ZEMŘEL JSEM PŘED TŘICETI LETY – Vladimír Ondys

Vzpomínky na socialistické jistoty i důkaz, jak ten čas letí, a možná to někomu poslouží k pochopení, že chování lidí je mnohem důležitější než společenský systém. Pro samostatného Pivoše i nesvéprávná hovada, která za třicet kaček vyšmelí budoucnost a za padesátikorunovou poukázku udupou vlastní děti na nějakém náměstí…

pokračování

I

Zvonek budíku pronikavě řinčel.

Pokusil jsem otevřít oči a zdařilo se mi to až na třetí pokus.

Zamáčkl jsem tlačítko zvonku a rozmrzele se posadil.

V sedě jsem podřimoval a lovil vteřiny. Až do tří jsme pařili se sousedy. 

Vstal jsem a odpotácel se do koupelny.

Studená sprcha mi vyrazila dech a pomohla.

Srkal jsem horký kafe a přemýšlel.

Jarda je hovado. Opil se a vyprovokoval sázku. Když mě Karla přemluví, abych se vykašlal na malování a přišel pařit, zazvoní u dveří domovní důvěrnice a vystrčí na ni holou prdel.

To jsem si nemohl nechat ujít.

Dal si panáka na kuráž, seběhl o patro níž, aby spáchal ten potupný čin, ale do jeho plánu se vloudila chyba. Místo důvěrnice otevřel dveře inženýr Plachý, jako poslanec za náš obvod jí dodával různé věstníky pro nástěnku u vchodu do domu, a nechápavě civěl do Jardova konečníku.

V mezipatře jsme se tloukli smíchem, ale Jardu rázem opustil smysl pro recesi. Vydal ze sebe neurčitý zvuk, natáhl si kalhoty a utekl. Pak hodinu lamentoval nad rumem s kofolou, že to bude mít špatný dopad na jeho žádost o povolení k cestě do Jugoslávie, odkud si chce propašovat další zmije do nového terária.

Z dětského pokoje jsem zaslechl kroky bosých nohou, vrzly dveře, ze záchodu následoval zvuk charakteristický pro čůrání, zasyčelo splachovadlo, kroky pokračovaly do koupelny, odkud zaznělo vyjeknutí. Šárinda přiběhla se zmáčenými vlasy i tvářemi a voda jí kapala z pyžama. S vyčítavým pohledem mi oznámila: „Zase jsi zapomněl přepnout sprchu, tati!“

Seběhl jsem po schodech a vyšel před dům.

Kolem bylo liduprázdno, i když májové ráno svěžím vzhledem slunečného dne vybízelo k chůzi po umytém asfaltu. Zebra rozcválala fádní čerň na přechodu pro chodce. Zavřel jsem oči a přenesl se na ABBEY ROAD.

První kráčel John v bílém obleku s rukama v kapsách, následoval ho Ringo v černém, Paul v šedém s cigaretou mezi prsty měl rozevláté sako a George na mě zamrkal, byli jsme v džínsách.

Rozběhl jsem se za nimi, ale zarazilo mě skřípění brzd. 

„Čum na cestu, vole!“ zařval na mě řidič garanta a dlaní se plácl do čela, aby vzdal hold mé představivosti, bez které se jako malíř neobejdu.

Udělal jsem omluvné gesto a přešel ulici v oblaku výfukových plynů.

Náklaďák z NDR s dřevěnou kabinou v zemi tatrovek a trabant kabriolet pro dřeváky s touhou povýšit se. Kupředu levá, zpátky ni krok. Výsměšná realita k představě brouka s ladnou kapotou.

Na zastávce jsem se posadil na lavičku a sledoval dopravní tepnu. Pulzovala i v sobotním ránu. Auta směřovala na sever do oblastí s víkendovými chalupami. Jaro se snažilo ze všech sil vynahradit nám krutou zimu a vypukly sluneční orgie.

Naše čtvrť paneláků patří mezi nejstarší sídliště ve městě. Při dešti chodníky netonou v blátě, stromy stále ještě rostou navzdory zhoršujícímu se stavu ovzduší a štamgasti už mají své stoly v hospodách, aby se mohli zpíjet do němoty.

Trolej se rozechvěla a přijela čtyřka. Za volantem trolejbusu seděla tlustá ženská v neslušivé uniformě dopravních podniků. Připomínala babochlapa. Koruna kovově cvakla na dno kasičky a rozjeli jsme se trhavě jako jehla po poškrábané desce, ale nenásledoval žádný song.

