DOST DOBRÝ – Yarda Pichlík

Po 21 letech jsem se zas účastnil plesu. Byl to můj pátej v životě, mám tudíž frekvenci  1 ples za  12,02 roku, jinak možno vyjádřit i jako četnost  0,082 plesu za rok. Nejspíš to bude tím, že mě veškeré plesy neuvěřitelně DEROU (abych sebe a fredakci nemusel zas trápit v rámci autocenzury). Rád bych napsal, že tenhle byl výjimkou, leč nemůžu. Prostě proto, že to byl přece jenom PLES. Jednalo se o labutí píseň třídy 4. B školy VOŠZ a SŠZ v UL – prostě taková lepší zdrávka, no… – totiž pardon : zdravotnické lyceum samozřejmě. Nebýt naší holčičky domácí (Feminula domestica, P.), propůjčit bych se nenechal, leč takto zbytí nebylo a jak trefně vyjádřil jeden můj kámoš, šlo přímo o vlasteneckou povinnost. Místem činu bylo krupské Colosseum (architektonika par excellence, Římu dejchá na paty), časem konání pak pátek 11. března 2011. Předtančení, světelná show, šerpování a odšerpování (to druhý za našich mladejch nebylo), alegorický vůz s šarmantní paní třídní Novákovou i všechno ostatní bylo v ólrajtu. Jenom toho tance kdyby nebylo… To bylo furt řečí, že mě nikdo nebude nutit ! Nakonec jsem natančil jak votrok asi pět a půl hodiny, což šlo samozřejmě na úkor sedění a pití piva, na které tím pádem zbylo asi necelých osm minut. Zasvěcenci, jako např. Sapér, Čund, hrabě nebo Kohut musej´ uznat, že tohle je škandál.

Abych nezapomněl : hrál  Ferit, celkem po právu už tady všude dost známá doprovázecí formace podobných hromadných, živelných a katastrofických událostí a nemám proti nim nic, jenom některejm trochu vadilo, že má kapela na plese (?!) ohoz ostentativně neplesový. Já bych tohle neřešil a kromě již uvedeného tance by mi už nic jinýho nevadilo, kdyby mě v pozdní čas, kdy už má vyčerpanost kvádrem, kravatou a vynuceným vrtěním na parketu dosáhla hranice přežití, nedorazili sami maturanti, když k odšerpování pustili z playbacku opusy jako „Já chci žít nonstop“ nebo „Mumuland“, kterážto díla našich předních popartistů pro mě jsou a navěky budou sračkami nejtěžšího kalibru. Tak takhle ne, chlapci a děvčata  – to máte štěstí, že není totalita a já ministrantem školství a kultůry, protože to byste byli jako studující zakázaný, ještě než jste z toho sálu vypadli. Bať !

A mám-li shrnout : holkám to většinou dost slušelo (tý naší samosebí nejvíc – slyšeli jste někoho říkat něco jinýho ?), oběma klukům taky a navíc byli vtipnost sama – fakt ! I paní třídní si to zjevně užila jak osmnáctka (takže tykat si můžem). Čili : Viděl jsem horší plesy ? Jo ! Viděl jsem lepší ? Nevím. Takže vlastně suma sumárum DOST DOBRÝ, žejo ?

