pokud se vám v souvětí míchají podměty a přísudky, sory, korekcí nejsem díky pokročilé opilosti schopen). To jsou jen mé spekulace a možný námět k diskusi.

Něco málo o politice. I časopis RX a média obecně, měla brzy po volbách tendenci nahradit mediálního otloukánka, kterého ztratily v J. Paroubkovi, Radkem Johnem. Nevím kde potratily zbytky soudnosti. John je sice totální politický amatér, což ovšem nemůže zastínit praxi mediálního matadora, privátními možnostmi omezeného (osoba veřejně známá, manžel skvělé herečky, vinař), urputného investigativce, zdatného novináře, spisovatele a vyhraněného „samorosta, který umí napsat vlastní příběh“. Podobně, stejně jako většinová veřejnost nechápu, co vlastně pohledává v politice Vít Bárta, kromě napoleonského looku a poněkud nevyzrálého manažerského drajvu. Těsně po volbách jsem sám pro sebe předikoval, že většina vrcholných představitelů VV to do 2 let zabalí a vycouvá z vysoké politiky, prostě si přiznají, že šlápli do hovna a přestane jo to bavit. Znáte to, útvary, které lze stěží kontrolovat tak, aby na vás neútočili novináři (v nejlepším případě z vás udělají blbce), lobbyisti, 14-ti hodinová pracovní doba, nevděk otrávené veřejnosti, stálé podezření z preferencí vlastního podnikání. Možná to vyznívá jako agitace, ve prospěch VV, ale tomu jsem vzdálen na hony. Jak říká vrchní Karas: Dobré časy už byly. Přesto, nechme se překvapit.
Zbývá víc, než si myslíme.

http://il.youtube.com/watch?v=Rbm6GXllBiw&feature=related

Ohlédnutí – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Červenec 27, 2010

Zahájení lázeňské sezóny v Teplicích na 856. způsob !