Na tržnici jsem se prodíral mezi lidmi stojícími ve frontách u stánků a nakupoval od pěstitelů čerstvou zeleninu ozdobenou krůpějemi vody. Salát nepřipomínal špinavý hadr na podlahu ze státních obchodů a ředkvičky byly k nakousnutí. Dokonce jsem sehnal sparty v tvrdém obalu, ale musel k nim přikoupit Rudé právo s přílohou. Naváželi se v ní do Charty 77 a Plastiků.

Pro drtivou většinu lidí z mého okolí se jednalo o záležitosti z jiný planety. Mnozí nechápali, proč je tolik povyku kolem nedodržování lidských práv, když se to stejně nedá sežrat nebo ukradnout. Čekat lidskost a korektnost od normalizačních komunistických hovad je přece blbost. Ze Západu jdou odpadlíkům dolary, Havel kouří ameriky a Vaculík hanobí hroby, když se na nich opaluje nahatej! Kdo ví, co se za tím skrývá a kdo se na tom napakuje? My musíme poctivě makat, hulíme startky bez filtru a vůbec. Dejte nám pokoj s nějakými pisálky, kteří se mají jako prasata v žitě!

O Chartě 77 jsem měl jenom hodně povrchní informace a snaha hrstky intelektuálů vyčítat lumpům špatné chování mi připadala jako pošetilá. Jejich postoj mě neoslovil, protože jsem v něm cítil především touhu prominentních exkomunistů po návratu k dřívější moci, z rudý politický hry se stala bílá s podobnými pravidly, a v hraní Plastiků jsem neviděl žádné umění. Komouši zneužívali k propagaci svého stylu vyžraného Lišku a Charta zase vyhublé Plastiky! Nelíbilo se mi to a nevěřil jsem ani jedné z obou stran.

Sobotní dopoledne uteklo v podobě úklidu. Moje představa se podobala skutečnosti jako kraslice posranému vejci, ale manželka by jinak omdlévala při pohledu na otisky prstů na nábytku, které nikdo z nás neviděl. Na oplátku jsem se dozvěděl spoustu důležitých informací, bez nichž bych se neobešel a stal se ignorantem převratných událostí v mikrosvětě našich známých.

Magda si koupí automatickou pračku, a to mají jenom jednu holku! Zdeněk s Helenou nás zvou na chalupu, kam je pozveme my na oplátku?! Franta udělal Jiřině mandl, protože není žádná slast tahat se s košem plným prádla čtyři patra dolů a po vymandlování zase nahoru!

Záviděl jsem kamarádkám jejich praktické manžely a lomil rukama nad mazalem, který nesvede jelena u jezírka, optimisticky naladěná hesla, natož soudruhy Marxe, Engelse i Lenina zachmuřeně hledící do zítřků. Za podobný kraviny mi nabízeli místo v propagaci jednoho podniku.

„Tak proč dáváš holkám každý den čistý věci? Jako kluk jsem v jedněch teplákách chodil tejden!“ snažil jsem se ji oslnit nejjednodušším řešením s nadhledem kmeta, aby nemusela věčně trčet u pračky. Asi jsem něco posral, její pohled podle toho vypadal. Pokud se nebudu víc kontrolovat, večer půjdu do hajan s křemenem v gatích. Na obzoru se rýsovala obligátní migréna.

„Nedáš si se mnou kafe?“ snažil jsem se zachovat naději na víkendový sex.

„Až budeš souhlasit s koupí automatické pračky!“ prohlásila neoblomně a hřbetem ruky setřela krůpěje potu z čela. „To dusno je hrozný…“

„V koupelně máme šicí stroj?“ dělal jsem ze sebe natvrdlého. Člověk dá stranou pár korun a už se na ně valí pohroma. Moje představa, jak s nimi naložit, se od manželčiny vzdalovala s rychlostí světla. Komunikace mezi planetami z odlišných míst vesmíru je složitá a náročná na trpělivost.

