Obaly – od Vivy

Jsou mou noční můrou. Od malých po největší.
I když mám dvě ruce, s jemnou motorikou taky nejsem na štíru, děsím se vždycky okamžiku, kdy mám osvobodit kýžený obsah z jeho krytu. Některé ochrany jsou opravdu důkladné, jiné zase skvěle důmyslné – vzbuzují ve mně mindrák, že já důkladná nejsem a důmysl mi chybí, navzdory diplomu v rouře.
Pokaždé, když se nemohu dostat do vakuově zabalených klobásek, protože nemám při ruce nožík, vzpomenu si na Robinsona Crusoe. Co by si asi počal s nákladem jídla, ke kterému by se ale nemohl dostat? Dopadl by vlastně stejně jako sobecký král z pohádky, který měl přání, aby se vše, čeho se dotkne, proměnilo ve zlato. Umřel hlady. Ale zpět k obalům. Vedle vakuově balených potravin jsou stejně nedobytně uvězněné všechny ty věci  visící na stojanech v obchodech. Čím menší výrobek, tím větší vrstva, nejčastěji PET, ho chrání. Třeba paměťové karty. Nebo kancelářské potřeby. Chci obal vždycky co nejméně poškodit, ale o co víc se snažím, o to víc ho zdevastuju.
Nenávidím pytlíky s obrázkem zipu – znáte je – měly by se opakovaně zavírat a otvírat, pěkně přimáčknout a držet jak přilepené. To bych si je ovšem nesměla koupit já. Vezmu nůžky, přiložím k vyznačenému místu a stříhám. Obvykle ustřihnu právě ten zip. Kolíčků máme v domácnosti dost, tak vlastně ani ten zip nepotřebuju…
Další kategorií jsou papírové krabice. Sice vím, že bývají zajištěné takovým zobáčkem, který ve finále drží všechno pohromadě, aby se to nerozjelo – ale najít ho není vždycky snadné. A když už ho najdu, otevřu balík, abych vyndala, co obsahuje, tak se ten paket mezitím srazí, protože všechno to, co  v něm původně bylo, mi najednou nejde vrátit zpátky.
Samostatnou kategorií je dálniční známka. Nejdřív mě vysílí odstranění té loňské, pak se pokouším sundat z podložky novou a přitom ji nepoškodit. Jde to ztuha.  Perforace proti zlodějům totiž fungují skvěle i proti majiteli. Ještě, že k tomuhle dramatu dochází jen jednou ročně…
Voda do ostřikovačů – ta jde otevřít dobře, ale to je tak všechno. Obsah se z kanystru  nalívá dost špatně. Aspoň mně. Celistvého a hlavně zacíleného proudu vždycky dosáhnu po prvotních šplouchancích úplně mimo, ke zklidnění hladiny dojde po asi dvou deckách vybryndaných vniveč…
Na posledním místě, o to čestnějším, bych zmínila smetánky do kávy. Jsou strašné. Když se snažím odtrhnout takový ten přesahující caplík, povětšinou se utrhne bez toho, aby se dírka protáhla až k hladince. Nebo odolává, tak já trhnu a chrst! není bílá káva, ale moje oblečení . Tak mám osvědčenou taktiku: obkroužit víčko po obvodu nehtem. Když se mi to podaří hned napoprvé, dostávám se do euforické radosti. Tu pak musím krotit, abych slibný  začátek nepokazila zbrklým promáčknutím uvolněné zátky a následným gejzírem. Nebo bych v radosti mohla do šálku upustit celou krabičku…
Sebevědomí mi navrací otvírání zavařovacích sklenic, v tom jsem už expert. A taky lis na česnek. Teprve pět let ho používám správně. A jestli byl někdo z vás stejně pečlivým hospodářem či hospodyňkou, jako jsem bývala já, mám pro vás skvělou radu k nezaplacení: cpěte stroužky do lisu i s jejich slupkou. Budete příjemně překvapeni – protlačí se jen čistý česnek a bordel zůstane v sítku. Chytíte ho za cípek a podaří se ho CELÝ vyjmout. Už ani nepotřebuju takový ten čistič.
Ano, to byla taková tečka pro domácí štěstí na závěr.

😆

Co koluje v mailech