Když si představíte, jak v tom roce 1, tedy křesťansky kalendářně 1154 lesní hostesky v kožešinách polooděné šolíchaly francké, byzantské a kdovíjak ještě cizácké kunčofty za mrzký peníz, je to dnes přece jen pokrok. (Peníz je méně mrzký a jezdí se meďákama do lesa nad hotel Sport.) Ale o tom jsem nechtěl. Musím hned zkraje uklidnit své teplické (současně jsoucí pappenheimskými, aniž by o tom věděli), že letošní ročník zaznamenal proti loňsku určitě progres. Samozřejmě to mělo i stinné stránky – zatímco loni se díky řídké dramaturgii dalo všechno zajímavý stíhat s prstem kterékoliv nohy v nose, letos byla opět honička. Někdy se muselo odbíhat v půli vystoupení, aby člověk stihl vidět ještě aspoň kousek támhletoho nebo v nejlepším případě i závěr hentýho… Celé dva dny se tak opět po pár letech staly divokou honičkou, takže se nedá divit, že RZP zasahovala denně několikrát. Tak abychom se z toho taky nezbláznili, jen telegraficky o vrcholech, aspoň těch, které jsem zmáknul :
SOBOTA : Janě Kratochvílové se po hubených letech definitivně vrátil zajímavej hlas. Hrubeš za bicími = poklad. Vesmířanka je sice praštěná přinejmenším pořád stejně, ne-li progresivně víc a víc, ale show to nakonec byla a hudebně určitě lepší záležitost, než tak před 10 lety. Jen nechápu to náročný nalíčení do masky kočky, když 98% vystoupení měla přes obličej černej hadr. Už Jsme Doma – i nepatriot musí slyšet ten tah, energii, údernost a recesi. Že se to jedný zdálo primitivní a taky prej že to není žádnej punk…? To neřešte. Ona má povolání, které je současně diagnózou : učitelka. Já tomu neříkám „primitivnost“, ale dejme tomu „zpřehlednění“. Což mi vyhovuje. A Wankovi, zdá se, taky. (Mimochodem jeden z hodně mála v UL kraji, jemuž se dá věřit politicky, a to už dýl, než těch divně planících 20 let.) Echt ! jsou nadupaně nostalgičtí spleenoborci bez obdoby v našich šířkách i délkách. Takovej irskej open-pub za teplickým kulturákem. Malík se už z cyklistické havárie zotavil – podle obálky z posledního alba byste ho nepoznali. Ale snad už prej brzo vyjde další. Slet bubeníků byl na mě trochu akademickej, tak jen chvilku… – jo, jo, Japonka u mikráku dobrý a Fajt jak jinak ? Jen jsem si představoval jakousi postsantanovskou smršť, k níž nedošlo. U Prioru zatím hrál dobrej teplickej poprock Malé Divy a hned po nich ti, na které tu čekám už aspoň 12 let – Houpací Koně z UL ! – Hráli starý i novější, jako vždy všechno z plnejch sil a opravdově. Šli prostě do toho, jak to má bejt. Okna protější radnice drnčela (pozdě – v kanclech už nebyla ani jedna tamní myš) a severočeské textařské absolutorium téhle partě asi ještě dlouho nikdo nevezme. Chválit Phila Shoenfelta (chvíli na to na nádvoří zámku) bylo by asi taháním dalších Američanů do Prahy (sovy… Athény… dříví… les… (ne)přizpůsobiví… Úřad práce… – složte si to, jo ?). Tak jenom, že zas nezklamal. A teď : Edo, hrabě, Luboši, Natty a spol., nepoblejte se a dočtěte ! – Ze zájmu čistě studijního jsem se v přestrojení za zahradního trpaslíka vetřel na koncert Anety Langerové. Aspoň na 3 skladby. Byl jsem kulturně šokován. Ať je to s jejími prvními dvěma deskami (další neznám) jak chce, tohle byl bigbít s kapelou, DOCELA zajímavej, a hlavně ten hlas a jeho suverenitu by jí mohla závidět většina dlouho zavedenejch zpěvaček a nejvíc ty, co jsou každej tejden v TV ve všelijakejch porotách a estrádách a chtěly by mít v ramenou (rozuměj v hlase) víc, než se zdá a než má tolik jiných, lepších, míň falešnejch – ale to se zas zakecávám jak starej pan Smrtka. No a konečně vrchol sobotního večera – Tepličan Pavel Houfek se svou kapelou a bigbandem Bonit – virtuozita s expresí takového druhu, že i kdo neměl moc piv, potěšeně uchcával. Ve stínu zatím jmenovaných nechť se mi nikdo nediví, že jsem neměl čas na nějaký ilegální dědy pseudoMládky nebo olympijskou dřívevládní kapelu s plešatou zpěvačkou v čele.