Jaro kope do dveří – Yarda Pichlík

od týhle chvíle, co píšu, se vyklube za 4 dny. Čas her. Hravosti. Hrátek. Někdy s čertem. Nebo s čerticema. A kdo si hraje, údajně nezlobí.  Jó – pěkný koulový : zas jedno z pořekadel, který platěj´,  jenom když se jim chce. Já třeba, když jsem byl malej a hrál si, jsem přesto dokázal zlobit strašně – buď jsem jen tak mimochodem v zájmu hry rozpáral koberec, nebo něco polil či aspoň pocintal… ovšem mám bratrance a ten, ač mladší, byl daleko výkonnější. Většinou v rámci hravé nálady něco zapálil nebo v pěti letech při své hravé šikovnosti nastartoval  Jawu 250 a jezdil na ní po dvorku, čímž ohrožoval všechno od slepic přes čuně až po babičku. Ostatně nemusíme sahat do tak daleké historie, jako je polovina minulého století. Dobrým příkladem jsou třeba ti permoníci, tovaryši Hefaistovi, co si onehdy hráli se zemskými deskami umístěnými náhodou pod Japonskem – máte dojem, že to jako zlobení nestojí za řeč ? No nám, co toho tak moc nenamluvíme, když jde o apokalypsu odvrácené strany planety, možná ne, ale poněkud hovornějším Japoncům to  za pár slov stálo určitě.

A takhle relativně je to s tou hravostí většinou. Taky jsem jako malej měl na chatě kamarády nebo radši bych řekl jen známý, kteří si hráli tak, že na ohni opékali třeba živou užovku. Protože jsem byl o pár let mladší a menší, marně jsem na ně nabíhal a chtěl je zabít a užovku osvobodit. Hravě mě odráželi do trávy a pekli dál, dokud se hejbala. (Kdybych byl věřící, řekl bych, že jejich tehdejšímu náčelníkovi to loni hravý Pámbu spočítal a zúčtoval s ním v 67 letech pomocí rakoviny, ale kdoví, jestli to bylo vůbec za tu užovku a jestli, tak je v tom nějaký zpoždění – už to asi mělo bejt promlčený.)

Hravost občanů se projevuje dále nejrůznějšími způsoby, charakteristickými pro tento region, jako třeba když se po 2 týdnech zajisté závažných potíží, které za bílého dne neřešili, nechají přivézt rychlou záchrankou o půlnoci na libovolné zdravotnické pracoviště, kde se dožadují okamžitého řešení („bo uviditě – pridě brat a on vam ukaže !“), jiní hráči skáčou z mezzaninu opatrně po nohou do záhonu růží, aby tak vyřešili své interpersonální či finanční problémy, několik regimentů těch nejhravějších stojí před automaty a mrskají to tam jak o život… O čí ? O svůj ? – Tak ať tam stojej´ klidně dál ! Vždyť je to hra, ne ? Vláda a poslanci hrajou na všechny strany a na nervy všech už chronicky, to je známá kauza…

Abych nebyl za svatýho – taky si zahrávám. Teď třeba jedem do Alp, neboť nejen chléb, ale i zimní hry…  Pod vlivem dojmů z počasí ve většině Evropy jsem se mailově dotazoval našeho hostitele, jestli si místo lyží nemáme vzít kolečkový brusle a košíky na sběr lučního kvítí. Odpověděl, že ne. Že na jeho kopci (Kitzbuehel Horn) to sice za hovno stojí, ale že protější kopec je krásně vysněženej a dá se jet až úplně dolů do města, tak se můžem realizovat tam… To je jistě hezké. Malý zádrhel vytuší jen ten, kdo ví, že ten protější vršek se jmenuje Hahnenkamm. A tak si jedem hrát…

A kdyby to náhodou nějak blbě dopadlo, tak se stejně vždycky najde nějaká rozjuchaná, která uprostřed národního smutku po mém úmrtí vyskočí na stůl a zavolá „Hrajte – já ráda tancuju !“ Tak si prosímvás opravdu hrajte (i když já tanec naopak nenávidím) – a třeba i zlobte, mně už je to všecko egál, vždyť stejně nic neplatí a nemá cenu někomu něco radit – myslíte, že jo ? Na co si to hrajete ??