„Takovej krám bez ždímačky se nepočítá. Je to jenom trochu vylepšená valcha. Vezmu si půjčku!“

„Ty ses zbláznila, nemáme zaplacenou novomanželskou!“

Docela mě vytočila. Není to legrace vyjít s našimi příjmy. Ušetřené peníze jsem získal za obraz s názvem GURMÁN, který jsem čirou náhodou prodal obtloustlému cizinci, protože ho fascinoval zuřivě skeptický výraz vyhublého římského labužníka Apicia chystajícího se oběsit na prázdných střevech ve vězení, a neměl jsem nejmenší naději, že vydělám další.

„Proč teda nejdeš dělat toho číšníka. Tonda říkal, že by tě k sobě vzal, protože nejseš křivák, kterej by ho okrádal! Víš, kolik vydělá peněz?“

Opřel jsem se o zárubeň dveří a mlčky přemítal.

„Umíš si mě představit jako pingla? Prvního ožralýho kreténa, kterej by si na mě otevřel hubu, bych okamžitě přizabil. Na podobnou práci nemám náturu!“

„Myslíš jenom na sebe! Proč pořád mluvíš o nátuře, když potřebujeme peníze?“

Sklonila se k hromadě špinavého prádla a z výstřihu vytahaného trika na mě vykouklo ňadro. Vyslalo signál do mého mozku, který si s ním pohrál a šup s ním do rozkroku. Přistoupil jsem k vyšpulenému zadečku a přitáhl ho k sobě. Šlo o pokus proměnit závěr úklidu v sexuální orgie, ale hodně jsem se přepočítal.

Narovnala se a zpražila mě pohledem.

„Lakomče, napiš kamarádovi do Frankfurtu, ať ti pošle nafukovací pannu!“

Špinavé prádlo ládovala do pračky a blýskala po mě pohledy. Zavrtěl jsem se v bocích. „Pojď si trochu zaskotačit a potom se třeba domluvíme…“

Minule jsem ji svedl v kuchyni a vydělala na tom svetr, který chodila okukovat do Tuzexu skoro dva měsíce.

„Koukej zklidnit hormony!“

Z mého pokusu přitáhnout ji blíž k sobě vyklouzla a při dalším mě odstrčila dlaněmi.

„Jestli nekoupíš automatickou pračku, pro věčný praní plen ti nezbude čas na nic jinýho… A tu pannu budeš potřebovat, protože mě určitě zašijou jako minule!“

Zmizela v kuchyni.

Celý zkoprnělý jsem stál na jednom místě a nemohl si srovnat v hlavě, proč zapletla dětské pleny do naší hádky ohledně automatické pračky. Zkouší na mě nové triky, nebo se zbláznila?

„O čem dumáš? Uletěly ti včely, nebo tě rozhodilo mimino, který se nám narodí?“ zaznělo pobaveně od kuchyňské linky.

Ploužil jsem se za ní a ponožky mi ujížděly na vyleštěném linoleu. Posraná sterilita sobotního úklidu utrpěla nebezpečnou trhlinu.

„Mimino… Jaký mimino?“ mumlal jsem pro sebe a cítil, jak mi tuhnou rysy. Zmocnil se mě strach, že upadnu.

Seděla na židli, nohy měla rozhozené od sebe na desce stolu a sepnuté ruce spuštěné do klína. Pohled signalizoval ránu z milosti. „Bude to Martin nebo Martina!“ dodala vzdorovitě a dokonale všechno zapadlo do sebe.

Nejistě se usmívala, ale oči ji zrazovaly. Zatoužil jsem ji malovat a v jejím portrétu zachytit okamžik, kdy si člověk připadá jako bůh a zároveň má chuť opít se ze strachu, jak uživí větší rodinu.

Musím udělat skicu!

Řekl jsem to a zaúpěla. Opět se z ní stala megera posedlá úklidem. Udělala odmítavé gesto. „Raději seběhni do samoobsluhy pro flašku!“

Vypila necelé dvě deci a nechala mě v tom samotného. Musí se poradit s Magdou. Namítl jsem, ať ještě chvíli posedí, ale kde jí byl konec. Dopil jsem láhev a trochu se namazal. Z paměti jsem pak skicoval její výraz, ale bylo to prolhaný.

Zmocnila se mě skepse.

Jestli měl Francis Scott Fitzgerald pravdu v knize Něžná je noc, tak se mi stejně všechno jednou posere a nezabráním tomu, i kdybych se rozkrájel snahou na tom něco změnit. Lidi jsou pořád stejný a je úplně jedno, v jaký době žijou. I proto se Francis uchlastal!