NEDĚLE – joj, to jsem se těšil, že bude větší klídek, pomalejc chodit… Cha ! Bylo HŮŘ ! Petr Kalandra Memory Band je osvědčená kvalitní nostalgie, tentokrát ale s hostem Oskarem Petrem, který tady působil neobyčejně a na rozdíl od svého vystupování s Jazz Q byl slyšet i rozumět. Ovšem tím současně začíná hektika, neb jen o půl hodiny později startujou za DK Doors Revival z Prahy, třetí těleso s tímto zaměřením, které znám – a ZASE NE BLBÝ ! Konjunktura Doors trvá i 39 let po smrti Jima Morrisona a je zajímavý, jak to furt přitahuje i ty nejmladší. A když se to udělá TAKHLE dobře, smeká se pomyslná čjápočka. Parta v čele s Michalem Kobersteinem se sice v Teplicích vyhnula tak náročným flákům, jako jsou třeba „When The Music´s Over“ nebo „L.A.Woman“, ale kdoví – třeba jen proto, že jsou z nejdelších a že toho chtěli zahrát víc. Zeptat jsem se nestihl. Ale to, co předvedli, bylo excelentní. K instrumentaci i vokálu těžko co dodat. Zmáknutost textů samozřejmostí. Jenom bych vytkl : Jime, image je FAKT důležitá. Jestli to má bejt dokonalý, tak se bez černejch koženejch kalhot a opasku s kovovejma kruhama neobejdeš. Jinak ksicht na to máš. Tak to udělej pro ty ubohý holky, co nikdy živýho Morrisona neviděly ! Pak jsem šel vabank na Velkou scénu, podívat se, co na těch Toxique ti lidi viděj´. A lidi – co teda VIDĚJ, nevím doteď. Ale co jsem já SLYŠEL, bylo jedním z dalších vrcholů weekendu. Jestli je tohle hip a trip hop a to celý funky business, tak začínám tyhle styly sledovat. A Vytisková komediantka k pohledání a k tomu jsem ještě nikdy žádnou českou zpěvačku neslyšel TAKHLE anglicky vyslovovat. (Vy jste si jistí, že je to Češka ?) Nicméně za chvíli už začínalo v zámku Ivan Hlas Trio – a to byl teda rachot ! Sidemani, cellista Olin Nejezchleba a kytarista, střídavě bez i s proudem, Norbi Kovács jménem, idol paní od 13 až k dívkám přes 80, neponechávali náhodě nic a umocňovali Hlase na entou i víctou. Několik Norbiho sól bylo fakt na orgasmus i pro ty, co už jsou po zebře. Teda chci říct po přechodu – vždyť mi rozumíte. Blues Pro Karla Kryla – se zvědavostí adekvátní mému obdivu k mrtvému bardovi jsem se šel podívat, co to obnáší a byl nucen konstatovat, že s blues to má společnýho málo a s Krylem dokonce miň, než Landa – a to souhlasím s Třešňákem, že je to trochu paskvil, když „kickboxer zpívá písně Karla Kryla“. Rybičky 48 a jejich popularitu jsem z jejich popiny nepochopil, zatímco Blue Effect s trojnásobným dědou Hladíkem byl dalším z vrcholů – tady ovšem dle všeobecného očekávání – a zase skákali i ti nejmladší ! Kdo neskáče, není Petr Čech, tak bylo v tom případě plný auditorium brankářů. A některé inovační postupy v aranžích mě zase překvapily – a to tuhle partu slyším každou chvíli. Následuje můj největší lapsus za celé slavnosti, jelikož jsem NESTIHL Fermátu, i když Griglák je jedním z mých nejoblíbenějších československých kytaristů – asi tak na 3. place – a Frešo k němu ještě jako bonus… -No prostě jsem to zanedbal, ale ne tak úplně jen vlastní vinou – viz lament v úvodu. STIHL jsem ale ještě kus UDG na scéně u Prioru, poprvé živě – a musím říct, že asi takhle nějak jsem si to představoval a že je to tak pro mě dobře. Ať žijou a ať do toho dál takhle řežou ! Dokud můžou, protože my starý už se musíme šetřit.
Celkový dojem ze slavností letos jednoznačně příznivý včetně počasí, ceny u stánků nevyjímaje. Jo a ještě k ohňostroji z konce dne předchozího : bejval větší a lepší, i když někteří letos křičeli, že takovej ještě neviděli. Nevím, jestli žili na jižní polokouli, ale my jsme byli tady a viděli. Třeba před 6 lety. Ale nač pořád tolik plašit lesní a parkovou zvěř ? A konečně, je krize, ne, pane primátore ?