Rozpustilé tanečnice

 

 

Odpočívej v pokoji – od Vivy

Spěte sladce

 

Spěte sladce

 

Spěte sladce

 

Spěte sladce

 

Spěte sladce

 

Dostalo se nám pozvání od slovenských priatel‘. I s doporučením hotelu. Dvacet jedna zážitků. No považte, který si vybrat? Na netu to měli nějak zpřeházené, nebavilo mě si domýšlet, jak která izba z těch jednadvaceti vlastně vypadá, tak jsem do objednávky napsala, že nám je jedno, kde spočineme, jen aby ten pokoj nebyla volaaká divočina…

Přijeli jsme. Přihlásili se na recepci a obdrželi magnetickou kartu k pokoji číslo sedmnáct. Vydali jsme se výtahem o patro výš a dlouhou chodbou po vysokých kobercích došli až k přidělenému pokoji. Cvak, zelené světlo nám otevřelo dveře. Šok, úžas, smích. Na katafalku chyběly jen věnce se stuhami „Spěte sladce“… Divočina to opravdu nebyla. 🙂

P.S.: Přeji lehké spočinutí…

Maso aneb kdo je tady Číňan – Palosino

PRJ

 

„Jako by nestačily Vaše přihlouplé poznámky, ještě mi jen tak u jídla sdělíte, že nejsem úplně nesmrtelný, nýbrž za jistých podmínek smrtelný a to ještě jakýmsi splynutím s tím podivínem Waderem. Navíc ten vaječný likér opravdu chutná hůře než výpotky belzebuba. Číňane, no tak Číňane, nalij mi něco ostřejšího, tohle se fakt nedá pít! Zatracený hyc.Vždyť ze skleničky stoupá pára, nápoj sublimuje přímo před očima. Hej, osmiruký, copak si hluchý, či blbý snad?!“

 

„Kapitáne, on není Číňan, ale Ind. Vlastně ani Ind, jen se za Inda vydává, jak jste mu zřejmě nařídil, pokud správně předpokládám. Vždyť je to Váš agent. Nápoje a pizzu roznáší servírka, on je pouze kuchař v přestrojení….„

 

„Pokud si hraje na kuchaře, nevaří rozhodně špatně. Jídlo barvy rudé, dostatečně vláknité, měkce propečené do nasládlé hebkosti prášků na praní.“

 

„Kapitáne, musím Vás upozornit, že to co žvýkáte, je ubrus, pizza je vedle na talíři.“

 

„Věci, bytosti nepoznávám, jsa rozrušen nově nabytým poznáním, rozlítostněn, dojat pohnut, ohnut, vermut. No tak, Číňane, kde vězíš s tím chlastem?!“

 

„Pane, jsem Ind a my, pravověrní buddhisté, neholdujeme popíjení alkoholu a pojídání masa. Uctíváme krávy, přednost dáváme ovoci, zelenině, rostlinné stravě, či nejíme vůbec, prostě čas od času z kratochvíle hladovíme. Masové hodování nesouzní s vírou, leč troška masa občas neuškodí, neb jakékoli odpírání čehokoli škodí mnichovi, řadovému raketometčíkovi, anténovci na denní směně, jakožto i každému jinému. Pokud víš, že nuzné dobytče nebylo poraženo kvůli zasycení tvého nenasytného žaludku nebo uspokojení choutek mlsného jazýčku, smíš pozřít kus opečené živočišné tkáně, jen bys měl jako omluvu svátému Hanumanovi odříkat krátkou mantru, mantřičku.“

 

„Co???“

 

„Abych nezapomněl. Maso rovněž škodí psychice. Jen pohleďte na hladové děti s nafouklými bříšky jak tuze hladoví a soucit s živou bytostí s vemenem a rohy, či tvorem s ocasem, obojkem kolem krku, když sám bez pána se nocí toulá hřbitovy a ohlodává kosti bezmasé, půdě a rozkladu v plen dané, či rypáčkem s ocáskem stočeným do pružinky pleje v půdě, příkladně vyrývaje bobulky, žaloudky s kloboučky i bez, kořínky, hlízy, cibulky, nelíčené vcítění jim nedá sprovodit nebohého živáčka ze světa, jen kvůli nedůstojnému ukojení přízemních potřeb nacpáním vlastního teřichu. Zvířata jsou tvorové podomní nám a zaslouží si svobodný život, po kterém touží. Zvěř je bezmocná a bolest cítí stejně jako vyspělejší tvorové, tak proč bychom, se svou inteligencí, měli podporovat týrání zvířat a velkochovy, ve kterých zvířata nemají vhodné podmínky a čekají jen na smrt? Vždyť přežít můžeme i bez masa, a pokud se budeme o jídlo zajímat, nebudou nám chybět ani potřebné prvky.“