https://moznaprijdeijxd.wordpress.com/2010/06/12/zahajeni-856-lazenske-sezony-v-teplicich-yarda-pichlik/

Příběhy robota Jiřiny 9 – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Červenec 26, 2010

Byznys je byznys, aneb Rudý Bill

Zdar Mattoni, jak probíhají první dny průzkumné mise? Sledovací zařízení se technikům stále nepodařilo zprovoznit, vrchní mozek se pohádal s bílými plášti z Magodetu a také v laboratořích přestala fungovat klimatizace. Takže, jak se ti daří a kam až postoupila automatická humanizace osůbky tvé, nevíme. Představ si, ti vědátoři z horního patra to zabalili ještě před letní kulminací nejbližší sluneční hvězdy, že v takovém hycu se věda, výzkum a vývoj dělat nedají a půlka odjela do zoologické zahrady na Yburanu prohlédnout si nové exempláře maxi-brouků ze vzdálené, nově objevené galaxie a půlka vyrazila na flám do striptýzového klubu, kousek vedle Strobáka. Chápeš to? Tance polonahých žížal kolem tyče, Fernet, žlutý prášek, jiné drogy, výměšky nepředvídatelné dekadence. Až se to dozví Nejvyšší…
Nejvyšší mě požádal, zda-li bych nenavázal kontakt s Rudým Billem a nezjistil co má za lubem, protože ho dost sere a dluží mu nemalý finanční obnos. Typický Bill.
Tedy, vlastně, kdo je Rudý Bill?
Bill, také občas přezdívaný Rudokožec, nebo Ruďas pochází ze starobylé planety Baut. Nejvyšší ji stvořil jako jednu z prvních po velkém třesku. Nebudu vás zatěžovat popisem evolučního vývoje místních obyvatel, ovšem je podivuhodné v jak zvláštní a mimořádně bystré, na druhou stranu i škodlivé, tvory se vyvinuli. Jsou to v podstatě cizopasníci. Mají šest končetin, buclatá těla, křídla, která jím během vývoje zakrněla a hlavy zhruba tvaru neoloupaného lískového ořechu. Genderově samozřejmě existují obě pohlaví, ale jejich život je přirozeně separován do přísně oddělených komunit. Samečkové žijí ve skupinách čítajících desítky, až stovky jedinců. Půl oběhu domácké planety okolo mateřské hvězdy upadají do zvláštní letargie, hrozně rádi spí, polehávají a jednou z jejich nejoblíbenějších činností je shlukování se v kukaních, které nazývají společenskými místnosti, kde holdují popíjení alkoholických limonád a hře v karty. Vlastně po ránu spíše jen popíjejí. K poledni se v chaotických hloučcích vydávají směrem k obydlím samiček. Nezdá se, že by po nich nějak toužili, ale mají prostě hlad. Samičky stávají brzo ráno, vaří, perou a starají se o bautské děti. Poněkud těžce představitelnou evoluční vlastností je absence výraznějších vnitřních i vnějších osobnostních rysů, zjednodušeně řečeno, všichni vypadají poněkud stejně a pletou si sebe navzájem, jen matně tušíc, kdo je kdo. Proto tak dokonale funguje dělba práce v samičích koloniích a rovněž samečkové nejsou ve při. Některé po určitou dobu jen vaří, jiné provozují školy a školky, jiné jsou pradleny a jen občas si činnosti prohodí, podle právě probíhajícího individuálního biologického rytmu. Podobně probíhá i kopulace. Akt rozmnožování se ovšem neděje v podobě divokých orgiích plamenných rudochů, jak by se mohlo zdát, ale samečci navštěvují jednotlivé samice, podle toho, do které ložnice náhodou vstoupí. Momentálně propuknuvší mírné sympatie ke konkrétní osobě opačného pohlaví lze uspokojit právě na základě výsledků karetních a stolních her – vítěz si může