 

„Co to meleš o mase, zatracený, importovaný čínský prvku?! Chci panáka, skleničku, štamprli, šťopičku, debile jeden! Ne prázdnou, vepřové ucho! Whisky, vodka, můžeš i rum. Z velké sklenky, do malé. Nalitou sklenici dones mně! Tady, sem. Chápeš? Snad mě poznáš, než se vrátíš?“

 

„Kapitáne, nemám raději zavolat servírku? Na rozdíl od kuchaře opravdu vypadá jako Číňanka a s mnohem větší pravděpodobností donese, co jste si objednal.“

 

„Již přináším co vaše srdce a hlava žádá. Sklenice vody od Žluté řeky.“

 

„Co???“

 

„Voděnka z posvátné řeky mé pravlasti, tam za velkou zdí. Ó, nevěřte tomu pomatenému Indovi. Maso je velmi dobré a výživné. Zažila jsem doby hladomoru po velkých záplavách, které zničily úrodu rýže a obilí v nekonečných a stejně tak úrodných nížinách, dříve než před sklizní dozrála, dříve než mohly sešikované zástupy šikmookých ženců vyrazit do polí a luk, vyzbrojeni jen kosou, brouskem a dvěma roličkami suši, sklidit dary přírody, pro blaho lidu, pro blaho všech. Naše matky v šátcích s obrázkem strýčka Maa vázaly klasy v snopy a my, děti s malými srpky paběrkovali v porůznu roztroušených ostrůvcích pšenice, která nepadla pod strojovým svistotem kos našich otců. Úroda byla slabá. Když jsme snědli posledního vodního buvola a naši Bóbiku, vzpomněl si otec na svou vetchou tchýni, jednu z mých babiček…“

 

„Stop, stop…Dobré čínské děvče, buď povzneseno upřímnou láskou k bližnímu a dones mi aspoň Ferneta.“

 

„Pohublí a hladoví jsme putovali směrem k ústí slavné řeky a cestou sklesle zpívali píseň, která se jmenovala: Píseň o příjezdové cestě k přehradě Jang-chu. Tam pod úpatím Tibetu, pramení žlutá řeka, poslechněte píseň tuhletu, jak zní do daleka. Z vrchů hor do údolí, v krajině pokladů, tam kde nám to dovolí, postavíme novou přehradu, tu, du.“

 

„Jé, u Nejvyššího. Rychle ještě jeden a dvojitý!“

 

Ind přichází ke stolu v jedné ruce podnos s obrovským vepřovým kolenem, v druhé podobná hromada steaků a Číňanka se potácí ke stolu s lahví bourbonu v ruce.

 

„Můžeme přisednout?“

 

„Raději ne, viďte Michaelová?“

 

„Proč a jak sundáváš ty ruce, Číňane a kams dala šikmé oči, Indko?“

 

„Mattonko, Bille, to jsou ale blbé vtipy.“

 

„Kapitáne, vím, že se blíží čas mé mise na planetu Zemi, tak dovolte malou oslavu. Co nevidět dorazí i Rod Parrot. Musíme ještě probrat par kšeftů ohledně transportu metanu na Baut a dojednat nákup akcií na meziplanetární burze. Parrot mi chce výhodně prodat vysoce úročené termínované opce na buditele.“

 

„Nalej po šťopičce, zlinkujeme se, starý brachu, vlastně všichni. Na zdraví.“

 

Rozmilí přátelé – Patrik Linhart

i nepřátelé vkusné duchovní zábavy!
Zveme Vás na autorské čtení do Zahradního domu (ex-sídlo Severočeské filharmonie, ex-Kasino 777, je to vedle zámecké jízdárny) v TEPLICÍCH. Dýchánek začíná v sobotu 9. dubna v 19.00.
Vystoupí MN2 Svatava Antošová, oprámový rybář Martin David, mé magické já Patrik Linhart, hrabě Radim von Neuvirt a děti.
Vstup volný, kojení dětí zapovězeno, kouření doporučeno.
Moc moc se na Vás těší Vaše Vědecké studio Stará milenka, Dekadent Geniální a Dutroux Family Frost.

Co je to za monstrum?

Takovej ocas jsem ještě neviděl u žádného auta.

 

Aby mě to divný auto nepřechcalo v mým rajónu.

„Rodina u televize“ – Yarda Pichlík

Rodina u televize

Amatérské sdružení Opera Žatec (operazatec@email.cz) pořádá každoročně touto dobou mecheche, vždycky nesené nějakým tématem. Myslel jsem, že po loňském „Plese v opeře“, o němž jsem tu před rokem referoval, se už nemůžou překonat. Leč omyl ! Letošní  zdánlivě všední a socialisticky pokojné téma „Rodina u televize“ se ukázalo být odrazištěm k přemnohým zhovadilostem, které si svou pumprdentností s těmi loňskými v ničem nezadaly. Na pódiu koncipovaném do formátu TV obrazovky  defilovaly známé programy v parafrázických variantách, vrcholy tvořil „Teleshopping“ s erotickými pomůckami včetně pánských análních, bezmála „live“ aplikovaných, nebo „Vaření s Renatou“, při němž tekla krev, až jsem se lek´ . Rodinka před „televizí“ vedená Láďou Valešem  glosami a diskusemi trochu připomínala slavné Homolkovy, což vůbec nebylo na škodu. V pauzách mezi divadelnictvím hrála stejně jako loni kapela Krištůfek Robin (janek.prokop@gmail.cz), kterou bez zaváhání pasuju na „Beatles & Stones Revival“ a šlapalo jim to o poznání víc, než loni. Rád bych je někdy viděl v Teplicích. Že by zahájení sezóny ?

Na periodickém žateckém happeningu je mimo jiné pozoruhodné i to, že se v něm angažuje a na veškerý způsob veřejně „ztrapňuje“  např. ředitel místního Muzea chmele a piva, ředitelka mateřské školky, inženýrka z banky, zubní laborantka,  významné podnikatele a student(k)y ani nepočítám. A ředitel divadla osobně zvučí a osvětluje. Jo a ještě se zapojila šéfka rentgenu a jeden taky dělá na dráze, ale to už bychom tu byli do rána.

Stinnou stránkou byla jen neúčast mého kolegy, primáře chirurgie Jiřího Hamouze, jenž loni tak geniálně ztvárnil  prosranduministra Kocába. Asi že má dost starostí se svým obživným resortem, jako v poslední době každej z nás. A jeho manželka, mezitím zvolená starostkou Žatce, to asi taky nebude mít lehký, takže doby, kdy se úspěšně lejloabbasovsky pitvořila, se jí dnes můžou jenom zdát. Snad až se do příštího roku situace usadí, dáme si zas panáka při jiném tématu, pane kolego – doufám, že Vám nějací nohsledi tenhle článek donesou. A těším se, co zas „Opera“ vymyslí za číčovinu.

KONEC

Vážení přátelé, příznivci blogu, jeho nejtvrdší jádro i náhodní návštěvníci, v dosavadní podobě musíme skončit, nový majitel blogu chce využít prostor k reklamním účelům a na oplátku bude finančně odměňovat moje příspěvky. Zachovejte blogu přízeň a doporučujte jej i ostatním. Děkuji za pochopení. Kdo nejde komerční cestou, šidí vlastní rodinu!