vybrat. Občas provozují i kolektivní sporty asi nejvíce podobné lidskému pozemnímu hokeji, kdy vítězné mužstvo opět získává drobnou, bezvýznamnou výhodu ve výběru samičího protějšku. Problém nastává a výhoda se stává bezvýznamnou jakmile týmy odloží dresy, aktéři ztratí přehled a vítězové se až na výjimky navzájem nepoznají. Celý tento zdánlivý chaos by mohl být základem dokonalé vzájemné nevraživosti, osočovaní ze lži jednoho, druhým a všech navzájem, kdo je ten vyvolený, ale ruďoši jsou také rovněž velmi líní a někdy k samicím vůbec nedorazí a raději opět zasednou ke kartám a alkoholické limonádě. Jo, jinak samotný pohlavní styk probíhá zanořením kladélka do kapsle, kterou má samička za krkem. Málem bych zapomněl, samice jsou na rozdíl od opačného pohlaví zabarveny modře, malí Bauťané růžoví a všichni barvoslepí, takže je to celkem jedno.
Velice odlišně se celý druh chová v druhém pololuní. První kvartál jsou svěží a celé hordy národa modro-rudých Bautů vyrážejí na žírné pláně porostlé oranžovou vegetací, do okrových údolí podél metanových řek, za svou manou, za Orony. Oron je plod podobný fazoli a je oficiálním platidlem ve zdejší galaxii. Samozřejmě také mají své hlídací jednotky a díky stáří vlastní civilizace disponují k úplnému primitivismu dovedenou, sofistikovanou bojovou technikou, takže i kosmické monstrum jako X97 si musí dávat majzla, aby nenarušilo magnetické pole planety Baut. Poněvadž posádky většinou popíjejí alkoholické limonády a občas si krátí dlouhé chvíle palbou na okolo létající meteory, pokud nemastí karty, je nanejvýš rozumné mít s těmi pancharty navázanou horkou komunikační linku, včetně obrazového kanálu. Minule se asi zrubali víc než je na mezigalaktické, společenské konvence zdrávo a do kamer ukazovali svá kladélka, prý, kdo ho má delší a vůbec se tlemili jako smyslu zbavená paka, do toho máchali hnáty asi jako když plavete kraula a řvali po sobě: Mrd, mrd, pádluj, pádluj! Naše operátorka Nina, rozená Věra z Yburanu jen nevěřícně koukala na to anténobití a jako kultivovaná břišní tanečnice raději přepnula na dokumentární seriál z druhé světové války na matičce Zemi. Huh, tuž to úchylná verbež! Nicméně, v druhém kvartále probíhá celonárodní shromáždění a ti zdánlivě nejbystřejší jsou volení do obchodního sněmu a jako velvyslanci planety vyrážejí do přilehlých i vzdálenějších oblastí vesmíru dělat byznys. Aby se poznali navzájem, kupují si poslanci jména formou služby, sami to prostě nesvedou.
Každý bautí rok zasílají objednávku na spřátelenou planetku Charzeb, ze které přilétá mise jmenovacích komisařů, kteří provedou inaugurační obřad, jednotliví poslanci nasednou do kosmických plavidel a každý sám se vydává na obchodní trasy široširého vesmíru. Mezi nimi i Rudy Bill. Možná by se dalo usuzovat, že se jedná o tvory poněkud přitroublé, ale nenechte se mást, jsou to nejbystřejší a nejzáludnější obchodníci celého vesmíru, kteří vám prodají i vaši vlastní duši.

Věnováno OW

http://oldwomen.wordpress.com/

Vokurková – Blue Monday

Posted in Jak to vidím by moznaprijdeijxd on Červenec 25, 2010

Veltlín - k tomu je stylovej, je zelenej, jako ty vokůrky, který jsem přivez a bez milosti zavařil. Ostatně už klasik napsal, že odvahu a sílu pro budoucí činy, dodávaly nám hlavně lihoviny.

Tohle vidím, když rovnám hřbet v houpacím tento, takovým hadru. 😀

Kočky hlídaj vokůrky, co kdyby se kůň utrh?

Samozřejmě cibule a mrkev, tyto vod Mělníka-Mlazic. Teda když ještě byly celý...

Sklenice na první várku, ubrus dodal Staropramen. 😀

Jak jsem moh zapomenout na kopr (vod sousedů)!? Každej přece ví, že kopr déle...

A kurva, nálev došel, 11 litrů a jsem za polovinou...

Kopr zbyl a veltlín je vypitej, tak hurá na směsku, řek bych z velký části Vavřinec a Cabernet Moravia. To je obrovská výhoda malejch a menších vinařů, musejí slejvat bečky, když z bečky ubude, třeba dolít. A když není odrůda, leje se, co je. A tak vznikají někdy opravdu mimořádný věci... 😀

Hrnec jsem kdysi dostal, poklici taky a kamna jsem si postavil, už jsou nějak chatrný, budu muset bourat a udělat jiný. A lepší! 😀

Tak nechám kamna dohořet a zejtra to holt dodělám.

Lidi toho nakecaj´ – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Červenec 24, 2010

aniž by něco řekli…
Anebo jinak : V sobotu ráno chodívám pravidelně do pekařství, jsoucího současně pekárnou, kde rostou nejlepší rohlíky v okrese.  Otvírají v 7,30 a čtvrt hodiny předtím už stojí na chodníku 20 lidí. Asi o 5 pozic přede mnou je vždycky starší bělovlasej pán. Vlastně nejen, že je. On tam ČNÍ. Fakt by mě zajímalo, kolik měří, protože to se jen tak nevidí, zvlášť ne v jeho věku. Odhadoval bych tak 208 nebo i víc. Ale nezeptám se ho. Že nevíte proč ? – Protože vím, že se ho na tuhle kravinu musí ptát denně aspoň 30 lidí. A mě na jeho místě by to TAK sralo, že bych jim buď odpovídal v coulech (s tím se průměrnej Čecháček hezky potrápí), nebo jinak sprostě, nebo vůbec ne. A protože nechci toho sympatickýho člověka rozlaďovat únavným stereotypem, jemuž je při své konstituci denně vystaven, radši umřu neinformovanej.
A když jsem se tak zamyslel nad touhle svou nechutí prudit někoho s tím, co musí slyšet denně tolikrát, dostal jsem se oklikou k dalším tématům. Třeba že bych nikdy nevypustil něco takovýho, jako že je něčeho „jako máku“ nebo že někdo nadává „jak špaček“. A mimo jiné se mi taky rozjasnilo, proč teda tolik nesnáším to planý tlachání v hospodě, v trolejbuse, na ulici, na chodbě, ale třeba i jenom ve výtahu. Když už nemám co rozumnýho říct, proč bych nedržel hubu ? Copak musím za každou cenu sdělit spolucestujícímu, jenom proto, že tam je a mlčí, že“ „to máme hezky?“ Vždyť to snad vidí, ne ? Nebo to strašně originální „a nezaprší a nezaprší“, když chčije už tejden (a ještě by příslušnej vtipálek chtěl, abych se jeho genialitě zasmál !). Já teda tohle považuju za obtěžování, protože těžko odpovídat na kravinu chytře. A naopak – kravinu na kravinu VRŠIT  odmítám. Takže co zbývá ? Neurčitě se zašklebit, spíš rozpačitě, což si on ale vysvětlí, že je to pochvala  – a to mi vadí ! A to mě napadají horší eventuality. Může mi snad někdo poradit, co rozumnýho říct na tak oblíbenou otázku, jako je „Jak se máš ?“ Neexistuje totiž varianta, kterou byste tazatele uspokojili. Když řeknete, že blbě, bude rozhořčen, protože jste fňukálek, kterej si jen stěžuje, přičemž každej samozřejmě ví, že nikdo se nemůže mít hůř, než ten, co se vás zeptal.  Je na to patřičně hrdej, nedá si na to šáhnout a běda, když mu to neuznáte. A druhá možnost – na otázku po „jaksemání“  řeknete  „dobře“… – no to už je ÚPLNEJ průser ! Tím v Čechách přece každýho naserete nejvíc. Takže vidíte, že ze společenských, byť formálně míněných dotazů, není prakticky úniku. A přesto se furt kladou. Ti lidi se nepoučej, i když se jim to automaticky od ostatních zase vrací – ono jim to asi nestačí.  A to jsou (fakt !) JEŠTĚ horší varianty. Tak třeba „Co je ?“ I když na to se dá říct aspoň název dne v týdnu, který se právě ten den píše. Ale jak třeba řešíte, když se vás nějakej mentální kolos zeptá tím nejhorším možným způsobem, jakej kdy lidská hlava vymyslela ?  Tento model zní : „Tak co ?“ Proti tomuhle jsem například já totálně bezmocnej. Degustace je takového stupně, že ani to obligátní sprostý už na to neříkám – mimo jiné proto, že je to TAK obligátní – viz všechny řádky výše.
A tak mě napadá jediný rozumný řešení – pro nás, co ještě nemáme v hlavách od kurů zcela vyklováno, zbývá povel „Zpátky do ulit !“  (Máme přece ve fylogenezi i ty měkkýše – nějakýma prvohorama se neračte nechat děsit !) Nemám-li blbovi cos smysluplného ku sdělení,  stavím se němým. A jsa-li,  nedej Mistr Universe, osloven, odpovídám tak, aby si dotyčný nevšiml, že ho nevnímám, čímž ušetřím vlastní vzácný čas a můžu mezitím přemýšlet o něčem svým…  A co že jsou ty universálně padnoucí repliky, při nichž nikdo nepozná, že ho vlastně vůbec nevnímáte, anebo když, tak jen tak jakoby na okraji známého vesmíru ? Ty mi prozradil jeden dobrý kamarád, který s nimi už asi půl století slaví velké společenské úspěchy a snad ani nechce být jmenován. (Kdybys přece, Jirko, trval na copyrightu, zveřejním příště celé Tvé rodové, křestní a óčestvo i s přezdívkami a číslem obuvi.) No a ty  tři zázračné věty jsou :  „No vidíš !“, „Jen se neboj !“ a „A jéje !“ S těmi opravdu vystačíte při každé konverzaci. Musíte si uvědomit, že každá z nich se taky ještě dá vyslovit aspoň  třemi různými dikcemi… No nic, já už jdu a vy si to zkuste – uvidíte ty úspěchy ! (Reference a poděkování přijímám na své mailové adrese, kterou určitě někde najdete.)

Urob si sám – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Červenec 23, 2010

Taky reklama na Nurofen je vypečená. On totiž „najde a zneškodní příčinu bolesti“. A proto „použijte Nurofen pokaždé, když se objeví bolest !“ No to je geniální. Už vidím, jak si důvěřivý prosťáček vezme půl kila Nurofenu na prudké bolesti břicha, které tím možná utlumí, čímž vyruší hlavní alarmující příznak, takže si nakonec spokojeně nechá prasknout slepák nebo žlučník. Ale to nevadí, protože Nurofen přece tu příčinu najde A ZNEŠKODNÍ, takže mu ten appendix i ten hnis z něj se řinoucí prostě sežere a je po nemoci. Co ty zlatý farmaceutický ručičky a mozečky všechno nevymyslej…

Ten mi ještě scházel ! – Yarda Pichlík

Posted in Pichlovník by moznaprijdeijxd on Červenec 22, 2010

No fakt – ještě nikdy jsem ho neviděl. JOHN MAYALL, řečený „kmotr britského blues“ (ale neříkejte mu tak  – ono ho to nějak sere), přijel  zas jednou do Prahy. V Lucerna Music Baru je kapacita mým odhadem asi 1000 hlav, což se posléze ukázalo – ač vyprodáno – bezpředmětným, protože i při  svých  76  tuto power play uhrál… a vyhrál.
Fronta 20.VI. před osmou večerní vedla pasáží asi 30 metrů až do Vodičkovy ulice. Po vstupu bylo nutno nalézt pevný bod, neboť po chvíli bylo celoplošně narváno. Ve 20,30 se objevila neplakátovaná a nikde neavizovaná předskokanka. Bůhví, jak se jmenovala – nepředstavila se a ze šesti mnou dotázaných nikdo nevěděl. Měla kytaru a byl to folk – dý echte čechiše variante. Byla by skvělá jako  rozehřívačka na nějakej folk-festival. Tady jsem tento dramaturgický počin nechápal. Někteří po skladbách tleskali, jelikož džentlasové se najdou vždycky, ale bylo třeba stát do 5 metrů od pódia, jinak nebylo při všeobecném nutkání ku sdělování informací znát, že zpívá. Vydržela 20 minut.
Ve 20,55 se v jejích stopách zjevil vysoký stařec s bílým hárem svázaným do koňského ohonu, dosahujícího nejmíň do půli zad a jen s foukačkou vyprdnul sólově pecku od Sonny Boy Williamsona. Byla to nejkratší skladba večera – měla jen asi 5 minut. Všechny ostatní byly kolem deseti. Po ní se dostavili ostatní pánové a vybuchl bluesový kotel. Hned zkraje hráli z poslední, loňské desky „Tough“, natočené v této sestavě. Mimo jiné i úvodní „Nothin´ To Do With Love“ s famózním sólem na kytaru. Jeho původce, Rocky Athas, se producíroval ten večer ještě mnohokrát a kromě protagonisty sklízel největší ovace sálu. Hrál tak trochu jako Alvin Lee (ex-TYA) – a jak by řekl Třešňák, i tak vypadal. Hned vzápětí skočili do poloviny šedesátých, zaploužili – a zas léty rychle dopředu… na název závěrečné skladby z loňské desky („Sum Of Something“) se ale šéf musel (?) zeptat klávesáka Toma Canninga. Sám se po celý večer držel SVÝCH kláves a harmoniky, které používal střídavě i současně. Jeho nynější nejoblíbenější model je zřejmě – pravá ruka klapky, levá foukačka. Nevím, čím to je, že staříci poslední léta tak zanevřeli na kytaru. (Narážím současně na Dylana, který se k ní už ale částečně vrací, i když po pražském vystoupení už nikdy nezahrál na struny v pěti kouscích.) Mayall, který si kytary sám staví, však s sebou snad ani žádnou neměl ! Došlo přesto i na staroby, jako „Somebody´s Acting Like A Child“ z legendární desky „Blues From Laurel Canyon“(1969), kde excelovaly zkreslené klávesy pana vedoucího a hned nato opět kytara, jejíž majitel byl tou dobou už dávno miláčkem sálu. Při následující psychedelii, jejíž název jsem nezachytil, přešel vedlejší klávesista do středu ke kapelníkovi, použil jeho nástroj  a dokonce zpíval sólově, kytarista jejich spolupráci trumfnul svým největším výkonem večera a všechno se utopilo v závěrečném vibrátu kláves, které brněly kostmi posluchačů i stěnami klubu. Po téhle parádě nastala představovačka a první přídavek – „Room To Move“, jeden z nejslavnějších a nejtypičtějších Mayallových harmonikových riffů z neméně proslulé desky  „Turning Point“ (opět 1969). Náčelník Velký John při ní svým skatem a současně kývajícím ukazovákem levé ruky vylákal konečně z potemnělého kouta pódia sympatického, do té doby nenápadného basáka Grega Rzaba (že by Slovan ?), který se s ním pustil do odpovídacího a později unisonového duelu, nejprve bass+scat, pak bass+harp. Z toho pak se pán hlavný nenápadně vytratil a přenechal další přetahování  basovce pana Rzaba a bicím černého Jaye Davenporta. Do té doby zdánlivě upozaděná rytmika tak konečně ukázala, že tam není pro parádu. Změny tempa uprostřed skladby, jako ten večer víckrát, každou vteřinu vzrůšo –  tahle přidaná sranda trvala asi čtvrt hodiny. Pak odchod kapely, ale vydrželi mimo pódium jen 3 minuty a vrátili se na poslední „Hideaway“, kterou můžeme najít už na totálně kultovní „Bluesbreakers (John Mayall With Eric Clapton)“ (1965). Bez pěti minut dvě hodiny běsnění – a stařík vypadal na konci jako na začátku ! Po celou dobu vystoupení sice při přesunech po pódiu trochu napadal na pravou nohu, ale na konci se zdálo, že ho na rozdíl ode mě nic nebolí. Asi ho ten koncert nakopnul. To ostatně všechny přítomné. Tak snad aby nám ho Pámbu co nejdýl při pevném zdraví zachovati ráčil !

Příběhy robota Jiřiny 8 – Palosino

Posted in Příběhy robota Jiřiny by moznaprijdeijxd on Červenec 21, 2010

Maso, aneb kráva Oldřiška

Po kolena ve vodě jsem plná napětí upouštěla rybářskou šňůru, bez hlesu přikovaná na místě sledovala cestu splávku proudem, při zanoření červeného vrchlíku pod hladinu rychle překlopila naviják a zasekla. K nevíře, ale jak praví rybáři, duch svatého Petra mi byl příznivé nakloněn a během jednoho obkroužení hodinové ručičky okolo ciferníku, ruku v ruce s posunutím planety Země okolo slunce po úhloměru dne – pro majitele digitální hodinek a méně chápavé dodávám, že mluvím o časovém intervalu jedné hodiny – jsem ulovila tři pstruhy. Vypadali velmi roztomile, tak jsem je pojmenovala: Kitty, Misty a Jenda. Zdá se býti dětinské pojmenovávat ryby, ale pro účely studia pozemského života s následnou katalogizací v lexikonu to svůj smysl má, přestože jsem musela ryby chytit za ocas a ojebat jim hlavy o šutr, abych je rychle usmrtila a neponechala je před branami nesmyslně pomalého skomírání, mimo jejich přirozený živel. S přežitím v různém prostředí jiných planet mám bohaté zkušenosti, o čem svědčí už jen pouhý fakt, že jsem tu. Chápete pozemští červi? Nechápu, jak může vykouzlit blažený úsměv na tváři člověka, pohled do pastorální krajiny s pasoucími se kravkami na zelené louce pod zvlněnou pahorkatinou. V obchodě také kupujete vepřovou kýtu, hovězí plec, aniž byste osobně viděli, neřku-li znali onoho dotyčného vepře, či krávu. Přesto máme, my bytosti z kosmu, v lexikonu spoustu pojmenovaných krav, pašíků i jiných živočišných druhů. Například: Děti jednoho sedláka ve Východních Čechách pojmenovali oblíbenou jalovici, Oldřiška. Každé ráno ji selka tahala za vemeno s trčícími cecíky – orgán velice podobný prezervativu naplněnému vodou – způsobem tímžto získávala,  pro rod svůj a drobný prodej, mléko. Když jsem se včera vracela z knajpy, viděla jsem i na sídlišti krychlovou, plechovou krávu bez rohů z rohoviny. Nevím jak ji sídlišťané říkají, ale bylo evidentní, že ji nedojili, jen házeli dovnitř kovové mince a nikdo z nich neřekl ani, búú.
Divné. Možná umělá kráva dojila lidi a paní strkající plnou zelenou petku do síťovky se jmenovala Oldřiška, a trocho jako kráva dokonce působila. No, zkrátka, mám vás dokonalé přečtené, pozemští červové. Mimochodem, jména ulovených, nyní kompletně mrtvých pstroužků, které navíc doma sežeru, má svůj mimo-lexikální význam. Jsou tajným anagramem jisté planety, mimořádně bohaté na lehce dostupná ložiska metanu. Přesně té, na kterou má zálusk Rudý Bill, ale o něm až příště.
Šplhání do krkolomného srázu v rybářských holinách, se všemi rybářskými proprietami zabralo sice jen chvíli, ale díků polednímu slunci začínalo být fakt fest horko a z čela mi začínaly odkapávat krůpěje potu, když jsem občas musela jedou rukou zachytit tu trs trávy, tu keřík, jindy vyčnívající skalku a vydávat nadměrné množství energie, vzdor letnímu počasí.
Sláva! Po asfaltové pěšině táhnoucí se pod zalesněným pahorkem bylo k autu již jen pár metrů. Celá splavená jsem naházela věci do kufru, sedla za volant, uvědomila si, že vehikl není automat a řídí se ručně, nastartovala a vyrazila zpět domů, tedy do mého bytečku.
Vykuchané ryby sice stále hleděly matně lesklým pohledem angreštových očí, ovšem máslo na pánvičce už pěnilo a lidské tělo, nic na plat, funguje na palivo z rostlinek, nebo zvířátek, žádné kovy, žádný benzín, žádné Pucipály plněné střívky Berušic krátkodechých, sušených ve vakuu, obohacených rubínovými řasami z úrodných moří měsíce Magodet, pchá, žádná Močiko Džunko, nijaká etanolem sycená tavenina z nitra vulkánů Rabakapu-efemeri. Kurva, mám hlad!
Pokladla jsem smažené pstruhy na talíř, zakápla citrónem, nakrájela rajče na měsíčky, papriku na proužky, málem se řízla a šla se osvěžit pod sprchu. Pak nahatá bacila na postel a jen kvůli vám, chlípní čtenáři mužského pohlaví, nejsem natolik blbá a natolik ufo, abych neprokoukla vaše pudové úchyláctví, položila jsem talíř na prsa a ohanbí zakryla ubrouskem. Snad si nemyslíte, že mě budete okukovat, čuňáci! Přestože bych v této poloze vypadala sice jako celkem přitažlivý akt, ovšem bez možnosti se najíst tak, abych se přinejmenším neudusila, i když bych byla docela fešná mrtvola, sedla jsem si a začala pojídat. Mise pokračuje. Vím co budu muset udělat v nejbližších dnech. Áha, cesty vesmírných bohů jsou nevyzpytatelné…na stole leží další dopis od Kapitána. No nic. Jezte do polosyta, pijte uměřeně, myslete na to co jíte, vězte, že kráva není jenom maso, prase prasetem, vůl bývá někdy i volem. Váš čas se krátí, bděte!

http://www.youtube.com/watch?v=fNqrtm1gMcI

http://www.youtube.com/watch?v=w8y0JLPQl94

Z mailu – Sendyman, Studna pobočka a List

Posted in Aby jste se... by moznaprijdeijxd on Červenec 20, 2010

Hele, dědku, čéče, buď rád, žes prošustroval a že tak na starý kolena ztrácíš dech - kdo by se chtěl v jednom kuse nechat mlátit?

Chtěl bych

dělat něco zábavnějšího
třeba boha
jestli to není moc pracné
ale lidí má snad dost…

🙂

Světová stříkaná